Bijou jako srdce

29. října 2010 v 6:40 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Od pondělka tohoto týdne nemám ráda rána. Kolem čtvrté hodiny se probudím a nutí mě to přemýšlet. Většinou vstanu a sednu k netu. Řadím písmenko k písmenku a vypíšu smutné vzpomínky do blogu. Jako dnes. Nejde to jinak. Dnes je to ale zase jinak...

Srdce domu - kukačky

Dopsala jsem dnešní první článek, ulehla a dál už to znám. Přistávají v mé hlavě myšlenky. Jak jinak, zase nad životem s Kitty, dnes nad životem všech nás tří. Vlastně už jen dvou živých. A uslyším bít naše hodiny. Odbíjejí - půlá páté, pět, půl šesté, šest. Bijou, slyším je zachrastit a odbíjet. Jakoby spěchaly, dýchavičně klepá kladívko na zvonek. Do mysli naráží zvuk a poznání. Ony musí bít! Jinak bychom je začali opravovat a kdyby se natolik opotřebily, že by nevydaly už žádný zvuk, šly by. Do nevědomí, jako nepotřebné. Zůstala by na ně vzpomínka. Občas by vytanulo na mysli, jak potřebné byly jejich údery. Řídily nás v čase, upamatovávaly na povinnosti v čase, bily - byly. I když už bychom je fyzicky neviděli a ani neslyšeli, přece jen byly a bily. Sloužily, byly potřeba. Byly tu s námi, dávaly nám řád. Jako Kitty.

Byla tu s námi. Vezmu lžičku, z níž přijímala lék. Smotám už nepotřebný koberec, který ji jistil, když seskakovala z pelíšku ve výšce, aby jí nebyla zima. Musela jsem ho tam dát, aby po seskoku udržela nožičky na parketách a osláblé packy jí nepodklouzly. Ohlížím se po místě, kde na nás čekávala, kde ke konci už tak dlouho spávala. Ještě stále koukám pod nohy, abych ji nesvalila, jak se tak batolila po pokoji. Naslouchám, kde zrovna je, kde klopýtá po železných kopytech našich otočných křesel. Jako bych slyšela bezradné kníkání, když se zasekla někde v rohu a neví kam se dát. Už ji neslyším, nevidím, nemůžu pomoci. Jen ty hodiny bijou. Ty bijou, ty můžou. Jako srdce. Dokud jde, je dobře. Až dotluče, je moc zle. To je pak teprve zle. To je teď... ráno, pátý den...

Měla bych už dát pokoj se smutněním. Ale zatím to nejde. Vědomě jsem uklidila věci po ní. A pak pohled padne na věc, která s ní je spojená. Už to dokážu zvládnout vědomě. Citem ale zatím ne. Jenže nemůžu odstranit všechno. A vlastně už ani nechci. Je nutné s tím žít a její život přesunout do složky vzpomínek. Ona ani my nemáme vinu. Tak šel život a musí jít dál. Jen teď už s tou kytičkou na jistém místě a ode dneška zeleným věnečkem vzpomínek. Tam...

Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU