Sedí a hledí!

7. října 2010 v 10:15 | Kitty |  Vykutálenosti
Opět přeju dobrý den. Dnes cítím potřebu popsat mého nejnepopsatelnějšího maskulína, kterého chovám doma. Nebo taky jinak, který si mě chová doma...

Maskulínum - pro méně zběhlé v latině - je tvor mužského pohlaví, zde tedy můj mužský. Jak můžete vysledovat z minulých článků, je to stvoření často potměšilé. On nemá v zásadě záměr uškodit svému femininu, zde jsem to já. On jen nečelí pohromě, která se na mě hrne, nebo ji aktivně připraví a pak poťouchle čeká, co to udělá. A určitě se škodolibě baví, jak mu na to skáču!

Jako dnes, tedy přísně řečeno včera. Včerejšek začínal prakticky předevčírem večer, protože jsem se začetla do článků Ivanky, kterou jsem objevila a jejíž příspěvky rezonují s mým zaměřením v tomto případě na živočíšky, domácí i z přírody. Takže můj pobyt u počítače se protáhl do čtvrt na dvě ráno. Pak jsem asi velmi rychle usnula, protože půl už jsem bít naše hodiny neslyšela. Nenatáhla jsem budík schválně, abych si drobně přispala, když jsem to dnes tak zalomila. Jsem sova, proto si ráno kvůli probuzení budík nastavovat na buzení musím. A zrovna tohle se mi teď nevyplatilo.

Ráno jsem otevřela oko a kradmo si zkontrolovala, do kdy jsem to bez budíku stihla. Tři čtvrti na osm - to je čas jak víno. O tom moc mluvit nebude - jsem se utěšovala. Střihla jsem si cestu na toaletu, pustila si rádio a cestou zpět slyším časové znamení. K tomu nadšený hlas moderátora hlásil, že je DEVĚT HODIN. Devět! Nevěřícně jsem koukla na hodiny a musela si přiznat, že to se mi teda zase něco podařilo. Už když jsem po probuzení odcházela na toaletu jsem po otevření dveří uviděla v obýváku mého nejtiššího. Seděl a hleděl! Nevinně, on nic, on nezaspal. Zabrblala jsem ještě rozespalým hlasem, proč mě nevzbudil, a šla ven. A když jsem tedy musela konstatovat, že je těch devět hodin, zrychlila jsem svoje kroky a šla mu vyčinit. Tím jsem se dozvěděla, že:

1) proč by mě měl budit, mám vstávat, až se vyspím!
2) pyžamo nepověsil do ložnice, protože bych se mohla probudit (mám vstávat, až...)
3) snídaně počká (mám vstávat, až...)
4) on neví, proč by sova měla brzo vstávat (mám vstávat, až...).

No nezabili byste ho? Ano, ve všem má pravdu. Má!

1) Já jako sova se bez budíku fyzicky budím fakt na devátou (jako důchodkyně hýčkaná na dědině si to můžu dovolit - podle něho). A psychicky - raději se neptejte, do devíti se ploužím jako hladový upír po poledni a jen padne devátá, ožiju a jsem schopná perlit a myslet. No, myslet - už slyším laskavě ironický povzdech mého nejtolerantnějšího

2) On brzo ráno hned po probuzení (skřivánek) vyklouzne z lože, natřese peřinu a složí ji, vyjde přes obývák ven v pyžamu a pak je svlékne a hbitě se obleče do pracovního. U nás na farmě jsou to modráky. Pak svižně a trapně přesně roznese zrnko králíčkům a dojde domů. Tam si sedne a hledí! Čeká na snídani.

3)Běžně vstanu, až odcvičím, to je tak po sedmé ráno.
MĚLA BYCH svižně a soustředěně postavit konvici s vodou na bylinkový čaj, pečlivě dole připravit chleba (ten musí být, to je základ!) s něčím atraktivním chutným zdravým nahoru (to prý zase nemusí být, stačí chleba, ten musí...viz výše), přinést až pod zobáček a nadšeně málem v předklonu čekat na pochvalu (jsem to idealistka, to se mám dočkat)!
JÁ FAKTICKY šomtám sem tam v noční košili, místo postavení vody sejdu nenáviděné schody do kuchyně, lednička práská, jak roztržitě shledávám na víckrát vše, co má přijít na podnos na stůl, ukrojím chleba (ten musi...) nebo ho tam metnu spolu s Flórou a nějakým sýrcem. Jindy načnu velký jogurt, připravím ovoce do něj... a odnesu to nahoru po těch nenáviděných schodech. Po nich se nadnáším kroksunkrokem (pěkně jedna nožka došlápne a druhá se hbitě přisune), dojdu do obýváku s čekajícím strávníkem a vše postavím na linku. Někdy UŽ postavím tu vodu na čaj. Na oné lince vytáhnu čaj a dám do hrnků (většinou mě ještě ani nenapadne postavit tu vodu), do misky kydnu jogurt (zdravý, živý, stravitelný), na něj ovoce někdy i se stopou marmelády nebo domácí jeřabinové šťávy, nasypu kukuřičné lupínky a takto "odbytou" snídani přesunu mému maskulínu pod zobáček na stůl. On sedí a hledí! Mně dojde, že nemám čaj, tak postavím vodu s konvicí na plyn a pak s 5 minut louhovaným nápojem pádím ke stolu pořád v té mé noční košili, než se ztratím v ložnici, protože já se stravuju podle přísné dodržované odtučňovací diety, říznuté zásadami stravování při diabetu (pro lepší efekt)

4) Sova v mém provedení tohle všechno ráno stihne. Už sice umytá, učesaná, jenže nepoužitelná. Víc o tomhle bodě už psát nebudu, dá se to odhadnout. Tak takovou sovu má ten nejtrpělivější doma.

A dnes? Vlastně včera? Ne aby mě laskavě vzbudil! Ne! To seděl a hleděl, jak rozespalá lezu do dveří. Pyžamo u sebe, aby mě nevzbudil! Láska moje ohleduplná. A já se duševně mrskala, že jsem si slastně vyspávala a on chudák mohl jen sedět a hledět s hladovým zobáčkem s frontou nasycených živočíšků venku. Já jsem teda!

Co na to říct? - ptá se dnes Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU