Dobré popoledne všem!
Už naposledy připomínám, že do neděle můžete ještě vybírat nejlepší článek soutěže "Věřte - nevěřte!"
Finálová nabídka soutěžních článků s přiloženou anketou je ZDE.
Zapojte se, ať mám ze soutěže pořadatelskou radost a já tímto děkuji


Prosinec 2010

Dva roky s novým kolenem

31. prosince 2010 v 19:15 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Mám výročí. V listopadu 2008 jsem dostala nový kolenní kloub, 29. prosince 2008 jsem pak nastoupila do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Před dvěma roky se mi podstatně změnil život. Stálá nadváha a záněty v koleni mě přivedly pod nůž ortopédů. Obavy z dalšího života pomalu odcházejí. Je to tak, trvalo to dva roky. Teď, za dva roky, můžu hodnotit...

Zpočátku jsem zkoušela pod dohledem doktorů i rehabilitačních první kroky. Velké obavy z bolestí po operaci se ukázaly jako liché. JIPku jsem zvládla (nuceně, pro nedostatek místa v nemocnici) za den a pak už od druhého dne cvičila na pokoji. Kupodivu to šlo, očekávala jsem, že bude obrovská bolest a koleno se ani nehne pěkně dlouho. Nic takového. Pěkně se ohnulo a cvičení nebolelo. To byly počátky.

Další etapou byla rehabilitace v Hrabyni. Ortopedie na to tlačila, měla jsem za to, že jsou na tom nějak zainteresovaní - běžná věc v dnešní době, spíš předpokládáme to horší. Ale jsem ráda, že jsem přijala a Hrabyní si prošla. Naučili mě denně cvičit, jsou tam discipíny, které bych rozhodně doma neměla. Bazén - měla jsem štěstí, dva dny po nástupu ho po čtyřech letech rekonstrukce otevřeli, získali nové vany k vodnímu rozcvičování, no radost. Odjížděla jsem domů novou sanitkou, její první cesta vedla se mnou k nám...

Jsem bylinkářka, byla jsem zvyklá lézt po mezích pro bylinky. Pravda, v posledních letech to šlo hůř a hůř, až už to nešlo skoro vůbec. Velké prostory výskytu bylinek se před operací smrskly na zahradu a tak dvacet metrů kolem ní. V době po operaci se zase moje sběratelské území pomalu začalo rozšiřovat. Taky jsem se z nouze naučila nejdůležitější bylinky si vypěstovat doma nebo co nejblíž. Znovu jsem zprovoznila rotoped, stále cvičím jednoduché cviky a ono se to pomalu lepšilo...

No a dnes jsem podnikla obvyklou vycházku. Dnes poprvé, jak mám čas při švihání hůlkami při chůzi přemýšlet, jsem hodnotila, jak jsem na tom za ty dva roky. Až teď, po dvou letech, můžu říct, že jsem zase zdravá. Je to složitější, v krátkosti vysvětlím, abych nezdržovala.

Ještě před letošními prázdninami, 21. června 2010, jsem zjistila, že se mi v krvi objevilo drobné procento cukru. Paní diabetoložka mě vzala do péče a to se vším všudy. Vysvětlila mi, že to může být projev cukrovky typu B a to proto, že mám velkou nadváhu. Dostala jsem zevrubné vysvětlení, jak na to, a to ostatní prý je na mně. Držet dietu na cukrovku mi může pomoct snížit nadváhu a stav se upraví. Vzala jsem pokyny vážně a stálí čtenáři mého blogu už ví, že cukrovka už nehrozí (podmíněně, prstíček by hrozil, kdybych přibrala). Dnes mám o skoro 25 kilo míň, začala jsem hned ten den jíst podle "foršriftu", nevyvedly mě z míry ani prázdniny. Jde to! Zvykla jsem si na systém pěti jídel, už ho mám v krvi. Občasné prohřešky si odpustím, prostě je započítám, zohledním. Už se mám ráda a nehrozím si...

Začala jsem chodit s hůlkama nordic walking. Pomáhají mi, protože mě podporují tím, že jejich záběr jakoby mě postrčil, hlídá moji rovnováhu, baví mě to. Dokonce jsem přesvědčila Pepína a i on udělal s hůlkami jednou skvělou zkušenost. Ještě občas jedu na rotopedu, ale hlavně - hodně všude chodím, většinou po domě a po zahradě. Pohyb se mi stal potřebou a určitě mi pomohl při snížením váhy. Dovedete si představit (hrůza pomyslet) baťoh 25 kilo sádla, který jsem tahala všude s sebou? Už netahám, normálně se obuju do jakýchkoliv botů bez vícero nadechování. Už za krátký čas jsem vyhrabala z depozitu staré zástěry a oblečení, které jsem tam mrskla, když už jsem si je nemohla obléct. A navíc, nedávno jsem si koupila apartní tvarující prádélko, to jsem se rozmazlila.

Čekáte na vrchol poznání? Ta dnešní vycházka! Viděla jsem se dnes jako čupr bába. To byste koukali, jak jsem lámala kopec. A to jsem to zkonstatovala, až už jsem byla nahoře! V zimním oblečení, navlečená, zabubaná - a přesto jsem pro nezasvěceného mohla vypadat jako NORMÁLNÍ vesničanka! Hodně roků jsem byla nejtlustší žena naší části obce. Sotva jsem se nesla. Teď jsem možná ještě pořád "nejhřmotnější", ale s dobrou náladou!!! Jsem na to hrdá, ne že ne, to jenom dělám, že to není důležité, že mě netěší obdiv a uznání. Nejvíc je ale důležité, že mám lepší život.

Prášky na bolest kolenou: sice pořád jich doma krabici mám, ale za celou dobu jsem jich použila pár a to spíš ze zvyku. Léky na vysoký krevní tlak: minimální. Doktor prý mi to říkal, že když zhubnu, tak je nebudu potřebovat, jenže já jsem tehdy "neslyšela". On prý to říkal! Měl pravdu, ráda přiznávám. A nejcennější poznání: sice až po dvou letech, ale konstatování, že mám pružný krok. Konečně, dodnes jsem mentálně chodila "dup dup" a myslela si, že to tak musí být. Nemusí a není! Mám radost.

Do roku 2011 vstupuju čupr. Jsem navyklá a poučená. Mám lepší život - co můžu chtít víc? Podle paní doktorky ještě pět kilíček na devadesát a DRŽET to. Jde to, do příštího roku vcházím s důvěrou v sebe. Ve své laskavé okolí. V přátelské sousedky. Ve své blogové kamarádky. Ve svou ŽIVOU rodinu. S důvěrou, že příští rok bude lepší aspoň ve zdraví a stálých životech všech, koho mám ráda a potřebuju. Hodně dobrý rok 2011 pro nás dva a všechny rodiny kolem nás.

Stejně úspěšný a možná ještě lepší rok 2011 všem přeje Kitty.

Pásmo smrticího nepořádku...

31. prosince 2010 v 18:07 | Kitty |  Vykutálenosti
Ještě jeden krátký postřeh. Chystala jsem se na silvestrovskou vycházku, odhlásila se Pepínovi, obouvám se do turistických bot a najednou - co nevidím?

Se smetákem v ruce zametal verandu. Smeták lítal za rotopedem, za stolem, pod stolem, kolem závěsu a nakonec pod stolkem nad schody ulovil taková dvě smetíčka. Pak se můj nejpořádnější "cidič" ohnul, zvedl rohožku u obyvákových dveří. Každé ohnutí ho stojí hodně odhodlání, protože zkrátka je zima a v tomto období ho bolí záda. Zákonitě - každou zimu to tak je! Teď tedy nasadil svoje morální síly a před mýma očima se jal vymetat smetí, co se tam nadrbalo.

Jedna věc je jasná - ve venkovském domě se čistoskvoucí podlaha udržet nedá. Pořád přecházíme zvenku, odkud se přezujeme, dovnitř a tam je vlastně taková zóna podmíněné čistoty. U schodů, přede dveřmi do obýváku, máme keramickou destičku s nápisem "Pozor, přicházíte do pásma smrticího nepořádku!" No a teď zrovna likvidoval onen "smrtící nepořádek"...

Beru to. Já jdu na procházku pro zdraví a on zase uklízí verandu. Možná za ten výborný oběd. Na můj dotaz, proč to dělá zrovna na Silvestra, mi logicky odpovídá:

"Protože už ten prach zvedal rohožku"!

Jo tak to jo! Má to logiku. A proč vlastně ne? Na Silvestra vymetal to staré, špatné, co najednou uviděl. On je důležitý i náhled. Ženičky, znáte to - sluníčko zasvítí v jiném úhlu a vy najednou uvidíte, co jste pod jiným osvětlením neviděly. Nebo v tom denním shonu "jakoby neviděly". Je hodný, že pomohl to nepořádné vymést. Zde se jednalo o verandu. Kdyby tak šlo všechno obtížné, smutné a nadbytečné vymést! V letošním Silvestru bych řadu věcí z průběhu roku raději neviděla. Nejraději bych byla, aby se nestaly.

Děkuje Kitty






Vycházka poznání

31. prosince 2010 v 17:36 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Při dnešní silvestrovské vycházce jsem získala i další poznatek. Celou dobu, co tu jsem, byla pro mě naše obec rozdělená na dvě - Malý D a Velký D. Ono historicky už to tak kdysi bylo. No a stačila jedna procházka, vyčistění hlavy a koukám - už jsme jen jedna obec i na pohled. Ještě to není tak markantní, jsou zde skvrny sněhu, ale už je i tak vidět nová úprava obecních částí.

Teprve nedávno jsem začala chodit s nordickými hůlkami cíleně, jako součást pohybu při snižování své nadváhy. Po výměně kolena jsem zaznamenala tento způsob pohybu, občas jsem si "zašla". Jen tak opatrně, jen občas. To mi nebránilo tuto chůzi o to víc propagovat! Teď už se stala částí mého obdenního programu. Obdenního proto, že bych chtěla chodit denně, ale ne vždy se mi to podaří, tak proto "obdenního". Za týden chci, aby počet dnů byl i počtem vycházek zatím stejné délky, jedno vynechání znamená jiný den dvojí vzdálenost. To se mi zatím daří a doufám, že těch delších bude přibývat, jak budu zdatnější. Ona ta lehkost je i tím, že nenosím dnes 31. prosince 2010 po půl roce skoro 25 kilo nadváhy...

Dnes jsem se tedy oblékla, odhlásila že jdu k Mařence, nandala rozsušené křížaly, co jsem je začala sušit včera - neskutečná pochoutka, a vyrazila s hůlkama po silnici. Všimla jsem si, jak dnes hůlky rytmicky klapou o silnici. Do kopečka jsem rázovala jako už dlouho ne. Přesto, že je dnes bio trojka. Dýchalo se dobře, cesta ubývala...

Došla jsem mezi dvě části obce. Dřív tam byla mezera mezi domy, která celistvost obce dělívala. Někdy si motoristé mysleli, že je už konec, než dojeli do druhé části. A dnes? V posledním roce se mezera mezi domy na pravé straně úplně zacelila. Letos přibyl další nový dům a to je to. Navíc - na podzim obec stihla udělat dešťovou kanalizaci a ta upravila tu pravou stranu do úhledné krajnice se žlabovkami. Až sejde sníh, teprve se to projeví a bude mě víc bavit cesta k Mařence nebo do obchodu. A dojem celistvosti obce? Teď pojedeme a obec se bude jevit jako jedna dlouhá ulice. Ve velké části obce jsou ulice, v naší malé jen domy kolem silnice se zárodkem jedné ulice.

Tak vidíte, jak může být zajímavá jedna zimní vycházka. Ani není důležité, že je Silvestr. Prozřít může člověk kdykoliv, nemám pravdu?

Kitty

Silvestrovské jednohubky

31. prosince 2010 v 13:46 | Kitty |  Vykutálenosti
Je silvestrovské odpoledne, Pepíno dojedl výborný obídek a relaxujeme. Už mám přečtené všechny články na spřátelených blozích a některé i víckrát a koumám, do čeho se ještě pustit, než vypukne to "nezřízené veselí"...

Zauvažovala jsem, že bych se rozešla za Mařenkou, abych splnila zamýšlené denní penzum pohybu a současně se zase uviděla s lidmi. A tak Pepíno slyší moje úvahy:

"Víš, co bych mohla?"

Ticho, jen se pootočil. Proto jsem se zvedla, aby moje úvahy nabyly na váze, a pokračuju:

"Je odpoledne, ty ses najedl. A všiml jsi si, že já jsem nic na oběd nejedla? No proto, že když jsem ohřívala tu výbornou roštěnou, tak jsem si utrhla takový tři kousky nepravidelný, a i ten chleba..."

Na vysvětlenou. Na posledním nákupu jsem se rozšoupla a koupila krásné dva plátky zadního hovězího, no mělo to přes kilo. V té souvislosti se ještě dále ptám už podřimujícího bytného:

"Tipni si, kolik stálo to krásný hovězí na dnešní roštěnku - a ještě jí máme na kolik obědů? Udělala jsem kolik porcí, právě jsi to dojedl..."

Podřimující mužský samozřejmě nevěděl a žádné tahání do rozhovoru moc nepodporoval. Až jsem prozradila sumu, tehdy se oči poootevřely. Bráním svůj nákup:

"No, byly toho dva fláky, nechala jsem si přinést krásný kus zadního, aby byl jednolitý a dala se z něho udělat třeba roláda nebo ptáčky. Kolik myslíš? Mělo to přes kilo..."

Samá voda, očka se zase začala povážlivě zavírat. A tak to teda ne, spát nebudeš! Hodila jsem těžký kalibr - 216 kaček, kilo za 174 korun!

"Cóóóže?!"

"Jo! Ale budeme to mít na víckrát. Víš, že jsem použila ten tvrdej chleba místo zahušťování? Je to moc dobrý, taky jsem ho taky pár kousků spucla, proto jsem už neobědvala...!"

Pořád oči na vrch hlavy. Dostala jsem nápad a kuju ho, dokud má ještě bulvy jak tenisáky. Musím ho přece zúročit !

"No, říkám si, odpoledne začíná, co kdybych si vyšla za Mařenkou s hůlkama? A na večeřu letos budeme mít jednohubky z rohlíků!? Na to je dost času..."

"Z rohlíků, a to jako jak? Jako jednohubky?"

"No, víš, rohlíky bych nakrájela a protáhla je opíkačem topinek. Byly by takový tenký a křupavý, pěkně by se to mlsalo..."

Zase očka jako kočka v noci. Dochází mu to - a nic. Ticho. Asi tuší, že když se rozejdu do vedlejší části vsi, tak už nic jinýho nestihnu. Kafíčko, pokrafání - a je večír! No, ono to nebude tak zlý. Licituje, že kdyby šel s hůlkama někam, tak buď do Bítova, nebo na silvestrovskou do Zblovic. Jenže když by pak byly asi ty rohlíkový suchý jednohubky?!

A je to! Já můžu dokráčet za Mařenkou a on v klidu dospí po obídku u stolu poslední veršíky. Pak už bude muset nakráčet do farmy a pomalu pustit v dnešním podmračeném odpoledni slepičky. Domluva jistá, ceny mírné. On stejně ví, že večeře bude normální a ty křupavé a opečené jednohubky? Budou pro mě dietářku - on zatáhne už kolem desáté do betle a bude to. Nepřejí se...

Pěkný a zdravý Nový rok 2011!

Přející a rozumující Kitty



Láhev nebo potlesk?

30. prosince 2010 v 9:24 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Koukala jsem teď na ČT24 na příspěvek z Číny. Tam je tradicí, že se Číňani sejdou po dobu odbíjení do nového roku, na zvonění zvonu, vyslechnou informaci o tom, které zvíře ten rok budou mít jako symbol, připijí si, společně zatleskají a rozejdou se. To se mi líbí...

V naší osvícené obci jsme taky vlastně světoví. Zastupitelé pozvou k naší kapli hudbu nebo zpěváky (letos to byli zpěváci z kostelního sboru a nově poprvé přibyl krásný velký betlém), starosta uvítá občany, přivítá umělce, taky pozve na hasičský čajový nebo punčový přípitek, umělci nás potěší svým zpěvem, zatleskáme jim, připijeme si vespolek a rozejdeme se. Bývali to i zástupci dechovky nebo šraml z okolí, teď se jim ale nedaří a tak slyšíme krásný zpěv koled a znalí si můžou ty koledy zazpívat potichu s nimi. Nikde žádný zbytečný hluk a opíjení.

Ono to u nás nebylo ani dřív zhůvěřilé, tady se žije jaksi míň okázale a víc uměřeně. To je stejně dobré jako v Číně. No, popravdě řečeno, my milovníci kulturního vyžití jsme zatleskali a rozešli se. Milovníci chlapských hovorů se rozešli podstatně později, i když taky asi dost kulturně. Aspoň žádné chlapy, zapletené do klandrů, jsme v prvním ránu roku nikde nenalézali. Třeba byli, ale to zase my jsme vylézali ze svých betlí později a tak se to obešlo bez vzrůša. Vesnická pohoda...

Hodně dobré pohody všem spoluobčanům naší dvoudílné obce posílá v předposledním dnu roku 2010 Kitty. Čtenářům mých článků přeji, aby na mém blogu nacházeli pěkné články z příhod v obci i mých, aby se tam (možná) objevovali v dobrých situacích hlavně pro pobavení i třeba pro poučení naši milí spoluobčané i spoluživočíšci. Pro sebe a své sousedky chci rok plný jen těch nejlepších společných zážitků. Pro chlapské sousedy hodně mysliveckých potěšení a málo hašení a když už budou hasit, tak jen malé manželské nebo sousedské maléry. A pro sebe, mého Pepína i naši farmu už konečně rok klidný a nešokézní, plnící nám pěkná očekávání. Aby se nám už smutky vyhýbaly zdaleka. Potom budou moje články čtivé a optimistické, jako doufám celý příští rok 2011. Na takový rok se už teď těším...

Natěšená Kitty

Už je mám!

29. prosince 2010 v 22:55 | Kitty |  Vykutálenosti
Panebože, konečně jsem šťastná. Mám je a v tom to pořád bylo, že jsem je neměla a proto jsem byla tlustá...

Viděli jste to taky? Dostala jsem perfektní mejl a tam to bylo. Virtuálně jsem letěla jako vítr a hned jsem si je pořídila. A uvidíte to sami, milí moji čtenáři, ještě na znalosti mého blogu a čtení mých článků vyděláte. Budete taky šťastní a za to děkuji Danušce...

Představte si, že vidíte na obrázku dvě ženy a jedno krásné zrcadlo. Jedna žena s mohutnými špeky všude na těle a před ní velké oválné zrcadlo. A v tom zrcadle krásná štíhlá mladá žena s dokonalým tělem se slastně protahuje a hřeje se v obdivu všech, kteří ji vidí. No - a teď už i moje podstatná informace - takové zrcadlo je novinka z IKEI! A obě ty ženy na tom obrázku jsem taky já!

Ta otylka s nevzhlednými faldy všude v nepadnoucím prádle obřích rozměrů - to jsem byla JÁ tak před půl rokem. Ovšem pozor - ta nymfa, zobrazující se v krásném zrcadle - to jsem (skoro) taky JÁ teď! A za tím vším je jádro pudla. Je to to zrcadlo z IKEI. No nekupte to, ne?

Teď chci potěšit všechny z vás, kteří chcete uvidět MĚ jako "dvě v jedné". Adresa toho dílka je "Fwd:FW:KONEČNĚ JE TO TADY-NOVINKA Z IKEY". Nevím, jestli si to umíte najít nebo jestli jsem to dobře zapsala, ale zkuste si to najít. Nebo se mi ozvěte a já vám to pošlu mejlem. A tím poznáte, že jsem se trápila s dietou zbytečně. Už dávno jsem je mohla mít a být tak pěkná už lééééta!

Vím dobře, že v dnešní době jsou informace peníze. Mám veliký zisk, že mám to zrcadlo. Sice jen "jako", ale vidíte, co to udělalo. Všichni, kdo máme internet a přístup k této informaci o klenotu z IKEI, můžeme být rázem štíhlí a pěkní! A hlavně - hned a bez diety a cvičení. No není to bájo? Nezlíbali byste Danušku za tuto informaci? Já jo!!!!!!!!!

Zdraví pěkná Kitty


Jsem antinumero?

29. prosince 2010 v 16:02 | Kitty |  Vykutálenosti
Od ledna 2011 se má zvýšit výše starobních důchodů. Mě to až tak nezajímá, ale jsou takoví, které to zajímá, protože se jich to týká. Dnes jsem dostala od mého maskulina za úkol najít tabulku důchodů, tak jak se budou měnit od ledna 2011. Doteď nad tím sedím - ach jo!

Zásady jsem zjistila hned zpočátku hledání na internetu. Zvýšení základu o 60 kaček a výměry o 3,9 procenta. Jak jednoduché! Snad pro všechny, ne však pro mě! Od okamžiku, kdy na mou hlavu dopadl onen požadavek, jsem se orosila, ztratila náladu a intelekt...

Ono to v podstatě chtělo najít nějakou tabulku, která změny vyčísluje a pak bych s tím přišla jako normální genius. U mě je to vždycky složité, co se týká čísel. V ten moment se v mé hlavě zablokuje logické myšlení tím, že mi dojde - POZOR, ČÍSLA! Tím pádem nenajdu ani tu nejjednodušší potřebnou tabulku, i kdybych ji měla nakreslenou u klávesnice. Logicky, to vím!

Tak jsem se dala do hledání.

"ČSSZ" - všechno o důchodech, to je výpočet důchodů novým důchodcům, změny od 1. 1. 2011 = všechno vím,

"starobní důchody" - zase znovu všechno, co se oné změny týká, tabulka ovšem nikde,

"důchody-kalkulačka" - opět výpočet změn od 1. 1. 2011, navíc přehled kalkulaček (bmi, kalkukátory, kalkulačka on-line, mzdová kalkulačka, kalorická...), zase nic!

Sedím, hledám, špekuluju, tápám , kombinuju a nervózním . Logicky, mozek se třese v posledním tažení, jak že to dopadne. Moje lepší Já odešlo ke kotli, safra, to by v tom byl čert abych to jednou nezvládla! V časovém stresu jedu pořád ve stejném duchu a se stejným výsledkem. Točím se v kole odkazů, nadějných nadpisů a pořád stejný výsledek - když už se urodí tabulka, tak "e-kalkulačka", kalkulátory, důchody starobní... nic, co by dávalo útěšný výsledek, který můžu prezentovat. Sahám tedy k osvědčené praktice - vytáhnu kalkulačku moji, nastartuju a počítám. SUMA x 1,039 + 60. Hurá, konečně nějaká konkrétna. Vyšlo mi to pěkně - ještě kontrola na prvotních informacích a logicky - šklebí se na mě nereálné hausnumero! Kdybych to přidala k nynějšímu důchodu, to by se měl! Chce to asi početně myslet. Jenže kde brát a netratit? U mě v moři čísel není fakt co brát. Zase budu za blbce, jak jinak?

Nemám poradce na telefonu, tak sedám, na kus papíru píšu vzorec, zvýšení jedno a druhé, vynásobit, rovná se a mám to! Přece jen jsem na to přišla, na co bych měla ty školy, ne?

A tak čekám, jak to dopadne. Ono mi to může stokrát vyjít, určitě to tak bude, ne? No, dyť je to logické, přece... Víc to být nemůže, přece, ne? To bude ono - kdyby už přišel! Nebo zapomenu, jak jsem k tomu přišla...

Je to možný? Na co je mi celý internet, když mi neodpoví na jednoduchou otázku, kterou jsem dostala - o kolik se mu zvýší od ledna 2011 důchod! Nakonec mi musela posloužit moje stará kalkulačka. Ale - dala jsem to dohromady dobře? Co když... A stejně nemám tu tabulku, tak zase budu za b..ulíka! Ach jo!




Dvojka? Čtyřka?

27. prosince 2010 v 16:26 | Kitty |  Vykutálenosti
Teď něco z jiného soudku. Navedlo mě k tomu před chvíli avizované video ke zlepšení nálady. Mám návrh, možná se i ujme. Přidáte se ke mně?

Znáte to. Plní jiskřivé humorné nálady chcete předat výborný vtip a zavoláte někoho, komu chcete udělat radost a nakazit ho tím humorem. Zvoní to, nadechnete se - a volaný se chmuří, nemá vůbec náladu. A zase naopak - volaný na vaši mizernou náladu zasrší vtipem, než se vzmůžete na slovo. Tak proto mě napadlo, co tak se domluvit a už předem se pojistit?

Vidíte ty dva smajlíky na konci minulé věty? To není chyba, to je návod. Nebudu to natahovat a jdu k jádru věci. Jde o domluvu! Že:

- pokud vám zazvoní telefon a vy bezpečně zjistíte, že je to někdo z kolektivu této úmluvy, tak hned po přijetí hovoru řeknete ČÍSLO. A to číslo bude vyjádřením vaší nálady - od jedničky po pětku jako ve škole. Nejlepší nálada "jednička" a ta nejhorší "pětka".

Představuju si to tak, že zvednete sluchátko (mobil), zjistíte, že volá spřízněná duše, odhlásíte své jméno nebo přezdívku a pak hned řeknete DVOJKA. Volaný bude hned od začátku hovoru vědět, že může vychrlit vtip nebo ptákovinku a vy jste naladěni skoro úplně na struně vtipu. Nebo se třeba může ozvat PĚTKA a tím víte, že příjemce není naladěný na nic.

Přišlo mi to nápadité. Ale jak tak koukám na obsah toho návrhu, nápadité mi to nepřipadá. No nic, ono to asi vypadá jako metoda "velkého bratra". Něco dostat předem nadirigováno a pak to "plnit", "meldovat " a "nezapomenout na to". A tak tedy zpět - zapomeňte na to, byla to nedomyšlenost. A nebo třeba ne a zkusit to zkusit? Co kdyby to k něčemu nakonec bylo? Vždyť to video vzniklo taky z pitomoučkého nápadu, a jak se osvědčil?!

Co?


"Tady Kitty, DVOJKA...!"

"Tady Johanka, JEDNIČKA!"

Už jen pro ten vtip...

Kitty


Úsměvem ke štěstí!

27. prosince 2010 v 14:56 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dostala jsem dnes e-mail od blogerky Otavinky s doporučením, abych si pustila videjko, které mi nabídla. Jsem zvyklá využít dobré rady a tak jsem si je skoukla. Řeknu vám, něco takového bych potřebovala víckrát za den. Včera jsem napsala těžký článek a odpovědí mi bylo tohle úsměvné dílko...

Řeknu upřímně, že jsem zapochybovala, jestli právě dne po včerejším smutnění je to to pravé! Ale pak jsem uvažovala, proč ne? Proč bych si neměla zkusit, co se na frontě humoru urodilo? Máme to zapotřebí v těchto zamračených mlhavých dnech po svátcích. Někdo je promarodil, někdo projedl, někdo prochodil, málokdo z nás byl radostí bez sebe. A teď už zase do rachoty, kdo musíme. Děti doma - starostí kopec, hlídání a vymýšlení zábavy pro ošatku mlaďochů, nabitých energií...

Tohle dílko, jak jsem porozuměla, vzniklo v žánru krátkého filmu. Už dávno razím zásadu, že krátké filmy jsou tou pravou studnicí poučení. Vždyť když už nějaký zoufalec dostane nápad a nakonec se mu ho podaří natočit formou krátkého filmu, nemá ještě vůbec vyhráno. Krátký film jakoby byl méně cenný. To "méně cenný" je tam správně. Forma v tomhle případě neznamená menší umění! Dokonce bych ráda řekla, že o to větší. I v tomto případě.

Kdo se chcete pousmívat, případně usmívat, pusťte si to. Vyhledávač úkolujte "Úsměvem ke štěstí" a vypadne vám videjko. Kučeravá hlavička - je to ono. Pak si to pusťte a užijte si. Staňte se jedním z řady těch před ním, komu říká své komplimenty... Staňte se všemi, kterým je říká. Vždyť jsme jedineční, hodni pochvaly třeba jen pro to, že jsme! Dál nebudu pokračovat, zrušila bych to kouzlo! Všichni z nás, kdo máte minutu času, poseďte u počítače, tentokrát to má smysl. Rozjasníte se jako já!?

Hezký zážitek a snad už vyzdravené Otavince velký dík. Jen by mě zajímalo, kolikrát si je před tou nemocí pouštěla. Asi málokrát, když se bacilům podařilo ji oslabit a zaútočit. Náboj tohohle videa je hodně silný. A krásný a potřebný nám všem. V každé situaci!

Děkuje potěšená Kitty

Trojí bolest na duši - vánoce nepomáhají

26. prosince 2010 v 21:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsou vánoce - svátky klidu a míru. Vánoce - kdy je čas na rozjímání a zklidnění. Obecně to asi platí, ale v naší rodině to bohužel stále nefunguje.

Jsem tetou, která v necelém půlroce ztratila dva synovce. Navíc jsme přišli o naši milou starou kníračku Kittynku, která taky byla u všeho, co se v rodině šustlo. Jsme už staří a o to hůř neseme taková neštěstí. To poslední nás připravilo před měsícem a dnem o nejmladšího synovce při dopravní nehodě, kterou nezavinil. Svátky vánoc jsou duševní svátky, které mají pomoci k vyrovnávání se s neštěstím. Jenže nepomáhají...

Stále se vrací situace, spojené s neštěstím. Čím jsem starší, tím hůř to nesu. Dlouhodobá nemoc byla těžká, skončila vysvobozením mladého člověka. S tím jsem se už smířila, navíc i proto, že vše se dělo daleko od nás, i když jsem stále prožívala těžké chvíle s celou rodinou mé sestry, jeho maminky. Utrpení skončilo, dalo se to pochopit a smířit se s ním. Dá se říct, že mě to nějak přebolelo, nebyla jsem přímo účastná.

V říjnu došla do svého životního finiše i naše malá fenka Kitty. Taky z důvodu nemoci, i když živočíška asi netrápila tak moc jako nás, její lidi. Její dny se naplnily 25. října 2010. Byla blízko nás, tak přímo nás oba to trápí o to víc. Kdo nás zná, ten ví, že k nám bytostně patřila, byli jsme silná šťastná trojka. Je to dva měsíce, je tu s námi a svým způsobem jsme se s tím faktem smířili. Pomalu jsme se uklidňovali...

Nejhorší letošní zpráva nám přiletěla e-mailem 25. listopadu 2010. Při dopravní nehodě přišel o život nejmladší syn mé sestry. Nezavinil nic a ani neměl žádnou šanci. Už se vyhrabal z nejhoršího a vše by se bylo upravilo v krátkém čase. Ten krátký čas už mu nebyl dopřán. A krátký čas je to i pro nás, rodinu, pro vyrovnání se se ztrátou. Teď prožíváme vánoce. Troufám si říci, že je to čas o to horší, že vybízí k úvahám a rekapitulaci roku. Tento rok bude pro nás rokem nešťastným. Snad nadlouho - to bychom si už za trojí neštěstí všichni zasloužili. A v to doufáme, říká se, že do třetice...

V letošních vánočních svátcím má mnoho lidí kolem mne bolest na duši. Tu nejniternější, nejhlubší, bolest podstaty života. Pořád nemůžeme spát, nemůžeme mluvit o ztracených, ničí nás zprávy o nehodách. To pochopí ti, kdo někoho ztratili před krátkým časem. Soucitní lidé kolem nás nás utěšují, že čas pomůže i na tuto bolest na duších. Věřím, že pomůže. Už aby to bylo!

Bylo už v našem životě mnoho šťastných vánoc a věřím pevně, že zase další budou. Tyto vánoce roku 2010 ale nejsou ty šťastné. Jsou těžké a snad ten další rok poskytne možnost na všechny ty další vzpomínat znovu jako na šťastné, lehké, uklidňující a usmiřující. Čekáme všichni, že to tak bude. Bude to rok se dvěma jedničkami. Dvakrát JEDNIČKA ROK. Bude i pro nás?

I takové úvahy o bolesti na duši patří k životu. Letošní vánoce snad uplynou a přelom roku odstartuje rok, útěšný a úspěšný i pro naše rodiny. Přejeme a očekáváme takový rok. Úspěšný rok pro všechny kolem nás.

Kitty

Do koutečku...

26. prosince 2010 v 9:15 | Kitty |  Život mého blogu
Je poslední svátek vánoční a to může být i pro hospodyni chvíle, kdy si najde chvilku a zaleze do svého "koutečku" u netu, aby zase strávila pár okamžiků na článcích blogu. Ať už svého a podělila se o zážitky, nebo při hledání zvlášť "vypečených" zážitků svých známých blogařů...

Na mém blogu jsem si zavedla pro lepší hledání v mých článcích "anotace", čímž míním přehled názvů článků a jejich obsah. Jsou to dva články pro tento rok v měsíci listopadu 2010. Tak pokud jste na mém blogu poprvé nebo jste tu už "léta" nebyli a nebo třeba taky byste rádi znovu skoukli nějaký konkrétní článek, jsou vám pomůckou. Někdo nemusí mít tu správnou trpělivost (nebo čas a chuť) hledat zajímavý článek, tak "První anotace..." a taky "Druhá anotace..." jsou tu zrovna pro vás.

A vůbec - najděte si oba články přímo a přejeďte si nabídnuté meny. Možná vás něco zaujme hned, něco si můžete poznamenat "napotom", jak chcete. Můžete se i vracet, proto tu ten přehled je. Dobrou chuť Vám přeje

Kitty

Jak je všechno relativní!

25. prosince 2010 v 10:10 | kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes jsem objevila, že se mi urodil nějaký čtenář nebo čtenářka a přečetla si můj článek Fukéř. A to jsem si uvědomila, jak je všechno relativní, jak zákonitě (a obávaně) uklidnění střídá vichřice a pohodu zase tragická náhoda...

Je období rozjímání a zrovna ten Fukéř mi znovu při čtení toho jednoho článku naladil mysl do úvahy a uvažování. Tehdy při psaní Fukéře jsem si libovala, jak se mi život zase o něco zklidnil. No a za pár dní nato zase ta vichřice v životě našich rodin mě na to upamatovala. Člověk si má vážit zklidnění a míru v duši i v životě. Vždyť nikdo nevíme, jak dlouho potrvá pohoda.

A tak dnes, vědomá si relativnosti všeho v našem životě, připomínám smířenost s osudem a vědomí, že pokud nás trápí maličkosti všedního i svátečního života, máme si jich užívat i v těch krátkých etapách. Užívat naplno a všichni. Vždyť vždycky je tu možnost, že nám později nenadále bude něco užirat naší spokojenosti, dobré nálady a třeba i života. I nenávratné ztráty existují, je třeba je přesto odžít a smířit se s jejich konečností.

Dnešní úvaha je docela smutná a neveselá. Někde někdo už není a zase věřící oslavili, že se jim někdo narodil. Tak to vezměme za těšlivý fakt a v období mezi svátky vánočními a přelomem starého a nového roku si dopřejme naděje na lepší příští. V životě i ve společnosti. Nejen té velké, státní, oficiální, ale naděje i pro tu společnost nejbližší, nás samých i našich žívotních druhů a družek. Ať jsou svátky s námi jejich svátky nejmilejšími! Ještě poslední skromné a úpěnlivé přání - ať už nás neubývá v našich rodinách!

Všem příjemné, radostné a plné svátky vánoční a pak i veselého Silvestra přeje

Kitty




Pětistovka - co to dnes je?

22. prosince 2010 v 20:34 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to otázka do pranice. Co pro nás znamená tě pětistovka v předvánočním čase? Pro mě jedna dotace dítěte v rodině, a že jich je! Ale pro důchodkyni tehdy? Teď na sebe hodlám prásknout jednu nepěknou věc. Vlastně - nepěknou. Možná se to dá říct i jinak, posuďte tedy sami...

Stalo se mi to loni, tuším v podobném předvánočním čase. Ráda nakupuju v prodejně zdravé výživy v našem střediskovém městě a tak jsem tam zase zamířila se seznamem všeho, co jsem chtěla koupit. Mají toho tam tolik, že bych při vybírání jen podle vzhledu a přítomnosti těch pokladů přišla o všechny peníze. Přece jen zdravější způsob života taky vyžaduje aspoň část potravin, prospívajících zdraví. V prodejně mě obsluhovala starší paní, ta známá tam nebyla. A tak jsem si vybrala, dostala lísteček se součtem a hodlala zaplatit. Platila jsem pětistovkou tak jaksi divně, že mi paní vrátila peníze na pět set i tu pětistovku. Shrábla jsem peníze a i před obchodem mi pořád bylo na placení něco nezvyklého. Mám ve zvyku hned po nákupu doma všechno zapsat i s cenou a tak jsem přišla na to, že mi přebývá právě těch podezřelých pět set. Co teď?

Za dob socialismu se razilo heslo, že kdo prý nekrade, okrádá svoji rodinu. Tak teď jsem seděla a věděla, že mám pět set navíc. Té paní budou chybět, pětistovka není přece deset korun, které by snadno oželela! Jenže jsem taky už deset let nebrala odnikud ani jednu korunu za rok - trapné dilema. Vychovali mě ke slušnosti, ale zase - pětistovka by se hodila. Když teď o tom uvažuju, tak vidím, že ze mě dobrý šíbr nikdy nebude. Ono to dlouho netrvalo a už jsme řešili, po přiznání mého trapného zaváhání, jak peníze vrátíme. Podotýkám ještě jednou, že jsme společně už nezaváhali - jedeme peníze vrátit! Sice zase deset kilometrů, ale pro společný dobrý pocit jsme to udělat chtěli. Jak to vlastně bylo?

V prodejně prodává mladší paní a tehdy tam zaskočila pro dobrou vůli její maminka, důchodkyně. Za dobrotu na žebrotu, znáte to konstatování? Paní se prostě spletla, ale ani jí se na tom nákupu něco nezdálo, jenže jsem už odešla a nebyla si jistá. Po ukončení směny její omyl vyšel tvrdě najevo. Prodělala, přemýšlela, jak se to stalo. Její ochota ji stála pět set, peníze bude muset dosadit z vlastní kapsy...

Příští den jsme tam spěchali, byli jsme zvědaví, jak paní překvapíme nebo jak se to vyřešilo. Čekala jsem, až jiná paní dokončí nákup a pak jsem tak nenápadně začala o té pětistovce. To jsem poznala hned, že jsem udělala dobře, paní nevěřícně koukala a měla najednou oči plné slzí. Začala vysvětlovat - ale já už jsem nečekala a vrazila jí s pohlazením její tváře tu pětistovku do ruky. Její řeč už nepokračovala - najednou jsem taky skoro násilím měla v dlani jedno zdravé cukrátko za tři kačky! Brala jsem to jako cenu šoku...

Dodnes tam chodím, paní důchodkyně mi udělala reklamu, řekla to i své dceři. Ve vší tichosti se na sebe usmějeme, nakoupím a jako bonus mi vždy s mrknutím přistane v dlani zase to cukrátko za tři kačky, dnes snad za pět (je hodnotnější asi o inflaci ). To neplatím, je to úplatek? Beru to tak, že za skoro čtyřicet let výchovy učňů mi nikdo nestrčil ani korunu a tak se mi moje péče o učně vrací tímto způsobem. Beru je, je to takové jako pouto mezi lidmi. Mezi slušnými lidmi. Je to takový bonus pro paní mistrovou, přesmyčkou přes důchodkyni... Aspoň někdo měl někdy kvůli mně klidné spaní!

Kitty

Kašlu správně?

21. prosince 2010 v 16:13 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Je to už místní a dobový folklór této zimy 2010/2011. Daleko široko se dá hádat, že tam bydlí lidi, protože se ze všech možných i nemožných prostor v okolí ozývá kašlání a chrchlání. Postihla nás velká epidemie průduškového kataru. Chytáme to jeden od druhého a opakovaně, pořád dokola. Aby toho nebylo málo, tak přitom můžete ještě chytit střevní chřipku, a to je potom bájo! Naštěstí jsem si to z masáže nedonesla, to by ještě scházelo...

Včera těsně před usnutím - ano, včera jsem usnula v dobrém času - jsem se mínila strhat. Už jsem si dala první kapky bromhexinu, není nic moc, ale je možné ho koupit bez předpisu. Předpis jsem neměla. Asi zabral, kašlala jsem první ligu a nic moc. Docela vyčerpaná jsem začala přemýšlet o kašlání. Už nás to oba trápí aspoň tří týdny. Chvíli je hůř, chvíli líp...

Dokonce mě napadlo, jestli příčina není u mě v posteli. Když jsme netopili, tak jsem spala pod peřinou, teď jsem zase vybalila vyčistěné rouno. Před usnutím se do té vlněné záplavy pěkně ze všech stran zabalím, přetáhnu si to i přes hlavu. Co když mě ke kašli dráždí rouno? Vím, že některé zvíře má zvyk lízat si srst a někdy se stane, že se mu do žaludku dostane chuchvalec chlupů, který se musí odoperovat, jinak se ven nedostane a dělá těžkosti. Napadlo mě, co když jsem někdy vdechla pár chloupků do průdušek a ty mě dráždí? Ale zase - jak by to ode mě chytal Pepíno? To asi nebude možné.

A ještě postřeh kolem kašlání. Jednou jsem byla v lékárně a byla jsem svědkem výslechu. Pán přišel s receptem pro babičku. Paní v bílém to studovala, a ještě než přinesla žádané produkty, začala se ptát. Prý - pan doktor napsal kapky i na tlumení i na kašlání. Chtěla vědět, jestli je větší dráždění ke kašli nebo vykašlávání. A teď začal kolotoč informací, protože pán zkrátka měl dlouhé vedení. Prý, že má dát pozor - napřed dát kapky na kašlání a pak teprve na zklidnění, musí se to oddělit. Logické, ne? Ono to tak je, to vím, ale pán se ptal jako Hlustvisihák, pořád dokola. A la "V sobotu večer a v neděli ráno"! Nemohl to pochopit.

"No jo, ale co když babička prvně potřebuje zklidnit, protože až zvrací, ale nevykašlává? Aby vykašlávala? "

Morbidní téma, co? Teď kolem zní nejen kašel, občas slyším i neslyšnou mluvu doprovázenou strašlivým dávivým kašlem. To je ZIMA. I proto ji nemám ráda. Ráda si zpívám a ukažte mi někoho, kdo mě slyšel si zazpívat na dvoře v posledním měsíci! Kokrhám jako kohout, hlas mi přeskakuje jako bych jódlovala. Divnej čas!

Kitty


Zatopeno - a vytopeno!

21. prosince 2010 v 15:39 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Život na dědině má svoje zvláštnosti a zima je zvlášť obtížná. Vysočina je země paní Zimy. Ráno si zapisuju každý den stupně pod nulou a tak mi den začíná nepříjemnými zprávami. Jsem sova a tak jen radosti s ptáčky na okně v krutých ranních hodinách mi dokážou zlepšit náladu hned po odečtení modrých stupňů na teploměru . Po obhlédnutí teploty zaznamenám hned pod teploměrem prázdnou misku na semínka pro naše přátele ptáčky, zatím žádané sýkorečky a nevítané kapucínské neřády vrabce...

Včera jsme museli do střediskové obce k lékaři. Je to sice důležité, ale naši Tálinku jsme tam hnali hlavně kvůli semínkům pro ptáčky (promiň Pepíno!) Celý rok sbírám bylinky a až teď v této zimě mi došlo, že kdybych si taky do nějakého kousku políček nebo k plotu dala pár slunečnic i jiných rostlin, dávajících semínka pro ptáčky, tak teď bych nemusela hnát auto tolik kilometrů. Loni jsem se jaksi stačila zásobit, ale letos jsem zaspala. Ony ale sýkorečky si daly načas, dlouho se tu žádná neobjevovala, i když jsem po nich toužila. I když už napadlo plno sněhu, tak je nelákaly (a ani teď moc nelákají) lojové koule v klícce. Ale jak se na okně černé kuchyně objevila semínka slunečnic, tak do tří dnů tam první průzkumnice nakoukly a prakticky do dneška tam lítaly samy. Šup na misku nebo na plech okna, zob po zrníčku a odlet. Zpočátku jsem je lákala vlastně na půlky oříšků a to bylo divadýlko na okně! Některá se chytila půlky a ďobala jadérka, než ji něco vyplašilo. Máme jich tu a tak není divu, že dvoulitrovka byla brzo prázdná. Včera jsem tedy pořád připomínala, že musíme pro semena a nakonec jsem v kalupu stačila lapnout dvoukilový pytlík se směsí semen DO KRMÍTEK. Těch slunečnic je tam asi dvacet procent a to je kámen úrazu. Najednou křik na okně, víření křídel a bitky a ejhle, zlodějští brabci jsou tu. Předtím se zdržovali v bučině živého plotu naproti a najednou, jen se v zobání objeví pšenička a zrna, tak tam naletěli a neklidem odradily sýkorky. Začala jsem je plašit, nakonec jsem vzala misku a zob vytřidila tak, že dávám po pár zrnkách slunečnici a žárlivě sleduju, aby tam brabčák nepáchl. Teď je klid a můžu pokračovat ve stescích na zimu. Brabci jádra ořechů neumí . Aspoň ti naši.

Dnes je úterý a měla přijít pracovat na mně paní masérka a měla jsem zkrásnět po ostříhání a nabarvení vlasů. To mě vždycky vytáhne z nenálady, i když dnes to není horší než ve dnech minulých s mým kašláním. Dokončuju ještě maličkosti v kuchyni, aby bylo kde mýt a stříhat a barvit. No a protože je tam jako v ledomorně (správně napsáno), pustila jsem tam topení. Teď topíme celý den, jak jsme nachlazení, tak když další radiátor pustíme, nic moc se nestane. Navíc - obě paní pro moje zdraví nebudou mrznout! Jenže jednou ze specialit našeho domu je i kuchyňský radiátor, který topí, když se pustí, ale pak už do vychladnutí kotle nejde zastavit. Tušíte, že kuchyň tedy vstřícně teple očekávala moje ošlechtění.

Možná dál tušíte, že v tomto domě v zimě tahle specialita není sama. To tušíte dobře! Na poměrně velké verandě máme dvě tříkřídlá okna a dvoje dveře, vše hodně prosklené. Teď v mrazech přes noc okenní tabule mohutně namrznou, není tam topení a při každém otevření dveří v obýváku a dole v kuchyni tam ve dne zase naleze "teplo" z vytápěného obýváku a ložnice. Jinak má "teplo" na verandě a v kuchyni hodnotu kolem nuly. A tady už se dostávám k druhé části nadpisu článku.

V kuchyni se dnes topí, já lítám ještě kolem úklidu sprchy a tak, vařím a chodím sem a tam. Takže logicky vrzám teplo z kuchyně a obýváku na verandová okna - a ta se dala do tání. Včera dost mrzlo a dnes nepozorovaně roztály vrstvy ledu na verandových oknech a vystoupla voda, vmrzlá do podlahy verandy. Najednou mi to trklo - veranda plave! Jasně, je to tak. Úhledná hladinka pod stojanem s ibišky, infuzovým stojanem a rotopedem, v ní stojí piva a PVC flašky s pitím, vínem - klasika. Ono je to tak, že sice se objevila hladina vody, ale teplá voda v ní není a nebude. To bude pošušňáníčko! Už tak zmrzlými a odřenými prsty z úklidu budu hbitě ždímat hadry s vodou...

Co budu dál povídat - když jsem to vysmýčila a pomalu dala schnout savé hadry, protože ono to bude ještě pokračovat, zaslechnu volání z obýváku, objeví se moje pozorné lepší Já a drží mobil. Lapnu po něm, tušila jsem zradu, byly jsme s masérkou domluvené, když něco nedopadne, tak zavolá. Teď zavolala! Právě jsem splavená z dokončeného úklidu plyňáku zaslechla její hlas - jestli se nezlobím, dnes by nepřišly, jsou pořád hodně nachlazené, aby nás nenakazily. Nezlobím se - zdvořile ji ujistím, že se zařídím podle nich, to se nedá nic dělat...

Tušíte, co následovalo? Pepínovi jsem napověděla, o čem jsme mluvily - a zamířila jsem do obýváku, kde mám co? Kde mám počítač přece! A tedy se odměním za dnešní úklid, za stres s očekáváním mé údržby, po přijetí ovoce na křížalky a už se nesu k hornímu plyňáčku. Stavím na kafíčko... a mířím k netu, zapínám a volím BLOG.CZ! Co jiného? Tenhle článek svědčí o snaze zase něco ze života pověsit na můj blog. Politovali jste mě a vlastně nás oba?

Není třeba nás litovat a dnes zvlášť. Žijeme, kašleme a chrchláme spolu, sýkorky se sytí a očekávají papu, internet jede (zase s přestávkami, co se to děje?), blog se mi plní - perfiš!
A teď už i já končím, po dlouhém článku budete mít oddech. Na brzkou shledanou.

Kitty

U nás se to taky stalo

20. prosince 2010 v 22:45 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Trávím teď dost času čtením spřátelených blogů a to tak že odzadu. Přesněji tedy od prvních článků studovaného autora. A zrovna jsem přišla na zajímavý článek o "změně rodinného ekonoma"...

Je z dávné doby, kdy moji rodiče byli ještě relativně mladou rodinou. My tři děti jsme postupně dospívaly, to pro ilustraci, že jsme tomu už trochu rozuměly. Jsem nejstarší a tak si mi jednou maminka ironicky a vlastně i nešťastně postěžovala, že táta naznal, že rodina moc utrácí a proto převezme roli rodinného ekonoma sám. Věděla jsem, že to tak není, ale o zdrojích rodiny jsem toho moc nevěděla. Začal se odvíjet podivný děj. Táta si nechal sestavit seznam POTRAVIN, které jsme běžně potřebovali. A protože neznal chod domácnosti, tak naplánoval, že každý týden půjdou s maminkou na nákup a bude nakupování.

V prvním týdnu to dopadlo. Podle seznamu nakoupili a táta si pochvaloval, co toho je, všechno máme a on hodně ušetřil. V dalších několika týdnech se scénář i obsah opakoval přesně podle seznamu. Pořád "ušetřil". A už asi tušíte, co se do měsíce projevilo a co maminka, zneuznaná jako dobrá hospodyně, věděla už předem.

Vezměme jako ilustraci třetí týden. V komoře stály vedle sebe tři mouky hladké, polohrubé, čočka (vlastně ta ne, ta nebyla k dostání nikdy, taková byla doba), hrách, fazole, hrnky sádla a podobné věci dlouhodobé potřeby, které se ale nevaří pořád a tak se vršily. Dál se kupovala i zelenina a maso, které jsme získávali od strýce, ale podíleli jsme se na něm svojí prací všichni mimo něj, což on nebral za důležité. A na druhou stranu - najednou chyběly ponožky, dorůstajícímu bráškovi košile, bunda, tátovi kapesníky, knoflíčky, taky košile, i třeba sozónní boty, do školy pravítka a takové věci. On táta ve svatém nadšení, kdy mu nějaká frajle potřebovala namluvit, že je maminka špatná hospodyňka, zapomněl na to, že ne jen chlebem živ je člověk. A maminka držela basu. Nám to vysvětlila, protože s tátou nebyla řeč, a my ji drželi s ní. Stačilo jen čekat a ona to věděla.

No a podobně jako v právě přečteném článku Ježurky (ale jinak než v příběhu o elektronické peněžence) došlo k tomu, že táta po měsíci svého "hospodárného vedení domácnosti" mínil tiše předat vedení rodiny zase do rukou mé maminky. Jenže neodehrálo se to "tiše", na to dostal ještě malou (ale sakra účinnou ženskou) lekci. Maminka nás svolala a řekla nám, že táta už nechce vést naše hospodaření, protože "no, vysvětli nám, jak se to má správně a co jsme ušetřili?" Jsem ženská a tak mi TEĎ dělá dobře, jak se kroutil a vymlouval. My jsme k tomu přihodili svoje stesky, že nemáme to a to a za maminky to bylo! Tehdy jsme byli rádi, že se situace zase normalizuje a tak jsme "všichni" odsouhlasili, aby zase maminka byla "bankéřem", tehdy jsme to asi řekli jinak, u nás jsme slovo bankéř ještě ani neznali. A postupně se naše "zadávená" domácnost dostávala do života. Už jsem o této etapě slovo neslyšela.

Ona ženština dostala své od mé maminky, která dobře pochopila, odkud vítr vál. A táta potichu uznal a prozřel, pak maminku všude vynášel a chválil. Neformálně - a to bylo to nejlepší, co muž ženě může dát. Za to jsme se mu neposmívali, za to jsme ho vysoko hodnotili. To byla ta nejlepší výchova příkladem, kterou jsme do života od svých skromných rodičů dostali...

Safra, tak mě napadá, kdy už dají administrátoři blogu do placu otázku nějak jako: "výchova příkladem"? Věřím, že by se urodilo mnoho láskyplných vyznání nejen o rodičích, ale možná i o zvířatech a kdoví o jakých příkladech. To by bylo teprve počteníčko...

Kitty

To jsem nečekala!

20. prosince 2010 v 21:35 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes máme dobrý den, počítač se vzpamatoval a zatím výstraha o vypadávání funkcí našeho počítače je podmínečná. Proto si dovolím něco humoru, vzniklého ze zemité situace...

Mám doma génia, dokonce bych řekla, že to je slabé slovo. Vlastně přesně ani ne génia, jako spíš pohotového takového toho, no, víte co myslím!? Potměchuťa. Je to tak, potměchuťství mého milého přítele dnes vytrysklo jako gejzír. Gejzír je výstřik něčeho, obvykle hmoty v přetlaku, jiskří a je tak spalující pro své okolí, že si na něj musí člověk dávat pozor. Na to jsem na chvíli zapomněla a tak mě zase dostal, ten můj humorista . No tak si přestavte.

Někde jsem přišla k faktu, že něco se jmenuje "lošák". Jenže jsem přesně nepostřehla, o čem byla řeč a tak jsem se Pepína přišla zeptat.

"Pepíno, co myslíš, co je to Lošák?"

A okamžitě se ozvalo od otočeného všehoznalého mudrce vysvětlení:

"Lochotínskej šák!"

A bylo to! Šok, nádech - a pak jsem se nezadržitelně rozesmála. Dnes mám mohutný katar na hlasivkách a tak můj smích vypadal jako salva ječivých zvuků, podobných jódlování, jak mi selhávaly postižené hlasivky. Předkloněná jsem se odrovnala ale úplně dokonale. A on?

On NIC. Ale dokonale nic. Jen tak blikl, co bude a pak se postavil k topení v kuchyni, jakoby... "on nic, ono to samo!" No - připočetl si bodík do seznamu všeho, čím mě kdy doběhl. Potměchuť jeden! Nebo jedna?

Zdraví Kitty

Pozor pozor!

19. prosince 2010 v 9:26 | Kitty |  Život mého blogu
Pozor pozor všem! Můj počítač začíná mít své dny a tak se může stát, že se na pár dní odmlčím. Venku je na dlouhou cestu zima a Mařenka je v lázních, tak kdybych se neozývala, jsem zde a nic se neděje, ale spojení se mnou snad jen přes telefon, když nebude zbytí.

To jen, kdyby došlo k nejhoršímu a nemohla jsem číst a psát z technických důvodů. Vydržte, pokud to půjde, tak se se mnou setkáte brzo. Pěknou 4. adventní neděli vám všem a pěkné Vánoce přeje vaše příznivkyně Kitty.

To jsem to dopracovala - vzkazuju přes blog. Vlastně proč ne, když tady je! To bylo asi nadlouho nejlepší rozhodnutí a počin, který jsem letos udělala. Pomáhá mi žít! A tak si žijte a nestrachujte se, žiju a budu to řešit, aby mi to nespadlo přímo na Vánoce.

Kitty

I tohle je masáž

17. prosince 2010 v 20:40 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Včera ve čtvrtek byl den, který měl raději nebýt. Až na pomoc masérky...

Včerejší den se pro ty, co mě znají z blogu, možná podobal černé díře v informacích. Taky jsem to (občas, když se vzpamatoval net) viděla v mejlech. Jenže zmizela jsem pro všechny ze světa. To se tak někdy stane, když něco nefunguje. Nemohla jsem odpovídat a už od minulého dne jsem se odmlčela vinou té pitomé zimy s poruchami či čeho. Ale nechme to, z tohoto článku mimoděk vyplyne, co toho bylo příčinou.

Už ve středu večer jsem normálně chtěla psát články na blog. Chtěla, ale nakonec jsem to vzdala. Stále mžikově vypínal proud, trpěla televize a padal mi tím počítač. Párkrát jsem to ještě zkusila, potom jsem ale uznala zbytečnost mých snah. A včera stejně tak, celé ráno jsem pátrala a zkoušela, dráždila bytného, jestli to není někde u nás, ať se jde ptát jiných... Ale kdo ve dne kouká na televizi a nebo u nás v dědině ráno píše na blog? Nikdo, to jen já. A pak jsem už musela k paní masérce. No tak jsem zavolala sestře, aby napsala mým blogerkám, co se děje, a šlapala k Mařence, zkusit to nakonec se napojit u ní.

Po asi kilometru ostré chůze jsem došla. A hned mi hlásila, že jí internet nejde. Právě to zkoušeli - no nejde. Pochopila jsem, že to všechno je jenom normální porucha, i když ta elektrika u nás se chovala jinak. Ovšem za okamžik to už zase šlo. Připojila jsem se a napsala útěšné mejly, aby děvčata pochopila, že se nic neděje (viz můj jeden dnešní článek).

Pak jsem už zamířila a došla k paní masérce. Postěžovala jsem si na krční páteř (asi ze stresu v poslední době) a ona mi ji masírovala. Přitom se ptala, z čeho to ztuhnutí může být a asi dost důkladně uvažovala. Usoudila jsem tak z toho, že mi navrhla, že něco proti stresu a smutku z poslední doby zkusí. A teď poslouchejte dobře. Znalí asi víte, co zkusila a jak to dopadlo, pro ostatní vysvětlím, proč jsem potom večer, ač nespavec, spala dobře a hned!

Vyzvala mě, abych se soustředila a pojmenovala, co mě nejvíc v poslední době trápí a co asi je příčinou zatuhnutí krku. A tak jsem po ní opakovala formulování jednotlivých těžkostí a smutků v posledním půlroce. Měla jsem jako formulku za jejího stálého držení mojí ruky a poťukávávní přitom mluvit o jednotlivých traumatech a bolestech. A že jich bylo, bohužel! Bez mého přičinění. Stále jsem hledala další a ona konala. Občas dělala kontrolu mého nádechu, jak tělo reaguje. Nesnažila jsem se to pochopit, jen mechanicky povídala, postupně jsem už ani nemohla mluvit, jen jsem poslouchala to, co jsem měla říkat já...

Nechápu to, co se dělo. Přišla jsem tam sevřená tuhým stresem, bolavá smutky z poslední doby, trýzněná bolestí v krční páteři. Pak jsem vypovídala o všem, ona se mne dotýkala jemnými doteky a já podle jejích pokynů dýchala a hodnotila účinek. Masáž znám, její účinek taky, nakonec i dřív mi pomohla zase s tou krční páteří a lopatkami. Ale tuto psychoanalýzu a poklepy jsem neznala. Jen jsem se tedy nechala vést a sledovala zlepšení. Zlepšení - ale úplně všeho!

To ale nebylo pro ten včerejší den všechno! Když pominu spokojenost s opětným fungováním internetu a pokusem o článek na blog (to ještě nešlo se soustředit po tolika nepříjemnostech) můžu konstatovat a děkovat a blahořečit téhle milé paní masérce - v klidu jsem večer po prvním televizním pořadu šla spát a usnula jsem snad dřív, než jsem se stačila podivit, že to jde. Usnula jsem snad do pěti minut! - A pozor, to mě ještě vyrušila ta hryzající myš, o tom je jeden z předešlých článků!

Tak, milí příznivci a příznivkyně. "Hlásím, že jsem opět zde!" Vyspaná, uklidněná, dokonce jsem opravdu uklidila polovinu černé kuchyně, opět píšu na blog svoje články. Smutek je jaksi mimo mne! Až se tomu zdráhám uvěřit. Je to sice opatrný, ale kýžený pocit klidu a řádu. Snad to vydrží. Ještě se o tom bojím mluvit, abych to nezakřikla!?

Kitty


Už to vím - není to myš!

17. prosince 2010 v 18:41 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Nadpis byl správný do včerejší noci. Teď už zase vím něco jiného...

Jak jsem tak několik minulých nocí čuměla beze spánku do stropu, všimla jsem si něčeho zvláštního. Po půlnoci (naše kukačky odbily dvanáct) jsem najednou uslyšela zvuky jako myší hryzání někde v jejich oblasti. Jsou mezi dveřmi a masivní skříní. Nevěřila jsem vlastním uším a udiveně a nevěřícně poslouchala dál. No fakt, bylo to tam! Slyšela jsem hryzání myši. Jak jsem tak neměla nic na práci a spánek nepřicházel, měla jsem čas špekulovat. Vím o něčem takovém, zažila jsem to.

Ještě na Moravě jsme bydleli v paneláku a jednou se nám do bytu v prvním patře dostala myš. Zjistili jsme, zlikvidovali a pochopili. Vždyť fejetonář Rudolf Křesťan, kterého ctím jako svého guru, taky psal o myši v jedenáctém patře! No a teď to mám tady!

Nechtěla jsem spáče vedle rušit a tak jsem si to jen uložila do paměti. Ale poznání šrotovalo dál. Vím, že jednou asi před měsícem, než jsem usnula, se mi stalo totéž a tehdy jsem se rozhodla to ŘEŠIT! Potichu jsem vstala a polehoučku šlapkala ke kuknám. Došla jsem až k ramínkům s pověšeným oblečením na tyčce a zlehounka a pomaloučku jsem rozhrnovala oblečení. A najednou rána! Kukačky odbily JEDEN ÚDER, půl jedné. A už jsem byla doma!

Ony totiž mají závaží tvaru šišky a jsou zavěšené na řetízcích. To známe všichni. Ale ne všichni jste někdy upřeně pozorovali, jak se projevují mechanicky a zvukově. Já ano, mám extra jemný sluch. Proto vím, že před dvanáctou hodinou se ozve jemné klapnutí a hned potom odkukají dvanáct. Ovšem jinak se chovají před půl jednou a každou půlhodinou! To klapnutí tam je, ale než kukna spustí, tak to trvá asi minutu - dost dlouho - než odkuká. A v té minutě leze ten řetízek dolů. Zrovna v té chvíli lezlo závaží po rukávu nových modráků, které tam byly pověšené, a dělalo to zvuk jako myší hryzání. Pak to kuklo a jindy už se to neopakovalo.

Možná je to příliš detailní a nezajímavé, jenže já jsem byla ráda, že nemáme doma myš a že jsem na to přišla. Vždyť se to dělo na tomto jedinečném místě v té jedinečné minutě a s modráky. Jindy budou modráky pryč a nebude se ozývat taky nic.

Nebyla to tedy myš!

----------------------------

Jak už vidíte tuhle přerušovanou čáru, můžete tušit, že všechno je jinak. A je...

Včera, než jsem usnula, jsem uslyšela to hryzání zase. Nebylo to ale v půl jedné v noci, šaty tam byly taky jinak - nechápala jsem! Jasné hryzání! Že by to byla opravdu myš? A bylo to silnější! Co mám dělat?

Vzbudila jsem ještě krátce spícího spoluspáče a nasměrovala ho na zvuk. Než se doprobral jsem mu v rámci šeptem odvyprávěla moji myšo-kukaččí teorii. A poslouchali jsme!

Bohužel, všechna teorie šla do kélu. Dvakrát bohužel, najisto jsme slyšeli myší hryzání. Dokonce možná se tak projevuje němkyně (zde řečený potkan). Dole to nebylo a tak jsem si živě představovala, že se najednou začne sypat zásyp mezi stropy a vykoukne na nás myš? němkyně?!

Je to jasné, je to hlodavec! Co dál neřešíme, pořídíme si asi kočku nebo otevřeme otvor pro kočky, kterým chodily, když jsme je ještě měli. A bude klid. Pastičky nám říkají, že myši na půdě jsou, občas Pepínovi "upadne" nějaká lapená a já ji jdu zkrmit slepicím, to už znáte. A moje teorie s kukačkami. Suchá je teorie a košatý strom života, ne?

Kitty




Spite na válečku

17. prosince 2010 v 18:00 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Zdravím a teď už současně i chápu ty, kdo nemůžou spát. Teď v poslední době smutku se mi to stalo taky...

Když jsem se předevčírem ukutlala do svého kutloušku na válečku pod rounečkem a začalo mi být trošku teplo, doufala jsem, že po řadě dní nespavosti konečně zaberu, Vždyť jsem pro dobré spaní už udělala všechno, tak proč by se to nemělo podařit?

Víte, já spím už řadu let na válečku. Kdysi dávno jsem četla naučný článek, že ten, kdo spí na válečku, si nevytvoří vrásky pod krkem. Nějak mi to utkvělo v mysli, sehnala jsem si onen div a už mě doprovází i do nemocnice a na rekreaci, prostě všude. Měla jsem štěstí hned napoprvé. Vím, že nejlepší je ten, který obsahuje duté vlákno. Zkusila jsem i stříže či molitanové kuličky, ale jen pohmatem, nelíbily se mi a tak jsem dál neexperimentovala. Můj "pecínek" je ten nejlepší a pořád jsem na něm dobře spala. I v ten večer, o kterém píšu.

Taky mám krásné drahé pravé rouno, pod kterým teď v době topení v pohodě spím. Teď v poslední době ale vlivem obrovského stresu mám studené nohy i ruce a tak jsem pro usnutí "ustlala" i studeným nožkám. Rozpárala jsem obal polštářku z rouna, na kterém nespím, a našila ho trapně na dolní konec rouna. Mínila jsem si do něho strčit ledové tlapky a bylo by to! K mé smůle to ale nebylo! Nespala jsem zas, nohy se opět neohřály.

I teď jsem si přetáhla pěkně rozměrné rouno přes hlavu, podepřenou a zahřívanou válečkem, nožky-rampoušky zastrčila do kapsy na konci rouna, jak spím na boku jsem si přetáhla dlouhé rukávy noční košile před pěstičky, taky ledové, foukala jsem si na ně, abych je zahřála. Splnila jsem podle mě snad všechno, abych začala klimbat a pak i spát... a čekala... a čekala

A čekala! Slyšela jsem kukačky bít dvanáct, jednu jako půl jedné a tak podobně až do půl třetí! Pak jsem to vzdala, vstala a napsala si tuhle situaci k počítači, protože to bylo v té tragice až směšné. Všechno nachystám, pohoda - a čumím do tmy! Půlhodiny a hodiny mi kukačky říkají, ať už zaberu...

A zatím se na vedlejší části letiště pilně pracuje! Dřevorubec pokojně řeže svoje dřívíčko, občas se ozve zařezání do suku, vzdechy a pomlaskávání (o čem se mu asi zdá? ), nohy kopou jako koně i jen hladí poslámku, potom dlouho ticho - jak já mu záviděla! Jak já mu záviděla to nevědomí spánku, spánečku, hajání a odpočívání. Moje láska mě svými projevy už dávno neruší, zaplaťpánbůh že tam řeže, že je a že ho mám. Ať jen zdravě zařezává co nejdýl a nezná situaci, kdy dusivý stres smutku odnímá milosrdenství spánku.

No sama od sebe jsem neusnula. Šla jsem si pro přítele a ten mě zahřál. Tušíte, kdo nebo co to je, majitelé studených nohou? No přece ta gumová věc! (ježíš, na co myslíte! ) No přece osvědčený termofor. A bylo to! Pak už mě hodiny nestihly vzhůru...

--------------------

Dnes mám pro vás radostnou zprávu. Včera jsem po ulehnutí usnula jako špalek do pěti minut! Ale to už je jiná historie: mám výbornou masérku a asi i senzibilku. Až mi to všechno dojde, tak vám to prásknu na blog. Zatím dnes - dobrou noc!

P. S.: Doufám že to nebudu zítra muset dementovat. To bych byla za dementa!

Kitty


Stará - městská - náplava

17. prosince 2010 v 16:48 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Teď při uklízení špinavé kuchyně mě tak napadlo, kde jsou kořeny toho mého mnohdy šťavnatého a někdy i naivního uvažování a psaní o životě na dědině, na farmě a tak různě. Fakt, že jsem si to pro sebe zformulovala, mě málem skolil z těch schůdků. A tak jsem hned zde (tím končí dnešní úklid, nebudu přece filosofovat na etapy, ne?). Celý obsah toho všeho jsem si vtělila do tří slov s pomlčkami v nadpisu. Ono toho asi bude víc, ale teď to vidím takto...

Mám nápady a taky píšu o věcech, které mému starému věku jakoby nepřísluší. Osobně se necítím stará a opotřebovaná, vůbec ne pesimistka a za svoje úspěchy v celém svém životě i teď s vervou bojuju. (Smutek z neštěstí v posledním půlroce mě ale skolil nepřipravenou). Ze slabostí si mnohdy dokážu dělat srandu (jak jinak to trefně slušně říct?) a někdo si myslí, že ten zlehčující obsah přísluší pouze týnejžrům! Co však naplat, je to ve mě a nedělám obsáhlé zkoumání, jestli se to hodí nebo nehodí ke "staruše". Když mě něco napadne a kouká z toho legrace nebo lehčí poučení, klidně sednu a hodím to do článku tak, jak mi to slina na jazyk přinese. Snad neurážím útlocit a když se náhodou jedná o někoho konkrétního, tak víte zainteresovaní, jak ještě zatepla se snažím dobrat se vašeho názoru s ujištěním, že pokud to bude nějak "ee!", tak to upravím. To by tak bylo k tématu "stará".

K bodu "městská" snad tolik. Na dědinu jsem se dostala k mé nynější lásce až tak v pětačtyřiceti a to jsem pak ještě deset let každý týden v pátek sem a v neděli domů dojížděla, protože jsem byla zaměstnaná. Než jsem práskla do stolu a opustila své životní poslání a manžela (ale to je jiná etapa, ten mě stahoval do malosti a pesimismu). Předtím jsem v dětství žila taky na větší dědině a z té doby mám praktické návyky a vědomosti, ze kterých teď těžím. Jenže jako dítě jsem si toho logicky moc nevšímala. A pak zase až do odchodu nastálo sem na dědinu jsem žila v panelácích v malém městě. I když - zase i když - jsem přitom jezdila pomáhat na dědinu mýmu strýcovi, který měl dobyteček a taky velkou zahradu a v ní si liboval, jenže sám na všechno nestačil. Víkendy byly jeho a nakonec i vědomosti a zkušenosti z dědiny. Tolik tedy k "městská".

A "náplava"? Logické , už jsem o tom vlastně psala to všechno předtím. V podvědomí cítím, že sice jsem už dlouho zde (světe div se - dvacet roků se známe a máme rádi), ale podstatu života na dědině lovím postupně pokusem a omylem. A zde je asi jádro pudla. Něco se mi stane, já "nějak" zareaguju a ono to není ono. Naštěstí většinou rychle zjistím, jak to je a hledám rozluštění, jak to napravit. Hledám poctivě, nejprve logicky u mého nejzkušenějšího, ale ten mě často doběhne a jsem za blbce. Já to ale klidně přiznám, jde přece o jádro věci a taky mnohdy o rychlost. Z těch ptákovin, kterých se mi nadělal a já na to naletěla, dodnes blogově žiju!

Tak když neuspěju, spěju za kamoškama sousedkama, Mařenkou, sestřičkou a netem - v pořadí většinou takovémto. O tom nebudu psát romány, je to jasné. "Nejsem blbá, jsem jen stará a náplava, kapišto?" se stalo mým mottem. Co k tomu víc říct?

---

Tak mě teď napadá - píšu o tom a vlastně ani nevím, jestli to někoho zajímá! Máte to někdo taky tak? Pak si žijete dobře, máte se rádi a snad máte taky co říct jiným. Já to tak cítím - ale raději jsem slezla z těch schůdků, abych nevypadala moc "vysoce chytrá" jako naše poslanci...

Kitty

Horácké noviny jsou špica!

17. prosince 2010 v 15:19 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Čistím při úklidu hromadu skel a na to potřebuju noviny. No ledajaké. Mou pravou lešticí rukou jsou Horácké noviny. To je opravdu špica! Obrázků tak akorát a pěkně sajou. Jenže...

...probírám se krabicí od bot, položenou ve výšce na darlingu, kde noviny jako noviny čekají na úděl podpalovadla. Letáky coby letáky míří dolů do krabice a ty občas chytnu a hodím do papírového kontejneru, ty nejsou dobré ani na to zapálení. A dnes? Různé Blesky a další čtiva po jednom výtisku tak, jak jsme si je občas koupili nebo je dovezla přízeň na podpal, Jarmarky a tak, ale kýžených Horáckých aby pohledal. Konečně jsem objevila po prolustrování celého balíku jeden dvoulist. Poklad pokladovatý! Tím se nejlíp leští tabulky. Nebudu tedy muset zbaběle podtrhnout nohy dnešních novin mému bytnému-čtenáři, kterému trvá přečíst tři dvoulisty někdy i týden. Ten by mi dal - takto ho připravit o jeho mediální poklad starý třeba týden! Tak už se zase nebudu moct na nic vymlouvat a musím k dílu. No, jeden dvojlist asi tak postačí a pak přejdu zase na jinou oblast kuchyně...

Zatím jsem stačila to kafíčko, pak teda to dýňové zelíčko a teď okýnka od příborníčku vesnického rukodělného. Jsou jen dvě a leští se jen dvě skla, to bude stačit. Pak se asi vrhnu na kredenc na prach, umyju nerezové hrnce na něm a ještě musím stihnout armatury (mám tam už od předoběda postavené schůdky, aby zmizely) a vlastně z nich ještě musím očistit plynový kotel. A to pro dnešek bude určitě všechno. Už mě svrbí prsty, blog čeká...

To stihnu. Mám tam už tolik témat, která jsou tak výživná nebo potřebná, že tomu holt nějaký předvánoční úklid musí ustoupit. Včera bylo vzrůšo a vy byste o tom nevěděli? Nemožné, to se nestane!
Kitty

Zase jedna lahůdka v dohledu

17. prosince 2010 v 10:16 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Dnes mě asi čeká nejlepší lahůdka v době vánoční. Ani vám nedávám tipnout si, protože byste mi to vůbec nepřála, děvčata. Tak už musím do toho kyselého jablka kousnout, tu to máme...

Včera mi nešel internet, vypadávala elektrika a sedl na mě masívní katar na průduškách. To by na den blbec mohlo stačit a bylo by to na jednu ženskou moc. Večer ale se všechno změnilo, takže se dnes odměním - úklidem černé kuchyně, jak já jí říkám. Čeká mě nejhorší úklid mastných, zababoučených a zaplísněných prostor kuchyně. Už včera jsem podnikla první pokus omést babučiny, ovšem jen tak zkusmo. Byla jsem v hlubokém útlumu a tak jsem to po pár metnutích ometačem pavučin vzdala. A dnes?

Jak toto dopíšu, tak ani nepotřebuju kafíčko na rozjezd. Bolení krční páteře je skoro úplně pryč, byla jsem u paní masérky, kterou pochválím ve zvláštním článku. Dobré je třeba dát hned a to dobré bylo, bolí mě to co mě včera nebolelo a nebolí, co mě na tom krku i v mysli trápilo. Bolí už jenom pomasírované svaly - ale dost o tom, to by na tu kuchyň ani ideově nedošlo. Už se mi taky masivně spustilo odkašlávání, spustila se rýma a včera večer hned, jak jsem ulehla tak jsem zabrala a po určitě čtrnácti dnech usnula do pěti minut jako špalek. Ale teď k té kuchyni! Vidíte, jak se mi do ní nechce?

Asi před třemi roky jsem si nechala postavit sprchový kout, protože vana je v kotelně věčně začuzená. Odborníci naznali, že sprcháč nemůže být v kotelně a udělali mi ji v téhle kuchyni. Ještě jsem na tom vydělala, protože zde nebyla tekoucí voda a tím ani mycí stůl, i když plynový kotel ano.

Tehdy při tvorbě sprcháče jsem zlámala odborníky a nechala si zavést obojí vodu do starého mycího stolu od Mařenky a dokonce rekonstruovali veškeré odpady jedním vrzem s tím vším. Dům se obnovil a já jsem to celé sama zaplatila; můj bytný to nepodporoval. On by to ČASEM sám udělal - chacháááá! To by to už za těch let, co jsem k němu dojížděla i teď s ním žiju, bylo zlaté! Nebylo to ani zlaté ani hotové a tak jsem si našla, domluvila a odstrachovala odborníky. S tím, že to nedopadne, jak mi můj nejpředvídavější pořád předkládal k věření.

Takže tenhle klenot očisty je hodný velké očisty, to jako prvé. Dál jsou tam už léta nebílené zdi plné mastnoty za plyňákem, to je taky lahůdka. Původně byly v dobrém úmyslu latexové, dnes jsou popraskané a dílem opadané, no lusk! To bude makačka nepěkná! Boky plyňáku a zašvihané topení čistitelné zase jen žabkou - další lusk. U topení stává můj bytný, když vyhlíží obědáře, v špinavých modrákách a na vrchu radiátoru je to vidět. Prostě makačka s radostí! Z toho můžete pochopit, že bych před nástupem do tohoto boje potřebovala kafíčko. Jenže místo něho sedím zde a podšprajcovávám svoje odhodlání tímto článkem. Kde ještě v řadě nutně čištěných drobností jsou armatury, lednička, okna a okénka, poličky - na chtělo by to semtex, pryč s celým zanedbaným vybavením baráku a vybavit nově a vesele. Na úklid si pozvat služby a sedět nahoře u kafíčka s nohou přes nohu!? Jo, už mi to jde, přehodit si nohu přes nohu, po shození těch dnes 25 kilo za půl roku jsem si to včera zkusila - tajně, jak jinak - a jde to. Můžu si elegantně přehodit nožku přes nožku a koukat na pracující... co to kecám, vždyť to čeká mě! Bohužel...

Ale zase - bohudík. Potřebuju ten pohyb - o tom už jsem taky psala. Tak teď dopíšu tento odstaveček a jdu na to. Ono se najde ještě pár věcí na očištění při tom generálním zátahu na omšelost naší kuchyně, ale už pomalu vstávám a du du du, ať mám všechno hotový! A du, ať nežeru!

Přece jen se mi tam nechce, držte mi palečky, ať to dlouho netrvá. Víte, že špatné věci začnu řešit až nastanou. No - teď nastaly a já fakt pádím dolů do naší kuchyně. A taky vyčistit nové lino, jak já zrovna tuto prácu nenávidím!

Už du.....................!

Kitty

Ani čárka, co se ti stalo?

16. prosince 2010 v 20:11 | Kitty |  Život mého blogu
Někdy pár slov v mejlu potěší. Sice zrovna není důvod k obavám, ale to spřátelená blogerka netuší a má starost. Včera mi od ní lítaly komenty tak jak četla moje články na blogu a dnes se strachuje, proč nepíšu. Prý:

"...ani čárka na blogu ani v mejlu..."

Lásky moje spřízněný blogerský, už píšu! Vidíte toho veselého smajlíka? To jenom jsem se rozhodla konečně rozuklízet dům a taky, jak píšu předtím, vypadává elektrika.

Víte, to je tak. Postupně, jak jsem zase začala psát články, hlásí se mi řada nových děvčinek, které se nějak dostaly k informaci o zaměření mého blogu a rozhodly se podpořit mě i v jiných kvalitách mých článků. Dokonce jsme vylustrovaly mužskýho, od kterýho možná taky získám podporu a pomoc. To ještě není všechno. Každá tak, jak postupně četly, mi posílala mejly s tím, že mi zkusí pomoct s různými kvalitami mého blogu. Tak se tam třeba objeví fotečky, víc barev, nebo možnost si chatovat nebo nedejbože spojení se SKYPE. Z toho mám ale strach, ještě na to asi nejsem zralá.

---------------------------------------------------------------------

... Včera a dnes jsme zde měli poruchu na netu, byla jsem z toho dost nešťastná. Až z těch potíží mi došlo, jak je blogování pro mě důležité. Pořád mi to padalo, to bude zasekané, budu muset konečně pozvat svého regenerátora počítače, abychom to zbytečné odmazali. Dnes navečer už zase sedím a píšu. Jsem z toho celá rozladěná, ale jak chytnu slinu, tak to zase rozjedu. Slibuju. Snad už mi PC nebude, chudák, dělat těžkosti a budu případně rozdávat humor.

Mám něco namyšlené a pokud to vyjde, budete nadšení. Takže už snad nebudou výčitky, že ode mne nemáte ani čárky. Zůstaňte mi nakloněni. Díky.

Kitty

Dobrý? Chutná?

16. prosince 2010 v 10:12 | Kitty |  Vykutálenosti
Každý všední den si odnášíme v obědníku obídek z námi pořád chválené vývařovny. A ve dny sváteční nebo o víkendech vařím mému nejmlsnějšímu příteli já. Ráda, podotýkám. A on to zase rád papká...

Mám trochu jiný jídelní režim jako on. Já jím podle mého jídelního režimu a on může spapkat všechno. Už jsem řekla, že vařím ráda a racionálně. Občas experimentuju s obsahem i formou, takže mi taky řekl, že kdybych to podala chlapům na dědině, bylo by to obratem na stropě. Dotud je to v pořádku.

Jsem ale ženská. Taky bych ráda někdy slyšela pochvalu za ledacos a zvlášť za připravené a s láskou naservírované jídlo. No a životem poučená jsem tedy přišla na to, že když se nepochválím sama, tak se načekám!

Od jisté nedávné doby je to u nás tak, že můj nejfajnšmekrovatější strávník dopapává obídek nebo večeřičku nebo cokoliv a já myslím na pochvalu. Než polkne poslední sousto, tak se mu dostane otázky:

"Dobrý?" nebo jako obměna:

"Chutná?"

Ptávala jsem se dřív i další otázkou, ale teď už se jí vyhýbám. Zněla jako:

"Máš dost?"

Už ho mám tak vycvičeného, že ještě s plnou papulkou horlivě odpovídá nebo kývá a na moje položené dvě první otázky zní logická odpověď:

"Jo" to ještě dožvýkává, nebo "Ano", když utírá zbytky po krmi.

Tou třetí otázkou se už delší čas neptám. Zajedno by mě stejně strategicky neslyšel, protože je to óbrjedlík, a za druhé si stačí sám. Dnes už se přece jen retýruje, ale byly taky doby, kdy se po jídle strategicky nenápadně zvedl a ze zásobní nádoby se obsloužil sám. Už jsem o tom taky psala - po nějaké chvíli jsem uslyšela jemný cinkot v pernici bramborového salátu, celým tělem kryl předmětnou pernici a tiše se činil jako o život. Když jsem přece jen zjistila jeho dojídání, rychle ještě utrhl dvě tři lžíce a přitom s kuckáním vysvětloval, že to jenom zarovnává...

Neznáte to z domu taky? Navíc teď už ani nevyčítám, že mi "zvečeřel" část jídla, kterou bych ráno dala do pomazánky...

P. S.: Dnes jsem opravovala váhu, na které se vážím, a musela jsem ji vzít do obýváku, abych na opravu líp viděla. Géniové výrobci jeden kontakt na tužkovou baterii nalepili víc dolů a pružina za baterií druhý konec baterky vyhodí z kontaktu. Dnes jsem to spravila tak, že jsem mezi poslední dvě baterky dala složený papír a ten dotlačil onu "skákací" baterku do držáku, který tam na to je. No a proč to říkám? Protože se naklonil nad ukazatel nahozené váhy a komentoval pro mě libé číslo sloganem:

"Už vidím, jak tě to vyzmizíkuje!"

Je to spravedlivé. Já sice spíš nejím než jím, ale on roste do šířky a závidí! Nebo se to jenom diví? Co myslíte?

Kitty



To byla prda!

15. prosince 2010 v 23:26 | Kitty |  Život mého blogu
Tahle zima je divná. Občas v posledních dnech vypadne na okamžik elektrika. Škodí to televizi i mému počítači, na kterém píšu články na blog. Neuložené mizí...

Dnes večer u nás. Napjatě sledujeme film Holky v porcelánu. Mohutná šéfová jde zjistit, proč nepřišla do práce jedna její mladá dělnice. Má strach, že se jí něco stalo. Oknem vidí v jejím pokoji zoufale štěkajícího psa, ruka visící z postele jakoby končí krví. Rozhoduje se a kabelkou rozbíjí okno! Sklo ještě nedořinčí - a tma! A zase hned už nabíhá i televize i PC. Hodím pohled bokem, vidím nadouvající se tvář naštvaného mohutného bytného, nádech a slyším:

"To byla prda! Ať mě nes.rou!!!"

Úderné hodnocení! V jeden okamžik nás vylekaly tři věci. Tři v jednom! Šéfová Světluška boří kabelkou okno a sklo řinčí - najednou tma - a současně s ťuknutím vypnutí proudu škodí televizi. Já navíc tuším, že vtip právě dopsaného textu je vepsí, ufrnkl do kamsi. Budu muset pořád ukládat!

Je zima. Je blbá zima. Je nebezpečná zima. A škodí!

Končím s článkem na blogu. Pořád to poblikává... Dobrou noc, jdeme do pelechu. Blbá elektrika! Ať mě nes.rou!!!

Kitty

Je hotovo, je hotovo, je...!

15. prosince 2010 v 20:36 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Poslušně a radostně hlásím: je hotovo. Větou oznamovací. Ale to úsilí, než jsem to mohla zahlásit...

Včera i dnes jsem avizovala všem v mejlících, že už musím přestat smutnit a konečně se dát do úklidu na vánoce. Přesvědčování nepřesvědčování, že se dá vánočně uklízet taky až na jaře, jsem přestala brát vážně. A tak když jsem slíbila, že konečně už začnu zase psát články na blog a já opravdu začala, tak jsem se dala i do toho úklidu. Ze žebříčku akutních potřebných prostor vyhrála moje výběrové řízení kotelna.

Udělala jsem si bojový plán. Prvně okno, pak držák toaletních potřeb, tabulky dveří, sundat a vyprat závěsy, armatury, WC... A jak to dopadlo? To se dá skoro okopírovat z jiného článku s názvem "Jsem flexibilní!". Protože záměr je záměr a hosipa, případně mé nejpilnější druhé Já, to zkrátka mírně mění. Takže - teplá voda se sodou, hadřík, noviny a jachy jachy do kotelny. Stojíc ve vaně - špinavé až bůh brání - jsem odhodlaně umyla okno, pěkně vyleštila novinami, bájo, to mi šlo! Potom se vylámat z vany a hurá na poličku s toaletními potřebami. V naší kotelně se občas začudí tak, že je tam černo a černočerná byla i polička se šampony a tak. Už dávno vím, že na to saponát neplatí, jen žabka. Vyndala jsem kdysi krásné flakony a petky. Vlhkým hadříkem jsem započala smejčit pavučiny, pak prach a saze od kotle a - můj nejpilnější tam musel pro horkou vodu. Vyklidila jsem pole a začala čistit čtyři tabulky ve dveřích na druhém konci kotelny. Nato jsem odešla pro schůdky, abych mohla vyžabkovat poličky té toaletní poličky ve výšce. Jenže mě popadla chuť na kafíčko, postavila jsem si vodu a rychle ještě šla sundat závěsy. Kafíčko jsem si pak nahoře vychutnala a plánovala, jak dál. Nesla jsem schůdky, uviděla závěsy, dala je do pračky prát a donesla schůdky k poličce. Na houbičku jsem nasypala žabku, když mě volal Pepíno, že honem ať jdu k němu, že padne vláda, protože se krade ve fondu životního prostředí...

Myslím si, že není třeba pokračovat! Znalí už ví, že mě vždycky něco vyruší, odbočuju, stihnu většinou řadu jiných věcí a skutek pomalu utíká. Dnes zde byla (asi z nutnosti) změna. Přes všechny odbočky mě linka mého záměru zavedla do cíle. U mladých je to normální, divili by se, co a proč to píšu. Ale dnes jsem opravdu vánočně uklidila kotelnu. Zase se lesknou armatury, bojler, klozetová mísa, odvzdušňovák, nádrž darlinku, světlo i vana. Zvítězila jsem sama nad sebou a nad okolnostmi!? Už zase začínám normálně - no normálně fungovat.

On je v tomto období potřeba plánovat pohyb, aby tělíčko dobře fungovalo. V létě je to zahrada a v zimě se nutím do procházek. Až tak, že třeba se vyštafíruju na zimní vycházku, lapnu nordické fofrhůlky a jdu třeba za Mařenkou vedle do dědiny. I za cenu, že není doma a u jejich zavřených vrat se otočím a bez lítosti zase radostně šlapu domů. No a další alternativou dnes byl úklid té naší unavené kotelny.

Pohyb si už zase začínám užívat. Dnes jsem byla lámat masérku taky dost daleko. Překvapilo mě až doma, že jsem vlastně šla jako chodec a ne funící mašina jako před půlrokem. Kdo neví, ten neví, že jsem před půlrokem měla o dvacetšest kilo VÍC. Už nenosím ten batoh žlutýho blbýho špeku! Zase už se klube taková ženská jako ve čtyřicítce, když jsem si začala hledat chlapa pro život. No, kilama to pomalu bude, ale tvářička utrpěla věkem. Když už jsem si začala pěstovat úsměvné vrásky a ty se mi začaly líbit, přišlo neštěstí a celá má tvář zešedla žalem. Přesto už se zase začínám dívat dopředu a ne jen slzavě před nohy...

Tak snad už chápete, proč byl pro mě úklid začouzené kotelny taky vítězstvím. Dala jsem se do pohybu a současně utrpěla úspěch, že jsem dokončila, co jsem si naplánovala. To v poslední době moc nefungovalo. Dnes se mi opatrně zase začalo dařit.

Držte mi palečky, ať mi to odhodlání vydrží a skončí neštěstí a smutky. A já zase slibuju, že budu ráda psát na blog ty ptákovinky někdy i pro pobavení.

Kitty


Škatule hejbejte se!

14. prosince 2010 v 17:01 | Kitty |  Vykutálenosti
Nadpis značí něco jako hru. To, co se nám dnes doma podařilo, ale hru nepřipomínalo. Spíš něco jako zmatení smyslů. Posuďte sami...

Bereme obědy a k tomu máme tři jídlonosiče. Tři jídlonosiče hliníkové. Vědomi si toho, že někdo upozornil na riziko při vaření v hliníkovém nádobí a tedy i uchovávání hotového teplého jídla v tomto kovu, nově jsme podnikli ozdravné opatření a zakoupili si tři nové různě barevné plastové jídlonosiče, že je vyměníme za ty hliníkové. Nerezové sady jsou rozměrově větší a tedy by se nevešly do chlívečků nosiče jídlonosičů, ve kterých jsou předpravované k naplnění chutnými obídky. Tři jídlonosiče jsou proto, že jeden čeká v ZD na naplnění druhý den, druhý odebereme plný a třetí přineseme při odebrání tohoto oběda na další den.

Dnes nastal čas jít pro oběd a můj nejobětavější, chtivý oběda, se mínil vydat pro teplou krmi, právě přivezenou z vývařovny. Při tom musí vzít ten poslední a nezůstane tedy v zásobě žádný. Je to trochu složité, ale má to systém. Neměl mu tam zbýt žádný jídlonosič, jenže... jeden mu tam přece jen zůstal. A teď začalo strategické uvažování, kde se stala chyba.

On se domníval, že tedy dneska oběd nedostaneme, protože jsme v neděli nedali nádoby. Nedělní nádoby jdou v pondělí po obědě na úterý a tedy pokud bychom v tu neděli zazmatkovali, neměli bychom dnes oběd. Jenže oběd dnes - v úterý - v pořádku donesl. Poznáte, jakou jsme tedy udělali chybu?

Přece jen vám napomůžu. Vyjděme z toho, že jsme v neděli jídlonosič dali a tedy v úterý oběd dostali. A jestli v úterý máme DVA jídlonosiče, tak jsme si v pondělí přinesli oběd, ale nádoby jsme tam nedali . To by se při dobré paměti stát nemohlo. Ovšem stalo se to. On totiž můj nosič obědů (včera bylo náledí a to já z domu nevystrčím ani nos) chudinka ťapkal pro obídek hned jak dometl před domem a nevzal si jídlonosič, který měl vzít a nechat ho v králíkárně (jak říkáme boudce na jídlonosiče) na zítřejší odvezení. Oběd vybíral nesoustředěný, protože se tam potkal s paní informátorkou a kamarádem ze ZD . S oběma probíral světoborné události z naší obce, ty se snažil zapamatovat, aby mi je ještě za tepla mohl vyslepičit. No a ušlo mu, že má nahlásit na odnesení ten dlužný jídelňák...

Tuším, že v tom nemáte příliš jasno. Ale - přece je to tak jednoduché. Jak ten můj uvidí babu, tak zkrátka nevidí neslyší, i když je jí osmdesát. A s chlapem musí přece probrat, co je hrozně důležitého, aby mohl potom odpovědět na moje zvídavé dotazy. A při tom přece nejde jen tak vnímat nějaké nádobí!

Nezbylo chudákovi než vzít jídelňák do kabely, nastartovat araba (velociped) a hrnout do ZD dát do kutloušku jídlonosičů ten náš. Stejně se tam ten náš skoro bál, protože hodně lidí teď v zimě na dědině zabíjí a mají svoje špek a uzené, a taky dalších řada se dala do odebírání jídla z hospody. Je dobré, je ostré jako z hospody, ale na tu naši vývařovnu nemá. Nedělají peciválky s mákem!!! a vynikající cibulačku!

Já nejsem strategický typ. V rychlosti bych to dohromady nedala. Mně dělá potíže spočítat, kolik mám chtít za plato 30 vajec. No, to vlastně dohromady dám, ale už dvě plata a nějaké dopočítání dluhu z minula, to nedám! Faremní matematika mi nejde stejně jako matika ve škole - a to mám několik středních a dvě vysoké školy! Ty mám proto, že tam po nás matiku nechtěli. Ironií osudu bylo, že jsem v době svého zaměstnání musela doučovat svoje učně zrovna té matematice. Ale to bylo podle mě něco jiného - stačilo si prostudovat látku předmětné lekce a dělat chytrou. Jako to dělají učitelé. Oni taky při výuce nemyslí, jen vědí něco o něco dopředu.

Tohle byla těžká práce i tak, pochopit v rychlosti jak to je a teď ještě vysvětlit, jak to být mělo a nebylo. Ale jídla v těch nádobách jsou většinou mňam. I když vlastně jen málokdy je ochutnám - pořád jím podle svého systému a NEPŘIBÍRÁM kila. A nezávidím... I když... ty peciválky...

Už jsme v hlavním proudu!

14. prosince 2010 v 10:25 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Naše vesnička je malá, ale její náves s kaplí pěkná. Zaznamenala jsem dokonce vánoční výzdobu. Letos ještě bohatší o jeden rozsvícený rostlý strom v parku a jeden - no o tom chci dnes psát...

Je to už kolik dní, co jsem zaznamenala pěknou změnu na naší návsi u kaple. Už dlouho dopředu se něco nezvyklého dělo po večerech v hasičárně a dostala jsem echo, že hasiči chystají překvapení na vánoce. Klepalo a bouchalo se tam a něco bylo potom nachystané na vlečce u bejčárny. Až jednou navečer jsem zaznamenala veliké světlo večer při kutění večeře. Okno mám do parku, stromy už svítily, ale další zdroj jsem neviděla. Tak jsem nahodila na sebe něco proti chladu a šla jsem skouknout, co je to tam tak nasvícené.

Byla mlha, přesto už od vrat jsem viděla a pochopila, že to bude asi to překvapení. A bylo. Krásný dřevěný chlív s dvojicí rodičů a dítětem na jesličkách. A před nimi - dvojice oveček. Byly ze sena, roztomilost sama. Otci i matce svítilo nad hlavou třepení jako svatozář, i dítě v jesličkách mělo podobnou, před střechou kometa. No jasně, betlém. Postavy v nadživotní velikosti, stály na stráži u dítěte. Vánoční betlém i u nás. A takový pěkný, prosté postavy v prostém prostředí. A ty ovečky!

Někdo z dědiny myslel na to, jak ozvláštnit vánoční čas. Sice jsme tím vpluli do proudu oslav vánoc, kdy se betlémy objevují skoro v každé obci. Tento náš hodnotím patriotisticky jako vůbec nejhezčí. A v noci pěkně svítí. Škoda, že ten první večer byla mlha, nemohla jsem si ho vyfotit na památku. Samozřejmě jsem pořídila zápis, že tehdy a tehdy se u nás objevil nový betlém. Fotku udělám, až nebude mlha... ale dodnes je jaksi každý večer mlha... zatím to vyfocené nemám.

Co ale hodnotím jako vůbec nejlepší na tomto našem betlému? Je tichý! Nikde neslyším už obtěžující řvavé "vánoční komerční" melodie. Ti dva tiše stojí u svého rozesmátého dítěte a nevytrubují dodaleka, že "se narodil".

Když napadlo hodně sněhu a na ovečky napadalo hodně sněhu, protože stojí před střechou toho chlívku, nějaká dobrá duše je oprášila, aby nám nenavlhly a neoplesnivěly. Myslel i na ty (ne)živé tvory, aby ani ony netrpěly nepřízní počasí. A tak i ty ovečky jsou dodnes pěkné a senečko na nich načechrané. Jen ta čepice na tom jejich plůtku mi tam pořád nesedí.

Ono totiž se stalo, že jsem našla u silnice pěknou zimní pletenou čepici. Asi se děti kočkovaly a jak to bývá, čepice spadla a "natruc si ji nevezmu, když jsi mi ji shodil/a!" Oprášila jsem ji a nenapadlo mi nic lepšího než ji pověsit na plůtek u oveček, že si jí všimne ten nebo ta, kdo o ni přišli. Nevšiml a nevšimla. Dodnes tam visí. Nechybí vám?

Abych nezapomněla. Letos zvlášť děkuju hasičům a zastupitelům, kteří mysleli na naši vánoční náladu a postavili u kaple tuhle pěknou upomínku na Vánoce. I když je to v záplavě betlémů na našich vsích "jedna v řadě", je tu a je naše a je zvlášť pěkná. Je obyčejná, není to umělý produkt komerce vánoc. Jako tradiční život na dědině. Kde to v městech mají?!

Kitty

Kde najít ten správný krystalový?

14. prosince 2010 v 9:51 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Mám výbornou sousedku Martu a ta je taky výborná cukrářka. Teď na vánoce musí upéct dvacetjedno kilo krásného vánočního cukroví. A tak peče a peče. Já jí loupám ořechy, buráky, mandle, zakrajuju pěkné poloviny na ozdobení a tak různě. Občas odvádím práci a zajdu přitom na kafíčko...

Mimo toho, že mě posiluje v mé smutné situaci, taky občas něco potřebuje. Všechna vajíčka našich slepiček jsou pro ni a ještě pár dalších věcí. No dobré sousedky, i kdyby nic nepotřebovaly, tak občas zajdou pro něco... a pokrafají, co je nového a tak... to tady funguje. Včera taky.

Ozvalo se klepání na okno. Kouknu - Marta. Otevřu dokořán a slyším:

"Maru, potřebuju krystal. Mám takovou tu krupicu, ale to je jemný, já potřebuju hrubej krystal, jinak to (něco) neudělám, nepodaří se to! Nemáš?"

Nejsem cukrářka, tak nevím, co to chtěla dělat, že bez hrubýho krystalu to byla katastrofa. Donesla jsem "krystal" z komory, dva pytlíky otevřela, ale nic, bylo to "jemný". Stály jsme tam jak dvě vdovy, koukaly do pytlíků a málem si zoufaly. Ona naříkala, že nemá "hrubý", já zase naříkala nad dvěma otevřenými pytlíky. Cukr nepoužívám, to byly ještě starší zásoby, kdy já to spotřebuju?

Nakonec si zase okamžitě poradila - jak jinak, praktická zkušená ženská, co si musí poradit sama hodně často. A tak z ní vypadlo:

"Víš co? Zajdu se zeptat k Jožkově Mařence. Ta by mohla mít...!

a už je zase v tahu. Ohnivá čára, to něco, na co potřebovala "hrubej krystal" už súrilo. A tak jsem zase zůstala sama. Trošku mě vyrušila ze strategického uvažování, co prvně začít uklízet - kuchyň nebo kotelnu? Nechtělo se mi do ničeho, ale nakonec jsem se rozhodla pro kotelnu. Její stěny a zařízení, neřkuli okna, utrpěla několikerým začuděním kotle. Tak bude jen dobře, když se to projasní, očistí, bude lepší nálada.

A jak to dopadlo? Typicky. Včera už na to nedošlo a dnes píšu. Jen záměr zůstal pevný. Bude potřeba umýt okno a šest tabulek ve dveřích kotelny, aby se zlepšila nálada, když tam bude moct víc sluníčka...

Kitty

Loupeš?

14. prosince 2010 v 9:14 | Kitty |  Vykutálenosti
Včera se nám stala příhoda, kterou vám dnes prásknu. Včera jsem totiž ještě bolestivě rozjížděla můj psací zahlcený motor, dnes už je to o poznání lepší a i trochu humoru můžu přidat ze včerejška...

Loupala jsem ořechy, mořila se s množstvím červavých a černých potvorných plodů. Letos těch ořechů bylo málo a tak všichni červi museli do těch pár, co se urodilo a podle toho to vypadá.

Měla jsem tam řadu nádob - desku pod kovadlinku na rozbíjení těch nejtvrdších, misku na rozbité, misku na vyloupaná jádra, větší misku na skořápky a největší pernici na zásobu ořechů. Můj nejmlsnější seděl bokem ke mně a skoro se ztrácel za nádobami. Jen občas jsem uslyšela lusknout rozlousknutý ořech... a najednou mě napadlo, že ořechů v misce na jádra nepřibývá. Blikla jsem na něho a on pěkně soustředěně louskal a s jádry šup do mlsné pusy. Tak jsem se jen tak nevinně zeptala:

"Louskáš?"

Co nastalo, to jsem mohla (měla) předvídat. Z uvolněného sedu u stolu a soustředěného pohledu bleskem přešel do přihrbení, pootočení těla a zakuckání. A okamžitě slyším:

"Louskám!"

Nic víc nezaznělo. Co k tomu dál říkat? Louskal - věta oznamovací. Konstatování pravdy. Já bych byla ta poslední, kdo by mu vyčítal, že si svoji bohatou stravu doplní ořechy. Má tam svoje od sestřenky Mařenky, ty si asi chrání, a tak trošku zahyenil na cizím.

Louskal...

Přející Kitty

Vyhnilej džus!?

14. prosince 2010 v 9:13 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes ráno, hned po příchodu do obýváku a ještě v přítmí, než vytáhneme okenní rolety, jsme uslyšeli krátkou ránu a zvuk, jak něco padá. Zahledala jsem v lustru, měla jsem za to, že mohla vybuchnout úsporná žárovka. Tam však jsem nic neviděla a tak jsem lustrovala dál. Nakonec jsem vytušila na zemi vedle televize průhledný předmět a už jsem byla doma... Dnes hned ráno ještě za tmy jsem na své zahlenění donesla nahoru do obýváku taky jitrocelový sirup, aby podpořil vykašlávání. Byl v malé zavařovačce s plastickým víčkem. Vlastnosti této tekutiny už znám. Totiž - jak i trošičku začne kvasit, tak vyrazí víčka, kdyby byla klasická kovová, natož tahle plastická z PVC. No a to byl děj k té ráně - víčko vyletělo a udělalo "bum!". To jen tak na úvod...

A teď uvádím dnešní ranní situaci, která se týká nadpisu. Sedím u snídaně, naproti mně moje druhé lepší Já, upije čajíčku, zaškaredí se a slyším očekávanou otázku:

"Co to je?"

Očekávala jsem tuhle otázku. Čas od času ukutím na snídani podle potřeby i nějakou bylinkovou specialitu, dnes čajík. Ještě za studena jsem tam dala hrst plodů černého bezu, pár podrcených zrnek ostropestřece, zahřívala a do vařícího přidala hrst slupek z jablíček a hrušek. Když to zavřelo, nechala jsem to 15 minut stát a pak nalila do čtvrtlitráků, kde už byla tak půldeci mého jitrocelového sirupu. Tušila jsem, že tenhle nápoj není z těch nejchutnějších ani dokonce nejvoňavějších. I jmu se ruče vysvětlovat mému ušklebenému protějšku:

"No, jsme zahlenění, tak jsem tam dala černý bez, ostropestřec, šupky z hrušek a jablíček a do hrnků ten jitrocelový sirup. Není to moc chutný, ale zdravý!?"

Šklíbí se dál a tak připomínám:

"No, no, je to lepší než tvůj fujvýluh z divokýho česneku..."

Vím, o čem mluvím. Každý rok nadusá do blízkého lesa a natrhá kabelu listů divokého česneku. Já to dávám do jídla i jen tak na chleba, jak jen to jde (je to zdravý a posiluje) a on si toho naloží do lihu z lékárny podle předpisu. Jsou toho obvykle dvě sedmičky zavařovačky. Nechá to tam hezky dlouho a pak to "užívá". To jeho užívání spočívá v tom, že se toho notně napije a pak prská, kašle a chrchlá a line se od něho (ne)libá vůně česneku. On to totiž nescedil, nabere do pusy hodně toho zelenýho fuju, pomele v puse, vysaje a vyplivne. Pak chvíli kucká a jak popadne dech, tak brumlá - no ale je to jeho a je to zdravý a on to ví líp!

Tak jak jsem připomenula výluh z jeho česneku, ještě nedůvěřivě zhlédl podezřelou tekutinu v hrnku a aby se neřeklo, tak to uznal a já slyším polohlasem:

"Je to jako nějakej vyhnilej džus...!

Tím to bylo odbyté. Ještě dostal vysvětlení ke dvěma předloženým doplňkům stravy, že je to dvoubarevná tobolka na nehty a pilulka s ostropestřecem na játra ještě po Kitynce. Ty nám předepisoval veterinář na její namáhaná jatýrka, draho jsme to kupovali a sami si to odepřeli, a teď po jejím odchodu to budeme muset využívat sami. Dávám to jen občas - jako lék. Tak si to lupl do pusy, zapil dnešním čajíkem, zaprskal a uznal, že teda potřebujeme odhlenit. To bylo moje veliké vítězství, že už se ke mně nedonesly další protesty. Mimo:

"No když je to po Kittynce..."

a další veškerá diskuse ustala. Lapl rádiovku a odkvačil na poštu, aby neprošvihl termín nákupu osmisměrek pro mě - jako každý měsíc. Jsou v nich totiž rady, co a jak s bylinkami...
a on ty rady nasává jako houba. Pak dělá machra...

Bylinkářka Kitty


Strašlivě zahlcený sentinel

13. prosince 2010 v 22:28 | Kitty |  Život mého blogu
Nevím, jestli správně chápu, co je to zahlcený sentinel. Představuju si to tak, že nějaká obří mašina celá udušená kvalitním palivem je nucená se znovu rozjet a pracovat. Přesně tak se cítím já. Byla jsem plná energie a optimismu a pak najednou náhlá smrt mladého synovce v rodině mi podtrhla nohy tak masivně, že se z toho dodnes nemůžu dostat. Všechny radostné aktivity mi odletěly a jsem v hluboké depresi. Přesto cítím nutkání psát a navázat na minulé normální činnosti včetně pokračování v článcích na blogu. Jenže jde to strašlivě těžko...

Už jsem začala psát, horkotěžko jsem napsala dva články. Pořád mi ale chyběly nápady na články. Až dnes jsem si zapsala už čtyři nápady a už tento článek je jedním z nich. A i v tomto zárodku nového optimismu mi zrovna vypadla elektrika (větrem a mrazem) . Chápu rozmary náhody - nakonec i ta nenadálá smrt byla takovým zásahem shora. Přesto jako malý červíček jsem rozhodnutá navázat. Vždyť už mi napadly docela dobré náměty na články. Asi jako u Bati, od samého pracného začátku s přiznáním nedobrého stavu mé mysli se dostat do tempa. I za tu cenu, že při tomto psaní budu co minutu ukládat napsané, aby mi ani to minimum psaní neodletělo do éteru.

Mám při tom svém stýskání podporu a za ni moc děkuju. Jsou to spolublogařky i milé sousedky i z naší přízně. Jen to mě dnes přivedlo k tomuto vyznání těžkostí mého blogového psaní. Věřím, že bude líp a zase ze mě budou vypadávat slušně popsané denní příhody na naší farmičce. Už jsme na ni jen dva, chybí mi tu naše malá kníračka Kitty. I z tohoto smutku se dostávám, i tady věřím v sílu času a pozapomenutí.

Takže - musí být a bude líp i na blogu Doufám-počteníčko. Dnes už to nezvládnu, opravdu není ideální co minutu ukládat, co tak pracně vyznám. Takže dík za podporu a já zase slibuju, že to nevzdám, ani náhodou .

Vidíte ty smajlíky? Pořád si netroufám dát tam ty optimistické . Připadá mi, že se to v době smutku nesluší. Proto asi lidi o neštěstí nechtějí psát - teď jsem to pochopila. Budu tedy psát pokud možno zpočátku o denních věcech, nechám tu tragickou situaci v klidu, pokud to půjde.
A v tom prosím o pochopení. Ale - o tom nejdříve zítra, dnes už na to nemám energii...

P.S.:
Motoristi, znáte to. Přechlastané auto musíte dostat do pohybu: točíte klíčkem, sem tam bafne černý smradlavý oblak z výfuku, kašle a chrchlá to, postupně se ale začne ozývat vyšší a hladší hlas motoru. Nakonec se motor prokašle těžkou etapou a zase začne povídat a nakonec zvonit jako osvobozený ve svých normálních otáčkách. Právě tak to teď vypadá ve mně. Čekám a doufám, že se to tak podaří i mně!?

Kitty



Co teď s poháry?

13. prosince 2010 v 9:26 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Vynořil se problém, co s poháry za sportovní úspěchy mého před nedávnem tragicky zemřelého synovce. Je jich kolem stovky a skorosnacha mé sestry jí je přenechala na památku. Logický počin. A teď stojíme před citlivým rozhodnutím, co s nimi.

Některé nesou jeho jméno a některé jsou jen s určením, za které místo ve které disciplíně je získal. Jednotlivé kusy si rozebereme na památku, jiné ozdobí po nějaký čas domácnost jeho mámy a tak. Možná se podaří některé rozdat jako dekorace pro ty, kdo k nim nemají žádný citový vztah. Nakonec jich pak zůstane velký počet k uschování nebo k jinému využití. To je to, proč píšu tento článek. Máte někdo radu, jak ještě využít tyto krásné předměty?

Nechci připustit prosté prodání jejich kovu do sběru. Je to ještě velmi brzo a stejně se mi příčí tak pěkné předměty nějak otrocky zneužít. Jiné využití než památky pro nás v rodině mi nenapadá. Ale třeba je a tyto hezké artefakty můžou sloužit dál. Snad si nedovedu představit pohár jako květináč, ale možná je i tato forma , kdo to ví.

Poradíte, co s nimi? Máte pěkný příklad využití? Napovězte nám, na krabici na půdě je čas vždycky. Naše úspěchy tyhle poháry nereprezentují, nemáme tedy morální právo si je někdo někde vystavit. Tak co tedy s nimi dál? Ozvěte se a napovězte nám. Všem za radu poděkujeme.

Kitty

Jak dát vlkovi nažrat a koza aby zůstala celá

9. prosince 2010 v 8:56 | Kitty |  Vykutálenosti
Mám dilema. Jak rozdělit plato vajec tak, abych dostála slibu a současně jejich část dnes mohla použít jako dárek...

Mám - a vlastně ještě ani nemám celé - plato vajíček. Chybí mi tam čtyři do celého počtu, to počítám že mi dnes slepičky snesou a ještě třeba dají něco navíc. Včera mě požádala sousedka o celé plato. Kdybych je dnes doplnila čerstvými, budu je pro ni mít. Nic nezůstane pro nás na jídlo, ale to se dá přežít. Jenže bych současně potřebovala zajet za kamarádkou a té při návštěvě dávám deset čerstvých vajíček jako pozornost. Tentokrát máme pro ni dárek, chceme za ní do nedalekého městyse zajet, dát jí ho a přitom jí dovézt ta vajíčka. Chystá se sněžení s deštěm a dnes je ještě takžtakž sjízdná silnice, měli bychom tam teda stihnout zajet dnes. Po tom, co se nám nedávno stala v rodině tragedie s namrzlou silnicí, bych ráda jela dnes, kdy to ještě není tak hrozné. Ale jak to všechno udělat?

Když vezmu těch deset vajec a pojedeme bezpečně ke kamarádce s dárkem, nebudu mít pro sousedku ta vajíčka. A když nepojedeme dnes, bude mít Marta vajíčka, ale my se budeme brodit nebezpečnou silnicí přes deset kilometrů a já strachem zešedivím.

Ale mám to! Skočím za druhou sousedkou, koupím pro Martu deset vajíček (nebo je pak vrátím) a bude po problému.

Nazvu to jinak - pro dobré sousedství.
Marta bude moci pokračovat ve velkém pečení vánočního cukroví a současně budu mít potřebná vejce pro kamarádku. Jak snadné. V tomto případě mi pomohl strach, že nevyhovím oběma...

A pak že plato třiceti vajec nemůže uspokojit nutnost mít ke spokojenosti nás všech ženských čtyřicet vajíček. Tohle je ženská logika - dva v jednom...

Už zase píšící kitty


Ještě jedna - nemůžu ji nedoporučit

5. prosince 2010 v 20:46 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to tak. Přidávám při dobrém rozumu ještě jednu knížku. Určitě měla jen málo čtenářů, protože jde o poezii. Jenže zvláštní, dokonce jde o příběh ze syrského dávnověku. To ale ať vás neodradí, protože jde o příběh velkého přátelství mezi kamarády, zapsaný píchátky do klínopisných tabulek . Texty jsou neúplné, tak jak se postupně nalézaly v pouštním písku. Hlína je křehký materiál, stejně jako tento nádherný příběh královského přátelství až za hrob.

Knížka se jmenuje EPOS O GILGAMEŠOVI. Nesmíte se leknout slov v názvu. A to je to poslední varování proti obtížím s čtením. Protože budete mít asi dost potíží vůbec se ke knížce proboxovat. Není běžně v knihovnách, MUSÍ to být poezie, musí jít o přesný přepis originálních tabulek, ne text pro děti od Petišky a tak. Knížka je netypického rozměru. Doporučili mi její přečtení na střední knihovnické škole v Brně a nelituju, že jsem si ji přečetla. Kdo z vás si ji přečte, ten na ni nikdy nezapomene. Je originální, citová, skrývá tajemství - prostě literární i lidská lahůdka.

Příběh je nádherný, kdo chcete obsah, koukněte do Vikipedie nebo jinam. A hlavně - sežeňte si ji a už předem se těšte na zážitek z četby. Ještě jednou ujišťuju - nebudete litovat.

A co je hlavní a kladu zvlášť na srdce - když ji seženete, tak nezaváhejte a pečlivě si zapište, kde ji mají a hlavní bibliografické údaje, abyste nedopadli jako já. Běžně jsem ji vypůjčila, přečetla a vrátila a bohužel nezapsala, kde si ji můžu znovu vypůjčit, abych ji třeba přesně mohla doporučit dalším. A od té doby inzeruju, kdo by mi ji prodal, abych ji mohla darovat dalším k přečtení. I na vás, právě čtoucí, apeluju - napište mi, kde se dá třeba jen vypůjčit. Chci si ji znova přečíst. Stačí mi napsat, kde je možné k ní přijít.

Možná se divíte, co to tu motám. Pochopíte moji touhu, když si knížku přečtete. Nezapomenete, za to ručím. Fakt ručím. Tak dobrou literární chuť .

Kitty

Bezkonkurenční ROBIN

5. prosince 2010 v 18:28 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Výborné téma, ráda se zapojuju a ráda bych doporučila jednu milou knížku na téma psích miláčků. Pohledejte a počtěte si. Kdo víte, že mi chybí naše kníračka Kittynka a její místo je zoufale prázdné, ten se nepodiví. Ale půjčte si knížku, pobavíte se...

Obstarejte si knížku Zdeny Frýbové, kde na titulní stránce se na vás bude usmívat skotský ovčák (smeták) se slavným jménem Robin. Knížka celá je o něm jako jedinci, je ale zakladatelem celé dynastie jeho synů a potomků i dalších jedinců tohoto svérázného psího plemene.

Nebudu vypisovat, o čem je. Majitelka k němu přišla náhodou, snad darem, už přímo nevím. Ale jak s ním žila a válčila, to je nádhera. Můj bratr trpěl nějakým žaludečním katarem, třásl se horečkou a křečemi, hýčkali jsme tohoto adolescenta, aby se neznepokojoval. Jenže jsem ho chtěla potěšit a tak jsem mu přistrčila Robina, který mě zrovna dobře bavil až tak, že jsem ho pod peřinou splivla přes noc. Po nějaké době jsem tohoto nemilovníka knížek uviděla, jak se zase nezvladatelně svíjí na svém marodním loži. Další pohled mi ale prozradil, o co jde. Nešlo o záchvat bolestivých křečí, jen jsem viděla obraz, podobný jako jsem proživala já, když jsem nad knížkou trávila noc. Bolesti se nekonaly, spolehlivě zabral příběh Robina.

Ještě můžu prozradit, že paní spisovatelka napsala další knížky o jeho potomcích, kteří byli stejní vykukové a piškuntálci jako on. Koukněte se do bibliografie Zdeny Frýbové, podle anotace k jejím knížkám si je vyhledejte a nechte se bavit. Neolitujete. Vlastně ona píše tak šťavnatě i o dalších příhodách, třeba i o cestování autem. Ale to už jsou další knížky, zde jsem mohla doporučit jednu.

Zdenu Frýbovou třeba znáte z jiných knížek, obsah a názory v jejích dalších knížkách se vám nemusí zrovna zamlouvat. Ovšem v psaní o jejích zvířatech nemá moc konkurentů. Škoda, že už na nás kouká shora. Přála bych jí, kdyby to bylo možné, aby i tam žila se svými "smetáky", které tak šťavnatě představila svým čtenářům. A vás, kdo hledáte pěknou knížku v tomto "Tématu týdne", zvu k přečtení.

Nakonec, kdo se účastníte anket na téma Kniha století a podobných, tak jste mohli zaznamenat zrovna Robina na některém z prvních míst. To mluví samo za sebe.

Jako milovnice dobrých knížek a dobrých blogů vás zdraví Kitty - diviznacka.


DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU