Zaplaťpánbůh za to chrupání

1. října 2010 v 10:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Mám svého bližního. Je to mužský a miluju ho. Se všemi jeho přednostmi a slabostmi. Přednosti uvádím na prvním místě, přece jenom je to ješitný chlap. A slabosti bych napsala hned menším až bleším písmem, kdybych to tady uměla. Je to tak...

Je postavy mírně při těle, jak říkám láskyplně já. Jinak je mírně nad centem a aktuálně má už o trošku víc než já. Jsou to ale milá kila, i když někdy trošku hlasitá. Míním tím noční dobu, kdy jeho tělo hovoří mírně hlasitě se svým okolím, takto "chrupá". A po jedné noční zkušenosti hlasitě do éteru prohlašuju, že zaplaťpánbůh za to, že chrupá.

Jednou jsem se v noci probudila a zaznamenala jsem vedle mne ticho. Pozorně jsem se zaposlouchala, ale fakt nic - jen ticho. Žádný závan dechu, ani hlasitější projev živáčka, který spí. Nevěřícně jsem to konstatovala. A co teď? Co se děje? CO SE STALO?!

Ještě jsem úkradkem zkontrolovala, jestli náhodou nešel s naší malou Kittynkou na dvůr čurat. Ne, byl tam, ale tichý, tichoučký, žádný náznak života. Obešla mě hrůza, překotně jsem přemýšlela, co teď? Neumřel mi, když je to ticho tak absolutní? A co s tím teď?

Jak mi tak letělo hlavou všechno, co mohlo nastat, najednou jsem uslyšela chrupnutí. Zachrupání. CHRUPÁNÍ, ne chrápání!!! Hlasitý projev života mého nejpotřebnějšího a nejmilovanějšího. Živého, chrupajícího! Pochrupávajícího. A tehdy jsem poznala, co je štěstí! Obyčejně oddechující živá láska, můj Pepíno. Není větší radost než živý chrupač. Přeju si, aby to tak co nejdýl zůstalo. Jeho historky o chrápání, které v nemocnici vyháněly spolupacienty, ať klidně zní dál. A on je vedle mě živoucí. I když mírně hlasitý!

Ustrašená Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU