I taková může být dospělost

7. listopadu 2010 v 10:11 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Prožívám čerstvý psychický stav, který jsem si v duchu taky nazvala dospělostí. Je to trochu jiná dospělost. Posuďte sami...

Před dvěma dny jsem se měla zúčastnit setkání seniorů v naší obci. Dostali jsme s přítelem pozvánku a hned tehdy jsem projevila přání jít, dostat se mezi lidi, které třeba po celý rok nevidím, trochu si pozpívat, poplkat a posedět při programu školních dětí. Ovšem, jít tam s ním, abychom fungovali jako správná dvojka. A to se ukázalo jako kámen úrazu. Mám prý jít sama, co on by tam dělal. Přitom je společenský, lidi ho mají rádi a rádi s ním promluví.

Ani když už nastal onen pátek se jeho mínění nezměnilo. Na dotazy mi potvrdil, že jít tam nemíní. A tak jsem si řekla: co, no tak tam letos budeme chybět. Nedozvíme se ani, jak dopadly volby starosty, ani se nepotkám se známými. Mrzelo mě to, ale sousedce jsem o tom řekla, takže budu omluvená a budou vědět, když se budou ptát.

Po poledni na mě padla činorodost. Získala jsem čas, jsem ne-šťastná, a tak se dám do odkládané práce v neobývaném stavení naší farmy. Už to volá po úklidu a aspoň využiju čas. Vrhla jsem se docela s radostí na pavučiny, mrtvý hmyz za zaprášenými okny, ometla a umyla jsem ta okna, pak i zametla pohnilou dřevěnou podlahu. Cítila jsem tu neútulnost jako zobrazení mého duševního stavu a tak mi práce přímo letěla. Dokonce jsem si při tom zpívala. A to ještě nebylo všechno!

Jen tak bokem jsem zaznamenala, že moje čistotné druhé já se začíná umývat, později slyším holicí strojek - on se snad chystá na tu merendu! To teda určitě pozve i mě! Jenže už se mi nechtělo. Jeho prvotní postoj k setkání seniorů mě rozladil a i kdyby mě pozval sám, nešla bych. Jaksi jsem se sama rozhodla, že své stanovisko nezměním. Ozvaly se otázky jako: "Budeš doma?" a později: "Ty fakt jseš doma?" bez pozvání! A tak moje odpověď byla logická a pravdivá: "Ano." Ano s tečkou! Přece budu doma, když mě nepozval. Kde bych jinde byla. A uklízela.

Odešel sám. A mě to - světe div se - najednou nebylo líto. Že mě vlastně projev mojí vůle potěšil. Proč se mám doprošovat? RÁDA dokončím úklid do krásy. Třeba si i počtu v oblíbené knížce, která mě opravdu zaujala a ve shonu dne jsem si k ní netroufla sednout. Ještě jsem v tom rozletu rozštípala nadbytečné krabice z lísek na zatápění. Jak mě to bavilo! Žádné ublížení, najednou žádná lítost z nedocenění a nepozvání na merendu. Pro mě najednou dost nepochopitelné! Měla jsem nečekaně volno jen pro sebe a dělat si, co jsem chtěla. Mohla jsem si udělat kávičku, třeba sednout k blogu a psát nový článek nebo si v blogu jen tak číst; mohla jsem bez výčitek, že nic nedělám, dělat cokoliv. Ten pocit jsem neměla už hafl let!

Večer tím dostal punc zlatého volna, volníčka, pohlazení pocitem vlastní vůle. Docela jsem začala chápat jeho příbuznou Mařenku. Vidím, jak je pořád v jednom zátahu a přece si najde (a uskuteční) čas na pravidelnou četbu, sledování televize v denní době a řadu dalších aktivit. U ní to jde! Já jsem si myslela, že bych nestihla řadu věcí. Že bych při činnostech, které mě těší a jsou mnou zanedbávané, mařila čas!

Najednou mi to docvaklo. Jsem důchodkyně, měla bych už mít rozum a udělat si radost aspoň tím, že se naplno zaberu do těchto mnou odsouvaných potěšení. Ono to jde a teď mi to došlo. Nejsem líná, nemám zdravotní omezení, ráda pomůžu a starám se o pomoc a podporu mého nejpilnějšího a nejsamostatnějšího majitele naší farmičky. Ale své radosti si musím udělat. To odpoledne a večer bez juchala v kulturním domě mě přesvědčil, že se to udělat má a musí. Vlastně copak já vím, jak nese moji stálou pozornost on? Všude chci chodit s ním a jak teď vidím, člověk asi potřebuje čas jen tak pro sebe, sám se sebou, dělat si něco bez toho, že by musel vážit, jak to bude vidět a hodnotit ten druhý.

Ta merenda mi otevřela oči. Dospěla jsem! Takový "odpustek" si dopřeju častěji a vědomě. Vypnu vědomí, zaberu se do žádané činnosti a nevidím a neslyším. Jasně - předem si ověřím, že nebude má pomocná ruka chybět tam, kde by chybět neměla. Už se ale nebudu vnucovat a snad i vnucovat aktivitu, kterou ten druhý nechce. A taky nebudu tolerovat nejasné vyjádření a negalantnost. Vybude mi čas a ten druhý bude možná taky šťastný z náhle nabyté svobody a samostatnosti. To je ovšem velké poznání!

Nejsem katolicky věřící a nezažila jsem vědomě v životě pocit "odpustku", je-li vůbec jaký. Jaksi jsem to nepotřebovala. Ale teď jsem si dala do lajny obsah toho, co odpustek může být. Asi pocit, že nechybuju a neubližuju, když se věnuju taky jen sama sobě. Co myslíte?

Rozjímající Kitty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU