Zlobím!

29. října 2010 v 8:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Může se zdát, že tady roním slzy pro zvíře a pořád s tím nedávám pokoj. A zatím - co nemocný člověk? Když s ním bylo zle a pak mu srdce dobilo, tak na blogu ani slovo výpovědi. Je to ale jinak.

Naše fenka Kitty byla blíž. Fyzicky i v čase. Vyrovnat se s odchodem zvířete je snadnější. Tam jsme mohli něco dělat. Pomáhat i pomoci. Tak i tak. S člověkem to tak nejde. Já nevím, jestli je to dobře. Nebyla jsem tak blízko...

Na začátku prázdnin v tomto roce 2010 jsme přišli o člena rodiny. Dlouho jsem se dovídala, co se děje, že je tu nemoc. Přicházely naděje i prohry nadějí. Když na těle rodiny není něco zdravé, bolí to celé tělo! Známe to všichni a život nám to přináší neomylně. Můžete chtít, aby to netížilo, nestrašilo, nebolelo, není to nic platné. U člověka pomáhá jen naděje, když už to nejde jinak.

S psaním o konci někoho je to jinak. Je uloženo jakési tabu. Je prý lepší, když nedáme najevo soucit, o tom se prý nemluví. Řekla bych, že mezi cizími to tak funguje. V rámci rodiny si to řekneme, jak to bylo. Ani pak se o tom nepíše. Obvykle.

Dnes už to přebolelo a snažíme se zacelit rány. Nepřipomínat, ale být tady, když bude třeba pomoci. Třeba jen zájmem a drobnými zlepšeními života. Právě v tomto čase vzpomínek na zesnulé. Připomenout si nedožitý mladý život. Nebyl zbytečně žitý, zůstaly po něm i mladé výhonky, které budou podporou a nadějí pro ostatní. Nezůstává jen prázdno po člověku...

Teta Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU