Bez pocitu viny

16. listopadu 2010 v 9:38 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Každé ráno, dřív než začnu normálně fungovat, nastartuju písíčko a než naběhne, skouknu, kolik napršelo za minulý den a kolik je v 7 hodïn stupňů na teploměru. Zapíšu si to do diáře a sedám k počítači. Navolím seznam a blog.cz, kde se podívám, co mi říká návštěvnost blogu. To proběhne prvně, současně stavím vodu na snídani a pak tvořím, co bude snídat můj strávník...

Včera jsem tedy začala papírování, jinak taky uklízení laviny papírů. Přitom jsem samozřejmě sedla k novinkám. Při mém dietkování občas otevřu i nějaké informace ke zdravé stravě, včera to byly glykemidy, sacharidy a dělená strava. To je vytištěné, nechám to ještě dva dny a rozhodnu, co s tím. Ale o tom jsem nechtěla mluvit. Jen mi to vytanulo v souvislosti s tou stravou.

Včera jsem porušila přísné zásady diety. Jsem bytostný masojed a tak programově musím ze svého okolí vytěsnit všechno, co jsem měla ráda a co má v deseti dekách strááášně moc kilodžaulů. To dělám. Jenže není to tak dávno a dělala jsem rozmarýnovou mast a potřebovala sádlo. Objednávám je u syna sousedky. Při tom objednávání mě přepadl ďábel mlsnoty a vpašoval do té objednávky taky škvarky. Chtěla jsem jen tak deset kousků, jen hrstičku, abych ochutnala. To je to nejhorší lákadlo a škodlivost! Tak proto jen těch deset kusů. No a stalo se, že pár dní potom už potmě někdo zazvonil a vyřizovat do tmy to šel můj nejstatečnější. Potom tiše přišel a předložil mi asi kilo sádla a ŠKVARKY! Aspoň půl kila. Co s tím budu dělat? Jak zvládnout škvarkové obžerství? Obešla jsem to šalamounsky. Do igeliťáčků jsem nabalila dvě porcičky do každého, převázala a šup s tím rychle do mrazáku.

No a včera došlo k nejhoršímu. Otevřela jsem mrazák a co vidím hned nahoře? Škvarkovou dvoukuličku v igeliťáčku. Hlavou mi v tom okamžiku proběhlo, co říkají moudré anály o chybách v dietách i co radí v případě silného pouzení v případě pokušení. Včera přesto moje ruka uchopila onen ďáblův pytlíček a vytáhla ho na světlo. Tak - a co teď? Sice moudré knihy říkají NIKDY, ale moje podvědomí pracně dlabe obhajobu. Když už se stane, že nátlak chutí je tak silný, tak je vyzkoušeným řešením protentokrát vědomě povolit nutkání. Znalost dělené stravy mi taky přihodila poznatek, že když sním tuk samotný a nekombinuju s dalším druhem stravy, nadělá tu škodu malou. A tak jsem pytlíček rozřízla - vidíte to, musí to být hned - a těch osm kousků škvarků snědla. Říkám snědla, ale tohle snězení trvalo víc než deset minut, protože tenhle zážitek jsem si přece musela vychutnat! I s tím, že se mi něco takového zase už nějak brzo nepodaří!

Nepodaří, vím to. Už znám kopyto mé stravy a přes ně škvarky jako nevhodné neprojdou! Teď ale jsem si dovolila zááážitek. A bez pocitu viny! Úplně vědomě, tak už jsem sečtělá a chápu mechanismy mé diety. Sama pro sebe si to zdůvodňuju takto: pro jednou se tím závadným nezdravým přeže.u, ještě v tom dni se to zpracuje a vyloučí a jako by se to nestalo. Ostražití hlídači mého stravování asi přimhouří očka! Protože dnes jsem nastoupila na váhu a opět spokojeně hleděla na menší číslice. Hóóódné tělíčko, moje teorie je správná, už se tam vysoukala devítka, osmička a trojka. Tedy 98,3. Zafungovalo to, protože jsem povolila a tu jeho chuť mu uspokojila. Kdeže ty sněhy 121 kil jsou! Jednou jako nikdy, nemám pravdu? Život bez občasné nezdravé radosti byl nestál za nic. Sbohem škvarky, už vás zase nemusím! A bez pocitu viny!

Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU