Listopad 2010

Šedivá jako myš

30. listopadu 2010 v 12:12 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Chystám se na pohřeb synovce na Moravu. Chtěla jsem se upravit, abych trochu vypadala, ale nedaří se mi to. On asi člověk žalem zešedne...

Ráno jsem se podívala do zrcadla a viděla jsem šedivou tvář staré ženské, vystoupily mi všechny mimické vrásky, které křiví tvář člověka, stiženého smutkem. S tím zřejmě dnes moc nenadělám. Jsem smutná, posila smíchu mi chybí, proto je v tomto čase moje tvář celá pomačkaná. Bohužel to není odtučňováním, tam mi tvář rozkvétala... Stres a bolest asi stahuje tvář tak, že to nejde přehlédnout. Ani kosmetika nepomáhá - ale co bych si stěžovala na kosmetiku! Mám teď větší starosti.

Mám jet na pohřeb na Moravu. Jezdíváme autem, máme docela nové, přezuté gumy, pečlivý řidič nezanedbal nic, co by mohlo škodit. Ale přesto zvažuju cestu vlakem. Jezdívala jsem dlouhé roky za mým dnešním přítelem. I s Kittynkou, která mi teď už nebude zpříjemňovat cestu svým čekáním na něho a zvonivým štěkotem. Dnes mě čeká cesta neradostná a chci a musím tam dojet, což si dnes o autě už nemyslím. Zdeněk taky měl auto v pořádku, ale co mu to na námraze a proti jinému autu bylo platné!

Mám strach - a i to, jak budu svého přítele přesvědčovat pro cestu vlakem nebo aby zůstal doma, mi nepřispívá ke klidu. Je teda možné se divit, že ta šedivá tvář na mě hledí, ať se snažím sebevíc? Ani cesta k poslednímu rozloučení mi nepřidává optimismu. Za ním musím a chci, doprovodit ho a podpořit jeho mámu a už jen jednoho posledního bratra. To už mi bude jedno, jak vypadám. Horší je ta surová skutečnost. A konečnost tohoto aktu! Stejně tam budeme šediví ve tváři všichni, kdo ho měli rádi...

Smutná Kitty



Už asi nikdy nezabiju pavouka

29. listopadu 2010 v 10:36 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
A je to zase tady. Dosedla jsem na sedátko, pohled zachytil pavouka nad pavučinou. Bezděčný pohyb a prsty rozdrtily čekajícího tvora. A zase záblesk myšlenky - proč přišel o život? Proč zrovna on? Kdo na něho čeká a nedočká se...?

Život přináší i stinné stránky. Smiřujeme se s krutou ztrátou mladého člověka, otce maličkých dětí. Taky se staral a najednou přiletí velký předmět, neovladatelné auto a nepomůže už nic. Není kam uhnout, není čas na reakce záchrany. Oči zachytí poslední světlo světa, není už čas ani na vzpomínku na rodinu, nejbližší lidi a události, bolest a zoufalství je to poslední, co člověk v této situaci vnímá. Pak už nic, svět se musí učit žít bez něj...

Učíme se s tím žít. Jde to hůř i líp. Líp tehdy, když únava a činnost na krátký čas zamezí úvahám a vzpomínkám. Proto se asi nepíše o žalu, tom opravdovém. Začínám chápat, co znamená konstatování, že slova jsou slabá. Už jsem takovými situacemi prošla. Ale to byli starší lidi, nemocní, kdy byl čas na přípravu na věčný odchod. Jenže teď jde o ránu do srdce. Zprávě o tom se vzpíráme věřit, i když už víme své o životě. Chápat takové věci jsme se učili, už jsme si jimi prošli. Tahle je ale ještě hrozně čerstvá...

V denním rytmu pozapomeneme. A najednou bleskne myslí obrázek, věc, situace a zase nám to připomene bolestnou skutečnost. Náhle se zdá, že si nikdy nezvykneme na počítač, na kterém v posledních dnech vypracovával seminárky do školy, učil se... nepomáhá se tam nedívat, nechodit na ta místa. Protože si připomenete maličké děti, které tím autem přivezl svojí mámě, aby mu je na ten čas pohlídala, zabavila, trošku ulevila jejich matce. Slzy se objeví při úvaze, co by bylo, kdyby ty sedačky při nehodě byly plné jeho dětí. Taky by se nedalo nic dělat. Myšlenky zabíhají do vzpomínek, nedají se uhlídat!

Jak to jejich máma poví maličkým dětem, až se budou ptát na tatínka? A kde ona sama bude sbírat sílu, aby přežila nejhorší období?

Ještě nás čeká rozloučení s ním, setkávání se zdrcenými a zarmoucenými lidmi, rodinou i kamarády. Jak budou útěšné oficiální pocty, hudba a proslovy k rodině, poslední pocta kamarádovi?

Musíme žít s myšlenkou, že zase bude líp. To se musíme taky učit. Zvládat denní život bez ochromujících emocí. Myslet na to, jak podpořit jeho rodinu.

Na to všechno jsem nemyslela, když jsem sáhla po pavoukovi před sebou. A zařekla jsem se, že už je nebudu ničit, jak jsem bezmyšlenkovitě dělávala. Protože on byl ve stejné situaci. Pavouci jsou asi věc, to je právně určeno. Jenže živá věc. Mají taky rádi život, starají se o své nejbližší, i když nevědomě. A taky - v mém případě - najednou přiletěla moje ruka a škodila, zabíjela, nepřála životu. Nebudu to dělat, nechám je žit, protože už to umím domyslet. Už to chápu. Nebolí to pozůstalé pavouky o to míň, že nemají rozum. V lidském případě hraje prim cit. Bolest, uvědomění si konečnosti, která je násilným činem nezvratitelná. Nebudu vědomě dělat bolest ani těm pavoukům. Ať nedělám žádnou bolest nikomu...

Bolestí osvícená teta Kitty

Ratolest a mráz

26. listopadu 2010 v 17:44 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Ve čtvrtek 25. listopadu 2010 jsem otevřela emailovou zprávu od své sestry. Zněla takto:

"Mám pro vás smutnou zprávu. Zemřel můj syn ... při autonehodě v Brně ráno v 6.00 hodin..."

Nechápala jsem to, co jsem četla. Ještě znovu jsem se podívala na adresu. Ta byla v pořádku. I styl emailu byl známý. Co to píše???! Kolem poledne?

Bohužel, je to pravda. Strom naší rodiny přišel u Kuřimi na ranním náledí o nadějnou mladou ratolest. Sestřelil ho nešťastník v bílé dodávce, kterému to uklouzlo na mostovém náledí a nekontrolovatelně narazil do auta mého synovce v protisměru. Ve 33 letech na místě skončil jeho život.....

Celý den jsem viděla ve zprávách vrak auta s dětskými sedačkami vzadu. Bylo jasné, že jako jeho řidič neměl šanci. Jeho spolujezdec je zraněný, ale žije. Byl uchráněný nejhoršího nárazu, zůstal na živu.

Moje sestra teď stojí nad hrobem dalšího ze svých tří synů. Za půl roku přišlo šest vnoučat o své tatínky. Ten první bojoval dlouho se zákeřnou nemocí, ale včerejší zpráva přišla opravdu jako smrtící závan mrazu. Rána do srdce mámy i nás všech. K neuvěření... když už se vyhrabal z potíží, dokončoval školu a mohl si začít i v této krizi pokojně žít! Nic už nebránilo rodině zelené ratolesti stromu naší rodiny v rozkvětu...

Zlá náhoda ji zničila! Slova jsou tu slabá, ještě to plně nechápeme. Škoda člověka... Ten letošní rok s desítkou na konci nás ochudil o poklady z nejdražších. Jak psát o ztrátách nenahraditelných? Prosím o konec zlých zpráv...

Smutná Kitty

Pro pírko...

18. listopadu 2010 v 13:52 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Ještě než se včera smrklo, šla jsem se podívat na hnízda ke slepičkám. Už tam nic nepřibylo a tak jak jsem šla zpět přes dvůr, uviděla jsem na kamenu světlou skvrnu. Pírečko! No toto! Přece ho nezmarním! Jak jsem tak zmasírovaná přiznivci ekologických odpadových praktik, ohnula jsem se a pírečko zvedla.

"Půjdeš na kompostík!"

uklidnila jsem je a hodila zatím za dveře v chodbě do červeného plastového kbelíčku, který je předstupněm kompostu. Skoro nic v něm ještě nebylo, ale až se naplní, jeho obsah ekologicky přijme náš bohatý kompost. Zato nad ním!

Odpadová ošatka taky z recyklovatelného PVC už skoro přetékala kýženými sledovanými odpadovými produkty. Čekala, až ji odnesu ke staré posteli "na druhé straně", kde jsou nádoby na recyklovatelný odpad. Na plasty skoro žlutý pytlík PVC od zeminy visí na nerezovém háčku, jen jen se třese touhou spolknout stočené PVC pytlíky (aby měly menší objem), pod ním zbytky plastové přepravky uchovají sklo z prasklé zavařovačky a lahvičku od ostropestřecové tinktury. Nad ní taky visí PVC pytlík na vršky od píva, ještě dál bokem je prasklý keramický džbánek v očekávání, že v něm přistanou úhledně složené stanioly a vršky z jogurtů, složené obaly sýrů a podobné drobné kovové části domácnosti, které posloužily, ale ještě se dají znovu použít. I drátky z rozebraných lísek se tam dočkají nového využití! Dokonce i kovové spisové sponky a ohnutý hřebíček a špendlík se tam schovají. Džbáneček opatrně schovává prasklá plastová přepravka s prázdnými plechovkami, obaly od sprejů a víčky ze zavařenin, pomačkanými, natrženými a ohnutými. Přepravku taky odevzdáme buď do kontejneru na velký odpad nebo ji odložíme do sběrného dvora. Až bude plechovek vrchovatě, přijde hospodář s velkou palicí (kovovou!, ne jeho) a na kamenech dvora je zasune pěkně do sebe a stluče na kovové hrudky. Všechny tyto kovové meziprodukty skončí v kovovém odpadu a ještě dále poslouží. Větší kovové věci do sběru hlídá v sobě opět plastový kbelík z odpadkového koše, ty potom dohromady se sklepanými plechovkami na podzim nebo na jaře rozmnoží bohatství kovového odpadu pro místní hasiče. Jo a abych nezapomněla, na poličce nad tím úložištěm dosloužilých odpadů se v krabičce opět z plastu scházejí vybité baterie s jednou dosloužilou zářivkou z lustru. Je plná jedovatých chemikálií, ta skončí v nebezpečném odpadu nebo spolu s bateriemi v obchodě s elektronikou, kde mají takový inkubátor na tyto baterie. Tak - z té plné ošatky rozdělím ty poklady do jejich pelíšků, aby byl pořádek.

Milé děti, už víte, co se u nás děje s dosloužilými věcmi. Ono to vlastně takto funguje od samého počátku na naší farmě. Všechno, co vydá země pohnojená kompostem, vyroste, sklidí se a stává se potravou pro nás, naše živočíšky a taky i ty plzáky a brabce. Okrájené zbytky z naší kuchyně nabídneme králíčkům nebo slepičkám. O zbytky od slepiček se podělí myšky a brabci. Mizerové brabčáci uletí, ale myšky se postupně napapají, chytíme je do pastiček a porvou se o ně naše dravé slepičky. Králíčci co nespapají, to pošlapou, dostane se to do hnoje a s ním jednoho dne je hospodář odnese na hrabaniště, kde červíky z něho opět vyzobají slepičky. Slepičky červíky stráví, stanou se živinami pro jejich vajíčka, my lidé potom slepičky i vajíčka spapáme (co to kecám! ), vnitřnosti dostanou zase slepičky, kostičky jim roztlučeme na prvočinitele, všechno přijde tam kam má. Ani ten vytěžený hnůj nerozfouká vítr, protože je pěkně v ohrádce. Vyschne a bude uložen k půlročnímu odpočinku na čekající kompost. A tak dále a tak podobně.

Vyprávím to jako Miloš Knorr. Raději skončím, milé děti. Víte, zlí lidé takto nekonají. Oni vše to, o čem jsme si tu vyprávěli a ještě víc dalších věcí, na které jsem si nevzpomněla, hodí bezmyšlenkovitě do popelnice. Někteří dokonce (i takoví jsou! ) pálí plasty v kotlích a kamnech! Vlastně v kamnech ne, to by si zasmradili vlastní dvůr a kotelnu, nejen obecní park a sousedům vyložené peřiny. To pak končí v popelnici nejen ty plastové lahve, ale i všechno, co mohlo posloužit po recyklaci...

Koukám, že jsem v úsilí hodném lepší věci najela na technikálie, poslaneckou a úřední mluvu. Kdo z vás, milé děti, by něčemu z tohoto článku nerozuměl, ať se zeptá tatínka, až zhasne telku s fotbalem. Nebo maminky, až padne po žehlení prádla. Bráchu ani ségru nerušte od počítače a plejstejšnu, ti se taky nezeptali. V lese z obsahu skládek se už vůbec nedozvíte nic. Když už nebudete vědět, kde rozum brát, stavte se u nás. My třídíme prakticky a jenom o tom nekecáme!

Vlastně, co to kecám!? Třiďte odpad jako my na naší farmě!

Třídící Kitty.

Ušubranost

18. listopadu 2010 v 11:10 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsou takové pojmy - čistota a taky její opak ušubranost. To druhé znám z Moravy, i to slovo je takové podivné, nepěkné, jakoby ojeté. Dnes mi napadlo hned po ránu...

Včera při stlaní jsem si všimla ušubraného povlaku na jedné z peřin. Jak je takové slzavé počasí, tak to přímo vybízí, abych si do bytu dala něco, co oko potěší a to zrovna takto našpiněné lůžkoviny nebyly. Snadná pomoc, vyměním, projasní se místnost i postýlka. Zlepší se nálada. Tak...

Jo, snadná pomoc. U mě není nic křišťálově jednoduché. Ani toto. Tohle byl potah peřiny mého nejteplomilnějšího. Vzala jsem to tedy z jedné vody načisto a stáhla jsem všechno jedním vrzem. Šup pro nové do šuflíku v komodě, povleču a zase bude pěkně čisto. Kouknu, v šuplíku jedna kapna a jeden polštář. To by odpovídalo, on spí na polštáři. Já mám pod hlavou váleček a tak žádný polštářový povlak nepotřebuju, stačila by mi kapna na peřinu. Jenže druhá kapna chybí. Musím tedy do zásob, kde jsou ve vysávacích vacích zbylé lůžkoviny. Ten sklad je na rozkládacím gauči, někde mezi navršenými polštáři z toho gauče. Nepříjemná práce, přeskládat, hledat.

Protože jsem tu svoji peřinu stihla převlíkat až večer, celá ospalá, tak jsem to vyřešila splavně. Váleček má svůj potah, peřina šup dozadu a na postýlku rouno! Už se topí, rounečko odpočívalo od podzimu, kdy pod ním začalo být mému nejzimomřivějšímu chladno, na letním bytě. Pod ním se mi vždycky spalo krásně, tak přískok ke gauči a buch s ním na pelech. Jak já jsem si libovala! Bylo to hned, mohla jsem tam zalézt v mžiku a s lehoučkým rounečkem jsem mohla čekat příjemné sníčky...

Nic jsem si ze snů nezapamatovala. Spala jsem asi hned, jak jsem přečetla dvě stránky povinné noční knížky na unavení očí. To zafungovalo! A dnes jsem zaspala, sen nesen. Rozespalá jsem si rozházela ranní rituály a začala bloumat po domě. No a co? Zítra si natáhnu budíka!

Kitty


Druhá anotace (obsah) všech mých článků od 8. listopadu do 31. prosince 2010

17. listopadu 2010 v 21:50 | Kitty |  Anotace mých článků
Ty anotace potřebuju i já. Už je článků tolik, že už si sama nevzpomínám, o čem který nadpis je. Už i pro mě je berličkou, kterou hledám, když o něco jde. A co potom vy čtenáři! Od 8. listopadu 2010 můžete číst články na téma:
Kustovnice, slzovka becná, tofu, polníček - zdravá strava, test typu, druhy vhodné a nevhodné
Cesta do neznáma - cíl neznámý - to je vzrůšo
Vařím - nevařím - když mám záchvat psaní, je leccos ohrožené
Ještě jedna euthanázie? - porucha jednoho křesla
Čas rány léčí - funguje to - fotoobraz jako vzpomínka na kníračku Kitty
Peciválky ANO!!! - když nám kuchyně uvaří mé oblíbené jídlo
Milost pro slézy - bylinkové květy i dělají radost i před samou zimou
Dala jsem mu ještě šanci - příběh s tajemstvím
Nejnerozvažovávanější - jak taky píšu články na blog
Večer baštím plnou hubou! - odbočka z diety
"... je to celý převrácený" - následky cesty do neznáma
3 minuty a... - co udělá jeden smajlík jako komentář
Někdo mě sleduje! - článek se líbil a vyvolal rychlou odezvu
Je to vostrý! - při psavém záchvatu trpí i strava
Loupání ponožek - neuklizené ponožky a papírová lavina
Pavouci v krizi - velký pavouk v obýváku - pohroma
Jak jde můj rok - můj rok se sušením bylinek
Musím šetřit vykřičníky a smajlíky - užívám jich asi moc - mám s nimi šetřit?
Žebříčky - žebříček jako vzpruha, orientace a poučení u ostatních
Bez pocitu viny - škvarková chyba v dietě
Nejhezčí vánoční dárek - opravdu ten nejvytouženější, který jsem kdy dostala
První vločky pro malou Kitty - na téma týdne - nový sníh nad jejím hrobečkem
Jak člověk přichází do let... - porozumění zvláštnostem stáří
Vidím i dozadu - a co nevidím? - denní záznamy jako zdroj informací
Chvála rituálů - co dělat, když fungujete až po deváté ráno?
Chvála rehabilitace - vlastní zkušenost s rehabilitací
Ušubranost - špína a čistota v mém podání
Pro pírko... - takypohádka o třídění odpadu na naší farmě
Ratolest a mráz - email o tragické smrti mého synovce
Už asi nikdy nezabiju pavouka - náhlá nezaviněná smrt
Šedivá jako myš - tvář smutné ženy
Bezkonkurenční ROBIN - doporučení knihy
Ještě jedna - nemůžu ji nedoporučit - o knize Epos o Gilgamešovi
Co teď s poháry? - co dělat s poháry mrtvého sportovce?
Strašlivě zahlcený sentinel - těžký nový rozjezd blogařky po tragédii v rodině
Vyhnilej džus!? - dnešní bylinkový čajíček
Loupeš? - loupání ořechů s mým mlsounem
Kde najít správný krystalový? - hledání hrubého krystalového cukru na cukroví
Už jsme v hlavním proudu! - nový betlém na vsi
Škatule hejbejte se! - složitá je manipulace s jídlonosiči
Je hotovo, je hotovo, je... - začal vánoční úklid - kotelna
To byla prda! - poruchy elektřiny v letošní zimě
Dobrý? Chutná? - pochvala pro domácí kuchařku
Ani čárka - co se ti stalo? - starost blogerky, proč nepíšu nové články
Zase jedna lahůdka v dohledu - předvánoční úklid špinavé kuchyně
Horácké noviny jsou špica! - nejlepší noviny na čistění oken
Stará - městská - náplava - historie mého přesídlení na venkov
Už to vím - není to myš! - noční hryzání a bicí hodiny
I tohle je masáž! - masáž krku s psychologickými a ezotermickými prvky
Pozor, pozor - upozornění na vypadávání elektřiny v období námrazy
To jsem nečekala! - humorná situace a její vyústění
U nás se to taky stalo - výhodná změna "rodinného ekomoma"?
Zatopeno - a vytopeno! - zátopa ze zamrzlých oken na verandě
Kašlu správně? - zamyšlení nad katarem a kašláním
221210 Pětistovka - co to dnes je? - prodavačka se spletla a jak to řešit?
251210 Jak je všechno relativní! - střídání štěstí a neštěstí v našem životě
261210 Do koutečku... - pomůcka v hledání na mém blogu v podobě První anotace a Druhé anotace
261210 Trojí bolest na duši - vánoce nepomáhají - letošní rodinné smutky tohoto roku
271210 Úsměvem ke štěstí - doporučení stejnojmenného videa k navodění dobré nálady
271210 Dvojka? Čtyřka? - návrh číslování stavu nálady volaného
271210 Jsem antinumero - počítání nové výše důchodu
291210 Už je mám! - zrcadlo z IKEY pro štíhlost
301210 Láhev nebo potlesk? - obecní oslava Silvestra a Nového roku
311210 Silvestrovské jednohubky - úvahy nad obídkem a zdravým pohybem
311210 Vycházka poznání - postup uzdravování a odtučňování
311210 Pásmo smrticího nepořádku - nenadálá pomoc při úklidu na Silvestra
311210 Dva roky s novým kolenem - rekapitulace uzdravení vyměněného kolena atd.

Chvála rehabilitace

17. listopadu 2010 v 20:39 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Blíží se druhé výročí výměny mého kolena pro pokročilou opotřebovanost. Vzdávám chválu třebíčské ortopedii zcela bez výhrad. I za to, že mě nakonec přesvědčili jet na rehabilitaci do ústavu Hrabyně. Jsem ve vztahu k nemocnici pouhou "kusovkou", protože vše dobře funguje. Prošla jsem celým systémem rehabilitace; absolvováním rané pooperační péče i osvojením si potřebných cviků, zajišťujících další fungování použité náhrady. Dokonce jsem si vzala k srdci snížení nadváhy a daří se mi to.

Kdo nepochopí, že operační výkon je jen prvním stupněm k dobré funkci orgánu s náhradou a podcení nutnost kvalitní rehabilitační péče, dělá velkou chybu! Většinou u starších pacientů se řeší výměna kloubu a ta se podaří. To je jen první krok. Pro operaci se mnohdy starší pacienti rozhodují až už to opravdu nejde dál a zatím si vypěstují velké změny na šlachách a svalech. Kloub sice funguje dobře, ale je třeba systematicky rozcvičit ztuhlé, zkrácené a degenerované šlachy. To se nepodaří, pokud to necháme jen na nezkušeném pacientovi, překonávajícím následky dlouhodobé nečinnosti vlivem bolesti při potížích. Nesoustavná rehabilitace nenapravuje celý orgán tak, jak je potřeba. A o tom teď chci psát.

Měla jsem později i další potíž. Ruka nad loktem mi začala bolet při pohybu, kdy jsem chtěla něco vzít ze zadního sedadla, pro tuto závadu zcela typický pohyb. Bolest se stupňovala, vyšetření nedávala odpověď. Byla jsem proto přijata zase do třebíčské ortopedie. Tam jsem plánovitě procházela CéTéčkem, magnetickou rezonancí, rentgeny - pořád bez nálezu. Sice mě mohlo těšit, že tam nebyla nebezpečná nemoc, ruka ale nesloužila dál. Až jednou...

Ráno čtvrtý den přišla dívčinka na pokoj, že je z rehabilitace a podívá se tedy na ten problém. Doslova jeden dva pohyby a zařvala jsem bolestí. A to už prý půjdeme do rehabky, byl by to problém hlavně pro ostatní v pokoji. No a tam zjistila, že čertík se jmenuje rotátor. Malý sválek, často o něm člověk celý život ani neví - pokud normálně funguje. Proč se splašil nevíme. Napravit to ale umíme. Stačí pár cviků do bolesti. A tak jsem byla poučená, napsala si je a začala naplno cvičit. Ani to teď není to hlavní, proč tento článek píšu. Totiž - na pokoji byla jedna paní, které už podruhé vyskočil po operaci kyčelní kloub. Operovali ji tady a proto jí to tady taky musí spravit. Byla celá vylekaná, že se jí to bude pořád opakovat a krutě obviňovala místní doktory. Když teď viděla úspěch rehabilitační dívčiny, chopila se příležitosti.

Nečekala na nic a zatímco jsem cvičila za dohledu doporučené cviky, zavolala si tuhle mladou specialistku ke své posteli. Tam jí převyprávěla příběh svých potíží. Žehrala na špatnou operaci, svěřila se se strachem, jaký bude mít už napořád život se strachem. Ptala se, co se stalo špatně a tehdy jsem uslyšela radu ceny zlata.

"Milá paní, to není vina doktorů. A když už, tak doktorů na rehabilitaci, kteří vám špatně vysvětlili nutnost správně rozcvičit pooperační stav a pak hlavně nutnost stálého správného cvičeni v dalších letech, dokud se zraněné a oslabené svaly a šlachy nedostanou do formy cílenými cviky. Přesnými cviky, přesně sestavenými pro váš případ!"...

Těch pár slov mělo silný účinek. Okamžitý účinek. Dobrá rada slovní nebyla jediná, hned poté následoval popis a nácvik cviků s vysvětlením přesně pro tento případ. Druhá paní se připojila s podobnými obavami, ale ta byla čerstvě operovaná a notně vystrašená tím, co se stalo. Za tyto rady tahle laskavá rehabka zaplaceno nedostala. Její rady a hlavně úsilí k nápravě stavu byly cennější než peníze. Hned na místě získala obrovský respekt a díky.

Naděje má velikou sílu a moc. To zná každý, kdo se bojí komplikací nemoci nebo zdravotního stavu. Hned po jejím odchodu si ty dvě ženičky sepsaly rozpis a začaly neúnavně cvičit podle doporučení. Takové úsilí a vědomí si důležitosti této "jen" rehabilitace jsem viděla po všechny další dny třikrát denně, na plné pecky. A jedna z nich, zrovna ta postižená bolestivou
příhodou už podruhé, cvičí dodnes. Uměřeně, ale taky denně. Pár cviků jí posílilo nejen kloub, ale i sebevědomí. Věří, že se nehoda už nebude a nemusí opakovat. A navíc - šíří tyto zkušenosti dál mezi podobně rizikové. Na rehabilitaci nedá dopustit. Vždyť - kdybych tu nebyla já s nakonec banální nesnází se snadnou rehabilitační nápravou, nedostala by se k důležité informaci a možná žila se strachem dál. Měla štěstí, chopila se příležitosti, svěřila se té správné odbornici a dala se do cvičení. Byla aktivní a pochopila, že bez práce nejsou koláče. V tomto případě sice ne doslovně, ale vyhrála život už beze strachu. Má to teď ve svých rukou - a na to stačila ručka dívčinky z podceňované rehabilitace.

Každá věc je důležitá. A zrovna správná rehabilitace vyměněného kolena nebo kyčelního kloubu je to pravé ořechové pro nejen její život. Zdraví nemusí vždycky stát miliony...

Kitty


Chvála rituálů

17. listopadu 2010 v 18:17 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem svým biorytmem "sova". Vím to jistě za řadu svých let. Před devátou nedám psychicky ani ránu. A tak jsem si vypracovala ranní rituály. Staly se mi jistotami, že stihnu, co mám, v čase, který to chce, a na nic nezapomenu kvůli denním záznamům. A vůbec, že se dám do chodu...

Zazvoní pečlivě nastavený budík. Jednou, bum po něm, podruhé, to už ho zajistím. Provedu pár cviků na rozcvičení kolen (10 minut) a vstávám. Hygiena, léky, vážení, voda na čaj, příprava snídaně, dooblečení. Zapínám wifnu a počítač, skouknu stupně tepla, napršené srážky. Zapíšu, najedu na blog, píšu žebříček návštěv. (To když někdy už od pěti hodin nepíšu články na blog). Docvičím, posnídám, odnesu nádobí. Teď i jdu pozdravit Kitty na hrobeček pod pivoňkou. Donesu slepičkám mlsy - jablíčka, vepřové kůže nebo kosti, naklíčené ječmeny, jejich vitamíny v krmné dávce, odteď už ptáčkům jablíčka...

To jsou ty ranní rituály, bez nichž se neobejdu. Ušetří mi chyby, provedou mě mechanicky ránem. Umožní na řadu činností nezapomenout. Bez duševního řízení by moje fyzické "Já" bloumalo neoblečené bez řádu. Je to obrazně řečeno taková překážková dráha, vyznačená policejními páskami. Rozpohybuju se a tento řád mě vede, nemůžu uhnout nebo něco opomenout. Tak si představuju, že asi žijí sklerotici. Ti ani já za svůj stav nemůžou. Já můžu ale pomocí rituálů fungovat před devátou.

Po deváté zase za kiksy a zapomenutí může moje stařecká skleróza. V rámci normálního fungování v tomto věku. A roztržitost. A roztěkanost. A ukecanost se sousedkami. A... a...

Zatím to jde!

Kitty



Vidím i dozadu - a co nevidím?

17. listopadu 2010 v 17:45 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Možná o tom slyšíte poprvé, nenapadlo vás, jak drobné denní aktivity pomáhají. Chci psát o praxi denních záznamů. Že tom nic nevíte? Myslíte si, že je to moc složité a hlavně na nic?
Tímto vás chci informovat a přesvědčit...

Ve svém životě pamatuju, že technici fasovali Denní záznamy. Měly (ty denní záznamy) sloužit k organizaci práce a v té době jsme je chápali jako: dostaneme blok s linkama, prvního ledna tam napíšeme nacionále a pak sem tam dovnitř něco napíšeme, to v lepším případě. Tak jsem to léta chápala i já. Prošla jsem řadou technických i kulturních náplní práce a moje bloky s denními záznamy se za ta léta vršily skoro panensky čisté. Až jsem někde četla, jak je prospěšné dělat záznamy pečlivě a soustavně a nepřetržitě jako koníčka. S tím, že jsou hodně užitečné. Ani ne tak hned jako v delším čase. Vzít si to jako koníčka. Jde to! Proto o tom teď píšu...

Asi to začalo rozhodnutím, že dokážu svému vedoucímu na faktech, jak velikou zátěž po mně chtějí a že ji zvládám. Naložili na mě další činnosti, kterých se jiní rádi zbavili a já jsem se je naučila a dokonce měla ráda. K řadě takto nabytých povinností jsem si udělala střední školu i kurzy na vysokých školách. Onen nadřízený, dřív můj učeń, nic moc "duševně hbitý", se dostal pod tlak převratné doby a chytré ředitelky. Na mě naložil fůru různé práce i na více pracovištích, ale základní informace k jejich výkonu mi neuměl podat. Začal mě přetěžovat a tak proto to rozhodnutí o zápisu všeho, co jsem měla a stačila stihnout. Začala éra počítačů, udělala jsem si různé složky a do nich začala zapisovat VŠECHNO o denní práci. To bylo čtení! Hlavní tíže všech poznámek byla ale v soustavném ručním zapisování, poznámky vždy po ruce, aby nic nechybělo. DENNĚ, bez vynechávání. To se mi osvědčilo. V jednom sporu o nesplněný úkol jsem poznámek využila, měla jsem i svědka, který celý problém dosvědčil. A už jsem v tom jela.

Využila jsem tehdy poznámky ředitelky, že se diví, proč už jsem dávno neodešla od takového šéfa. Dobře jsme se znaly a já to vzala vážně. Dvakrát mistrová, nenechám se šikanovat od slabocha! Práskla sem s tou prací a od té doby žiju! Po dobré zkušenosti jsem s denními záznam nepřestala, dokonce šířila osvětu o jejich vyjímečné užitečnosti. Neznechutilo mě to, ani poznání, že to lidi nedoceňují, nechtějí nebo neumějí dělat. To je každého věc. A k čemu je to dobré?

Vezmu příklad. Chováme králíky, vedu záznamy o každé samičce, samci, všech mlaďoších, kdy se narodili, s kým dorostli... Kouše samička? Sleduju její mladé a jako rizikové je do chovu nepustím. Očkování, sexování, všechno skouknu a VÍM JISTĚ. Kdy jsme koupili jaké stromky, kde jsou a jak prospívají. Kolik vajíček snesly naše slepičky, posledního v měsíci je součet a na konci roku další přesný součet. Měla jsem kníračku Kitty a dohledám o ní všechno. Jak se to hodilo v poslední době. Obec spravila silnici, kdy komu spadla střecha, kdy se stříhaly stromy na obci, kdo se kdy narodil, zemřel, oženil. Kdo k nám kdy přišel, s čím a proč? Dokonce to došlo tak daleko, že mi volají členové široké rodiny a hlásí, kdy se jim co stalo, narodilo a tak. Oni ví, že když to pak dvacet let dozadu budou potřebovat ověřit, budu jim to schopná říct. Odkdy mají kotel, od koho, jak je to s jeho zárukou... Půjčky peněz si nechám podepsat i se svědky přímo v bloku, platby a práce od firem taktéž. Učí mě to pečlivosti.

Dokonce jsem koketovala se soustavnou evidencí financí. Na to jsem šla na náhled za paní ekonomkou, poradila mi, pár let jsem se v tom plácala a teď to nedělám. Zatím. Čísel se bojím, i když zrovna v tomto oboru domácího hospodaření jsem úspěšná byla. Jenže mě to nebavilo; téma je ale zajímavé a hlavně jeho výstupy. Tak to čeká, snad se do toho zase pustím. Poklady v záznamech k tomu mám. Někdy - to říkám o všem, co se čísel týká.

Chápete už, že to není jen proto, že přijde telefonát, kdy vlastně se zabila koza, která špatně skočila ze svahu? Můžu vysledovat, kdy kdo co postavil, kdo kde a u koho má půjčené peníze, kdy musí jít k očkování atd. atd. Nestalo se vám, že už nevíte ani přibližně, kdy jste měnili střechu, odkdy jste měli to minulé auto a kdy vám někdo ukradl občanku? Ptejte se mě. Musíte ovšem pamatovat na to, abyste mi to řekli. Pokud uznáte, bude to zapsané a pak už stačí zavolat, zeptat se. Vím to a když nevím, tak pohledám. Mám kde hledat. Nezaujalo vás to? Chce to jen maličkost - denně večer sednout a zapsat z paměti nebo z papírků nebo hned z dokladů, z telefonátů, z doslechu. To jsou i telefonní čísla, adresy. Jo, přece je taky máte - někde, možná. Já jdu do denních záznamů i roky zpět (některé roky mám i v T602 nebo Ofice Writeru). Myslíte si, že je to tak složité? Není. Ale užitečné ano. To vím. A nejen já.

A taky - trénuju si paměť! U mě je to jedno důležité navíc - jestli zapomenu, mám kde brát. Nehodilo by se vám to taky? Stačí začít. Třeba ze začátku s kalendářem nebo letitými Denními záznamy, vyfňákanými od těch, kdo to dostávali a pohazovali nevyužité. Kolik takových omšelých jsem schrastila a teď mám laciné databanky. Ohmatané, potrhané. Ty zápisky v nich mají ale velkou cenu!

Systematická Kitty


Jak člověk přichází do let...

17. listopadu 2010 v 16:43 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
...všechno ho začíná bolet! To se traduje a je to určitě pravda, ale o tom dnes psát nechci. Jen jsem se tak zamyslela, co bylo dřív pro mě rozčilující, nepochopila jsem, proč to bylo, a teď, když se dostávám do jejich let, to začínám chápat. Takže mlaďoši to dnes můžou přeskočit, i když...

Jak už jsem řekla. Když jsem byla v nejlepších letech, tak asi kolem pětadvaceti, jsem chodila s mojí mámou ze zahrady u strýce, kde jsme tvrdě pracovaly na jeho plantáži. No plantáži, měl jedno pole různé zeleniny mezi dvěma řadami stromů, na práci při pletí, okopávání a tak toho bylo na měšťáky dost. Mamince bylo o dvacet šest let víc. Tehdy jsem sice taky byla při těle, ale byla jsem mladá. Maminka šla těžce, pomalu, tak nějak klátivě, namáhavě a mě to zlobilo. Někdy šla pro mě až moc pomalu, tak jsem ji popoháněla, někdy jí to i dokonce řekla. Byla taky při těle, malá, měla křečové žily a určitě artrózu v kolenách. Pamatuju, že někdy ji tak bolela kolena, že nemohla chodit. Člověk mladý je nesoudný, nemá zkušenosti o těžkostech starších let.

Teď jsem už ve věku podzimu života, jak se teď trendově říká, artróza mi sežrala jedno koleno ze stálého přetěžování obezitou v celém životě. Mám kolínko nové, už to budou dva roky, dokonce i rozcvičené a "úplně normální", nebolí ani náhodou a můžu s ním dělat všechno. No tak jako juchan nemůžu dělat dřepy ani moc klekat, ale už se to spravilo. Teď aktuálně mám taky o 22 kilo míň než před půl rokem. Když jsem potřebovala, tak jsem si mohla ulevit. To tehdy v těch dřevních dobách myslitelné nebylo. Tři děti, práce v JZD, to byla velká námaha a možnosti zdravotnictví ještě malé, nehledě na peníze rodiny.

Jó, tenkrát byl pro mě starej i třicátník! Padesátníci, to byli pro mne týnejžra pupkatí dědci a klustý báby. Kde by mě napadlo, že teď ve třiašedesáti se budu cítit docela fit! Že budu prohánět internet, diskutovat o životě a zajímat se zase o studium na vysoké škole, teď se to moderně nazývá Univerzita třetího věku. Nejblíž to už zase jede, jenže je tam astronomie a ta je přece jen dost vzdálená mým zájmům. Kdyby tak vypsali bylinkářství, opět nějaká témata z psychologie nebo zdravotní, to by bylo jiné kafe. Koukám, že u Prahy je péče o nemocné, jinde zase masáž chodidel, to by bylo pro mě. Ale jsou to semestrální kurzy, tak počítám, že se mi někde blíž zadaří. Nahlašuju témata, která by se mi líbila, třeba se ujmou, když je nabídnou a seženou k nim lektory. Musím věřit a věřím, že jim došlo, že senioři jsou staří, ale nejsou blbí. Ještě se mohou nabídnout k výuce ručních prací, ty ženám šly a musely se je naučit, šetřilo se všude...

Starší lidi dnes tak neumírají, bylinky a medicína dělají divy a tak se musíme i ve vysokém věku nějak zabavit. Už nás vychovali, abychom od středního věku pokukovali po tom, na čem budeme ujíždět na stará kolena. I mně už došlo, že mimo všechny sedavé zájmy je moc důležitý pohyb a rozumná strava se štíhlejší postavou. Až teď napravuju chyby! Už si všímám, jak na to a dokonce, což je důležitější, jsem se do ozdravných návyků pustila. Jsem možná i otravná svou snahou o to, aby lidi měnili své zlozvyky a šli do toho. Někoho motivují mé výsledky boje s pohodlností a žravostí, leností. Změnila jsem dost málo a přece je teď můj život lehčí. To mi safra stojí za tu informovanost a trochu odpovědnosti.

Tak - to je ta dnešní úvaha na téma "Co si v mládí pohlídáš, to pak nemusíš napravovat". I prosba mladým, ať jsou trpělivější ke starším. Vidíte, ani teď nepíšu "starým". Oni i ti padesátníci můžou zdravotně "těžit na stará kolena" z mladických prohřešků. Ale ani to není "na věčné časy", když si uvědomí souvïslosti a chtějí a ještě můžou s tím něco udělat. Je to na nás, na každém jednom, aby nezůstával sám mezi lidmi. Stačí vyjít ven, ke člověku, navázat hovor. Na první pohled nepoznáte, jak cenný může být ten starý, léty sešlý senior. Co vy víte, třeba umí dobře nějakou řeč a mohl by vám pomoct se šprechtěním například v němčině! Možností je nepřeberně, jen je chtít hledat. Nebýt ani ve stáří líný na krok ani na přejícné slovo či radu. Jsme sice staří, už neskáčeme metr vysoko, ale je ten samotný výskok všechno? To umí i šimpanz. Ten ale neumí poradit mladé ženičce, jak udělat tu pravou svíčkovou postaru...

Koumající Kitty



Ne o bolesti - pochopení těžkostí věku až ve stáří, pro juchany je starej i třicátník, maminčina chůze

První vločky pro malou Kitty

16. listopadu 2010 v 23:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Měla jsem fenku Kitty a jak vidím námět tématu týdne "První vločka", napadlo mi, jak byla jako maličká překvapená prvním sněhem...

Kdo máte psíka a možná i kočičku, tak se vám určitě vybaví, jak byli překvapení prvním sněhovým nadělením, které zažili. Je neuvěřitelně obtížné zpětně popsat, jak byli udiveni a jak se pak vrhli do toho sněhobílého nadělení. Zpočátku je to asi studilo, tak začali zvedat packy, pak si poskočili a nakonec začali skákat a válet se v té bílé hmotě, co jim vířila kolem hlavy. Plné čumáčky sněhu je nutily ke kýchání, packami si je masírovali, ale to potěšení z kutálení a dovádění ve sněhu lákalo v té chvíli úplně nejvíc. Když se přidal i páníček nebo panička, povzbuzovali je nebo se dokonce přidali, byli ti naši živočíšci na vrcholu blaha. Vousy kníračky byly hnedle plné zledovělého sněhu, umolousané packy plné našlapaného sněhu - mám před sebou fotku uválené Kitty. Šťastné Kitty.

I tento obrázek, tak šťastně vyhledaný k tomuto článku, bude na fotoobrazu, který se chystám sestavit na její památku. Kitty čeká první zima, kterou už na svá nadšená očka sama neuvidí. Tento psí "sněhuláček" ale vykoukne na oči všem, kdo se zadívají na tento obraz, sestavený z jejích nejhezčích fotek. S námi i bez nás, kdy se na fotkách na mém webu kouká jednou zleva a podruhé zprava na svou paničku. Teď smutnou osiřelou paničku. Kitty bez své Kitty.

Kitty bez Kitty

Nejhezčí vánoční dárek

16. listopadu 2010 v 22:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Pročítám si nejstarší články na blogu Ivany o nakupování dárků v papírnictví. A zrovna mě napadlo, jak nádherný dárek jsem jednou dostala od maminky na vánoce. Neřekli byste, jaký byl...

Už od malička jsem vlastně takový psavec. Pokud si pamatuju, milovala jsem napřed opisování všeho, co mě zaujalo. Tak to byly celé pasáže z knížky Pád Berlína, už nevím proč. V normálním sešitě A4, linkovaném, s černými deskami, pokud si vzpomínám. Dodnes si (abych to nezamluvila) pamatuju, že jsem kvůli této zálibě toužila, abych jako vánoční dárek dostala sešit nebo papíry, tužku a gumu, abych mohla tohle opisování dělat dál. Byli jsme dost chudá rodina, tři děti, maminka i táta v JZD na dědině, peněz určitě nebylo nazbyt. Naši pořád v práci, maminka stále v jednom kole, nemohla jsem kolem 55. roku minulého století chtít o moc víc. Pro mě ale tyhle psací pomůcky byly snem. Ještě teď cítím chvění, se kterým jsem "nenápadně" naznačovala mamince, co by mi na vánoce udělalo největší radost. Už nevím, jak to pokračovalo, je to už hrozně moc roků. Ale...

Ty vánoce si ale vybavuju i po těch letech. Plochý balíček voněl taky papírnictvím. A já jsem tušila, že tam bude zhmotněný můj sen. Byl. Netuším jak vysvětlit, že takové "prkotiny" z dnešního pohledu byly snem. Dalším dárkem byla určitě noční košile s květinkami, jako dnes ji vidím. Jestli ještě něco jiného (asi ano, byly potřeba nutné věci na oblečení a obutí), to už si nevzpomínám. Vánoce byly vhodnou příležitostí něco nového koupit a ještě to uvést tak, že je to radostně dáváno. V té době to tak bylo.

Tehdy začala dlouhá a dodnes trvající etapa mého života, která obsahuje psaní textů. Tehdy to bylo opisování pro mě dnes už nepochopitelného textu. Byly i další a vrcholí to tímto článkem. V tom večeru jsem rozbalila onen očekávaný dárek a když jsem viděla všechno, co jsem chtěla, skončila veškerá sláva těch Vánoc, určitě jsem byla hodně nadšená a moc jsem děkovala. Maminka musela mít z takové vděčné dcery radost. Ta radost byla největší, jakou si o dárcích ve všech vánocích pamatuju. Možná se to zdá tendenční, pro někoho nepochopitelné. Pro mě to ale byl vrchol vánočních dárků. Byly od té doby desítky vánoc, ale na žádné dárky si ze všech nepamatuju. Jen tento plochý balíček s vůní papírnictví mi utkvěl v paměti jako vrchol štěstí a vděčnosti Ježíškovi, ať jím byl v ty vánoce kdokoli.

Teď dělám úklid i v šuflíku, kde jsou papíry a sešity i z doby, než jsem přišla sem na dědinu. A mezi průpisníky, mapující dění mého života desítky let dozadu, jsem zrovna objevila jeden z těch vytoužených sešitů z Vánoc 1955. Proč asi? Je to svědectví, že rodiče pochopili moji touhu a výsledek té vděčnosti byly další psané texty. Tím započala moje láska k literatuře - jakékoliv. I láska k čtení článků na blozích mých oblíbených autorů, teď nejvíc autorek.

Blíží se vánoční bláznění. Začínající šílení pozoruju s nevraživostí. Ale pak si uvědomím, jak drobné věci byly pro mě jako dárek vytoužené. Přála bych všem rodičům, aby se tak krásně trefili do tužeb svých dětí nebo příbuzných, jako se to podařilo těm mým. A dětem, aby pod jakýmkoliv symbolem Vánoc našli dárek, po kterém úplně nejvíc touží.

Dost lituju už předem ty dětí, kterým jejich rodiče nenaslouchají. Které odbudou nákladnými dárky, které ale budou "kusovkou", jednou z obyčejných věcí, místo vytoužených snů. Mě se stalo to, že mi rodiče naslouchali a dopřáli mi prožít radost z dárku. Pamatuju si to vděčně dodnes.

Maminko a táto, děkuju vám tam nahoru. Za porozumění a lásku.

Kitty.

Bez pocitu viny

16. listopadu 2010 v 9:38 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Každé ráno, dřív než začnu normálně fungovat, nastartuju písíčko a než naběhne, skouknu, kolik napršelo za minulý den a kolik je v 7 hodïn stupňů na teploměru. Zapíšu si to do diáře a sedám k počítači. Navolím seznam a blog.cz, kde se podívám, co mi říká návštěvnost blogu. To proběhne prvně, současně stavím vodu na snídani a pak tvořím, co bude snídat můj strávník...

Včera jsem tedy začala papírování, jinak taky uklízení laviny papírů. Přitom jsem samozřejmě sedla k novinkám. Při mém dietkování občas otevřu i nějaké informace ke zdravé stravě, včera to byly glykemidy, sacharidy a dělená strava. To je vytištěné, nechám to ještě dva dny a rozhodnu, co s tím. Ale o tom jsem nechtěla mluvit. Jen mi to vytanulo v souvislosti s tou stravou.

Včera jsem porušila přísné zásady diety. Jsem bytostný masojed a tak programově musím ze svého okolí vytěsnit všechno, co jsem měla ráda a co má v deseti dekách strááášně moc kilodžaulů. To dělám. Jenže není to tak dávno a dělala jsem rozmarýnovou mast a potřebovala sádlo. Objednávám je u syna sousedky. Při tom objednávání mě přepadl ďábel mlsnoty a vpašoval do té objednávky taky škvarky. Chtěla jsem jen tak deset kousků, jen hrstičku, abych ochutnala. To je to nejhorší lákadlo a škodlivost! Tak proto jen těch deset kusů. No a stalo se, že pár dní potom už potmě někdo zazvonil a vyřizovat do tmy to šel můj nejstatečnější. Potom tiše přišel a předložil mi asi kilo sádla a ŠKVARKY! Aspoň půl kila. Co s tím budu dělat? Jak zvládnout škvarkové obžerství? Obešla jsem to šalamounsky. Do igeliťáčků jsem nabalila dvě porcičky do každého, převázala a šup s tím rychle do mrazáku.

No a včera došlo k nejhoršímu. Otevřela jsem mrazák a co vidím hned nahoře? Škvarkovou dvoukuličku v igeliťáčku. Hlavou mi v tom okamžiku proběhlo, co říkají moudré anály o chybách v dietách i co radí v případě silného pouzení v případě pokušení. Včera přesto moje ruka uchopila onen ďáblův pytlíček a vytáhla ho na světlo. Tak - a co teď? Sice moudré knihy říkají NIKDY, ale moje podvědomí pracně dlabe obhajobu. Když už se stane, že nátlak chutí je tak silný, tak je vyzkoušeným řešením protentokrát vědomě povolit nutkání. Znalost dělené stravy mi taky přihodila poznatek, že když sním tuk samotný a nekombinuju s dalším druhem stravy, nadělá tu škodu malou. A tak jsem pytlíček rozřízla - vidíte to, musí to být hned - a těch osm kousků škvarků snědla. Říkám snědla, ale tohle snězení trvalo víc než deset minut, protože tenhle zážitek jsem si přece musela vychutnat! I s tím, že se mi něco takového zase už nějak brzo nepodaří!

Nepodaří, vím to. Už znám kopyto mé stravy a přes ně škvarky jako nevhodné neprojdou! Teď ale jsem si dovolila zááážitek. A bez pocitu viny! Úplně vědomě, tak už jsem sečtělá a chápu mechanismy mé diety. Sama pro sebe si to zdůvodňuju takto: pro jednou se tím závadným nezdravým přeže.u, ještě v tom dni se to zpracuje a vyloučí a jako by se to nestalo. Ostražití hlídači mého stravování asi přimhouří očka! Protože dnes jsem nastoupila na váhu a opět spokojeně hleděla na menší číslice. Hóóódné tělíčko, moje teorie je správná, už se tam vysoukala devítka, osmička a trojka. Tedy 98,3. Zafungovalo to, protože jsem povolila a tu jeho chuť mu uspokojila. Kdeže ty sněhy 121 kil jsou! Jednou jako nikdy, nemám pravdu? Život bez občasné nezdravé radosti byl nestál za nic. Sbohem škvarky, už vás zase nemusím! A bez pocitu viny!

Kitty

Žebříčky

14. listopadu 2010 v 22:12 | Kitty |  Život mého blogu
Díky bohu za možnost psát si na vlastní blog. Nejsem starou blogařkou, i když přes šest desítek let zdobí můj hrb. Jsem i zvídavá, miluju žebříčky...

Na svém blogu mi administrátoři ukazují, kolik čtenářů se mi urodí každý den. Nějak to sice přesně nechápu, ale těší mě rostoucí tři čísla v žebříčku obliby mých vlastních článků. Pochopila jsem, že časem mizí ze žebříčku starší data, aby přenechala místo novým dnům. Už si je zapisuju, aby mě povzbuzovala. Píšu tak tři měsíce a ty tři barevné čárky se slibně prodlužují.

Uvažuju nad nimi. Zpočátku logicky můj blog znali jen nejbližší, kterým jsem o mém záměru ráda řekla. Postupně se řady rozšiřovaly o náhodné čtenáře a ti mé výpovědi o životě na farmě asi už vyhledávali. Dnes už moc nevyprávím a přímo doporučím, ve kterém článku o čem píšu všem. Když se mi něco podaří dobře vyjádřit, tak letí nadšené telefonáty - aby si i jiní taky početli, když já jsem si popsala.

Nepíšu každý den. Ale jak mě to chytne...! Pak přibude těch článků i několik. A pak zase v dalších dnech se žebříček natáhne. Nevím, ale tuším, že se ke každému článku připočítávají i ti čtenáři, kteří přišli později v čase, protože když skouknu čísla u mých nejúspěšnějších, tak jsou vyšší než byla v den zápisu. To musím ještě nastudovat nebo se zase zeptám mých pomocníků v administraci blogu. I to vám pak někdy prásknu, pokud jste nad tím nepřemýšleli.

Už jsem se dokonce začala orientovat v ostatních blogařích a když najdu chutný námět, držím se této adresy a vracím se. Dokonce mě to někdy vybudí i ke komentáři. Vždycky když je článek "zvlášť vypečený"! Dnes jsem zase objevila spřízněnou dušičku. Dokonce mě to přinutilo zajímat se o to, jak se takový nález dá dát do "Oblíbených". Uspěla jsem, pár jich už mám ulovených. Není to chyba, opravdu jsou pracně ulovené. Proklikat se oceánem různých námětů chce čas i zručnost, jako u rybáře. A taky štěstí. To pak chytím za pačesy a svoje zlaté rybky důsledně navštěvuju. Ráááda!

Tak milé spřízněné dušičky. Ať vám žebříčky rostou a mohutní. Sleduju vás a mám radost, že vás objevuju víc a víc. Asi umím už líp hledat. Nebo se začínáme přitahovat? Ať je o čem psát a co číst, to vám přeje

Kitty

Musím šetřit vykřičníky a smajlíky

14. listopadu 2010 v 21:45 | Kitty |  Život mého blogu
Kdo už znáte moje články tak víte, že jsem pisatelka emotivní a tím pádem se mi v textech hemží různá znaménka, hlavně ted vykřičníky. Připadá mi úderné, když je použiju. Kdyby to byly ostny nebo trny, tak by se každý můj článek podobal ježkovi. Budu muset s vykřičníky šetřit...

Jenže - za povedeným textem s vykřičníkem se tak hezky vyjímají smajlíky! Mám jich k ruce dost a ráda je používám. Přímé řeči je dost málo a tak šperkuju text článku aspoň těmi ksichtíky. Stejně - nakonec se článek, zamýšlený na jednu myšlenku rozroste často do dlouhého textu a ono to pak líp vypadá. A to už ani nemluvím o případném vtipném nápadu. To se to pak žlutí!

Přejte mi, abych měla dost času a napadaly mě jen ty vtipné nápady. Ani uvozovky nejsou k zahození, když je dost humoru v denním životě. Nemusí to být nutně ani moje zážitky, často ťukne vtipná zkratka a v článku se zažlutí. To mám ráda. Vy ne?

Hodně humoru přeje sobě i vám Kitty


Jak jde můj rok

14. listopadu 2010 v 21:26 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je večer, zatopeno a přerovnávám plata, na kterých se dosušuje trocha ořechů, oddenky pýru a pár posledních květů slézů. Čtyři plata. Už je jich málo a stále se jejich počet snižuje. Na topení jsou teď nouzově a začínám hodnotit, jak vlastně jdou mé aktivity po celý rok...

Mojí zálibou jsou bylinky. Postupně od jara začínají květy podbělů, sedmikrásky, plicníky, podle výskytu a počasí. Kvítky začínají kvést až víc svítí sluníčko. Zatím zkontroluju plantáž rostlin divizen, za okny už koukají z kelímku lístky slézů i nových divizniček, ty si pěstuju. Počet divizen se rok od roku zvyšoval. Tak pět let dozadu si vzpomínám, že jsem si jednoroční sazeničky nosila z jedné meze a od sousedů. Ty jsem zpočátku stačila vysadit do jedné řady na místo v horní zahrádce, odkud jsme rozumově vykázali papriky. Plocha divizen v té době činila tak čtvrtinu její plochy. V dalším roce byly řady dvě, vloni už čtyři, letos pět řad i kolem velkého záhonu s rajčaty, které zůstaly samotné mimo macešky. V procentech to letos bylo už tak šedesát procent. Od svého domácího hospodáře slýchám konstatování:

"Uvidíš, ty nás sežerou!"

Jakože se rozrostou tak, že nás pohltí. Ono není jen ta rozloha v zahrádce, rostou i kolem stěn domu, ale když začnou kvést, stávám se já sova pěkně čilým skřivánkem při sklizni jejich květů brzy po ránu. Už jsou to hodiny. Zpočátku košíček, pak košík, nakonec i víc košíků donesených kvítků musím usušit. Prudké sluníčko je to pravé, rozsypávám na síta kulatá i hranatá, na půdě dosušuju na rámech. Došlo to tak daleko, že v krásném slunném dni nestačila síta, ale využila jsem nápaditě i chudáka dosloužilou škodu 120, po kapotách i vevnitř se zlatila to léto síta s květy. Dokonce jsme auto ocenili v zasmušilých dnech, za okny se dalo sušit docela dobře. Všechny tmavé kameny na dvoře vyhřívaly síta, skoro nebylo kam stoupnout. Divizny dokonce rostly i mezi kameny na zápraží druhého stavení, kam jsme semínka neopatrně zanesli při manipulaci s dokvetlými rostlinami. Jejich kořeny v síle mužské ruky rozsadily kameny zápraží a zbytky jsou tam dodnes, protože se už nedaly vydobýt.

V létě byl dvůr pořád plný, sušilo se i na půdě, kde dobrou službu udělala vykuchaná postel, na její kostře jsem umístila i na latích tři patra králičího pletiva. Na těchto patrech se pekly pod taškami střechy kopřivy a další bylinky, které nesnesly slunko.

Tak šlo léto s množstvím bylinek a práce kolem nich. Po ránu jsem sbírala voňavé zlaté květy mezi včelami, nevadily jsme si. Svým chováním mě taky varovaly před deštěm; když se sebraly a v minutě houfně opustily květy, tak nastupoval k pomoci i můj nejpotřebnější sběrač a to šla práce překotně rychle od ruky. Po dešti jsem otřásala uslzenými rostlinami a v přískocích mezi přeháňkami a oschnutím sbírala žluté zlato. Pak narostly slézy a denodenní porce fialových voňavých květů přibyla před polednem. Tohle všechno jsem měla doma a to nemluvím o těch, které rostly a čekaly na mě venku do dvaceti metrů od našeho plotu. Na větší vzdálenosti jsem si po operaci kolena už netroufala. Otročina nastala s hluchavkami. Letos ale rychle odkvetly, když dlouhá zima a deště jim nepřály. Mizí i plochy v lukách s nimi, nemají rády sucho a dost se odvodňují louky. V příkopech nesbírám nic.

Je pozdní podzim, bylinky jsem prodala a potřebné uschovala na svoje čajíky. No uschovala, prodala jsem letos hodně a počítala, že některé ještě pokvetou a dosbírám si je. A teď, kdy jsem schrastila recept na čisticí specialitu, jsem najednou hledala a nenacházela potřebné. Nakonec jsem dvě bylinky musela s ostudou koupit.

Domícháno, rozdáno a koukám na těch pár plat na topení. Skončilo květové bláznění, radost i starost. Síta uklizená na půdu, plata složená na sušičce, kde se ve velkém sušívaly rudé květy pivoňky, pod kterou jsme ustlali naší Kittynce...

Tak jde můj bylinkový rok. Všechno má svůj čas. A cenu.

Kitty





Pavouci v krizi

14. listopadu 2010 v 20:33 | Kitty |  Vykutálenosti
Seděla jsem včera odpoledne u stolu a telefonovala se sestrou. Koutkem oka jsem přitom asi zahlédla pohyb a zapátrala, kde a co to je. Pak jsem uviděla pavouka, obrovského členovce teninkých nožek, nad podlahou. Nemám je ráda a tak jsem vyjekla na svého bytného:

"Honem, pavouk! Óbrovskej. Udělej s ním něco!"

Než se zvedl a po přískocích zlikvidoval ještě i velikého komára, slyším z telefonu sestřin hlas:

"No no, ten nemůže být tak velikej. Dyť je ani není nikde vidět!"

Jo o tom něco vím. Když měla mít kulatiny, pomáhala jsem jí uklízet před oslavou a dostala jsem za úkol omést pavučiny v domě. Jenže si vzpomínám, že jsem i u ní ničila pořád jen ty štíhlé, průhledné, jako skleněné. Tak jsem jí to připomněla a vzpomněly jsme ty naše venku. To jsou kusiska, hlavně ti v kadibudce venku za farmou. A přitom slyším ze sluchátka:

"Jo to byli ti za totáče! Byli vyžraní, tak je bylo vidět. Nezapomeň, že je krize. Jsou vychudlí u vás i u nás!"

Ta na to kápla! Jenže je to tak? Ale stejně - nejhezčí jsou ti venku, třeba když jejich pavučinu zdobí kapičky rosy. Doma je nechci.

Kitty.



Loupání ponožek

14. listopadu 2010 v 20:16 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes je neděle večer, sedám k psaní na blogu a vidím stranou známý obrázek. Ponožky na nožky mého čistotného druhého já. Koukám, neuklidil je a to se mi zrovna hodí. Protože při uchopení do ruky se její části zaleskly...

Obracím se na jejich nositele s dotazem, jestli je má ještě čistý. S tím, že když je má víckrát, tak je má taky někdy hodit do prádla. Sedí u televize zády ke mě, soustředěně hledí na zprávy a od něho se mi nese zažbrblání:

"Jo! Už se loupou!"

No to mě dostalo. Okem hodím stranou na keramickou plaketku, které miluju. Od někoho jsme ji dostali a je tam psáno o pokutě (manželovi) - mimo jiné za nepravidelnou výměnu slipů a ponožek. Na těchhle se sice špína přímo neloupala, ovšem byly už třikrát nošené a nakonec, měl si je uklidit. Mají svoje místo a až do příští neděle by tam určitě přežily.

Můj smích ho zaujal, ale když slyšel moje slova ve smíchu o uklizení ponožek, tak jen tak hodil zase svůj poznatek:

"Ty si ukliď zase ty svoje papíry. Je to všude a už to ani nepude sloupat se stolů, co jich je! O loupání mi nic nepovídej!

Jejda, má pravdu! Zase se mi zde všude šíří bílé jazyky vytištěných mouder, dokonce přímo u jeho oblýskaných ponožek. A tak stydlivě kloním hlavičku a přičinlivě uznávám:

"Jo, máš pravdu. Příští týden se do toho dám, musím to zase roztřídit...!"

Tak už vím, čím ráno začnu. Musím začít hned ráno po snídani třídit a ne psát takové ptákoviny. Sypu si popel na hlavu. Vždyť co jsou ponožky, drobně obnošené stranou všetečných pohledů, proti lavinám papírů všude po stolech - mém psacím (musí být pořád na dosah, abych věděla...) a teď už i na jídelním (nachystané na třídění, chtěla jsem s tím sama začít).

Jo, to zas bude! Sice je navrším do kopiček a pak nastrkám do mnoha průhledných map do šanonů, ale co když budu honem něco potřebovat? Neměla bych spíš uklízet svoje moudra do složek v PC? To bych mohla najít hned. Jak si ale pamatovat, kde to mám? A pro sebe si myslím, že přece jen některé bych zde mohla...

A to je přesně to. Pár jich dostane milost. Pak dojdou časopisy, dříve pečlivě a včas čtené a jak teď na ně není čas, rozmnoží vrstvy... Od nedávné doby píšu na blog a chci se vyhnout ztrátě cenných článků, tak je preventivně tisknu. Ještě je nemám všechny vytištěné, ale přece jen je jich už pár. A tím tvoří jednu z vrstev, přece je zařadím!

Od zítra budu zařazovat. Nových článků bude míň, bude čisto na stole, všude se dá utřít prach atd. atd. I kdybych náhodou dostala psavý záchvat, odolám!

Možná...!?

Kitty





Je to vostrý!

12. listopadu 2010 v 17:54 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnešní ráno začalo jako už několikrát. Dnes v půl šesté jsem se (sova Kitty) probudila, zamžourala do tmy a - napadlo mě téma článku na blog. Dál už to znám. Sama pro sebe jsem zkoušela domluvit mému podvědomí, že to počká. Nepočkalo, je to jako droga.

Svižně jsem vyskočila (já sova po ránu - chachááá), rožnula světlo, doběhla k psacímu stolu a na papír propiskou načmárala téma a k němu o co se má jednat. A zapadla do betle. Spánek ale už nepřišel, nový nápad ano. Zase hned cesta, světlo, papír, poznámka. Zkusmo ještě jednou betla. Nedalo se to, zase mi napadlo svěží téma, související s minulým. A to už znám...

Odevzdaně jsem vzdychla, postavila vodu na čajík k snídaní pro svého spáče. No a ještě v noční košilce zapínám PC, čekám, co mi ukážou žebříčky, zapisuju to do poznámkáče. To už je definitivně po spaní a rozjíždí se "psavá" etapa dne. Skouknu témata, zformuluju nadpisy, ty pak nadepíšu a uložím do Rozepsaných - už jsem o tom psala. Koukám, že dnes to bude devět článků, jestli to pěkně půjde...

Je ale ráno, za chvíli se probudí můj bytný a bude koukat, na kterém talířku je co připravené na zobku. Tak vše ukládám a vypínám PC. V kuchyni schrastím misku, rybičky v chilli, cibuli, sýr, okurek, brambory, zázvor. Dnes nebude vařené vajíčko, spěchám. Krájím cibuli, strouhám uvařený brambor, zázvor a okurek, vyklápím sardinky, přidám sýrec a beru to nahoru společně s chlebem. Nahoře míchám, chutím a mezitím už mám čajík, bude se louhovat za zvuku nabíhajícího počítače. A už zase sedám a začínám psát.

Snídaně bohatá jako jindy - pro mého strávníka. Dnes píšu a jen tak bokem sleduji nájezd mého nejpilnějšího do denního programu. Párkrát projde kolem, registruje moji polohu a stav a po chvíli, už oblečený, usedá ke stolu, čeká. Dostává čajík a na talířku chleba, celou misku s pomazánkou, ať si namaže na chleba podle chuti. Dnes mu nic neodměřuju, má volnost si to dát buď na chleba nebo porci s chlebem. To už ale nesleduju, vím, že ví, že dnes budu psát na blog. Pak se ale zavrtí, vzdychne a zaslechnu poznámku, že je to nějaký vostrý! No jasně vlastně, z těch surovin je vidět, že to může být ostrý. Já to neochutnávám, mám svoje jídlo zvlášť. Tak mu smířlivě provinile radím, ať si namaže a ztlumí to dalším chlebem! Že kapsicin je sice ostrý (chilli), ale může ho člověk občas snést a je zdavý. Ten zázvor že tomu asi dal a cibule to dodělala. Jak to nakonec dopadlo ani nevím. Raději jsem se neptala. Ještě se to nestalo, to asi ten stav "psavého" napětí...

A co se dělo po celý den? Jako obvykle. Obléknout, ranní program s procházkou za Kittynkou, článek. Obstarat slepičky, oběhnout farmu, článek. Ke článku přiletěl komentář-smajlík, článek, pak druhý komentář-smajlík, článek ke komentářům, však se podívejte. Stačila jsem zvážit králici na maso, zasít petržel a mrkev a pak už se pakuju dopisovat vše, co mám připravené. Už mám ale divný pocit, že to není normální činnost důchodkyně, že se flákám. K večeru už tu zase sedím a píšu, ale dnes už mě radost ze psaní hodně opustila. I tento článek už nemá švih. No tak co, zvážím možná ještě jeden a pak uložím do Rozepsaných. Ten švih je pryč, nemá cenu se dál nutit...

Končím, dnes definitivně. Počkám si, jestli ještě nepřiletí komentář, emaily od známých a rodiny a skončím. Budu míchat čaj, to už ale není taková radost, jen to dám dohromady. To je taky námět na článek, ale ještě teď ho odbudu.

Celý rok sbírám byliny, suším a pak podle úvahy něco si nechám a zbytek prodám. Letos jsem dostala doporučení na čisticí čaj, který vyloučí škodliviny z odtučňování. Vše mám a jen to dám dohromady! Chystám si to, vážím podle poměrů a druhů. Pak zjistím, že mi chybí do dávek kořen pampelišky, nať meduňky a měsíček. To vše jsem měla, jenže jsem vše prodala, že to ještě doroste a nasuším. Nedorostlo, nenasušila jsem. Letos jsem musela chybějící nakoupit. Už to mám a jen to umíchat. Už pro ten kiks radost z čajíku nemám. Tak to namíchám, něco rozdám a budu si vařit, ať mi poslouží ke zdraví.

Udělala jsem chybu jak dnes s rozptylováním při psaní, tak letos s bylinkami. Chybí z toho finální radost a tak dnes končím. Pro dnešek si dám pohov se vším. Něco budu muset zkusit dospat. Po seriálu zapadnu do postele a mějte mě rádi - články i čajíček. Howgh!!!


Někdo mě sleduje!

12. listopadu 2010 v 13:01 | Kitty |  Život mého blogu
Píšu úvahu o tom, jak to je s ukládáním opraveného článku, pozorně ho uložím a zveřejním. Nakouknu na to, jak vypadá načisto zveřejněný a náhle po vteřině:

"Tuk!"

a je tu nový smajlík! Zase jen ten krásný smajlík, stejný, tentokrát od jiné čtenářky, podle formy podpisu. Neumím anglicky či jak, tak to nepoznám. Snad tedy od ženičky, která ještě před vteřinami četla moji poslední aktuální úvahu.

"Hu!"

Někdo mě sleduje, někdo pase po tom, co řeknu, jak uvažuju, co pustím do éteru! Čeká, co zase ze mě vypadne!

Já se ale nezlobím! Já na to podvědomě čekám! To je ta pravá šťáva blogování! Když si (snad) najdete svého čtenáře či čtenářku...

Málo slovy řečeno - velký dík! Kdybych v těch posledních minutách jen děkovala, kam bych přišla! Mám psavou a chci napsat texty všem těm nadpisům, co čekají v Rozepsaných. Tak už jen krátce - mám radost. Čtěte mé články, najdu si vás a třeba už začíná fungovat ta velká spravedlnost, že se najdou ti, co jsou slovy indiánského klasika "Jsme jedné krve, ty a já!" jedné krve. Třeba taky staří, důchodci, farmáři z úleku... Ale takoví, kteří mají co říct a nestydí se to nést na trh blogu.

Dík a taky velké poděkování za Blog.cz (i jiné)...

Kitty

3 minuty a...

12. listopadu 2010 v 12:38 | Kitty |  Život mého blogu
... přiletí smajlík jako komentář. Po třech minutách od uložení a zveřejnění posledního článku. Jen dvě očička a široká pusa. Nic víc. Psala jsem o mém dietkování, těžké téma na ten ranní čas. Kdo to mohl za tak krátký čas v tomto krutém ranním čase tak rychle přečíst? Koho zaujal článek o střídmé stravě dřívější otylky? A komu ten článek stál za to, aby ťukl a poslal takové krásné uznání?

I to je odměna za snahu blogařky. Možná v tomto případě i uznání za výsledek snahy o lepší pohled na mne samotnou.

Pro mě je to čas úplně nelidský. Tedy - napíšu o tom třeba ještě dnes článek, už mám v Rozepsaných uložený a čekající jeho nadpis. O tom jindy.

Zrovna teď mě ale napadá jiná věc. Po zveřejnění mám ještě možnost dodatečně něco upravit a pak to zase znovu uložit a zveřejnit. Co když se to zrovna stalo v tomto případě. V těch třech minutách jsem opravdu ještě hned něco krátce upravovala a po vteřinách zveřejnila. Co by se stalo, kdyby zrovna v té době tato moje čtenářka četla ten předchozí článek? Není možné, že by se divila, že jí "oči přecházejí"? To když by administrace při zveřejňování opraveného článku před zraky čtenářky měnila slova a písmena. Jak to vlastně je? Ona čtenářka by dočetla původní článek a ten opravený by počkal, nebo by se jí proměnil před očima? Nemám v tom jasno. To zatím nevím...

To jsou starosti důchodkyně, co? Už jsem někde psala, že stáří je relaxace. Houby relaxace! Víte vy, jak prahnu po zjištění, jak to vlastně je? Na internetu je všechno, ale kde je toto? Samozřejmě, zase si posypu hlavu popelem a zeptám u svých podporovatelů, v administraci tohoto blogu. Ale co když to neví ani oni? Asi ví, já jim věřím. Doufám, že mi to prásknou a já pak tuhle světobornou blogovou informaci neutajím před vámi čtenáři. Budeme vědět všichni! Budeme "in!" Tak to bude v pořádku...

Ještě znovu dík za toho smajlíka. Moc potěšil.

Kitty

"...je to celý převrácený"

12. listopadu 2010 v 12:09 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Mám dnes zase "psavou" a tak trochu z jiného soudku. Zase o živočíškách na farmě a o důsledcích "cesty do neznáma".

Včera jsme znovu vyjeli na misi kolem samečka a konečně jsme měli úspěch. Dojeli jsme, zaklepali, malinký psíček nás ohlásil a bylo nám otevřeno. Konečně, dnes jsme nezmrzali venku zbytečně. Museli jsme dovnitř, auto nechali otevřené - vyřídíme to jen venku! Jo, to znám. Dvě ženštinky nás pozvaly dovnitř, poznali jsme pěstitelku králíků, která vloni při hledání nového ploditele náhodou dorazila k nám. Bylo to loni a odvezla si našeho výpěstka. Po vysvětlení účelu naší cesty - jestli tento náš sameček nekouše a neškrábe - jsme si všichni postýskali na těžkosti králíkářů v dnešní době. Kdyby totiž škrábal a kousal, byli jsme připraveni našeho posledního vyspělého samečka za toho agresora vyměnit a zbaštit pak toho kousala. Návštěva chovatelek skončila a odjeli jsme kolem slamáků u Jakubova. Konečně jsem si je mohla vyfotit. Byli jsme úspěšní. Pak už nic zvláštního a pádili jsme domů.

Domů jsme dorazili úplně potmě. Pamatovali jsme předem na slepičky, cestu do "koplína" jsme jim otevřeli a dělicí dveře zajistili proti větru, takže už klidně spaly. To samé se nedalo ale říct o králících. Ráno je jejich živitel řádně nakrmil, ovšem teď jsem zaslechla ze stodoly od jejich kotců v té tmě brblání. Dotázala jsem se, co se děje, a dostalo se mi nejasného vysvětlení:

"... je to celý převrácený...!"

No jo, jasně. Ti naši ušáci a ušatinky dokážou vyházet senečko i při normálním režimu, o tom jsme s chovatelkami mluvily před nedávnou dobou. Někteří koušou boudky, někteří skáčou po ruce chovatele, i když jen nedočkavostí tlapnou packou po ruce. Netrpím jako vedoucí chovu agresory a taky je nemáme. Ovšem někdy se to stane a nic se nestane. Na pítka packují tak dlouho, až vodičku vybryndají a pak hledí. Někteří řepu koušou, jiní ji nechtějí - je to někdy radost i potíž. Mám je pojmenované. Vévedky od řádných samiček preferuju, sleduju jejich životy, mám přehled, hlídám znaky u našich kaliforňáků. Jenže - včera za tmy jejich živitel zjistil, že byli dlouho sami a protestovali tím, že měli vyhrabáno pod sebou, prázdná pítka. No i to boží hovádko chce své. A navíc se z té tmy ozvalo, že dnes to teda nechá, stejně už všichni spí. Podotýkám - stává se to opravdu vyjímečně, jejich chovatel je opečovává opravdu pečlivě. Dnes jsem mu to schválila. Pro jednou!

Ještě jeden můj zvyk sem dnes přidám, abych šetřila čtenáře a logicky spojila témata. I když... Na farmě se o slepičky starám zase já. A protože se vše děje v uzavřeném dvoře, tak si s nimi občas i povídám. Před chvílí jsem jim nesla zbytek polívky od včerejška, jedna šla ke mně a hlasitě ke mě něco prohlašovala. Tak se k ní obrátím a těším ji:

"No jó, ušatinko, už jdu. Za chvílu ti něco namíchám, neboj se a nehudruj..."

Mluvím s nimi. Je to "ušatinka", i když ouška nemá. Pro mě má, tak jmenuju všechny, které mám ráda. Když jsou to kluci, tak jsou to ušáčci nebo kluci, u ušatinek jsou to někdy i holky. To se tak říká, vím to i od jiných. Jen u mě jsou ty "ušatinky" možná navíc. Což znamená "hóódné holky". Jak si tak vzpomínám, tak vlastně ani název pro zlá zvířata u nás nemám! My zlá nemáme.

Dokonce i zvířata, když je vážíme už před "konečným řešením", něžně usazuju na váhu, přidržím je na ní za zadní nožičky a broukám jim, aby se neděsily. To pak může být "biomasíčko!"

Nejsme zlí na nic, co máme doma. Proto máme hodné živočíšky. Můžeme tedy říkat: "Jaký pán, takový krám!" A za tím si stojím...

Kitty

Večer baštím plnou hubou!

12. listopadu 2010 v 10:41 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Ne, nepřehlédli jste se. Já dietářka píšu skutečně o tom, o čem nadpis článku je. I večer baštím plnou "ústou" a pokračuju ze svých poznámek k tomuto nápadu: "...a stejně jsem ráno v mínusu!" Je to správně - o dietě a úbytcích na váze...

Pořád pokračuju v systému své diety a pořád to jde dolů. Teď už horko těžko, ale všimla jsem si zajímavé věci, pro mě zatím nepochopitelné. Ono to půjde vysvětlit, ale budu po tom muset asi pátrat.

Ty malé úbytky jsou určitě tím, že si tělo nastavilo úsporný režim. To vím, na to nemusím nic hledat. I z mé minulosti - radši bych o tom nemluvila! Ale přece jen se váha snižuje pořád. A teď to přijde: všechna jídla předtím do sebe nutně dostanu až po tu večeři. Ta sice taky obsahuje potřebné složky, teď si ale někdy k večeři dám taky všechno, jen ve větší dávce. Zprvu jsem nejistě ráno stoupala na váhu a opatrně nahlídla na číslice. Číslice ovšem zase šlapaly ve své sestupné řadě, jako bych nespořádala větší dávku. To my vysvětlete!

No, samozřejmě nehrnu do sebe škvarky, salámy a sádlo, to nemám ve své "krmné dávce". To tedy ani náhodou. Přitom včera například jsem do večeře "upustila" jeden pokrájený plátek sekané a půl sáčku tatarky pro oba, zobla jsem si s mým mlsounkem dost velkou porci a dnes zase nic, deka opět ubyla. Tak podobně je to už pokolikáté. Je fakt, že nakrájené stvoly naťového celeru, zbytek čínského zelí a zázvor není ten pravý "obrok pro hřebce", taky jsem to ve wok pánvi skápla pár kapkami oleje a zakápla pak ještě sojovkou - vše to, co není doporučené, výsledek je ale stejný. To mi nejde na rozum.

Aby bylo jasné, od svého systému neuhýbám. Podle toho "kopyta" stravy jedu přímo. Jen občas povolím touze po větší dávce. Jak vidíte, není to nic hrozného, čím se obžírám. Znalci diet teď zpozorní:

"Už je to tady, zahýbá, otočí a začne se zase rozež...t! To známe, to tak VŽDYCKY bývá...!"

Ne, slibuju, že budete číst o mé stravě nanejvýš úvahy o tom, co čím nahradit, co jsem objevila divného a ono to chutnalo a podobně. Už jenom z principu nechci dát za pravdu pesimistům. Zažila jsem si už taky radostné nadechnutí úžasu, dokonce od našeho mlaďocha, že mi to sluší. On dávno ví, že by mohl čekat změnu k lepšímu, ale až tak velkou...? No těch 22,5 kilo sádla ze půl roku musí být někde vidět. A hlavně ocenil vitalitu, jiskru v oku a pružnost - to mě teď hlavně zdobí. Včera jsem od supermarketu poprvé vědomě upalovala tak pružným krokem, že mě to i samou zaujalo. A to jsem od výměny mého kolena skoro na den před dvěma roky, chodila "drc drc", jak stará nemohoucí bába. No bába jsem věkem, ale "veselá, pružná bába" zní líp i pro mne. Každé nevěřícné nadechnutí i kradmé ohlédnutí známých (je možná nemocná, chudák!) mě těší. Skromně, tiše, nenápadně mě to těší. A to je velká síla. Nepotřebuju aplaus, i to tiché uznání jsou moje prkna, která znamenají svět. Jedna z mých radostí. Připadám vám neskromná tím, že o tom píšu? Kolik je nás dneska takových?!

Kitty

Nejnerozvažovávanější...

12. listopadu 2010 v 6:39 | Kitty |  Život mého blogu
Chtěla bych teď podotknout něco k obsahu a třeba i formě mých článků na blogu. Tedy něco o tom, jak se rodí a co je pak jejich obsahem...

To, jestli na konci každého článku lusknete prsty příjemným překvapením nebo nad ním mávnete rukou, většinou nezačíná prvními písmeny nadpisu. Forma a mnohdy ani obsah nejsou vždycky vyjádřením někdy šílených slov v nadpisu. Nadpis je jen znamením o okamžitém nápadu na téma článku. A konečný obsah včetně jeho vyznění? Je procesem...

Vezměme si za příklad článek "Vařím - nevařím". Mínila jsem tím, že sedím v psavém záchvatu u písíčka a píšu články na blog, i když se mi dole v kuchyni vaří dýně na zelí a současně drobné brambory pro slepičky. To bylo zrovna v okamžiku, kdy jsem uložila nadpis. O pár chvil později už se rodil článek. Těch pár chvil stačilo k tomu, že to vaření, avizované v nadpisu, se objeví až na konci článku jakoby přilepené. Nakonec nebylo vyjádřením procesu průběhu psaní článku. Ano, tak tomu bývá skoro většinou.

Když se už od počátku snažím otrocky jet v duchu nadpisu, tak bývá obsah tak nějak křečovitý. Tedy může být! A tam, kde je nesoulad formy nadpisu a konečného obsahu, bývá to konečné lusknutí. Taky ale nemusí být, to už taky znáte. "Konec dobrý - všechno dobrý!" - ani na to se nemůžu spolehnout. Jako v minulém článku o mobilu. Skoro bych teď mohla těžit z citátu "Všechno je jinak!"

Promiňte mi tu slovní ekvilibristiku. Tak mi to napadlo a omlouvám se. Nechci být za nejchytřejší, to nejsem ani náhodou. To už taky znáte. I když nejsem blbka, ta perlící chytrostí nejsem mnohdy taky ani náhodou. Žiju - a píšu! Už poslední rčení - slibuju: můj milý ode mě často slyší:

"Jsem sice stará, ale ne blbá!"

Proto dnes vytvořím ještě jeden nadpis (už tam vlastně je v "Rozepsaných") s názvem "Anotace (obsah) mých článků od 8. listopadu 2010". Pod tímto nadpisem bude otrocky uvedený obsah článku k jeho nadpisu. Jinak by nemělo smysl psát o anotacích článků v mém blogu. A ty míním stále doplňovat o obsah všech článků do konce tohoto roku. I když je napsaný 12. listopadu 2010! Tak to míním a tak to bude. Můžete se vracet k tomuto druhému článku, abyste věděli o čem to je...

Jen poznámka pro neznalé. Jako autorka tohoto blogu mám k ruce více pomůcek. Můžu:

- jen uložit nadpis nápadu do názvu článku, ten název uložit a dál hned nepokračovat. To je ta možnost dát ho do "Rozepsaných". Až dozraje čas, můžu kliknout na "rozepsané" s začít s psaním vlastního článku. Dále můžu:

- opravit třeba už uložené znění textu článku, když chci něco upravit, zpřesnit atd., a znovu to uložit a znovu uveřejnit a to i opakovaně! jako autorka ještě můžu:

- různě měnit všechno, jak se mi jeví článek třeba i po čase. Takže dnešní článek už nemusí být nutně stejný třeba i za rok, když mu to prospěje nebo je k němu někdy žádoucí přidat vysvětlující komentář, aby zpřesnil text. A hlavně:

- ukládat a ukládat. Ono se to po nějakých vteřinách či minutách ukládá samo a dokonce i v procesu ukládání můžete pokračovat psát, ale když se právě podaří něco vtipného nebo důležitého, klikněte na "Uložit a psát dál", vyplatí se to zlatě. Můžete ještě taky:

- pro zpestření měnit tučnost písma, určit si uspořádání stránky a taky hledat a používat smajlíky, které z mých článků taky znáte. I u nich je důležité, který a kdy vyberete... atd. atd.

Těch možností je řada a někdy problesknou psaným obsahem článku. To jen abyste věděli. Z toho taky vyplývá, že kdybyste někdo měli nutkání psát o čemkoli na blog, můžete si založit ten svůj i vy sami. Rady vás povedou a je tam i obslužná nápověda. Tak se samostatný experimentátor na poli vlastního blogu může dočkat i těžkostí, protože zkrátka všemu na první pokus neporozumí. Ani potom není třeba zoufat. Blogový autor-elév se zákonitě obrací na administrátora blogu a náhle jako šlehnutím kouzelného proutku je potíž odstraněná! Administrátor poradí, poslouží! Dokonce je to tak zařízeno, že i když svou nešikovností třeba smáznete článek, je tam a můžete ho najít a vrátit do života sami, jedním kliknutím a bez žádosti o pomoc. Vše na blogu normálně funguje, je tu aparát sledování žebříčků, návštěvnosti, překládá vám i možnost vyhledat si cizí články... Prostě chce to začít, abych měla další možnosti si počíst i o jiných, jak s něčím zápasí a vyhrávají (případně se jim taky někdy nedaří!?)

Teď názorně vidíte, jak to prakticky funguje u mě. Začnu o voze a skončím o koze. Jako dnes. Ale někdy to může být i poučné, ne? Když už ne k popukání. Ono pořád něco konit není nic moc. Zase ale - když se daří! Každý nemůžeme být na prknech, která znamenají svět. Ale na svém blogu MůŽEME! (No neumím napsat velké "ů", a co má být! Nikdo není dokonalý!)

Kitty

Dala jsem mu ještě šanci

11. listopadu 2010 v 20:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to tak. Dostal ještě jednu šanci s podmíněným odkladem. Pokud mě zklame nebo nebude dobře pracovat, tak opravdu, ale opravdu ho vyhodím, pošlu ho k vodě a vezmu si náhradu. V dnešní krizi se mi nemůže nikdo divit, každý je nahraditelný! Nemůžu si dovolit nekvalitní práci...

Včera ráno jsme se chystali do města. Čekalo nás složité shánění věcí a tak jsme potřebovali dobře fungující spojení. A zrovna se mi stalo, že spal a když jsem ho probudila, hned znovu ochabl a vypnul. Zvažovala jsem, co teď s ním?! Jeho práce byla zcela nenahraditelná, nedalo se bez něho nic vyřídit. Nechali jsme rozhodnutí až do města, snad se vzpamatuje a dá si říct.

Zvážili jsme všechny okolnosti jeho práce. Bez něj se neobejdeme, spojení potřebujeme. Je stále tak slabý, při tom mrazu vynechává práci už dlouho. Dnes jsme si toho všimli, protože počítáme s jeho stoprocentním nasazením. Jeho ranní selhání je nepříjemné a asi se budeme muset rozhodnout k razantnímu řešení.

Hledali jsme pomoc. O radu jsme poprosili specialistu, odborníka na slovo vzatého. Nechal si vylíčit, jak se selhání projevuje a pak navrhl - bajpas. Přece jenom je to řešení, i když v jeho případě asi jen dočasné. A pak se uvidí. Je možné, že nám jeho nová forma bude po určitý čas vyhovovat, získáme tím čas a zatím budeme hledat jiného. Přece jen je třeba vážit. Byl dost spolehlivý a po dlouhý čas, zvykli jsme si na komunikaci s ním, byl docela pohledný a splňoval naše požadavky dost dlouho. Pokud časem získáme dojem, že přece jen už není to, co od něj čekáme, můžeme to vždycky vyřešit vhodnou formou.

Tak vida, dostal další šanci - a vidíte, pomohlo to a je znovu dokonalý. Už se mu vybíjely baterky a novou akcí dostal novou šťávu, ožil a zase šlape jako dřív. Málo platné, vložili jsme do něho menší investici, má novou baterii a ta se nám vyplatila. Není třeba jen tak vyhazovat dobré pracovníky. Už je to zase náš dobrý - MOBIL!

Kitty

Milost pro slézy

11. listopadu 2010 v 11:18 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem bylinkářka, takto pěstitelka i dodavatelka léčivých bylin pro lidi. Ovšem moje rostliny nepřinášejí zdraví jen lidem, jsou i vítaným zdrojem pylu, nektaru a radosti pro včeličky našeho milého souseda včelaře. Doslova do posledních podzimních dnů. Bylo mi líto je setnout jako vyžilé, už nekvetoucí a tím vlastně neužitečné. Dnes u nich stojím a vidím, že jsem udělala dobře...

Na dědině jsou i lidi katolíci a ti nesmí nebo nechtějí ukončit život zbytečně. Jako náplava se učím životu na dědině a tak postupně chápu tyto zásady. Dnes jsem pochopila další z těch věcí, které jsem neznala. I končící život má právo na dožití. Ne vždycky, ale u slézu jsem to uznala a ocenila. Stáří nemusí být jen neužitečné!

Mohutné zbylé rostliny léčivky slézu amerického na hlavním záhonu zahrady při rytí milost nedostaly. Zůstaly jen ty, které si život vybojovaly v ústraní, kde nevadily a nevadí. Jsou teď už mrazem přešlé, zešedlé a povislé, hladinky listů zvrásněné časem a chladem. Dalo by se předpokládat, že už neponesou kvítky, při zběžném pohledu se to tak opravdu jeví. A tedy neužitečné. Jak je to ale opravdu a teď?

Po smrti Kitty jsem na nich někdy našla kvítek a položila ho pietně na její hrobeček. Někdy v těchto chladných i mrazivých dnech vysvitlo sluníčko a náhle jsem uslyšela včelu, hledající v mých dokvétajících slézech obživu. Někdy našla, otevřela si nakvetlé poupě a ještě využila květu, i když v té zimě asi jen zčásti, protože se nektaru nedočkala. Možná shledala do svých košíčků ještě trochu pylu pro své zásoby na zimu. Budiž jí přáno, omilostněné byliny ještě své dary vydaly. Taky jindy jsem shledávala fialové polorozkvetlé květy a suším si je ještě do zásoby do čajů. Potěší mě svými fialovými pokusy ještě užit zubatého sluníčka. Sléz je léčivka, kdy je léčivé všechno, co ho tvoří. V této době jsou na něm pěkná už jen rozpuklá poupata. Sklízím je, dávám jim šanci. Ovšem až případné včeličky odletí.

Učím se a život mě překvapuje. Dřív bych bezmyšlenkovitě slézy "zrušila" i tady. Nestály by už vně našeho plotu na louce, kam vlastně nepatří a "byl by pořádek". Dnes uvažuju jinak - možná je to i stářím. Učím se vážit si stáří, i když se jedná jen o slézy. Není jen ta zkrabatěnost a unavenost. V paždíčkách svých listů chovají i "mlaďochy". Jejich neuvědomělá síla přírody je nutí využít všech svých sil pro lepší příští. Když se ještě podaří dát šanci kvítku, možná na něm najde kousek obživy pozdní včelička. Možná si polorozkvetlého kvítku všimne pěstitelka a položí ho nad oblíbenou kamarádku Kitty. Nebo jen tak postojí a potěší se fialovým kvítkem, tlačícím se v naději žití na svět. Až přijde mráz, bude konec i kvítku. Ale než přijde...

Kitty

Peciválky ANO!!!

11. listopadu 2010 v 10:41 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Byla bych moc ráda, kdyby mě lidi měli rádi tak, jak mám já ráda peciválky s mákem. To je moje oblíbené jídlo, víme? Jsou sice lidi, kteří se prsí tím, že zrovna peciválky nemusí. Jejich věc. Pokud prý peciválky jedlíky v našem družstvu zastihly nepřipravené, tak byli v poledne naštosovaní v obchodě a nakupovali salámy, párky, anglické slaniny a podobné blafy sice dobré, ale nezdravé. Když na ně byli připravení, tak si chlapi nosili svačiny se špekem atd. atd. Já se vyznávám, že peciválky přímo miluju a ony mi to odplácejí. Jak? Tak čtěte...

Využíváme možnosti odebírat prostřednictvím našeho ZD oběd. Už jsem psala dokonce i o tom, jaká jídla mám na seznamu oblíbených a jaká nemusím. Peciválkám ovšem vznáším chválu zvlášť a věnuju jim tento článek.

Včera jsme měli rušný den. Po ohlášení návštěvy synovce z Moravy jsme spěchali domů. Přivážel nám totiž potřebnou věc, kterou jsme tam omylem zapomněli. Bylo už po poledni a tím pádem jasné, že mlaďoch bude vyhládlý. Ty hospodské blafy... A u nás ho čekaly peciválky! Žádný "obrok pro hřebce" podle mínění místních chlapů. Jenže kdo ví, ten ví své a čekala jsem, že ho s nimi pohostím. Často se ale trefí do "krupicové s vejcem", jako zrovna posledně. Tu nemusím já vůbec a návštěvu bych raději nechala hladovou...

Čekaly nás jich dvě porce. Já obvykle drobně ujídám svému bytnému ze společného oběda, dnes ale byla frankfurtská polívka a peciválky, ani jedno bych neměla při své dietě! Aby při apetitu mého nejmlsnějšího něco zbylo na mlaďocha a dostalo se dost i na toho mého, zdržela jsem se i ochutnání. Takže jsem pak zvědavě přihlížela, jak přijme nabízený dovezený skvost. A popravdě jsem se potěšila. Své určitě udělal hlad, to bylo jasné. Když to pominu, tak jsem viděla, že lupe oběd jako to nejchutnější jídlo. Velká pochvala kuchařkám našich jídel! To říkám pořád a pro "cibulačku" a "peciválky" zůstaneme rádi při stávající vývařovně.

Já jsem si zase naložila na dezertní talířek dvě půlky červené kapie, k nim jeden plátek toustového chleba, půlku uzeného tofu, stroužek česneku a krájela si vydatný tento oběd podle mé milé diety. Oni dva se zabořili do svého oběda. Bylo mi dobře u srdce. Všem se dostalo chutné krmě podle zásluh. Všichni měli dost a dobrého. Kdo neznáte peciválky, můžete litovat. Navečer nás dva opět čekaly peciválky z druhé porce. To už jsem ani já neodolala. Čtyři kousky - snad nebude tak zle. Stejně mě ta digitální váha každý den chválí, tak co?

Velice ráda jsem zapomněla, že dnes (ty orgie s peciválkami byly včera) nás čeká nezdravý, ale dobrý řízek a v pátek nám ženičky z kuchyně pošlou dokonce svíčkovou. Já z toho sice neokusím, to ale neznamená, že se to nedá jíst. Jsou to taky vrcholy, jenže přece jen menší. Peciválky přece jen nejsou a neměly by být pořád. Aby nezevšedněly. Co vy na to?

Kitty



Čas rány léčí - funguje to

11. listopadu 2010 v 9:26 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to tak. Mají pravdu moudří lidé, kteří stvořili heslo Čas rány léčí. Jakoby mě to uklidňuje a stejně tak si připadám, že jsem možná nevděčná...

Včera jsem si přivezla poslední fotky z Kittynčina života. Dívala jsem se na ně a najednou mě napadlo, jak je možné, že už nad nimi nesedím v slzách. Protože doba od jejího odchodu mě stála těch slz potůčky, a to nemyslím obrazně. Komu odešel starý psí kamarád, ten ví, o čem mluvím. Velkých bolestí jsme ji uchránili, ale chybí nám. Dnes konstatuji pouhý, ale fakt. Už to nebolí. Aspoň ne celé dny.

Ještě stále ráno vyběhnu, slovy pozdravím a rukou pohladím místečko pod pivoňkou, kde jsme jí ustlali. Pohledy ji připomenou v typických situacích i ve dne. Večer se rozloučíme stejným rituálem v zahradě. Včera, když jsem seděla na jejími fotkami, už to ale nebolelo. Teď nad článkem mě ještě drtí lítost, ale taky vím, že i to přejde. Není to nespravedlivé, aspoň myslím. Zůstává vědomí vděčnosti za dlouhou společnou radost ze života s naší fenkou Kitty. Do tohoto stavu nás přivede psychika a je to dobře. Proč litovat něčeho krásného? Konec zrovna krásný nebyl, ale za to nemůžeme nikdo a teď JE LÍP. Líp všem...

Do rodin se rozletěly naskenované poslední fotky. Ne proto, aby nad nimi někdo naříkal. Posílám je k památce. Ještě upomenou ty, kdo ji v posledním půlroce znali. A ti, kdo ji přímo neznali, uvidí naši kamarádku, o které už kolik dní bolestně píšu. Teď vlastně taky ještě bolestně, ale to se dá pochopit.

Když přijdete třeba jen o kousíček malíčku, bolí to celé tělo. My jsme přišli o část našeho rodinného těla. Malíček se zahojí, zbude jizva. I nám zbude travnatá jizva v naší zahradě pod pivoňkou. A časem i ta jizva zabolí, jen když se jí necitelně dotknete. Ta i ta. Ale bolest bude vyléčená, aspoň doufám. Musíme žít dál, i když jinak. Učit se dál žít s postižením. Tělesným i duševním. Nevím, které bolí víc. Jen doufám, že přebolí a zůstane jen vzpomínka na těžkou dobu. Tak i tak.

Doufá a věří Kitty




Ještě jedna euthanázie?

11. listopadu 2010 v 9:16 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
To neblahé slovo s událostí z nedávné doby mě teď napadá ve spojitosti s obyčejnějším obsahem. Sice taky tíživým, ale jinak...

Od jisté doby nemám ráda obyčejné židle a vím proč, to zde nebudu suše propírat. Proto jsem zvolila vybavení našich obytných (dokonce i neobytných) prostor koženými křesly na kolečkách s otočnými stojany. Pro nás už běžná věc. Jenže jak tak na ně koukám a užívám je, tak běžné jsou teď i zvuky a stavy, které v této době nastávají.

Kupuju je pozorně a prozíravě se ptám, jestli unesou víc jak metrák. V nedávné době jsem trvala na tom, aby v papírech přímo bylo, že unesou 120 kilo. Kdo čtete mé články víte o čem mluvím. Není to tak dlouho a na těchto křeslech se vozilo 121 kilo. Druhý z nás měl svých "štíhlých" drobně přes sto kilo. Naše kancelářská křesla už nečelí dopadům, kdy jsem do nich "padala jak závora", ale zase mají jinou nectnost. Praskají jim vnitřnosti. I křeslo z nedávné doby, prudce výhodně nakoupené, začíná hlasitět. Dřív křesla hladce klouzala, teď z nich padají drobné krytky šroubů a hlavně i kousky čehosi černého. A začínají neklouzat, vrzat a drhnout. Asi se blíží doba, kdy prostuduju záruční doby a budu reklamovat. Hlavně to nejnovější, to tu zátěž nevozilo tak dlouho a už popraskává taky.

Proboha, to mě zase čeká něco jako euthanázie? Snad to půjde ještě opravit. Už nechci hledět na křeslo jako na věc, která přestává žít! Už mám těžkých konců dost. Raději se přemůžu a rychle zamířím směrem k nápravě včas. Na čem bych seděla, když mám "psavou"?

Kitty

Vařím - nevařím

11. listopadu 2010 v 8:53 | Kitty |  Život mého blogu
Co je to za otázku? Tak buď vařím nebo nevařím. Zdánlivě se to vylučuje. Jenže u mne ne. Neznáte to taky?

Sedím u písíčka a drtím nové články na blog. "Mám své dny" - pardon, u mě jsou to už spíš psavé hodiny. Koukám bokem na svého milého bytného a bleskne mi myslí, jestli si myslí "už zas?" U nás v našem věku to už nutně neznamená "TO", ona blesková krásná vášeň vzájemného... Já teď myslím tím "to", že se dostavila "psavá"!

Napadla mě témata, bleskově jsem si je zapsala i s nadpisy a popisem obsahu, když to stačím. To musí být hned, jak mě to chytne. Rychle stavím vodu na čaj (meltu, bylinkový atd.), bleskem zvážím a připravím podstatu snídaně v dolní kuchyni, dotáhnu to po schodech nad ty prožluklé tři schody do obýváku, ťuknu na tlačítko písíčka, které je budí, dopřipravím snídani na talířky a už stepuju kolem najíždějícího počítače. Měla bych spočinout vedle svého snídajícího mužského ve vzájemné shodě, v klidu sníst svých pět deka tvarohu s jedním dečkem pomazánkového másla a vypít povinnou prospěšnou ranní porci svých tekutin, zakusujíc dva plátky toustového chleba. Měla bych klidně dýchat... A zatím?

Koukám, jestli "už" se počítač probudil až k té kýžené hranici, kdy se dá naťukat adresa a dostanu se k tušenému "novému článku" na svém blogu. Mezitím si bručím, že bych měla jíst. Tak přirazím kožené křeslo ke stolu, dopadnu do něj a zahájím ukrajování tvarohu, slíznu kuličku pomazánkového předepsaného tuku, uhlodávám už v předklonu toustový chleba, upiju bylinkového čaje a už! Naťukám adresu a vidím předepsaný nadpis v Rozepsaných...

Kdo píšete na blog víte, o čem mluvím. Ti, kdo to nedělají, možná rozmrzele koukají, kam se to proklikali a co to tady čtou. Slova, neuspořádaná necitová slova - a odešli by. Nedělejte to, to popisuji svoji "psavou" a z ní často vyklouzne článeček jako víno. Aspoň já se tím utěšuju, tak chvilku vydržte. Když dočtete tato slova pochopíte. Možná politujete toho trotla starýho, co maří čas psaním o takových možná ptákovinách. U mě je to ženské vydání. No, doporučuju ještě chvíli vydržať!

Takže sedám k počítači a chystám se "tvořit nový článek na blogu". To pomíjím situaci, kdy jsem si formou nadpisu předepsala, o čem budu psát. Už se mi stalo, že náááádherný nápad jsem si pojmenovala erotickým nadpisem a když jsem přišla k samému psaní, tak ten nadpis v Rozepsaných s názvem "Má ho!" mi nevyvolal onu lechtivou náplň a je tomu tak dodnes. Už jsem ten nadpis i smazala a už vím, že když mě nápad "napadne", mám ho zapsat nejen nadpisem, ale přidělat ve fofru i pár slov, vystihujících, o čem ten duševní klenot má být. Jinak se zavře voda...

Když sedím a jedu, je dobře. Nadšený pohled, rozechvěná mysl, prsty samy kopírují myšlenku a písmena rýsují vtipný obsah vznikajícího článku. Slovo "článek" je suché a studené. Moje slovní výpovědi o čemkoli jsou šťavnaté, nápadité, vtipné a srozumitelné. No, měly by být, abych byla spokojená a čtenáře to zaujalo. Ne všechno, co takto v psavé vznikne, uvidíte na blogu. Stačí, když musím dolů po těch mizerných schodech vypnout brambory a psavá se vytratí. Můžu pak poskokem vylámat nahoru ty tři schody, stejně je vymalováno, nápad pryč, ukládá se do rozepsaných. Už to vím a ještě před tím, než se tak stane, vypnu vše na plynu a pokud možno bezohledně jedu dál. Musím a ráda v tom vytrvám. Zatím slýchám, když provinile utrušuju ke svému nejtrpělivějšímu a nejchápavějšímu slova o "psavé", zase jeho slova a to teď zní často:

"Piš, piš a nepřestávej. Toliš lidí na to čeká!"

To "toliš" není překlep. To zde jako náplava slýchám. Znamená "tolik" a slyším to ráda. V jiném článku vysvětlím, "koliš" mých čtenářů mi žebříčky ukazují.

Když se tedy zadaří a píšu a dopíšu dobrý článek, jsem spokojená. Neskromně se dá říct nadšená. Uložím, skouknu a zveřejním. Když mám "psavou", tak se takto někdy urodilo i jedenáct článků - zatím. V pokračující "psavé" můžu jet dál. Sama končím období "psavých hodin a dnů" jen nerada. Život ale není jen o psaní článků...

Jo, abych nezapomněla. Nadpis vlastně zněl Vařím - nevařím". Zatím jsem vařila a dovařila, nic zvláštního. Zvláštní bylo teď jen nutkání vypsat vám, jak tvořím. To asi pochopili ti z vás, kdo se pročetli až sem. Když tvořím, nějaké vaření mě nezajímá. Už proto, že bych mohla přijít o stav "psavé". To by bylo pravé neštěstí! Co takové připálené brambory a čoudem zamořená celá ves. Já píšu na blog, tak co?!

Neznáte to taky? Kdo z vás to zná, ví. A ti druzí? Někdo běhá jogging, někdo upaluje krajinou s nordickými holemi, někdo provozuje "TO". Zkusila jsem všechno! Ale "psavé" a možnosti psát na blog se nic nevyrovná. Co už teď - stará a s vyměněným kolenem? Tak aspoň píšu...

Kitty

Cesta do neznáma

9. listopadu 2010 v 16:28 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes se po snídani ozvalo ze strany mého nejmoudřejšího oznámení, že jestli nic nemám, tak bychom mohli jet zase do neznáma. A to jsem se přímo orosila, protože tohle rčení znamená několikahodinový stres z toho, že on sám prý neví kam se jede. Dotazy jsou k ničemu.

Jako dnes. Ode mě k němu letí dotazy jako:

"Jedeme do města?" = vzala bych tam křidlu a zkusila sehnat úchytku, která praskla,
"Budeme hodně chodit?" = abych jako věděla, jestli si vzít lodičky nebo pohory,
"Jak se oblíct?" - to už míří k němu, oblékajícímu se,
"Budou tam obchody?" = můžu si vzít seznam věcí, které sháním,
"Budu tam moct vyměnit toner?"

atd. atd, na které přiletí jediná odpověď:

"Nevím, ještě nevím, to vůbec nevím..."

Tak když se nedá doufat, že z něho něco vypáčím, navrhnu, aby přistavil ven naši Thálinku a já že budu hned. A to "hned" v mé situaci znamená "HNED!!!" Takže se rozbíhá známý proces mého odstrojení a ustrojení. Představte si, že za minutu leží v obýváku pěkně za sebou pracovní svetr, deset centimetrů od něho směrem k šatníku domácí kalhoty, zase dál vlněné ponožky, ještě dál halenka... a za minutu už jsem ustrojená a shledávám křidlu, toner, baterie na odevzdání do elektry, co kdybych se dostala do města... Ještě přejet zuby kartáčkem s pastou a už přistávám u auta. Jeho pohled mě zašle ještě zaklapnout dveře od kotelny a už se vyjíždí.

Zastavili jsme se s vytištěným minulým článkem na blog starým 8 minut ještě za Mařenkou, která pochopila, kam se řítím. Ona že by se zbláznila, kdyby jí to takto někdo řekl. A už odjíždíme.

A teď sledujte. Musím prý si všechno psát,, protože on fakt neví kam jede a kde skončí a kudy pojedeme. Papír jsem neměla, tak najdu tužku a na svoji ruku píšu první název obce, kterou se řítíme až na konec. Tam nastane váhání a už se otáčíme. Napíšu "Slavíkovice" a při otočce hlásím:

"Enter!" - jako že otáčíme, měníme směr.

Další zápisy na chvějící se ruce: Oponešice, Budkov... blablabla... Meziříčko. Zase konec obce, zase "Enter" a otázka:

"Kam mám zajet?"

Chápete tu situaci? Sám řidič si není jistý a ptá se mě, totálně zdevastované nejistotou, kam zamířit, ke komu, proč - otázek hafl. Nakonec uchvátí dva dobré muže a od nich vyzví, že

"Tam, ten bílý domek, ona bývá doma, ale třeba neotevře..."

To je tedy cíl cesty. Já mezitím ztratím půl hodiny s mladším z mužů, prý mi ukáže stavební cennost. Na to se nachytám (miluju stylové staré domy)a už pádím za ním za roh, kam není vidět. Chvíli prolízáme zbor, otlučený a omítnutý, vevnitř čerstvé příčky - prostě je to mimo mísu, krása starého stavení tam bude za rok! Zklamaně jdu zpět ke své společenské polovičce a autem zamíříme asi sto metrů před onen dům. Tam pak před vraty a okny stepujeme půl hodiny v mrazu. Pes se už utišil a domorodec uvažuje, že asi paní má dnes špatný den, nebo je na nákupu, nebo v nemocnici, nebo... nebo. Zmrzlí po půl hodině odjíždíme a zase zazní známé:

"Tak kam teď? Jedeme domů nebo...?"

Hladová risknu:

"Nebo!"

A jedeme. Dalším pokynem je, že mám koukat vpravo. Zatáčíme, jedeme, vpravo černé mraky, koukám dopředu. Ujedeme pár metrů, přejedeme rozcestíčko s polňačkou a koutkem oka postřehnu známé tvary. Nevěřícně ječím:

"Slamáci! Vrať se!!!"

Couvá po naštěstí prázdné krásné vozovce a nacouvá do cesty přímo u nich. Před Jakubovem stojí tři slámoví růžoví pašíci s jejich pasáčkem. Pašíci už zase mají svoje rypáčky, které jim nedávno nějaký pitomec ukradl. Jsem fakt šťastná, vidím unikát a už ho zase hodní lidé dali do pořádku a zdobí začátek Jakubova. Uklidněná a s pochváleným řidičem najíždíme na silnici. Jedeme a jedeme a najednou vidím známé budovy. Nevěřícně se zeptám, jestli jsou to Budějovice. A to začínám vnímat nádhernou čerstvě postavenou silnici plnou účelných staveb a vychytávek. Píšu si na ruku (GPS) Litohoř a stále mi to moc neříká (jsem tu náplava a ještě se neorientuju). A už dostanu informaci, že jedeme po nejdelším moderním mostě v republice, čerstvě otevřeném, nad jemnickou tratí, kterou už brzo zavřou. Na sjezdu k nám už velím - domů! Skončíme tam, kde jsme začali, dáme si kafčo, poklábosíme s náhodnými známými a míříme domů.

Skončil výlet do neznáma. Brali byste tu nejistotu za pěkné zážitky? Konec dobrý - všechno dobré. Až zase do příštího:

"Jedeme do neznáma?"

P. S.: Dnes je to dlouhé, koho to znudilo, tomu se omlouvám. Snad až zase do příště, kdy už zase zaslechnu - no však víte.

Kitty






Kustovnice, slzovka obecná, tofu, polníček...

9. listopadu 2010 v 9:43 | Kitty |  Vykutálenosti
Právě jsem okusila ze studnice poznání a u nás je všechno obrácené vzhůru nohama. Nejedná se ovšem o žádný sex. Můj nejmilejší pochoduje po dvoře i jinde jako motor a právě slyším za vratama stodoly:

"Milej hochu - nežer tofu!"

a nebo se ozývá odněkud hluboké bručení. Rozeznávám slova:

"Jeden kuskus jo a druhej ne, to jsem z toho..."

Já zase jsem se před chviličkou vzpřímila z předklonu se záchvatem smíchu a letím vám to sem prásknout. Ješte ale zaslechnu mezi práskajícími dveřmi do kotelny usykávání:

"No toto! Rosolovkou a Jidášovým uchem se mám živit místo chleba!

Vidíte sami, u nás to vře. A to všechno zavinil jeden článek v Meduňce od Mgr. Margit Slimákové o životním stylu a zdravé stravě. Teď už čtěte pozorně, zjistila jsem, co všechno je pro naše zdraví prospěšné a co nám znalkyně s titulem nedoporučuje. Případně doporučuje omezeně, ale KOUPIT si to v BIO kvalitě, nejlépe poštou a u nich. Se zbožím z Číny!

Začalo to nabídkou této paní na jeden test pro zjištění našeho typu. Pro volbu zdravého stravování. Zadala jsem pro každého jeden email a v testu pak zaškrtla odpovědi na hodně otázek. Zjistila jsem pro oba náš typ a v něm doporučené a nevhodné potraviny... Pro každého se objevily dva typy, které se vzájemně doplňují. A pro každý jsou tam uvedené ty nevhodné a vhodné potraviny a tekutiny. Jeden máme 44 % horkého a 56 % nadměrného typu a druhý jsme ze 49 % vlhký a z 51 % nedostatečný typ. U každého typu je kreslená fotka. No kdybych takto vypadala, tak se nechám uspat navždycky. A pro každého z těch dvou nestvůr je uvedená vhodná a nevhodná... Takže pro mého nejprudšího je tam taky:

- vlevo: nevhodné jsou ořechy, nadměrné množství chleba a tofu
- vpravo: nevhodné jsou ořechy, zelený čaj, zelí
= tedy vše, co má rád nebo mu to pozorně dodávám, aby byl zdravý (podle jiného zdroje)

Teď tedy možná začínáte chápat, proč ve stodole lítá z kotců u králíků zašlapané seno ven na odnesení do kompostu a ozývá se brblání:

"Taky dostanete slzovku obecnou, kustovnicu a polníček s pískavicou. Já vám dám!"

Je zřejmé, že se budu muset zaměřit ve stravě na potraviny pro stravování na jaře, v létě, v období babího leta, podzimu a zimy. Bohužel ale ona se ta strava pro oba typy někdy vylučuje. U vlhkého tofu ano a u nedostatečného "nakresleného typa" zase vůbec ne. Tak co vlastně budeme jíst podle Číňanů?

Můžu a přihlédnu k tomu. Zase se asi bude on sytit chlebem, zelím, občas zase opatrně přijme ode mne zdravé ořechy a na ochutnání tofu různých chutí, jenže odteď bude vědět, že je "to" pro některý jeho typ nevhodné. U něho si myslím, že chuť mu to nezmenší. A u mě? Já už jsem v tom kovaná a skoro nic mě nepřekvapí.

Ještě že máme BIOpotraviny doma a to skoro v nadměrném množství. Na mě si nějaká výživářka se stravou z Číny nepřijde. Ve čtvrtek padne čtyřkilová králičí samička z prvního vrhu, abychom měli biomaso. Naložím si je do meduňky, oregana, případně přidám trošku listí toho, no... (ta má paměť!) šalvěje z vlastního záhonku. Dýně už se těší na zelíčko, vlastní zelí už máme dokvašené, BIOvejce vlastního chovu se třesou, jak zaplujou do zdravých pokrmů z naší zahrady. Co si můžeme přát víc? Na nás si globalizace s jejich chemií nepřijde. On ten polníček z naší zahrady bude chutnat ještě i zbytku našich králíků, vykrmených senem z louky za zahradou s květinkami i plevelem, slepičkám s trávou z téže louky, padanými čerstvými jablíčky pod stromy na této louce a vlastními červenými bramborami, v míšenině s oreganem a masíčkem z jaterní diety po naší Kittynce. Kdo si na nás troufne? Nějaká čínská rosolovka bílá nebo Jidášovo ucho. To ať jí vegetariáni, závislí na marketech. Budeme zdraví, za naši cenu. Howgh!!!

Kitty




První anotace všech mých článků - do 8. listopadu 2010

8. listopadu 2010 v 0:08 | Kitty |  Anotace mých článků
Milí čtenáři mých článků, rozhodla jsem se pro vaši potřebu hodit na blog anotace všech mých článků do 8. listopadu 2010. Můžete v nich najít, o čem je článek pod konkrétním názvem. Snažila jsem se krátce charakterizovat, protože mých článků je doteď 79, tento je osmdesátý. Tak do toho...

050810 Proč zrovna diviznačka - divizna jako bylina, divit se a značka
110810 Je normální takový dopis sestře? - oběd při mém odtučňování, miniporce, zápas s ospalostí při malých porcích, jídelní stress
190810 Byli jsme zloději - posezení v hospodě a odnesení svatebních zbytků, potom domněnka o obvinění z krádeže
200810 Jsem riziková! - záznam v rizikovém registru SOLUS při ztrátě občanky a jak se z něho dostat
200810 Hledali jsme červené zlato - sběr plzáků při sečení louky
200810 No tak teda pomožte Vy - drobounké písmo blogu, prosba o pomoc při nastavení blogu samého
210810 To droboučké písmo už taky znám - omluva pro blešky při tisku, žádost o pomoc
280810 Trocha poezie - dvě duhy u nás a stejné i na Moravě u sestry ve stejný okamžik
280810 Kuřecí noha jako čapa - kuře na oběd dovedeno až do nechutné absurdity
280810 Jsem flexibilní? - sekání ořechů a co se přitom dá všechno stihnout
Ššššššš - náhodné stisknutí ventilu rozprašovače a je u mě problém
Záchranný pás u červeného zlata - sběr vajíček plzáků jako zdroj pohybu při odtučňování
Kusovka - kontrola výsledků odtučňování = jsem jen kusovka, úspěšné výsledky= jen jedna v řadě
Naši dravci - slepice konzumující námi chycené myši
Ještě chodím! - situace při odtučňování = zápas s posledním zákuskem, který nemůžu sníst
Nechte si vrtat koleno - stav po výměně kolena a rada, proč si je nechat vyměnit
Moje černá díra - příhoda s kuriózně ztracenými klíči
Stáří jako relaxace - důchodce má vyhráno: na všem ušetří a nic moc nemusí. A i když musí, tak to vždycky může odložit. Blahý věk.
Nejsem asi "in" - hledání pěkných článků na blozích mezi zkratkovitými nesmysly týnejžrů
Večerka + - večerní koncerty muzikanta na skále při naší dovolené v bítovské zátoce
SOS - výzva ke hledání milovníků venkova a zvířecích obyvatel mezi autory na blogu
Stačí fakt málo - jak mě (línou kůži a milovnici žampionů) doběhl můj přítel
Louda - příhoda o tom, co všechno může zavinit chybějící písmenko v příjmení
Pořád ještě doufám, že je - historie rukopisů mé první knížky
Nedělní chvilka poezie - jak já, stará ženská, chodím vyprávět vtipy svému příteli
Už je zase plno - úklid domu na dědině před posvícením, likvidace všude nahromaděných věcí Pomrazka - drobná humorná příhoda s amatérským sběračem hub
Co je dobrý, to je nezdravý - odtučňuju a vzpomínám, co bych si dala, kdybych mohla
Pohlazení po duši - povídání o krásném a laskavém pořadu Láska za lásku v Českém rozhlase 2 Praha
Dobrá rada nad zlato? - perfektní email reaguje vtipně na mé odtučňování, nezdravá jídla a sběrače hub
KONTAKT aneb Jak jsme si zbyli - můj životní příběh se seznamováním a životem teď zde na vsi s vytouženým přítelem
Sbírání pytlíků - o sběrateli "blicích" pytlíků
Strážce hovínek - o drobné potíži naší dnes už nežijící fenky Kitty a mém žijícím příteli
Samoobsluha na farmě - jak si naše slepice chytají myši samy
Jak je dobře spolu mluvit - historie přepravy našich nadbytečných jablek od Rakouska na Moravu v jednom dni prostřednictvím jednoho šťastného telefonátu
Hlavně zdraví !!! - akce Nehty - řešení problému s nehty a plísní na nich
Hlavně zdraví !!! - akce Masáž - ten den řešením nehtových zdravotních potíží neskončil. Našla jsem znovu svého původního maséra
Nebude "to" číst - jak na moje psaní (někdy i o něm) reaguje můj chlap
Zlaté vrcholy aneb Mňááám a Nemňam - dobrá a nedobrá jídla z naší vyvařovny
Půjč mi a nekomentuj to! - řešení situace s náhlým nedostatkem peněz v terénu
Co s mými mladými? - úvaha o tom, co s mnoha vypěstovanými venkovními ibišky přes zimu
Zaplaťpánbůh za to chrupání - příhoda s náhlým tichem v posteli a pak spásným zachrupáním
2. říjen - Š, Š a š - kdo všechno má svátek 2. října v mém životě a co znamenají ta písmena
Chvála administrování a administrátorů - o článcích na mém blogu, jeho systému a pomoci od administrátorů, když něco zkoním
Seď a piš! - co se stane, když mám "psavou", články v tom záběru padají po desítkách, srším nápady a pak odejdu do provozu farmy a nápady vyhasnou
A je vymalováno - a co se stane, když nápady skončí
Chvála popovídání - jednou neslyšíte pokyn a co se z toho vyvine. A jak je dobré říct si i těžké věci a pak nelitovat, že jsme zapomněli poděkovat rodičům nebo jiným lidem
Lehko na bojišti - práce na rodokmenu a úklid výstřižků
Živé kyvadlo - o ekologickém hubení hlodavců a bezezbytkovém systému likvidace odpadů na farmě
Sedí a hledí! - kdy vstává "sova", moje nevzbuzení a čekání na snídani
Nemám ráda krátké články - jak číst moje články a o mé kritičnosti při jejich psaní
Kudluv - co se děje, když si nemůžeme vzpomenout, co je co - i když už to máme na jazyku
A zase ti slimáci - co udělalo koření z DEKA na dně vandlíku
Budu mít Nobelovku! - systém mého úspěšného hubnutí. Jak "nebojovat s tuky", ale koukat do papíru a jen registrovat ztracená kila a hlavně jaké plusy mi to přineslo
email a email je rozdíl - dva rozdílné emaily. První s prosbou o radu, jak zhubnout po přečtení mého minulého článku o Nobelovce a druhý jako odpověď na všechny položené otázky
Honili jsme ptáka! - jak jsme hledali, pak i našli a chytili uniklou novou slepičku na návsi
Nepřečural je! - příhoda s našimi myšmi a skořápkami
Mám novou čtenářku - poděkování návštěvníkům mého blogu o naší farmě na vsi a žádost, ať se mi hlásí takoví pisatelé jako jsem já
Otřesný zážitek - od slova "otřes", jak spadl krov cizí střechy a co to udělalo se mnou
Jsem klamána! -úvaha o klamání metodou Bati - "devadesátníky" před vyšší cenou
Zase křik! - co jsme našli při rytí záhonu po řepě v zahradě
Je to v troubě! - co se stane, když při oslavě sehraje hlavní roli trouba
Dej to druhýmu! - historie mého vaření a stolování a co by s mým jídlem udělali místní chlapi
Chce - a nemůže... - jak chlap pomáhá kuchařce a proč to ona příště raději řeší sama a rychleji
I špatné bylo vlastně dobré, nejsem riziková! - po ztrátě občanky jsem se octla v registru SOLUS, kde jsou nějak rizikové osoby. Jaké jsou registry a co který řeší. Je to zajímavé
Ani klaďas není ideální! - a co se stane, když si chcete pořídit půjčku a nemáte žádnou "úvěrovou historii". Je to neuvěřitelné
Těžko je bez Kittynky - první ze smutných článků po rozloučení s naší kníračkou Kitty
Vzpomínání... - druhý den bez Kittynky. Vzpomnínání na život s ní
Život bez Kittynky - připomínky posledních dní s Kitty a proč jsme jí museli pomoci odejít
Relativita - kvítek a mráz - proč a jak souvisí kvítek (naše Kitty) a mráz (její odchod). Co zdobí její místečko pod pivoňkou
Bijou jako srdce - v čem jsou si podobné bicí hodiny a starý pes. Co se stane, když už nemohou odbíjet a pes už taky dotikává
Zlobím! - smutnění nad zvířetem a možností mu pomoci. Co se dá dělat s nemocným člověkem, když mu není pomoci. Jak psát o odchodu člověka?
Poslední rok - historie života s Kittynkou, její poslední rok s námi a vzpomínání na ni
Předcházení nápravě - proč jsem napsala jeden email o nehledání nového psího kamaráda jinými ze soucitu
Překvapivý odpustek - jak mě jedna nenavštívená obecní merenda přivedla ke klidu v duši
Fukéř - jak jedna soukromá vichřice souvisí se sušením prádla
I taková může být dospělost - původně článek pro téma týdne Dospělost, který jsem neuměla dát do Dospělosti
SEDM!!! - postřeh kolem snášecí morálky našich slepiček
První anotace všech mých článků - do 8. listopadu 2010- o čem vypovídá nadpis mých článků - pomůcka pro čtenáře mého blogu

Kitty - pomocnice

Sedm!!!

7. listopadu 2010 v 11:37 | Kitty |  Vykutálenosti
Znáte tu blbou reklamu, kde nějaký sedící snad mandarín nebo co najednou při výběru čehosi jako vrchol poznání zařve: "SEDM!"? No tak tak jsem taky mohla vypadat já, kdybych se pak pořádně nepodívala. Napadl mi pro tento článek název "Vítězství i poznání", ale než jsem došla k počítači, tak mi připadl příliš akademický. Nedala jsem ho, abych si laskavého čtenáře třeba neodradila. Asi jsem udělala dobře, protože už jste zde...

Máme sedm slepic nebo slepiček, jak chcete. Tři starší jsou barvy slupky cibule Všetana, tedy žlutočervené. Další dvě jsou naším letošním pěstitelským úspěchem, pravé vlašky žlutohnědé. A další dvojice jsou taky vlašky, ovšem většinou černé a krček mají vlaškovitý, tedy zase žlutohnědý. A ty dvojí mlaďošky právě začínají snášet vajíčka. Asi postupně, ale dnes!?
Zase v poklusu (při mých už ne sto kilech) jsem zašla (zaběhla? podívat se, jak se dnes naše nosnice vycajchnovaly. Jsem staromilec. Už ani nevím, kdy se mi to přihodilo. Sice jsem náplava na dědině, ale líbí se mi stylovost starých stavení i předmětů i zvyklostí. Taky proto jsem si postupně pořídila proutěné koše na snášení slepičkám. Vzor v této farmě jsem neměla, jen jsem cítila, že by sem proutěnky se snášejícími slepicemi patřily. Hledala jsem a našla. Přímo vedle u milé sousedky jsou košikářské vrby a jezdí si na ně její švagr, který proutěné zboží plete. Poprosila jsem ho o proutěný snášecí koš, jenže on ho nedělal. Zřejmě jsem byla dost vtěrka nebo se mu nápad líbil, už je plete . Dokonce inovované, vlastně dělá původní, pro které jsem mu zajistila vzor zase od sousedky odnaproti. Nadchla jsem svým záměrem i její mladé a ti mi ho dali. Měnili střechu a našli stařičký snášecí koš ještě s otvorem pro slepičí ocásek, už hodně děravý, dokonce zborcený. Tihle milí sousedi si vzpoměli, že nadšená sousedka takový usilovně hledá a tak mi ho přinesli. Ta radost nad poškozeným košem! Letěla jsem s ním hned k šikovnému košikáři a už máme pravý nefalšovaný staronový exponát pod kůlnou. K dřívějším třem přibyl a úspěch má. Takové koše pro slepičky už jsou jako dárky na Moravě, kam jsem je zavezla. Byly by i jinde, kdyby bylo víc starých farmiček se staromilci krásných účelných věcí. Ale k věci...

Došla jsem tedy ke košům s úmyslem sklidit ovoce mé snahy rozmazlovat naše slepičky. Po smrti naší Kitty zbyly konzervy její jaterní diety a tak je dostávají naše slepičky jako přilepšení do krmné dávky. Nemělo by tedy být divu, kdyby se rychle roznesly. Míním tím, že mladé slepičky by měly rychle začít nést vajíčka. Obhlédla jsem tři koše vlevo, tam nic. Ten výkonný koš, stranou a na igelitovém pytli s drtinama, s obtížným přístupem pro slepičky, se už zdaleka bělal vajíčky. Napočítala jsem jich SEDM!!!, jak v té pitomé reklamě. V přítmí jsem je vybrala, poslepu uložila do velké kapsy mé zástěry klokanky a pádila domů. Tam jsem vzala košíček na vajíčka a všech sedm jsem jich do něho sázela. Ale ouha! Sedmé vajíčko byla zrada v podobě podkladku. Tak tedy dnes opět jen ŠEST.

Podivnost byla v tom, že dlouho nám stačily prázdné koše na lákání slepiček na snášení. Až asi před týdnem tam dal můj hospodář podkladky všude a tak to zatím byl nezvyk. Nenapadlo mi uvážit, že bych vzala s vajíčky i podkladek. Proto jsem tak nadšeně běžela s vajíčkovým vítězstvím. Sice musím počkat, až můj nejzbožnější přišlape z kostýlka, ale nadšeně bych mu mohla ukázat "SEDM!!!" jako úspěch, že už i ta poslední ze čtyř mlaďošek složila maturitu a vydala své ovoce. No tak co, sice neradostně, ale s očekáváním budu i nadále toužit uvidět ve snášecím stylovém koši plný počet; jak já říkám, že "dnes do plných."

Je v tom záhada. Ne ve snášení vajíček. Ale v koších. Jsou až na ten jeden inovovaný klasický v řadě stejné, na obvyklém místě, kde nahradily podivné dřevěné krabice se slámou. Téměř jeden jako druhý. Navíc ty tři jsou tam, kde slepice obvykle dřív snášely. Ten čtvrtý jsme si odložili na pytel s drtinami z nouze a podívejte se! Je jediným, kde se někdy štosují dvě i tři. Jen v tom jediném špatně přístupném jsou vajíčka. Co se to stalo? Rozumíte tomu někdo?

Kitty



I taková může být dospělost

7. listopadu 2010 v 10:11 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Prožívám čerstvý psychický stav, který jsem si v duchu taky nazvala dospělostí. Je to trochu jiná dospělost. Posuďte sami...

Před dvěma dny jsem se měla zúčastnit setkání seniorů v naší obci. Dostali jsme s přítelem pozvánku a hned tehdy jsem projevila přání jít, dostat se mezi lidi, které třeba po celý rok nevidím, trochu si pozpívat, poplkat a posedět při programu školních dětí. Ovšem, jít tam s ním, abychom fungovali jako správná dvojka. A to se ukázalo jako kámen úrazu. Mám prý jít sama, co on by tam dělal. Přitom je společenský, lidi ho mají rádi a rádi s ním promluví.

Ani když už nastal onen pátek se jeho mínění nezměnilo. Na dotazy mi potvrdil, že jít tam nemíní. A tak jsem si řekla: co, no tak tam letos budeme chybět. Nedozvíme se ani, jak dopadly volby starosty, ani se nepotkám se známými. Mrzelo mě to, ale sousedce jsem o tom řekla, takže budu omluvená a budou vědět, když se budou ptát.

Po poledni na mě padla činorodost. Získala jsem čas, jsem ne-šťastná, a tak se dám do odkládané práce v neobývaném stavení naší farmy. Už to volá po úklidu a aspoň využiju čas. Vrhla jsem se docela s radostí na pavučiny, mrtvý hmyz za zaprášenými okny, ometla a umyla jsem ta okna, pak i zametla pohnilou dřevěnou podlahu. Cítila jsem tu neútulnost jako zobrazení mého duševního stavu a tak mi práce přímo letěla. Dokonce jsem si při tom zpívala. A to ještě nebylo všechno!

Jen tak bokem jsem zaznamenala, že moje čistotné druhé já se začíná umývat, později slyším holicí strojek - on se snad chystá na tu merendu! To teda určitě pozve i mě! Jenže už se mi nechtělo. Jeho prvotní postoj k setkání seniorů mě rozladil a i kdyby mě pozval sám, nešla bych. Jaksi jsem se sama rozhodla, že své stanovisko nezměním. Ozvaly se otázky jako: "Budeš doma?" a později: "Ty fakt jseš doma?" bez pozvání! A tak moje odpověď byla logická a pravdivá: "Ano." Ano s tečkou! Přece budu doma, když mě nepozval. Kde bych jinde byla. A uklízela.

Odešel sám. A mě to - světe div se - najednou nebylo líto. Že mě vlastně projev mojí vůle potěšil. Proč se mám doprošovat? RÁDA dokončím úklid do krásy. Třeba si i počtu v oblíbené knížce, která mě opravdu zaujala a ve shonu dne jsem si k ní netroufla sednout. Ještě jsem v tom rozletu rozštípala nadbytečné krabice z lísek na zatápění. Jak mě to bavilo! Žádné ublížení, najednou žádná lítost z nedocenění a nepozvání na merendu. Pro mě najednou dost nepochopitelné! Měla jsem nečekaně volno jen pro sebe a dělat si, co jsem chtěla. Mohla jsem si udělat kávičku, třeba sednout k blogu a psát nový článek nebo si v blogu jen tak číst; mohla jsem bez výčitek, že nic nedělám, dělat cokoliv. Ten pocit jsem neměla už hafl let!

Večer tím dostal punc zlatého volna, volníčka, pohlazení pocitem vlastní vůle. Docela jsem začala chápat jeho příbuznou Mařenku. Vidím, jak je pořád v jednom zátahu a přece si najde (a uskuteční) čas na pravidelnou četbu, sledování televize v denní době a řadu dalších aktivit. U ní to jde! Já jsem si myslela, že bych nestihla řadu věcí. Že bych při činnostech, které mě těší a jsou mnou zanedbávané, mařila čas!

Najednou mi to docvaklo. Jsem důchodkyně, měla bych už mít rozum a udělat si radost aspoň tím, že se naplno zaberu do těchto mnou odsouvaných potěšení. Ono to jde a teď mi to došlo. Nejsem líná, nemám zdravotní omezení, ráda pomůžu a starám se o pomoc a podporu mého nejpilnějšího a nejsamostatnějšího majitele naší farmičky. Ale své radosti si musím udělat. To odpoledne a večer bez juchala v kulturním domě mě přesvědčil, že se to udělat má a musí. Vlastně copak já vím, jak nese moji stálou pozornost on? Všude chci chodit s ním a jak teď vidím, člověk asi potřebuje čas jen tak pro sebe, sám se sebou, dělat si něco bez toho, že by musel vážit, jak to bude vidět a hodnotit ten druhý.

Ta merenda mi otevřela oči. Dospěla jsem! Takový "odpustek" si dopřeju častěji a vědomě. Vypnu vědomí, zaberu se do žádané činnosti a nevidím a neslyším. Jasně - předem si ověřím, že nebude má pomocná ruka chybět tam, kde by chybět neměla. Už se ale nebudu vnucovat a snad i vnucovat aktivitu, kterou ten druhý nechce. A taky nebudu tolerovat nejasné vyjádření a negalantnost. Vybude mi čas a ten druhý bude možná taky šťastný z náhle nabyté svobody a samostatnosti. To je ovšem velké poznání!

Nejsem katolicky věřící a nezažila jsem vědomě v životě pocit "odpustku", je-li vůbec jaký. Jaksi jsem to nepotřebovala. Ale teď jsem si dala do lajny obsah toho, co odpustek může být. Asi pocit, že nechybuju a neubližuju, když se věnuju taky jen sama sobě. Co myslíte?

Rozjímající Kitty

Fukéř

6. listopadu 2010 v 14:58 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes je sobota odpoledne a hlášený byl silný vítr, místy i síla vichřice. I v mé mysli je po včerejším uvolnění přetlaku emocí, ovšem stav jako po vichřici. PO VICHŘICI! Přesto že venku zuří fukéř, ve mně je hlaďounko, teplounko a ticho. Až tak, že...

Před obědem jsem pověsila prádlo a jak tak chodím kolem toho sušacího deštníku, pořád v jednom kuse upravuju přetočené prádlo. Víceméně osobní spodní moje. Už to nejsou ty plachty spodních kalhotek a košilek. Kdeže ty sněhy jsou. Objevily se tam apartní jemné kousky hodně sporých rozměrů. Dnešním dnem už jsem lehčí o 22 kilo. Vidíte za větou tu tečku? Už mi ani nepřipadá vtipné tam přidělat vykřičník. Klidně a stále v pohodě sleduju, jak digitální číslice osobní váhy mění svoji hodnotu směrem dolů a hlavně - pořád! Teď je tam vykřičník správně!

Ale o tom jsem psát nechtěla. Úklid v duši a v sebevědomí mě jaksi smířlivě naladil. A tak jsem se, vědoma si toho, že honění se je nanic, postavila mezi dveře kotelny a "zastála jsem si". Jen jsem tak stála a zakoukala se na rozvěšené prádlo. No, rozvěšené. Už zase zamotané, jeden vymazlený ručník obřích rozměrů a váhy visel "hlavou dolů", totiž, vlál jako fangla pěkně nohama nahoru. A já se tomu pousmála. Přišlo mi zajímavé, že mě najednou zaujme i takto mávající ručník. Vlál jako bílý plamen, pěkně se vlnil a stál nohama nahoru jako akrobat. O čem to podle mě svědčí?

Podle mě vichřice mých vnitřních emocí za dlouhý čas se pomocí oleje poznání zklidnila na hladinku. Pokud se mi zachce, tak budu postávat a hledět na obyčejné věci, jejichž krásu jsem pod helmou sice drobné, ale přece jen nespokojenosti, přestávala vidět. Vždycky jsem i svému nejmilejšímu za pomoc a všímavost děkovala. Na oplátku jsem očekávala taky ohleduplnost a poděkování za život s ním. Když to dlouhodobě nepřicházelo, začala jsem se cítit nedoceněnou... Dnes, i pod vlivem nedávné smutné události s naší Kittynkou, jsem prozřela. Od chlapa pochvalu nečekej - jsem slýchávala. Ode dneška budu VĚDĚT, že zkrátka chlapi nechválí, i když chválu očekávají. Prý ji nemusí, ale není to tak. Teplou spršku chvály očekává a ocení každý - i chlap. Jenže to neřekne, nepoděkuje, je zkrátka jednoduchý "jako chlap!"

Ode dneška budu vědět, že mužský NEUMÍ pochválit tak, že by to vyslovil. Že by to sesumíroval a vyřkl. Jsme každý jiný. Ale jsme!

Co je to proti situaci, kdyby onemocněl a náhle třeba nebyl. To ať raději každý JE a nechválí. To přežiju. Hlavně ať nezůstanu sama. Sama s velkým smutkem, jak jsem si zkusila těch minulých pár dní pro Kittynku. Zatím je bohudík moje okolí zaplněno živými lidmi, které očekávám a kteří se určitě objeví a nezarmoutí mě. Nač by mi byla taková životní vichřice, v níž by bylo náhle divoce všechno vzhůru nohama! To ať ten ručník klidně vlaje vzhůru nohama. Vždyť to znamená, že je už suchý, lehký, že je všechno jak má být. A že je přetočený? No bóže. Přijdu a sundám ho, úhledně uložím a bude to mít řád. Bude vonět čistotou a větrem, který odvál vlhkost vody a dovolil mu rozlet. I já si budu teď dopřávat rozletu - teď po vichřici, i když jen soukromé a třeba jen v mé mysli.

Miluju živé lidi i voňavé rozevláté ručníky. Tak to přece má a může být. Nemám pravdu?

Rozjímající Kitty



Překvapivý odpustek

6. listopadu 2010 v 11:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem starší člověk, jak se dnes moderně a empaticky mezi odborníky říká. A tak mě docela překvapilo, co se mi stalo a jak jsem z toho vyšla.

Žiju na vesnici už hromadu let a po odchodu do důchodu jsem se taky dočkala výsady, že mě obecní úřad pozval na setkání seniorů. I s partnerem, místním rodákem, rozumí se. Hned po obdržení pozvánky jsem se vyjádřila, že tam samozřejmě musíme, už jsme tam byli dvakrát a mně to vyloženě prospívá. Jako náplava tam potkám lidi, které občas potkám, ale nevím, kdo jsou a hlavně kde ve vsi bydlí. Může za to možná i můj nedostatek, kdy nevím proč nepoznávám lidi, kteří mi byli představeni. Ale to teď není důležité. Takže měli jsme oba jít. Jenže nastal problém. Prý tam mám jít sama. Když se zúčastníme, vyžaduji přiblížení autem a on si nemůže dát pivo. A to jich ročně vypije jen pár...

Zarazila jsem se. Bez něho tam sama nepůjdu! Hned jsem mu to řekla. Nic - bez komentáře. Tak jsem si o tom postěžovala sousedce, a ta prý taky možná nepůjde, i když si posledně pěkně zatančila dokonce i s mým lepším já. Dobře tedy, nepůjde, tak se letos bez nás budou muset obejít. I když jsem byla zvědavá, jak dopadly volby a kdo nám bude velet na radnici. Místní děcka nám vždy udělají program - no, letos to nebude.

V ten včerejší pátek vysvitlo krásně sluníčko a vytáhlo mě ven. Dala jsem se do práce, která není atraktivní, ale dům už volal po zásahu. Ometala jsem pavučiny v neobývaném stavení, ometla hmyz z oken, vyčistila skla a pozametala zem. Prostě úklid. V podvědomí jsem si říkala: co, nebudu se bavit, aspoň prospěju zanedbaným místům. A dala jsem se do toho tak horlivě, až jsem s překvapením zjistila, že moje čistotné druhé já se jde umývat a holit, chystá se asi na ty seniory. Jenže slovo pozvání nepadlo, takže jsem pokračovala v úklidu. Pak padala slova jako: "ty zůstáváš doma?" a pak "ty fakt zůstávaš doma?" Co na to chcete říct, abyste se dočkali přátelského pozvání na posezení a současně mohli tak trochu dát najevo, že byste přesto rádi šli? Pozvání nepřišlo, a tak odpověď byla logická a pravdivá: "ano." Ještě odeznělo konstatování, že on tedy jde.

Odešel. A já jsem zjistila, že netrucuju! Že mě vlastně projev mojí vůle potěšil. Proč se mám doprošovat. Dokončím úklid RÁDA , třeba si počtu v rozečtené knížce a ta mě opravdu zaujala, ve shonu dne jsem si k ní netroufla sednout. Ještě jsem v tom rozletu rozštípala nadbytečné krabice z lísek na zatápění a aby jich tolik nezavazelo na půdě. Jak mě to bavilo! Žádné ublížení, najednou žádná lítost z nedocenění a absence pozvání na merendu! Pro mě dost nepochopitelné. Chtěla jsem jít s partnerem mezi lidi, pozpívat, poplkat se sousedy na vedlejší židli, něco se dozvědět - nejdu a není mi to líto. To pro mě bylo najednou překvapivé. Měla jsem nečekaně volno jen pro sebe a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem si udělat kávičku, třeba sednout k blogu a psát nový článek nebo si v něm jen tak číst; mohla jsem bez výčitek, že nic nedělám, dělat cokoliv. Ten pocit jsem neměla už hafl let.

Myslela jsem si, že budu lítostivá, ublížená, ponížená z nedostatku taktu a pozornosti mého nejbližšího. Ono se to ale nedostavilo a mimo očekávání mě tahle nečekaná samota potěšila. Ještě stále to nechápu. Večer dostal punc zlatého volna, volníčka, pohlazení pocitem své vůle. Docela jsem začala chápat jeho příbuznou Mařenku. Vidím, že je pořád v jednom zátahu a přece si najde (a uskuteční) čas na pravidelnou četbu, sledování televize v denní době a řadu dalších aktivit. U ní to jde! Já jsem si myslela, že bych nestihla řadu věcí, že bych při činnostech, které mě těší a jsou mnou zanedbávané, mařila čas.

Najednou mi to docvaklo. Jsem důchodkyně, měla bych už mít rozum a udělat si radost aspoň tím, že se naplno zaberu do těchto mnou odsouvaných potěšení. Ono to jde a teď mi to došlo. Nejsem líná, nemám zdravotní omezení, ráda pomůžu a starám se o pomoc a podporu svého nejpilnějšího a nejsamostatnějšího majitele farmy. Ale své radosti si musím udělat. To odpoledne a večer bez juchala v kulturním domě mě přesvědčil, že se to udělat má a musí. Vlastně copak já vím, jak nese moji stálou péči a pozornost on. Všude chci chodit s ním a jak vidím, člověk asi potřebuje čas jen tak pro sebe, sám se sebou, dělat si něco bez toho, aby musel vážit, jak to bude vidět a hodnotit ten druhý. Možná jsem taky vztahovačná, myslím si, že MUSÍM být stále poruce, stále radit a přitakávat. Teď VÍM, že nemusím. Dokonce bych ani neměla být stále s ním.

A tak mi ta včerejší důchodcovská merenda důkladně otevřela oči. Takový "odpustek" si dopřeju častěji a vědomě. Vypnu vědomí, zaberu se do žádané činnosti a nevidím a neslyším. Jasně - předem si ověřím, že nebude má pomocná ruka chybět tam, kde by chybět neměla. Už se nebudu vnucovat a snad i vnucovat aktivitu, kterou ten druhý nechce. A taky netolerovat nejasné vyjádření a negalantnost. Vybude mi čas a ten druhý bude možná taky šťastný z náhle nabyté samoty a samostatnosti. To je ovšem velké poznání!

Nejsem věřící a nezažila jsem si vědomě v životě pocit "odpustku", je-li vůbec nějaký.
Jaksi jsem to nepotřebovala. Ale teď jsem si dala do lajny obsah toho, co to odpustek může být. Asi pocit, že nechybuju a neubližuju, když se věnuju taky jen sama sobě. Co myslíte?

Volná Kitty.

Předcházení nápravě

3. listopadu 2010 v 20:14 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je dobré, když člověk stihne předejít následkům. I já jsem se o tom přesvědčila. V situaci, kdy jsme přišli o psí kamarádku, jsem stačila předejít nepříjemné komplikaci. Aspoň v to věřím...

Jen pár dní po smutné události mě napadlo napsat email všem, kdo by nám mohli zkomplikovat naši situaci. A to tím, že by aktivně sehnali nového psího společníka, když jsme zrovna o kníračku Kitty přišli. Požádala jsem všechny v rodině i okolí, aby nic nesháněli a nevozili nám nějaké nové zvíře, že by je museli vrátit. Někde jsem sklidila podiv, proč jsem něco takového psala, že to určitě nikoho nenapadne. A vidíte, napadlo.

Jeden náš mlaďoch totiž, když jsem s ním hovořila telefonicky, rozpačitě přiznal, že si s tou myšlenkou pohrával. Ještě prý je dobře, že email přišel a zastavil ho v tomhle bohulibém (z jeho pohledu) konání. Měl by s tím stejně potíže a potom uznání žádné. A pak že to nikoho nenapadne...

Je to tak. Zvíře není věc! Proto jsou na jeho pořízení zvláštní, a v našem dnešním případě zvlášť, kriteria. Pokud by situace dospěla k poznání potřeby nového zvířete, chtěli bychom si nového psího společníka vybrat sami. Zvíře by nikdo neměl darovat nepřipravenému. Člověk ani pes si nemusí sednout, není to věc, která by se dala jednoduše vrátit. Omlouvám se za toto poučování. Snaha pomoci jistě byla dobře míněná. A za to děkuji. Zatím je ale hrozně brzy.

Těžké téma tohoto článku. Tak i tak. Snad později...

Zdravím soucitné duše a všem přeju, aby toto téma nemuseli řešit. Život se ale neptá. Teď pomůže jen čas

Kitty
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU