Všechno na pokračování

10. ledna 2011 v 15:06 | Kitty |  Vykutálenosti
Řekla bych, že je dnes den blbec, kdyby to nebylo tak pěkný. Těch posledních deset minut bych věru přála všem kolem. No teda ne na veřejnosti, protože to bylo dost náročný na soukromí...

My na farmě máme zažité určité řešení obvyklých situací. Nějak jsme na ně reagovali a potom už stačí nástin něčeho podobného, známá věta a "humor humorovatý" se dostaví stejně spolehlivě. Jako se to stalo před chvilkou.

Začalo to nevinně - mejlem od kamošky. Nevinná věta s přáním, abychom se něčeho podobného nedočkaly! Čertík byl v příloze. Otevřela jsem ji a bylo tam video s humornými situacemi, do kterých se dostali řekněme "důchodci". Stáří není tak šikovné a předvídavé a tak sedím a hledím na řadu pádů a situací, které těm chudákům není co závidět. Ovšem diváci se baví a mnohdy si i přiznají, teď už s humorem, že to znají! Tehdy to ale bolelo!


Chechtám se nezřízeně. A jak už jsme my starší citliví, tak musím "s vodou". Sedím v oné místnůstce a jen tak konverzačně se ptám Pepína:

"Jsou slepice puštěné na zahradu?"

A vzápětí uslyším odpověď, která mě dostane:

"Vony tam jsou? Zabit!!!

Má mě! To je přesně ta situace, která se nám stává. Někdy si na něco postěžuju, většinou jen tak konverzačně, nijak zle. Slepice kvokají - zabit! Slepice nenesou - zabit! Slepice se dostaly do zahrady a strašlivě rozhrabaly mulč z kůr do trávy - zabit! Slepice sice pustil do zahrady, ale dostaly se k obloženému kolenu odpadu, aby v zimě nezamrzl, všechno tam umístěné a zatížené listí vyhrabaly a sedí tam ve vypelešených ďolíkách - zabit! Králice zase vyskákaly na jesle a shodily kbelík, který jim v tom brání - zabit!...
A tohle jsem dnes, ještě rozchechtaná, zaslechla od pracujícího Pepína ze dvora! Zase je tu záchvat děsného smíchu, pořád znova se opakuje. Unavená a uslzená jsem potom vylezla a řekla si, proč jenom já? Ať to chytne z první ruky taky.

Když pak slyším, že šramotí v chodbě pod schody, tak ho volám, ať se přijde kouknout, přišel mi nový mejl, to musí vidět?! Začne hromování, že vždycky řeknu "jen jeden, jen chvilku, to musíš vidět" a je tma, nic neudělá. Jenže ho znám - už slyším přezůvky a vzápětí se nasune s dalšími protesty na křeslo. To už mám nachystaný mejlík s přílohou, zapínám ji a koukám bokem, jak to s ním práskne. On se ze začátku nikdy nechechtá hlasem, nechá se přesvědčovat, jakoby nechtěl. Pak ho to však taky uchvátí. Já přilívám olejíčku do ohně:

"To znám... celá já... vidíš, jak jede?... no teda!... au! ...." v přílivech smíchu jeho i mého.

To se nám to chechtá! A přitom to není tak dlouho, kdy už nefunkční koleno mě taky zrazovalo a válela jsem se po zemi tak jako oni chudáci! Teď už se mi to směje.

To jsou ty minuty, které mám ráda. Nějaké moje nahrání na smeč a Pepíno spolehlivě smečuje! Na to je tento nenápadný "potměchuť" mistrem! To byste ho museli znát. Taky byste ho milovali - jako já! To ráda přiznávám...

Kitty




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jezura jezura | E-mail | Web | 10. ledna 2011 v 16:26 | Reagovat

Tak jsem ráda, že jsem vás oba pobavila, tedy ne já, ale ten email! Taky jsem se u toho řehtala jako kůň! A moje pády? To jsem byla ještě hodně mladá, když jsem začala a vydalo by docela i na knížku, jen to sepsat!

2 otavinka otavinka | Web | 11. ledna 2011 v 8:56 | Reagovat

Milá Kitty,
ohromný článek. Jak ty to dovedeš napsat, je úžasné. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU