Relativita - kvítek a mráz

29. října 2010 v 5:12 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Stála jsem včera nad Kittynčiným hrobečkem a dívala se na kvítek mečíku, který jsem jí tam dala na její počest. Bylo to po mrazivém ránu, kdy ale už začínalo vysvěcovat sluníčko. Tam mi vytanula na mysli relativita.

Relativně jsem podarovala kvítek něžné lotosové barvy své dlouholeté přítelkyni. Vyrostl mojí péčí pro radost, jeho svěží krása i v této době se dočká mrazu. Ještě ráno se bezstarostně svěřil mé dlani s cílem jen zdobit a označit takto krásně místo, kde někdo nebo vlastně už něco leží. Celý den ho hřálo a těšilo sluníčko. Sice už zubaté, málo oteplující jeho něžnou krásu, ale milosrdné. Jenže přijde noc a ta krutým šlehnutím ukončí jeho naději. Stejně tak cítím dnešní situaci...

Zvolila jsem si život s krásnou fenkou a dala jí jméno - Kitty. Dlouho jsem je nehledala. Mně tak říkali lidi, kdo mě znali. Vlastně hned od počátku našeho soužití mi byla takovým kvítkem. Počáteční problémy se štěnětem byly krátké, učila se rychle. Hodně let mi byla společnicí bez větších problémů. Knírač je rasa živá a uštěkaná, ale zase chytrá a citlivá. Jak šel život, učily jsme se spolu žít. Žila s námi a mezi námi v mé tehdy nové etapě života s Jožkou. Věřím, že dobře i pro ni. To je ta etapa kvítku, žádaného a pro štěstí.

Teď do jejího i našeho života zasáhl mráz. Končící život se stával těžším, i denní život s námi jakoby dostal krustu obtížnosti. Nevím, do jaké míry obtíže vnímala. Šťastná už však určitě nebyla. Jsou to slova ze života lidí. O životě lidí. Kdo ví, jak je vnímala naše zosobněná radost. Snad ne tak úkorně, jak působila na nás. A tak jako ten nadějný kvítek, i ona skončila studeným šlehem skutečnosti. Už je teď jen krásnou vzpomínkou. Ještě má v naší mysli tvar živého štěněte, mladé psí dámy a zralé psí osobnosti. Teď ale už jen ve vzpomínkách a na mnohých fotkách. Skoro na každé fotce z našeho společného života na farmě musí být s někým z nás. Byla, bylo ji vidět. Byli jsme trojka. Už přišel mráz a žádné oko foťáku už ji k nám nepřiřadí. Ale nedá se na ni jen tak zapomenout.

Dnes ráno přijdu na místo pod pivoňkou a uvidím krásný lotosový kvítek v kelímku, ze kterého dostávala zdravotní granule. Bude tam - hmotný, ale už neživý. Mráz jeho tvar zachoval, ale už je zmrzlý nočním mrazem. To je ta relativita. Je - ale už nežije.

Skončila jedna etapa života s Kittynkou. Teď je zde etapa života bez Kitty. Už i moje bývalá doména na netu ztratila obsah. "kittyskitty" už neplatí. Nemáme tu malou černostříbřitou radost. A tak zmizí tohle slovo z našeho života. Vymažu ji jako skončila Kitty. Nemá živé jádro s psím obsahem...

Všechno je prý relativní. Tahle relativita netěší. Náš kvítek sežehl mráz. Ještě vlastně je - jen není vidět a netěší nás svou přítomností.

Dnes dostane věneček pro vzpomínku. To zelené chvojí bude méně vyzývat k lítosti. Dlouho bude zelené a mráz na něho nebude tak razantně působit. Časem svěžest ztratí, vzpomínka přebolí. Jako byl její život...

Smutně rozjímající kitty


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Truta Truta | E-mail | Web | 19. října 2011 v 1:01 | Reagovat

Ale jo, proč ne....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU