Leden 2011

Jó moře!

30. ledna 2011 v 20:28 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Právě jsem se vrátila z... ne z hradu, ale z dnešního článku od ježurky. Vyznává se z lásky a užitečnosti moře. I já mám zážitek...

Pracovala jsem v učilišti a v té době jsem využila možnosti dostat se k moři v Bulharsku. Jako rekreantka v podnikové rekreaci v Kavacite jsem přiletěla letadlem do Burgasu a pak jsme přijeli do kempu. Několik dvoustanů, pár laviček a společný stůl, vařič. Asi jsme měli i jedno nebo dvě jídla, už si nevzpomínám. Byla to pro mě totiž neobyčejná rekreace.

Už v letadle jsem cítila ve stehně tupou bolest. A tak když jsme konečně dojeli do kempu, jako první jsem zamířila do vzácného moře - zchladím se, prokrvím stehno a bude dobře. Užila jsem si ho však jen asi dvacet minut. Po té době jsem musela z vody ven. Bolest hodně zesílila a musela jsem vyhledat doktora. Místní lékařka mě prohlídla a hned začala něco organizovat. Snažila jsem se rusky domluvit, jenže za chvilku přišel vedoucí naší skupiny. Dozvěděli jsme se, že ta bolest je od masivního zánětu žil ve stehně, mám si hned tam zatím lehnout a budu letecky přepravená domů. Už nikam nechodit, za chvíli přijede sanita. Šok pro všechny. Začali jsme vyjednávat, nechtělo se nám tomu věřit. Nakonec jsme se domluvili. Doktor z NHKG z vedlejšího kempu se zaručil, že mi zajistí léčení v kempu. Musela jsem přísahat, že budu stále ležet, můžu jít pouze na WC asi 30 metrů. Léky prý mi zajistí, ale musím si je zaplatit. Je to rekreace, proto mi to bude počítáno jako onemocnění, léky mi proplatí a ještě budu mít zpátky dovolenou. No neberte to, česká spořilka a chytrolínka převážila. Beru to!

Nevěřícně jsem hleděla na hromadu červených pilulek. Měla jsem to brát, nohu mazat nějakým mazáním, zakrýt igelitem, balit, snad brát i antibiotika nebo co. Za všechno jsem vybalila dost peněz, ale co, dostanu to zpátky. Počasí krásné, číst jsem měla co. Ani tato siesta mi ale nebyla dopřána. Zjistila jsem totiž, že ač jsem měla a mám kačení žaludek, léky mi zhotovily kámen v žaludku, prostě nemohla jsem ani jíst - už jedinou radost, kterou jsem snad ještě měla. Po další dohodě mi měli vedoucí zajistit jogurty, ty jediné jsem snesla. První den mi je koupili místo zaplaceného jídla, ale pak jsem musela lanařit ostatní, aby mi je kupovali ve vedlejším místě, dost daleko, nebo mi je vozili z Burgasu či jiných výletů. Nakonec jsem litovala, že jsem to nevzdala. Moji krmi pokaždé donesla babi až do stanu, ovšem dostal ji k jídlu místní boxer (pes). Jak já jsem ho nenáviděla! A to jsem se ještě často dívala, že ty nejlepší kousky oběda nebo večeře spucovala babi, co jsem s ní obývala stan.

Byli jsme tam týden, každý den přebal a léky, vyptávání doktora, jak je. Kdybych tenkrát věděla to co vím dnes, lehla bych hned u doktorky jako plást, nechala se převézt letadlem a doma marodila. Zánět žíly ve stehnu je totiž životně nebezpečný a divím se, že si to ostravský doktor vzal na triko. Já jsem byla otrávená a znechucená, ztratila jsem tehdy za týden na lécích a jogurtu šestnáct set (k ceně pobytu). A to bylo před třiceti lety, kdy jsem za měsíc brala dvanáct set. Nic jsem nedostala proplacené, byla prý to nemoc, ne úraz, dovolená taky v čudu. Kdybych letěla, měla bych všechno grátis a ještě byla slavná!

No jo, stane se. Přesto bych jela k moři, granát nepadne dvakrát na stejné místo, ne? Mám ale doma pecivála a tak budu hledat lázeňské pobyty a soukromě se sestrou si užívat svých procedur. Případně jako loni taky s ní a ještě s dětmi mých synovců u nějakého žabáku na přehradě. Nebo něco jiného, uvidíme. Už abych začala sondovat, kam letos k vodě!

Kitty


Památníky adamovských lesů

29. ledna 2011 v 15:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Léta jsem bydlela v moravském Adamově, ve městě 30 kilometrů severně od Brna. Teď jsem zde na jihu Moravy, kam mě život zanesl. Taky už dlouho mi leží zde před očima knížka...

Mám ráda živočíšky a zajímá mě všechno kolem nich. Snad každého z nás zaujmou obrázky a videa, objevují se všude. I na oblíbených blozích. Někdy mimo obrazu tam vidím i moudra, citáty a vyznání. I v souvislosti s tím píšu tento článek.

Morava - Adamov - adamovské lesní studánky. Většinou mají nějakou stavbu, která chrání pramínek vody a taky většinou i nějaký citát nebo moudro, věnované přírodě i zvířatům. Právě knížka Jiřího Truhláře "Památníky adamovských lesů" je věnovaná připomínce památky lidí kolem lesa. Jména přinášejí informace o profesorech Lesnické fakulty v Brně i dalších ze Školního lesního podniku Křtiny, což je jakési praktické pracoviště odborného výcviku žáků lesnické fakulty. To jsou fakta o lidech. Jsou v knížce ale také jiná fakta o vztazích lidí k přírodě a přírody k lidem. Míním tím stavbičky studánek a lesnický Slavín.

Nápisy a moudra se vztahují i k živým obyvatelům lesa. Některá z nich se vám pokusím přiblížit vašemu srdíčku. Všechna fakta máte v knížce i s fotografiemi. Některá jsou mi bližší, pár vám jich předkládám.

Největší stavba - studánka věnovaná ptákům, "Ptačí svatyně" má živý pramen vody i s kašinkou, kde se napájejí ptáci. Nápis je vyznáním ptákům:

"Vím jistě, že všemohoucí Bůh ptáky miluje, jinak by jim nebyl dal stejná křídla, jako dal svým vlastním andělům." Citovaná je poslední věta z knihy A. Muntheho "Kniha o životě a smrti", o barbarství chytání ptáků a krutém zacházení s nimi na ostrově Capri a jeho usilovné snaze o zabránění tomuto barbarství.

Uvedu zde další ze studánek a památníků, které nesou krásné citáty.

Studánka U srnce - "Co stvořil Bůh, to cti a ochraňuj!" - prof. Antonín Dyk

Studánka U psa - "Čím více poznávám člověčenstvo, tím více miluji psy." Pod nápisem je deska s obrazem psa, hlídajícího batoh svého pána s tímto nápisem.

Studánka Prosba lesa s textem, který pochází ze vstupní brány do jugoslávského pavilonu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937:
PROSBA LESA
Milý člověče!
Jsem dárcem tepla v tvém krbu za chladných nocí
a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce.
Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu,
ze mne je lože, na kterém spáváš, i kleč tvého rádla.
Já jsem dodal topůrko do tvé sekery, a branku do tvého plotu.
Ze mne je dřevo tvé kolébky i tvojí rakve.
Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro krásu kvítko.
Slyš tedy moji prosbu:
Nepustoš mne!

Studánka Pad Novým hradem u Adamova s textem
"Zvíře budiž Ti bratrem a Rostlina sestrou.", kde je kresba srnce, okusujícího listnatou snítku, a hoch, kropící květiny

To je jen několik emotivních vyznání přírodě, další jsou uvedeny ve jmenované knize.

V další části jsou jména na památnících Lesnického Slavína s připomínkou jmen vynikajících a zasloužilých profesorů Lesnické a dřevařské fakulty MZLU v Brně a Školního lesního podniku "Masarykův les" ve Křtinách. Jsou jimi umělci, politici a další, spjatí se životem přírody a lesa. Hlavní jsou zde ale profesoři a další, kdo ze své funkce i zájmu pečovali i dále pečují o krásné listnaté lesy v okolí Adamova dodnes.

Nostalgicky se mi připomenul Adamov v souvislosti s pročítáním článků o životech mých známých kamarádek blogerek. A tak mi bylo líto, že neznáte nádherná vyznání přírodě na stavbičkách, tolik typických pro adamovské lesy. Kdo chcete, zde máte moje vyznání i připomínku pramene, který má mnoho dalších faktů. Abyste věděli, o čem se zpívá v písničce o "adamovských mlýnech" a nejen o nich. Lidé, čtěte vyznání přírodě i lidem. Děkuji.

Kitty.





Jak jsem udala "MERDE!"

29. ledna 2011 v 14:10 | Kitty |  Vykutálenosti
Včera jsem po dlouhé době byla v knihovně. Všimla jsem si lepší výpůjční doby, stihla bych to ještě za světla, tak jsem se vydala...

Měla jsem už dlouho půjčené knihy. Stihnu to ještě za za světla, tak půjdu. Ten kilometřík uběhl a zjistila jsem novou tvář v knihovně. Omlouvala jsem se, že to dlouho trvalo. Vyložila jsem před ni čtyři knihy. Tři převzala, jedna zůstala na stole. Vzpomněla jsem si, že jsem ji dostala. A zrovna taková divoká, o přesunu podnikání mladého brita do Francie. Na obálce vedle autora stálo MERDE! a dalším artefaktem na obálce bylo hovno. Promiňte mi ten výraz, to je francouzsky to MERDE.

Jako bývalá knihovnice jsem o knížce i předmětu "merde" ztratila nelichotivé slovo. A že ji jako vezmu domů a hodím do kotle, dá aspoň trochu tepla. Pak jsem však nabrala několik knih, můj batůžek na to byl malý, Merde už se nevešla. Nabídla jsem knížku pro knihovnu a nebo že ji hodím do koše přímo tam. Slečna ji brala, že to s ní zkusí. Zpátky už jsem ji rozhodně nechtěla, pustila jsem to z hlavy.

Vyjdu ven z knihovny a ještě mě něco napadlo. Mezi otevřenými dveřmi jsem to zavolala dovnitř - vteřinka. Už jsem zavírala, když jsem zaslechla hubování, že vrzám teplo, zavřít a tak. Náš skorosoused, sympatický "kluk", asi neměl svůj den. Ještě jsem mu ty dveře přidržela a už se dala do rázování.

Napadlo mi - kdo asi bude oblažen oním knižním skvostem? Fakt, pěkná obálka, s tím "merde" hezky vyvedeným bych se snadno smířila, kdyby to pod obálkou bylo aspoň vtipné. Nápad autora i ta vtipná obálka zaujaly nakladatele, kniha mohla vyjít. Zklamala možná jen mne, to je také možné.

Jak jsem tak spěchala k domovu, předjel mě onen stěžovatel ode dveří knihovny. Máme ho zde všichni rádi, je ochotný a oblíbený, spolehlivý... Asi viděl spíš to, že vrzám teplo. Svým proslovem mě nepotěšil. Tak mě zlomyslně napadlo (ani já nejsem andílek), jestli se mu za tu nerudnost nějaká vyšší moc neodmění tím "MERDE!". Třeba ho zláká "nápaditá obálka"!
Bylo by to "JEDNA : JEDNA?

Kitty


Zalomenej proud

28. ledna 2011 v 14:35 | Kitty |  Vykutálenosti
Jsou události a jevy, nad kterými v domácnosti vrtím hlavou. Do té doby, než mi je vysvětlí můj znalec, nejchytřejší a nejrespektovanější z mé strany...

Máme dva mobily. Dnes se stalo, že oba dva mobily měly na displeji už jen jednu čárku. Pepíno svůj dal nabíjet do rozdvojky, která ale někdy dělala poruchy. Asi hodinu to nabíjelo, když se začal ozývat ten můj. A postupně stále naléhavěji znělo pronikavé pípání - prosba o pomoc. Proto jsem našla druhou nabíječku a připojila ji k rozdvojce. Uslyšela jsem spokojené pípnutí - jo, už cucám, bude to dobrý.

Po nějaké době vidím Pepína, že odpojuje svoji nabíječku - mobil měl nabitý. Zůstala tam jen nabíječka s mým mobilem. Za pár vteřin se ale odtud ozvalo nespokojené pípnutí. Bacha, něco se děje! Podívala jsem se. Na displeji nápis "Pozor, nenabíjím!" No jasně, zase ta rozdvojka! Nemá to asi kontakt. Hrnu se k tomu, když mě Pepíno zastaví:

"Nech to! Na to se musí jinak!"

No jasně, rozumí tomu.
Koukám na něj, jak vytáhl rozdvojku ze zásuvky a nabíječku dal přímo do ní. Spokojené pípnutí - je to v oukeju, už zase nabíjí. Krčím rameny, vrtím hlavou a dostává se mi vysvětlení:

"No to je jasný. Rozdvojka má chybu. Jak jsou tam zapojený dvě nabíječky, tak ten proud tam jde rovno. Jak jednu vyděláš, tak se proud musí zalomit a proto to nenabíjí, ne?"

A je to! Do rozdvojky nevidím, přímo v zásuvce to nabíjí, tak co?

Jenom teď nevím. Mám takový divný pocit pod vlasama, to už dávno znám. Může mít pravdu, ale může taky ze mě dělat pitomu. Tušíte, jak to dneska asi je?

Kitty



A je to tady. Konečně!

28. ledna 2011 v 12:10 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dnes se u nás projasnilo, jásavý výkřik zazněl okamžitě! Už je to tady, černé na bílém...

Už jsem napsala jeden článek s výčtem jídel, která jednoznačně preferuji já. Vývařovna má dostatečně rozmanitá jídla, mnohá jsou chutňoučká pro mě a některá zase jen pro mého mlsouna. Bereme jídla z Jemnice, konkurenční hospodská jsme zatím neokusili.

Už docela dlouho jsem na jídelníčku postrádala peciválky s mákem. Jak tak rázuju po krajině, minulý týden jsem potkala našeho mladého inženýra (na kole), který má na svědomí vše kolem dovozu papu pro nás. Když jel k nám a uviděla jsem ho, napadly mě peciválky. Při zpáteční cestě jsem ho přímo oslovila:

"Zaurgujte to tam, už dlouho nebyly peciválky!"

Dráha jeho kola se výrazně vychýlila do strany, bylo vidět, že mu moje stížnost udělala potíž. Další jeho reakcí bylo pokrčení ramen, rozmáchlý pohyb rezignace a omluvný úsměv. Jako by vyjadřoval cosi jako:

"No jo, já vím! Ale co s tím já můžu?"

Po vyrovnání vývrtky při projíždění kolem mě jsem uslyšela:

"Já jim to tam řeknu..."

Řekl. Řekl a ony ženičky, které jsou pod jídelníčky podepsané, nám příští týden naplánovaly, uvaří a přisunou bezmasé jídélko pro naše mlsné jazýčky. Ono je docela pracné a pro mě jako kuchařku plné kvasnic a tedy neudělatelné. Příští středu budu stepovat před obědem zase já.

Omlouvám se všem chlapům masojedům z družstva. Bývalo to tak, že pokud bylo na jídelníčku bezmasé jídlo, tak si přinesli špek s uzeným z domu. Hůř bylo, když se stala pohroma a dodavatel jídlo vyměnil. To býval pláč a skřípění zubů mezi masojedy! V tom případě se startovala auta a kola a vyrostla fronta v místním obchodě, kde vykoupili všechny masné výrobky a bezmasá specialita šla domů pro rodinu v neotevřeném jídlonosiči. Nezáviděla jsem dovozcům okamžik, kdy s plnými jídlonosiči přinesli takové strašné zprávy. On to asi zkusmo otevřel pouze první masojed a už šla poplašná zpráva po farmě!

Miluju peciválky! Stejně uvažuju, že tuhle specialitu navrhnu jako první do seznamu českých památek UNESCO. Je tam čardáš, olomoucké syrečky, maškary a snad i lázeńské oplatky, proč by tam nemohly být i (kvasnicové) peciválky s mákem! Když je neumím udělat! Byly by na jídelníčku častěji! Masojedi nemasojedi. Hlavně že by byly - samá chuť! Masojedi ať si objednají masové jídlo na ten den u konkurence.

Kitty


Nemáme se rádi

27. ledna 2011 v 12:06 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Nelekejte se, nejde o lidi ani zvířata. Zvířata už snad zanedlouho nebudou věcí a budou mít svoje práva respektovaná! Jde o věci nebo činnosti...

Jsem žena, které nebyla v mládí dostatečně vštípena ledaskterá dovednost. Přesněji bych snad měla sebekriticky říct, že jsem nabízené možnosti nevyužila. A je taky pravda, že jsem byla do čtyřiceti let svobodná. Z čehož u mě vyplývá, mimo jiné, že jsem se nepocvičila v praxi vařit a šít. Ještě přesněji - péct a šít na šicím stroji.

K pečení ráda říkám, že se s kvasnicemi nemáme rády. Ono je to asi tou nezkušeností. U nás, pokud už má k pečení s kvasnicemi dojít, to supluje můj nejzručnější Pepíno. Já když jsem zadělala, mělo to jednotný postup. Dala jsem tam všechno v pořadí, jak mělo být dáno, mouku jsem prosila přes síto, nechala vše v pokojové teplotě, solila až nakonec a přece se v míse těsto jen tak čepouralo, dlouho sedělo - prostě nechtělo se mnou nic slušného mít. Pepíno přišel, nasypal, vymísil, práskl k teplu nebo přímo na topení a po chvíli už "hrnečku vař!" těsto mínilo odejít za ním do vedlejších místností.
Stejně tak sousedky. Do mísy toho daly "přiměřeně", od oka, vajíčka "obvykle", tuku tam šplíchly taky od ruky, vymíchaly, rozetřely těsto vařečkou a vyndávaly křehoučké krásné "pečení" jen se na nás srdce smálo. Já jsem všeho dala podle normy, ošolíchávala vymazání, namazání na plech, pekla v troubě s plechem dole, aby se nespálilo jsem je chránila pečicím papírem a stejně jsem vyndala hnědou suchou "kůru", dobrou tak pro slepice, případně ji ještě rád spucoval Pepíno. Běžně jsem ostrouhávala připálený spodek, no žádná radost z pečení...

Se šitím na stroji je to podobně. Mám už druhý šicí stroj a stejně šiju v rukách. V dnešní době! Pepíno mi můj první šicí stroj, mohutnou a silnou ruskou mašinu, výborně seřídil. Jemu stroj jen šuměl, jak krásně šil a vázal, jedna báseň. A já jsem s ním pořád bojovala. Nevázal, lámaly se jehly (mohla bych vyprávět eposy o výběru jehel ). Cuckovalo to, trhaly se niti. Až nakonec jsem jednou doslova práskla s tím mohutným aparátem se stolu na zem a ještě do něj kopla! Neměl mě rád!!! Ani ten druhý, jemný a dovedný pomocník kohokoli mimo mě, mě nemá rád. V tradici pokračuje. S Pepínem je kamarád, jemu jen šeptá, stehy jako z partesu, švy pevné a úhledné. Ode mne po více pokusech odchází zdrchaná zcuckanina - škoda povídat! Je to jasné - je to v těch strojích přece! Já jsem technik, vystudovala jsem strojírenské učiliště, mám dvě průmyslovky, byla jsem mistrovou frézařů a zámečníků - abych nezvládla šicí stroj se mi nezdálo možné. No a vidíte, dostanu do rukou hned dvě hrozně záludné mašiny, evidentně zmetky!!!

A tak raději držím dietu, abych nemusela péct a i ty vaťáky rozdrchané píchám v ruce. Když máme mít z vývařovny na oběd buchty, Pepíno už dávno před odchodem pro oběd podupává, mne si ruce, jak se těší. To je jásotu, když mu připomenu, že už by měl jít pro buchty:

"No konečně, už aby to bylo!"

Vidíte to. Ženička z venkova umí vypékat jedna báseň a šije jako švadlenka hedvábí. Jen já náplava z města jsem asi tyhle dovednosti v mládí "zastudila". To bude ono. Zastudila, když jsem je měla svým zájmem zahřívat. Nebo je to jen těmi věcmi? Nebo rukama?

Kitty

Hosipa je moje kamoška

27. ledna 2011 v 10:13 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes ráno jsem nachystala tvarohovou pomazánku jedna chuť, stačila udělat lahodný čajík a už sedím u stolu...

Zbytek padesáti gramů holého tvarohu je přede mnou, před Pepínem miska s pomazánkou a ještě talířek s buchtou od včerejšího oběda. Bohatou snídani pro mého bytného doplňuje bylinný voňavý čajíček. Jedna buchta už se do něho propadla, zkusím mu tu druhou rozmluvit, to už by bylo moc. Chleba by mu měl stačit...

"Chleba! Proč mě nepřipomeneš?"

Je to tak. Chleba jsem zatím už stačila uklidit do síně. K jeho pomazánce chleba být musí. A já bych měla jíst tvaroh jen tak? To nejde!

Vidíte to. On bez chleba nedá ani ránu! A tak zatímco jsem bádala, jak strategicky připravit Pepína o jeho druhou buchtu, jsem ho zbavila jeho chlebíčka k pomazánce. Taky se mu to prý zdálo málo, zatím teda začal "zarovnávat" pomazánku jen tak. Chleba se nakonec dočkal ke své zbylé porci malé lžičičky chutné pomazánky.

Zaváhala jsem. Když mu servíruju jídlo, vždy musím dávat pozor. Kdybych včas neucukla po dopadu krmě na stůl, spucuje jako první chod i moje ruce. Hrůzný pohled! A na to všechno mám myslet před devátou!? Nemožné!!!

Kitty



Stačilo se trošku soustředit

27. ledna 2011 v 9:58 | Kitty |  Vykutálenosti
Včera bylo 26. ledna 2011 a stalo se to, co chci ve svém článku na sebe prásknout. Nic světobornýho, ovšem taky nic vzácnýho. Posuďte sami a dejte pozor na datumy...

Něco jsem soustředěně šila v obýváku a tak nějak bokem slyším, že můj nejpozornější z jakéhosi materiálu čte, co všechno musí nakoupit. Nějaké pívo - nejlíp celou přepravku, a tak. Když začaly padat názvy uzených výrobků, zbystřila jsem. Jsem (byla jsem ) masojedem. Kouknu a co vidím? Seděl nad letáky okolních marketů a bádal, co bychom měli koupit. Už je opravdu čas něco nakoupit, v naší lednici je to jako u Suchánků. Poslední z malinkých jogurtíčků, kterých jsem při minulé cestě koupila celé plato s dvaceti kusy, se tam krčí, poslední tvaroh, jinak pusto a prázdno. Čas nákupu v marketu se blíží, to je evidentní . Já teď sice za cíl svých denních procházek volím i obchod ve vsi, do kterého to mám kilometr, ale všechno nemají. A navíc asi potřebuju i nějaké to vzrůšo. Dochází mi klávesnice počítače, honglá se mi klávesa "Shift" a to uznáte je k zlosti, když to špatně přepíná. Píšu samé vykřičníky a když, kdykoliv ho píšu, musím opravovat... A klávesnice u nás nemají, dokonce ani sojové maso a toustový chleba! Tragédie!!! Uznejte, bez toho se žít nedá!

Tak abych pokračovala. Kouknu a už se sunu ke stolu. Vzala jsem si leták nejmenovaného marketu Penny a vidím, že nabízí uzené kolínko. zavináče - vrchol mých minulých laskomin! Minulých proto, že to už nemůžu, nevejde se mi to do "krmné dávky", kterou si dobrovolně ukládám, aby už brzo ze mě zase byla kočka. Kouknu na datum - do 21. ledna. To jsem ještě pochopila, že už je pozdě. Měl před sebou další letáky, co měly datum do 27. ledna. No to by se dalo stihnout. Tak jsem se nechala svést k prohlížení, ačkoliv mi v podvědomí bliklo varovné světýlko - pozor, něco není v pořádku! Měla jsem se líp soustředit.

"Vezmi si pořádný papír, ať na něco nezapomeneš!"

No jasně, musím to hodit na papír, abych nenakupovala, co nemusím. Tím se taky zamezí tomu, abych neplýtvala, nenakupovala laskominy, co se potom musí sníst. Já to nemůžu, on to rád Pepíno spucuje, ale on po svátcích přiznal kila navíc - musím mít rozum aspoň já!

Zvedám se, rumpají šuplíky s uloženými poznámkovými papírky, lapnu propisku a jsem ve střehu - napsat všechno. Přitom ale postřehnu ten známý pokoutní úsměv mého klauna.

"Odkud máš ty letáky? Že tys je vytáhl od kotla?! Děláš ze mě blbca!"

Samozřejmě jsem mu na to nalítla. Dotáhl to zpátky do obýváku, aby mě doběhl. Jeho úsilí při snaze mě zpitomět by si zasloužilo lepší zaměření! Co ten by podělal práce místo ptákovin!

Nakonec slyším, že nevyjedeme, vrata se nedají otevřít, zvedly se. A jestli si nepamatuju - říkala jsem prý něco o tom, že lepší věci budou ve Flopu od jednatřicátého. No tak pojedeme až v pondělí. A JE TO!

Kitty



Sebevražda? To znám!

25. ledna 2011 v 16:48 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dnešní téma mě docela vyplašilo. Pak jsem si připomněla můj poslední článek na blogu a napadlo mě, co vlastně byla moje "sebevražda" a jak to, že ji znám a žiju...

Když to tedy vezmu filosoficky, jako sebevraždu ve svém životě hodnotím hodně dlouhou dobu mého života s přejídáním. Z mládí si pamatuju, že jsem byla vždycky při těle a trpěla tím. Byla také období, kdy jsem se vzepřela osudu a dostala se do dobré fyzické kondice, i sobě jsem se líbila. Znáte "jojo" efekt, taky jsem si tím prošla. Když někdo začne jako cvalda, celý život s tím válčí...

Loni ve dvaašedesáti jsem vyklouzla ze směrování k sebevraždě přejídáním. Na celém mém blogu vypovídám o průběhu mého zápasu s obezitou. On ten boj se vlastně těžko vede, pokud nezměníte postoj k tomuto problému. Za pomoci paní doktorky s podváhou (ví o čem mě přesvědčuje) jsem si pro sebe přenastavila psychiku. Můžu jí věřit, prošla si tím taky. A tak...

Mentálně se už cítím mladá, štíhlá, dynamická a optimistická. Ještě mi chybí tak šest kilo. Nebudu Twiggi, dokonce ani střední postavy. Budu stará, věkem otřískaná, při těle, někdy taky unavená a mrzutá. Ale především - na druhou stranu - sršící vtipem, dobrou náladou, oprsklá k závistivým kritikům, radilkou otylkám. Ono prý je lepší mít vrásky od smíchu než kolmé vrásky věčných stěžovatelů a pesimistů. Z nedávna bych měla nárok na vrásky smutku po třech neštěstích v rodině. Z téhle etapy se snad už vyhrabávám, opatrně začínám věřit v lepší příští. Proč taky ne - do třetice už bylo!

Moje přejídací sebevražda je už pasé. Už žiju v rozumném systému s dobrými výsledky. Vidím kolem sebe dobrou vůli přátel uznat nový směr mého života bez škodicích návyků. Směřuju k životu. Životu ženy staré, ale ne blbé! Sebevražda jídlem je zbytečná a trapná. Myslíte si to taky?



Rozlet

25. ledna 2011 v 16:14 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Pozoruju, že vycházky jsou mi zdrojem poznání nejen fyzického, z okolí vycházkové trasy. Vedou moje myšlenky k úvahám, nebojím se říct, filosofickým...

Dnes jsem si rázovala po známé trase, nemusela jsem proto dávat velký pozor na cestu. Mohly se mi proto myšlenky rozletět i do úvah složitějších. Spojujících procházku se vzdáleností, s mým pohybem v krajině i v životě. Zdá se vám to nadnesené. Mně ne.

Už více než půl roku rekonstruuji svoji tělesnou schránku. Dnes už nenosím na sobě přes dvacet pět kilo nadváhy. V začátcích mého přerodu jsem víc než rok nebyla ve větší části naší obce nejen na kole, ale ani pěšky. Po sundání dvacítky kil tuku jsem začala chodit, ten kilometr byla moje stanovená trasa, poznala jsem další lidi, pohybovala se v těchto mezích. Dnes tomu bylo jinak.

Asi v sobotu můj nejmilovanější začal uvažovat, že když chodím já, tak on by se rád taky rozešel do sousední vsi - troufl by mě. Navíc by navštívil hospůdku jako odměnu, jinak se nikde v hospodách okresu po celý rok nevyskytuje. Takové hurá akce znám. Navíc - on coby chlap to klidně zvládne, i když má o 16 kilo víc než teď já. Šel by - rozumí se sám! Vždycky na takovou vzdálenost asi pět kilometrů sám. Já jsem se sotva unesla, tak...

Jenže teď se situace změnila! Já šlapu denně (nebo skoro denně) svoje penzum pohybu a on? Včera po zralé úvaze nešel nikam, sněžilo, zima a tak. Zaplať pánbůh, kolena by trpěla i při šlapání s holemi. Zatímco já dnes? Šlapala jsem a začala uvažovat, že už jsem v lepší situaci a mohla bych se dokonce přidat k dlouhému výletu s ním.

Dřív jsme se omezovali kvůli naší stárnoucí kníračce Kittynce, byla slaboučká a vzdálenosti s námi zdolávala jen autem. Loni v říjnu jsme se s ní rozloučili a tak teď vlastně nemáme překážku, bránící nám v delších výletech. Studovali jsme výlety za geokeškami, zatím ale nemáme GPS, bez ní se poklady těžko hledají. Možná později. Ovšem je možné si naplánovat pěší trasu, pořídit si pořádné boty a s hůlkami vyrazit. Dělají to stovky starých lidí, teď bychom po vlastech českých mohli vyrazit i my. Pepíno to má omakané, loni šlapal do vedlejší vsi pro podklady takových dvanáct kilometrů v zimě za krutého náledí přes les, neztratil se nikde, neuklouzl, přelézal v lese vývraty - nordické hůlky ho posilovaly. A já? Už bych si troufla. Musel by jít se mnou mým tempem, ne divočit. Nakonec bychom spočinuli oba v hospůdce na grogu a zavináči - po dlouhé cestě, před stejně dlouhým pěším návratem.

Ty dvě jmenované věci jsou vrcholem mého současného blaha a odvahy. Už si troufnu troufnout si na to. Už jsem na tom asi tělesně tak dobře, že vidím i tento horizont. Nebo ne?
Co myslíte vy?

Kitty

I ta nejubožejší rostlinka v zimě poslouží

25. ledna 2011 v 15:29 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Jak tak chodím na procházky a koukám po krajině, často si všímám přírody kolem silnice. Dnes jsem udělala objev...

Zaslechla jsem jemné tíkání z pole přes silnici. Připadalo mi, že musí být od maličkého ptáčka a přitom se zvuk velmi rychle přemisťoval v terénu. Zastavila jsem se a pátrala po poli. Nikde jsem nic neviděla a nechápala to, podle rychlosti přemisťování by to muselo být dobře patrné. Po chviličce jsem zaslechla jemné "ťuhík" zase a zrak mi přistál na dvou šedomodrých až šedivých ptáčcích s chocholkou na hlavičce. Byli větší než špačci. Dvojice se kolem sebe točila a potom poodletěla do pole, aby vzápětí zase přiletěla na mez u silnice ani ne šest metrú ode mě. Oba najednou přistáli na zaschlé dost vysoké nati řebříčku. A začali vyzobávat semena z úborů na ubohé nati rostlinky z nejubožejších. Vedle zbytků sněhu na poli s obilím byl řebříček v zimě pro ony strávníky vítanou potravou, daleko široko na té mezi nic stravitelného nebylo vidět. Byli rádi, že aspoň takovou chudou potravu našli.

Občas mě zaujme nějaká scéna a tahle v zasněžené krajině svou jemností potěšila. Druh ptáčka jsem nezjistila, svou přítomností mě potěšili. Zpívají, je obleva, asi už se těší na jaro. Podle hlásku jejich zpěv zněl jako "ťuhík ťuhík", ale podle literatury to ťuhíci nebyli. Napadne někoho z vás čtenářů, jací ptáčci mě potěšili?

Myšlenky mi tito zpěváčci zavedli do mého mládí. Měli jsme doma knihu Vitalije Biankiho s názvem Lesní noviny. Z ní jsem se učila o přírodě, ač články pocházely z ruské tajgy. Docela krátké, o všem v přírodě. Na konci ročního období byl test s otázkami a na konci knihy pak odpovědi. Byla to moje přírodní bible, blízká venkovskému prostředí. Dodnes těžím z jejích článků i barevných kreseb u textu. Proč to říkám teď a tady?

Lesní noviny mě učily. Na příkladech, o všem možném, co autor prožil i jinak poznal. Příklady nás učí nejspolehlivěji, uvádějí vlastní poznatky do souvislostí. A dnes se logika přírody spojila se živáčky a jejich přežitím v kruté době zimy. Já osobně chráním i ten řebříček jako bylinkářka, jeden velký keř musí objet i kosa při kosení dvora. Dost vadí při skládání uhlí, slepice jeho nať žnou po celý rok, schovávají se v něm kuřátka, válí se v něm kočky. Přesto se ho nikdo nesmi neuctivě dotknout. Dá dvojí žeň květních úborů na záněty v těle, je prostou součástí venkovského dvora. A teď jsem viděla, že zachraňuje živáčky před hladem v hladové době. Daleko široko ani v tom poli nic, jen tenhle chudák bylinný nabízel zbytky svého živobytí. Jak je vidět, každá rostlinka má v přírodě svoje místo, je potřebná. Měšťákům poslouží řebříček nanejvýš jako cíl pro venčení jejich pejsků. U nás díky němu přežijí neznámí ptáčci, ten den jim zaplní žaludky, ten den nemají hlad.

Bída naučila i Dalibora housti... A nás na dědině Lesní noviny lásce k přírodě. Dobře se stalo

K tomu ještě poznámka.
V únorovém Receptáři jsem viděla podobné ptáčky. Byli podobní skřivanu lesnímu, nakonec jsem z literatury zjistila, že šlo skoro jistě o chocholoušky. Jejich zpěv byl opravdu velmi jemný, krásné ptačí tíkání. Páreček chocholoušků s jejich tichým zpěvem byl tedy odměnou přírody pro mě.

Kitty

"Polomáčený kredenc"

25. ledna 2011 v 9:54 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes je úterý 25. ledna 2010 ráno. V mé oblíbené rozhlasové stanici Český rozhlas 2 Praha poslouchám po 8. hodině ráno reportáž o akci "Polomáčený kredenc", nostalgické akci po zastavení provozu železnice z Moravských Budějovic do Jemnice. Připomněla mi nelogičnost v souvislosti s jmenovanou tratí...

Jen byl koncem roku 2010 dokončený obchvat Moravských Budějovic a zlepšila se doprava na zahlcených silnicích ve městě, přišla nepříjemná zpráva - také z dopravy. Součástí obchvatu byl i snad nejdelší most nad železniční tratí - z Moravských Budějovic do Jemnice. Také kvůli téhle trati je onen most nejdelší. A jenjen byl uvedený do provozu, ztratil vlastně svůj účel - provoz na trati pod ním byl ukončen!

Já jsem tyhle vagónky do Jemnice znala. Víc než deset let jsem dojížděla do Moravských Budějovic na víkendy. Po dojezdu zde většinou také stál vagónek nebo dva pro ty, kdo se chtěli dopravit do Jemnice. Mezi tím pár staniček, po kolejích kolem deseti kilometrů. Na mě čekalo auto a občas jsme i my vyrazili nejprve do Jemnice. Cestou jsme potkali tento vláček. V poslední době jezdil snad už jen jeden vagónek, ale na regionální akci Barchan do Jemnice vezl vláček i tři vagónky rozjuchaných návštěvníků. Jednou jsem jela zrovna s nimi z Okříšek a návštěvníci Barchanu pokračovali z Budějek přímo do Jemnice. Po celou cestu jely kytary, zpívalo se, veselo po cestě a i pak mezi poli jsem na výletníky zamávala do vláčku. Poznali mě, mávali a zpívali i v oknech. Dobrá nálada s hrkajícími vagónky.

Je doba ekonomické krize a ta postihla i jemnickou dráhu. V poslední době sleduju špatné i dobré zprávy. Ta dnešní byla z těch lepších. Odmítnuté dráhy se ujala i pro tuto akci s názvem "Projevy občanské radosti" Jindřichohradecká dráha. Přímý účastník v dnešním pořadu vzpomíná, že už ve vlaku z Jihlavy se o akci mluvilo. "Projevů občanské radosti" se prý v Budějkách zůčastnily stovky lidí. Je tedy vidět, že není zrušená, jen chudák opuštěná. My z okolí trneme, aby se ještě nějak využila. Kdyby zůstala zrušená, za chvíli by zmizely koleje i zařízení a pak by už zanikla napořád.

Ona ta trať není nijak dlouhá, spíš regionální. Pár zastávek po trase představovalo zažitou formu cestování. Ovšem pokud vím, pro Jemnici to byla hodně důležitá trať. Závod JEMČA na známé čaje a řada firem včetně uhelných skladů a kovošrotu ji zásadně využívala. Dnes už musí zboží přepravovat jen auty, škoda. Snad se podmíněně udrží a vagónky s turisty na onen zmíněný Barchan v Jemnici budou jezdit dál přivážet radost po kolejích mezi obdélníky polí v jejím okolí. Uvidíme, co naše dravá doba s železnicí provede. Byla by škoda už nikdy neuvidět malé typické vagónky, spěchající mezi zvonícími zastávkami. Tam byla k vidění i k sezení dřevěná tvrdá sedadla, melancholicky připomínající dřevní doby železniční dopravy. I v dnešním pořadu skřípala okna vagónku, ovládaná ještě řemenem. Kde to je dnes k vidění? Snad v tom blízkém Rakousku! Jak si jich tam považují - lidový folklór i ve vlacích.

Naděje umírá poslední. Ale naopak - takové akce jako ona dnešní popisovaná snad nedovolí jemnické železniční trati a dopravě zaniknout. I nostalgie je v životě důležitá. Všechno snad není jen o penězích!?

Kitty

P. S.: Od pamětnice Mařenky jsem dostala postřeh i postesk - když bylo houkání lokálky slyšet až do Dešova, druhý den pršelo. Podle čeho budou dešovští starousedlíci teď očekávat déšť?

Dotrh

23. ledna 2011 v 22:12 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Dostala jsem mejl s dotazem, co vlastně na té kačeně trhám, když už je zabitá a otrhaná. To je právě specifika vesnických činností. Pro ty, kdo to neznají, sem hodím vysvětlení...

Kačenka se musí zabít a protáhnout vařící vodou. Vařící voda uvolní peří a souseda Marta vytrhá většinu velkých brků a peří. Já ji pak dostanu na stůl a s pomocí jemného malého nožíku otrhám zbytek ostenců a nejdrobnějších rašících peříček. Je možné je také trhat stiskem prstů, já to dělám nožíčkem. Při tom si povídáme, sklepneme nejnovější novinky, probereme těžkosti, zasmějeme se - prostě ženské plkání. Na řadu přijdou i živí obyvatelé našich stájí, chlívků a kotců, praxe vesnického života.

Až je jich většina otrhaných dočista, sousedka opálí zbytek nejjemnějších peříček, vykuchá vnitřnosti, prostě kosmeticky upraví. Nakonec projdou horkou vodou a jako pěkné žluťoučké kačenky se buď rozejdou mezi labužníky nebo se chladí, případně uchovají v mrazáku. A potom - někdy - i my ochutnáme jejich masíčko, jako se to stalo dnes. Ekologické masíčko chutná všem. Tyto kačenky pekingské jsou dietnější, husokačeny snad mají více tuku. Odměňuje mě i pohled na žluťoučké kusy. Ty promodralé chudáky v marketech nechci ani náhodou. On člověk jí i očima!

Tolik ke kačenkám...

Kitty

Trhání kačen

22. ledna 2011 v 20:29 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
V minulém článku jsem popsala přípravu na dnešní vaření oběda a taky tvorbu amarounů. Potom přišlo překvapení...

Moje milá sousedka je chovatelkou kačen pekingských i husokačen. Dnes jsem chystala nádobí na servírování oběda a byla jsem vyrušená zvoněním u vrat. Koho to k nám čerti...? Nebyli to čerti, byla to - ano - sousedka Marta. A prý, že už je má zabité, otrhané, že můžu rovnou jít. Nejistý úsměv , typická situace: ráda vím o větších akcích předem. Včera zde večer byla a slovo nepadlo o kačenách, i když jsem se na ně výslovně ptala. Teď je zde a je zle. Obídek nedokončím, kačeny by zchladly... Omlouvám se Pepínovi a rychle shledávám, co nouzově k obídku mu dát. Sama jsem taky nejedla, ale u mě je to jednoduché. Dva toustíky, porci šunky a červenou řepu. Házím to do sebe, ač bych neměla. U linky to do sebe cpu, mezitím ohřívám jemné domácí debrecínky, chlebíček, hořčičku, křen s jablíčky - nouzovku. A pak se rozhlížím, co na sebe navrstvit, abych zase neomrzla jako posledně. Dostávám doporučení, že co nejvíc, všechno co se dá! Zacibulím se, mobil, nožík a zimní boty a letím...

Shon za mnou jako mha za mnou! Jen vypadnu, zahnu za roh a jsem v klídku. Sice v tom mrazu si asi něco užiju, teď už ale vím jak na možné problémy. Vymínila jsem si, že v místě trhání kačen už nebudou otevřené dveře, pod nohy se mi dostane dřevěný rošt a na něm bude papírový pytel - posledně mi následkem nedostatku všeho toho omrzl palec u nohy. Přesto, že jsem vyměnila dvoje zimní oteplené křusky a až ve třetích drahých turistických kožišinových traktorech jsem dožila konce otrhání dvanácti kačen. Dnes je jich míň, už jsou podtrhané, dveře zavřené, topí se v kotli pod brambory. A to pak začala ta pravá siesta. Sice pracuju na dokončení odpeření kačen, ale mám vedle sebe společenskou ženičku, se kterou je čas a pohoda pokrafat. Ona na to tak nevidí a tak mám pořád o společenskou zábavu postaráno, finišace kačen je tutovka, na tu jsem mistrová zase já! Dostane se mi kafíčka, je mi pečlivě pohostinně nabídnuto přesně to, co nesmím, takže ztráty hostitelky jsou nepatrné. Podotýkám ale, že ona to nabízí opravdově, přátelsky, dá si taky se mnou. Potíž je v tom, že já musím (měla bych) odmítnout. To kafíčko ne, to se počítá. Dnes mi jako laskominu nabídla včera upečené "šamrole", v tom je světová. Těžko odmítat, jednu si beru, i když dnes procházka nebude . Ale zase zvýšené úsilí a v chladnu, ne?

A jedeme. Obě se zabereme do kačen. Asi to není ta pravá doba, ježí se na mě z každé tisícovka podrostků, sedm ježečků. Ale co, musí se už udělat. Zajedno už leží na stole a zadruhé už jsou úplně poslední. A tak začínáme mechanicky ďobat vostence, aby kačenky dostaly svoji úhlednou hladkou kůžičku. A při tom všem taky začínáme povídat, zde se říká "krafat". To mám ráda. Ona i já máme mužský doma, ale lepší popovídání je s ženskou. Tak se při užitečné práci probere tolik témat, že tolik jich není ani v televizi. Proto tak ráda chodím trhat kačeny. Už chápete proč?

Kitty

Amarouny

22. ledna 2011 v 19:53 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Dnes je sobota, nedostaneme obídek z vývařovny, musím vařit. Ráda vařím a dnes jsem si naplánovala zvlášť vypečené menu...

K vaření jsem se dostala dost pozdě, nic složitého mě nečekalo. Proto jsem si ještě s chutí "zaumývala", což znamená umývání nádobí. Opravdu mě to odjakživa baví. Navíc, zde v té vesnické morně, mi mnohdy teplá vodička pomáhá přežít zahřátím rukou. Tak stojím u dřezu a jsem asi tak v polovině, když zaznamenám pečlivého krmiče našich slepiček. Dnes se tedy ujal role tvorby amarounů. K tomu faktickou poznámku.

Většinou tvorbu krmení pro slepičky stíhám já. Dávám tam vše skoro jako on, ovšem mám k formě míchanice odlišný postoj. On ví od malička, že slepice dostávaly krmení skoro ve tvaru husté kaše, takzvané kaleniny. Prostě všechno nakonec prohňahňá, prohněte, promačká a stluče v nevábnou hmotu, lepící se slepičkám na zobáky. Já tomuto podivnému slepenci původně čerstvých i namočených surovin říkám pro sebe AMAROUNY. Určitě si vzpomínáte na výživnou (ale nevzhlednou) stravu mimozemšťanů ve filmu Návštěvníci. Pak jim to donese a dodnes nepochopím, proč se na to slepičky nadšeně vrhají. Asi to chtějí mít co nejrychleji za sebou...

Já míchaničku také neodbývám. Stavím se však k její tvorbě tak nějak kulturněji. Nejprve mi vadilo, že amarouny slepičkám zalepují zobáčky, ty je uzobnou a pak rozhazují po zemi a nakonec si nešťastně otírají zobáčky o cokoli v okolí. Z nepořádku mají užitek ty z nich, které nejsou tak průbojné a těmi odhodky si konečně taky zobnou. Já volím tvorbu kuliček, kousků. Vypozorovala jsem, že se taky nadšeně hrnou k zobání, navíc jako bonus můžou způsobně a elegantně zobat jednotlivá soustečka. Žádný umazaný zobák, žádné nedůstojné utírání huby. Pěkně "zob a lup", všechny tentokrát v kroužku kolem misky spořádaně lupou drobkovitou až kouskovitou krmi. A kolem misky není nepořádek. Nevím, čím to je, je to tak. Možná je to i tím, že jim toho nedávám moc, každá si může zobnout proto, že je toho taky míň. Musí spěchat, jinak si nezobnou!

A tak dnes umývám nádobíčko a vidím dnešního krmiče, jak stojí opodál s oběma rukama upatlanýma od amarounů. Já svoje krmivo míchám vařečkou. Kdybych nestála u dřezu, tak by si ruce umyl do dřezu. Dnes to nelze a tak stojí bezradně. Otočím se k němu, uvažuju, jak mu pomoci. Nabízím, že dám do misky trochu vody, on si ručky umyje... Jenže zazní osudná věta:

"Nech to, to je dobrý, budu vybírat zelí - to se s tím zahustí!" a nastavuje špinavé ruce s bakulemi šrotových amarounů.

Stojím a hledím. Někdy si stojím na vedení. Pak mi to dojde. No nemám život jedna báseň? Všechno umí zužitkovat! Nádherně se baví, jak tu stojím jako Lotova žena...

Kitty


Možná taky budu členkou AK

20. ledna 2011 v 13:50 | Kitty |  Život mého blogu
Včera jsem byla vyzvaná svoji blogovou kamarádkou (a ne poprvé), abych se přihlásila taky do Autorského klubu blog.cz. A zase - nic u mě není jednoduché...

Včerejší výzvu jsem tedy vzala vážně. Začala jsem hledat, jak na to. Stručný návod v mejlu nestačil, to už začíná být pro konání kolem blogu typické. S pevnou morální podporou mého chytrého (a trpělivého a laskavě naléhavého a uklidňujícího) druhého JÁ za zády jsem nakonec stála před vlastním přihlášením. Pochopila jsem, že to je přes zápis do Komentářů. Napsala jsem tam typickou větu s vyjádřením naděje, že mě přijmou. K tomu nepatřičnou adresu blogu do kolonky WEB. Nakonec podpis.

Kdo víte, že je to asi nedostatečné pro administrátory AK, asi si ťukáte na čelo. Podobné upozornění jsem dnes dostala od mé garantky, která mě do AK lákala (ona bez toho vyjádřeného ťukání na čelo). Že mám dopsat ještě něco o zaměření mého blogu, a asi taky opravit adresu pro přístup na můj blog. Jak jednoduché!

Vylekaná, že mi cosi chybí a že budu mít prodlení, až za měsíc admini AK objeví moji přihlášku na blog se špatnou adresou k posouzení kvality mých článků, jsem aktivně začala hledat. Kam a jak a co napsat, jak opravit špatnou adresu přístupu na můj blog. Zase žádost mejlem o pomoc, potom opět můj pokus najít, kam co psát! V mé první reakci na moji přihlášku jsem dopsala zaměření blogu. A dost. Za chvíli přiletěl nový mejl - upozornění na tu špatnou adresu pro přístup na blog. Tak už známým postupem do komentáře dopisuju dobrou adresu. Na pokračování. Snad už to stačí!

Stačilo! Konečně za nějakou tu drobnou minutu přistál kýžený mejlík. Jako sametové pohlazení opatrné vyjádření laskavé vyzyvatelky a nápovědy - skoukla to a asi to bude dobré. Do třetice všeho dobrého. Teď už prý mám jen čekat. Navíc s přáním hodně štěstí!

Dobrá věc se podařila. Už jsem si nahoře postěžovala, že mi nějak špatně jde pochopit a pak provést technické pokyny kolem obsluhy aparátu blogu. Teď už jen drobný postesk - mně se to stává dost často.

Nejsem ale sama - dva dny jsem žila ve stresu, když jsem chtěla přivést další kamarádku k zapnutí automatického zasílání komentářů k článkům mejlem. Probíhalo totéž v opačném gardu. Prvotně výzva, ať si to vyhledá a zapne, že je to fajn. Od ní mejl s dotazy. Moje pokyny v jednotlivých krůčcích, jak to udělat (se znalostí toho, jak to dělám já) a v nejistotě, nemá-li to nějak jinak. Nakonec její mejl - vzdává to, bude si komentáře hledat tak jako doteď, dobrou noc! Mé naprosté fiasko jako lektorky.

Po dvou dnech ticha z její strany přiletěly normální komentáře k mým novým článkům. Jaká rána se u nás ozvala. Obrovský kámen ni spadl se srdce (ze srdce?). Nezlobí se, nic se nestalo, opět pokračuje to srdečné souznění blogových kamarádek. A drobná technická prkotina? Uvidím...

Kitty



Už je to tady! Pohanka!!!

19. ledna 2011 v 18:43 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dnes v poledne nám dovezli na obídek kuřecí čínu podle zahrádkářky. Posledně bylo jídlo ef ef a tak jsem se těšila, že si pár kousíčku ochutnám. Pepíno polovinu a já žďubnu...

Všechno bylo jiïnak. V poledne zabořil do ešusu z jídlonosiče svoji chtivou lžíci a to neměl dělat. Dobře ví, že trvám na tom, aby počkal na mé naservírování nebo případně si jídlo sám přendal na talíř. NA TALÍŘ, jako kulturní člověk. Teď si naběhl. Rozjedl porci, přikusoval knedlík, dlabal to jako bagrem. Něco nechal a zbytek odložil. Měl mi nechat polovinu. Nechal. Jenže už se v tom pohrabal a to nemám ráda, řekla jsem mu to. Rozjedené po něm nejím, tak to zůstane na večeři...

Večer jsem uvařila vejce a od poledne přidala pohanku, dodala vařené králičí masíčko, jedna radost. Dodala jsem vejce, zamíchala do pohanky, přidala cibuli, trochu kremžské hořčice - jídlo jedna báseň. Ukrojila jsem mu chleba k porci a donesla, pěkně naložila malou naběračkou na malý talířek a předložila mu to. Jedl a skoro si chutí notoval. Po večeři si liboval. Už dokonce ani nelitoval, že je toho málo.

Na tuhle chvilku jsem čekala. Zeptala jsem se, jestli má ponětí, co jedl, že mu to tak chutnalo.

"No to nevím, ale bylo to dobrý, konečně. Ani mi nevadil ten malej talířek!"

Nadechla jsem se a mírně odpověděla:

"To byla pohanka, co jsem měla na oběd. Ta, co jsem ji dodělávala v té osušce...

Trhl sebou, jako by ho štípla vosa. Vyhrkl na mě:

"No jo, pohanka! A já jsem si už říkal, z čeho je mně tak špatně!"

Vybíhá na chodbu a běduje, že to je ono. Pohanka! Že si říkal, co je to za blaf, vypadalo prý to už na první pohled podezřele. Přitom bych za to nic nedala, že vlastně ani netušil, co to pohanka je, jak se vaří, jak chutná a tak.

Když za pár vteřin přišel zase zpět a bránila jsem pohanku, už jsem viděla takový ten boční pohled, že jako ví, ale zasloužím si to za ten komentář k obědu v ešusu...

Kitty


Čeština mi dává svobodu

19. ledna 2011 v 11:40 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Píšu články na blog a píšu je česky. Jsem Češka, myslím česky...

Nic objevného - si možná řeknete. Ano, pro možnost vyjádření vůbec všeho, co chci napsat a píšu ve svých článcích, jsem málokdy zaváhala. Pokud cítím nevhodnost nějakého českého výrazu nebo úplně nevystihuje, co chci napsat, sáhnu po nečeském výrazu. Žiju v době, kdy se už tak nelpí na stoprocentní nutnosti používat pro vše česká slova. Některé skutečnosti ani nemají české pojmenování, dnes většinou rozumíme i výrazům, přejatým z jiných jazyků. A tak si píšu, jak mi jazyk narostl. Proto je tu i dnešní článek.

Píšu skutečně téměř o všem, o čem mi připadá vtipné nebo potřebné psát. Můj blog nehýří barvami a lesky blesky. To už jsem nechala jiným. Hned od začátku jsem začala používat často hovorových tvarů, abych přiblížila téma nebo formu dynamickému čtenáři. Mojí doménou je život na vesnici, obyčejná farma s domem a jen pár slepičkami a králíky.

V ní je muž domácí a žena náplava. Muž rozumí všemu kolem provozu domu i těch slepiček, zná sousedy a spíš mlčí než by vedl dlouhé hovory. Já pocházím původně z vesnice, po škole jsem žila ve městě a teď po padesátce jsem zakotvila zde, na venkově. A protože je pro mě řada situací a věcí nových nebo nezažitých, vznikají různé situace. Humorné, záhadné nebo i prosté, jak je život přináší. A právě pro popis mých zážitků je čeština pro mě to pravé. Znám od mládí ze školy i z knížek různorodost i citovost češtiny. Je mou přirozenou vyjadřovací řečí, v ní myslím. Pro můj účel je téměř dokonalá. Málokdy si pomáhám berličkami jiných forem sdělování. Ještě neovládám vkládání fotek, videí a různých zkrášlovadel. Moje články jsou spíš pro starší lidi, i když se z nich mohou poučit taky mladší.

Přirozeně jsem hledala, jak a o čem píší jiní. Byla jsem z toho hledání znechucená, zklamaná a naštvaná. Chtěla jsem se taky vzdělat, poučit, hledala jsem příběhy a srdečné výpovědi lidí. Nacházela jsem často jakoby záblesky, výkřiky a zmotaniny cizích jazyků, strašlivě tendenční svou poplatností týnejžrům. Jakoby nejdůležitější pro některé pisatele byl počet kliknutí za každou cenu. Přiznám, někdy mě tento jazykový "samosprask" opravdu přinutil na něj kliknout, po poznání nulového obsahu jsem takový článek rychle opustila. Nejsem pesimistka, uznávám ale odbočky jazyka a témat, která mi něco přinesou, potěší a ze kterých poznám zase jiné lidi v celé jejich bohatosti. Jenže tyhle cizí "potěmkinovy vesnice", ty se jen svižně tváří, ale jejich obsah mě neláká, pro mě jsou zbytečné. Okrádají mě. Zloděje mé dobré nálady nesnáším, nic mi nepřinesou, ničím mě neobohatí.

Pravda, našla jsem lidi i témata a formy, které mě svojí krásnou i srdečně hovorovou češtinou lákají. Poznali jsme se, vyhledáváme se navzájem. Zní mezi námi krásná čistá čeština. Obsah jejich článků je milý, přívětivý, ze života, i humor probleskne. Takové češtině rozumím, s takovou chci žít. Takovou hledám. Ještě je, ovšem musím ji hledat. Věřím, že pro nás české lidi bude pořád přínášet srozumitelné poznání vzájemného života. Cenné věci neleží u každé cesty, musíme si je hledat a nacházet. Pak si jich vážíme. Taková je i česká řeč pro lidi. I pro mě.

Kitty

Dneska procházka ne, děvčata!

19. ledna 2011 v 10:40 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Jak vidíte v titulku, tak dnes bych vám nikomu neradila, abyste se vydali na svižnou procházku do terénu, i kdybyste z ní vytěžili námět na článek. Dnes je u nás namrzlo, po nočním dešti mokro a to bych si raději rozmyslela. Někde je i mlha, dnes to bude při hudbě...

Máme totiž dobrou náhradu potřebného pohybu. Připomínám, kdo z vás máte svižné písničky a můžete si je snadno přehrát, udělejte to a hýbejte se doma. Ještě kosmeticky upravte svůj cvičicí prostor vyluxováním, abyste si nezasmogovaly plíce. Přece jenom...

Máte připraveno - dejte se do tance. Možná trošku i pootevřít okénko, ale zase ne moc. Jednak byste nasávali mlhu s kouřem a taky, co kdyby někdo slyšel hudební produkci a chtěl nahlédnout! Ti z nás nad šedesát by možná získali pověst podivínů nebo raplů. Ale nešť, možnost dát tělu pohyb není žádná hanba. Třeba to někoho trkne...

Dnes tedy v pokoji doma. Proč ne? Je to vždycky lepší než se povalovat u televize a pak žehrat na bolavé a ztuhlé nefunkční klouby. Dnes doktoři stojí peníze a stejně si s vámi jen za ty prachy popovídají, pokývají hlavami, rozpřáhnou ruce v bezmocném gestu, zešťuří tvář s mrknutím, že v těch letech, co byste chtěli? Přitom za náš poplatek vlastně procvičí řadu svých orgánů a údů. Oni jsou kvůli nám zdraví a my bychom jim měli za jejich rozcvičky platit? My budeme ti, co o tom ví všechno. Pohyb upravuje nejen ztuhlé klouby. Je předpokladem dobrého myšlení i trávení. Kdo se hýbá a tancuje, ten dobře žije a ještě ušetří. Doktorům dejte čas na úrazy, které by vznikly dnes, kdybych vás nevarovala. Před procházkou venku. Ještě že mě máte, co by z vás zůstalo, kdybych včas nezabubnovala na poplach!

Tak do toho, ať je nás pružných a proto veselých a spokojených víc. Jsme staří, ale nejsme hloupí. Hloupí ať naříkají a platí.

Nakonec, nikde není napsáno, že při téhle rozcvičce nemůžete přijít na nějaký nápad. Já mám ověřené, že nápady mě napadají úplně všude a při všem. Jen holt někdy nestačím zapsat, o čem ten nápad byl. Ať safra někdo vymyslí nějakou ledvinku, kterou bych mohla mít u sebe VŠUDE, i při tom cvičení - třeba.

Já jsem takovou zkusila najít. Co to bylo za martyrium při jejím hledání! Potloukala jsem se obchody a markety a pokoutně si zkoušela najít nějakou, co by obemknula při 121 kilech moje břišní partie. I když jsem se tam prsila se staženým břichem, nenašla jsem žádnou. Pak jsem přemýšlela, proč asi. Je pravděpodobné, že takové břichatky asi necvičí a dokonce ani neudělají krok do terénu, aby měly nutnost být okšírované ledvinkou! Takové harmary právě jsou těmi, jež plní ordinace ortopédů. V těch řadách plačtivých marodů z přetížených nosných kloubů jsem taky byla. Před půl rokem, než jsem se dala do sebe! A vlastně už dřív, kdy jsem proto přišla o svoje koleno a nosím v něm kovovou náhradu.

Teď denně nebo obdenně konám procházky s hůlkama. Okysličuju mozek, ten myslí a vymyslí třeba místo procházky to křepčení při muzice. Zkuste to taky! Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!

Kitty



Jsem šiša!

16. ledna 2011 v 19:49 | Kitty |  Život mého blogu
Kolikrát si myslím, že se mi něco jenom zdá, že bych mohla přece jenom být v lecčem dost úspěšná. Pak zjistím, že se v tom začnu motat a pak jenom zírám. Černá díra...

Nedávno jsem objevila u doporučeného blogera soutěž Sovička. Pět jednoduchých otázek, na které musím hned po přečtení odpovědět. Nic nikde nehledat, odpovídat jen to, co znám. Přišla jsem tam, dostala se hned napoprvé na soviččiny otázky. Pak jsem hledala, kam napsat odpovědi. Hned napoprvé jsem našla, kam co napsat, odpověděla a čekala na rozluštění. Taky jsem objevila svoje jméno i s body. A dost!

Napodruhé jsem asi nestihla termín v 15 hodin, kdy se otázky objevují. Pak jsem zase zapomněla, potom nějak vynechala a když jsem pak zasedla a dostala se tam, najednou jsem uviděla formulář - jméno, přihlásit, adresa, web. To mě šokovalo, protože jsem se domnívala, že jsem dávala nějaké heslo. A já si vůbec nebyla vědomá, že bych to někdy takto dělala.

Ten den jsem tedy ustoupila před technikou. A postěžovala si známé blogerce, co se mi stalo a požadala ji, aby mě u něho omluvila. Dostala jsem hned radu s divením, že jim to tak nedělá, poslala link i s vysvětlením. No, je to tak, už párkrát jsem "chyběla", mám tam prázdné chlívečky. Včera jsem se už loučila se soutěží, že mě to nemá rádo. Dokonce jsem i v blogu se Sovičkou viděla komentář, že jsem to asi vzdala, že se mi soutěž nelíbí. Proto dnes píšu jakési vysvětlení - z více hledisek.

Černou díru už jsem prohlídla. Napoprvé jsem prý měla štěstí začátečníka. A potom, když už jsem byla schopná se zúčastnit, jsem naletěla na chytáky. Dobře mi tak, patří mi to. S tím formulářem - předtím jsem brouzdala na jiných serverech, pak se odhlásila a najela zrovna na Sovičku. Toho formuláře jsem se lekla a nepochopila. Teď už ale vím jak na to! A stejně - dnes jsem zase odpovídala až když píšu tento článek. Prostě - účastnit se budu s chutí, ovšem jak kdy a "kdy si vzpomenu!" Opravdu mě zajímá, jestli někdy posedím u blogu v době, kdy tam přistanou otázky. Virtuálně ve společnosti nás soutěžících. Několik napjatých "soutěžníků a soutěžnic", co nám zase náš trapič uchystá. Je to pěkné trápení. To poznáváme, co zůstalo v našich hlavičkách, co jsme schopni odpovědět bez berliček knih a internetu. Koukám, že docela to jde. Taky jsem hrdá na to, že mi byla dána důvěra, že nebudu podvádět. Že tam přijde to, co mám v hlavě. A nejen já. No vidíte, jak nás ten šikula doběhl. Soutěž tím získala jiskru - nejsme dokonalí!

Doufám, že už u Milánka klíčí nějaký bohulibý záměr zase nás bavit a vzdělávat. Díky.

O takové okoupání nestojím!

16. ledna 2011 v 16:57 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je zima na Vysočině. Na Třebíčsku v úseku od Nových Syrovic ke Speticím jsme objevili lagunu. Je možné ji nejen objevit , ale i se v ní pořádně okupat. Bohužel. I když my jsme měli štěstí...

My jsme si to zažili. Měli jsme vlastně štěstí, nic v protisměru nejelo. Ze všech stran přesto slyším vyzvání, abych to hodila na blog a pak jako připomínku silničářům. Tímto prosbám vyhovuju.

Ve středu jsem jela na masáž a potom ještě do Třebíče na kontrolu k dietoložce. Dost práce, navíc jsme využili vzácné příležitosti a ještě jsme zajeli s dárky na návštěvu k oslavenci. Proto už bylo dost tma, než jsme dojeli k laguně na silnici. Kousek za vsí - nic nás nevarovalo. Jeli jsme už svižně, spěchali jsme ke slepičkám na farmě. Rovná silnice. Najednou tmavší a už jsme se vezli. Naštěstí máme dobré zimní gumy a tak než jsem se stačila leknout, byli jsme z toho venku. Vějíř vody, voda zabubnovala po bříšku Thálie a bylo hotovo. Zůstali jsme ve své polovině silnice. Chápu to tak, že ten rovný úsek zabránil většímu problému. Je to tak - obleva se postarala...

Určitě jsme nebyli jediní, kteří si okoupali bříško auta. Vlastně se to v letošní podivné zimě nezimě dalo čekat. Takových dvacet metrů koupele ani nestojí za řeč, pokud se nic nestane. Máme předvídat, to je všechno pravda. Ale copak nikdo z odpovědných po té živé silnici nejezdí? To nikomu nevadí? Nemusí mít všichni takové štěstí! Nemusí tam jet vždycky auto jen sólo. A byl by malér...

Je to překážka silničního provozu? Kdo odpovídá za stav vozovky na tomto úseku? Když jsou na silníci díry a výtluky, to se tam hned objeví značka! Silničářům by udělalo co, kdyby tam taky dali značku? Stačilo by "nebezpečí" nebo co, přece jen by to bylo upozornění, že se právě zde dá čekat nějaký problém.

Raději bych chválila! Ráda to udělám, pokud kaluž zmizí. Ona tedy zmizí i sama, pár dní tepla a bude po problému. Jenže kolik z nás ještě bude za tmy spěchat a nebude čekat takovou koupel? Kolik jich taky nemusí mít to štěstí? A ještě - co když přijde mráz, to by už taková legrace být nemusela! Není lepší předvídat? Aspoň ta značka by zatím pomohla, když mají i jinde plno práce! Nemám pravdu?

Kitty


Tvrdý, někdy i voňavý

16. ledna 2011 v 15:31 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Mám na morální starosti u nás na farmě slepičky. Do jejich papu počítám taky chleba...

Máme zdroj na tvrdý chleba. Ono je to taky jakoby všechno jinak, jak ráda říkám. Sice si jedeme pro tvrdý, někdy se ale zadaří a získáme netvrdý. Asi se někdy nezadaří ani té pekárně. Říkám si, že někdy je dávka špatně zamíchaná (dělala jsem měsíc v pekárně, tak to vím - pekař zalajdá, pomýlí se nebo nemá den), jindy třeba tam něco spadne, nebo droždí překyne, špatná mouka a a a...

Už jsem vypsala důvody nádherně popraskaného voňavého chlebíčka, který občas přistane v naší Thálince. Dopředu to nevíme, většinou jsou chleby opravdu tvrdší až tvrdé. Ovšem chci vám vypsat tu vášeň a lahodu, když získáme netvrdý.

Ještě drobná odbočka. Mám ráda Petra Novotného, baviče, občas taky zpívá. V jedné jeho písničce líčí, jak řádí, když žena sice nakoupí čerstvý a voňavý chlebíček, ale zkrátka - spořivá žena - napřed se musí sníst ten včerejší. Že je odsouzený jíst pořád starý chleba...

Konec odbočky. Já teď prásknu, co se děje, když máme v autě nádherně vonící prasklé nevzhledné veky chleba, třeba ke všemu ještě teplé! Ta vůně - na tu by měla mít pekárna zbrojní pas! Už ho raději nakládám do auta dozadu, protože: pokud jsou ty nádherně voníci chleby na zadním sedadle, už nesmíme nikde zastavit a já třeba nedejbože odejít! Protože potom přijdu do auta a ani nepodotýkám, že o tu vůni je možné se opřít! Vím, že když nahlídnu na zadní sedadlo, jsou původně pěkně vypečené popraskané boží chlebíčky odstrojené, oloupané, orvané, nedůstojně otřepané, zbavené posledních viditelných stop důstojnosti chleba.

Můj rozpapánek je "chlebovej". Kdyby doma nebyl kousek rýže, těstovin a dalších příloh, chleba být musí. Je schopný v ledovce, fujavici a mrazu pod mínus padesát na kole jachat do obchodu pro chleba. Než ho nakrojí, pokřižuje ho. Nedovolí ukrojit obě patky. Hlavně když je.
Ctí boží dar. Ctí ho pořád, chlebová veka se nesmi překulit na zádečka, to není důstojné božího daru! Ale - co dělá, když má v autě i doma voňavý "tvrdý" chleba, to už jsem zčásti vypsala. Boží dary končí coby nevábné odrané veky, nepodobné chlebíčku. Ani tehdy to nekončí - on je schopen (dřív - přiznávám - i za mé účasti) vychodit cestičku ještě ke zbytkům toho božího daru. Dnes ve mě sice taky skončí několik mikroatomů voňavého, to ale ještě v autě. Cestičku ke zbytkům už dávno nešlapu...

Chlebíček - jeho zbytky - potom rozkrájím, usuším a skladuji ve čtyřlitrovkách. Postupně končí ve volátkách slepiček, výběrově i na chroustání u králíků. Boží dar!

Kitty



Definitivně končím - asi...

15. ledna 2011 v 17:46 | Kitty |  Život mého blogu
Skoro pokaždé, když zabloudím ke konkurentům blogařům a blogařkám, závistivě koukám po blýskavých a pohyblivých kreacích. A někdy loudím, aby mi někdo pomohl to zvládnout. Dnes poprvé mi došlo, že nemusím umět všechno. Smutnění po těchto dovednostech mi bralo energii, kazilo náladu. Můj blog je nebarevný, leč ze života. A teď mi došlo, proč ne?

Moje blogová stránka je černobílá. Vlastně není úplně černobílá, spíš vy čtenáři vidíte takovou šedivotinu a slabá písmena. Jen já, když píšu na svém autorském blogu, mám písmo krásně tučné a úplně černé. Sama jsem si blog nastavila, čili je to můj "samosprask". Tedy něco, co si u nás na Vysočině kutilové nějak ukutí, "sprásknou" dohromady. Ono to není přímo oslňující, ale svému účelu to vyhovuje. Prostě jsem to nastavila jak jsem uměla a ono to není nejpěknější.

Situace je podobná těm zdobným článkům a příspěvkům u jiných a mých skromných. Já cítím, že jádrem mého psaní je výpověď o denním životě, o jeho radostech a někdy i smutcích, jak je život přinese. O tom nepíše většina nás všech, spíš abych špendlíčkem hrabala. Mě zrovna takové články lákají a ani v nich nic nemusí poskakovat a blýskat se...

Když napříště budu chtít potěšit svoje oči nějakou exotikou nebo lesky, kliknu si ke konkurenci. Podotýkám, přátelské konkurenci. Když to já sama neumím, udělám z toho počinu z nouze ctnost. Pokoukám, pochválím a potěším se a pak se zase vrátím domů. Cizí peří už mě neláká, nemám na jeho tvorbu. Jsem ráda na svém místečku na blogu a šťastná, že mi moje výpovědi šedivým písmem přesto přivádějí čtenáře a příznivce. No, zatím skoro stopro příznivkyně. Dokonce moje blogové jméno má u nich i svoji klikačku. Já se ke svým oblíbeným autorkám pořád složitě proklikávám, ale dělám to ráda. Nacházím tam to, co hledám. Život v denním cvrkotu a šťavnatosti. Většinou jsou barevnější, s fotkami, když už ne třpytivé.

A tak dnes prohlašuju, že končím s pokukováním po pozlátku. Odteď konstatuju - nebude mi závist kazit náladu. V tom má titulek pravdu. Možná někdy, až nebudu mít o čem psát a vědět, jak psát, začnu hledat jiné formy výpovědi. Nebo vlastně asi vedle toho - naučím se to taky. Texty mých skromných článků budou pořád dostatečně dlouhé, ale problýskne v nich nějaká barva, třpyt nebo poskok zvířátka. Až...

Kitty

Osm!

15. ledna 2011 v 14:11 | Kitty |  Vykutálenosti
Teď před začátkem jara máme v králíkárně o osmi kotcích tři mladé nadějné samičky a jednu starší, z nich jsou tři už "těhule". Dole pak tři vévedky na zabití a samce Patrika...

Před chviličkou jsem si pouštěla bláznivá videa. Napřed jsem je skoukla sama a nakonec jsem do toho zatáhla "vždyvážného" Pepína. Strašně nechtěl, rvala jsem jeho křeslo, aby se při reklamách v televizi koukl, že to prostě musí vidět. Jedno "když se ženy nudí" bylo fakt nádherné a tak se mi to nakonec podařilo. Skoukl pod tlakem dvě a zase nasadil strašně zaneprázdněnou tvář. Seděl tam jak hříbek, kterého hlodá červ a on tím trpí! Nahrbený jako rozdrážděný býk, prostě demonstroval, jak ho to otravuje, jak to ignoruje...

Šla jsem si natočit vodičku na kafíčko, natočila jí pro oba a dávám to na sporák. Už jsem šahala pro zažigálku, když mě napadlo zeptat se ho, kolik máme ještě králíků na zabití. Jen tak, víceméně konverzačně. A od něho jsem zaslechla:

"Osm!"

Když jsem si mžikem uvědomila, co to kecá, ještě skoro rozjuchaná jsem vypukla v hurónský smích. Chechtot, řehot!!! No toto!? Přece - taky čtyři chovné a Patrik?

Tak to vidíte. Někdy něco jen tak utrousí, takovou ptákovinu, a už to zase jede! Mrkla jsem na něj a v tom okamžiku vidím, že zase má na obličejíku tu masku potutelnýho smíchu. Ale on se nesměje, to jenom mě to odrovná!

Zase se mu to podařilo. On nic, to já! A co vlastně řekl tak směšnýho?

Kitty


Reflex

15. ledna 2011 v 13:10 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnešní sobotní Tobogán hostil pana doktora Vladimíra"Iljiče" Větvičku, botanika. Z jeho úst zazněl poznatek, který mě pobavil a s jeho laskavým svolením vám ho prásknu...

Jednou prý stál ve frontě u pumpy a čekal, až bude moct natankovat. Pouštěl si záznam svého pořadu a spuštěným okýnkem ho bylo možné slyšet ven. V jedné chvíli nebyl slyšet jeho hlas z pořadu, ale ozvalo se tam hlasitě pronikavé časové znamení. Asi v té chvíli byl skutečný čas poblíž. On si stačil všimnout, že se všichni čekající řidiči po zaslechnutí tohoto znamení podívali na hodinky a taky VŠICHNI si automaticky nařídili hodinky jakoby "na správný čas".

Později všichni zjistí svůj omyl. Jak si to asi odůvodní?

Jsme ve všeobjímající náruči techniky a taky z toho plynoucích reflexů. Nejsou ale všechny tak nevinné!

Kitty

Šidítko

15. ledna 2011 v 12:56 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Držet hubnoucí dietu není psychicky nic moc, co si budu namlouvat. Já si to přiznám. Dnes jsem přišla na jakousi odbočku, šidítko...

Jsem polívková a to v tomto systému dost dobře nejde. Navíc - polívky pro mě atraktivní by měly být pokud možno husté, se zavářkou a to už nejde ani náhodou. Přece jen jsem si ale dnes nalila pořádně "hustou" a taky jsem si do talíře nakydala dost nočků. Jak je to možné?

Tak za prvé - polívka měla základ v zavařených rajčatech ve sladkokyselém nálevu. Nálev jsem slila do rendlíku a rajčata do něj pěkně propasírovala, udělalo to hustší polívkový základ. Trošku jsem to "pravda" přisladila.

A za druhé - nočky jsem tam sice nandala, ale pojedla jsem jen tu tekutou složku s dravčí chutí a s radostí - přece jen jsem tam nočky viděla. Že nakonec zůstaly na talíři - no bóže. Máme zde bezodpadovou technologii...

Stejně bych neměla na oběd jíst mouku a vajíčka...

Kitty

To by mě zajímalo!

14. ledna 2011 v 15:02 | Kitty |  Život mého blogu
Píšu články na blog a někdy se neubráním úpravě některé části až po uložení. Kdo píšete, víte o čem mluvím. O tom, jestli někdo pozná, že článek byl právě aktualizován...

Je to možná prkotina, ale mě to začalo zajímat. Nezjistím to jinak, než když se zeptám adminů, ale taky i tím, že se zeptám čtenářů. Všimli jste si někdo někdy, že se vám začne text čteného článku nějak měnit před očima?

Uvažuju: je možné, že se po uložení opraveného textu minule zveřejněný článek skokem změní během aktuálního čtení čtenářem? Nebo admini článek udrží ve stavu, v jakém byl v okamžiku čtení, a až potom text změní (pro dalšího čtenáře)?

Už jsem jednu takovou úvahu zaznamenala u guru fejetonistů Rudolfa Křesťana. Uvažoval v jednom fejetonu o tom, jestli žárovka v ledničce po zavření dveří ledničky zhasne, jak by měla, nebo může někdy i zůstat svítit. Taková obměna otázky "vejce nebo slepice". Co když žárovka v ledničce nakonec zůstane svítit a my to nezjistíme? Žere nám proud a vlastně ohřívá prostor lednice. To není v pořádku. Jak to vlastně můžeme zjistit?

To jsou starosti, co? Ale ruku na srdce - můžu se spolehnout, že žárovka zhasne? Přece když dveře zavřu, tak to nevidím. Má tak maličkou spotřebu, že to hodinami nehne. A víra? Kdy je mi předloženo k věření, že v pořádku zhasne. Co když ale nezhasne?

Kitty

Striptýz na dědině

14. ledna 2011 v 14:40 | Kitty |  Vykutálenosti
Uvidíte sami, jak je prospěšné a užitečné chodit na dědině na procházky. Dnes jsem vyletěla varovat před jedem v potravině a co nevidím? Vlastně co vidím...


Při mé cestě najednou přijelo auto. Vystoupili z něho mužští a začali provozovat něco, nad čím mi na dědině zůstával rozum stát. U silnice, po které jsem to rázovala, stály pěkně stavěné objekty. Všechny byly umně zahalené do textilií, jejich těla skrývala oblé i skoro ostré tvary. Už minule jsem si jich všimla a to, co jsem z nich postupně viděla vystupovat, mě docela lákalo zahlédnout více. Jsem jen zvědavá ženská a ono to vypadalo, že jsou obzvlášť dobře stavěné. Dnes jsem tedy měla při své procházce zahlédnout i víc!

Ti mužští v apartních kostýmech obstoupili ony postavené objekty, chvíli v hloučku rokovali a rozkládali rukama. Asi plánovali, jak se zmocnit všeho, co tyto objekty nabízely. Připadalo mi, že se nenápadně a opatrně rozhlédli, jakoby se báli, že budou mít nezvané diváky při své činnosti. Na první pohled nebylo zřejmé, co zamýšlejí. Prošla jsem proto kolem nich jakoby nic, abych je nějak nezradila a třeba od zamýšleného odhalování neustoupili. Klidně to na ně prásknu, mobil mám v batohu, kdyby to vypadalo na nějaké násilí nebo neurvalost. Nemohla jsem se do toho plést a navíc možná zahlídnu i já něco dráždivého. U toho bych docela ráda byla, i když bych vám to jinak nepřiznala.

Po pár metrech jsem si začala jakoby nenápadně zavazovat rozvázanou drahou kvalitní trekinkovou botu na turistiku. Okénkem mezi nohama v předklonu jsem pokukovala, jak se situace bude vyvíjet, u takové věci jsem nemohla chybět! Mám ráda vzrůšo a vlastně, co kdyby přece jenom došlo k násilí, ne? A už se začalo něco dít - koukám jak sůva!

Oni totiž začali tyhle skoro umělecké artefakty odhalovat. Bylo poznat, že v tom mají cvik. Postupně a dalo by se říct i třesoucími se prsty pozvedali odhalující látku, citlivě odebírali jeden kousek po druhém, i spojující prvky umně rozebírali, rozvírali a odstraňovali. Úplná báseň jejich profese. Byl to pohled moc pěkný. Co bych to neřekla, moje postoje na silnici byly pro náhodného diváka možná podobné tanci svatého Víta, jak jsem předstírala poruchy na výstroji a výzbroji pro turistiku! A tak se mi postupně vyjevovalo, co se to tam děje. No teda, to bylo něco. To bych vám taky přála vidět. Mistři svého řemesla. Jste napjatí, co tam na mě vyjuklo? Tak se podržte - kdo jste dočetli až sem, máte nárok na odhalení té nejhezčí krásy u dědinské silnice...

Na podzim naše obec dostala peníze a mohla tedy začít řešit i dešťovou kanalizaci. Došlo i na spojující část silnice mezi dvěma částmi naší obce. My místní jsme zaznamenali mohutné shromáždění strojů a materiálu a to všechno dohromady ve svižném tempu dostalo do země řadu kanalizačních vpustí nahoře s pěknými rošty a kolem silnice vyrostly šňůry žlabovek (názvy konzultuju s odborníkem). Začínáte uvažovat, jak to souvisí s vylíčenou odhalovací akcí? Souvisí, čtěte dál...

Muži v dodávce patřili k firmě, která celou stavbu stavěla. Přijeli proto, aby po pár dnech oblevy osvobodili vybetonované "kanály" z krytí a "šalunku". Proto to odhalování - stahovali z pěkných objektů různé plachty, skelnou vatu(si myslím), části prken, plechových pažení a tak, ani nevím, jak se to všechno jmenovalo. Ještě tedy po nich zůstaly nesesbírané žlabovky, ale opravdu: na svět najednou vykoukly pěkné postavené "vpusti" mezi cestičkami žlabovek, objevila se i upravená půda svahu od silnice k poli. Pěkná stavba, pohlazení pro pohled rázující turistky. Všechny chválím. Pak že se nic nedělá, že není vidět žádný pokrok v místních stavbách. Opak se u nás vloni na podzim stal pravdou!

Byli jste zvědaví, o čem to všechno bude? Zajímalo by mě, kam až jste dočetli, než jste z náznaků usoudili, o čem je řeč. Nejdůležitější věcí je ale to, že můžu chválit. Za pěkný kus cesty, která zkrásněla. Možná si řeknete - krásná silnice, co to je? Tahle stavba je pěkná. Vypadá profesionálně a po všem tom omezení provozu kvůli rozsahu práce je kousek pěkné cesty. Děkuji za turisty.

Kitty

Spěchej! Jde o život!

14. ledna 2011 v 10:16 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dostala jsem e-mail s upozorněním na škodlivost aspartamu. Opravdu celý jsem ho přečetla za soustředěné pozornosti mého nejopatrnějšího za jeho výkřiků:

"To mám! Vidíš, to taky mám! To je to, vidíš to...!"

Po přečtení jsem začala pátrat po domě. On odcházel na poštu a já na něho do chodby pokřikuju:

"Stav se u Mařenky. Ať to taky ví. Děckám určitě kupujou ty slazené slátaniny, a taky kofoly a pepsiny, to všecko...! Když to přestane pít, tak už nemusí nic dalšího dělat a kila pudou dolů sama!."

Už dávno jsem tuhle informaci odněkud pochytila a cíleně už léta zavrhuju potraviny, kde by byl uveden jako sladidlo. Naštěstí konzumujeme potraviny co nejméně "technologicky zpracované" a tudíž jen málo se v popisu složení má šanci objevit aspartam. Používám sladidla, i ta střídmě. On ještě stačil zaznamenat, že po nich jdu, a objevil se mezi dveřmi. Vezmu a lustruju naše nejběžnější sladidlo a nic. Další novější sladidlo v servírovací tubě a taky nic. To všechno vyvolávám směrem k němu. Nakonec vezmu do ruky slazenou limonádu, koukám u záclony na složení a bohužel - je to tam. Pepíno slyší:

"Bacha. Je to tady! Na konci - aspartam!"

Oči se mi málem zalily slzami, údy se začínají třást hrůzou. Ohroženi jedem jsou mlaďoši od naší milé Mařenky. Posílám ho honem, ať zasáhne a zamezí nejhoršímu:

"Pepíno, val! Ať jim to nedávají!"

Zaznamenám jeho pohled k hodinám. No, je před devátou, to je pravda, ještě dvě minuty a teprve mi to začne myslet! Ještě postřehnu mávnutí rukou:

"Jo. Už jdu - a ty ještě aspoň tři minuty počkej, než začneš šířit paniku...! A to svinstvo rychle nalej do kanálu!..."

Jak ten mě zná! Byla bych schopná přeposílat tuhle hrozivou informaci adresátům v celé střední Evropě a to hned! Naštěstí už pomalu přešla devátá, on odešel a já se uklidňuju. Už mi to začíná trochu myslet.

No bóže. Stejně už jak dlouho, poučeni literaturou a objevnými varovnými mejly, pijeme vodovodní vodu, ta je nejvíc "čerstvá, prověřená, hlídaná...". Jíme zásadně průmyslově neslazená jídla, kvůli otylosti a dietě nesmočíme jazyk v mražených dortech. Jsme poučeni... Ale taky vím, že jsem při předposlední vycházce k ní dostala na napití slazenou vodu z petky a ta asi taky byla slazená aspartamem. Proto ten spěch, ještě ten jedovatý nápoj mají doma a možná i víc lahví! No teda!!! Zde je každé zdržení ohrožením života! To se nedá podceňovat!

On se u Mařenky asi staví, ale co kdyby ne? Měla bych dnes procházku uspíšit a varovat ji! Co kdyby oslepli? Páni, ona nedávno sháněla brýle, prý špatně vidí! Pepíno si je taky už koupil. Co když už na jeho slepotu začíná mít vliv ta limonáda z petky? Ještě že jsme dostali to varování. Zachránilo nám asi život!!!!

Nějak dlouho nejde! Co když účinkem aspartamu "náhle oslepl", jak je to v tom mejlu psané?
To ho možná najdeme zašprajcovaného někde ve klandru! Chudák...

No vidíte, co se mohlo stát, kdybychom nevěděli...!

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

Vzkaz do života: Chcete-li zůstat zdraví a vyvarovat se nemocí, nic nejezte, nic nepijte a do smrti zůstanete zdraví!!!!

Kitty

V principu to funguje

13. ledna 2011 v 19:06 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Už jsme spolu přes dvacet let v dobré vůli. Včera jsem měla čas, natáhla se na postel a mohla jsem uvažovat...

Od doby pravěku byl muž tím, kdo zajišťoval bezpečnost rodu, staral se o donášení úlovku a musel obstarat příbytek. Žena zase pečovala o děti, vaření a domácnost, ošetřovala nemocné. I v naší klidné domácnosti tomu tak vlastně je.

Mužský prvek naší dvojky pečuje o údržbu domu, stará se o maso ve formě chovu králíků a pár slepiček, zajišťuje jejich potravu, seno, zrno, vozí nás na nákupy a do světa. Pomáhá mi orientovat se na venkovské farmě i v životě mezi sousedy. Kutá zeminu pod vratama, která se zvedla namrznutím, když nemůžeme nikam vyjet autem. No ještě několik nevýznamných věcí, které vyžadují hrubou sílu. A a - topí mi, když potřebuju psát články na blog.

Já zase s překvapením zjišťuju, že můžu zúročit znalosti z mládí na vesnici při chodu farmy i domácnosti, zvládám vaření, které jsem nemívala ráda. Naučila jsem se rozumět mužskému, postupně chápu zákonitosti práce se živočíšky i zvláštní pravidla života na venkově. Baví mě rozumět bylinkám a tím oběma pomáhat ze zdravotních těžkostí. Úspěšně jsem zapomněla znalosti z několika škol a šlapu ve slepičácích poměrně spokojeně.

Teď mám blog. Možnost se dorozumět se světem a různými lidmi, tříbit svoje zájmy, být ve spojení s rodinou a přáteli. Připomět si kulturu... z internetu. Co bych chtěla víc?

Život jde dál - kdyby to tak chtělo vydržet ještě hodně let!

Kitty





Tento rok raději lepší než Silvestr 2010!

13. ledna 2011 v 18:54 | Kitty |  Vykutálenosti
Máme v rodině nadšence, který na Silvestra vystupuje na Javořici. Bylo tomu tak i loni na Silvestra 2010. Ovšem jinak než jindy...

Brzy ráno odjel s domluvou, že po příchodu tam se ozve. Příchod manželce odhlásil. S bratránkem se domluvil na místě setkání a pak čekal, až ho uviděl. Dřív tam bratránek chodil s manželkou, tak když ho zahlídl a před ním ženu, hlásil se i k ní. Ta však byla překvapená, pak ho obešla a pokračovala dál. Dostal vysvětlení, že jeho manželka před nedávnem zemřela. Vše probíhalo jako jindy, sešli se ještě s druhým poutníkem a "vystoupili."

Trvalo to dlouho a hrdinovi našeho příběhu ještě stačila zavolat jeho žena. Ať se pak ozve, až půjde domů. Pozdě odpoledne mobil jednou zazvonil. Potom "usnul", ani hlásek. Myslel si, že se uťukl a že zavolá za chvíli. Pak však zjistil, že telefon zkolaboval. Tehdy vše začalo...

Jeho žena měla nový mobil, jeho číslo si ještě nepamatoval, měl je přece v tom svém! Chvíli čekal, že znovu zavolá. Nevolala, telefon mlčel. Z jiného telefonu volal synovi, ten byl zrovna v zahraničí a nedostupný. Další bratranec byl právě na operaci a zrovna na sále. Snacha taky nové číslo nenašla. Volal pak ještě dalšího bratrance - brala to jeho žena, už dva měsíce vdova, o čemž taky nevěděl. Nezbylo mu, než to nechat osudu...

Zatím se u něho doma děly věci. Víme, že ho žena jednou volala. Zavolala i podruhé, jedno zvonění a konec. Od té doby i ona se různě dovolávala členů rodiny a i ona se dozvídala ty neveselé noviny. A zatím manžel pořád nevolal... až do pozdního večera, kdy se dostavil domů. Nevinně oznámil, že mu zkolaboval mobil. Žena byla v šoku, nepřiměřeném výpadku mobilu. Postupně se dozvídala, co se dělo u něho, potom vysvětlovala, co podnikala ona. Nebylo se co divit, namáhavý den a od něho žádné zprávy...

Samozřejmě dá se pochopit jeho snaha i úsilí jeho ženy. Proběhlo hodně nervů na obou stranách, podpořených špatnými poznatky z celého dne. A jádro pudla?

Byl to duševní zkrat. Telefonu asi vypadla baterie. Stačilo, aby udělal jeden pohyb. Spontánně ho udělala jeho žena - zapnula mobil! A bylo to, telefon fungoval. Co na to říct? Blbej Silvestr...

Kitty

Po deváté už přece funguju!

13. ledna 2011 v 16:39 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Je čtvrtek po deváté hodině ráno. Stihla jsem snídani a ještě v županu sedím u počítače. Procházím mejly a zapisuju nápady na články. Taky jsem si už rozepsala mejla kamošce a najednou slyším v síni pokřik:

"Jdu pro seno!"

Leknu se! Panebože, jsem ještě v košili a on už poleze pro seno. Nesmím zapomenout a za chvilku se dostavit pod žebřík chytat plachtu sena. Rychle se oblíkat!

A tak rychle odešlu mejl, vypínám písíčko. Zatím uvažuju, čím začít. Včera jsme přijeli pozdě, o to dřív šli spát a tak prádlo shledávám na víc místech. Jenže kabelka s dárkem leží na podprsence, druhá taška na košilce a tak podobně. V té zimě doma chodím v dvojích kalhotech, mám jedny domácí a přes ně teplé apartní tepláky. I ty jsou dnes jinde. A je PŘED DEVÁTOU! (doba duševního vákua).

Tak - župan s noční košilí rychle letí dolů, hledám první i druhé spodní prádlo, košili, kalhoty, svetr. V kožešinových papučích nemůžu rychle navlíct nohu do nohavice, skopávám je dolů. Nakonec jsem nohavici natáhla, druhou - a zjišťuju, že jsem si ty kalhoty natáhla předkem dozadu.

"To počká!" drtím mezi zuby, "pak to obrátím, hlavně ať to stihnu. Nebo mi to shodí do blata!"

Tak to vidíte, taková mám taky rána!

Kitty

V práci to bylo lepší!

13. ledna 2011 v 16:17 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Včera jsem měla nějaké zdravotní vyřizování v blízkých městech a tak jsme to využili a rozváželi vánoční dárky, které si obdarovaní nevyzvedli. Zajeli jsme taky k bratrovi mého nejspolečenstějšího a po menších zmatcích skončili u přátelského stolu s jeho potěšenou manželkou. A taky současně uhoněnou, čerstvou důchodkyní Co bylo větší, to můžete posoudit...

Kvůli synovým dvojčatům se v důchodu přestěhovali, aby ona mohla zaskočit při občasném hlídání, když by byli kluci nemocní. Ještě v práci měla pořádný záhul, ale taky dva dny v týdnu volno. A teď - zrovna v tyto dny - to má stejně nabité, jenže bez toho volna. A navíc - bez možnosti být mezi lidmi a jen tak si popovídat se ženskými. Proto tak uvítala nás, první z možností si sednout bez povinnosti a jen tak si ulevit, promluvit, zrovna nic nemuset řešit...

Už čtrnáct dnů hlídá nemocná dvojčata. Dostali ve školce jakýsi virový zánět, musí jim píchat uši. Jednoho už potřetí, ten druhý to dostal včera a píchali mu je poprvé. Každý den dvakrát ona chodí proplachovat nos a uši tříletému marodovi. Jsou chudáci oba - klučina trpí při nepříjemné proceduře a ona s ním, navíc se s ním přetahuje a překřikuje. Antibiotika pořád dokola, situace k zbláznění. Mladí jsou rádi, že takto pomáhá, oba pracují, i když zrovna teď jezdí po doktorech a poslouchají protesty marodů.

Poslouchala jsem a litovala. Už jsem pochopila, proč se nehnou z domu. Bratr (taky čerstvý důchodce) řeší věci vně bytu, ani ty nejsou příjemné a jednoduché. Ona ráno uvaří, pak přebíhá k marodům, tráví s nimi čas a ošetřuje. Ona s manželem si dobře rozumí. Jenže zatímco bratr je ve stálém styku s okolím, ona cítí nedostatek styku s lidmi. Typická ponorka.
Jak teď oceňuje pracovní zatížení. Sice měla pilno, ale byla ve stálém styku s jinými lidmi. Co by za to teď občas dala!

Nezbývá než pochopit a těšit, že nebude pořád tak zle! Nemoc je nemoc a tahle určitě přejde, kluci povyrostou. Pak ... bude trochu volna i radosti! Není všechno jen těžké. Je začátek roku - bude líp. To jim přeje
Kitty




Majka - v práci to bylo lepší - mezi lidmi, bez těchto dnešních starostí a laufu

Veni Vidi Vici aneb Virtuální tykadlo

13. ledna 2011 v 15:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
To známé rčení mi připomíná dnešní prozření. Jedná se o každodenní vycházku a současně nápady na články na blogu...

Jak jsem už dala stálým čtenářům vědět, jsem svým založením sova, mentálně se nebudím před devátou ráno a kdybych mohla spát dokud se fyzicky neprobudím, no to bych možná z betle lezla po desáté. Zatím jsem si to netroufla vyzkoušet. A tak ráno kolem sedmé se vylámu, dám vodu na čajíček pro mého čilouše, ještě zalehnu než voda zavře a cvičím cviky na kolínko. Pak zaliju čajík a docvičím (většinou). Ještě v županu nachystám snídani a čekám na strávníka. Zatím se podle ranního rituálu snažím se rozjíždět, virtuálně si čechrám peříčka spisovatelky a většinou si rozpačitě brumlám - čekám na nápad, o čem dnes zase psát. Psaní se mi pomalu a jistě stalo denní potřebou, už jsem na blogu závislá...

Když nápad schrastím, je dobře. Přitom se většinou urodí ještě další nebo i víc. Rychle nahodím na jakýkoliv papír
nadpis a k němu jakousi kostru, to znáte sami. Hůř je, když nezabírám a nenapadá mě nic. Teď už vím, jak na to! Dám si vycházku, denní nebo obdenní, to je jedno. je užitečná.

Ráda - no jo, ráda, vlastně jo, ráda dělám vycházky, abych při odtučňování měla pohyb. Ale nerada se k nim chystám, hlavně teď v zimě. Jako cibule se navlíct a přitom zase dost lehce, aby se mi dobře šlapalo a nepotila se. Drahé boty jsou pohodlné, to zase jo, ale zase je zde nějaké "ale", já nemám nic jednoduché. Prostě v té jedné oteplené trekinkové botě s drapákama mi ujíždí chlupaná vložka, prsty ji po pár krocích zatlačí koncem paty až nad patu. Vpředu prsty mrznou na holé podrážce a vzadu mě to nad patou tlačí - "mrzuté!" jak by řekl herec Lábus. Bohužel - zatím to tak je a já šlapu dál. Mám zatím dvě trasy, na nich píchám holemi a skoro běžím a koukám. A zde je právě, o čem dnes chci psát...

Kolem cesty je to sice pořád stejné, ale okolnosti procházky jsou vždycky jiné. Koukám dopředu, otáčím hlavou. A vidím - ledacos, pokaždé něco jiného, nabírám nápady. Začala jsem tomu dnes říkat, že procházka je takové moje "virtuální tykadlo". Doma bych nepřišla na to, na co mi padne zrak venku a urodí se nápad. I jen myšlenka stačí. Zastavím se, hodím hůlky pod paži, stáhnu rukavice, vylovím z kapsy papír a tužku a už to tam sázím. Kdybyste mě tak viděli stát v krajině, už budete vědět. Nepíchá mě v boku slepák ani mě neničí žlučníková kolika, to jen "tvořím". V tom okamžiku nebudu vlídně reagovat na případné soucitné dotazy. Vnitřně bych vrčela jako podrážděný bufík - rušili byste mé kruhy. Zrovna se rodí nápad a to je někdy hodně bolestné, jak to zformulovat? Někdy takto "porodím" i víc nápadů. Proto je vycházka takovým tykadlem, ohmatávám svět, nasávám podněty. Z toho pak třeba celé odpoledne a večer žiju. A vy pak máte co číst.

Když se mi podaří nějaký "zvlášť vypečený" článek, natřásám svá autorská peříčka a čekám na první komentář. Doma uznání čekám zbytečně, on "to" jakoby nevidí. Až z komentářů poznává, jestli se mi dílo podařilo. To vidím zájem, i když uznat to nemůže, to víte, chlap! . Když se tam ometá déle, už se obracím i k němu. Komentáře miluju, ty vtipné oceníme oba. No a vidíte, na začátku byla vycházka. Blogaři a blogařky, dělejte vycházky, ať je co pěkného číst. Nikdo nevidíme všechno a něco stojí za to! Tak - do terénu a pište, "toliš lidí na to čeká!"

Kitty

Padající ramínka

11. ledna 2011 v 21:24 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Znáte to, děvčata. Podšprajcováváme si hrudní partie a stává se, že prostě zažíváme stresy s padajícími ramínky intimní části našeho šatníku...

Odpadla mi starost s nadbytečnými kily. Dost podstatně se mi upravilo tělo a s ním i dotyčné partie. Nastal čas pořídit si apartnější podprsenku. Aby dobře padla, nechala jsem se změřit odborníky a italské šičky mi dva měsíce šily drahé prádlo. A to proto, že jsem si změřila model a byla nadšená, jak přesně mi padla. Dočkala jsem se, na pozvání telefonem jsem přišla celá natěšená. Paní mě vyzvala, abych si dva kusy oněch drahocenností změřila, aby mi to dobře pasovalo. Tehdy jsem to odmítla pro nedostatek času, věřila jsem zahraničním "vysoce placeným" odbornicím. A co bych to neřekla - oslnily mě zářivé barvy a anorektička, předvádějící na nápaditém obalu...

Doma jsem potom zjistila, že jedna světlá sedí dobře, ovšem má přece jen objemnější košíčky. Když už jsem ji nosila, nechala jsem to tak. Ona se třeba spere, utěšovala mě odbornice. Jen ta druhá byla úplně mimo. Nesedělo nic, košíčky o dvě velikosti větší - reklamovala jsem. Po předvedení, což mělo při nákupu předcházet této situaci, paní konstatovala, že jako jo, že to nejde. Co teď? Přebíraly jsme, co tam měla, zkoušela jsem a nakonec jsem si místo té druhé odnesla hezkou českou, pěknou a padnoucí, za třetinu. Vzala jsem ji. Už jsem byla poučená. Není všechno italské zlato, co se třpytí. Tam to sedělo. Čekáte nějaké ale? Je další "ale"...

Padá mi ramínko. Chvíli to jde, pak se začnu ošívat, zajíždím pod všechny zimní vrstvy oblečení a nahazuju je na místo. Je to mrzuté! Nevíte, co s tím? Podprsenka za dvanáct set a je snad šitá na nějakou mrzačku se skoliózou nebo co. Italský zmetek na českém těle prostě nedělá dobrotu. Nemám nic proti italským šičkám, ale přece jen - co dětáte vy v takovém případě? A dá se s tím něco dělat?

Kitty



Nápad za kačku

11. ledna 2011 v 20:48 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Máme v koupelně ručník. Je tam vana a občas se musíme umýt a taky samozřejmě utřít. Nad vanou nad našimi hlavami je rošt a na něm u zdi pověšený na háčku ručník. Ovšem u nás není něco jen tak jednoduché a to je zrovna tento případ. Není k němu dobrý přístup, má měkké poutko... ale musí tam být zrovna tak.

Nedávno jsem hostila kadeřnici. Přišel čas umýt si nabarvené vlasy (ta barva "vášnivá červená"). Šlo mi to hezky do okamžiku, kdy jsem je potřebovala vysušit. Sáhla jsem bokem po ručníku, nahmátla, ale - nešel mi sundat. Oči plné vody a on vzdoroval. Nakonec jsem rukou trhla a poutko utrhla. To je jádro věci. Bylo třeba zapřemýšlet, jak to napravit.

Přišla jsem na to, že by stačilo dát tam něco, co umožní ručník pohodlně zavěsit a taky v případě potřeby "bez ztráty kytičky" se k němu dostat. A nápad byl tady.

(Ono by stačilo jednoduše dát jinam židli s velkým kbelíkem. Do něho náš hospodář-topič vždycky nanese dovysoka nasekaného dřeva, aby je měl při ruce u kotle. Ale je to zažité, už to nehrotím)...

"Zapřemyšlovala" jsem a přišla na řešení. Když jsem mínila přišít to urvané poutko, vzala jsem větší kovový kroužek na klíče a protáhla je tím kroužkem. A pak už jen natáhnu ručku, snadno se mi kroužek trefí na háček při věšení a snadno ho mokrou rukou vyhodím, když ručník potřebuju. Jak snadné!

Kitty

"Blbé slepice" versus "nápaditá hospodyně"?

11. ledna 2011 v 20:20 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Naše slepičky jsem dřív taky pokládala za blbé tvory, jak se tak říká. Možná tohle rčení rozšiřovali nepoučení chlapi. Teď už vím, že to nebylo ve slepičkách. Přesvědčila jsem se, že pokud jim nabídnete řešení, velmi rychle pochopí, co je pro ně dobré...

Přišla jsem na farmu, kde slepice dostávaly zrní do misek, ze kterých zrnko rozházely všude kolem, znáte to. Všechno lítalo kolem dokola. Zobaly a zobáky metaly krmivo všeho druhu ven. Asi způsob, jakým předkládala kvočna krmivo svým kuřátkům. S tím jsem se, pozorná chovatelka-náplava, nehodlala smířit. Přece to musí jít, aby se tak nekrmily myši! Takový nepořádek - pořádkumilovná měšťačka!

Našla jsem si řešení: v době dlouhé nepřítomnosti svého hospodáře jsem nakoupila samokrmošky a napájecí kyblík. Potom jsem jim to nainstalovala a s nejistotou čekala, jestli to ty "blbky" pochopí. No to víte, že to zafungovalo! Za chvilku už nášlapka ťukala, rachot jako v lomu, ale pěkně se "krmily" z vymakaného zásobníku zrnka. Myši neměly šanci. A kbelík s vodičkou, do které nemohly nahrabat špínu? Jak jinak, nezklamaly! Klid po pěšině, nikde žádný močál a kal. A je to tak doteď.

Dejte jim možnost a uvidíte věci! Když je chrást z řepy, natrhá jim hospodář takový snopek, sváže provázkem, zavěsí tak půl metru nad zem na větev a to se děje dílo! Vyskakují a za chvilku už zůstane z kytice jen svazek řepných stonků. Ty potom hospodář krájí za jejich nadšené přítomnosti a nezbude nic. Bezodpadová technologie! Napíchněte na ohnutý drát jablíčko, uvažte to na prut, zatkněte mezi štípy dřeva do výšky a už skáčou jak klauni, vlastně spíš klaunky. Kohout do toho nejde, to je suchar, nemá smysl pro humor.

Ještě další dovednosti ovládají pravou zadní. O lovu myší jsem už někde psala, o konzumaci ulovených myšek je další dramatické líčení.

Jako vrchol se mi jeví jejich výcvik při šetření zrna z misek. Všímala jsem si mechanismu, jakým rozhazovaly krmivo z misky. A jak tak umím drátkovat, napadlo mě, že jim zhotovím nádstavbu nad misku, aby to přestalo. Vzala jsem krmnou keramickou misku a udrátkovala nad ni takovou Eifelovku ve tvaru kupole. Užila jsem asi milimetrové měděné dráty a ukutila z nich uměleckou síť ve dvou vrstvách nad vrchem. Upletla jsem jim tam osm dílců, takže místa tam měly tak akorát, aby ponořily hlavičku, zobly, ale už nemohly pootočit zobák bokem, aby zrnko letělo ven. No a když jsem pak pozorovala výsledek, seřadily se kolem misky a zobaly tak, jako bych viděla zobací slepičkovou hračku. Bylo to úplně dokonalé. Čas jsem to tak nechala. Naučily se nevyhazovat zrno, to ani nešlo, pak jsem to uklidila a bylo! Mladší se to naučily od starších a je vymalováno.

Ještě další možnost jsem vysledovala. Když jim dáte vysokou misku do výše jejich prsou, tak můžou zobat, ale nemůžou rozhazovat. Prostě to nepřehodí a jak jsou tak chytré, už to pak ani nezkouší. Jsou hravé, ale ne blbé. Naše slepičky...

Nevyhazujte katalogy jen tak

11. ledna 2011 v 19:22 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Znáte to. Různí prodejci nás zaplavují letáky a katalogy, aby přivedli zákazníkům svoje zboží co nejblíž. I já jsem donedávna nakupovala na internetu podle katalogů, objednávala internetem a mám s tím ty nejlepší zkušenosti, včetně reklamace. To všechno donedávna...

Máme už domácnost takzvaně konzumovanou. Znamená to za dlouhou dobu už vybavenou téměř vším, včetně různých moderních pomůcek. Ty jsem právě získávala z katalogů, které jsem si nechávala posílat. Teď už nastala doba, kdy už vážím, co nakoupit. Z toho důvodu jsem nechala zasílání většiny z nich zastavit. Jenže znáte to - chodí dál. A tak jsem začala ony katalogy bez čtení vyhazovat. Až do prozření.

Napadlo mě totiž, že je můžu využít i jinak ke stejnému účelu. Jsou v nich moderní a vymakané věci, které nabízí ten který prodejce JEN ve svém katalogu. Prý!
Jejich nákupčí vyhledali konkrétní věci, které se jim líbily. Dlužno jim přiznat, že jsou to fakt chytré věcičky. Ale nejsou jediné svého druhu a v tom je ten nápad! Ony se zákonitě časem objeví v normálních obchodech a tam je můžeme dostat taky, bez poplatků za zasílání po internetu. Mají jiný tvar, jinou barvu, účel ale stejný. Jen o nich normálně nevíme. Až do času, kdy přijde katalog a v něm je uvidíte. Napadne vás, že se dají sehnat i jinde - a v tom to je.

Teď to dělám tak, že projdu katalog, založím si růžky směrem k fotce předmětu a pak ten obrazový nápadník nosím sebou do města a ukazuju. Většinou najdu podobný kus a pak vážím zase jen tu výhodnost - potřebuju nebo nepotřebuju? Když váhám, ještě asi není ten pravý čas. Dva další katalogy se stejnou věcí mě často dotlačí a věc si koupím v obchodě. Navíc jsou třeba už zlevněné i víc než sleva internetového nákupu. Vydělám to tom jenom já?

Kitty



Klíčím si

11. ledna 2011 v 18:43 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Asi tak před rokem jsem si koupila knížku o naklíčených semenech jako zdravém zdroji potravin v jídelníčku. Dodnes to dělám a tak jsem si řekla, že vám o tom něco řeknu a můžete si taky jídelníček doplňovat o výhonky a klíčky...

Můžete si volit, kdy si naklíčené obiloviny nebo klíčky zařadit do jídel. Těch vhodných je celá řada, ale já prakticky nakličuji obilí - ječmen a pšenici ve sklenici. Vezmu si litrovou zavařovací sklenici a k ní plechové víčko jako na čtyřlitrovku, proděravělé na čtyřech místech - celkem čtyři komplety. Do sklinky nasypu ječmen nebo pšenici, večer naliju až nad semena vodu a nechám stát do rána. Potom už vždycky ráno a večer sundám víčko, proliju obsah vodou, sliju vodu buď přes to víčko nebo přes cedítko, zavřu a nechám stát nahoře na lince. Asi po týdnu je hotovo. Naklíčená semena (vylezou z nich bělavé klíčky do jednoho centimetru) buď opražím nasucho nebo orestuju a dávám do jídla. S malými klíčky jsou semena změklá, docela chutná, takže jsou přínosem do polívky nebo rozmixovaná do omáček jako zahušťovadlo. I třeba do jogurtu se dají takto dát, než z nich začnou růst listy a kořínky. Pokud vydržím do listů do dvou centimetrů, tak je můžu ještě zužitkovat, ovšem bez kořínků, ty jsou tuhé. Kdybyste je chtěli jíst, jsou jako kdybyste polykali chrousty. Pšenice klíčí déle, to mě tak nebaví, a ani naklíčená v jogurtu není nic moc... S kořínky už jsou jen pro slepice. Ale jak ty je mají rády, to byste museli vidět sami...

Potom jako další formu si sypu semínka řeřichy zahradní na navlhčenou papírovou utěrku. Dřív jsem ji klíčila na vatě, ale když jsou rostlinky už větší, tak trhají vatu při sklízení a plná pusa vaty není zrovna to pravé ořechové. Takto když se objeví zelená ouška lístků, tak to shrábnu do pomazky nebo do talíře polívky a dám další. I tady je dávám nakličovat po třech dnech, aby pořád něco bylo. Dají se klíčit i jen na holém tácku, té vodičky tam musí být ovšem jen film...

To je z mé strany všechno. Kupované musím udělat hned a s tím může být potíž. Některé jsou
hořké a to se mi u mých nestává. V naklíčených semenech se nám urodí hodně vitamínů řady B a těch není nikdy dost. Zkuste to, Mičurinové...

Ještě ke klíčení jednu poznámku, takovou z nouze ctnost. V zimě ve velkých mrazech jsem začala krmit ptáčky kupovanou směsí semen. Pokud se mi podařilo zahnat brabce, tak po sýkorkách zbylo dost semínek droboučkých a s těmi jsem nevěděla, jak je využít. Před dvěma dny jsem je taky nasypala do klíčicí sklinky a dala zamočit, pak normálně propláchla a za dva dny už vidím různé klíčky. Dnes jsem je nasypala do psí misky po Kittynce a vida, ty nejvíc naklíčené spořádaně zmizely. A večer dávám dál klíčit zbytek té směsi, ono to taky doklíčí a sezobou to třeba do mrtě. To by mě potěšilo, dám vědět, jak to dopadne...

Kitty


Všechno na pokračování

10. ledna 2011 v 15:06 | Kitty |  Vykutálenosti
Řekla bych, že je dnes den blbec, kdyby to nebylo tak pěkný. Těch posledních deset minut bych věru přála všem kolem. No teda ne na veřejnosti, protože to bylo dost náročný na soukromí...

My na farmě máme zažité určité řešení obvyklých situací. Nějak jsme na ně reagovali a potom už stačí nástin něčeho podobného, známá věta a "humor humorovatý" se dostaví stejně spolehlivě. Jako se to stalo před chvilkou.

Začalo to nevinně - mejlem od kamošky. Nevinná věta s přáním, abychom se něčeho podobného nedočkaly! Čertík byl v příloze. Otevřela jsem ji a bylo tam video s humornými situacemi, do kterých se dostali řekněme "důchodci". Stáří není tak šikovné a předvídavé a tak sedím a hledím na řadu pádů a situací, které těm chudákům není co závidět. Ovšem diváci se baví a mnohdy si i přiznají, teď už s humorem, že to znají! Tehdy to ale bolelo!


Chechtám se nezřízeně. A jak už jsme my starší citliví, tak musím "s vodou". Sedím v oné místnůstce a jen tak konverzačně se ptám Pepína:

"Jsou slepice puštěné na zahradu?"

A vzápětí uslyším odpověď, která mě dostane:

"Vony tam jsou? Zabit!!!

Má mě! To je přesně ta situace, která se nám stává. Někdy si na něco postěžuju, většinou jen tak konverzačně, nijak zle. Slepice kvokají - zabit! Slepice nenesou - zabit! Slepice se dostaly do zahrady a strašlivě rozhrabaly mulč z kůr do trávy - zabit! Slepice sice pustil do zahrady, ale dostaly se k obloženému kolenu odpadu, aby v zimě nezamrzl, všechno tam umístěné a zatížené listí vyhrabaly a sedí tam ve vypelešených ďolíkách - zabit! Králice zase vyskákaly na jesle a shodily kbelík, který jim v tom brání - zabit!...
A tohle jsem dnes, ještě rozchechtaná, zaslechla od pracujícího Pepína ze dvora! Zase je tu záchvat děsného smíchu, pořád znova se opakuje. Unavená a uslzená jsem potom vylezla a řekla si, proč jenom já? Ať to chytne z první ruky taky.

Když pak slyším, že šramotí v chodbě pod schody, tak ho volám, ať se přijde kouknout, přišel mi nový mejl, to musí vidět?! Začne hromování, že vždycky řeknu "jen jeden, jen chvilku, to musíš vidět" a je tma, nic neudělá. Jenže ho znám - už slyším přezůvky a vzápětí se nasune s dalšími protesty na křeslo. To už mám nachystaný mejlík s přílohou, zapínám ji a koukám bokem, jak to s ním práskne. On se ze začátku nikdy nechechtá hlasem, nechá se přesvědčovat, jakoby nechtěl. Pak ho to však taky uchvátí. Já přilívám olejíčku do ohně:

"To znám... celá já... vidíš, jak jede?... no teda!... au! ...." v přílivech smíchu jeho i mého.

To se nám to chechtá! A přitom to není tak dlouho, kdy už nefunkční koleno mě taky zrazovalo a válela jsem se po zemi tak jako oni chudáci! Teď už se mi to směje.

To jsou ty minuty, které mám ráda. Nějaké moje nahrání na smeč a Pepíno spolehlivě smečuje! Na to je tento nenápadný "potměchuť" mistrem! To byste ho museli znát. Taky byste ho milovali - jako já! To ráda přiznávám...

Kitty





Třetí anotace mých článků - od 1. ledna 2011

9. ledna 2011 v 15:06 | Kitty |  Anotace mých článků
Dobré počtení. Pro velký úspěch zařazuji přehled názvů s anotacemi mých blogových článků od 1. ledna 2011.
040111 Co by bylo? - po odmlčení opět píšu, nebojte se
040111 Předsevzetí jinak - vánoční kila navrch a plán, co s tím
040111 Kila dolů - strategicky a prakticky - dvě metody zdravého hubnutí
040111 Okraj nebo domek? - i přestěhování je alternativou deregulace
040111 Milionář a rádci - co s deregulací? Více rad, člověk se musí rozhodovat sám
040111 Velké a malé hrnce - běh života na příkladu kuchyně
050111 Vzpomínání na mládí u babičky - moje vzpomínky mezi klubkem dětí
060111 Nádherné, pohodové Silvestry všech - konečně všichni měli pěkný Silvestr
060111 Byli jsme zloději! Přepiš to dopředu! - starý článek netáhne, postrčíme do dopředu!
060111 Nouzovka, ale perfektní! - obdenní vycházka se změnou je taky dobrá
060111 Až se utrhlo... ještě vzpomínka na mládí - s houpačkou
060111 Je přes něj vidět za rybník! - trudné řešení vánočního papání, Pepínova dietka
080111 Možná dobrý nápad - návrh na setkání rodin = při zabíjačce?
090111 Treti-anotace-mych-clanku-od-1-ledna-2010 - začínám nový rok
100111 Všechno na pokračování - humor z mejlíku od kamarádky
110111 Klíčím si - klíčky a výhonky z podle mých zkušeností
110111 Nevyhazujte katalogy jen tak - využití katalogů k nákupům jako zdroj inspirace
110111 "Blbé slepice" versus "nápaditá hospodyně" - praxe zábavy pro slepice
110111 Nápad za kačku - jak upevnit neposlušný ručník
110111 Padající ramínka - nedostatek intimního prádla
130111 Veni Vidi Vici aneb Virtuální tykadlo - procházka zdrojem nápadů pro blog
130111 V práci to bylo lepší! - nelehký život čerstvých důchodců
130111 Po deváté už přece funguju! - jedno moje zrychlené ráno
130111 Tento rok raději lepší než Silvestr 2010! - vycházka na Javořici netradičně
130111 V principu to funguje - praktické rozdělení našich životních rolí
140111 Spěchej! Jde o život! - zjištění nebezpečnosti aspartamu
140111 Striptýz na dědině - trochu erotický článek s překvapením
140111 To by mě zajímalo - co se opravdu děje v ledničce?
150111 Šidítko - nápad v dietním stravování
150111 Reflex - jsme závislí na svých návycích, i když zrovna přesně nesedí
150111 Osm! - humorná odpověď na moji chovatelskou otázku o králících
150111 Definitivně končím - asi... - rezignuji na blýskavé efekty u článků
160111 Tvrdý, někdy i voňavý - nákup "tvrdého" chleba
160111 O takové okoupání nestojím! - louže na silnici
160111 Jsem šiša! - jak jsem začínala v soutěži Sovička
190111 Dneska procházka ne, děvčata! - špatné počasí, mlha, klouzačka..
190111 Čeština mi dává svobodu - chci slyšet a užívat krásnou češtinu
190111 Už je to tady! Pohanka!!! - dieta s vtipem pro mého mužíčka
200111 Možná taky budu členkou AK - jak jsem se přihlašovala do AK
220111 Amarouny - krmivo pro slepičky v podání druhého kuchaře
220111 Trhání kačen - dnešní siesta nad kačenami
230111 Dotrh - kosmetická úprava kačen
250111 "Polomáčený kredenc" - povídání o lokálce do Jemnice
250111 I ta nejubožejší rostlinka v zimě poslouží - souvislosti v přírodě
250111 Rozlet - změny v životě i kondici
250111 Sebevražda? To znám! - život s nadváhou, stáří s optimismem
270111 Stačilo se trošku soustředit - studování nákupních letáků
270111 Hosipa je moje kamoška - příprava snídaně v mém podání
270111 Nemáme se rádi - pečení a šití, potíže nešikovné hospodyně
280111 A je to tady. Konečně! - v jídelníčku se objevily peciválky
280111 Zalomej proud - potíže s nabíjením mobilu a rozdvojkou
290111 Jak jsem udala Merde - darování knihy
290111 Památníky adamovských lesů - lesní studánky a Slavín
300111 Jó, moře! - moje zkušenost s pobytem u móře
------------------------- konec ledna -------------------------------------------------------------
010211 Taky není dokonalej! - i muži zapomínají
010211 Knedle na hniličku - potíž s vařením bramborových knedlíků podle nového receptu
020211 http://diviznacka.blog.cz/1102/dnes-nedietkuju - dnes jsou peciválky - mimo dietu
030211 Měli jsme óbrkliku! - naše včerejší cestování
040211 Zebra a politik - čáry na vozovce a úloha politiků
040211 Jablka nebo křížaly? - jak na jaře s jablky?
040211 Asi jo - zase jdeme pro seno
040211 Podle tabulky! - budeme mít nového psíka?
040211 Radiovka - tradice Pepínových rádiovek
040211 Milovaná třináctka - krásná televizní CukrárnDnes nedietkujua končí
050211 Co by se stalo, kdyby se stalo - rozvaha o elektřině a venkovském přežití
050211 Komentáře na druhou - jak se mi objevují komentáře k článkům
050211 Slepičí příběh - zaspala celý den
070211 Záškodníci - boj se škvarky při odtučňování
070211 Už pískají - už při vycházkách slyším ptáky
070211 Ztráta problematická, zisk jistý - aktivní život v důchodu
070211 Život až na vedlejší koleji - zaujetí komentáři místo psaní článků ze života
080211 Poupata - život blogaře přirovnáním k životu rostliny
080211 Doteď už bylo - doteď jsem psala hlavně o těžkostech a kiksech, odteď
090211 Počkat a nechat vychladnout - jak to dělám při veškerých poruchách já
090211 Zvládnu to? - budu tvořit nový kabátek blogu
100211 Skartovačka - nápad na využití reklamních letáků
110211 Vymyslela jsem to - jak proti záškodníkům
120211 Už zase visím - znovu a pořád poruchy, psaní na ostří nože
130211 Šlo až o důstojnost - boj o nový kabátek mého blogu
130211 Co stačí ke štěstí - jak na poruchy počítače!
150211 Rasismus - neřešený problém - jak vnímám rasismus já a co s tím
150211 Modrá obrazovka! - viděla jsem "modrou smrt"!
160211 Jen maličký pytlíček - dva humorné problémy u mé sestry
180211 Čerstvej, ještě teplej - mám resuscitovaný počítač a už žiju
190211 Čilá želvička - jedno video a jak souvisí s životem staré blogařky
200211 Proč se vyležuje? - úvaha o ďolíčku v letišti
200211 Šuplíčky nebo adresy? - jakou formou si mám uložit adresy spřátelených blogařek
200211 Nechte nás žít! - jsou důchodci škůdci pro společnost?
210211 Vlašák - atraktivní pochoutka našeho mládí
210211 Cvičení pro kolínko - sada cvičení pro operované koleno
220211 Galoše - hledám praktické galoše do mrazu
220211 Hledám jinou Kitty - zápas o novou fenku do domu i dvora
230211 Plevelná slovíčka - jak na nadbytečná slůvka v textu
230211 Proti větru to jde hůř - mrazivá procházka
240211 Odstavce se nenosí? - nemůžu uložit napsaný text s odstavci
250211 Inovace na pokračování - konjukturní obměna obchodů už i v ulicích malých měst
260211 Pláču i tleskám - úvaha o bylinkách a zimní kulitvací remízků
260211 To děláš ty! - hejblata s psaním textu na blogu ústy mého nejmoudřejšího
260211 Převrátilo by se mi srdce - jak se mi osvěta zase jednou vymstila
270211 Byla to hypnóza?- byl to příkaz psychologa nebo už život?
270211 Bolavá kolena? Už neznám... - zdravotní pomůcka pro odlehčení bolestí
270211 Usínací rituály - jak usnout, když vás ruší hromada nápadů
270211 Blogařská imunita - blogařská upřímnost pro porozumění
270211 Morální masáž - užitek z vypsání problému na blog
270211 Rubriky!? - dobrodiní rubrik pro orientaci čtenáře
270211 "Psavá - nejím, nespím a píšu nápady přes články na blog
270211 Nápadník - jak a kam si zapisuju nápady, když mě napadají
270211 Budu spát sama - co dělat, když ruším v ložnici zapisováním nápadů
270211 Hrdinství všedního dne - denní činnosti musí někdo dělat - pořád dokola a spolehlivě
270211 "íčka" ani "ečky" nemiluju! - nectnosti a zrůdnosti vtěrek na blogu
280211 Princezna na hrášku -jako starý člověk musím překonávat lenost nebo tělesné těžkosti

Možná dobrý nápad

8. ledna 2011 v 14:51 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Napsala jsem nedávno článek vzpomínek. I na zabíjačku. Zrovna jsem ještě dělala nějaké upřesnění (píšu tam o neschopnosti znovu zorganizovat schůzku našich blízkých rodin), když zaslechnu poznámku mého nejnápaditějšího:

"Udělej tam zabíjačku a máš je tam. Když jste se uměli sejít na zabíjačce, na které jste ani nemuseli dostat ochutnat z kotla..."

Mojí první reakcí byl odpor. Hned kontruju - když jsme po mém příchodu k Pepínovi udělali zabíjačku, maso jsme dali do pulťáku. A po čtyřech letech jsem tam pak při jeho čištění našla balíček ještě z té zabíjačky:

"V dnešní době? Všude výběr čerstvýho pěknýho masa! Koupíš si kde chceš a kolik chceš kdy potřebuješ! Nikdy! Nebudu živit mrazák!"

A ťukám si na čelo, že tak pitomá nejsem. Pár vteřin nato mi vmete poznámku:

"No, to je to právě! Ty uděláš zabíjačku a o maso se starat nebudeš. Sníte to při zabijačce a zbytek rozdáš nebo hosti dostanou jako výslužku!!!"

A k tomu ještě jeho pochybnost:

"Ty si myslíš, že nikdo nepřijde? Kde žiješ?"

Vida, jak jednoduché. Nápad je na světě! A tak tedy kuju železo dokud je žhavé. Jsem natolik střelená, že bych to mohla uskutečnit.

Včera jsme koukali na fotogalerii Horáckých novin a byly tam zabíjačky. No tak co na to říkáte, široká rodino? Když už vás dohromady nemůžu dát apelem na etické aspekty setkávání, třeba na zabíjačku byste se pozvat dali, ne? Vím bezpečně, že skoro všechny rodiny moje články čtete! A kdo to zrovna nečte, těm to prásknou ostatní, v to doufám. Všichni jsme masojedi - pamatujete na třaslavý ovárek, jatýrka, kousek ze škraně a jiné dobrůtky ze zabíjačky? Dokonce se zavazuju, že vám ZAKÁŽU ujídat obarů z kotla! (ať to má nějaký půvab zakázaného!). Že už vám to doktoři zakazují? Kdo vás bude vidět? A nakonec si to můžete uloupit (něco tak dobrýho patří do novin!) a spucovat až doma. Bude to přece zakázané...

Tak co? Dokud jsme ještě všichni, pořád to tak být nemusí, stárneme. Ale taky se rozrůstáme. Takový dvě fotky všech zúčastněných byste nebrali? Už slyším - proč dvě fotky? No proto, že vždycky jednou fotografující bych asi byla já (to si vzít nenechám) a když chci být taky s vámi na fotce, musí tu druhou fotit někdo jiný, ne?

???????????

Kitty







Je přes něj vidět za rybník...

6. ledna 2011 v 17:13 | Kitty |  Vykutálenosti
Ve dvou minulých dnech slýchám stejnou větu:

"Je přes něj vidět přes rybník!" a dnes s obměnou:

"Pořád je přes něj vidět!"

Předevčírem jsem zavedla redukční dietní režim i pro mého bytného. S jeho i bez jeho vědomí. Přímo o to nepožádal, dokonce se v prvních chvílích svého poznání bouřil. Sice mi nahlásil, že (asi přes vánoce) přibral deset kilo, s nastíněným redukčním řešením ovšem už předem silně nesouhlasil. Tím stejně ničemu nezabránil a teď konstatuju, že to s tichým uznáním přijal. On o tom jenom nemluví.

Už včera jsem mu na odpolední svačinu postavila před něj na stůl hrneček s 200 gramy mléka a tenký krajíček chleba. Když začal jíst, uslyšela jsem tu první větu. Totiž - před naším domem vede silnice a za ní je rybník. V jeho podání - chlebíček tak tenký, že je přes něj vidět. Poradila jsem mu, ať si ho tedy přelomí, bude ho mít dvojitý... Že ale nutně bude tím pádem poloviční, to jsem logicky strategicky nedořekla. To je přece jasný!

Dnes jsem už preventivně krajíček překrojila na dvě poloviny. Usedl, vzal krajíčečky a začal s nimi operovat - z obou půlek udělal brýle, koukal přes ně a opět jsem slyšela jeho protest ve formě druhé věty. Napůl s úsměvem a napůl s úšklebkem po mně mrkal, bere to!

Z počátečního odporu to nakonec bere. Co mu zbývá? Láskyplnou mojí péčí dostane o dvě porce jídla víc, v poledne podle svého rozhodnutí spapká půlku obědu z "dovozu" a večer ho taky jen tak neodbudu. "Může" dojíst zbytek od oběda nebo zase něco na vidličku. Rozhodně toho bude "hodně", i když jinak. Hladovět nemusí a ani nebude. Těch deset kilo mu zaručuju. A s úsměvem! Jeho nebo mým? Hádejte!

Kitty



Až se utrhla...

6. ledna 2011 v 16:36 | Kitty |  Vykutálenosti
Včera jsem psala na základě Janina mejlu. Už večer mi napadlo další chutné téma a teď ho teda nahodím na blog. Tady je...

V Lysicích měla babička s dědou tři děti. Syna a dvě dcery. Mého tátu a dvě tety. Naši a jedna teta měli po třech dětech a sousedi taky. Bylo to tak fajně spočítané, že jsme byli všichni věkem přesně jako schůdky bez mezer. Já nejstarší - a tak dál. Já nejtěžší (celý život, s tím se nechlubím, byla prý jsem celý tata i s tou držkou, nevím jak to mysleli). A Janička-Johanka-Jana snad vůbec nejlehčí. Před domem na vesnici potůček, takové máchadlo kačenám na nožičky a k němu tak metrový svážek. Nad svážkem už cesta a dvě jabloně. Mezi ně vešlo právě tak ráhno. Občas se na něm větraly peřiny a v létě tam tata pověsil houpačku. Vedle písek pro nás na hraní - jsem si tehdy myslela. Že tam někdy kočičky něco zahrabaly - no bóže, tehdy se to tak přísně nebralo! A teď už jdu k věci...

Tehdy ti nejmladší z nás byli ještě batolaty, já přiměřeně starší. Asi jsme si hráli a popelili se na písku, potom přešli k houpačce. V pohodě jsme se střídali, houpačka lítala nad potokem a nad cestou před ní, tehdy tam nic nejezdilo, byli jsme boční ulicí. Po nějaké chvíli jsem tam zase lítala já a hned po mně Jana. Stalo se, co se časem dalo čekat. Jana se houpala až - praskl provaz a ona se válela v potoce! Pamatuju se ještě, že jsme se pořádně vyřehtali. Bylo nám to k smíchu - já těžká nic a s ní muškou se to utrhlo. Jo jo, byli jsme děcka. Tehdy naši škodolibost žádný psycholog nebo výchovný poradce neřešil. Nebylo třeba. Janka se vyhrabala, asi jsme řešili v tichosti nějak to spravit a pryč! Nikdo nic neřekl, až na to přišli dospělí. Někdo provaz vyměnil a houpali jsme se dál. V paměti mi to utkvělo pro tu zlomyslnost osudu - že ta nejlehčí to odnesla!

Někdy to tak život přináší. Pro nás to byly normální hry. Tehdy žádné střílečky, skřeky a vymyšlenosti nebyly. Dodnes mi neschází, taky jsme si vyhráli s maličkostmi.

Hráli jsme si na koně, ke kterým jsme ještě nesměli, ale líbili se nám. Tak jsme si přivazovali k botám "kopyta" a chodili jako koně. Co napětí jsme si prožili, když v létě jsme mohli spát na půdě a ono to tam krásně vonělo senem, v noci divně vrzalo něco nad námi v trámech. Vrtal tam červotoč. A jak krásně jsme se tam báli, když v noci přišla bouřka a blesky a hromy nás lekaly. Na seně nám maminka ustlala na dekách, skleněnou taškou jsme viděli hvězdičky; když jsme si svítili, tak do ní v létě ťukali chrousti. Ne ti letní, malí, ale ti pořádní macci. A jak chutnali slepičkám, když jsme je střásali z malé kadlátky. Natřásli jsme je do sklenice a pak vytahovali, oni se drželi drápkama. Ale slípky se po nich mohly pozabíjet. Pak jsme čekávali, jak slepička snese, to prý v tom vajíčku bude chuť, z tolika chroustů...

Jo jo, vzpomínky na mládí! Měla jsem klidné mládí, pozorné rodiče, kteří s námi mluvili, učili nás na vlastním příkladě a měli na nás čas. Co vím o životě na venkově, vím z té doby. Ono to jinak nešlo a bylo to dobře. U nás se zpívalo, hráli jsme všichni na něco - harmonika, klavír v hudebce a housle. Náš táta s námi hrál na housle, pak se zranil na prstě a už mu to tak dobře nešlo, to nám ale nevadilo. Mimo maminky jsme měli hudební sluch. Maminka by bývala ráda taky zpívala, jenže zpívala falešně. Zpívala si sama pro sebe když byla doma, asi to taky potřebovala. Je toho hodně, co si pamatujeme. Šťastné mládí...


Kitty

Nouzovka, ale perfektní!

6. ledna 2011 v 15:47 | Kitty |  Zdravíčko a papu
V nouzi nejvyšší pomoc přátel nejbližší! Přílétl mejlík od pošťáka, já zmrzlá na kostičku jsem využila berličku, proklikla růžičku a velebila ježurečku...

Před chvilkou jsem sotva doklapala z trhání kačen. Včera jsem z toho potěšení při trhání kačen utrpěla omrzlinu na palci nohy. Dnes jsem si stanovila tepelné podmínky a za nich jsem přestála ten čas. Ono mě to baví, s Martou si pokrafáme a ještě je z toho užitek. Včera to ale byla morna. Ani dvoje oteplené boty nestačily, večer jsem shledala omrzlinu. No, je hotovo, aspoň pro nejbližší čas. A tak jsem doma a můžu na sebe prásknout jednu pěknou věc. Díky kamarádce Ježurce jsem v poho. Protože jsem mohla olajdat procházku, pohyb venku jsem zaměnila za pohyb doma a ještě jsem si přitom zazpívala.

Když jsem se teda dnes dolámala domů do teploučkého obýváku, vzpomněla jsem si, že mi přiletěl mejlík s písničkami z 80. a 90. let a ještě jsem ho nezkusila pustit. Ráno nebyl čas. No a tak jsem si zapnula písíčko - to je to první hned jak přistanu doma - a pustila písničky. Klikáním na růžičky jsem si měla pustit hity. První růžička mě potěšila, "já už du du du" je fakt jedna z mých nejoblíbenějších. No a napadlo mě, že ten svěží rytmus využiju k pochodu. Stejně bych dnes měla vyrazit na obdenní vycházku... Zkusila jsem to - a výborka! Za pár okamžiků už slyším dole Pepína. Ten za moment rozrazil dveře do obýváku a začal hartusit, co je to tady za rámus a to já už pochodovala. Ruce jako při chůzi s hůlkama, nohy v kožešinových bačkorách, ještě jsem roztávala a už to lámala po koberci! To musel být pohled! Mezitím už můj nejzádobolavější dorazil a mínil dopadnout do koženého křesla. Jenže mezi jednotlivými pochodovými kroky byl vyzván, aby se připojil, že rozpohybuje ta záda, ať jde se mnou - při písničce! Ovšem neměla jsem štěstí. Je to tvrďák, jen tak se nedá do pohybu, prý je zmrzlý a ještě má blbnout! Nedal se, je to hrdina. A tak jsem při další svižné písničce začala vysvětlovat - využívám pohybu při hudbě k procházce. Kdybych valila při spininku, tak vyskakuju na stoličku a zpátky a je to stejný. Slyšela jsem bručbu mého medvěda, zakutlaného dokonce i v obýváku v křesle do prošívaného kabátu. Asi tím chtěl demonstrovat, jak je unavený, zmrzlý a chudáček, chtěla bych na něm nějaký poskakování, hrůza!

Nedbala jsem, podle hudby v ostrém tempu jsem protančila a ostře propochodovala asi deset písniček. No pohled by to byl k popukání, nedbala jsem. Vzpomněla jsem si na svých tak dvacet pět let, kdy jsem byla už otylá a dala se prvně na odtučňování v Roudnici a potom doma na jógu a nakonec, abych nemusela cvičit doma a sama, tak jsem si sehnala inzerátem v místních novinách stádo otylek a lámaly jsme to společně v tělocvičně. Já jako cvičitelka, přitom jsem trousila chytrá naučení o radosti z pohybu. Za čas jsem už byla tak pružná a svižná, že jsem (světe div se) přeskakovala přes koně odbočkou! To se nikdy tělocvikářovi ve škole se mnou nepodařilo dát! Ne že bych si třeba dnes na koníčka ne... čo to trepem, jsme už staří a takové myšlenky! Dnes se tedy jednalo o obdenní pohyb jiného typu. Sama se sebou jsem si usmlouvala, že to pro dnešek stačí. Endorfiny po tomto rychlém pohybu přikvačí samy, zítra to dám naplno, skáknu si k Mařence na kafčo, bude na to čas. Tímto Tě, Maruško, zdravím!!!

Při těch písničkách jsem - teď jsem o tom psala - střídala prostná, hulyhup, pochod a dýchání. Co bych si mohla vyčíst? Snad jen to, že to bylo na nevysátém koberci. Pro Pepína možná duševní otřes při pohledu na babču v teplákách (ale džogingových s utaženou šňůrkou v pase, abych stahovala břicho a hýždě), ještě s čelenkou a málem kapkou u nosa, jak rázuje a rozumuje. Jedno křeslo sloužilo jako otočný bod, abych mohla měnit směr, i jako opora, když jsem se o ně opřela a v předklonu otáčela trup s upaženou rukou nebo při protahování zad v předklonu - no musela to být duševní lahůdka. Jenže ne pro bručouna "s bolavýma zádama".´

Ále co. V zastoupení, při pohybu s hudbou a v teplíčku jsem si odbyla procházku za chvilku, ještě jsem si zazpívala a posbírala nějaký ten endorfinek, to jsem zaznamenala. Navíc - zase jeden článek na blogu! Mám pořád poslouchat nářky blogařek a přízně, co že se nachodí na blog a nic? Mám ho tam a je mě dobře... čo to zase trepem; aby bylo jasno, jde o článek na blogu a zdravý tělesný pohyb v pochodu! (pořád mě to táhne k tomu srandovnímu pohybu, ještě si vzpomínám... ).

Udělala jsem dobře, sama se chválím. Protože když se nepochválím já, tak kdo?

Kitty








Byli jsme zloději! Přepiš to dopředu!

6. ledna 2011 v 10:21 | Kitty |  Vykutálenosti
Jeden můj článek stále a už dlouho sbírá plusové komentáře. Jmenuje se "Byli jsme zloději!" a byl dlouho vedoucím koněm v počtu komentářů. Poslední dobou nic. Asi už je těch článků tolik, že čtete poslední a ani nadějný nadpísek ze dřívějška netáhne. Dostala jsem dnes výtku a tak s tím něco dělám...

V žebříčcích tedy "zloději" chybí. Dnes jsem skoukla žebříčky, to je první, co hned po probuzení hledám na svém blogu. Dnes jsem zde zastihla i Pepína, nakoukl mi přes rameno a zatímco jsem recitovala, kolik čtenářů a článků..., tak poznamenal:

"Zloději zase nic? Tunelování netáhne?"

Můj mozek zabral hned napoprvé, přestože bylo jen něco po sedmé a myslet začínám až od devíti. Stačila jsem se nadechnout k vysvětlování, ale byla jsem přebita domluvou:

"Jak - je to už dávno? Tak to přepiš dopředu!"

Pat a Mat. Všechno ví, všechno umí, všechno domyslí! Sice jsem stará, ale ne blbá!
Přesto mě to začalo zajímat. Co kdyby to zafungovalo?

Tak tady ho máte! Možná by se dalo říct, že jsem riziková na mozek, když to tak dělám. Jsou i další takto nedoceněné články, tento mi však byl pohaněn a zkusila jsem to. Pomůže to? Bude mít ten můj všeználek pravdu?

Kitty

Nádherné, pohodové silvestry všech

6. ledna 2011 v 10:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to tak. Teď jsem dočetla na novinkách článek o tom, jak Ladislav Frej měl poprvé po devíti letech pohodové vánoce. Před devíti lety mu zemřela manželka Věra Galatíková. I já jsem ji měla velmi ráda za pohodové a krásné role včetně dabingu, taky ji dodnes postrádám. Dnes chci psát ale o jiné pohodě, i když ne rovna vánoční...

Už asi tři Silvestry jsem měla osamocené a neklidné. Neklidné proto, že jsem si nebyla jistá, jestli ten můj milovaný se mnou dočká úderů zvonů a budu poctěná přípitkem a pusou do dalšího roku. V ty poslední roky šel spát "před termínem", loni jsem dokonce vzdala i čekání a šla do betle už hodně brzo. A letos, po roce neštěstí a smutku, jsem se dočkala výborného přípitku i pohody v Silvestru i potom. Právě že nejenom já.

I ten poslední silvestr se zdál, že nevybočí z neradostné řady. I před ním jsem zaznamenala signály z rodiny, že jsou na tom podobně. Nejen pro smutek v naší rodině. I jiným už Silvestr jaksi ošuntěl, někteří taky nedočkali, nečekali radostně. Přece se však krátká neradostná řada přerušila. Vím to, tenhle Silvestr byl šťastný a veselý...

Čekáte asi nějaké "i když". Ne! V článku o Silvestru 2010 čekáte zbytečně. U nás konečně zazněly zvony i sklenice s bublinkama i s pusou do lepšího roku. Bublinky byly sice jen tak z plezíru Rychlé špunty jahodové, ale chutnaly znamenitě. Tou nadějí, že zase budeme vzhůru a společně oslavíme příchody nových roků. Společně a dalších, což přejeme upřímně i svým příbuzným a známým. Nejen my!

Během večera jsem sondovala telefonáty, jestli dočkají ostatní. U všech to vypadalo blbě. Taky se hlásili k rezignaci na veselí... No a vidíte, v prvních hodinách jsem se dovolala VŠECH, odbíjeli, připíjeli a líbali. Konečně pořádek v silvestovském očekávání a veselí. Mejly z prvního ledna potvrdily tuhle naději. Všichni jsme dočkali a slavili. A pohodově, klidně, pořady se líbily... Já jsem kutala v článcích na blogu, Pepíno něco dělal, moc jsme u telku neposlouchali. Já vařím u rozhlasu a stačil mi, dokonce si pamatuju, že jsem - nervózní zase z předpokladu smutného přelomu roku - ho taky ani moc neposlouchala. To je pro mě netradiční, rozhlas hlásá všude, kde jsem, a skoro pořád...

Jsem ráda, že se pitomá řada hluchých Silvestrů prolomila!

Kitty

Vzpomínání na mládí u babičky

5. ledna 2011 v 21:45 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je začátek roku 2011 a došel mi email od sestřenky Johanky. Vzpomíná na babičku na vesnici. Ta babička tehdy šéfovala chalupě v Lysicích, přímo tam, kde jsem se narodila. Prý to jsme byli ještě mladí. Podle mejlu jsme mladí duchem pořád, to byste museli ten mejl číst...

Byla to rodina ševce a babička dělala "v těžkém průmyslu", jak říkala. No vlastně pracovala v Adastu v Adamově jako svačinářka. Byla v těžkém a tak doma už nic nedělala, jezdila domů až kolem čtvrté hodiny. Tahle babička byla taková docela moderní, mimo to, že užívala plody práce mojí maminky, která se tam o všechno starala, tak zpívávala a chovala výborné "kiláče". Tehdy jsem myslela, že ta maličká selátka, která babička donášívala z JZD a pak dokrmovala do obrovských prasisek, byla kilová. No, nebyli to kiláči, ale prasátka s kýlou, jak se tehdy říkávalo, ona byla asi spíš navíc než vadná. Krmívala tak tři a máme ještě snímky, jak babička je mezi třemi krmníky.

Je jasné, že to už bylo v čase, kdy musela odejít do důchodu, protože na to strategické místo se třáslo hodně dalších uchazečů. Ona totiž nosila ze závodu v košíku papírek s objednávkami na svačiny pro zaměstnance a zpět se do toho jejího košíku vešla se svačinami i píva a alkoholy a i další "paše", všechno, co se legálně pronést nemohlo.

Další vzpomínkou byly prodeje jahod a borůvek, které jsme my tři děti s maminkou chodívaly sbírat "Pod zamilovanou", což byla loučka kolem upravené lesní cestičky, pěkně se vinoucí uprostřed svahu. Dobře po ní chodili zamilovaní do střelnice, kde bylo jakési sportovně kulturní centrum snad myslivců... Chodili jsme s konvičkami a pilně sbírali. Měli jsme motivaci, protože je babička nosívala do továrny a zpět dostávala maminka penízky. I my jsme za každou konvičku měli jakýsi pevný bonus. Stejně tak jsme jezdívali ke Kozárovu na borůvky. Sice příjem byl podstatně vyšší a borůvky žádanější, ale tělo bolelo. Pamatuju se, že jsme mezi keříky chudáci už potom lezli po kolenách. Z té doby si pamatuju, že jsme celý den chodili a nacházeli "vostrdlíz", málo a malých borůvek až do doby konce našeho sbírání. To jsme najisto začali nacházet ty největší borůvky na slitých keřících. To to pak do hrnků litráků padalo, hladinka se zvedala hodně rychle. Možná ale taky proto, že to už jsme byli všichni "ušušnění" a přejezení, jak jsme ochutnávali. Vozili jsme autobusem plné kyble a těšili se na svoje penízky.

Když už jsem byla dospělá, jezdila jsem na motorce, to už jsme tam jezdili z Adamova, kde jsme už bydleli. Zase jsme se se sestrou sebraly,, půjčila jsem si od táty stopětasedmdesátku a jely ke Kunčinovu. Hledala jsem odbočku, kde se muselo odbočit, no a prostě jsem ji uviděla na poslední chvíli. Po pár metrech dost rychlé jízdy do kopce jsem se rozhodla na jeden zátah motorku otočit. Jenže zrovna byla silnice čerstvě spravená a krajnice vysypané nově štěrkem. Jak to dopadlo? Při dotáčení jsem chytila smyka a lehly jsme do toho ostrého štěrku. Řidítka se ohnula o pravý úhel, pravé vpředu, stupačka ohnutá zase dolů a nabouraný kulatý výfuk. Já sama jsem měla vyštípnuté maso na koleni, ale kupodivu to nekrvácelo. Řidítka zůstala jak byla, stupačku jsem srovnala a jely jsme těch pět kilometrů do Lysic. Tam si pamatuju že byl táta a jak nás tak uviděl, začal se zlobit pro nabouranou motorku. Jenže narazil na odpor mé maminky - nadala mu, že nevidí, že jsem zraněná, jen běduje pro krám. Že jedu s otočenými řidítky a tak. Vtip byl v tom, že dal na pojišťovnu požadavek a dostal peníze na novou stupačku, řidítka a hlavně výfuk. Nic z toho nekoupil, moře let to tam leželo, napravil škody mechanickým zásahem. Já mám dodnes na koleně bouličku, jak se mi ta díra zahojila vazivem navíc. Borůvky jsme tehdy nepřivezly...

Taky jsem před asi osmi lety zorganizovala setkání rodin kolem lysické rodiny. Babička s dědou měli tři děti, tak jsem pozvala nás, sestřenky a bratránka, jejich rodiny, strýce a naši maminku, a dětí nás všech. Pozvaných hodně, řada se nás sešla, pochodili jsme po známých místech, došli na hroby a vzpomínali nad obídkem v Obecním domě. Slezinu jsme skončili v Kunštátě, kde žila teta, a pak u nového domu ve Vískách u sestřenky, která tu dnešní vzpomínku spískala. I teď jsem chtěla akci zopakovat, protože nás ubývá, ještě když žili další nejstarší z přízně. Nepodařilo se, a teď jsem už nejstarší (mimo kunštátské tety) já, jenže vůle všech chyběla. Škoda, my jezdíme na Moravu vždycky jen na skok a tak čas na setkání s ostatními nemíváme. V posledních letech tam jezdíme už jen na pohřby, loni jsme tam doprovodili i sestřiny dva syny. Smutná setkání, na která jsem nezvala a přece jsem tam musela...

Babička v důchodu chodila do JZD až skoro do devadesáti, byla "nepostradatelná" jako i řada dalších takových babiček. Protože soupeřila se sousedkou. Tyhle sušinky se štychovaly, kolik donesou v kabelách brambor, když vybíraly ze sklepů družstevní brambory. Jindy pytlovaly zrní a to obě šly v obrovských gumácích a ty potom měly plné obilí. Sotva se dovlekly na "pekelnou lavičku" před naším domem. "Pekelná" proto, že pomlouvaly ostatní babky a dělaly "peklo". Myslím, že po těch letech už je to promlčené. Obě staré babičky musely z JZD propustit pro sešlost věkem, samy by tam byly přes devadesátku. A kolik si v průběhu let nabraly okopávky řepy: měly svoje díly, na kterých trávily celé horké dny jen o pytlíkovém "modrém" mlíku, které si stejně nechaly na začátku a když došly zpátky, to už se tmělo a to mlíko tam pořád nenačnuté bylo. Protože to udělaly rychle, tak si nabraly další "díly" od členů, které bolela záda, nemohli atd., protože okopávku řepy museli dělat všichni členové JZD. Pak nás sbubnovala, maminka to zorganizovala, dojely jsme s maminkou a sestrou mým autem na autostrádu, kde jsme našli ten správný díl a kopali a kopali, někdy totiž i s bráchou. Babička zlotřile letěla vpředu a my se za ní plahočili, povzbuzovaní maminkou. "Jste mladí, podívejte se na babičku..." a my po času už taky lezli po kolenách, daleko za babičkou v jednom roji brigádníků. Babička nás ráno vítala, jestli máme sebou motyky a svačiny... Jednou jsme začali sami mezi kolíky se jménem, kutali jsme dokud nepřijela babička v "babosedu" a zjistila, že už máme udělaný pořádný kus sousedova dílu. Oni si to pak srovnali mezi sebou, přešli jsme do správného dílu. Dodnes pamatuju, jak bolela záda, no jo, zase ta záda...

Poslední a dokonce zábavný zážitek byly každoroční zabíjačky. Všechna léta jsme normálně dočkali do uvaření "obaru" a sešli se u kotle, odkud maminka vytahovala obary, pár kousků se nakrájelo na tác a všichni jsme dostali s chlebem mozeček i ty masové horké kousky. To pak byl průjem (pardon), protože jsme se přejedli mastného. Jenže v posledních asi dvou letech v historii lysických zabijaček jedna teta rozhodla, že se při tomhle ochutnávání toho moc sní a tak stála a hlídala, schovávala to před námi. Jenže musela vždycky někdy odejít - a to byl alarm, všichni rychle ke kotli a šátrali dlouhou vidličkou, vylovili jsme velké kusy a ty jsme museli rychle spucovat, protože prostě se to nesmělo! V konečné fázi se sežralo hltavě mnohem víc všeho než v časech, kdy to bylo nabídnuté v malých plátcích rozložené na širokém talíři. Ten průjem pokračoval, i když už jsme "pokrajovat" obary nesměli. Spácali jsme toho víc než předtím, neušetřilo se...

To je pár vzpomínek na dobu života na vesnici. Z toho pocházím a dnes mi Janička připomněla, abych to hodila na blog. Tak vidíte, stará - vesnická - náplava má svou vesnickou paměť. Ledacos můžu využít, tak se žilo, no ale v té době prostě jinak. Jinak...

Dík za námět, Johanko-Jani-Jano...

Kitty

Velké a malé hrnce

4. ledna 2011 v 23:32 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Ještě jedna úvaha k tématu deregulace. Nejde přímo o ni, ale o případ, kdy řešíme změnu situace přestěhováním jinam. Jde o to podívat se na to prakticky...

Život člověka i rodiny se mění a vyvíjí. Situace je jiná při životě rodiny plné dětí a opět jiná tam, kde děti odrostou, rozletí se a náhle je prostoru pro dva starší lidi nadbytek. Vzala bych jako příklad situaci v kuchyni, kterou my hospodyňky nejlíp známe.

Rodina vzniká, když se dají dohromady dva. Potřebují toho málo k nasycení potřeb, tak si koupí malé kastrolky a pánvičky, stačí jim základní vybavení domácnosti a někdy si musí i něco vypůjčit od zavedených sousedek - známe to všechny. Rodina se ale začne rozrůstat a už nestačí jen ty malé a málo, potřebujeme více nářadí a větší nádobí, abychom dokázali zajistit fungování domácnosti a rodiny. A aby se nám dobře a bezpečně žilo. Máme dost zdrojů a taky velikou spotřebu, rozlet, jsme mladí a do světa a do společnosti. Taky ale za čas přijde doba ubývání potřeb a rozsahu života, děti odejdou, hnízdo je prázdné, prostoru nadbytek a zdroje už přestávají stačit. Aspoň na tehdejší úroveň, ta už není potřebná a ani na ni nemáme. Rozumná a zkušená hospodyňka velké hrnce uloží "na půdu" a nakoupí menší, malé, i mile barevné, aby i při své skromnosti dělaly dvěma starým lidem radost i užitek. Velké hrnce by jim připomínaly dřívější shon, i ty menší a malé dobře poslouží. Nepřipomíná vám to něco?

Ale ano, tu situaci s hledáním a volbou skromnějšího bydlení. Taky ještě ve městě, ale už ne za těch najednou stresujících a finančně devastujících podmínek. Když jsou někde nedaleko místa, kde se dá také začít žít za rozumných a klidných podmínek. Jen je potřeba začít nad tím přemýšlet nezaujatě, bez obav z neznáma. Vždyť tyhle nové možnosti si můžete ještě pořád volit VY! Nemusíte čekat, až budete do něčeho tlačeni zhoršujícími se okolnostmi. Pořád můžete být VY na tahu. Vidíte ten rozdíl?

Moudrému napověz...

Kitty

Milionář a rádci

4. ledna 2011 v 23:01 | kitty |  Úvahy a zkušenosti
Starší čtenáři znají tu soutěž. Jmenovala se Chcete být milionářem? Podstatou bylo správně odpovědět asi na deset nebo dvanáct otázek a na podporu rozhodování měl soutěžící tři možnosti nápovědy. Jednou možností byl známý na telefonu, dál možnost "50 na 50" a nakonec mohl využít hlasování obecenstva. Ovšem - nakonec to byl vždycky on, kdo rozhodl a odpovídal. Mohl dát na radu svého člena rodiny nebo známého odborníka, který byl fundovaný nebo vzdělaný. Možnost 50 na 50 byl náhodný výběr počítače z nabídnutých možností a třetí názor publika, přítomného v sále.

Tahle soutěž mi vytanula na mysli, když jsem psala článek Okraj nebo domek. V něm jsem uvažovala nad možnostmi, které nám dnes předestírá nebo nutí situace kolem deregulace nájmů...

Jestliže máme problém, musíme uvažovat, co můžeme dělat...

Dostali jsme otázku k řešení a podle odpovědi buď uspějeme, nebo zůstaneme na stejném, ale nevyděláme na tom ani finančně a tím méně psychicky, třetí možností je se znalostí situace hledat další řešení, které nám do budoucna zajisti klid i prosperitu za obdobných podmínek. Naše budoucnost bude hodnotit, jak jsme uspěli.

Nastínila jsem, bez nutnosti uznat moje názory jako všeznalého soudce, možnosti řešení situace, jak to vidím já. Mám taky už něco za sebou a dokonce znám i člověka, který v této oblasti pracuje. V oblasti příbuzné této problematice jen okrajově, ale i takové případy měl a výborně se v nich zorientoval a uspěl. Jeho řešení v této oblasti obdivuju a nasávám zkušenosti, na které se i cíleně ptám. Proto do toho takzvaně "vidím" a chytrým řešením fandím. Nemá přímý prospěch z dobré volby jeho klientů, přesto s nimi přemýšlí nad řešeními a má radost, že uspěl svými znalostmi on a prospěch měl i někdo jiný. On sám má zase morální profit z toho, že dokázal znale a dobře nezištně poradit. Komu se osvědčila jeho rada, ten to dá dál a za takovým člověkem se lidi táhnou. Ne nadarmo se říká "příklady táhnou!"

Chci tímto článkem říct, že mně osobně by do toho nemuselo nic být. Mohlo by to být jen takové nezávazné slohové cvičení, mluvení pro mluvení. Ale mám ráda lidi a často se stane, že se svěří s problémem. Když náhodou můžu poradit, dělám to. Ale zde je právě jádro mého článku.

Každý něco víme. Když se dostaneme do potíží nebo nastane problém, je dobře, když máme rádce. Hodnotu těchto rádců si sami stanovíme a podle jejich rad se můžeme rozhodovat. Někdy máme i možnosti na výběr, což nám situaci usnadňuje. Nemusíme volit jedinou možnost pod tlakem nutnosti. Výběr ale znamená rozhodnout se mezi možnostmi. Pro zdar jak této soutěže, tak i řešení konkrétní životní situace je vždycky nutná uvážlivost, kdy jde o mnoho. Peníze můžeme vyhrát správným rozhodnutím nebo o hodně přijít špatným odhadem situace. Navíc jde někdy i o čas!

Rezignovat je to poslední, k čemuž bych radila. Jako důchodci máme dost času, mnohdy ani nevíme, co s ním? Proč nezvolit poznávací procházku do okolí a dívat se. A vidět a vážit a uvažovat, co by to udělalo, kdybychom... A o tom to je!

Si myslí Kitty
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU