Říjen 2010

Poslední rok

31. října 2010 v 21:26 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Ještě jednou se vracím k životu s Kittynkou. Napadá mě, že osudný byl poslední rok. Poslední pro ni a těžký pro nás...

Kittynka


Zlobím!

29. října 2010 v 8:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Může se zdát, že tady roním slzy pro zvíře a pořád s tím nedávám pokoj. A zatím - co nemocný člověk? Když s ním bylo zle a pak mu srdce dobilo, tak na blogu ani slovo výpovědi. Je to ale jinak.

Naše fenka Kitty byla blíž. Fyzicky i v čase. Vyrovnat se s odchodem zvířete je snadnější. Tam jsme mohli něco dělat. Pomáhat i pomoci. Tak i tak. S člověkem to tak nejde. Já nevím, jestli je to dobře. Nebyla jsem tak blízko...

Na začátku prázdnin v tomto roce 2010 jsme přišli o člena rodiny. Dlouho jsem se dovídala, co se děje, že je tu nemoc. Přicházely naděje i prohry nadějí. Když na těle rodiny není něco zdravé, bolí to celé tělo! Známe to všichni a život nám to přináší neomylně. Můžete chtít, aby to netížilo, nestrašilo, nebolelo, není to nic platné. U člověka pomáhá jen naděje, když už to nejde jinak.

S psaním o konci někoho je to jinak. Je uloženo jakési tabu. Je prý lepší, když nedáme najevo soucit, o tom se prý nemluví. Řekla bych, že mezi cizími to tak funguje. V rámci rodiny si to řekneme, jak to bylo. Ani pak se o tom nepíše. Obvykle.

Dnes už to přebolelo a snažíme se zacelit rány. Nepřipomínat, ale být tady, když bude třeba pomoci. Třeba jen zájmem a drobnými zlepšeními života. Právě v tomto čase vzpomínek na zesnulé. Připomenout si nedožitý mladý život. Nebyl zbytečně žitý, zůstaly po něm i mladé výhonky, které budou podporou a nadějí pro ostatní. Nezůstává jen prázdno po člověku...

Teta Kitty

Bijou jako srdce

29. října 2010 v 6:40 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Od pondělka tohoto týdne nemám ráda rána. Kolem čtvrté hodiny se probudím a nutí mě to přemýšlet. Většinou vstanu a sednu k netu. Řadím písmenko k písmenku a vypíšu smutné vzpomínky do blogu. Jako dnes. Nejde to jinak. Dnes je to ale zase jinak...

Srdce domu - kukačky

Dopsala jsem dnešní první článek, ulehla a dál už to znám. Přistávají v mé hlavě myšlenky. Jak jinak, zase nad životem s Kitty, dnes nad životem všech nás tří. Vlastně už jen dvou živých. A uslyším bít naše hodiny. Odbíjejí - půlá páté, pět, půl šesté, šest. Bijou, slyším je zachrastit a odbíjet. Jakoby spěchaly, dýchavičně klepá kladívko na zvonek. Do mysli naráží zvuk a poznání. Ony musí bít! Jinak bychom je začali opravovat a kdyby se natolik opotřebily, že by nevydaly už žádný zvuk, šly by. Do nevědomí, jako nepotřebné. Zůstala by na ně vzpomínka. Občas by vytanulo na mysli, jak potřebné byly jejich údery. Řídily nás v čase, upamatovávaly na povinnosti v čase, bily - byly. I když už bychom je fyzicky neviděli a ani neslyšeli, přece jen byly a bily. Sloužily, byly potřeba. Byly tu s námi, dávaly nám řád. Jako Kitty.

Byla tu s námi. Vezmu lžičku, z níž přijímala lék. Smotám už nepotřebný koberec, který ji jistil, když seskakovala z pelíšku ve výšce, aby jí nebyla zima. Musela jsem ho tam dát, aby po seskoku udržela nožičky na parketách a osláblé packy jí nepodklouzly. Ohlížím se po místě, kde na nás čekávala, kde ke konci už tak dlouho spávala. Ještě stále koukám pod nohy, abych ji nesvalila, jak se tak batolila po pokoji. Naslouchám, kde zrovna je, kde klopýtá po železných kopytech našich otočných křesel. Jako bych slyšela bezradné kníkání, když se zasekla někde v rohu a neví kam se dát. Už ji neslyším, nevidím, nemůžu pomoci. Jen ty hodiny bijou. Ty bijou, ty můžou. Jako srdce. Dokud jde, je dobře. Až dotluče, je moc zle. To je pak teprve zle. To je teď... ráno, pátý den...

Měla bych už dát pokoj se smutněním. Ale zatím to nejde. Vědomě jsem uklidila věci po ní. A pak pohled padne na věc, která s ní je spojená. Už to dokážu zvládnout vědomě. Citem ale zatím ne. Jenže nemůžu odstranit všechno. A vlastně už ani nechci. Je nutné s tím žít a její život přesunout do složky vzpomínek. Ona ani my nemáme vinu. Tak šel život a musí jít dál. Jen teď už s tou kytičkou na jistém místě a ode dneška zeleným věnečkem vzpomínek. Tam...

Kitty

Relativita - kvítek a mráz

29. října 2010 v 5:12 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Stála jsem včera nad Kittynčiným hrobečkem a dívala se na kvítek mečíku, který jsem jí tam dala na její počest. Bylo to po mrazivém ránu, kdy ale už začínalo vysvěcovat sluníčko. Tam mi vytanula na mysli relativita.

Relativně jsem podarovala kvítek něžné lotosové barvy své dlouholeté přítelkyni. Vyrostl mojí péčí pro radost, jeho svěží krása i v této době se dočká mrazu. Ještě ráno se bezstarostně svěřil mé dlani s cílem jen zdobit a označit takto krásně místo, kde někdo nebo vlastně už něco leží. Celý den ho hřálo a těšilo sluníčko. Sice už zubaté, málo oteplující jeho něžnou krásu, ale milosrdné. Jenže přijde noc a ta krutým šlehnutím ukončí jeho naději. Stejně tak cítím dnešní situaci...

Zvolila jsem si život s krásnou fenkou a dala jí jméno - Kitty. Dlouho jsem je nehledala. Mně tak říkali lidi, kdo mě znali. Vlastně hned od počátku našeho soužití mi byla takovým kvítkem. Počáteční problémy se štěnětem byly krátké, učila se rychle. Hodně let mi byla společnicí bez větších problémů. Knírač je rasa živá a uštěkaná, ale zase chytrá a citlivá. Jak šel život, učily jsme se spolu žít. Žila s námi a mezi námi v mé tehdy nové etapě života s Jožkou. Věřím, že dobře i pro ni. To je ta etapa kvítku, žádaného a pro štěstí.

Teď do jejího i našeho života zasáhl mráz. Končící život se stával těžším, i denní život s námi jakoby dostal krustu obtížnosti. Nevím, do jaké míry obtíže vnímala. Šťastná už však určitě nebyla. Jsou to slova ze života lidí. O životě lidí. Kdo ví, jak je vnímala naše zosobněná radost. Snad ne tak úkorně, jak působila na nás. A tak jako ten nadějný kvítek, i ona skončila studeným šlehem skutečnosti. Už je teď jen krásnou vzpomínkou. Ještě má v naší mysli tvar živého štěněte, mladé psí dámy a zralé psí osobnosti. Teď ale už jen ve vzpomínkách a na mnohých fotkách. Skoro na každé fotce z našeho společného života na farmě musí být s někým z nás. Byla, bylo ji vidět. Byli jsme trojka. Už přišel mráz a žádné oko foťáku už ji k nám nepřiřadí. Ale nedá se na ni jen tak zapomenout.

Dnes ráno přijdu na místo pod pivoňkou a uvidím krásný lotosový kvítek v kelímku, ze kterého dostávala zdravotní granule. Bude tam - hmotný, ale už neživý. Mráz jeho tvar zachoval, ale už je zmrzlý nočním mrazem. To je ta relativita. Je - ale už nežije.

Skončila jedna etapa života s Kittynkou. Teď je zde etapa života bez Kitty. Už i moje bývalá doména na netu ztratila obsah. "kittyskitty" už neplatí. Nemáme tu malou černostříbřitou radost. A tak zmizí tohle slovo z našeho života. Vymažu ji jako skončila Kitty. Nemá živé jádro s psím obsahem...

Všechno je prý relativní. Tahle relativita netěší. Náš kvítek sežehl mráz. Ještě vlastně je - jen není vidět a netěší nás svou přítomností.

Dnes dostane věneček pro vzpomínku. To zelené chvojí bude méně vyzývat k lítosti. Dlouho bude zelené a mráz na něho nebude tak razantně působit. Časem svěžest ztratí, vzpomínka přebolí. Jako byl její život...

Smutně rozjímající kitty



Život bez Kittynky

27. října 2010 v 8:40 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
To slovo je "prázdno". Možná že už dám pokoj s tím smutněním. Jenže dnes ráno jsem se zase přistihla, jak čekám na projevy její přítomnosti...

Před jejím pohřbením jsem uklidila všechno viditelné, co mi ji připomínalo. A dnes vidím, po letech života v její přítomnosti, že se všechno odstranit nedá. Pohled někam - a vidíte ji v různých situacích. Zavřete oči - a vidíte ji v její osamělosti TAM na zahradě pod keřem pivoněk. Zastavíte se a vytane vám na mysli její tichý kníkot. Skoro uslyšíte její klopýtání o misku s krmivem a čvachtání vodičky, jak se probíjela přes misku s vodou, když do ní vešla. V duchu jí pomáháte na nožičky, když dosedla na zadeček, jak už byla slabá. Otočíte se a zase skoro slyšíte její pískání, když se zasekla někde v rohu a neví, jak z něho ven. Pořád ještě ze zvyku odstraňujete věci ze tří schodů ven z domu, o které by mohla zakopnout a upadnout až dolů. Pohled na schody vám upamatovává, jak raději skočila přes dva schody a dopadla s úderem do dveří, než by - skoro nevidící - hmatala po jednotlivých schodech až dolů.

Vyjdete ven a rozhlížíte se, kde zrovna stojí. Kouknete nad zídku nad septikem, jestli se na ni nezatoulala a nespadne z metru na beton. Čekáte na polohlasité pískání, když chtěla domů...
Je hrozně těžké si vysvětlit, že už to neuslyšíte. Ospravedlňujete se za rozhodnutí o jejím uspání. Vždyť tady mohla...

Nemohla!

Nebylo už lidské dívat se na její potíže. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak těžké bylo už všechno, čím se na konci musela probíjet. Nechat ji dojít do etapy případného úrazu nebo dalšího ze záchvatů. Žila ještě bez bolestných konců a trapných manipulací s ní. A tak taky dožila. Z našeho rozhodnutí pro její lehký konec a světlou památku.

Je tu ještě ochromující prázdno. Vzpomínka taky ještě bolí. Ale představuju si, co by někdo v ochromující situaci dal za svou euthanasii. Bolestného konce můžete zbavit zvíře. To jsme oba její společníci udělali. Těžké to nebylo ani tak v ten fatální okamžik, těžké je to teď. Děkuju všem za podporu v naší situaci.

Vzpomínáme v dobrém. Smírná zem se nad ní zavřela. Sbohem, Kittynko...

Kitty



Vzpomínání...

26. října 2010 v 5:22 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Včera jsme se rozloučili s Kittynkou. Černostříbřitá kníračka už není.



Těžko je bez Kittynky

25. října 2010 v 21:23 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dnes je můj nový článek smutněním nad odchodem naší kníračky Kitty. Zvíře prý je věc. To mohl napsat někdo, kdo nikdy zvíře neměl a nesmutnil nad jeho odchodem...


Měli jsme černostříbrnou kníračku, říkali jsme jí Kitty. Patnáct a půl roku s námi žila na farmě na venkově s přítelem Jožkou. Deset let se mnou každý týden cestovala vlaky z Moravy v pátek a od Rakouska v neděli zpět na Moravu. Milá, veselá, živá a štěkavá. Záviděníhodný živočíšek k zulíbání. No někdy trošku štěkavá, ale to knírači bývají. Učenlivá, skromná a společenská, prostě náš miláček a chlouba.
Poslední dobou už špatně viděla, málo slyšela, to by ještě šlo. Dokonce na stáří začala dobře jíst, už ani nepotřebovala soupeře, aby se najedla. Také jí zaplaťpánbůh dobře fungovalo trávení. Prostě měla po těch skoro šestnácti letech těžkosti, ale netrpěla agresivitou, pořád měla snahu se obstarat. Ale zjistili jí v posledních čtrnácti dnech epilepsii a dopovali jsme ji prášky k této nemoci. Už dřív byla dost zesláblá a teď začala být neklidná, potom spavá, začala se špatně orientovat a rychle to šlo s ní z kopce. Dnes to dospělo ke konci a rozhodli jsme se, že už by to bylo trápení bez možnosti lepšího života. Proto jsme ji doprovodili a v naší přítomnosti klidně usnula. Odešla a už se netrápí.

Nám je teď smutno. Bude tu s námi napořád, i když už neuslyšíme její veselý štěkot, když nás vítala. Je naší součásti a zůstane v naší blízkosti, jak se to na venkově dodržuje. Ničím se neprovinila, proto na ni budeme rádi vzpomínat po zbytek našich životů. Ona by nám to sama neudělala, kdyby to mohla ovlivnit. Nemohla, zůstává světlou stránkou našich životů a hezkou vzpomínkou všech, kdo ji znali.

Bolí to. Budiž jí země v naší blízkosti lehká.

Zarmoucená Kitty

Ani klaďas není ideální!

22. října 2010 v 22:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
V tomto článku navazuji na informace zkušeného poradce o úvěrových registrech, potažmo o ztrátě občanky, z minulého článku. Uvidíte, že ani být klaďasem není zase tak výhodné. Posuďte sami... pokračuju v opsání informací z onoho mailu:

" Ještě existuje registr s názvem BRKI. A to je BANKOVNÍ registr, kde jsou všichni dlužníci, kteří mají úvěr u bank. A zase se liší tím, že někteří nesplácejí, jak mají - tak jsou červení. Jiní se sem tam opozdili se splátkami - jsou modří. A ti, kteří splácí v pořádku, jsou černí. Takže v těchto registrech je téměř každý a není to za trest, ale spíš kvůli přehlednosti. A kvůli tomu, aby měli ti, co poskytují půjčky, přehled o tom, komu půjčují.

Někdy je potom paradox, když nějaký finančník, co půjčuje, člověka v tom registru nenajde, protože nemá nikde žádnou splátku - a je podezřelý. Stává se i to, že takový člověk půjčku nedostane, protože nemá tzv. "úvěrovou historii" a je tím pádem rizikový, protože si nikdy nic nepůjčoval a tím ani nesplácel a tak se neví, jak by se choval, kdyby k tomu došlo a splácet by musel. Je to trochu postavené na hlavu, ale už jsem se s tím setkal. Takže to je na to odpověď a je dobře, že Ti tam občanka tenkrát visela, protože jsi tím byla chráněna."

Ještě že jsem měla Lišku a dobře splácela. Sice jsem úvěr nečerpala, ale jsem tam a jsem černá! No to se pak nedivte, že jsem byla vzteklá v případě té občanky. Ale teď - nejsem riziková. To je nad zlato!

P. S.: Ještě jsem se z rozhlasového pořadu s finančním poradcem Zdeňkem dozvěděla, že je ještě další registr s názvem tuším DRKI. Ale to nebyl můj případ. Tam je snad všechno o všech. Ale to šeptám jen tak nezávazně.

P. S. 2: Ráda poskytnu informace o tom pořadu, ptejte se nebo se poučte jinde.

Poučená Kitty

I špatné bylo vlastně dobré, nejsem riziková!

22. října 2010 v 22:09 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Tak teď trošku retrospektivy. Už v srpnovém článku "Jsem riziková!" jsem psala o tom, že jsem v registru dlužníků kvůli ztrátě občanky. Slíbila jsem všem, které jsem kontaktovala, aby mi pomohli se ze seznamu rizikových osob dostat, že jim dám vědět, jak to dopadlo. Bylo jich víc a tak využívám této možnosti, aby se poučili i jiní.

Kdo četl tento článek ví, že jsem si chtěla změnit tarif telefonu. Operátor si ověřoval, zda nejsem v seznamu rizikových osob (také "dlužníků") a zjistil, že tam jsem. Jiná operátorka to zase nezjistila a tarif mi vyřídila. Vyděsila jsem se a začala pátrat, kdo to tam vyvěsil a jak se z registru dostat ven, když nejsem riziková už hodně roků. Tolik obsah toho článku.

Pomohl mi zkušený člověk a přečtěte si, co mi k tomu píše...

"Ahoj. Co se týče toho SOLUSu, tak tam Tě mohli najít, ale už je to v pořádku vymazané. Jinak v Solusu jsi byla z důvodu ztráty občanky, aby si na Tebe nikdo nemohl vzít rychlou půjčku např. Provident, Cofidis, Homecredit... takže to bylo pro Tebe pozitivní.

SOLUS není totiž jen registr dlužníků, kteří nesplácí, ale evidují se tam i informace pro nebankovní sektor, to znamená i lidí, kteří mají nebankovní úvěr a splácí ho. Liší se to pouze barvou, podle platební morálky, ale jsou tam všichni. Kromě toho se tam objevují i ztracené občanky, aby nedošlo právě k jejich zneužití. Takže nemusíš se bát, štít máš čistý a jsi bez problémů. "

To mě potěšilo a děkuji za dobrou radu. Navíc jsem o tuto pomoc žádala po poslechu pořadu v Českém rozhlasu 2 Praha asi 19. nebo 20. 10. 2010, kde hovořil finanční poradce Zdeněk a ten informoval přímo o tom, o čem píšu. Hned zatepla jsem se svěřila zkušené osobě a jeho odpověď jste zde právě přečetli.

Ještě další informace z toho rozhlasu, jak si vzpomínám. V SOLUSu se informace uchovávají 4 roky a pak je snad mažou.

Jak se tedy mohl první operátor dozvědět, že tam jsem, když občanku mi ukradli už víc než před deseti lety? To mi není jasné. Buď kecal a honil si ego, nebo... už nevím, co se dělo. To už nezjistím - možná, pokud se do toho nedám a nenajdu ho . Pak by se mohl těšit na to, co bych mu řekla, jestli to nebyla pravda! Proteď to dávám na vědomí těm, koho někdy někdo okradl o občanku, případně ji někde ztratili.

Nejsem v zásadě mstivý člověk. Ale za tu nejistotu, jak to je, by se mi měl omluvit. Pokud jsem tam teda nebyla napsaná. Celý zbytek dne jsem měla zkažený a druhý den jsem obtěžovala řadu lidí se žádostí o informace. Jestli můžou, z titulu úřadu, aby se podívali, visím-li na tabuli necti. Policie, dvakrát matrika a další, v neúřední dny. Všichni měli snahu a taky si vzpomněli, že někdy ztratili občanku... Nemohli pomoci a navíc mě zavázali, abych jim podala informaci, jak to je a co se s tím dá dělat. Jak to je, to je obsahem tohoto článku - a co se s tím dá dělat? Musí to opravit ten, kdo to tam dal. Musí a ne že ne! Jenže v mém případě hledejte, kdo před víc než deseti lety uveřejnil obsah mého ohlášení, že mě někdo asi 15 metrů od nich okradl! Policie své databáze ztracených občanek překlopila bez výběru do SOLUSu a lidi, čuchejte a žádejte odstranění. Prý se to po 4 letech samo maže. A tak zase znova - jak se tedy operátor dozvěděl?...

Kitty

Chce - a nemůže...

18. října 2010 v 14:14 | Kitty |  Vykutálenosti
Vítám hladového členáře. Tak ještě něco k jídlu a přístupu k němu...

Moje sestra má zrenovovaný dům, všude plno krásného prostoru, ale kuchyňka je malá. Teď už i zařízená potřebnými moderními spotřebiči, ale zkrátka na dvě dobře živené osoby malá. Sama kuchařka se tam snadno otáčí, ovšem její přítel zase rád pomáhá. Jak to vypadá v praxi, je malý horor (přítel laskavě promine).

Většinou je tam hospodyně sama a zvládá všechno rychle a účelně. Když je tam sama! Ví, kde co leží, kam si co dává a kde to najde i poslepu. Ovšem to její ochotný pomocník zatím všechno neví. Příslušný potřebný přehled nemá ani o obsahu přilehlých spížových prostor, takže se stává toto: potřebuje například věc, kterou si dáva do komory za dveře na skříňku vpravo. Neprozíravě odešle pomocníka s přesným uvedením, kde co najde, aby jí to přinesl. Po chvíli konstatuje, že jsou oba v nedohlednu. Přítel i potřebný objekt. Nadechne se a jde se přesvědčit, kde to vázne. Otevře dveře a vidí svého ochotného, jak stojí za dveřmi a na dotaz, kde je s tím "oním potřebným" dostane odpověď, že to tam není.

"No jak to, však je to tady?!" - hrábne DOLEVA nahoru, uchopí a s povzdechem míní odejít. Ale to se plete! Zazní protest!

"No vidíš, bylo to vlevo (nahoře, dole, jinde, nikde, pod něčím)! Proto jsem to nemohl najít!"

Chtěl pomáhat - a nemohl! Ona hledaná věc byla naproti, doleji, o 5 centimetrů výš, za špuntem, za sklinkou, v oné skříňce, kdekoli kousek od označeného místa. Ženská tam vletí, rozhlídne se!!!! , potřebné uchopí a odchází. On chce pomoct - ale nemůže. Protože je to o centimetr atd. jinde! Není to tam, kde to být má, a tak to tam není!

No divíte se, že ženská raději sběhne do komory, hmátne v blízkém okolí jmenovaného místa a odejde středem pokračovat ve vaření? Předejde hádce a vysvětlování, že to tam nebylo... Raději usadí svého ochotného, ale objemného nepoučeného pomocníka k loupání brambor pěkně do rohu a zase je kuchyň dost prostorná i pro dva . No a že se nachodí a pomoci se jí nedostane? Taková prkotina - pro klid v chalupě!

Kitty

Dej to druhýmu!

18. října 2010 v 13:50 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Kdo zná můj blog, ten ví, že zápasím s nadváhou. Nyní procházím obdobím tvrdé diety a tak není nic divného na tom, že jsem si vyhledala literaturu, nasála rady a pokyny od paní dietoložky a dovršuju úbytek prvních dvaceti kilo. V pohodě. Tento příběh už je dost fousatý. Ale přesto ho dávám k lepšímu.

Mám doma chlapíka, zlatého člověka. A taky jedlíka. Už od počátku naší známosti (letité, už je to dvacet dobrých let) mi imponovalo, že co uvařím, to mi sní. A taky všechno - a to doslova. Za těch víc jak šedesát roků jsem prošla postupně obdobími tlustými a obdobími úbytků. To je tak pestré povídání, že bych nedošla do konce. V posledních letech (mnoha) mám snahu vařit a servírovat tak, abychom se najedli, ale příliš nepřibývali. Jenže...

Můj nejmilejší jedlík říká a tím chválí moje kuchařské umění, že

"ať je to jakýkoliv, hlavně ať je toho co nejvíc!"

Je to takto. Od počátku vaření pro něho jsem vařila hodně jídla. Příkladně celou pernici bramborového salátu pěkně se salámkem, zeleninou, okurkami a tatarkou - samá chuť! Pro neznalé - v pernici se pralo prádlo v rukách za dřevních časů. Prostě velký vandlík. Od počátku jsem celý oběd donesla do obýváku a servírovala tam přímo na talíře. Nádobí s pokrmy zůstalo na sporáku poblíž. A to byla chyba chyboucí! Na stůl na talíře přišla porce a zbytek měl zůstat zbytkem, odneseným zpět do kuchyně! Měl! Jenže po čase jsem si všimla, že jedlík odešel od prázdného talíře a zaslechla jsem za svými zády podezřelé zvuky. Jednou jsem si všimla, že lžička zvoní v pernici a můj nejnedojedenější se dojídá přímo u zdroje. Když jsem na to zareagovala, on hned odpověděl:

"Já to jenom zarovnávám!"

Jak tak zarovnával často, zbytky zůstaly zbytky, ale dole v kuchyni. Nebo jsem je ukryla do různých nádob, nádobek, hrnců..., aby mi to hned "nezvečeřel!"

Ještě kolem dietního jídla. Musela jsem vařit dietněji, tak přišly na řadu různé zeleniny, tofu, sojové maso jako doplněk masa v guláši, dýňové zelí, zapečené cukety. Prostě nejrůznější jídelní protézy, chutné, ovšem netradiční. Aby příliš netrpěl nezvyklým jídlem, dostal toho víc. Často jsem se ptávala, jak mu to chutnalo. Zaznívalo s železnou pravidelností: "Ať je to jakýkoliv...!" - viz výše. Když jsem se zeptala, co by tomu řekli mužští v dědině, taky zaznívá s železnou pravidelností: "To by letělo na strop!"

U nás to na strop nepoletí. Je toho totiž tolik, že:

"Ať je to jakýkoliv, hlavně když je toho hodně!"

Sice s tím nesouhlasím, měl by jíst dietně jako já, ale kterou kuchařku by to nepotěšilo? Papká dovážené obědy teď už bez mé účasti, ale je toho zkrátka "co nejvíc". Nanejvýš se drobně podělí s naší Kittynkou.

Dietkující Kitty


Je to v troubě

18. října 2010 v 13:17 | Kitty |  Vykutálenosti
Jsou situace, kdy čekáme a těšíme se na milé setkání. Uděláme pro to všechno, zvládneme téměř nezvládnutelné a přece nám nějaká maličkost radost zkazí. Jako tentokrát...

Volala jsem sestře a ta se mi svěřila, že prožila pěkná setkání při svých narozeninách. Ale přece se chybička vloudila. Tentokrát se v tom angažoval zase její přítel - takže jak říkám, ženská si nevybere.

Na setkání se synovou rodinou se těšila a plánovala, jak vše nejlíp zajistit, aby to klaplo, nic nechybělo k dobré pohodě. Takže vše nakoupila a ráno začala chystat. Radila se, jestli stačí nachystat chlebíčky hned ráno před vařením. Nakonec přistoupila na to, že to stačí po vaření, že on všechno připraví a pomůže. Stalo se. Dobrá polévka a řízky s bramborovým salátem čekaly na návštěvu. Došlo na tvorbu chlebíčků s tou nejoblíbenější pomazánkou, z velmi levných a jednoduchých surovin, přesto byly její chlebíčky vyhlášené. A už se čekalo jen na hosty, ve kterých letos přibyl vnouček skoro roční a tak bylo o napětí a shon postaráno. Zasedli, pojedli, byla kávička a hovor, prokládaný skotačením dětí. Zhodnotil se uplynulý rok od její šedesátky, jak roste vnouček, hlídala se divoká vnučka. Pohoda. Nic se nestalo, dobrá vůle panovala po celou oslavu. A tak už jen závěrečná kávička a páááá! Vyprovodila je k autu a došla domů, aby mohla konstatovat, že to už byli ti poslední a teď si oddechne a chvilku si sedne.

Jak se tak rozhlížela po upotřebených věcech, strnula. Něco jí na tom stole po hostech chybělo. Zapátrala, vzpomínala, co ji tak upoutalo, že tam chybí. Po chvilce celá zkoprněla. Došlo jí, že tam nevidí chlebíčky! Vrchol jejího pohoštění, na který všichni čekali. Teprve teď si vzpomněla, že je to v troubě. Jak totiž po uvaření oběda nachystali chlebíčky, už tam nebylo místo, kam by chlebíčky umístila. Proto ji napadlo dát je do trouby. Má nový sporák, nic by se jim nestalo, jen bylo potřeba, aby si vzpomněla, že tam jsou, protože jí zkrátka zmizely z dohledu. Zaúkolovala tedy přítele, aby jí to připomenul. Aby na ně nezapomněla.
Teď tedy koukala na zbytky pohoštění. Vrchol jejího umění a oblíbené kousky pochutin jejím hostům nepodala! Jak se to stalo?

Tušíte asi jak. V tom shonu a křiku kolem hostů zapomněla, že jsou ještě chlebíčky a hlavně
že jsou v troubě a proto je nemůže vidět. Přítel si vzpomněl, ale jak jsou chlapi zlomyslní, když ženská něco zapomene - schválně čekal, až si vzpomene ona nebo někdo z návštěvy. Jenže nikdo nepřipomenul a on na to nakonec asi taky zapomněl - bylo to v troubě! Doslova!

Chtělo by se mi poradit mé milé sestřičce, že se má spoléhat na ruku, která vychází z jejího ramene. Neporadím. Vím, o čem mluvím. Mám doma taky takového exota. Už přece jenom trpím zapomnětlivostí a on je ten, kdo z toho má občas radost. Že na to doplatí druzí, to mu někdy nedojde. Že je znehodnocená moje usilovná práce pro radost druhých. Je vtipný, zde ale ne na pravém místě. Ale - co byste čekali od chlapa? Však vy víte, jak mu to vrátit tak, aby ale netrpěli druzí!

Kitty


Zase křik!

13. října 2010 v 14:48 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dobrý den. Dnes jsem dospěla k poznání, že tématy mých článků se stávají spíše negativní věci, činnosti a emoce. Že začínám být pro své čtenáře trapná, jak se pořád zabývám přízemními věcmi, říznutými pesimismem. Lásky moje čtenářské, ale tak to není!

Přísahám a slibuji, že budu psát mnohem raději jásavě o nááádherných věcech, pokud... A už je to tu zase! Kšššc!!! Tak jinak...

Kdybych dnes měla psát, jak si bytostně přeju, tak z toho nebudeme mít nikdo nic. Vy si nepočtete a já nesplním takové mé psychologické denní penzum článků. Aspoň jeden denně! A veselý!

K tomu nadpisu. Chtěla jsem teď psát o slimácích, jejich proklínaných vajíčkách ve zryté půdě, ale nebudu. Zajedno by to bylo zase o nechutném tématu, nenáviděných plzácích atd. Zkrátka o něčem s předponou "ne-". A tak to ne! Teď jinak!

Blíží se podzimní plískanice, ale my jsme včera stačili sklidit všechnu naši řepu (optimismus!). Dnes Pepíno "rejpá" - tedy ryje. A křičí (nebezpečí, výhružka?). Stojí u čerstvé voňavé uryté porce země a volá:

"Honem! Poď sem!"

Schválně píšu "poď sem" pro zdramatizování textu. Otočím se a pádím k němu. No pádím! Hrnu se a dostane se mi vysvětlení udýchaného Pepína.

"Poď si to sbírat!"

A je to tu zase. V rozlomeném urytém kusu země se bělá hrstka bílých nenáviděných vajíček. No samozřejmě, zase ti plzáci. Zastavím ho tedy v postupu rytí a sháním nádrž, lopatku a nůž k odebírání toho nadělení. Přitom poslouchám informaci, že už takových hnízd vyryl hromadu (!) a ke každému mě nechtěl volat. Jenomže je jich tolik, že to stojí za to . Tečka.

Zrušila jsem záměr neužitečně otrhávat listy celeru a odebírám čtyři hnízda. Pak nic. Stojím a hledím. To by mi šlo. Podvědomě ale tuším, že to tak dlouho být nemůže, mám i práci jinou. A tak vyjednávám, že by to mohl sám...

To odmítl. Prý nebude každých deset centimetrů cvičit s lopatkou a zdržovat se. Dlužno říci, že JÁ jsem v té chvíli zbytečně postávala už dvacet minut! Tak jsem se zapřela a odcházím. Za sebou slyším:

"Jo. A co budeme na jaře sbírat, když to všechno zničíme teď?!

Není k zulíbání, to moje milované maskulínum?

"Uhoněná" Kitty

Jsem klamána!

13. října 2010 v 14:14 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je takový terminus technicus: klamání spotřebitele. Musím občas do obchodu a tam mi docela dost pořád vadí, že mě obchodníci v jednom kuse klamou. Není to tentokrát klamavá reklama, ale podle mě to klamání je. Jedná se o trapné psaní cen s tím "mínus desetníkem" po baťovsku. Neštve vás to taky?

Jsem starý člověk a tak pamatuju doby, kdy ceny obsahovaly i halíře, neřkuli desetníky, dvacetníky, padesátníky. Dnes jsou to sice taky desetníky, ale taky dvacetníky, padesátníky a nově i "devadesátníky". Ty trapné devadesátníky nebo i devětadevadesátníky se nám tak namnožily, že tvoří skoro stropro většinu cen. U desetikorunového zboží jsou to mimo ně i devítikoruny místo zarovnané ceny na desetikoruny. Štve mě i klamání při stokorunách, to nemluvím o tisícikorunách i násobcích tisícikorun. Nic nového pod sluncem, to zavedl jako výborný psychologický trik už zesnulý slavný Baťa. Jenomže to teď vidím všude a to je pro mě globalizace .

Poctivá cena je opticky snížená tou prožluklou devítkou. Ceny jako "7.90" nebo "699.90" mě podvědomě nutí křivit si poznávací poctivost. Nutí mě pořád si uvědomovat, že jdou na mě s trikem a ta "7.90" neznamená spíš SEDM, ale daleko skutečněji "drobet podvodně" OSM. Těch "šest set devadesát devět" není spíš "ŠEST...", ale zlodějsky upravená cena, tvářící se o stovku menší. Než tedy sáhnu pro lákavě aranžované zboží s cenou 699.90, musím se mrsknout bičem poznání a buď si tovar dát do košíku, když to nedomyslím, nebo tu chtivou ručku stáhnout a v duchu zasakrovat:

"Jó, to zrovna, zloději blbí!"

Uvědomuji si, že mě tahle globální zlodějna zkřížená s psychologií strašlivě stresuje. Vím, že se ty halíře, desetníky a devětadevadesátníky sčítají v konečném součtu nákupu, co je mi to ale platné! Dělají ze mě prosťáčka, protože žádné halíře, dvouhalíře, pětihalíře, desetihalíře, dvacetihalíře a nejnověji ani padesátihalíře NEEXISTUJÍ. Kdybych nakoupila jen jedno zboží s touhle pokřivenou cenou 699.90, budu muset zaplatit pokladní u kasy 700. Ani kdybych se soudila, nedostanu do své ruky a portmonky zpátky desetník, který bych dostat měla. Pro mě je to PODVOD!

Proč mě nutí kupovat další zboží nebo strpět, že mě okrádají! Nevrátit mi, co mi patří! Snad je to drobnost, jenže kolik v této době jsme nuceni strpět drobností, olupujících nás a tvářících se, že je to v oukeju! Je mi jasné, že jsem teď jako Petr Cibulka, hájící lidskou důstojnost a spravedlnost až do detailů. On to přehání, ale co je toto okrádání? Je nám řečeno, že to tak není, že v součtu... atd. Že "bílé" je cena zboží o jeden desetník menší, ale je normální v této době, že cena je "černých" 700. Zboží nám nevydají, kdybychom i mohli zaplatit 699.90. Desetník zrušili, v naší měně fyzicky není. Takže nás při tom jednom nákupu "vezmou" o ten desetník, protože ho nemůžeme fyzicky vydat paní pokladní. Podle mně je to nemravná globalizační DAŇ! A s tím se moje nevědomí, podvědomí, polovědomí a vědomí odmítá smířit!

JÁ CHCI SVůJ DESETNÍK!

Strašlivě permanentně okrádaná státem Kitty

Otřesný zážitek

11. října 2010 v 11:25 | Kitty |  Vykutálenosti
Ještě jednou dnes zdravím svého čtenáře - i nově novou čtenářku. Teď zážitek, který vydal na kratší článek. Tak do toho...

Minulý týden jsem zase něco tvořila nebo četla u počítače, když vtom - otřes! Ne šok pro šok, jak to někdy dokážu napsat. Ne! Jen zatřesení, otřes celého domu, bez zvukového doprovodu. Žádné nabourané auto před okny, to jsem už taky poznala. Prostě u toho zatřesení celého světa mi chyběl zvuk. Tak asi vypadá zemětřesení po prvním otřesu.

Ztuhla jsem, vyletěla ven a uvažovala (no uvažovala, jak já umím uvažovat!). Před chvílí Pepíno zatápěl, tak asi vybuchl kotel! Ne, nestalo se, všude klid, Pepíno nikde. Oči pátraly po kouři výbuchu nebo mém člověku, aby mi vysvětlil! Nic, nikde nikdo. Pohled k půdě, nebouchla tam nádrž od kotle. Vletěla jsem kůlnou dozadu a vidím své druhé já na louce, jak rozkládá rukama. Dalším pohledem jsem zjistila, že hovoří se sousedem. A ten mu zrovna vysvětloval...

Měl sundané křidlice a všechno na bývalé střeše a dnes mu tam zůstal jen zbytek krovu. No a před pěti minutami se stalo, že zbytek trámů jeden po druhém odřezával a došlo k tomu, k čemu dojít muselo - a co nakonec on připravil a čekal. Spadlo to! A jak si pochvaloval, jak tomu ustlal! To způsobilo otřes, o kterém píšu a jež mě tak vyděsil!

To je všechno. Někdy se věci dějou skrytě. Dopředu se mi to nehlásilo. Ani ten můj nejpředvídavější a nejzpravenější o tom nevěděl. Já už vůbec. A co už teď? Co se stalo, dobře se stalo, tak to má být. Předvídaný a bezpečný otřes. Co si člověk může víc přát? Jen kdybych o tom bývala věděla!

Uznalá Kitty

Mám novou čtenářku!

11. října 2010 v 10:43 | Kitty |  Život mého blogu
Dobrý krásný slunečný den. Hezký den, nááádherný den s dobrou zprávou od včerejška. Mám zase o jednu čtenářku víc!

Včerejší neděle mi přivedla do řad mých nadšených čtenářek nejmíň jednu, ale spíš i dvě nové nadšené čtenářky. Tímto je zdravím a vítám do dobrého spolku. Jsme jedničky, jak rády ztrácíme drahocenný čas četbou mých plků z vesnické farmy, dobrých rad a mých úsměvných historek. Do řad našeho elitního spolku čtenářů mého blogu se řadím i já a možná si návštěvou svých osvědčených článků zvyšuju i žebříček návštěvnosti. To zatím ve své nevinnosti netuším. Slibuju, poučím se o tom a duševně se pak připravím na možnost, že budu muset od návštěvnosti odečítat tyto své zvídavé opakované návštěvy. Je to tak, pozoruju, že se na některé své články v depresi ráda vracím a nebo je používám jako důkaz. Důkaz toho, že se staly a zahýbaly naším faremním nebo lidským bahýnkem...

Lidičky, děkuju vám všem, kdo třeba náhodou vstoupíte do světa naší lidské i zvířecí farmy. Já se těmi výpověďmi vám všem vydávám všanc s vírou, že vás náš kousek světa zaujme a pak se, nalákáni třeba i šokujícími titulky, někdy zase rádi vrátíte osvěžit se. Nabízím svoje trapasy, potíže i nezdary. Ještě raději se pochlubím vším, co se nám tu stane. Zahrnuju do toho (s laskavým dovolením) i širší okolí, pokud v těch dějích nějak figuruje. A tak jak říkám dnes a tajně si přeju, přijďte pobejt! Poseďte v klidu u kafíčka na své teploučké otáčivé houpací pohodlné židli s úsměvem na rtu a pobavte se, jak se se životem perou starucha a dědouš, nadšedesátka a babice mírně nad centem a můj nejlaskavější druh, ještě o dva roky moudřejší a aktuálně už o pár kilíček těžší Pepíno. Občas se zde objeví článek o našich živočíšcích i mrtvém inventáři, když se zrovna náhodou dostane do hlavní role mých postřehů. Ono obstát coby náplava v rušném a zažitém prostředí vesnické "farmy" je občas krušné. A pokud si můj nejnápaditější usmyslí si ze mne vystřelit, tak i zábavné. Protože ztrátka všechno znát nemůžu a to moje maskulínum má snad na takové ptákoviny patent! A já jsem někdy sama sobě zdrojem pitomostí! No co, proč to nepřiznat?

Jak tak nakukuju občas k sousedům - jiným autorům, ráda konstatuju, že se i najdou podobné čtivé články. Jenže, lásky moje autorské - nacházím vás málo! Ať kutám jak kutám, mám zisk zatím jediné spřízněné dušičky! Asi je chyba ve mně. Začala jsem se o tuto oblast života s blogem zajímat teprve nedávno a určitě neumím hledat. Spolehlivě mě odradí výkřiky týnejžrů v cizích jazycích, ty nemusím a ani nechci. Snad je tam taky krásný článek, ale zkrátka v cizí řeči a to mají smůlu. Taky si myslím, že když ke mně náhodou nahlédne nový čtenář a líbí se mu moje vývody, že nepokládá za důležité pochválit je (na to si nestýskám). Lituju toho, že se skromně nepřihlásí a nenapadne ho dát o sobě vědět! Já bych tak ráda seděla do úmoru u dobrých témat z venkova nebo ze ženského života! Jako důchodkyně před zimou si musím hledět najít pár zdrojů, které mi nahradí Valentýnky či jak se ten růžový brak jmenuje! Já ujíždím na plnokrevných příhodách ze ŽIVOTA a ne z vykonstruovaných blábolů jen pro předvádění slovní dovednosti autorů. Sebekratší ptákovina neuměle vyvedená ve slovech mě nadchne a takového autora nadšeně doporučím!

Tak teď abych už nezdržovala. Prosím a smutně koukám?! Hlaste se mi, máte-li mi co nápaditého předložit ke čtení a zasmání. I toho smutku si s vámi ráda užiju, ale zkrátka - musím o vás vědět. Dejte si mě do oblíbených a jak se vám něco povede napsat, hned začerstva mi to hleďte prásknout! Cizince nemusím, jak jsem už řekla. No tak, ať mám co číst! A pěkně zčerstva. Klidně práskněte dobrého citlivého autora, já to taky ráda dám dál!

Vaše Kitty

Nepřečural je!

9. října 2010 v 21:35 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
A ještě dnes jeden příběh obyčejné soboty, vlastně možná i pátku. Tak se začtěte.

Včera večer můj nejnápaditější přítel Pepíno zmínil: jo, že mi chtěl něco říct, ale že už to není aktuální. Bylo to až už zatopil, dál to nerozváděl. Zná mě. Roztočily se mi mozkové závity a náhle jsem chtěla neodbytně zjistit, co to bylo. Začala jsem mu napovídat různé situace, ale nakonec z toho nic nebylo. Neřekl. Že prý už to není potřeba...

Dnes po vzrůšu se slepičkou si vzpomněl, co to bylo. No nevzpomněl, jen mi to vysvětlil. Prý přišel do stodoly a našel na zemi cestičku ořechových skořápek. Usoudil, že ty myši, co jsme v tom pytlíku se skořápkami nedávno načapali (byla tam i plesnivá jádra na spálení), jsou už moc drzé. A proto sehnal dvě pastičky a do obou nastražil návnadu do stodoly k inkriminovanému místu. Ráno spěchal k pastičkám, že jako zase bude kořist pro naše dravé slepice, a ono nic. Nic jako nic. Sklidil tedy pastičky a řekl si, že mi o tom řekne. Pak na to zapomněl a podstata věci mu došla až večer, kdy zatápěl v kamnech.

Našel tam totiž jeden ze dvou pytlíků se skořápkami a jak je bral na spálení, padaly z něho skořápky ven na zem. Pochopil celou věc a už vlastně nebylo co vysvětlovat. Večer vysvětlovat. Když se ale dnes udála taková bláznivá věc se slepičkou, tak to přidal k lepšímu. Nic zvláštního, že? Na naší nudné farmě!

Zdraví Kitty

Honili jsme ptáka!

9. října 2010 v 21:11 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Milý dychtivý čtenáři, nehledej pod nadpisem žádnou erotiku. Jedná se o ptáka jako ptáka, a navíc je podstatou pouhá slepice. A slepicí nejsem míněna já. Velká porce vzrušení ale za ním je. To teda je...

Dostali jsme ve středu dvě mladé slepičky, tedy později i zaplatili. Onen dobrý muž nás hned při předání vlašek upozornil, že jsou to spíš ptáci-letci. Možná budou přeletovat a tak. Že by bylo dobře hned jim přistřihnout křidýlka! Podívali jsme se na sebe. V pytli na to nevypadaly a tak jsme se dohodli, že jim dáme šanci, snad nebude tak zle. Večer jsme je nasypali za dveře kurníku a ony ve čtvrtek ráno v klidu odešly do výběhu se slepicemi i pěti našimi letošními kuřaty. Byly tam celý den bez problémů a i večer došly do kurníku s ostatními. A v pátek ráno...

Po otevření jako obvykle odešly prvně slepice, pak naše kuřata a pak jsem náhodou zavřela dělicí dveře do výběhu. Můj nejpečlivější zjistil, že nové ještě sedí - viděl obě. Otevřel, později viděl jít do výběhu jednu a tak předpokládal, že druhá už je tam. Jenže nebyla. Nebyla nikde. Hledání bylo bez výsledku, i když jsme převrátili celou farmu. Už jsem ji viděla někde zalezlou a zadušenou, schovanou před dotírajícími slepicemi. Duševně jsem ji odepsala, celý den ani večer se neobjevila. Přece neodletěla! A dnes v sobotu?

Dnešní sobota je u nás dnem výlovu rybníka. Pepíno kolem desáté šel zjistit, jaké mají pivo a já za chvíli za ním zase šla sondovat, kdy budou ugrilovaní kapříci. Už při příchodu jsem viděla, že pochoduje k hasičovně, prý jde hledat naši slepici. Víc nic. Kdo víte, jaký je srandista a jak mu na to skáču, ten pochopí, že jsem mu to nevěřila. Asi za dvě hodiny kolem poledne jsem si nesla porce kapra a on ještě pochodoval a že pořád hledá. Pak přišel, dali jsme si oběd a při něm pořád mlel, že slepičku nenašel. Prý do rána byla v hasičce slepice, celé to tam po...a a ráno ji vyhodili hasiči. Dostala prý se tam asi večer, když chystali posezení k výlovu rybníka. On se to u rybářských hostů náhodou doslechl. Opakovaný vtip ztrácí údernost, podle toho jsem to ještě pořád brala.

Jenže po obědě začal uvažovat nahlas. Vedle hasičky je dům lufťáků a od něho má klíč moje sousedka Blanka. Kdyby ta slepice fakt uletěla, tak ve slunečném odpoledni se bude snažit někde zobat, ale navečer třeba zaleze vedle k lufťákům nebo ji někde sežere liška. Tak kdybych za ní zašla a prohlídli jsme to tam, třeba tam bude. Nakonec jsem to uznala a šla. Pepíno měl v dosahu mobil, kdybych potřebovala pomoc. Hned při vyslovení přání mi řekla, že včera celý den po návsi chodila černá vlaška. Nikdo nevěděl, čí je. Začala jsem větřit. Prošla jsem s ní celý dvůr a zahradu, nic jsme nenašly. Vyšla jsem a ještě se chtěla podívat za hasičku, jestli tam náhodou není. Hned za rohem jsem ji uviděla. Křikla jsem na Blanku, aby nezamykala, že ji vidím, a volala Pepína. V mžiku tam byl i s původním chovatelem. Slepička zatím poskočila na kmen stromu u zdi a pak na vysokou zeď. A se zdi k lufťákům do dvora. Chlapi se tam vrhli, čekala jsem, že ji chytí. Zakrákání a najednou se slepička vznesla na střechu. Vyletěla ze dvora 11 metrů vysoko na okraj střechy hasičky. Na házení oblázků reagovala lezením na vrchol střechy a pak odletěla před hasičku na další střechu. Plašením popoletěla zase dál, sedla dolů k tújím. Tam ale přístup nebyl a navíc, byl tam pes trhač. Ke psovi se ale nedostala, popošla do sousední zahrádky a tam ji naháněli, až došla k plotu, přeletěla ho a návsí pochodovala k domu lufťáků. Před domem byla neoplocená zahrádka, zídka s domem a tújí dělala roh, ze kterého se nedalo utéct. Napoprvé ale prošla tújí, naštěstí ještě udělala stejné kolečko. Dostala se znovu do toho rohu a to už ji zkušený chovatel chytil.

Jestli jste to dočetli až sem, mohli jste nabýt dojmu, že je to nepovedená konstrukce autorky. Já, Pepíno, Blanka, další sousedka a chovatel jsme však rotovali po návsi skutečně! Jako fangle jsme vláli kolem hasičky podle rozmarů našeho ptáka, je to pravda pravdoucí. To je podstata dnešního honění ptáka. Nic sprostého, jak vidíte. A pak se řekne obyčejná sobota!
Za trpělivou pozornost děkuje Kitty.




E-mail a e-mail je rozdíl

7. října 2010 v 17:25 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Tématem tohoto článku je obsah dvou emailů. Začtěte se...

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§
První: (po Mařenčině dočtení dnešního článku "Budu mít Nobelovku!"

"Dočetla jsem. Vždycky večer, když se najím, mám výčitky svědomí a strrrašně bych chtěla těch 20 kg někomu nebo na něco věnovat. Vymysli na mě fintu, že mám jíst ráno a ne odpoledne největší díl celodenního jídla. Asi nemám odvahu nebo správnou motivaci začít a opravdu vydržet, zkrátka něco na mě vymysli. Musíš zároveň určit trest za neuposlechnutí. Článek se mi moc líbí, kéž by pomohl hodně lidem. Zatím ahoj čau... Marie"
§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

A je to! Co k tomu dodat?!

=============================================================
Druhý: (moje okamžitá odpověď také emailem)

"Dík za dík. Odpíchnu se od toho, co jsi právě napsala.
1. Číst - je nutné, vhodné, žádoucí. Číst moje články a doporučit je povinností! Tečka.
2. Jíst večer = až jako páté jídlo. Ukážu, vysvětlím. Tečka.
3. Výčitky svědomí - ne! Jen uvědomění si osobní pochvaly za "co" a "jak" jsi denně řízeně snědla. Tečka.
4. Chtít - to budeš muset. A nakonec už potřebovat. S lidma zanedlouho práskne o zem, až Tě uvidí štíhlou, svižnou a hrdou ve Tvých letech. Tečka.
5. Finta - domluva, že když zaváháš, tak mě voláš! Zezačátku prostě utratíš za telefon místo za mnohé jídlo. Tečka.
6. Jíst ráno - ukážu, vysvětlím. Tečka.
7. Celodenní jídlo - 1. Snídaně. 2. Povinně přesnídávka. 3. Oběd. 4. Povinně svačina. 5. Večeře. Tečka.
8. Odvaha - ale máš. A budeš muset mít, viz účet za telefon. Tečka.
9. Motivace - abych JÁ získala Nobelovu cenu! Na Tobě mi prd záleží! JÁ se nakonec budu skromně hrdě krčit na výsluní SVÉ slávy uprostřed... "třeba jen Tebe!" A to si piš, že to bude! Tečka.
10. Začít - to musíme, abychom mohly skončit u tohoto emailu, tesaného do kamene a zlatě v něm vyvedeného. Tečka.
11. Vydržet - stačí se podívat na mě! Už mám lámat jenom deset kilo a budu nebetyčná kočka. A Ty se mnou zkrátka za ty tři měsíce (vlastně asi čtyři). Tečka.
12. Vymyslet - no to mě neznáš! Zbytečně jsem nestrávila 3 semestry na vysoké psychologii!A celoživotně se v ní vzdělávám. Doteď to byly jen neplatný pokusy o hubnutí. Odteď se to počítá - a nejen mně! Tečka.
13. Musíš - řekla jsem si hned na začátku: "Nemusíš - ale vlastně musíš. Abys byla zdravá a dravá". A tak vlastně taky musíš. Ty sama a já s Tebou! Tečka.
14. Články, které se Ti líbí - protřesou Tvé útroby, nabudí Tvé endorfiny, bude Ti to scházet víc, co kecám, absolutně víc než sex! Je to jako droga, a to to budeš jenom číst! A co teprve já, když to píšu! Tečka.
15. Pomoc lidem - no při mé skromnosti a výsledcích bude Strahov malý. A z kilogramů našeho špeku, za který Nobelova komise nakoupí voňavé vepřové nezdravé sádlíčko, uděláme krásné nápadité voňavé svíčky a všem kolem rozdáme, za každé kilečko dostane voňavou svíčku jeden chudák anorektik, který si neužije to, co při hubnutí my! Ať z toho mají něco i ti ˇ"šťastní hubení", chudáci malí. Jsem lidumil. Ať nežeru. Tečka.
16. Marie - čestné slovo na to a Tvůj podpis. A konečný účet za Tvůj telefon!!! Tečka. Kitty."
==============================================================
A je to! Co k tomu dodat? Přidáte se? Ještě je čas. Ale slibuju, začnu s vámi i později. Nikdy není pozdě!

Jen Kitty

Budu mít Nobelovku!

7. října 2010 v 13:06 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Budu. Nakonec budu, to je jednou jisté. A za potřebnou věc! Já to vím, já to tuším, to chci a tak to bude!

Jak znalí a mnou milovaní čtenáři mých článků vědí, hubnu. Zprvu z úleku ze zdravotních důvodů a teď už jen s gustem. Zítra nebo pozítří dosáhnu zdravě úbytku dvaceti kilo. Pod dozorem lékařky, ale taky pod svým morálním karabáčem mého "chci" a taky "musím to dokázat" a dál "je to potřeba"! Za tři měsíce! A navíc - teď nabízím všem, aby se přidali. Zdarma poradím, budu podporovat, vysvětlovat. Nic za to nebudu chtít. Vím, vím... jsou takové na netu, že si nechají v dotazníčku vypsat důvody, okolnosti, blablabla a pak se ukáže, že si přihřívají svou trapnou polívčičku a chtějí vám vnutit koktejly, tobolky k zobání, že jako můžete jíst všechno, jen TYTO její produkty přidat a jste za chvíli jako proutek. Ten neestetický tuk je pryč a jste za hvězdu. Zadarmo s potřebou vůle, ovšem s penízky pro prodejce. To ode mne nečekejte.

Já vím, jak na to. Já v tom žiju! Ale pozor - nenabízím vějičku, jen krev a slzy! Ale ten výsledek! Mám sice psychologickou školu, to jo, ale taky už dávno tajně zahozenou šatovou zástěru volně na sobě. Tímto proslovem vás LÁKÁM! Moje milovaná zachránkyně mého kolene paní doktorka mi nanesla, jak se budu cítit, až ten batoh dvaceti kil sádla shodím! Měla pravdu. Sakra měla pravdu! Už ho nenosím.... ale konec slibů. Takže:

Kdo chcete prásknout, jak jednoduše na to (je to jednoduché, ale taky těžké), hlaste se. Tečka. Hotovo.

Dostanete (ode mě) jako já pár letáků a JEDEN NÁČRT JÍDELNÍČKU. Přečtete nedůvěřivě letáky a stejně skončíte u dvou koster diet. Jedna je na 4 000 kJ a druhá na 6 000 kJ. Já jedu podle té první a proto je tak úspěšná. Nejraději bych vás poslala taky za mojí paní Pinkovou, jenže u ní to byla jedna instrukční hodina a pak tři měsíce mého života s dietou. Potom kontrola coby úspěšné "kusovky" a další můj už snadný život s dietou. Neúplatně s ní žiju. Nešidím už ani sebe.

Nebojuju s nadváhou! Bojovat znamená to, že se předpokládá bolest, silná vůle, odříkání, strach - samé strašidelné emoce. Já jen ráno kouknu do listu, nechám si to projít hlavou, nachystám si drobné talířky, mističky a podložky a na ně vrším (VRŠÍM, což znamená je tam toho i dost) potravu. Sednu ke stolu, upravené volně ukusuju, pomalu kousám a hlavně nezapomínám, že mám pořád jíst! Pětkrát denně...

Tak teď víte to podstatné. Žádný podfuk ani klička ani kamufláž. Neztratíte peníze. Blbé je, že přestane bezbřehé nakupování v marketech, což vás jako důchodce (podle průzkumu a tvrzení týnejžrů) neskonale těšilo. Totiž - co nakoupíte, to také musíte sníst. I když ve dvou. Při odebírání obědů! Při tom, jak to bere můj nejlaskavější, se s ním můžete i najíst u jednoho stolu při snídani, obědě, večeři i svačinách. Můžete ulíznout (a prakticky olíznout) i lžíci od polévky, protože oběd: 0 gramů tuku, 0 gramů mouky! Večeře: 0 gramů tuku, 0 gramů mouky! Denně dvakrát maso, a to šunčičky dušené, fittnes, lajt, sojové, tofu... jen samé dobrůtky - a to při mé dně a cholesterolu.


Zase ale - doktor si při mém konstatování, že bych mohla vysadit léky na tlak, protože při 63 letech mám tlak už 120/85 pod fousy notuje, že vám to říkal, že to tak bude a vy jste nevěřila! Paní ortopédka pochybuje, když vás už to druhé kolínko nebolí, že je taky budete potřebovat vyměnit. Najednou s pomocí holí na nordic walking se rozejdete do vedlejší vsi a objevíte příbuzné, které jste dva roky od operace a s dvaceti kily špeku na kostře nenavštívili! Najednou si uvědomíte, že si obujete šněrovací boty hned na první pokus a udýcháte to. Prozřete poznáním, že si musíte koupit novou podprsenku, protože ta stará je tak velká, že vám to pak visí jak psí uši. Že (už jsem vzpomínala) můžete vytáhnout léta schovávané oblečení protože už je oblečete (a pak je zahodíte, protože kdo by v takových starých hadrech teď chodil). Že... a že.... a že.....

Jdete do toho se mnou? Víte už vše důležité v dlouhém článku. Rozhodněte se.

Víte, jak nedávno ukazovali plné náměstí nebo apelplac v nějakém městě plné miminek, které se narodily početím ze zkumavky? Tak ještě větší apelplac hodlám zaplnit já. Budeme tam my kočky, štíhlé a pružné. A bude tam obrovský a dlouhý stůl, plný sádla, špeku, kunerólu a takových fujů, co jsme shodily a shodili v této akci na Nobelovu cenu! Jako jedna ze všech nás a vás se tam budu skromně krčit, protože jsem lidumil!!!!!! Chcete to?! Pojďme společně, povedu vás. Nás. Všechny, kdo nervózně hledíte na své špíčky. Nechcete je? Tak se do toho dejte. Nobelovka je můj cíl.

Zapomněla jsem se podepsat - skromná agilní Kitty



A zase ti slimáci!

7. října 2010 v 12:15 | Kitty |  Vykutálenosti
Vítám znalého čtenáře. Pokud jste si mě našli náhodou, možná hned všechno nepochopíte. Ale znalí (a tedy mnou milovaní) zaberou hned. Doufám. Můj blog se taky nazývá "doufám-počteníčko" a tak patřičně hrdě doufám, že si počtou ti, kdo si mě najdou. Hodně píšu o naší farmě a tím taky o jejích obyvatelích. Teď vyjímečně nebude řeč o mém lepším "já", i když...

Po ránu, tedy po deváté, kdy už začínám mentálně coby sova žít, se ozvalo směrem právě od něho:

"Ti slimáci jsou fakt všude!"

A dost, víc nic. A čeká se, co to udělá.

"Co? Kde?"

Samozřejmě okamžitě zaberu.

"No, na tom vandlíku, cos mě v něm včera močila nohy v hypermangánu!"

Můj nechápavý výraz by rád namaloval i Michelangelo. A pokračuje:

"Na dně. Ve vaně. Co je ten otočený vandlík!"

A už mě má. Jen napůl nataženou podprsenku pádím do koupelny-kotelny, kde ta vana s tím vandlíkem s těmi vajíčky od plzáka (podle mnou pochopeného) je. A zase jako obvykle. Přijdu - uvidím - pochopím! Opět po třech schodech kroksunkrok, ale dnes rychleji, k němu. Chci pečlivě vysvětlit, ovšem už zase vidím schylovat se k úsměvu:

"Jó, tak už vím!" Víš, jak jsem včera napouštěla do něj tu vodu, tak tam bylo cedítko se zbytky nálevu Deko (ženy ví, co je Deko). No a to jsou hořčice a koření z toho Deka..."

Zatvářil se, že rozumí. Chacháááá, určitě mu to v tom krátkém čase nedošlo!

A prý:

"Jo, to jo!"

Moc jsem raději nevysvětlovala. Ta vajíčka od plzáka, co mi avizoval, byla hořčice z nálevu na okurky. A on jen využil alergie, kterou mám na: bestie plzáky, co nám všude lezou; jsou hrozní, jak je jich tolik; jsou slizcí; jsou cizáci, co ničí naše domácí plzáčky; je jich tolik, že je už ani naši dravci nechtějí žrát; musím je, ač v zásadě mírumilovná ekoložka, sbírat a zabíjet horkou vodou; musím... musím... prostě jsou to plzáci a pryč s nimi! Objevila jsem, co mají vajíček pod travou, na hrobě a tuším, že nás nakonec všechny sežerou!!!

Není pěkné využít něčí slabosti. To opravdu není pěkné. A on to dělá! Búúúúúú!

Opět doběhnutá Kitty

Kudluv

7. října 2010 v 11:45 | Kitty |  Vykutálenosti
Vidíte správně. Je tam napsané "kudluv" a to je podle mého chlapa úplně správně. Akorát neví, co to znamená.

Před chvíli mi popisoval, co měl náš hlídač rybníka večer a ještě ráno na jídlo. Dostalo se mu ho už večer a zbylo ještě na ráno. Protože hned ráno musel ležet u rybníka na lavičce a hlídat ryby. Rybník se bude v sobotu lovit a tak v něm odpouštějí vodu. Proto jsou ryby líp dosažitelné a mohl by je někdo krást. Proto byl na řadě a proto jedl kudluv. Co to teda je?

Název padl a jak to bývá, můj nejpřesnější ve výrazech náhle nevěděl, jak mi to vysvětlit. To se dědoušům stává, a nejen jim. Známe to i my, o dva roky mladší ženy-staruchy. A tak, i když jsem na něho dorážela, co to je "kudluv" za jídlo, uhýbal. Stále chtěl uniknout, ale taky byla zřejmá snaha vyrovnat se s obtížným úkolem a pojmenovat to. A tak probíhala mimická spartakiáda. Oběma rukama dělal před a nad sebe jakoby obrovské bubliny, na další můj dotaz se rozzlobeně rozpřáhl. Na ještě dotíravější můj dotaz ze vzpažení předpažením připažil sedě u stolu. Takže se praštil, rozezlil, že nemůže zabrat!

"No, však víš! Takovej ten...!!"

Na můj nechápavý a zlomyslný (tajně) dotaz rozkomíhal svoji horní polovinu mužného těla a rukama šermoval, jako bych byla ta nejblbější pipina a takovou prkotinu nevěděla. Ošíval se a pousmíval. Ještě párkrát se morálně nadechl a chtěl vyřknout, co tím myslel!!! Já jsem mu začala nahazovat na smeč jména zprvu masitých, pak moučných pokrmů. Nezabral. No nezabral, ani nemohl! On si totiž ten název v onom neblahém okamžiku vymyslel, aby mě odbyl. Abych se netázala! Tak smečoval, že to né, to taky né...

"Ty to nevíš? Takový to pečený!"

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Nakonec si vzpomněl, že to byla bábovka. Takže Pavel večer dostal BÁBOVKU a na ráno mu ještě zbyl "kudluv". Ty jeho vyvzpomenutiny miluju. Když neví, co by, tak si něco vyvzpomene a pak, když naléhám, protože tuším, jak to je, se to snaží pojmenovat. Dnes ale to bylo jinak. Vyvzpomněl si to, hned v dalším okamžiku jsem začala zvídat a pak tlačila tak, že si to nemohl rozmyslet a doběhnout mě. Dnes v celkem tak třech minutách bylo vymalováno. Pojmenovat asi, co ho prvně napadlo a pak pod mým nátlakem splavně přiznal, že si to vymyslel a že to nic neznamená.

Vrchol ovšem nastal, když jsem se poťouchle zeptala, jestli se to píše "kudlúv" nebo "kudlův" nebo snad "kud-luv" po čínsku nebo japonsku. Nebo jestli tam třeba není taky přehláska i třeba tam není nic, bez kroužku nebo čárky. To už nevydržel a rozeržáli jsme se oba. Je u nás veselo, co?

Ještě smíchem uslzená Kitty

Nemám ráda krátké články

7. října 2010 v 10:37 | Kitty |  Vykutálenosti
Nemám ráda krátké články. Jsou ovšem situace, kdy se stane něco, co někde pochytím nebo se v tom stanu aktivním doběhnutým pitomcem. To potom sedám a pár údernými slovy s užitím přímé řeči to prásknu do článku na blogu. Ale to fakt musím předtím být zlomená smíchem v křeči se zkříženýma nohama. To má pak šťávu. Jako dnes (neskromné) líčení tvorby snídaně pro mého nejhladovějšího...

Jenže u mě není nic jednoduché nebo trapně krátké. A tak se články prodlužují. Na blogu udělali průzkum o oblibě dlouhých článků. Většina je ráda nemá a tak jsem asi hned zpočátku propadla ve vyhledávanosti. Moje naděje je ale v tom, že u nás na blogu se z názvu nedá vydedukovat, jestli je článek kraťoučký a briskní nebo jen fádně dlouhý, i když má šťávu. Ten minulý s názvem "Sedí a hledí!" (míním ve své vrozené skromnosti) podle mě šťávu má. Jen nevím proč. Je-li ten popis tvorby Pepínovy snídaně tak vtipný (pak je Pepíno k politování) nebo se mýlím!

Jen tak skromně proto tiše nabádám své čtenáře. Nenechte se zmást a skoukněte článek celý! I když třeba jen tak knihovnicky. To když knihovnice tvoří anotaci k právě koupené knize, musí ji na více místech otevřít a pár odstavců přečíst, aby si udělala názor, co doporučuje. Takže otevřít můj blog, skouknout nadpis a hlavně otevřít článek k přečtení! Hned pak ale VŽDYCKY projet článek nadšeným okem. Pokud oko přestane být nadšené, pak teprve zavřít a zatratit! Pak teprve! Já své články píšu ráda. Když mě téma přestane bavit a nenapadá mě, jak to zajímavě napsat, tak to zkusmo uložím do rozepsaných a pak buď dopíšu nebo smáznu. Asi to téma nestálo za čas ani můj ani touženého čtenáře. Pokud článek čeká na dopsání z časového důvodu, může a většinou se také dostane do psané literatury.

Chtěla jsem hlubokomyslně psát o mých vtipných článcích, třebaže dlouhých. Jenže od mého životního investora zaznělo konstatování, že teda já dnes nebudu mít čas (myslí tím na něho, mu nějak pomoct)! S vykřičníkem tak velikým, že by nestačil prostor největšího článku na blogu na jen ten vykřičník! A tak tedy zavírám blog a jdu zjišťovat, co se MI dnes stane!
Dobrý den všem!

Kitty

Sedí a hledí!

7. října 2010 v 10:15 | Kitty |  Vykutálenosti
Opět přeju dobrý den. Dnes cítím potřebu popsat mého nejnepopsatelnějšího maskulína, kterého chovám doma. Nebo taky jinak, který si mě chová doma...

Maskulínum - pro méně zběhlé v latině - je tvor mužského pohlaví, zde tedy můj mužský. Jak můžete vysledovat z minulých článků, je to stvoření často potměšilé. On nemá v zásadě záměr uškodit svému femininu, zde jsem to já. On jen nečelí pohromě, která se na mě hrne, nebo ji aktivně připraví a pak poťouchle čeká, co to udělá. A určitě se škodolibě baví, jak mu na to skáču!

Jako dnes, tedy přísně řečeno včera. Včerejšek začínal prakticky předevčírem večer, protože jsem se začetla do článků Ivanky, kterou jsem objevila a jejíž příspěvky rezonují s mým zaměřením v tomto případě na živočíšky, domácí i z přírody. Takže můj pobyt u počítače se protáhl do čtvrt na dvě ráno. Pak jsem asi velmi rychle usnula, protože půl už jsem bít naše hodiny neslyšela. Nenatáhla jsem budík schválně, abych si drobně přispala, když jsem to dnes tak zalomila. Jsem sova, proto si ráno kvůli probuzení budík nastavovat na buzení musím. A zrovna tohle se mi teď nevyplatilo.

Ráno jsem otevřela oko a kradmo si zkontrolovala, do kdy jsem to bez budíku stihla. Tři čtvrti na osm - to je čas jak víno. O tom moc mluvit nebude - jsem se utěšovala. Střihla jsem si cestu na toaletu, pustila si rádio a cestou zpět slyším časové znamení. K tomu nadšený hlas moderátora hlásil, že je DEVĚT HODIN. Devět! Nevěřícně jsem koukla na hodiny a musela si přiznat, že to se mi teda zase něco podařilo. Už když jsem po probuzení odcházela na toaletu jsem po otevření dveří uviděla v obýváku mého nejtiššího. Seděl a hleděl! Nevinně, on nic, on nezaspal. Zabrblala jsem ještě rozespalým hlasem, proč mě nevzbudil, a šla ven. A když jsem tedy musela konstatovat, že je těch devět hodin, zrychlila jsem svoje kroky a šla mu vyčinit. Tím jsem se dozvěděla, že:

1) proč by mě měl budit, mám vstávat, až se vyspím!
2) pyžamo nepověsil do ložnice, protože bych se mohla probudit (mám vstávat, až...)
3) snídaně počká (mám vstávat, až...)
4) on neví, proč by sova měla brzo vstávat (mám vstávat, až...).

No nezabili byste ho? Ano, ve všem má pravdu. Má!

1) Já jako sova se bez budíku fyzicky budím fakt na devátou (jako důchodkyně hýčkaná na dědině si to můžu dovolit - podle něho). A psychicky - raději se neptejte, do devíti se ploužím jako hladový upír po poledni a jen padne devátá, ožiju a jsem schopná perlit a myslet. No, myslet - už slyším laskavě ironický povzdech mého nejtolerantnějšího

2) On brzo ráno hned po probuzení (skřivánek) vyklouzne z lože, natřese peřinu a složí ji, vyjde přes obývák ven v pyžamu a pak je svlékne a hbitě se obleče do pracovního. U nás na farmě jsou to modráky. Pak svižně a trapně přesně roznese zrnko králíčkům a dojde domů. Tam si sedne a hledí! Čeká na snídani.

3)Běžně vstanu, až odcvičím, to je tak po sedmé ráno.
MĚLA BYCH svižně a soustředěně postavit konvici s vodou na bylinkový čaj, pečlivě dole připravit chleba (ten musí být, to je základ!) s něčím atraktivním chutným zdravým nahoru (to prý zase nemusí být, stačí chleba, ten musí...viz výše), přinést až pod zobáček a nadšeně málem v předklonu čekat na pochvalu (jsem to idealistka, to se mám dočkat)!
JÁ FAKTICKY šomtám sem tam v noční košili, místo postavení vody sejdu nenáviděné schody do kuchyně, lednička práská, jak roztržitě shledávám na víckrát vše, co má přijít na podnos na stůl, ukrojím chleba (ten musi...) nebo ho tam metnu spolu s Flórou a nějakým sýrcem. Jindy načnu velký jogurt, připravím ovoce do něj... a odnesu to nahoru po těch nenáviděných schodech. Po nich se nadnáším kroksunkrokem (pěkně jedna nožka došlápne a druhá se hbitě přisune), dojdu do obýváku s čekajícím strávníkem a vše postavím na linku. Někdy UŽ postavím tu vodu na čaj. Na oné lince vytáhnu čaj a dám do hrnků (většinou mě ještě ani nenapadne postavit tu vodu), do misky kydnu jogurt (zdravý, živý, stravitelný), na něj ovoce někdy i se stopou marmelády nebo domácí jeřabinové šťávy, nasypu kukuřičné lupínky a takto "odbytou" snídani přesunu mému maskulínu pod zobáček na stůl. On sedí a hledí! Mně dojde, že nemám čaj, tak postavím vodu s konvicí na plyn a pak s 5 minut louhovaným nápojem pádím ke stolu pořád v té mé noční košili, než se ztratím v ložnici, protože já se stravuju podle přísné dodržované odtučňovací diety, říznuté zásadami stravování při diabetu (pro lepší efekt)

4) Sova v mém provedení tohle všechno ráno stihne. Už sice umytá, učesaná, jenže nepoužitelná. Víc o tomhle bodě už psát nebudu, dá se to odhadnout. Tak takovou sovu má ten nejtrpělivější doma.

A dnes? Vlastně včera? Ne aby mě laskavě vzbudil! Ne! To seděl a hleděl, jak rozespalá lezu do dveří. Pyžamo u sebe, aby mě nevzbudil! Láska moje ohleduplná. A já se duševně mrskala, že jsem si slastně vyspávala a on chudák mohl jen sedět a hledět s hladovým zobáčkem s frontou nasycených živočíšků venku. Já jsem teda!

Co na to říct? - ptá se dnes Kitty

Živé kyvadlo

6. října 2010 v 20:11 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Zdravím svého čtenáře. Teď možná navazuju na dřívější články o životě na naší farmě. Kyvadlo bylo živé, teď je neživé a život k jeho pořádné funkci musím dodat já. Vysvětlím...

V dřívějším článku jsem psala o našich domácích dravcích a o tom to je. Dnes jsem ráno zakopla přede dveřmi o myšku. Dopadla tam po uvolnění z pastičky a byla nastražená na mě. No a co se děje, když najdu myšku? Chytím ji za ocásek a už pádím k dravcům, takto k našim slepicím. A tam potichu zavolám, zaplácám si po noze a rozkývám ruku s myškou, takto vítaným krmivem. Přihrnou se naše slepice, mírně okouní a pak se některá ke kývající se kořísti rozběhne, uloví ji a buď ji hned na místě porcuje, nebo s ní odběhne a porcuje ji v odlehlém místě. Mlátí s ní o zem tak dlouho, až je dost vláčná, a pak ji slupne, třeba i na druhý pokus.

Pro tento proces ani na myši, přiživující se u nás, nenadávám. Je to vlastně logické. Myšky najdou výživnou stravu v našich zásobách zrna, šrotečku nebo jiných a živí se tak dlouho, dokud na ně můj nejpozornější nepřijde. Pak natahuje pastičky a ukládá je strategicky, podle jeho názoru. Musí být na dosah hlodavce, ale zase nesmí pastička ohrozit slepice, naši psici ani nás. Nastražuje na ni tak dlouho, dokud se nechytí. Že je to někdy opakovaně, je nasnadě. Jsou myší profesoři a profesorky, které sezobnou nabídnuté pochutinky víckrát. Jenže všeho do času. Čím je hlodavec chytřejší a dovednější, čím déle odolává a živí se, tím je pak vítanější jako kořist. Protože pak ho dostanou do práce naši dravci a je to. Výživné sousto neskončí na kompostu nebo v křečích po požití jedu, ale skončí ekologicky, jako většina odpadu na naší farmě.

No, už víte všechno. Je to ze života a mě pořád baví, co všechno se u nás děje.

Kitty

Lehko na bojišti

4. října 2010 v 9:32 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dobrý den čtenáři. Říká se, že "těžko na cvičišti, lehko na bojišti" a je to svatá pravda. Časem prověřená...

Dnes mám záměr vypořádat se s těmi záplavami výstřižků a přitom taky shledat podklady pro mnou zamýšlenou tvorbu rodokmenu. Dva úkoly. Už to vidím, jak to dopadne, ale začít někde se musí a tak sedím a dumám, kde začít.

Výstřižky - to bude brnkačka. Aspoň myslím. Měla bych je shrnout do komínků, snést na jedno místo, rozvážit, kam a co dát a jet. To už je jasné, jedu v tom dnes podruhé a tak to asi dnes sfouknu. Asi...

Když jsem tak rozmýšlela co a jak s tím nadělením vystřižených informací, tak z povědomí mi konečně vyklouzl vykřičník!

"Koukej už něco udělat s tím rodokmenem, ať to můžeš vrátit. Ještě se to ztratí...!"

Jo, bílý papír s natištěným schématem rodokmenu mi leží v dohledu. Už týden a to jsem si nakázala, že dnes už!!! Teoreticky mi v začátku té roboty nic nebrání. Doklady kolem domu ve Skalici jsou půjčené už celý rok, dvakrát jsme byli na Moravě a mohla jsem je po zpracování vrátit do domu, kam patří. Jsou v té igelitce i základní doklady o vlastnictví kdečeho v rodném domě skalického dědečka a teď i bydlišti mé sestry. Doklady navýsost potřebné. Doufám, že v té igelitce budou i údaje ze života té části mého rodokmenu, patřící mé mamince. Takže jsem slíbila, že se HNED po příjezdu domů - tehdy - do toho dám a jak tam zase pojedeme, poctivě vrátím. Leží tam dodnes. Ale dnes... se do toho dám!

Kdo mě zná, zase si řekne: no jo, jo, slibuje a nic! Ale dnes to vypukne. Doperu, dověším prádlo, ještě jen pokrmím slepičky, bude-li pěkně sesbírám kvítečka slézům, umyju nádobí, vyperu opatrně tu pěknou Pepínovu košili a mé sexy prádélko, operu a vytřídím mrkev.... Jo, to by mohlo být, ale nebude. Musím se dát do papírů! A tak tedy - držte mi palečky. Jen pověsím to prádlo a mám dovoleno, že se papírům můžu věnovat.

Kdybych vládla grafikou, viděli byste kupu pomačkaných papírů a za nimi vykulenou část mé hlavy, jen skromně vykukující za tou hromadou. To pro větší efekt. Jenže grafikou nevládnu a tak se musím spokojit slibem pořádku v papírech. No, tak už víte, co do večera bude šustit u nás. Nebudou to bankovky, není svatého Berouse! Šustit zde bude předsevzetí!
A práce!

Jen tiše (a to ještě v duchu) se ozývá: uvidíme!

Pracovitá Kitty

P. S.: Tak hodnotím, jak to dopadlo. Všechno, co jsem si plánovala neudělat, to jsem udělala. A začala jsem, teď ve 23.50 mám téměř všechny výstřižky v cajku a v jednom šanonu. Tedy ty, které jsem shromáždila. Na tu igelitku jsem strategicky zapomněla, to bude zase "někdy příště"... Kitty

Chvála popovídání

3. října 2010 v 19:33 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Jsem psavec. Ale nejen psavec. Jsem i povídavec. Vysvětlím...

Jsme lidi a pro dobrý život dvojice je podle mě hrozně důležité umět si dobře porozumět. Prostě vědět, o čem je řeč, jak myslím, jak partner chápe a jak rychle to, co potřebuju říct. Asi znáte, jak je nepříjemné, když vám někdo něco povídá, ale přitom je otočený nebo jen tak něco řekne a myslí si, že jsi to slyšela. A pak se spoléhá na to, že jste mu rozuměli. Není to samozřejmé, známe to všichni. Tenhle článek není zrovna o tomhle, ale taky o tom.

Tento případ se mi stal nedávno. Něco jsem dělala v kuchyni a poslouchala jsem rádio. Náhle mi přišlo, jako bych zaslechla místní rozhlas. Zajistila jsem plyn a vyšla ven. Otevřu dveře a chystám se zajít do dvora, abych dobře slyšela. A taky vidím mého nejpracovitějšího, jak vleče uzel sena, rozvrkočený a různě poničený. Samozřejmě ten uzel. Hlášení jsem neslyšela. Jen mi došlo, že jsem asi prošvihla pomoc se snesením sena ze seníku. Dnes samozřejmě to byl tento případ...

Dotazem jsem zjistila, že to tak je. Ublíženě si postěžoval, že mi říkal, že jde pro seno a to normálně znamená, že jsem měla čekat, až naplní nahoře uzel senem a zavolá "Už!" Na to "Už!" jsem vždycky došla pod seník a převzala od něho spouštěný uzel. To tedy normálně. Dnes už byl uzel dole a dotčený farmář cosi brblal. Prý hulákal jako na hony a musel to shodit! To fakt nemám ráda, je to nebezpečné. Že jsem někdy na pomoc zapomněla, k tomu se přiznávám. Do něčeho jsem se zabrala a pak se styděla, že jsem zmatkařka. Ale dnes to bylo jiné.

Prostě jsem to upozornění neslyšela. No neslyšela. Prý mi to říkal, když..., jenže už byl asi venku z domu nebo snad to řekl otočený. Bylo mi to líto. Prostě nemám ráda, když nepomůžu. To je k této příhodě.

Chtěla jsem ale raději psát o popovídání. Při různých akcích spoléhám na to, že si připravovanou práci prohovoříme. Mám ale taky ráda, když si jen tak posedíme a jen tak si povídáme. I sousedka ví, že když přijde na návštěvu, sedíme a povídáme a mnohdy i tak dlouho, že se setmí. Ani tma nepřeruší naše povídání. Někdy rozsvítíme, někdy ale taky ne. Je to jakoby intimnější. Samozřejmě na sebe musíme vidět, ve vhodné chvíli stejně rozsvítíme.

Popovídání je důležité. Já osobně mám hluboko v sobě dobrý pocit, že jsem nezmeškala rozhovor a poděkování s mou maminkou. Byla doba, kdy jsem byla plně zaměstnaná a za ní jsem se dostávala málo. Přesto jsem dbala, abych zašla aspoň jednou týdně. Když maminka zestárla, cítila jsem, že čeká na nás děti a ožije a pak ráda vzpomíná, jak jsme si popovídali. Jak slábla, cítila jsem potřebu víc a víc si s ní povídat. Pak nejednou jsem zůstala přes noc a ve dlouhých hodinách přes noc jsme si pověděly moc důležité osobní věci. Ona se vypovídala ze svých těžkostí a snů a já jsem našla čas a odvahu jí poděkovat za život, starostlivost a podporu. Vzpomínám si, jak jsme obě plakaly, když jsme si říkaly a poslouchaly vzájemné lidské vyznání jedné od druhé. V době po její náhlé smrti jsem si uvědomila, že jsme se takto vlastně lidsky rozloučily. Někdo to nestihne a pak trpce vzpomíná, co všechno svým rodičům nestačil vyznat a poděkovat jim. Já to stihla a jsem šťastná, že jsem to nezmeškala.

Ještě jiná forma štěstí je povídání jen tak. Ve chvílích klidu si vzájemně povídat. Nedbat na to, že bychom něco v televizi zmeškali. Pokud jsme už všechno stihli udělat, když cítíme, že je nám dobře, nemusí být téma ani dané. Je dobře, když máme někoho, s kým si povídat můžeme. Je to takové všední štěstí! Ale jak je to důležité! A jak se pak na to v době stísněnosti nebo životní nehody vzpomíná!

Je to dnes takové emotivní. Jakési usebrání a úvaha, co by kdyby. V době pohody si uvědomit důležitost vzájemného hovoru a porozumění. Takto ztraceného času bychom nikdy neměli litovat. Je to ze života.

Rozjímající Kitty

A je vymalováno!

1. října 2010 v 13:44 | Kitty |  Život mého blogu
Kdo mě dobře zná, ten ví, že jsem s úlevou nezaložila ruce vbok a nehledím na čisté stěny. Tak jednoduché to se mnou není. Ale zase ne tak složité; pokud jste četli dnes postupně mých deset článků. Je to nasnadě a je to spravedlivé, že jednou přijde konec. Je...

S posledním článkem jsem ztratila kuráž, přestala si věřit a s odchodem pro květy slézu jsem zasekla sekeru. A teď i kdybych tu seděla do noci, už asi nic nezplodím. Sice jsem vyklopila plný košík květů na schnutí, ale nevydělala jsem na tom. To vím dávno, že čistým psaním se nikdo boháčem nestal. Ani můj guru, Rudolf Křesťan, určitě nepsal celé dny a nesršel nápady pořád. On to ovšem finančně zhodnotil, což není mou ambicí. Ovšem já jsem si to od rána zkusila, co je to mít nápady a jak je opojné, když se daří! Před chvíli jsem o tom psala a to jsem neměla dělat. Jenže co už teď?!

Mám vymalováno. A kdybych teď řadila jednotlivá písmena rádoby vtipně za sebe, nebude to mít tu šťávu jako ráno a vlastně skoro doteď. Nápady došly, je vymyto, čisto, prázdno. No co, je to lidský a není to dycky, jak se říká.

Už se ale těším, že to přijde. Zase poznám euforii, které v mém věku věru není zase tak příliš. Dokonce mi přišel komentář a to už dlouho nebylo. Takže přeju si, aby to přišlo co nejdřív. Navíc si neskromně přeju, aby moje nápady a články chyběly více lidem než mně jediné. Slibuju, až to přijde, tak to poznáte! Psavec zůstane psavcem. A nelze si přát víc, než když je psavec navíc kritický. To teď jsem a tak se loučím a bílým šátkem mávám! To není ani výraz kapitulace. Ono to přijde, nebojte se! Já to vím a moc se těším zase s vámi na shledanou a na čtenou.

Jen Kitty

Seď a piš!

1. října 2010 v 12:20 | Kitty |  Život mého blogu
Devátý. Tento je devátý. Dnes devátý. A vlaju dál, jsem jeden nápad na článek. Už kolikáté kafe stojí přede mnou, toto teď už musí vystydnout až do odpoledne. A kolem mne chodí a mně podstrojuje a nabízí moje láska, můj nejpozornější a nejochotnější a nejchápavější... Je první říjen.

Uvědomuju si, ale jen podvědomě, co se děje. Mám psavou! Jak má některá ženská svoje dny a muži v reklamě své dny, tak tento den je psavý! Teď si uvědomuju, že jsem ani ráno nesnídala, teď jsem zhltla předepsané dietní desetidekové jablko, za dvě hodiny snad zhltnu (ne, nezhltnu, znám zásady jídla při odtučňování) svoje včerejší Kuře mlsné komtesy a deset deka brambor s desetidekovou kapií. Musím se přinutit svačit 150 g mléka se stogramovým toustem a pak něco na večeři. To musím, to chci a to bude! A jinak dnes MÁM PSAVOU!

Můj nejlepší mužský mě nabádá, abych jen psala. Že na to všichni čekají. Nemám se ohlížet na jídlo, na počasí, na čekající a neudělanou práci. Na nesesbírané bylinky, ačkoli už nejsou dva dny otrhané. Jenže včera pršelo a předevčírem taky. No, nemůžu sedět hodiny, přeseděla bych si nápadník a už by ze mě dnes nic nevypadlo. A to prý by byla škoda. Za chvíli tedy vyrazím na farmu. Už teď mám divný pocit, že nedělám. My staříci podvědomě musíme pořád něco dělat, a to nejlíp práci. Zábavu a ulítávání, jakou je pro mě teď tohle psaní, cítíme jako něco neslušného. Možná. Já ale na to dnes drze nehledím. Nemůžu. Dnes je to jako droga! Jak se to píše, uchvátí tě to a nepustí. Můžeš si dělat ostudu, sedět u počítače jako pecka a čumět do obrazovky. Na prsty mi čumět netřeba, píšu někdy i rychleji než myslím. Trochu se podezírám, že je to někdy z článku zřejmé. Jenže - když nemám nápad nebo se mi nevede, končím. Uložím, mám-li co napsané, a vrátím se nebo to smažu. Dnes jsem ráno dostala extra nápad s názvem "Má ho!", zapsala jsem si ta dvě slova a teď na ně zírám. Ani ťuk. Nenapadá mě, co tak skvělého jsem tím mínila. Je to škoda, určitě to bylo TOP. Jenže co s tím? Vymazat i nadpis v Rozepsaných! Tady by se mi hodil administrátor, aby napověděl. To by byl článek na Nobelovu cenu. Jenže... nic. Černá díra.

Takže nic ještě nemažu. Tento uložím a uveřejním. Když mi napadne, o čem to bylo, dodám celý článek s tím že to dopíšu. Jinak je mi líto. Zatím teda na shledanou.

Neprozíravá Kitty





Chvála administrování a administrátorů

1. října 2010 v 11:34 | Kitty |  Život mého blogu
Vy ani nevíte, jak jsem šťastná, že existuje blog, můj blog a že se na něm můžu vypsat z toho, čím žiju, co mě těší a trápí a třeba jen tak lehce poděkovat za přátelství a lásku, které se mi dostává. A tak, abych ukápla taky trochu uznání, píšu tyto řádky.

Nevím, kdo a jak administruje čili řídí, vymyslel a dozoruje můj blog. Od počátku jsem si ho vytvořila sama starucha, nepružná nadšedesátka, psavec. Den, kdy jsem objevila možnost mít svůj blog a na něj ukládat, čím žiju a o čem chci vypovídat, byl před necelými třemi měsíci. Když denně neuložím na blog ani jeden článek, jako bych se něčeho dopustila. A přitom denně se neděje to, co by za článek stálo. Takže dnes - dnes doháním svými dnešními články v počtu nejmíň osmi svůj dennodenní dluh, můj pomyslný dluh. Dnes mě ráno vzbudily nápady, od čtyř hodin ťukám do klávesnice a perlím. A to se vyjímečně nechválím snad nadarmo. Jde mi to a tak jedu! Ale o tom jsem psát nechtěla, o tom tento článek není.

Je pravda, že nechápu, jak je možné, že administrování mého blogu funguje. Že mi ukazuje po načtení, které se mi teď zase znesnadnilo, kolik lidí četlo moje články denně, kolik vůbec a kdy, komu stály za komentář... Dokonce v počátku jsem se motala ve formě stránky, velikosti písma a možnosti tisku - to znáte asi všichni, kdo to děláte. Pomohli mi administrátoři, uvedli parametry stránky do cajku a teď (pro mě) funguje dobře. Kdo má potíže, ten si za ně může asi sám. I když - i já někdy nemůžu vytisknout pěkně a nejde mi to a nejde. Tak volám SOS do administrace blogu a "ono se to samo" upraví a funguje. Představuju si, že je tam nějaký Kerberos, pes, který vše hlídá, uhlídá a umí pomoct. A pomůže.

Takže milí Kerberové v pozadí. Vím, že když se nepochválíte, většinou to za vás nikdo neudělá. Ale já jsem teď výjimkou! Jsem tou světlou výjimkou, dnes, teď a tady! Přečtěte si, jak vás potřebuju, jak mi pomáháte a jak UMÍTE! Nechápu to sice, ale to neznamená, že to neumím ocenit! A děkuju upřímně i za ty, kdo to zrovna teď a tady nenapíší stejně, i když vaši pomoc pocítí tehdy, kdy ji potřebují. Teď zní velké DĚKUJI! Dnes je to pro vás.

Kitty bez přívlastku svým Kerberům



2. říjen - Š, Š a š

1. října 2010 v 11:06 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jak tak koukám na názvy článků, často se tam objevuje písmeno Š. Pamatujete? Třeba vás zaujal článek s nadpisem "Ššššššššš" nebo tak nějak. No a dnes se toto písmeno připomíná, přestože spíš přes oslí můstek. Blíží se 2. říjen, významný den pro mě. Ačkoli, v jednom případě jen podmínečně...

Druhého října si připomínám dva významné dny. Nemůžu přímo prozradit, kdo je má. Budou tedy stačit iniciály.

Prvním je významná osoba, můj bratr, takto s malým "š", abych dodržela tu symboliku. pojmenovávám ho "šikulka". Dožívá se 59. roku a zaplaťpánbůh teď už zase ve zdraví. Je úspěšný, hodný, šikovný, je můj brácha a máme se rádi.

Druhou osobou je můj exmanžel, má také příjmení se "Š". Já už bohudík ne, nechala jsem si zase vrátit svoje dívčí jméno. Jako manžel (hlavně ke konci) nebyl nic moc a tak proč bych měla nosit jméno někoho tak neúspěšného a pro mě nevhodného. Když teď mám sice taky "Š", ale úspěšné a milované s jeho nositelem. To je tak všechno k "ex". Ještě si vzpomínám, že když někdy chci říct o sobě nebo o někom, že je chomout nebo neschopný, zazní jméno s tímto "Š" číslo dvě.

A jako třetí "Š" si připomínám maskulínum, ale ten chlap nemá asi žádné výročí. Je to můj minulý nadšéf. Měla jsem kolegu-šéfa, ten byl vstřícný a přátelský. A měl taky šéfa, právě tohoto "Š" a ten určitě i jemu pil krev. Kvůli němu jsem nakonec odešla z učiliště. Dupala po něm po revoluci naše ředitelka, on jako obyčejný chasník nestačil svému postavení a znepříjemňoval život nejen mně. A tak jednou jsem se tak naštvala, že jsem ho slušně poslala někam a podala výpověď. Jak velké "naštvání" (slušným slovem) to bylo pochopí ten, kdo věděl, jak dlouho jsem odolávala. Jednou jsem byla v léčení u psychologa kvůli němu a nakonec se rozhodla odejít vůbec, ačkoli léta jsem se bála inventury výdejny nářadí, kterou jsem aktuálně tehdy vedla jako mistrová. Najednou všechno šlo!!! Psychologa už jsem nepotřebovala, inventura výdejny za pomoci mého milého šéfa proběhla a já se osvobodila. Moje šéfová ředitelka mi tehdy řekla, že se diví, jak dlouho jsem to vydržela a že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Měla pravdu. Touto dnešní zpovědí jsem se vypořádala s traumatem, které mě nemuselo tak dlouho trápit, kdybych byla akčnější. Ale co už teď. Aspoň to víte vy!

A tak když budu zítra, druhého října, vzpomínat a rozesílat blahopřání, budu pamatovat jen na svého brášku. Exmanžela jsem úspěšně ztratila z očí a "Š" třetího si nepřeju ani vidět. Teď je snad úspěšný, jako můj žák nebyl nic moc a v mých očích tak ztratil kredit, že už mu nepřeju ani to nejhorší. Nezajímá mě. Toho bych se v takové síle a kvalitě nechtěla dožít. Abych byla šťastná, že ho nemusím!

Pamětnice Kitty



Zaplaťpánbůh za to chrupání

1. října 2010 v 10:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Mám svého bližního. Je to mužský a miluju ho. Se všemi jeho přednostmi a slabostmi. Přednosti uvádím na prvním místě, přece jenom je to ješitný chlap. A slabosti bych napsala hned menším až bleším písmem, kdybych to tady uměla. Je to tak...

Je postavy mírně při těle, jak říkám láskyplně já. Jinak je mírně nad centem a aktuálně má už o trošku víc než já. Jsou to ale milá kila, i když někdy trošku hlasitá. Míním tím noční dobu, kdy jeho tělo hovoří mírně hlasitě se svým okolím, takto "chrupá". A po jedné noční zkušenosti hlasitě do éteru prohlašuju, že zaplaťpánbůh za to, že chrupá.

Jednou jsem se v noci probudila a zaznamenala jsem vedle mne ticho. Pozorně jsem se zaposlouchala, ale fakt nic - jen ticho. Žádný závan dechu, ani hlasitější projev živáčka, který spí. Nevěřícně jsem to konstatovala. A co teď? Co se děje? CO SE STALO?!

Ještě jsem úkradkem zkontrolovala, jestli náhodou nešel s naší malou Kittynkou na dvůr čurat. Ne, byl tam, ale tichý, tichoučký, žádný náznak života. Obešla mě hrůza, překotně jsem přemýšlela, co teď? Neumřel mi, když je to ticho tak absolutní? A co s tím teď?

Jak mi tak letělo hlavou všechno, co mohlo nastat, najednou jsem uslyšela chrupnutí. Zachrupání. CHRUPÁNÍ, ne chrápání!!! Hlasitý projev života mého nejpotřebnějšího a nejmilovanějšího. Živého, chrupajícího! Pochrupávajícího. A tehdy jsem poznala, co je štěstí! Obyčejně oddechující živá láska, můj Pepíno. Není větší radost než živý chrupač. Přeju si, aby to tak co nejdýl zůstalo. Jeho historky o chrápání, které v nemocnici vyháněly spolupacienty, ať klidně zní dál. A on je vedle mě živoucí. I když mírně hlasitý!

Ustrašená Kitty

Co s mými mladými?

1. října 2010 v 10:17 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Aby bylo jasno, nevím, co s mladými! Těmi mladými jsou myšleni moji miláčci, takto ibišky...

Jednou jsem je při bolestné cestě na veterinu s naším miláčkem Kittynkou posbírala coby semínka. Dvoje. Bílá a fialová. A jak to tak bývá, namnožila jsem je. Teď jich mám všude možně ČTYŘICET SEDM. Dvou druhů, různě nasazených ve velkých květináčích, na lísce v kelímcích a v odloženém kuchyňském dřezu. Jenže potíž je v tom, že jsou venkovní. Jsou to ztepilé rostlinky, krásně zelené, dobře živené, jenže - venkovní. A budou z nich pořádní chasníci, asi dorostou metru a ty druhé třičtvrtě metru. Budou kvést, prospívat, líbit se. Můžou se stříhat na živý plot, můžou zdobit leckterou zahradu...

A v tom je právě ta potíž. Čí zahradu nebo předzahrádku? Kdo je přivine k pěstitelskému prsu či srdíčku? Kdo a jak se o nich dozví? Co s nimi přes zimu, to jsme možná s Mařenkou už pořešily. U našeho domu se neuplatní, na to je přísný zákaz. Pepíno ví, že by to bylo zase na něm. Seče všude (ještě postaru a POTICHU!) kosou a mezi ně by se nedostal, já bych to musela mezi nimi plet a on ví, jak mám na všechno málo času (podle mého tvrzení a často i podle skutečnosti). Živý plot se musí stříhat, obyčejná řada zase pořád zalívat... a tak mi srdce krvácí, když je musím takto mrzce nabízet. Navíc z nutnosti, u nás na verandě nemůžou přezimovat. Zabírají místo a musí si zvyknout na přezimování. Co tedy s nimi?

Nepotřebujete zdarma nadějné venkovní ibišky? Rádi je i dovezeme. Na své nové páníčky čekají na telefonu 728412104 na Vysočině. Prosím a smutně koukám! Potěšte mě i sebe a zazvoňte na můj telefon! Přitulte tyto moje miláčky k sobě. Ozdobí vaše okolí a mě zbaví případné smutné povinnosti - zase je poslat do prachu země přes kompost! To si přece jen nezaslouží! Chcete je?

Mám poučení do budoucna. Co nemůžu mít, to nemnožit! Ale zatím?!

Neprozíravá nepraktická pěstitelka Kitty



Půjč mi a nekomentuj to!

1. října 2010 v 9:46 | Kitty |  Vykutálenosti
Je to tak. Jsme dva nezávislí jedinci - dvakrát singl, ale máme společnou domácnost, zájmy a všelicos jiného. Už se známe, takže heslo v nadpisu nevyvolá komentář. A zaznělo včera, jako obrana už dopředu.

Vyzvedávala jsem si léky. Přitom tam byly jedny vitamíny na ochranu nehtů a byly drahé. Jen vřele doporučené odbornou lékařkou. A ta musí vědět, že jsou potřeba. Takže jsem je lékárnici jmenovala, jenže ouha! Nedostávalo se děněg, takto rusky penízků. A investor stál s autem před lékárnou. Takže co se nabízí a co je osvědčené - těch pár kroků a proslov k mé kasičce.

"Potřebuju pětistovku! Vrátím!"

Nechápavě chápavý pohled, ruka zašátrá v portmonce a s tázavým pohledem vytáhne tisícku.

"Jo! Díky!"

Natáhnu ruku, přemístím do své ruky nabízený peníz a odcházím zpět do lékárny. Vracím se obratem s náručí mastiček a krabicí vitamínů a hned vracím pětistovku. Otevřu dveře na své straně, dosednu na sedák a házím to nadělení na zadní sedadlo auta. Při tom zazní:

"Nekomentuj to!"

A je to! Nejsem si jistá, jak dlouhá přednáška by zazněla. Takto je tomu "předejito", každý víme své. Já nekouřím, nepiju, nesmilním jinde, nepůjčuju si, teď už neutratíme ani za moji výživu. Tak dbám na své zdraví a slíbené vrácení peněz se zákonitě dostaví. Obvykle.

P. S.: Ještě že mě to téma napadlo. V mé paměti zapadlo. Jdu a vykutám ze zásob slíbený obnos k vracení a vracím. Zákonitě. Tak to mezi námi je. On půjčí, já nechci komentář a vracím. Podle mě to tak má být. A je!

Kitty



Zlaté vrcholy aneb Mňááám a Nemňam

1. října 2010 v 8:29 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Jsem dítě své doby a v televizi sleduju občas i grafy. Třeba na ČT24 o zlatě nebo o akcíích, burze a tak dál. Mají takovou jakoby ustálenou barevnou hladinu a nad ni vyčnívají špičky, jsou tam i propady. A o těch špičkách a propadech dnes ztratím hodnotící slovo.

Stálí moji čtenáři se upamatují, že v mých článcích občas probleskne zmínka o tom, že bereme obědy. Tedy jeden a v poledne se o něj dělíme. Jsme letitými zákazníky, i když já ještě tolik roků, kolik je prstů na rukou. A chutná nám, jak nám kuchařky posílají své dílo. Teď aktuálně se objevila konkurence, já jsem však staromilec. Neměním vlajku, i když zrovna vojsko nevítězí. A o tom to je.

Na jídelníčku, který dostávám, jsou vrcholy i nevrcholy. Vrcholy, to jsou stálice, velmi chutné a oblíbené krmě. Jmenovala bych polévku "krkonošskou cibulačku", ta je podle mé chuti. Mnou neoblíbená je "krupicová s vejcem". A ta má tu smůlu, že se vyskytne jakoby naschvál, když k nám přijede synovec z Moravy a chci ho uctít obědem. Přijede vždycky jen na skok, je jedlíkem a tak využiju oběda, aby se rychle najedl vařeného. A koukám, co to dnes dostane - a ona je to teploučká "krupicová s vejcem"! Sní to s povděkem, ale já trpím. VÍM totiž, že MNĚ nechutná a tak mám pocit, že nedostal to nejlepší, co mu chci dát. Můj přítel říká i o ní, že "ať je jaká je, ale ať je jí hodně" a normálně ji sní. Zato miluje "knedlíčkovou, ale bez vody" - tak hustou.

Tak to byly polévky. Výborných je víc a občas cítím potřebu napsat kuchařince, která tvoří polévky, obrovskou pochvalu. Jednou nebo dvakrát se mi i podařilo napsat pochvalu, jistě byla v řadě pokrmů jmenovaná i polévková kuchařka a její výtvory. Jsou ale i hlavní jídla, která jsou stálicemi a jsou podle mého gusta. Teď s tou dietou jen jazyk omočím, ale vím o nich. Když mám jmenovat, vše s kuřetem - Kuře mlsné komtesy, Maminčino kuře, Kuře divokého Baska a tak dál o kuřatech. Dalším je Pikantní vepřové tiráka Bédi, Brněnský řízek, Peciválky s mákem atd. atd. Pepíno miluje zelí ve všech podobách, to ta kuchařská děvčata umí, dál výpečky, bramborové knedlíky se škvarkama, řízky jako aportdekl, Soukenický řízek, Vepřová pečeně opečená na citronu... zase ujíždím na tom, jak vzpomínám na mňamky, které nemůžu, "ale vím o nich". Řada je delší, ale nechci unavovat. I když - takovými laskominami jako Šumavská kapsa bych rozmazlila i královský jazýček. A i pro Pepína je toho dost, teď si užívá skoro každý oběd celý. No a co by bylo na opačném konci? Ani si nevzpomínám - jen když je toho hodně!

A konkurence? Skoukla jsem jejich jídelníček. Tři jídla k výběru denně, taky to nově k nám dovážejí, hospodská kvalita v množství i chuti - část strávníků si tu možnost nově zvolila. My ne, JÁ NE! Pepínovi je to jedno, viz "jen když je...".

Škoda, že z důvodu utajení nemůžu jmenovat městys, odkud k nám ta poselství zručných kuchařek vozí. Ti, kdo jídla berou nebo jsou zdejší, ti to ví. Chtěla bych je jmenovat, kuchařinky šikovné a pečlivé a nápadité a nešetřivé a... a... Chvála jim! a v a a palec nahoru!

Mlsná chválící Kitty



Nebude "to" číst!

1. října 2010 v 7:37 | Kitty |  Život mého blogu
Zdravím toho, kdo ten nadpis občas slýchává od svého mužského. I já jsem to slyšela, a to hned v počátcích mého psaní na blog. Nebude to číst! A nebude!

Jsem psavec. A nestydím se za to. Kdo zabrousíte na můj blog "doufám-počteníčko", víte své. Píšu o životě "staruchy", náplavy na farmě na dědině. Někdo řekl, že je dobré, když umím napsat o obyčejném životě a příhodách z farmy taky z jiného pohledu. To je to! Píšu o tom, co se staré někdy zmatené ženské děje. Věřím ale, že se v tom poznáme všichni, jen to nenapíšeme. Není důležité, kolik je nám. Něco se děje i "náctiletým". Ono se to děje a já s tím zápolím, jak umím a pak to prásknu na blog. Kdyby se podstata, jak se jevím druhým, přísně pojmenovala, tak jsem někdy pitoma, někdy zmatkařka a někdy za to nemůžu. Myslím to ovšem vždycky dobře. A někdy moje příhody (a nejen moje) i pobaví. Aspoň doufám.

Mám svého přítele, laskavého, chápavého, humorného, potměšilého - přídomků bych našla řadu a nebylo by už dál co psát. Vždycky je však "nej" a něco. To v mých článcích uvidíte. No a tento dobrý muž byl od počátku zpraven o tom, že jsem psavec. Už jsem měla hotovou knížku o křečcích, ale rukopisy a vše k ní se mi nenávratně ztratilo v nějaké černé díře. V jednom mém článku jsem si na to téma posteskla. Ale dobrá. Teď jsem využila možnosti, že si můžu založit blog. Příhody, jež se mi dějí, i úvahy ze života tam pilně zapisuju a časem si to stáhnu a pro svoji potřebu si z článků sestavím (a pořádně archivuju) knížku. Zase se musím ukáznit. Zpět k příteli a názvu článku.

Nevím, co se stalo. První články jsem mu předčítala a i je vyslechl. Pak se ale spáčil a naznal, že "to" nebude číst (ani moc nehrozilo, že by si to sám pustil a našel). Ale ani poslouchat "to" nebude! Zklamaně jsem to vzala na vědomí a teď se už stydím mu cokoli číst. I když bych chtěla! Řada věcí se nám stala společně, případně jsou popsány "obzvlášt vypečeně". A mimo vás občasných nebo i (bohudík) stálých čtenářů ON to nečetl, neví, nemůže pochválit. Pohanět, i když dobromyslně a láskyplně, někdy i dost štiplavě, to umí mistrně. Beru to! Zdá se mi, že se na moje články ani netěší. Já bych ale chtěla, aby se potěšil, když si ho pochvalně "beru do huby", protože ho miluju i s chybami. A kvituju s povděkem, když moje chyby a časté kiksy bere s nadhledem. Jenže komentáře k mým článkům neslyším, i když po tom toužím!

Kitty

Hlavně zdraví!!! - akce Masáž

1. října 2010 v 5:30 | Kitty |  Vykutálenosti
No vidíte, už vás mám. Zaujal vás asi titulek Hlavně zdraví. Jste tu dobře, téma zase důležité, ovšem už spíš zábavné. Proti minulému "Akce Nehty" méně zdravotní. I když...

Bolívala mě záda. Nic moc, při takové nadváze není divu. Našla jsem si po přestěhování sem na dědinu dalšího maséra a ten je móóć dobrý! Před nynější ztrátou devatenácti kil špeku mě uměl promasírovat tak dobře, že jsem zalitovala, když - podle mého názoru - v krizi skončil. Na jeho místě na poliklinice jsem teď vídala děvčátka, takové pchí, co taková dívenka s mými zády zmůže! Jenže (jak jsem s hrůzou zjistila od něho) po roce se začal ozývat kyčel až pod koleno a nutilo mě to opět začít s masážemi. Našla jsem dívenku, objednala v úterý u konkurence na ten ozdravný čtvrtek. Jenže zase červíček, už ve středu jsem si řekla, masér byl osvědčený a tak zkusím, jestli a kde působí, mohla bych k němu třeba dojíždět. Člověk musí mít štěstí a to se mi ozvalo jeho hlasem v jeho telefonu, který jsem ještě nevymazala.

Takže nastupuju k němu do masérny. V průběhu masáže si vzpomínám, že jsem s Josefovou sestřenkou, takto tak často s láskou vzpomínanou Mařenkou, mluvila o tom, že by taky potřebovala na krční masáž, praská jí to tam jako staré schody! No - kula jsem železo dokud bylo žhavé, dotázala jsem se toho dobrého muže s mokrýma rukama. Jestli má na ni čas a nejlépe hned teď po mé masáži. Naše obec je v dosahu dvaceti minut odtud Josefovy závodnické jízdy; sice s Josefem odjeli domů, ale za chvíli on pojede pro mě a po masáži mě má zde vyzvednout. Prý, že JO! Má na ni čas! Až vymasíroval své ručky dosucha, podal mi mobil. Volala jsem Mařence, jestli má čas, že to jde. Ať hned volá mého nejstarostlivějšího a sjede s ním na masáž sem. Po chvíli jsem končila, proto jsem zavolala, jak to je. Prý zrovna dojeli před budovu. Doprovodila jsem ji k masérovi a zamířila na kožní do poschodí. Josef zatím usedl poblíž za rohem a čekal na nás. Po návštěvě kožařky jsem sešla dolů a viděla ho, jak pořád pečlivě čeká. Na dotaz, jestli už Mařenka je hotová, že prý ne, neviděl ji. Usedla jsem s ním na tu tvrdou židli, po chviličce mi to nedalo. Přece jen znám svého Papenhajmského. Nechce se ptát a tak je to někdy těžké. Rozhodla jsem, že si půjdem sednout do auta, tam nás Mařenka najde. Vyjdeme z budovy a vidíme Mařenku. My čekali - ne my, Josef čekal - na ni a ona už venku dvacet minut čekala na nás. Zvonila na jeho mobil, ovšem ten byl v autě a mě nechtěla na kožním rušit! Jak jednoduché a nápadité!

Dalšího nic šokujícího už nečekejte. Vidíte, že nápaditost a také nenápaditost jdou u nás ruku v ruce. Samozřejmě moje! Muži nestárnou a nepotřebují poučovat!!! Chachááá!

Láskyplná chápající Kitty

Hlavně zdraví!!! - akce Nehty

1. října 2010 v 5:00 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Zdravím svého čtenáře. Den, o kterém je řeč, byl čtvrtek. Nebyl zelený, byl ale hóóódně důležitý a to nejen pro mne. Doufám, že jeho zdravost bude prospěšná i pro laskavého čtenáře. Tak abych začala, dnes to bude možná delší.

V rámci tohoto ozdravného čtvrtku jsem byla nucená řešit i své nehty. Nic dramatického, roky chodím se svými nehty k pedikérům. Dnes měla proběhnout normální udržovací návštěva - zarůstají mi poslední roky nehty na palcích a úspěšně s tím bojuji. Tedy až na dnešek. Poslechněte si, co se v jeden den může stát.

Vnuknutím osudu jsem si sjednala zase po měsíci návštěvu. Mezitím sobě i příteli dělám běžné pedikúry sama. Jenže přijde čas a nehty se vymykají běžné péči, což měl vyřešit tento den. Vše proběhlo běžně až na operaci s nehty. Oba zlobily. Asi rok mě taky paní upozorńuje, že tam mám plíseň. Nic nečekaného. Přítel ji má masivní a tak bylo otázkou času, kdy dojde i na mne. Zarůstání se nám až do dneška dařilo zvládat podkládáním okrajů. A dnes stála paní Iva bezradně nad nehty jako nad vytěženým dolem. Plísní zasažené nehty se lámaly a drolily a nezbylo ani kouska, za který by se dala podkládací vatička zachytit. Nakonec je nastřihla, pak vystříhala uprostřed do V, zeslabila a zapilovala, ale vypadaly uboze, nepěkně. Tak jsem sice bez bolesti, ale v obavách odešla...

Jenže před další akcí toho dne - masáží - jsem měla dvě hoďky čekat na poliklinice. Nouzově jsem snědla svou porci grilovaného kuřátka s celozrnnou bulkou v papíru. A napadlo mě - pánbůh mě osvítil - že bych se mohla pokusit o návštěvu u kožní lékařky a tu plíseń řešit. Je tam odpoledne a když už to odpoledne je, tak zkusím štěstí. Nově se neobjednává, berou se lístky na pořadí. Po masáži to stihnu, domluvila jsem to s její sestřičkou. Po masáži tam už nikdo nebyl, hned jsem byla na řadě.

Nastala důkladná osvěta. Mám příčně ploché nohy a rourkovité nehty. Obě konstatování dost tristní. Nadváha způsobila propadení klenby, začíná vybočovat palec. Řešením je vhodná vložka neboli srdíčko. Obstarat, nosit. A taky si pořídit farmářky, boty s kulatou špičkou a dostatkem místa pro prstíky. Drahé, alébrž prospěšné mým nohám.

Horší to je s plísní. No horší, v té bídě ještě štěstí. Byly mi seřezány nehty na palcích (vrchní vrstva nehtu je extra tvrdá a vzdoruje léčbě). Potom mi pomazala nehtíky něčím tmavým a zalepila náplastí. Zase poučení - bude stačit týdně nohy vykoupat v hypermangánu a denně takto namazat nehty, dát kousek igelitu a zalepit. Dál denně mazat mastičkou plosky. Příliš často nohy nemýt. Nehty změknou, mast je prostoupí, protože tomu nebude bránit tvrdý povrch. Časem ani nebudou zarůstat. Koupit si vitamíny a bude vyhráno. A tohle vše dělat i všem lidským členům domácnosti! A měsíčně dezinfikovat boty, vystříkat a nechat do rána v igelitu, aby desinfekce dobře proběhla. Jak jednoduché!

Milá a pozorná paní doktorka má ve zvyku vše podrobně napsat na papírek. Chápete, jak v té složitosti to dnes bylo důležité. Zahrnula do té akce i mého přítele, protože je člen domácností. Napsala recepty, každému poučení na ten instrukční lístek. Dostala jsem čtyři papírky. Našla jsem recept s mužským jménem, vyzvedla a odjíždíme domů. Jenže červíček pochybností - chyběl mi instrukční papírek a recept s mým jménem. Volala jsem sestřičce, prý jsem si ho dala do peněženky - byl tam i s mým receptem. Holt zdraví je věda! Další cesta do lékárny s mým receptem, vyzvednout léky... Neztrácíte se v tom? Ale už to končí. Zběžně jsem vysvětlila mužskému, že je to potřeba a že se o to postarám. Stoicky to přijal, i když jsem čekala námitky. Hlavně zdraví...

Uf, čeká mě martýrium. Ne moje, ale přesvědčování mého nejnedůvěřivějšího! Nejen že to stálo peníze, ty jsou zde až na druhém místě. Jde přece o zdraví - tak to chápu já. Ale to víte - chlap. Ti jsou povznesení nad takové prkotiny jako jsou plesnivé nehty. Na ty jeho útočím už léta, dodnes se nic nestalo. Až dnes. A to to vypadalo na obyčejný čtvrtek!




DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU