Překvapivý odpustek

6. listopadu 2010 v 11:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem starší člověk, jak se dnes moderně a empaticky mezi odborníky říká. A tak mě docela překvapilo, co se mi stalo a jak jsem z toho vyšla.

Žiju na vesnici už hromadu let a po odchodu do důchodu jsem se taky dočkala výsady, že mě obecní úřad pozval na setkání seniorů. I s partnerem, místním rodákem, rozumí se. Hned po obdržení pozvánky jsem se vyjádřila, že tam samozřejmě musíme, už jsme tam byli dvakrát a mně to vyloženě prospívá. Jako náplava tam potkám lidi, které občas potkám, ale nevím, kdo jsou a hlavně kde ve vsi bydlí. Může za to možná i můj nedostatek, kdy nevím proč nepoznávám lidi, kteří mi byli představeni. Ale to teď není důležité. Takže měli jsme oba jít. Jenže nastal problém. Prý tam mám jít sama. Když se zúčastníme, vyžaduji přiblížení autem a on si nemůže dát pivo. A to jich ročně vypije jen pár...

Zarazila jsem se. Bez něho tam sama nepůjdu! Hned jsem mu to řekla. Nic - bez komentáře. Tak jsem si o tom postěžovala sousedce, a ta prý taky možná nepůjde, i když si posledně pěkně zatančila dokonce i s mým lepším já. Dobře tedy, nepůjde, tak se letos bez nás budou muset obejít. I když jsem byla zvědavá, jak dopadly volby a kdo nám bude velet na radnici. Místní děcka nám vždy udělají program - no, letos to nebude.

V ten včerejší pátek vysvitlo krásně sluníčko a vytáhlo mě ven. Dala jsem se do práce, která není atraktivní, ale dům už volal po zásahu. Ometala jsem pavučiny v neobývaném stavení, ometla hmyz z oken, vyčistila skla a pozametala zem. Prostě úklid. V podvědomí jsem si říkala: co, nebudu se bavit, aspoň prospěju zanedbaným místům. A dala jsem se do toho tak horlivě, až jsem s překvapením zjistila, že moje čistotné druhé já se jde umývat a holit, chystá se asi na ty seniory. Jenže slovo pozvání nepadlo, takže jsem pokračovala v úklidu. Pak padala slova jako: "ty zůstáváš doma?" a pak "ty fakt zůstávaš doma?" Co na to chcete říct, abyste se dočkali přátelského pozvání na posezení a současně mohli tak trochu dát najevo, že byste přesto rádi šli? Pozvání nepřišlo, a tak odpověď byla logická a pravdivá: "ano." Ještě odeznělo konstatování, že on tedy jde.

Odešel. A já jsem zjistila, že netrucuju! Že mě vlastně projev mojí vůle potěšil. Proč se mám doprošovat. Dokončím úklid RÁDA , třeba si počtu v rozečtené knížce a ta mě opravdu zaujala, ve shonu dne jsem si k ní netroufla sednout. Ještě jsem v tom rozletu rozštípala nadbytečné krabice z lísek na zatápění a aby jich tolik nezavazelo na půdě. Jak mě to bavilo! Žádné ublížení, najednou žádná lítost z nedocenění a absence pozvání na merendu! Pro mě dost nepochopitelné. Chtěla jsem jít s partnerem mezi lidi, pozpívat, poplkat se sousedy na vedlejší židli, něco se dozvědět - nejdu a není mi to líto. To pro mě bylo najednou překvapivé. Měla jsem nečekaně volno jen pro sebe a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem si udělat kávičku, třeba sednout k blogu a psát nový článek nebo si v něm jen tak číst; mohla jsem bez výčitek, že nic nedělám, dělat cokoliv. Ten pocit jsem neměla už hafl let.

Myslela jsem si, že budu lítostivá, ublížená, ponížená z nedostatku taktu a pozornosti mého nejbližšího. Ono se to ale nedostavilo a mimo očekávání mě tahle nečekaná samota potěšila. Ještě stále to nechápu. Večer dostal punc zlatého volna, volníčka, pohlazení pocitem své vůle. Docela jsem začala chápat jeho příbuznou Mařenku. Vidím, že je pořád v jednom zátahu a přece si najde (a uskuteční) čas na pravidelnou četbu, sledování televize v denní době a řadu dalších aktivit. U ní to jde! Já jsem si myslela, že bych nestihla řadu věcí, že bych při činnostech, které mě těší a jsou mnou zanedbávané, mařila čas.

Najednou mi to docvaklo. Jsem důchodkyně, měla bych už mít rozum a udělat si radost aspoň tím, že se naplno zaberu do těchto mnou odsouvaných potěšení. Ono to jde a teď mi to došlo. Nejsem líná, nemám zdravotní omezení, ráda pomůžu a starám se o pomoc a podporu svého nejpilnějšího a nejsamostatnějšího majitele farmy. Ale své radosti si musím udělat. To odpoledne a večer bez juchala v kulturním domě mě přesvědčil, že se to udělat má a musí. Vlastně copak já vím, jak nese moji stálou péči a pozornost on. Všude chci chodit s ním a jak vidím, člověk asi potřebuje čas jen tak pro sebe, sám se sebou, dělat si něco bez toho, aby musel vážit, jak to bude vidět a hodnotit ten druhý. Možná jsem taky vztahovačná, myslím si, že MUSÍM být stále poruce, stále radit a přitakávat. Teď VÍM, že nemusím. Dokonce bych ani neměla být stále s ním.

A tak mi ta včerejší důchodcovská merenda důkladně otevřela oči. Takový "odpustek" si dopřeju častěji a vědomě. Vypnu vědomí, zaberu se do žádané činnosti a nevidím a neslyším. Jasně - předem si ověřím, že nebude má pomocná ruka chybět tam, kde by chybět neměla. Už se nebudu vnucovat a snad i vnucovat aktivitu, kterou ten druhý nechce. A taky netolerovat nejasné vyjádření a negalantnost. Vybude mi čas a ten druhý bude možná taky šťastný z náhle nabyté samoty a samostatnosti. To je ovšem velké poznání!

Nejsem věřící a nezažila jsem si vědomě v životě pocit "odpustku", je-li vůbec nějaký.
Jaksi jsem to nepotřebovala. Ale teď jsem si dala do lajny obsah toho, co to odpustek může být. Asi pocit, že nechybuju a neubližuju, když se věnuju taky jen sama sobě. Co myslíte?

Volná Kitty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU