Nebude "to" číst!

1. října 2010 v 7:37 | Kitty |  Život mého blogu
Zdravím toho, kdo ten nadpis občas slýchává od svého mužského. I já jsem to slyšela, a to hned v počátcích mého psaní na blog. Nebude to číst! A nebude!

Jsem psavec. A nestydím se za to. Kdo zabrousíte na můj blog "doufám-počteníčko", víte své. Píšu o životě "staruchy", náplavy na farmě na dědině. Někdo řekl, že je dobré, když umím napsat o obyčejném životě a příhodách z farmy taky z jiného pohledu. To je to! Píšu o tom, co se staré někdy zmatené ženské děje. Věřím ale, že se v tom poznáme všichni, jen to nenapíšeme. Není důležité, kolik je nám. Něco se děje i "náctiletým". Ono se to děje a já s tím zápolím, jak umím a pak to prásknu na blog. Kdyby se podstata, jak se jevím druhým, přísně pojmenovala, tak jsem někdy pitoma, někdy zmatkařka a někdy za to nemůžu. Myslím to ovšem vždycky dobře. A někdy moje příhody (a nejen moje) i pobaví. Aspoň doufám.

Mám svého přítele, laskavého, chápavého, humorného, potměšilého - přídomků bych našla řadu a nebylo by už dál co psát. Vždycky je však "nej" a něco. To v mých článcích uvidíte. No a tento dobrý muž byl od počátku zpraven o tom, že jsem psavec. Už jsem měla hotovou knížku o křečcích, ale rukopisy a vše k ní se mi nenávratně ztratilo v nějaké černé díře. V jednom mém článku jsem si na to téma posteskla. Ale dobrá. Teď jsem využila možnosti, že si můžu založit blog. Příhody, jež se mi dějí, i úvahy ze života tam pilně zapisuju a časem si to stáhnu a pro svoji potřebu si z článků sestavím (a pořádně archivuju) knížku. Zase se musím ukáznit. Zpět k příteli a názvu článku.

Nevím, co se stalo. První články jsem mu předčítala a i je vyslechl. Pak se ale spáčil a naznal, že "to" nebude číst (ani moc nehrozilo, že by si to sám pustil a našel). Ale ani poslouchat "to" nebude! Zklamaně jsem to vzala na vědomí a teď se už stydím mu cokoli číst. I když bych chtěla! Řada věcí se nám stala společně, případně jsou popsány "obzvlášt vypečeně". A mimo vás občasných nebo i (bohudík) stálých čtenářů ON to nečetl, neví, nemůže pochválit. Pohanět, i když dobromyslně a láskyplně, někdy i dost štiplavě, to umí mistrně. Beru to! Zdá se mi, že se na moje články ani netěší. Já bych ale chtěla, aby se potěšil, když si ho pochvalně "beru do huby", protože ho miluju i s chybami. A kvituju s povděkem, když moje chyby a časté kiksy bere s nadhledem. Jenže komentáře k mým článkům neslyším, i když po tom toužím!

Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Babeta Babeta | E-mail | Web | 24. března 2013 v 13:31 | Reagovat

Halt je asi jinak stavěnej a má jiné zájmy.
To můj muž má o sledování mého blogu zájem od samého počátku a směju se "pod fousy", že jistě i z obavy, co tam o něm budu psát :-P

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. března 2013 v 14:15 | Reagovat

[1]: V tom je asi jádro pudla. Kdyby O MNĚ takto s láskou psal jako já o něm, rochnila bych se blahem. Někdy zaslouží, ale i já. Ale aspoň to pojmenuju - pro druhý. On sám se z toho neponaučí. Je to v lidech, pravdu máš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU