Vzpomínání na mládí u babičky

5. ledna 2011 v 21:45 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je začátek roku 2011 a došel mi email od sestřenky Johanky. Vzpomíná na babičku na vesnici. Ta babička tehdy šéfovala chalupě v Lysicích, přímo tam, kde jsem se narodila. Prý to jsme byli ještě mladí. Podle mejlu jsme mladí duchem pořád, to byste museli ten mejl číst...

Byla to rodina ševce a babička dělala "v těžkém průmyslu", jak říkala. No vlastně pracovala v Adastu v Adamově jako svačinářka. Byla v těžkém a tak doma už nic nedělala, jezdila domů až kolem čtvrté hodiny. Tahle babička byla taková docela moderní, mimo to, že užívala plody práce mojí maminky, která se tam o všechno starala, tak zpívávala a chovala výborné "kiláče". Tehdy jsem myslela, že ta maličká selátka, která babička donášívala z JZD a pak dokrmovala do obrovských prasisek, byla kilová. No, nebyli to kiláči, ale prasátka s kýlou, jak se tehdy říkávalo, ona byla asi spíš navíc než vadná. Krmívala tak tři a máme ještě snímky, jak babička je mezi třemi krmníky.

Je jasné, že to už bylo v čase, kdy musela odejít do důchodu, protože na to strategické místo se třáslo hodně dalších uchazečů. Ona totiž nosila ze závodu v košíku papírek s objednávkami na svačiny pro zaměstnance a zpět se do toho jejího košíku vešla se svačinami i píva a alkoholy a i další "paše", všechno, co se legálně pronést nemohlo.

Další vzpomínkou byly prodeje jahod a borůvek, které jsme my tři děti s maminkou chodívaly sbírat "Pod zamilovanou", což byla loučka kolem upravené lesní cestičky, pěkně se vinoucí uprostřed svahu. Dobře po ní chodili zamilovaní do střelnice, kde bylo jakési sportovně kulturní centrum snad myslivců... Chodili jsme s konvičkami a pilně sbírali. Měli jsme motivaci, protože je babička nosívala do továrny a zpět dostávala maminka penízky. I my jsme za každou konvičku měli jakýsi pevný bonus. Stejně tak jsme jezdívali ke Kozárovu na borůvky. Sice příjem byl podstatně vyšší a borůvky žádanější, ale tělo bolelo. Pamatuju se, že jsme mezi keříky chudáci už potom lezli po kolenách. Z té doby si pamatuju, že jsme celý den chodili a nacházeli "vostrdlíz", málo a malých borůvek až do doby konce našeho sbírání. To jsme najisto začali nacházet ty největší borůvky na slitých keřících. To to pak do hrnků litráků padalo, hladinka se zvedala hodně rychle. Možná ale taky proto, že to už jsme byli všichni "ušušnění" a přejezení, jak jsme ochutnávali. Vozili jsme autobusem plné kyble a těšili se na svoje penízky.

Když už jsem byla dospělá, jezdila jsem na motorce, to už jsme tam jezdili z Adamova, kde jsme už bydleli. Zase jsme se se sestrou sebraly,, půjčila jsem si od táty stopětasedmdesátku a jely ke Kunčinovu. Hledala jsem odbočku, kde se muselo odbočit, no a prostě jsem ji uviděla na poslední chvíli. Po pár metrech dost rychlé jízdy do kopce jsem se rozhodla na jeden zátah motorku otočit. Jenže zrovna byla silnice čerstvě spravená a krajnice vysypané nově štěrkem. Jak to dopadlo? Při dotáčení jsem chytila smyka a lehly jsme do toho ostrého štěrku. Řidítka se ohnula o pravý úhel, pravé vpředu, stupačka ohnutá zase dolů a nabouraný kulatý výfuk. Já sama jsem měla vyštípnuté maso na koleni, ale kupodivu to nekrvácelo. Řidítka zůstala jak byla, stupačku jsem srovnala a jely jsme těch pět kilometrů do Lysic. Tam si pamatuju že byl táta a jak nás tak uviděl, začal se zlobit pro nabouranou motorku. Jenže narazil na odpor mé maminky - nadala mu, že nevidí, že jsem zraněná, jen běduje pro krám. Že jedu s otočenými řidítky a tak. Vtip byl v tom, že dal na pojišťovnu požadavek a dostal peníze na novou stupačku, řidítka a hlavně výfuk. Nic z toho nekoupil, moře let to tam leželo, napravil škody mechanickým zásahem. Já mám dodnes na koleně bouličku, jak se mi ta díra zahojila vazivem navíc. Borůvky jsme tehdy nepřivezly...

Taky jsem před asi osmi lety zorganizovala setkání rodin kolem lysické rodiny. Babička s dědou měli tři děti, tak jsem pozvala nás, sestřenky a bratránka, jejich rodiny, strýce a naši maminku, a dětí nás všech. Pozvaných hodně, řada se nás sešla, pochodili jsme po známých místech, došli na hroby a vzpomínali nad obídkem v Obecním domě. Slezinu jsme skončili v Kunštátě, kde žila teta, a pak u nového domu ve Vískách u sestřenky, která tu dnešní vzpomínku spískala. I teď jsem chtěla akci zopakovat, protože nás ubývá, ještě když žili další nejstarší z přízně. Nepodařilo se, a teď jsem už nejstarší (mimo kunštátské tety) já, jenže vůle všech chyběla. Škoda, my jezdíme na Moravu vždycky jen na skok a tak čas na setkání s ostatními nemíváme. V posledních letech tam jezdíme už jen na pohřby, loni jsme tam doprovodili i sestřiny dva syny. Smutná setkání, na která jsem nezvala a přece jsem tam musela...

Babička v důchodu chodila do JZD až skoro do devadesáti, byla "nepostradatelná" jako i řada dalších takových babiček. Protože soupeřila se sousedkou. Tyhle sušinky se štychovaly, kolik donesou v kabelách brambor, když vybíraly ze sklepů družstevní brambory. Jindy pytlovaly zrní a to obě šly v obrovských gumácích a ty potom měly plné obilí. Sotva se dovlekly na "pekelnou lavičku" před naším domem. "Pekelná" proto, že pomlouvaly ostatní babky a dělaly "peklo". Myslím, že po těch letech už je to promlčené. Obě staré babičky musely z JZD propustit pro sešlost věkem, samy by tam byly přes devadesátku. A kolik si v průběhu let nabraly okopávky řepy: měly svoje díly, na kterých trávily celé horké dny jen o pytlíkovém "modrém" mlíku, které si stejně nechaly na začátku a když došly zpátky, to už se tmělo a to mlíko tam pořád nenačnuté bylo. Protože to udělaly rychle, tak si nabraly další "díly" od členů, které bolela záda, nemohli atd., protože okopávku řepy museli dělat všichni členové JZD. Pak nás sbubnovala, maminka to zorganizovala, dojely jsme s maminkou a sestrou mým autem na autostrádu, kde jsme našli ten správný díl a kopali a kopali, někdy totiž i s bráchou. Babička zlotřile letěla vpředu a my se za ní plahočili, povzbuzovaní maminkou. "Jste mladí, podívejte se na babičku..." a my po času už taky lezli po kolenách, daleko za babičkou v jednom roji brigádníků. Babička nás ráno vítala, jestli máme sebou motyky a svačiny... Jednou jsme začali sami mezi kolíky se jménem, kutali jsme dokud nepřijela babička v "babosedu" a zjistila, že už máme udělaný pořádný kus sousedova dílu. Oni si to pak srovnali mezi sebou, přešli jsme do správného dílu. Dodnes pamatuju, jak bolela záda, no jo, zase ta záda...

Poslední a dokonce zábavný zážitek byly každoroční zabíjačky. Všechna léta jsme normálně dočkali do uvaření "obaru" a sešli se u kotle, odkud maminka vytahovala obary, pár kousků se nakrájelo na tác a všichni jsme dostali s chlebem mozeček i ty masové horké kousky. To pak byl průjem (pardon), protože jsme se přejedli mastného. Jenže v posledních asi dvou letech v historii lysických zabijaček jedna teta rozhodla, že se při tomhle ochutnávání toho moc sní a tak stála a hlídala, schovávala to před námi. Jenže musela vždycky někdy odejít - a to byl alarm, všichni rychle ke kotli a šátrali dlouhou vidličkou, vylovili jsme velké kusy a ty jsme museli rychle spucovat, protože prostě se to nesmělo! V konečné fázi se sežralo hltavě mnohem víc všeho než v časech, kdy to bylo nabídnuté v malých plátcích rozložené na širokém talíři. Ten průjem pokračoval, i když už jsme "pokrajovat" obary nesměli. Spácali jsme toho víc než předtím, neušetřilo se...

To je pár vzpomínek na dobu života na vesnici. Z toho pocházím a dnes mi Janička připomněla, abych to hodila na blog. Tak vidíte, stará - vesnická - náplava má svou vesnickou paměť. Ledacos můžu využít, tak se žilo, no ale v té době prostě jinak. Jinak...

Dík za námět, Johanko-Jani-Jano...

Kitty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Otavínka Otavínka | Web | 5. ledna 2011 v 22:35 | Reagovat

Milá Kitty, četla jsem to Tvoje vyprávění jedním dechem a souběžně se mi začal promítat i film z mých prázdnin u babiček. Taky to budu muset sepsat a dát na blog. Je to někdy úsměvné.

2 jezura jezura | Web | 6. ledna 2011 v 13:03 | Reagovat

Ano, ano, milá Kitty, je vidět, že jsme už opravdu pamětnice, také mám hezké vzpomínky na zabíjačky, hlavně u příbuzných! Teď už máme jen ty vzpomínky, ale krásné, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU