Už asi nikdy nezabiju pavouka

29. listopadu 2010 v 10:36 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
A je to zase tady. Dosedla jsem na sedátko, pohled zachytil pavouka nad pavučinou. Bezděčný pohyb a prsty rozdrtily čekajícího tvora. A zase záblesk myšlenky - proč přišel o život? Proč zrovna on? Kdo na něho čeká a nedočká se...?

Život přináší i stinné stránky. Smiřujeme se s krutou ztrátou mladého člověka, otce maličkých dětí. Taky se staral a najednou přiletí velký předmět, neovladatelné auto a nepomůže už nic. Není kam uhnout, není čas na reakce záchrany. Oči zachytí poslední světlo světa, není už čas ani na vzpomínku na rodinu, nejbližší lidi a události, bolest a zoufalství je to poslední, co člověk v této situaci vnímá. Pak už nic, svět se musí učit žít bez něj...

Učíme se s tím žít. Jde to hůř i líp. Líp tehdy, když únava a činnost na krátký čas zamezí úvahám a vzpomínkám. Proto se asi nepíše o žalu, tom opravdovém. Začínám chápat, co znamená konstatování, že slova jsou slabá. Už jsem takovými situacemi prošla. Ale to byli starší lidi, nemocní, kdy byl čas na přípravu na věčný odchod. Jenže teď jde o ránu do srdce. Zprávě o tom se vzpíráme věřit, i když už víme své o životě. Chápat takové věci jsme se učili, už jsme si jimi prošli. Tahle je ale ještě hrozně čerstvá...

V denním rytmu pozapomeneme. A najednou bleskne myslí obrázek, věc, situace a zase nám to připomene bolestnou skutečnost. Náhle se zdá, že si nikdy nezvykneme na počítač, na kterém v posledních dnech vypracovával seminárky do školy, učil se... nepomáhá se tam nedívat, nechodit na ta místa. Protože si připomenete maličké děti, které tím autem přivezl svojí mámě, aby mu je na ten čas pohlídala, zabavila, trošku ulevila jejich matce. Slzy se objeví při úvaze, co by bylo, kdyby ty sedačky při nehodě byly plné jeho dětí. Taky by se nedalo nic dělat. Myšlenky zabíhají do vzpomínek, nedají se uhlídat!

Jak to jejich máma poví maličkým dětem, až se budou ptát na tatínka? A kde ona sama bude sbírat sílu, aby přežila nejhorší období?

Ještě nás čeká rozloučení s ním, setkávání se zdrcenými a zarmoucenými lidmi, rodinou i kamarády. Jak budou útěšné oficiální pocty, hudba a proslovy k rodině, poslední pocta kamarádovi?

Musíme žít s myšlenkou, že zase bude líp. To se musíme taky učit. Zvládat denní život bez ochromujících emocí. Myslet na to, jak podpořit jeho rodinu.

Na to všechno jsem nemyslela, když jsem sáhla po pavoukovi před sebou. A zařekla jsem se, že už je nebudu ničit, jak jsem bezmyšlenkovitě dělávala. Protože on byl ve stejné situaci. Pavouci jsou asi věc, to je právně určeno. Jenže živá věc. Mají taky rádi život, starají se o své nejbližší, i když nevědomě. A taky - v mém případě - najednou přiletěla moje ruka a škodila, zabíjela, nepřála životu. Nebudu to dělat, nechám je žit, protože už to umím domyslet. Už to chápu. Nebolí to pozůstalé pavouky o to míň, že nemají rozum. V lidském případě hraje prim cit. Bolest, uvědomění si konečnosti, která je násilným činem nezvratitelná. Nebudu vědomě dělat bolest ani těm pavoukům. Ať nedělám žádnou bolest nikomu...

Bolestí osvícená teta Kitty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sperky-pro-vsechny sperky-pro-vsechny | Web | 6. dubna 2011 v 21:32 | Reagovat

nádherný... :)) ty máš úplně překrásnej blog.. ten desing je úžasnej, já nemám prostě slov ♥

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 7:16 | Reagovat

[1]:Díky za pochvalu, ale nepatří mně. Dělala mi jej moje kamarádka všeumělka, pochvalu jí vyřídím. Pěkný den. :-D

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. března 2013 v 12:51 | Reagovat

Nezabíjím pavouky nikdy, spíš je setu a pustím ven. Chytají mouchy, ktwré roznáší ,,bacily". O tom ale asi člověk nepřemýšlí, jak který tvor je užitečný. Jak dovede jedna událost ovlivnit myšlení člověka- pěkně , i když smutně jsi to popsala.

4 Zdeněk Zdeněk | 20. ledna 2014 v 18:15 | Reagovat

Hezky a pravdivě napsané. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU