Únor 2011

Princezna na hrášku

28. února 2011 v 22:25 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Ležím si na záhybu noční košile a nehnu se. Měla bych ho urovnat a usnula bych, jenže se mi nechce. Pepíno chodil na klučení lesa s vytahanou gumou od šponovek, až se mu zkroutila a udělal si za tři dny dřiny krvavý otlak. Musel by se svléct z vaťáku a nahloučeného oblečení, ohnout se a zout, upravovat přetočenou gumu, když hůř ohýbá kyčel. Je to ulpívavost nebo co je to?
Jsme už starší přes šedesát. Už se nám hůř ohýbá, řada věcí si vyžádá víc času i úsilí. I když víme, že problém je jen v neochotě překonat ztuhlost těla, nechce se nám měnit úkorné pocity nebo stavy vedoucí k nepohodlí. Někdy si to uvědomím. Sedm měsíců intenzívně odtučnuju a už se procházky jako forma pohybu dostaly do mého itineráře denního programu. Nepřemýšlím, vím že musím, je to potřeba - obleču se typicky pro vycházku, na záda batůžek, nordické hole a už zamykám zvenku. Tohle už jsem duševně překonala. Teď už to chce jen si na to vzpomenout, když třeba horečně píšu...
Řadu věcí jsem si v souvislosti s dietou musela uvědomit.
1. Promyslet, zažít a dodržet dietní návyky. Už jsem navyklá na časové schéma, kdy jím určitým způsobem a hlavně neuždibávám. Doktorka mi dala dvoubarevné tobolky pro případ velkého hladu. Vzala jsem zatím jen jednu. Po 26 kilech stojím na váze, i když po dekách to přece jen zase začíná jít dolů. NIKDY to v tomto systému obyčejné diabetické diety nešlo nahoru. Tobolky navrhla paní diabetoložka, myslela si, že selžu v době vánoc. Šla jsem si pro ně až po novém roce, preventivně. Přesně tak, jak to ona myslela, jednou jsem měla vlčí hlad a tu jednu jsem užila.
2. Pro snížení nadváhy jsem zvolila pohyb ve formě vycházek. Přece jen jsem už starší, nordické hole mi pomáhají hodně k posunování těla dopředu i posilování paží. Prostě mě pořád postrkují dopředu samy. Z každé vycházky mám radost. Když poprchalo, říkala jsem si, že mi hydratují pleť. Když foukalo, zase bylo jasno, daleko vidět, svěží vzduch. Jen srovnání se s mrazem mi nějak nejde - nadávám, ale jdu. Teď pár dní mrzlo, nešla jsem na vycházku, to platil bod
3. Místo vycházky pohyb při hudbě. Ježurka mi poslala hospodské melodie a ty mě dostaly. Dala jsem se do tancování - dokonce mi šly pohyby, na něž jsem už dávno zapomněla. Podřepy při vyměněném kolenu, výskoky - jsem nedělala už tři roky. Jen to zkusit, dobré písničky a já drandím po obýváku jak divá (k tomu se pravidelně přidává nenáviděné, leč nutné luxování, nebudu lítat v oblacích prachu, to je taky pohyb a pěkně namáhavý)
Mému Pepínovi se zase nechce namáčet si nožičky pro pedikúru. Dělám mu ji sama a ráda. Potíž je v tom, že dlouho trvá, než se rozhodne. Kdyby šel hned pro vodu, nasypal sůl a dvacet minut poseděl ve vodě, stihla bych toho mnohem víc. Jenže on to avizuje, já už s tím počítám a končím s činnostmi. Ztratím posedáváním i hodinu, ve které bych mohla třeba

4. Žehlit. To dělám k smrti nerada. Smíří mě s ním jen pěkně vyfoukané čerstvě uschlé prádélko. Dřív jsem prádlo usušila, donesla domů a leželo pár dní. Proto mě to nebavilo žehlit, je to namáhavé! Dnes jsem změnila pohled: žehlím hned. Mám pohyb, prádlo mi voní pod rukama, hezky se skládá a hlavně - zmizí z očí. Už nemám pocit provinění, že prádlo není vyžehlené. Dopuju se vědomím, že se přemáhám, mám pohyb a ještě pěkně složené prádlo už je vyžehlené! Mám od něho pokoj, nespokojenost s mojí "nedbalostí či nedostatečností" už není. Hodně dobrý pocit!

Jsme starší, jsme unavenější, déle naskakujeme do činnosti. To pro mě už psychologicky není argument. Dnes čím dřív něco uděláme, tím máme lepší pocit. Jsme ještě Jurové, když zvládáme! To se v našich letech sakra počítá!

Kitty

"íčka" ani "ečky nemiluju!

27. února 2011 v 23:58 | Kitty |  Život mého blogu
Dost často cestuju po oblíbených blozích. Znám je, líbí se mi sloh i způsob psaní. Jindy mi přijde komentář s odkazem na autora...
Napoprvé nepoznám u všech kvalitu jejich blogů. Stává mi, že po kliknutí na odkazy najdu bláznivý roztříštěný blog. Z něho mi komentář přišel jen pro aspoň jedno kliknutí. Slova v cizí řeči, fantazijní tendenční obrázky bez obsahu i samotné laciné efekty mi dají ránu do prstů. Podle vkusu blogu přímo dám odmítavý komentář s tím, že a co se mi nelíbí. Jednoslovné komentáře ani smajlíky neposílám, škoda času.
Zrovna tak nemám ráda jednoslovný komentář ani samotný smajlík. U jiných článků bývají zdrobněliny, různí ti "íčci" a "ečci". Za nejhorší zdrobnělinu považuju "blogíska". To se mi ježí veškerý porost. Vím samozřejmě, že je to používaný a trpěný jazyk "náctiletých" blogařů. U mě neuspěje, nemám to ráda.
Vrcholem všeho zla při blogování jsou podle mě pravopisné chyby. U řady takto náhodně zvolených blogů je jich tolik a tak zničující, že ničí i mě. Pokud se donutím přečíst pár vět a je to pořád stejné, pěním. Tam kápnu kapku svého odmítání. Takový blog nepatří do databáze přátel, ke kterým se vracím. Je jim to většinou jedno. Vlastně stopro. Doposud mi nepřišla ani jedna omluva za chyby nebo protest proti mému hodnocení. Jde jim jen o reklamu, o počet kliknutí na blog. Ztráta času a nervů.
Je řada věcí na blogování, která se mi nelíbí. O to víc vyhledávám i podle formulace blogy a blogery kvalitní. Oni si mě většinou najdou a komentářem se mi přihlásí. Pochvala potěší, z formy článků hned poznají, s kým mají tu čest. Můj blog čeká na milovníky počteníčka, lidského a u mě výrazně ženského života. Poznávám stále ještě venkov. Pro někoho moje nováčkovské postřehy mohou být naivní. Jsem tu už řadu let a přesto se nechám doběhnout situacemi, které neznám. Svým milým druhým já v mužské podobě. O to se dělím, to nabízím. Takové zážitky lidí z mé věkové hladiny také hledám. Dokonce si můžu gratulovat - seznam blogových kamarádů už je bohatý.
Zpočátku jsem měla obavy. I z mých článků zněly pochybnosti a stesky, že nenacházím články od lidí a o situacích, které vyhledávám. Za sedm měsíců blogování jsme se našli. Přece jen jste. Dokonce mám dojem, že je nás hodně a máme skutečný zájem o kvalitu svých výpovědí o životě. Každý - slovy každý - blog, který jsem si našla nebo se mi ozval, stále navštěvuju. Přátelské blogy ráda sleduju, známe se už i z mejlové korespondence.
A to smetí? Je všude. Ono má znaky, podle nichž je poznám. Naštve mě, takový komentář smáznu ho s velkou chutí. Narcisové a blbci jsou nalezlí všude. Nemusíme je však vnímat ani na ně reagovat. Už to nedělám.
Jsem docela hmotná a vysoká starší žena, nemám palečky ani prstíčky. Ba ani blogísek. Kdo mi chcete něco říct, pište o blogu, palcích a prstech. Zdrobněliny nechte přede dveřmi mého blogu. Prosím, prosím, smutně koukám! Ke mně vstupte všichni, kdo máte něco na srdci a myslíte svoji návštěvu vážně. Děkuji.
Vaše Kitty

Hrdinství všedního dne

27. února 2011 v 20:28 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Život na vesnici je rázovitý. Uvažovala jsem o hrdinství všedního dne...




Budu spát sama

27. února 2011 v 19:52 | Kitty |  Život mého blogu
Zaspat nápad - škoda pro lidstvo! Proto mám taky nový noční stolek, je vysoký, s mnoha poličkami, abych tam mohla mít stolní lampu a psací podložku s papíry z bloku s propiskou...
Obvykle když mě napadlo téma na blog, musela jsem vstát, obout se a běžet ho zapsat do obýváku. Dnes už s inovací rozsvěcuju každou minutu kvůli zapsání nápadu. Kdybych spala v jiné místnosti, nerušila bych spoluspáče. Každou chvilku - po minutě - se zavrtím, odhazuju rouno, rozsvěcuju lampu, beru desku s papírem, propiska škrábe po papíře. Musím si pořídit aspoň dotykovou lampu, ta snad neklape při rozsvěcování. A stejně jsem nakonec vstala a šla psát do počítače. Přiletěla "Psavá".
Dnes jsem od půl páté ráno vstávala k nástřelu článků. A přitom stačilo si lehnout jinak, povolit napětí v krční páteři a lopatkách. Jen jsem to udělala, spala jsem a spala, nápad nenápad. To se mi pak těžko vstávalo!
Dávala jsem si pozor, nejvíc nápadů přichází před usnutím. Je jedno, zda večer nebo ráno, když dlouho nezabírám. V únorové Meduňce mi to nepřímo potvrdil lékař, "nespavost" je tématem tohoto čísla. Jednu moudrost z jeho článku jsem zde už uvedla před chvílí - tu o "převráceném" srdci. Dnes se mi potvrdilo i moje pozorování. Jaké ze všeho mám poučení?
Měla bych spát sama! Nerušila bych pozdním nebo včasným vstáváním, rozsvěcováním stolní lampy. Nevadila by manipulace s podložkou a papírem na zapisování nápadů. Beze škod by vlastně byl i odchod k PC. Jen samé výhody!
Samé výhody? Jak pro koho! Když já tak ráda poslouchám, jak krásně dýchá můj nejmilejší. Všude jinde bych byla v nejistotě, jestli vůbec dýchá. Jeho dech je moje veliká jistota, jsem ráda, že je tu se mnou.
Kdybych i odhlédla od téhle radosti, volný je jen pokoj-zadnice. Je vzadu a celý rok se v něm netopí. Má zarostlý ventil topení! Už jednou jsem si v něm budovala trucovnu, zařídila, vyzdobila, je tam můj první počítač ještě s T602. Se mnou by tam ale byla jen morna, kde by mi v zimě u nosu rostly rampouchy. Tam by se špatně psalo, v mrazu mi to svižně nemyslí. To byste četli jen samé suché úvahy, na ně bych vás nenalákala. A přitom by stačilo v létě opravit nebo vyměnit ventil. Připomínám to už léta, ještě to asi léta bude "rozmýšlet". Kdybych ho nechala opravit já, bylo by zle. On to přece opraví! Stejné je to tam i s elektrickou zásuvkou, jedna na celý pokoj, všechno připojovat na prodlužky. Starou elektrickou instalaci si ani netroufnu podotknout...

Z toho vyplývá, že mě má Pepíno v ložnici jistou. A z toho taky logicky vyplývá, že při mé "psavé" nebude dobře
spinkat.
Kitty

Nápadník

27. února 2011 v 18:13 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Uvažuju - co by dnes po mně zbylo, kdybych umřela nebo ochrnula?

Objevili by mě a koukali, co nápadů se urodilo, zatímco jsem kolabovala. Zbyde po mně "nápadník"! Jeden nebo dva listy z linkovaného bloku, zachycené na pérové podložce na psaní.

Nápady mám zachycené zpočátku s několikařádkovými mezerami (kdyby nápad ještě pokračoval). Poslední článek na straně mnohdy pokračuje nahoru po mezerách u předchozích článků. Skončí stránka, popíšu druhou, pak i zvratmo, kde ještě zbylo trošku místa, pomáhám si šipkami. Tak psávala moje babička, když chtěla využít pohlednice, bez čárek, aby toho co nejvíc napsala ("bude se zabíjet řezník ze Sychotína").

Škoda by bylo nápadů, kdybych už nemohla psát na blog. Kdo by pokračoval? Jsem bohudík zatím v pořádku, je pozdní odpoledne. Ještě jich čeká na dokončení sedm, tento je osmý, osm si jich už natřásá peříčka na blogu. Dnes to bude rekord. Dnešní spurt zavinily únorové potíže s blogem a nenálada z toho plynoucí. Dnes ráno jsem zabrala špónu v nápadech. Hodí se. Dobré počteníčko - doufám.

Kitty

"Psavá"

27. února 2011 v 17:59 | Kitty |  Život mého blogu
Život blogařky je samostanou kapitolou života. Důležitou kapitolou. Kdyby nepsala články, měla by klid, ale je to tak silné a neodbytné jako nutkavé močení starých lidí nebo průjem. Nechcete, ale musíte!
Když mě chytne psavá, tak večer neusnu nebo se ráno brzo vzbudím - a to tak ráda spím! Při "psavé" nejím - a to jsem tak ráda jedla! V půl čtvrté ráno se nakonec vylámu z postele a píšu (je to vůbec zdravé v našem mrazu v pokoji vyletět z teplíčka a sedět u počítače)?

Znáte to - máte problém, stane se tragédie. Člověk blogařský má snahu dostat na blog každý problém, apoň já to tak mám. Vymluvit se z problému, smutku, svěřit se, odpustit sobě nebo někomu, žádat o radu.
Když nastane problém a svěřím se, dostávám radu: Neumíš? Aspoň to zkus! Zkouším, vztekám se až nevidím očividné. Tehdy zasahuje můj nejpozornější - sedí mi za zády a VIDÍ, napoví, povzbudí, přikáže hromovým hlasem a já konám, přestávám zmatkovat. Pak se to podaří. Díky mému chápavému nej... I malý úspěch je jako morální masáž - uvolní, povzbudí.
Kitty

Rubriky !?

27. února 2011 v 17:49 | Kitty |  Život mého blogu
Viděla jsem je nejprve u cizích. Jak to dělají? Jsou pěkné, praktické, čtenáře pěkně navedou na to, co ho zajímá.
Neprve to byl sen - teď už jednoduchý úkon. Chtělo to od adminů statečně problém neřešit diskusemi s blogery, kteří se mnohdy nových věcí bojí a nechtějí je. Najednou tu byly. A zase je tu problém...
Rubriky si můžeme pojmenovat sami. Mohou být spíš všeobecné nebo konkrétnější až detailní. Teď jsem prošla úvahou i praxí. Zdálo se mi praktické vést spíš ke konkrétnostem, ale vidím, že by se rubriková rubrika zase zaplnila mnoha tématy. Teď se vracím ke zevšeobecňování okruhů - aby nebyl nepřehled.
Já mám svůj systém článků-anotací, kde mám napsané všechny články z určitého období s anotací, o čem který je. Docela se mi osvědčil, kdo chcete o něčem číst a vidíte hodně článků, neměli byste přehled, o čem jsou. Aspoň neztrácíte čas. Jsou to vlastně přechůdci dnešních rubrik.
Ještě zvažuju - nějaké přidat? Nebo to tak nechat? Zatím vím, že jsem možnost samostatného nastavení a pojmenování mých rubrik nadšeně přivítala. Opět a ráda chválím. Díky, adminové.
P. S.: Ještě kdybych uměla spolehlivě nastavit mezery mezi jednotlivými odstavci textu. Je to moc složité?
Kitty

Morální masáž

27. února 2011 v 17:40 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Když mám nějaký problém, napětí ve mně se stupňuje, téma zraje. Pokud váhám a neřeším ho, dostává se do stádia jakéhosi bloku...
Za dobu svého psaní na blog jsem došla k názoru, že napsat o tom na blog je jakási morální masáž - už jen pojmenováním a úvahami o možném řešení se může problém sám vyřešit. Navíc mohu dostat od čtenářů radu, jak někdo podobný problém řešil a jak to dopadlo.
Známe to skoro všichni, kdo si dopřáváme dobrodiní tělesné masáže. Někde se něco zablokuje, intenzívně bolí. Zkušená ruka blok objeví, otestuje a zkouší řešit. Někdy to vyřeší ruka člověka, někdy navíc i masážní pomůcky, někdy pouze přístroje, v nejhorších případech operační zásah.

Vypsání problému na blog je taky řešením. Vidím to tak, že samotná cesta popsání a zveřejnění na blogu je zde řešením. Při formulacích musíme hledat základní fakta, která v běžném denním životě nejsou přímo zjevná. Zatím jsme si na ně neudělali čas. Teď to musíme promyslet a vysvětlit nezasvěcenému - zde už je hledání podstaty, ze které může vyplynout samotné řešení. Mnohdy při psaní článku o bloku přijdeme na příčinu, která blok zavinila. V tom vidím velký užitek pro život blogaře - svojí podstatou řešení je užitečný i pro druhé.
Kitty

Blogařská imunita

27. února 2011 v 17:20 | Kitty |  Život mého blogu
Po dobu psaní na blog by měla mít blogařka imunitu. Co všechno na sebe práskne! Má problém - chce radu od jiných. Má bolístku - dostane se jí pofoukání?
Mám dilema - patří každá ptákovina na blog? A zase - co by se tak dobře četlo když ne o poklescích a kiksech?
A dá se na blog "hodit" všechno - sex, úchylky, tragédie, smutek nebo tabu?

Jsou témata, o kterých se píše snadno. Jsou buď ze života nebo nějaké humorné příhody. Omezení zde spíš vidím ve faktu, že dávají nahlédnout do soukromí, mohou se nechtě dotknout sousedů či známých. Mimochodem můžete o sobě prozradit strategická fakta a to je hned problém.
Jsou ale i témata, o kterých se píše z nějakého důvodu hodně těžko. Největší problém jsem měla a mám s city a pocity kolem tragédií v rodině. Nemohla jsem o tom nepsat vůbec, hodně se to dotklo všeho našeho žití. Určitě víte, jak těžké je o tom jen mlčet, natož o tom psát. Úvahu o blogovém svěřování píšu hlavně kvůli nim.
Je na každém, jak se k tomu postaví. A když už, nakolik je ochotný nechat do svých citů a pocitů nahlédnout jiné. Píšu-li upřímně a bezprostředně, aspoň dotknout se toho musím. Aspoň tak, aby čtenář pochopil, co se stalo a hlavně, jak se s tím vyrovnávám a jak mi to ovlivňuje už odhalený život.
Politici mají svoji imunitu uzákoněnou. Nechci říct, že ji přímo zneužívají k nekalým účelům. Ona svoji funkci má pro samostatnost rozhodování zástupce lidu. Dá se využívat, dá se jí i zřeknout, podle povahy člověka. Tuto jistotu blogařka nemá. Na druhou stranu si buduje svou blogovou pozici pravdivostí své výpovědi a kultivovaností námětů článků. Může si ji dlouho budovat, pokud bude mít co říct lidem, které její témata zaujmou. Může ji ale také ztratit, v tomhle věřím na spravedlnost. Je to jakási morální úmluva - píšu o tom, čemu rozumím, neškodím a nemanipuluju. Proto si mě čtenáři našli. Je mojí povinností zůstat pro čtenáře věrohodná a poctivá, zábavná a přátelská. Blogaře takových vlastností hledáme. Navíc z oblastí, jež sami známe, jsou nám blízké a mají nám co říct.
V tomhle vidím morální imunitu blogaře. Pokud se otevřeně vyjádří, dává se všanc možnému zneužití okolím a nepřejícími záškodníky. O to víc hodnotím rozumnou otevřenost v názorech, postojích a prožívání. Přímo říkám - rozumnou. Nenechat se svést ke klevetám, pomluvám, bulváru. A nebýt zlý. To vidím jako hlavní. Zlu žádnou imunitu nepřiznávám - nikomu a nikde. Zlo se vymstí a odrazuje - vždycky. Zlému blogaři klidně řeknu, ať to na nikom nezkouší. Ten by imunitu ztratit měl. Třeba jen pro ty, kdo ho četli.
Kitty

Usínací rituály

27. února 2011 v 16:10 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Já k usínání kromě absence napětí kolem psaní článků na blog mám atributy...

Je to v první řadě kvalitní rouno z ovčí vlny. Je pozůstatkem prvního nákupu ještě z pionýrských dob předváděcích akcí. Tehdy jsem tam byla sama a nechala jsem se zlákat předvedením. Zakoupila jsem celou sadu - zdravotní matraci s přišitou kožešinkou na jedné straně a druhá byla pro letní spaní, Královské rouno a k tomu byly dva polštáře, všechno mi to potom dovezli zdarma (dokonce řidičem byl můj někdejší žák-učeň). Druhou sadu pokrývek jsem objednala Pepínovi k narozeninám, silou mocí se bránil něco takového pořizovat. Zdarma to přivezli i včetně výslovně neobjednané matrace - jenže jak by on to mohl prodejci udělat, koupil i tu matraci.

Na čem spát mám. Rouno si přetáhnu přes hlavu jen s malým otvorem na dýchání. Dále mám krásné noční košile se širokými rukávy. Ty jsou důležité, protože si do nich při usínání zabalím celé ruce. Většinou mám studené prsty, tak si je hezky do měkoučkých rukávů usalaším, zahřívám dechem, to se to usíná.

Z rozpáraných kožešinek jejich nepoužívaných kožešinkových polštářků jsem si udělala kutloušky na studené nohy, přišila jsem je na dolní konec rounečka a nohy v nich mají bájo.

O spacím polštářku mezi kolena jsem už psala. I o válečku-miláčku, co nedělá vrásky pod krkem.

Jenže - co je to všechno platné, když na mě přijdou nápady! I kdybych zívala na celé kolo, musím znovu a znovu vylízat z betle, šahat po podložce s pamatovacím papírem a propisce. Po čtyřicátém zapsání nápadu stejně musím k počítači a psát a psát! A to stejně ať je to večer nebo ráno!

Na co bych nalákala svoje blogové přátele než na kvalitní a hlavně nezaspané nápady na články? Nemám pravdu?

Kitty

Bolavá kolena? Už neznám...

27. února 2011 v 15:43 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Měla jsem velkou nadváhu. Po celý život jsem byla tlustá, takže jsem se dlouho nevdala. Nevěřila jsem, že mě může mít někdo rád jen kvůli mě a těch pár kilo nemusí být to nejdůležitější. To už je pryč. Mám vyměněné koleno...
Už před operací jsem si koupila na oteklá kolena polštářek. Kdo spí na boku a má problémy s bolavými koleny, měl by zbystřit. Nabízejí ho v kalalogu Magnet3Pagen a je to můj miláček. Upevním si ho na jedno koleno popruhem se suchým zipem, umístím mezi kolena a bájo. Měkký polštářek nedovolí tlačit horním kolenem na spodní. Kolena nebolí.
Už jen poslední informaci. Jedno kolínko mám zresuscitované a i to druhé mělo jít pod nůž, dokonce bylo původně v horším stavu. Nepůjde. Pomohlo by mi prý zhubnutí. Za 8 měsíců jsem zhubla o 26 kilo a nebolí mě náhle ani to druhé. Miláčka ale užívám stále, chodí se mnou i na rekreaci. Pomohl by i vám, když už se vám zhubnout nedaří. Lepší by bylo zhubnout, ale znáte to...
Jo a ještě něco. Taky moje dobrá zkušenost. Kdysi kdesi jsem se dočetla, že spaní na polštáři dělá vrásky pod bradou. Lepší je prý spát na válečku. Koupila jsem si váleček uvnitř s dutým vláknem a koukněte se na můj krk! Dá se vyprat v pračce, můžete si na něm měnit potah podle nálady a vrásky ani nikdy nebyly. I ten se mnou brázdí nemocnice a rekreace. Když všem vysvětlím, jak je užitečný, nikdo se nediví. Teď ho dávám jako dárek já. Za ženský krásnější!

Kitty

Byla to hypnóza?

27. února 2011 v 15:04 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Na konci svého letitého působení v učilišti jsem před začátkem školního roku vypěnila a našla si psychologa, se kterým jsme situaci řešili. Šlo o to, že se blížil začátek nového roku a já jsem v tom byla angažovaná jako osobní referentka i mistrová. Všechno s přijímáním nových žáků leželo na mě. Navíc i funkce pokladní SRP SOU, pro což jsem neměla nejmenší vzdělání ani chuť k práci s čísly. Prostě jsem byla výkonná a ochotná, nakládali na mě pořád víc. Ještě ke všemu jsem měla šéfa, který mě pořádně nedával informace. Proto to tak dopadlo. Zajímavé na celé věci bylo, že jsem u psychologa získala informace k nápravě situace.
Zaprvé jsem vyřešila schodek peněz z pokladny SRP SOU tím, že jsem vyzvedla do koruny svoje peníze, zaplatila a hledala pomoc v závodní účtárně u praktiček, mimo naši ekonomku, která vlastně celé účetnictví dělala. Nikdo ze závodních účtařek nepřišel na to, co se stalo a jak se to stalo. Ředitel po vylíčení situace mi uvěřil i dál pomáhal hledat, největší užitek jsem měla z toho, že mě zbavil nenáviděné práce s čísly.
Na doporučení psychologa jsem svoji práci zrevidovala. Předtím jsem od rána pracovala jako osobní referentka a před obědem jsem musela přejít do závodu na mistrovou výdejny nářadí, kterou jsem v té době dělala. Psycholog mi poradil řešit problém i hypnózou a dodnes nepochopím, jestli mě podrobil hypnóze. Faktem ale je jedna věc. Už první den po nástupu do práce, když se blížil konec pracovní doby, jsem si podvědomě začala balit věci k odchodu. Minutu po konci pracovní doby už jsem zvenku zamykala výdejnu. Samotnou mě překvapilo, že to šlo. To bylo do té doby nezvyklé, trávila jsem tam obvykle i potom pár hodin, abych nachystala věci na příští den. Psychologovi jsem to slíbila a zvlášť jsem o tom nepřemýšlela.
Tahle přetíženost stejně nebyla hlavní příčinou mých potíží. Tou byl permanentní nedostatek potřebných informací. Uběhl rok a byla jsem skoro ve stejné situaci, zase s nervy na krajíčku. To už se stalo neúnosné. Nechtěla jsem zase skončit zdeptaná u psychologa. Rázně jsem si vyjasnila stanoviska se zástupcem ředitelky, pojmenovala příčinu mé nespokojenosti a na místě podala výpověď. Pár dní před výročím třiceti let v jedné organizaci včetně vyučení v ní jsem bez odstupného, ale zdravá a konečně na řadu let sama se sebou spokojená a sebevědomá odešla od neschopného nadřízeného.
Najednou všechno šlo. Poslední štaci, mistrovou výdejny nářadí , jsem kdysi přebrala bez inventury. Poslední léta jsem byla nespokojená s přístupem zástupce ředitele, ale nejistota o stavu materiálu ve výdejně mi bránila v odchodu. Bála jsem se, že bude něco chybět, i když přehled o materiálu jsem měla a hlídala si ho jako ostříž. Jen jsem bouchla do stolu a odcházela, šlo vše jako na drátku. Nepomohl mi samozřejmě tento inženýr, ale můj přímý dílenský nadřízený kolega Karel. Plná energie jsem nejen dělala inventuru, ale v chodu jsem vše sama zabalila a pomohla přestěhovat do základního závodu. Materiál přes milion v tehdejších cenách - obrovská práce. S účetní evidencí mi pomohl můj dílenský kolega. Velkým štěstím bylo, že jsem už sama měla evidenci převedenou do počítače. Skončila jsem tam a od té doby žiju.
Dodnes mi není jasné, co pomohlo víc. Byl to příkaz psychologa v hypnóze, nebo to už byla sebezáchovná reakce těla a mysli? Dospěla moje mysl a tělo do takového stavu, že mi dalo popud ke konečnému řešení?
Když jsem podávala ruku své ředitelce v té době už soukromého učiliště, zaujala mě jedna její věta. Že se diví, že jsem to neudělala už dávno! V té době jsem tam byla skoro služebně nejstarší, bez pár dnů celých třicet let. Prošla jsem si snad všechny učilištní pozice mimo ředitele a i dvěma ředitelům jsem dělala sekretářku, měla jsem kredit. Jeden neschopný chlap mi roky ze života dělal peklo svým diletantismem. Ze synka se stal inženýrem a nestačil na tep doby. Teď už je pro mě jen jedním z těch "Š", o kterých píšu v jednom ze svých raných článků. Dobře se po revoluci uplatnil ve státní správě. Nebuď čest jeho památce...
Kitty


Převrátilo by se mi srdce!

26. února 2011 v 20:30 | Kitty |  Zdravíčko a papu
V podvečer pilně píšu nové články. Najednou si vzpomenu - můj milý strávník nevečeřel...
Sedí za mnou a v kužílku stojací lampy luští nějaký program. Jejda, je půl osmé, ztratila jsem pojem o času a on nedostal do zobáčku ani sousto! Pomalu a lehce začínám rozhovor:
"Co si dáš k večeři? Zapomněla jsem na tebe, promiň!"
Trhne sebou, pevně se na mě podívá a vypadne z něj:
"Já nic. Mně nic nedávej!"
No jasně. Včera jsem ho poučila na základě článku o nespavosti v Meduňce, že večeřet by se mělo aspoň pět hodin před večeří. Odborník MUDr. Rudolf Zemek tam vysvětluje, že (cituji):
"...významným faktorem u nespavosti jsou i stravovací návyky a zlozvyky, zejména obezita. Lidé s výraznou břišní obezitou, kteří světelný den ještě jakž takž "udýchají", mají v noci potíže se spaním i s dýcháním. Ne nadarmo radí lékaři v případě syndromu spánkové apnoe především zhubnout. Když se totiž člověk s výraznou břišní nadváhou položí vodorovně, "posunou se vnitřnosti" vlastní vahou směrem vzhůru, tedy k srdci. Ne moc, ale dost na to, aby většinou již i tak "slabší" srdce pracovalo proti mnohem většímu odporu než ve dne, když člověk stojí. Jestliže se takový člověk dvě nebo jednu hodinu před spaním bohatě navečeří, žaludek se vlivem objemu spořádané stravy (a nejen pod vlivem snědené stravy) mechanicky roztáhne. Většina obézních má střevo osídleno "nezdravými" mikroby. To přispívá ke vzniku střevních plynů, které se ale mohou začít tvořit již krátce po jídle. Na žaludek pak "zespoda" tlačí plynem roztažené střevní kličky. Takto vzniklá "střevní a žaludeční bublina" pak intenzivně tlačí na levou bránici a srdce, které má tendenci položit se příčně a pracovat podstatně hůře než v poloze obvyklé ve dne... Pravidelné vaření a večeření kolem devatenácté hodiny (typicky po opadnutí denního pracovního shonu) je pro mnoho lidí nevědomou pomalou zdravotní sebevraždou..."
Jejda! Slyším od něho zdůvodnění:
"Přece nebudu večeřením v půl osmé podporovat všechny moje neduhy, to ani náhodou. Když nestihnu večeřet v sedumnáct, tak se nezasebevraždím! Dám si vodu z vodovodu a večeřet budu zase až příští den. Když ty to stihneš a nezaměstnají tě blogy!"
Zdravotní osvěta sice zabrala, ale já mám nedobrý pocit. Není sice nadměrně otylý břišní obezitou (i když!), ani se mu z "nezdravých" mikrobů netvoří přebytek plynu (občas). Jí zdravě a už míň, protože na to dbám a on to vědomě dodržuje (i když někdy zvečeří, co jsem plánovala na jindy). Teď tento" hřebík do hlavy" od odborníka zabral a on si na to vzpomněl. Co jsem to provedla? Večeřet se má, to vím já nejlíp a už dlouho.
Ne asi, ale určitě si budu muset při "psavé" natáhnout mobil, abych to ukočírovala a on mohl pořádně jíst. Ono je to pravda, že láska prochází žaludkem. Ale je taky pravda, že nejvíc smrťáků zaviní jídlo. Sypu si popel na hlavičku. Budeme večeřet oba a včas. Tak to bude. Dnešní pevná lekce mi stačila.
Kdyby denně padesát čtenářů přišlo o svoji porci mých nových článků, na připravu včasné a zdravé večeřičky si odteď čas udělám. Na to stačilo pár dobře mířených slov od odborníka v ozdravné Meduňce!
Kitty.


To děláš ty!

26. února 2011 v 19:11 | Kitty |  Vykutálenosti
Píšu nový článek. Už dopředu se zlobím, co se mi to s blogem děje...
Začínám psát jako obvykle. Jsem zvyklá myšlenkou honit prsty, písmena se kvapem rovnají do řádků a odstavců s prázdným řádkem mezi nimi. Píšu a vidím to, jak je text pěkně rozdělený.
Bývala jsem šťastná, že písmenka spolehlivě přistála okamžitě po napsání. To je už taky minulost. Myslím i psala bych pořád jako blesk, kdyby mi tak rychle taky pracoval kurzor! Jenže kurzor naskakuje nepravidelně. Stačím napsat osm písmen, než se pan kurzor milostivě přihrne a ukáže napsaná písmenka. Mezitím na to kouknu a tam, kde bývávala napsaná písmenka, není NIC. Až za pár zlomků sekundy "DRC" a objeví se několik písmen. Nemám proto průběžnou kontrolu správnosti textu. Napíšu větu a pracně se vracím a kontroluju, jestli mi tam naskočilo to, co jsem chtěla napsat. I chyby musím opravovat až po chvíli, dělám jich víc, protože nemám tu letmou kontrolu správnosti napsaného textu. Otravuje mě to.
Dnes jsem špačkovala už dopředu, že mě to ani nebaví, když nevidím hned, co jsem napsala. Za zády mi sedí můj nejmoudřejší vševěd a napovídá mi, co vlastně dělám špatně, že to tak blbě píše. Slyším:
"Za to můžeš ty! Pořád s tím jebeš, kolečkem dopředu dozadu, pak se to střásá. Kolik lidí to tak dělá a pak to máte!"

Dál pokračuje v moudrém hodnocení mého chování při psaní:
"Furt s tím vrtáte, šťouráte do toho! Jako by ti mělo vadit, že to nevidíš. Dyť to tam nakonec přistane, néé? Tak co si furt stěžuješ?!"
Jemu to nevadí. Napíše jedno písmenko a než najde další, to předešlé už tam pěkně sedí na místečku. Proč by se měl zlobit. Stejně nic nepíše. Je mu to jedno. Může mu to být jedno. To není jeho problém, že se napsaná písmenka někde londají, než přistanou. Co na tom, že nemám kontrolu. Že nejen ztrácím čas, ale i soustředění, zlobím se. Jemu stačí, že jsem na prášky já. Dokonce je slavný - o těch jeho šplechtech se píše až na blogu, kde za včerejší den moji čtenáři přečetli 397 článků.
---------------------------
Teď koukám jak vejr. Uložila jsem celý článek, poslala na uveřejnění na blog a už dopředu nasupená se znovu hrabu, abych se podívala, že zase je celý článek sprasklý v jedno nakynuté beztvaré těsto. Koukám na to a nestačím se divit. Ono to fachčí!!! Odlehčené řádky mezerami mezi bloky textu tam zůstaly!
Koukám jako blázen! Pepíno mě znectil, jak to neumím, že to vlastně kazím já. Vypadá to, že měl pravdu. A nebo se skřítkové (písmenkoví loudálkové) lekli, že je odhalil?
Já stejně tuším, že bez mého přičinění se objevily mezery mezi bloky, protože se škodníčkové zalekli brblání a jasnozřivosti mého nejvynalézavějšího. Ale taky vím, že budu muset zkontrolovat nastavení rychlosti psaní či čeho, aby to zase rychle naskakovalo a dalo se krásně v pohodě psát. Jenže právě toho se bojím. Ach jo, proč zde nemám domácího kutila přes počítač a nastavení blogu?
-----------------------------
Bohužel, znovu jsem uveřejnila, znovu skoukla - a bohužel zase beztvarý kus textu. Prý za to můžou ONI!
On všechno ví! Ale co s tím, to už neví!
Kitty

Pláču i tleskám

26. února 2011 v 18:33 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Nebojte se nadpisu, nebudou tu vážně míněné slzy...

Vidím , že zima na vsi je typická jednou svojí činností. V zimě zamrzne půda a je možné, a jedině teď možné, pracovat na klučení a kultivaci remízkových porostů. Na podzim bylo dlouho mokro, svědčí o tom hluboké koleje v polích už od podzimu. Stroje při setí se hluboko bořily a stejně se některá místa nepodařilo osít. Zima je čas uklidnění v zemědělství, proto tento čas vlastníci lesů a remízkových polí mohou využít k vysekání náletů a probrání okrajů polí.

Za naší usedlostí už je jen louka a v dohledu tři remízková pole. Jsou to vlastně hluboké zálivy jednoho pole, tvořící tři menší a postupně klesají. Kolem jednotlivých zálivů jsou meze, nerovné části nebo často i úvozy, porostlé náletovými dřevinami, černým bezem a šípinami. I tohle jsou užitečné části země. Svým hustším a nižším porostem tvoří úkryty pro vysokou i další zvěř, ptáky a obratlovce, ti mají možnost přežít v úkrytu kruté období zimy. Suché traviny jim poskytnou měkký materiál na lože i přístřešek, dozrálé ovoce planých dřevin a keřů poslouží jako zdroj zimní stravy. Já jako bylinkářka tam nalézám bohatý zdroj keřů ke sběru květu, listů i kůry. Je to prostředí neprašné, kousek od nás, nevyčerpatelné. V našem okolí - až do letošní zimy.

Teď v nastalých krutých mrazech i já jsem dostala poučení v této věci. Můj nejpilnější je jeden z vlastníků lesní role, na niž se dá vstoupit až v mrazu. Proto už třikrát jsem ho doma postrádala celý den. Vyjížděl na kole s mým vycházkovým batůžkem. V něm si nosil svačinu, velkou a malou sekeru, ruční pilku a zahradnické nůžky. Na nohách k mému zděšení jen uříznuté gumáčky po kotníky, v nich v těch mrazech jen silnější ručně pletené ponožky. Pro mě fakt nepochopitelné, jak v tom mohl přežít. Tam mlátil velkou sekyrou pláňky, vyřezával bezy a stříhal trní. I další sousedé jezdí kolem klučit tři zálivová pole. Viditelně prořídly porosty bezů, na hromadách leží a postupně mizí spálením trnky a šípky. Všechno to jsem v průběhu roku pilně navštěvovala jako včelička a sbírala květy a plody. Teď zmizely.

Můj pláč je planý. Tak jako ony zdroje léčivek na čajíčky i na prodej. Kdo neznáte situaci ve sběru bylinek, můžete si myslet - pláče pro prkotiny, vždyť je toho všude jako máku. Jenže situace je taková: kde dřív byly meze plné bylinkových zdrojů, množství keřů bezů a šípků a celá pole hluchavek na lukách, tam je v posledních letech utrum. Mokrá pole zemědělci zmeliorovali, hluchavky nemají potřebnou vláhu a vymizely. Nálety černého bezu a porosty šípků postupně mizí, meze kolem polí se čistí, prosvětlují a kultivují. Kolem polí je úhledno. Krásný pohled na utěšené meze mezi poli. Nakonec i EU dává peníze na to, aby se krajina vyčistila a lépe využívala. Dokonce i na to, aby se obtížně využívaná pole vracela přírodě pro původní živočichy, kteří tam kdysi žili a masivním využíváním i těch kyselých luk přišli o vhodné životní prostředí. Mizí porosty hluchavek kolem silnic a cest, příkopy se začaly lépe udržovat pro naši větší bezpečnost. Velká změna přišla s novými vlastníky bývalých družstevních budov i odúmrtí po vesnických obyvatelích. Kolem léta neudržovaných budov vyrostly spousty keřů až stromů černého bezu, kopřivová plata pod nimi, plané trnky a další. To se to chodilo na květy bezu! Kopřivy se daly sekat srpem, někdo je těžil i kosou, aby pak zase obrostly a další čistá seč posloužila nejen bylinkářce. Těšily se z nich kačenky, slepice i hospodáři. Kořeněný krásně zelený špenát z kopřiv nemá chybu. Kopřiva na spláchnutí vlasů bylinkářky v barvě "vášnivé červené" - lázně pro vlasy. Kopřiva v čajíčku - odtučňovák a zčišťovák zadarmo!

"A to je ta země česká, země česká, domov můj"... Teď už i můj.

Nepláču zde a nenaříkám. Je dobře, že budovy mají své vlastníky, i kdyby jen proto, aby vyklučili letité nálety planých rostlin kolem nich. Nebo taky i proto, aby polozbořené budovy zmizely a nehyzdily venkov. Po krizi přijdou třeba noví vlastníci s novými nápady, vyrostou nové domy a třeba i služby a zdroje obživy. Možná. Já už se toho nedožiju, ale proč bych o tom nemohla uvažovat? Nová doba bude vyžadovat, aby byl prostor pro nové nápady a aktivity. Že přijdeme o pár zdrojů bylinek? Nezmizí všude, příroda bude pořád dbát na zdroj obživy pro svoje živáčky. Budu chodit dál, no bóže! Ptáci nebudou hnízdit ve zborech, v udušených stromech porostlých ovíjivými rostlinami. Za peníze EU uděláme remízky plánovitě tam, kde budou mít větší klid. I bylinky odtud budou čistší. Budu sice zase starší, ale snad už budu mít nového psího živáčka, čerstvou psí dámu. Při procházkách jí dám volno, protože tam škodit na polních živočíšcích nebude, a já polezu po bezovém květu, podbělech nebo po pichlavém hlohu. Najdu si je, budou jinde. Ujdeme více kroků, budeme zdravější.

Tuto zimu se hodně čistí a kácí. Však budou i další zimy a příroda se zase přisune přes své pionýry k našim obydlím. O bylinky se nebojím a proti kultivaci našeho okolí nic nemám. Dokonce ji vítám. Je to práce namáhavá, v zimě chlapi nesedí jen doma a nemají roupy. Naše okolí je projasněnější. Aspoň něco funguje. Je to vidět a to je dobře!

Kitty

Inovace na pokračování

25. února 2011 v 21:29 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je pátek a mimo zubařky jsme se vypravili do útulku za vyhlédnutou fenkou. Viděli jsme živého štěkavého psíka a dostali jsme ji i na vycházku. Je hodně nedůvěřivá, bázlivá, taková rezervovaná dáma. Ve svých dvou letech si asi užila své. Vyptala jsem se na stravu, historii pobytu. Donesli jsme nějaké maso a piškotky, útulek dostal pro všechny slušný peníz. Budeme zvažovat, jestli by se dala její divokost sladit se slepicemi. Já jí i sobě (nám oběma) držím palce, líbí se mi, přála bych jí pánečky jako jsme my. Je to živel, dala by se vychovat, uvidíme dál. Máme ještě další fenku k rozhodování...
Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve městě. Proto teď o tom píšu. Nedávno jsem vzpomínala na Brno a na situaci, kdy po letech už na známých místech nenacházím obchody léta tam usalašené. Na jejich místě jeden vedle druhého jsou provozovny poplatné době - butiky, směnárny, erotické kluby, nehtová a kosmetické studia, pedikúry, právníci... Jídelny, opravny a prodejny průmyslového zboží aby pohledal a když se udržely, jsou k mání na periferiích měst a dědin.
Dnes jsem vyrazila vrátit určitou elektronickou součástku k počítači. Korunová cena, ochotný prodavač se nechal umluvit a věc si vzal zpět. Pak jsem si ale vzpomněla na doporučení ke spojení s blogařkami pomocí Skype, vytáhla jsem z něho informace a nově koupila mikrofonek ke skypování. Byli jsme spokojeni oba. Elektronický obchůdek - mladík se snaží a pomáhá. To je v pořádku, to v mé situaci beru.
Vyšla jsem ven a spěchala k autu. Pak mě napadlo kouknout se zpět ulicí a vidím: květiny+ obchod s počítačovými komponenty, kde nechávám plnit kartuše k tiskárně + čajovna + další obchod s počítači, kde mi zase resuscitovali PC + mobilní telefony + třetí obchod počítačové techniky + instalatérské potřeby a dobíjení mobilů online + býval obchod s obleky, dost drahé zboží. Dnes už tu nejsou obleky za výlohou, všimla jsem si, že byl čásek zavřený. A dnes vidím za výlohou mobily, diskety, notebooky a počítače! Tak je to tady! Ani v tak malém městě se obchody se službami a denními potřebami neudrží. Na sedmdesáti metrech jsou čtyři obchody s elektronikou.
Z podvědomí se mi vynořila vzpomínka na porevoluční zájezd do Vídně. Koukali jsme z autobusu jako vejři a nechápali jsme, jak je možné, že se vedle sebe na stejné ulici uživí deset obchodů s auty. Jinde zase několik květinářství vedle sebe. Nechali jsme to tehdy koňovi, ten prý má větší hlavu. Neřešili jsme to, protože jsme to nechápali. Dnes se nám taková praxe stěhuje do našich malých měst. Obchody s konjukturním zbožím rostou jako houby po dešti a hodlají se všichni uživit na nejlukrativnějších místech. Uvidíme. Kdyby se to setkalo s úspěchem, tak už bych vůbec nic nechápala.
Den mi začal docela nadějně. Postupně jsem ale dostávala rány mému optimismu a víře ve zdravý selský rozum. Začínám si zase myslet, že ve svých letech to raději nechám koňovi. Nechápu zákony trhu, připadají mi ekonomické rozumy postavené na hlavu. Nevychováváme řemeslníky, zavedená učiliště a školy rušíme. Abychom znovu po letech zjistili, že bez pořádného architekta, zedníka a instalatéra nepostavíme dům. Až skoro na učilištích zapomněli co je to kominík, uzákoní se povinné prohlídky a revize komínů a podle konjukturní logiky dáme zelenou pro tisíce nových kominíků.
Nechci se dožít doby, kdy padne elektrická síť z přemíry elektronických spotřebičů a bez práce zůstanou všichni ti mechanici v bílých rukavičkách, kteří se živí kolem tohoto dnes lukrativního kšeftu. Ale vlastně docela jo. Najednou se uvidí, že pro nás lidi jsou nejdůležitější jednoduché činnosti, které zajistí naše základní přežití. Počítačů se nenajíš ani tě nikam nedopraví. Ještě se dožijeme pojízdných prodejen s potravinami, protože nezbude místo pro Potraviny!
Fikce jednoduchosti. Nepochopitelnost složitosti. Nechám to koňovi...
Kitty

Odstavce se nenosí?

24. února 2011 v 15:47 | Kitty |  Život mého blogu
Zařekla jsem se a mínila dodržet, že sem nenapíšu ani čárku, dokud mi někdo nepomůže dát do svého textu na blogu odstavce...

Včera jsem v pohodě psala a i teď píšu další odstavec textu po prvním úvodním dvojvětí s tečkami. To už znáte. Včera. Odpoledne. Teď je ale řada věcí jinak. Nejvíc - co zatím vidím - mě mrzí, že mi nejde text rozlišit odstavci. Na nástřelu, kdy článek tvořím, se mi pomalu rodí psaný text, ve strategických místech opticky oddělovaný odentrováním, vynecháním mezery mezi řádky. Je to snad jasné. To "JINAK" vidíte v mém posledním článku včera o plevelných slovech.

I včera jsem článek v pohodě dopsala a hodila na uveřejnění. Mám ve zvyku se dívat, jak článek v konečné podobě vypadá. Znovu jsem ho načetla a koukala jako Jojo! Konečný článek byl jako překynuté těsto! V jednom šiku všechna písmenka, žádné odlehčené odstavce. Bída. Koukala jsem se rychle navézt na editaci, opravila samosprásknutý tvar, uložila a NIC. Zase patvar. Tak zpět, opravit a pozorně bádat, jak to udělat - nabídnuté sloupce a řádky jsem zkoušela... Neuspěla jsem.

Ještě jsem kontaktovala znalkyně blogařky, od nich přilétaly taky nářky a nadávky na komplikace s blogem. Nedalo se s tím večer už nic udělat, šla jsem spát znechucená a nespokojená. Dnes jsem skoukla inovativní článek, co vše admini změnili. Óvšem - o odstavcích ani petnutí. Napsala jsem i na mejl a čekám, kdy mi odpoví. Asi nás bude víc, kdo se na to ptáme.
Řekla jsem sice, že nenapíšu ani tu čárku - sami vidíte, že píšu. Pokud tento článek uvidíte zase sprasklý dohromady bez oddělených odstavců vězte, že budu sice psát dál, ale bez radosti z konečného výtvoru. Já sama nemám přehled, jestli píšu ve Wordu, nechtěla jsem s tím sama začínat, ale asi mě dostali admini, kteří to takto nastavili.

Nechci být nevděčná, přejít jinam a zase pracně hledat známé blogaře a blogařky. Ještě počkám, snad mi pomohou. Nebo - taky možná - že se budu dozvídat, kde to mají ve známém gardu a kam kamarádi odcházejí. Půjdu za nimi i pro ty odstavce. Pro takovou prkotinu...
Nerada.
Kitty
P.S.: Dostala jsem radu, že když odentruju současně se Shiwtem, půjde to. Jde to, zatím se to adminům asi podařilo spravit. Ale někdy to ještě není spolehlivé, entruju se Shiwtem, co se dá dělat. Už jsem opravila i tento článek.

Plevelná slovíčka

23. února 2011 v 20:59 | Kitty |  Život mého blogu
Na svůj blog jsem napsala skoro 250 článků. Zaujalo mě, že pro psavce jsou důležitá různá kriteria. Jedním z nich je existence plevelných slovíček...
Už jsem si toho všimla. Navíc se objevil článek admina s objasněním, co je to za fenomén. Nezkušení blogeři píší tak jak cítí text, i podle emocí, spojených s psaným textem. Před pár dny jsem slyšela v rozhlase informaci o tom, jak upravoval nějaký lektor text svého známého. Asi dvacet stránek upravil téměř na polovinu jen tím, že vyškrtal méně zkušenému autorovi plevelná slovíčka!
Já sama si toho začínám líp všímat. Je to tak. Děláme to všichni, je to zřejmě daň za naši snahu psát a psát a příliš nad formou napsaného textu nepřemýšlet. Jsem poloviční amatér psavec. Píšu teď na svůj blog, ale úplný začátečník nejsem. Zatím jsem se s vytknutím existence plevelných slovíček nesetkala. Ani u článků do novin, skoro bez výjimky mi text otiskli tak, jak jsem ho poslala. Je to už ovšem hromada let. Ani o kvalitě svých článků si příliš velké iluze nedělám. Až z podotknutí admina mi došlo, že bych nad tím měla zapřemýšlet.
Abyste věděli o čem mluvím - obecně máme ve zvyku používat dlouhé věty. Aby měla celá věta smysl, užíváme mnoho podřadných vět ve formě rozvitých příslovečných určení. Dlouhá věta se tím stává bez užití berliček plevelných slov nesrozumitelnou. Objevují stále stejná konkrétní slovíčka - spojky, částice, citoslovce... Prošla jsem si pár svých článků a stále dokola čtu: až, když, pak, teď, ten, tahle, a tak, zrovna, tedy, někdy, proto, už, aby, holt, jsem, když, hrozně, všichni, asi - a další. Psaný text jakoby...(vidíte, když si mám dát pozor a plevelná slovíčka neužít, nemůžu nic napsat).
Pokračuju. Text mých článků vidím jako zápis okamžitého nápadu. Cítím to i tak, že text vyjadřuje napětí situace a záměru sdělit humorný nebo poučný či úvahový obsah. Teď píšu o plevelných slůvcích a nebaví mě to psát. Nejsem tím správným pisatelem správných článků.
Vidím to tak.
1. Budu si psát jak mě zobák narostl a jak to cítím, aby mě to bavilo.
2. Potom text znovu skouknu z hlediska plevelných slov, označím a poškrtám plevelná slova vzhledem ke smyslu vět.
3. Výsledného textového "skrčence" znovu upravím ke čtivosti
4. A uvidím.
Můžu už teď říct, že když jsem si uvědomila nevhodnost plevelných slov, skoro se bojím dál psát svoje články. To "uvidím" cítím tak, že se budu učit. Každé učení přináší lepší příští. Článků třeba nebude tolik, budou se snad lépe číst. K tomu mi dopomáhej každý, kdo na "neumětelství" v mých psaných textech poukázal a poukáže. Amen.
Kitty

Proti větru to jde hůř

23. února 2011 v 12:03 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Chodívám na kilometrové procházky, abych si udržovala kondici. Teď v zimě je to horší...
Při chůzi jsem si všímala, že i v menším mrazu mi ruce hrozně zkřehly, i když přímo hodně nemrzlo. Dnes jsem na to přišla. No jo, nevtipná náplava!
Ono je to vlastně tak, že si musím všímat, odkud vítr vane. Nemusí ani mrznout, ono je snad v naší krajině nějaké mrazové záření, jinak mi to nejde na rozum. Chodím do dědiny a ruce mi hrozně zkřehly, ať jsem měla černé přízové nebo kožešinkové rukavice. Už jsem si toho všimla a zpět domů jsem pak letěla jako kůň do maštale. Ten zpáteční kilometr mi to šlapalo krásně i proto, že ruce nezábly. Teď už vím, jak to je!
Dnes jsem šla pro jídlonosič, je to asi 150 metrů. I v té malé vzdálenosti jsem si všimla, že když jsem šla tam, ruce nic neříkaly. Až když jsem šlapala těch pár metrů nazpátek, cítila jsem mráz na prstech. Cesta do vsi je v obráceném gardu. Když tedy šlapu tam, jdu "proti větru", proto mi prsty křehnou, nazpátek je mám v pohodě.
Asi teď v zimě změním trasu. Ptala jsem se a nikdo mi nemohl poradit. Všichni jezdí na kole nebo v autech a tam to netrvá těch mých deset minut, ostatní ven ani nevystrčí nosy. Jo, tak to bude nejlepší. Poznám další zákoutí a trasy. Jenže - každá trasa má i antitrasu, zpáteční cestu. A na ní mi zase budou zábst prstíky. Co s tím?
Asi si pořídím termorukavice. Sháním galoše, sehnala jsem i pohory na zimní chození, budu chodit v zateplených rukavicích! Ještě musím sehnat takové, které rychle stáhnu. No, ne proto, co vás zrovna teď u staré ženské na delší cestě napadlo! To ošetřím než vyjdu. Ale už jsem o tom psala - napadne mě nějaký námět na článek a musím si ho rychle zapsat. Teď v zimě musí rukavice dolů, najít tužku a papír a na koleně zapisovat. Jinak přijdu o perly blogu a vy o počteníčko. Superzateplené rukavice se vyplatí jak vidíte všem. Tak v pátek budu kutat v obchodech, držte mi palce, ať nějaké vhodné najdu.
Za chvíli vyrazím, Pepíno "pleje" nálety na novém poli kilometry daleko a já poběžím ověřit si, co jsem zde teď vydumala. Dnes ještě sfouknu obvyklou trasu, protrpím si to. Abych věděla jistě...
Kitty
Dodávám po procházce: nefunguje to. Mnohem kratší okruh mě zmrazil až na kost. Ještě že mám o jednu vystouplou část těla míň. Půl hodiny jsem rozmrazovala i prdelku a to je nějaká hmota! Už vůbec nemluvím o prstech, rukách a nose. Nejde to! A tak dokud nepřestane takto hrozně mrznout, nejdu ani já. Nejdu! Konečná...

Hledám novou Kitty

22. února 2011 v 14:35 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Hledám pro nás staré lidi novou Kitty. Už mi zoufale chybí nějaký přítulný kožíšek. Dva dny vedu zápas o novou fenku za našeho miláčka v kníračím psím nebíčku...

Vy známé blogařky i blogaři už víte, že jsem se svěřila, jak mi chybí a jaká by ta nová měla být. I to jsem prozradila, že bych z praktického hlediska potřebovala, aby se nám podařilo vyřešit její ubytování spíš mimo obývák, hlavně na noc a na čas, kdy se budeme potřebovat vzdálit. Poslala jsem komentář k pěkným pelíškům mé zlaté kamarádky blogařky s podotknutím tohoto záměru. To jsem si dala!

Jako reakce na můj komentář u ní se mi začaly sbíhat komentáře a mejly, co že jsem to za Herodesa, nechat mazlíčka v zimě na mrazu a dešti. A jak bude chudák výt steskem a smutně koukat do osvětlených oken, kde páníčci budou klidně v teplíčku čučet na televizi... Studená sprcha za náš záměr nechat na dědině psa na nezbytnou dobu venku!!! Do té doby, dokud jsem všem neodepsala, nevysvětlila, že by nebyl chudák v mrazu a dešti celých 24 hodin.

Teď už jsem snad pochopená v tom, že to tak není. Kolik procent času přes den bude nová kamarádka (chceme zase fenku) v těsném kontaktu s námi ještě nevím. Mám nějaké už vyhlédnuté, v tomto týdnu se to snad vyřeší. Jedna dvouletá je už dlouho v mém hledáčku v útulku, je ale hodně nedůvěřivá a doporučili nám přijet a zkusit, jestli si nás vybere. Tam je v boudičce venku, jak jsem pochopila. Zde by tedy návyk na venek byl. Včera volala jedna hodná paní, má doma bezdomovečku, kterou nakonec nakrmila a teď má těžkosti, kam s ní, když má doma svoje dva pány psy. Čekám na její poslední fotku (v postoji), kde se ukáže, kolik jezevčíka v kníračce je... Už by nemusela do pensionu, měla by ubytování u nás, nebyla by na obtíž soucitné dušičce. Teď je ovšem pár dní v pokoji, chudinka 8měsíční, má ale dobrou hustou srst...

Teď hlavně si to v hlavě přebrat, kde na farmě jí zajistit nocleh. Kde jsou u vás ukutlouškovaní vaši psíci? Aby sice byli venku, když je potřeba, ale současně měli možnost vyběhnout si kam chtějí, když chtějí. Je riziko spoléhat na to, že si to sama vybere, až ji už přivezeme domů. Proto ještě dopředu sonduju a ptám se. Míním ji vycvičit jako Kitty pro nastalé situace. O to strach nemám. Jen ten venek!

Poraďte, buďte tak hodní, kdo víte, jak se to dá udělat a vhodně skloubit. Pomůže to jí i nám. Už snad nebudu za takového Herodesa.

Kitty

Galoše

22. února 2011 v 13:54 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Je tuhá zima, mráz v baráku. Vzpomínám na galoše, jak by se hodily...

Ještě je dost měsíců, kdy se na nás bude tlačit mrazivé počasí. Uvítala bych staré praktické boty, vnitřní bývaly papuče na žebříček a nahoře byly gumové přezůvky, někdy na zip, někdy jen takové nízké gumovky. Jak by se teď hodily: mrzne jen praští. V těch bývalo teplo! Tehdy jsme byli mladí a co s galošama, ne? Mladí, záhřevní...

Koukám se v šopech a nevidím. Různé čínské šanghaje na pláž, to do mrazu nic není. I když jsme byli posledně paní prodávající (českou) přesvědčováni, že i bez kožíšku jsou teploučné. Nakonec jsme raději koupili českou klasiku polobotky s kožíškem vevnitř a čínské baganče na dvůr. Prý je v nich teplíčko, libuje si můj nejnepraktičtější. Žádné teplíčko v nich nezažívám na můj namrzlý palec z trhání kačen!

Obracím se na cestovatele a přátele z různých krajů naší vlasti. Víte-li, že někde něco podobného mají, poraďte prosím. Jak vypadají, a hlavně jak se jmenují, jaký mají název, ve kterém obchodě ho můžu hledat. I třeba na internetu? U nás by se to pod známým názvem taky našlo. Možná to můžou být i nějaké gumovky jako nízké gumáky, ale aby se do nich mohly dát dovnitř boty nebo i důchodky, co já teď vím? Víc hlav víc ví.

Víte, jak se mi špatně dělá Pepínova pedikúra? Omrzlé prsty bolí a říct si nedá! Ucukává a to ho můůžu nejlíp pořezat! Potřebuju galoše - a to co nejdřív. Dokud ještě nějaké prsty má!

Kitty



Cvičení pro kolínko

21. února 2011 v 18:22 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Už skor osm roků patří do mého ranního rituálu rehabilitační cvičení - pár cviků pro moje resuscitované kolínko...

Dostala jsem nový kolenní kloub. Poučili a naučili mne, že pro dobrou další funkci je třeba s ním hýbat a to nejlépe soustavou cviků. Naučili, vysvětlili proč a jak a já se toho doteď držím. Dále je popíšu, teď chci jen připomenout, proč je výhodné cvičit právě tyto cviky.

Po operaci už druhý den po JIPce přišla rehab. sestra k posteli a začala koleno ohýbat. Další den po nácviku chůze už jsme došli do rehabky, uložili nás na lůžko do přístroje, který sám pomaloučku krčil nohu a procvičoval potřebné polohy. A pak mi postupně přidávali cviky, až jsem si udělala svůj jednoduchý soubor. Procvičení hned po probuzení trvá asi deset minut. Zvládám to i při své ranní rozespalosti. Vím, že je to nutné.

Vlastně tento souborek mi nastavila paní rehabilitační sestra, která za mnou doma před operací desetkrát docházela. Pokud je nemocná jedna noha, cvičí se jen s ní, já přidávám i druhou.

Tak a píšu jeden "cvíček" po druhém. Uděláte párkrát a budete to vědět automaticky. Budu to psát pro obě nohy, protože to tak cvičím, s jednou nožkou cvičíte samostatně. Většinou to chce cvičit pomalu, sledujte jak svaly a šlachy cvičí, nezapomínejte dýchat

1. Ohýbáme "fajfky" natažených nohou. Natáhneme do špičky a pak přitáhneme k sobě, takto 10x

2. Při natažených nohou pomalu kroužíme kotníky, 10x na jednu a 10x na druhou stranu

3. Obtížnější cvik: natažené nohy, ohneme silně špičky k sobě, potom natažené nohy pozvedneme tak 5-10 cm nad prostěradlo. Nato zatneme svaly nad koleny a držíme tak 5 sekund. Povolíme a natažené nohy pomalu položíme. Odpočíváme 5-10 sekund, vše opakujeme taky 10x - procvičujeme nejen protažení, ale i břišní svaly. Při celém cvičení dýcháme nezávisle na zatažení svalů, má být nezávislé na taktu cvičení

4. Vleže šlapeme na kole na pevné posteli. Špičky při šlapání propínáme i přitahujeme, cvičíme jak zvládneme 10x - cvičíme současně i břišní svaly, stahujeme břicho, dýcháme po celou dobu cvičení

5. Poslední cvik - kreslíme číslice od jedničky do desítky. Cvičení je pro jednu nohu, se dvěma nohama sounož je to stejné, jen o hodně těžší. Celou číslici napsat do výšky jen do 20 cm nad lůžkem. 1, 2, 3, 4, 5 s čárkou pěkně vodorovně a nahoře, 6, 7 s krátkou čárkou, 8, 9 a 10 - pěkně jedničku a nulu. Stažené hýždě i břišní svaly, cvičit co nejníž. Dýchat nezávisle na taktu cvičení.

Tohle je základní soubor. Cvičení je i pro ty, kdo mají zánět v koleně opečovávaný léky proti bolesti. Vždycky sledujte špičky, zatnuté svaly, ať udržíte polohu. Cvičení číslovek sounož je hlavně pro procvičení břišních svalů a je i radostné. Můžete cvičit i písmena, to je jen pro fajnšmekry, co se rádi týrají. To už není o radosti, ale o břišních svalech a funění. Hlavně taky - můžete u cviku číslo 3, šlapání na kole a u číslic sledovat, jak jste šikovnější den ode dne.

Tohle lámání tlapek je pro všechny, já jsem stará rachotina a už z něho mám radost. Když si zvyknete se na těch 5 minut denně přinutit a s úsměvem to odcvičit, budete chodit a dokonce bez bolesti a pružněji. A to je moc příjemná věc. Pohyb je život - pět minutek denně. Neudělej to pro sebe!?

Chce to nacvičit a začít. A vytrvat, stojí to za to. Denně ranní chvilka pro zdravá kolínka - a to stojí za bezbolestný pohyb. Přidejte se ke mně!

Kitty


Vlašák

21. února 2011 v 13:34 | Kitty |  Zdravíčko a papu
K nedělnímu obědu jsem udělala výborný bramborový salát. To mi připomnělo, že jsem ve svém mládí před mnoha lety měla nedostižnou pochoutku jménem vlašák. Dnes taky je vlašský salát, to už je ale něco jiného...

Kolem sedmdesátých let dvacátého století (pravěk pro naše mladé) jsem studovala v Brně. K přednáškám večerního studia jsem jezdila tak brzo z práce, že jsem nestihla oběd. Jídlo jsem si kupovala až v Brně. Mnohdy to byl (nezdravý, ale dobrý) vařený uzený bůček s chlebem a hořčicí z bistra naproti nádraží. Jindy také ze samošky studené kuchyně před nádražím jsem si odnášela "vlašák" v kelímku nebo v papíru. To se to pak dlabalo! Dlouhý rohlík dobře nabíral sousta z kelímku i z papíru. Někde v ústraní mi tohle atraktivní jídlo chutnalo vůbec nejvíc, ač by to etikolog pan doktor Špaček odsoudil. Při jídle padaly části chutné krmě na zem a vůbec nejraději na apartní oblečení, kde po nich zůstávaly fleky všude možně. Ještě mívali "pařížák ", ale ten mi tak nechutnal, i když obsah všeho byl hodně podobný.

Proč o tom píšu po tolika letech? Oba tyto studené saláty jsou dodnes v nabídce studených kuchyní. Nedávno jsem si koupila vlašák. To byl blaf! Obsah skoro plaval, zeleninku abys pohledal, hrášek tvrdý, kyselotina! Kdepak bych tohle mohla ulizovat někde v ústraní! Z kelímku bych to mohla vypít a celou by mě to zlilo, z papíru by se vyřinula nevzhledná a nechutná hmota při prvním rozbalení. Kdepak je tehdejší vazká konstituce VLAŠÁKU, barevný chutný pokrm plný zeleniny!

Dnes už si to nedám nejen kvůli dietnímu obsahu stravy. Nevábné kalorie zůstanou kde jsou, asi i ten vlašák je poplatný náhražkové době. Dnes už vážím, co svému organismu dodám. Není důležitý kalorický obsah, hodně hledím i na vzhled. Tu desetidekovou porci si už nenechávám pokazit. Pro mě už vlašák v Brně nemají. Na místě studené kuchyně je něco jiného poplatného době, bistro s uzeným tam ještě je, i když jsem v Brně víc než deset let nebyla. Vím to, ptala jsem se na obchody před nádražím. Kdybych se raději neptala!

Když jsem byla v Brně naposledy, potřebovala jsem akutně vyměnit baterie v mém elektronickém diáři, už vyhasínal. Spěchala jsem na známou ulici k obchůdku na rohu na Poštovské, kde měli potřebný sortiment a ochotný prodavač baterie pozorně vyměnil, aby mi nevymazal data. Odborník. Tehdy jsem došla na místo obchůdku a čtu vývěsní štít Chance, herna či co! To mi v mé nouzi mělo pomoci. Nakonec jsem měla úspěch na Semilasu, tam na periferii se ještě odborník udržel. Obchody s chovatelským a rybičkářským sortimentem pryč, najíst se ve známých jídelnách nebylo možné, umělecké a kutilské potřeby nikde. Mohla bych pokračovat. Jak já jsem se vztekala! Samá herna, pornošop, směnárna... Ujížděla jsem z toho nehostinného města, jako by mi za patami hořelo. S rozhodnutím, že přes Brno a do Brna už nikdy...

V dobách před revolucí jsme měli jistoty. Obchody stály pořád na svém místě, najíst jste se po celé roky mohli tam kde jindy, nakoupili jste ve stále stejných obchodech. Když jste je potřebovali, byly tam.

Staromilství? Teď vím, že ne všechno bylo nejlepší. Pro toaleťáky jsme jeli až do Prahy, odkud ze světové výstavy poštovních známek jsme vezli dvě kabele nedostatkových roliček. Pomeranče i citrony, hygienické potřeby, céčka... byly k dostání třeba jen na státních oslavách, kam na to lidi lákali. Ta doba byla jinak náhražková. Ale vlašák ve studené kuchyni před brněnským nádražím - to bylo pochutnáníčko! Zasytilo, potěšilo, dalo se jíst a bylo pořád na stejném místě. Co jsou mi platné aerolinie na stejném místě, když mám hlad!

Kitty



Nechte nás žít!

20. února 2011 v 16:52 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Téma Rasismus bych trošku obměnila do roviny "Důchodci vlastně okrádají společnost", což se mi jeví také jako určitá forma rasismu, morální znevýhodňování skupiny důchodců proti mladým...

Jsem mladodůchodkyně. Občas slyším polemiky na téma "Staří nás okrádají o naše lepší příští". V podtextu slyším úvahy dnešních mladých o tom, že důchodci zaviňují vyprazdňování státní pokladny o své důchody, mladí pracující je musí živit a nebude zbývat na jejich vlastní zabezpečení na stáří.

Kdo takto uvažujete, uvědomte si, že jsme celý život pracovali a i teď musíme žít dál. Kdo takto mluví, vlastně šíří poplašnou zprávu. My teď sice nevyděláváme, ale většina z nás byli prarodiči, rodiči a svůj přínos pro společnost jsme viděli také v tom, že jsme si dovolili mít děti, mimo práci, jež přímo tvořila hodnoty. A nejen to - společně jsme věnovali velkou porci svého času "Akcím Z" pro vybudování infrastruktury společných staveb. Byla jiná doba, jiné hodnoty nám předkládali, o potřebnosti naší dobrovolné práce se nediskutovalo, bylo to třeba.

My nemůžeme za to, že ještě žijeme, ani to není žádná výsada. Ani vy mladí nemůžete za to, že jste se narodili, ani u vás to není výsada. Musíme žít a žít vedle sebe. My zase musíme pochopit váš pohled na problematiku důchodců. Vy jste mladí a mohli byste užívat dobrodiní našich zkušeností. I v dnešní době jsou oblasti, ve kterých se hodnoty nezměnily, neznehodnotilo se všechno, co bylo.

Je doba nesnadná, dá se pochopit, že hodnocení života prizmatem peněz je vám vkládáno jako to nejdůležitější. Ale ani vy jste od nás nedostali nejlepší vklad zanedbáním výuky k ekonomickému myšlení. V době internetu můžete lépe chápat a být vedeni k samostudiu ekonomických zákonů, k získávání poznatků, jež vám objasní, co doba obnáší. Pochopení doby je teď na vás v daleko větší míře. Učte se chápat život ve všech souvislostech. Potom určitě pochopíte i naši úlohu ve společnosti.

Nechte nás žít. Na vás je uvažovat, jak naši přítomnost využít. I my se učíme žít v nové době. Vždycky je výhodnější vstřícná spolupráce než odmítání a nepochopení. Pro všechny.

Kitty

Šuplíčky nebo adresy?

20. února 2011 v 16:26 | Kitty |  Život mého blogu
Chtěla bych si dát na blog svoje oblíbené blogařky, abych se nemusela pokaždé složitě proklikávat přes Oblíbené nebo Historii...

Docela se mi líbí šuplíčky s názvy blogů, které u některých vidím. Někdo to má jinak. Jak se to může dělat i jinak?

Kitty

Proč se vyležuje?

20. února 2011 v 16:07 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Píšu úvahu o tom, co s letištěm, které jsme si koupili pro stabilní náplň matrace, která by se nevyležovala. Mám ji druhým rokem a už...

Podle záruky by měla vydržet váhu lidí do 120 kilo, to mi na můj výslovný dotaz odpověděla paní prodávající. Dřív jsem sice měla 121 kilo, můj spolunocležník měl pořád svých krásných málo "nad cent". Tak mi nejde na rozum, proč jeho lůžko je skoro v horším stavu než moje, když teď mám míň než on. Asi mám těžší sedinku. Prostě jsem si všimla, že v mém lůžku je "důlek". Na spaní je to výhodné, ale na rehabilitační cvičení je to špatně. Navíc to nevypadá dobře, po mém odchodu zůstávají "závrty", jak to vypadá?

Napadlo mě, že se poradím na blogu. Tam je takových, které to také netěšilo a vyřešili problém tak, že předešli vyležování a nebo našli nějaké řešení! Jakýsi blogový "receptář". Ráda bych sáhla do hlubin zkušeností ostatních. Můžete poradit?

Takové dvoulůžko se nedá měnit po dvou letech. Cvičit taky musím a pro "šlapání na kole" by měla být plocha rovná a pevná. Ničím z toho ten roztomilý důlek v povrchu letiště není. Pro cvičení na zemi už nejsem, než bych se schrastila na zem a potom se zase vylámala do stoje bych ztratila hodinu. Je zde pořád zima, nachladla bych. A teď - co s tím?

Napadl mě bývalý podhlavník-klín, položit jej na proleženinu, že bych se o něj opřela a cvičila vedle. Spím však na válečku, nikdo podhlavník nemáme, kde ho vzít? Řešení je to málo elegantní, i když může být účinné. Určitě jste to někdo řešili a vyřešili. Pomůžete?

Zdá se vám to jako prkotina? Můžu vás ubezpečit, že není. Hned po probuzení mám cvičit rehabilitační cviky na vyměněné kolínko, už osmý rok to dělám a o resuscitovaném kolenním kloubu tím pádem nevím. Že to druhé už taky hodně chrastí, i když na ně uplatňuju stejné cviky, to je věc jiná. Ale - proč se nepoučit? To není trestné!!!

Kitty

Čilá želvička

19. února 2011 v 3:10 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Včera (nebo dnes?) jsem nakoukla na Stream.cz. Ještě celá neopeřená z nového neseřízeného PC jsem uviděla nabízené video o želvičce a kočičkách...

Už po jedné hodině ráno jsem zapadla do betle, ale nemohla zabrat. Tohle znám! Měla bych zařezávat, tomu vedle mě to jde splavně, drnčí celá světnice. A já ležím a nic. Najednou mi napadne podobnost mého života s tou čilou želvičkou. Nechám usínání, stejně se mi nevede, vypadnu zpod rounečka a už fičím k písíčku. Abych nezapomněla, co mi napadlo.

Přišlo mi na mysl, že vlastně můj život doteď ať byl jaký byl, docela mě bavil. Moje nehorázné kiksy, moje nedostatky, moje zápasy s Pepínem o lidskou důstojnost - to všechno jsem líčila jako negativa. Proto jsem se v jednom z posledních článků zavázala, že "dosť bolo špatného". Ve svatém nadšení jsem netušila, co jsem to vlastně na sebe ušila. Vždyť jsem se ve své kůži obrněné želvičky cítila docela dobře. Otřískaná tolika kiksy a doběhnutími od svého života i mého neúnavného Pepína jsem si vlastně ani tak nestýskala. To mi došlo až dnes, kdy jsem po "modré smrti" mého písíčka měla plnit předsevzetí o tom, že budu psát nadále už jenom o kladech a úspěších.

Na Streamu.cz jsem uviděla video se želvičkou a kočkami, jak si umí se životem poradit. Není už dopředu žádná krasavice, tělíčko v krunýři ani neohrabané nohy ji nepovýší na piedestal krásy živých tvorů. Dokonce ani pohyblivá hlavička není vzorem ladu. Není, není! Ovšem co její otřískaná karoserie zvládne! Umí se postarat o svoji potravu tím, že využije svých slabostí. Kočky coby predátoři by měly být ve výhodě. Jsou větší, pohyblivější, bystřejší "ze zákona", jsou v žebříčku predátorů přece jen výš. Taková želvička by měla vyčkávat v ústraní, až na ni zbude nějaké sousto z kočičí hostiny. Ale to ona nééé! Doslova umí vyštípat predátory od plných misek. Morálním i faktickým vítězem je ona, už dopředu aucajdr! Prostě jde do toho, pere se se životem...

Já jsem se taky cítila svázaná svým stářím, tloušťkou, občasnou nemotorností, už přece jen slabším duchem. Říkala jsem tomu náplava, starucha, taky sova vzhledem k biorytmu, kdy se budím morálně a kdybych mohla i fakticky v devět hodin ráno. Mých nedostatků jsem se mínila nedopočítat a skoro o všech jsem to o sobě práskla právě na blog. Líčila jsem se coby takový neplechý tvor, taková životní želva. Tvor, jež má být pomalý, škaredý, hloupý, neúspěšný. Už předem nezajímavý, trapný. A vidíte, podívejte se na to video!

Berme tuhle mrštnou, odvážnou a vynalézavou želvičku za předobraz mé bytosti. Pomalu se pohybuje, je neforemná, už předem vidíme neúspěch neatraktivního tvora. Na první pohled! Zdání i zde klame. Ona má dost síly i při svém vzhledu. Má zkušenosti, které na první pohled nevidíme a předpokládáme, že je tak všední tvor mít nebude. Ani je nechceme vidět, proč bychom měli hledat šikovnost v takovém tvoru. A přece - soubor zkušeností želvičce dovolí kontrovat kočkám! Využívá svých typických možností, které na první pohled nevidíme. Tak nedostatek obezřetnosti koček způsobí, že se neohlíží na divného tvora. Neví nic o jeho předpokladech i odhodlání dostat se k lizu. Vidíme najednou, že želvička vyčkává a pak útočí svými zbraněmi. Štípe a najíždí taranem na kočíčí krasavce, až je natolik zmate a odradí, že ti opouští své domény s papu, s hranou elegancí opouští potravní pole. Slabší najednou vítězí...

Dala jsem si předsevzetí v tom článku, že už nebudu psát o kiksech a slabostech svého života. Že se stanu tím elegantním, úhledným a už napořád úspěšným tvorem. A co se stalo?

Nevidím dostatek takových vlastností, které jsou v mém životě jen kladné. Nějaké se mi podaří vyštrachat, stanou se a budu moci o nich psát. Jenže znáte od herců, že lépe se hrajou záporné role - víc poučí, pobaví tím, že se staly někomu jinému a ne mně. Taková postava je sice dočasně v útlumu, neladu a těžkostech, má ale předpoklad životního růstu a z toho plynoucí napětí. Dobrý skutek, výborná vlastnost - to jo. Je to fajn, ale nic víc. Stane se nebo je - no a co? Pokračování nečekáme. Zatímco taková starucha, starouš, co se někde znemožní nebo zakopne a rozplácne se, to je bžunda, co se s nimi děje. Jsou slabí, nemožní, zneuctění, čekáme posměch a pláč v nastalé situaci - a ten starouš nebo nemotorná starucha na nás mrkne, rozesměje se na celé kolo nebo jen tak potutelně, a je king! Umí vítězit i při svých slabostech!

A tak jako ta želvička - budu nad těžkostmi života. Použiju své zbraně. Nebo spíš bych řekla, že použiju své životní síly, zkušeností. Ukážu sice slabiny, ale současně i řešení. Výhody svého věku i zkušeností. Důležitá k cíli není jen cesta, důležitý je i cíl. A kdo ví, jak se k cíli zdárně dopracovat, může snadněji vítězit. Pro mě to bude zábavné po ten zbývající kus cesty životem. Možná i poučné pro čtenáře. Dokonce doufám, že i humorné, jak se stará bába taky umí postavit predátorovi, aby dosáhla cíle.

Zůstanu při zemi. Budu tou želvičkou. Pomalu a obezřetně se blíží k masíčku, její zkušenost jí říká, že svými prostředky může znepokojit kočičího predátora až tak, že ten opustí svoji misku. Nejsou důležité jen kosmetické prostředky, účinnější jsou znalosti a odvaha - u všech plných misek života. A o to snad jde, ne?

Kitty

Čerstvej, ještě teplej

18. února 2011 v 23:11 | Kitty |  Život mého blogu
Vítám všechny moje příznivce na blogu. Mám velkou radost, že už zase fungujeme...

V úterý se objevila se modrá obrazovka a ještě ten den jsme odvezli mého maroda (PC) k poskytnutí první pomoci. Prý odešla základní deska. Pokud prý to dobře půjde, ve čtvrtek zase bude žít. Dnes (v pátek) jsme si dovezli zresuscitované písíčko domů a jak vidíte, žijeme. Všechno původně nastavené je jinak, zítra bude den D - budu znovu budovat pro mě přijatelný počítač.

Hlavně spěchám oznámit, že počítač ani neslyším, jak je tichoučký, najíždí rychle. Myška sice pracuje, ale hodně pomalu, budu se s ní sžívat. Ovšem Vy to v mých článcích a komentářích neuvidíte. Pro Vás budu pracovat ozlomkrk, abych si vylepšila článkové skóre a hlavně: aby bylo co číst.

Než mi to krachlo a ohlásila se "modrá smrt", měla jsem dost nápadů. Snad se mi podaří je znovu oživit. Navíc věřím, že když už nebudou hrozit poruchy, budu moct najet na minulý režim psaní.

Mám dnes večer pocit jako na první schůzce. Už jsme spolu, ale zatím se málo známe, trochu se ostýchám naplno zatížit svého miláčka. Ale znám se - jak mi trochu otrne, začnu zase jako jindy. K tomu mi dopomáhej dobrá konstelace mého písíčka. Ať dlouho a šťastně žije dlouhá léta!

Jen maličký pytlíček

16. února 2011 v 10:43 | Kitty |  Vykutálenosti
Už řada mých článků se zabývá mojí slabostí pro škvarky. Řešila jsem to jejich odesláním na Moravu a jak to dopadlo?

V krabici byla sklenice sádla, 2 pytlíky s polovinami pěkných škvarků a maličký pytlíček se zbytkem zdrolků. Zabaleno, odesláno a mejlem ohlášeno.

V úterý po ránu telefon, číslo sestřina přítele. Přijala jsem hovor a slyším hlasitý chechtot. I s ozvěnou! Z hovoru rozumím, že to jsem nemusela ani posílat, to mohl spapkat Pepíno a nemuselo to stát 75 kaček. A ještě - že volá z jiného telefonu, kde za nabití má deset volných minut jako bonus!

Začala jsem pátrat, co se děje. Na jeho telefonu je ten bonus, tak mi volá, aby je využila. Že
dostala balíček v pořádku, ale diví se, proč pro pětidekový balíček škvarků jsem posílala těžký balík. Moje vysvětlení zaznívalo ještě pořád do řehotu obou. Nakonec jsme se dobraly pochopení, že je všechno v pořádku. Jenom je rozhodilo, když těžký balíček rozbalili a navrchu uviděli hrstičku škvarkových zdrolků v maličkém igelitovém pytlíčku, a ještě k tomu roztrhaném a zavázaném na kličku. Pod ním byly ty vzduchové vystýlkové pytlíky a dole nebylo nic vidět...

Pochopila jsem to - na první pohled to směšné bylo. Mezi další řečí zazněl ještě mužský hlas. Smích přestával, až přestal. A slyším:

"Jo. Poslyš, tady mi říká, že ten bonus desíti volných minut je až od zítřka. Tak zatím. To víš, jsme důchodci..."

Život někdy tropí věci! I jiným, u mě už byste měli slyšet jen o tom, co se mi povedlo!

Kitty

Modrá obrazovka!

15. února 2011 v 10:16 | Kitty |  Život mého blogu
Už dost dlouho píšu o potížích s počítačem. Dnes jsem byla přistrčena k problému. Uviděla jsem modrou obrazovku...

Píšu nástřely nových článků. Pak najednou černo a vzápětí naskočila ostře modrá obrazovka s textem: "Byly zjištěny potíže a systém Windows byl ukončen, aby nedošlo k poškození počítače..."

Řada řádků s pokyny a hesly, jak zasáhnout, když je to způsobeno... novým softwarem nebo novým hardwarem atd... Nic nového nemám a tak zbaběle restartuju, což je navrhovaná první možnost. Když by se znovu objevila modrá obrazovka s těmito pokyny, tak...

Jedno je mi jasné. Závada "JE" na mém přijímači, tedy přesněji "mašině". Asi. Budu ještě chvíli pokračovat a stejně budu volat záchranáře. Tento týden mají přijít. Já ateistka se modlím, aby mě už navštívili, když se objevila ta "modrá obrazovka"!

Dnes jsem vyletěla z postele s přemírou námětů na články - ze života i společnosti. Teď vím, že články mohou přibývat, protože "můj počítač má chybu!" Jen počítač. Věc, se kterou se dá ledacos podniknout, opravit nebo vyměnit, ale není to porušené spojení se světem. Už nemá cenu čekat, "Zastavit, nechat vychladnout a on pak bude stejně dobře šlapat jako dřív."

Dnes mi bylo ohlášeno riziko - a s tím už se musí něco dělat! Dnes možná všechny články nedopíšu. Už ale vidím světlo v tunelu - po těžkostech skončí série nejasných nápověd a hrozeb. A až skončí, bude konec nejistotě. Tu nemám ráda a nechci! Můj počítač půjde na ozdravný pobyt a dokonce možná i u mě doma. Abych si pohlídala také jeho vyčištění od dočasných souborů. Projela jsem si ho dokonce i antivirem - truhla mohla zůstat prázdná.

K tomu mi dopomáhejte odborníci a nakonec i ta "modrá obrazovka". Zřejmě je na čase.

Kitty

P. S.: Verdikt odborníků zněl: už to tam ani nenastartovali, odešla základová deska. Nebylo to tedy rukama ani mojí hlavou ani wifnou. Technika se unavila...




Rasismus = neřešený problém

15. února 2011 v 9:54 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Rasismus - taky něco jako nevoňavá noční košilka...

Mám už své roky. Za našeho mládí nám konstruovali pro formování myšlení různé ty "ismy", aby se lidi pracně vyrovnávali ve svém svědomí s nenávistí k bližním a dali pokoj. Máme nepřítele, nebudeme se koukat kolem a chtít do světa. Musí se bojovat s třídním nepřítelem - a až pak... Vychovali nás tak a my jsme po revoluci stáli s hubama dokořán, že ve světě mají jiné starosti.

A zase - co s třídní nenávistí? Zbyla v nás coby rasismus. Problém k nevyřešení - vidíme všichni. Židi netáhnou, jsou už pasé. Teď rasismus - nechutný problém. Na Západě - multirasová společnost, u nás jeden morální problém, ale neochota ho řešit. Zase jeden problém k řešení, ne k vyřešení. Rozlet se nekoná, protože je zde ten problém. AŽ se vyřeší, tak pak...


Vůbec ani nedojde na podstatu - jak žijí ti, jichž se to týká. Kdo z nás by se chtěl narodit do chudoby, nezaměstnanosti, odmítání a životního neladu? A tak žijeme v získaném "oni musí být takoví, protože takto žijou!" Hlavně že to nejsme my! Máme svůj problémek, nemusíme být lepší a problém vyřešit. Aspoň že se snažíme...


Já vím, že se nesnažím, protože tomu nerozumím. Měli jsme své starosti... Ale copak mě může omluvit, že jiní žijou hůř? Proč? Kdyby bylo z řad postižených pár politiků, které by tím pádem bylo vidět a slyšet, věci by se daly řešit rychleji. Bylo by na ně vidět! Ale zase - kde brát, když by museli pocházet z tohoto prostředí? Kolik z nich má ZŠ až VŠ, výchovu k dobrému vysvětlování problému? Kdo z nich má bohatství, které by lákalo ke spolku nad řešením problému? Chudý a neseběvědomý - špatné předpoklady pro politika. Takové prostředí neláká sponzory a lobbisty, přřitom dnes se bez lobbistů s velkým problémem asi skutečně pohnout nedá. Peníze jsou až na 1. místě!

Sledovala jsem zápas ministra Kocába o vniknutí do problému romské komunity. Jak to dopadlo? Pro Čechy typicky - nesnažili jsme se jako společnost jít na kořen věci. Jednodušší bylo využít nastrčených vějiček mediálního pošpinění tohoto člověka za jeho skutečné nebo domnělé konání - a odstavit ho od snahy o řešení problému. Z tohoto typického mechanismu odstavení "šťouralů" od moci mě jímá hrůza. Musela to být velká klika a síla, aby odstavila politika, jemuž se podařilo podnítit a prosadit odchod okupantů z roku 1968! Asi nám ještě pořád stačí "menší problém", aby se ten větší nemusel řešit. Nic nového pod sluncem.

Kitty



Co stačí ke štěstí

13. února 2011 v 16:27 | Kitty |  Vykutálenosti
Už mi zase funguje technika...

Zítra míříme do dvou měst, ve kterých bych si mohla nechat opravit nebo koupit nový počítač. I proto si teď myslím, že na světě je nějaký vykřičník, který se objeví u stávkující věci a pošeptá jí:

"Bacha, kráme, nedělej těžkosti, nebo...!!

Neřekla jsem to já. To bych si vůči mému písíčku nedovolila! Nikdy!
Ale asi to funguje. Už mi zase od rána šlape jako hodinky.



Znáte tu ruskou pohádku? Chodí houbař po lese a zpívá si:

"Já idu za gribámi, já idu za gribámi!"

a nic nenajde, hříbky se schovají. Když ho napadne, jakou dělá chybu, vyzpěvuje na celý les:

"Já idu za malínoj, já idu za malínoj!"

Hříbky se upokojí, vykouknou a houbař má brzo plný košík. To je radosti!

Teď už chápete, proč si celý den jemně broukám u pracujícího písíčka, že:

"Ty moje holka kudrnatá, poď mi pusu dát!?

Nevyhrožuju, chválím hodnou holku kudrnatou! Proto asi tak dobře pracuje. I když - co když tuší, že zítra jedeme hned do dvou měst?

Kitty


Internetová katedrála dnes s naším jménem

13. února 2011 v 12:50 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes 13. února 2011 je zvláštní neděle. Pro naše rodiny památeční...

Právě jsem na přání jeho maminky zapálila svíčku v Internetové katedrále pro jejího nejmladšího syna Zdeňka. Před necelými třemi měsíci ve 33 letech zahynul při náhodné autonehodě. Dnes je za jeho památku na Slovensku sloužená mše. Matka jeho dvou malých dětí nechala sloužit mši jako vzpomínku na dobrého mladého člověka.

Já s mým přítelem Josefem se v duchu připojujeme a v pomyslné řadě stojíme s dalšími, kterým Zdeněk chybí.

Nezapomeneme.

Kitty

Šlo až o důstojnost

13. února 2011 v 10:42 | Kitty |  Život mého blogu
Ti z vás, kdo jste zavítali na můj blog od 11. února 2011, jste si mohli všimnout už nové tváře řady věcí, které na něm mám. Proto dnes pár řádek k tématu jejich tvorby...

Už při návštěvách na kamarádských blozích jsem ráda nahlížela do Návštěvních knih. Psala jsem o tom, jak se mi líbí jemné motivy vyobrazení, ale už taky o tom, že rezignuji, protože se mi nedostalo nabídky pomoci ke stejnému vzhledu. Asi tak před týdnem jsem si všimla nabídky na pomoc při instalaci Návštěvní knihy. Nezaváhala jsem ani vteřinu a už letěl mejl se žádostí o tutéž pomoc. Nabídka přiletěla.

U mě nebývá nic jen tak jednoduché. Už jsem se sice dočkala nabídky i ujištění, že to dám. Že by mi sice kniha mohla přistát jen tak, bez mého úsilí, ale bude určitě lepší, když přece jen nějaké návrhy a aktivity mi zlepší pocit z vykonané práce. To znělo rozumně a atraktivně. Budu u toho, když se bude tvořit krásný kabátek. Já jsem ale osobnost složitá, už neohebná, do nastávající práce jsem se těšila a zároveň se jí hrozila. Už vím, že mě nemá rád šicí stroj a kvasnice, co když řada bude pokračovat mým milovaným nenazdobeným blogem? Zkrátka jsem i přes rizika do slíbené spolupráce mínila jít.

Dostávala jsem podporu od blogerek, které se o tom dozvěděly. S doporučením hlavy vzhůru, pořádně se na to vyspat a tak. Navíc od Danice ujištění, kdyby mi to nešlo, že by mi to ráda udělala sama, i když... Prostě jsem se rozhodla.

Začátek proběhl obvykle. Nic moc mi neříkají odborné výrazy, chtěla jsem nastudovat, abych byla poučená. Přiletěl mejl - nic nestuduj, pojedeme naostro, to půjde! Přihlášení k tvorbě pro mě nezafungovalo a vlastně není dodnes. Proto jsme začaly tvořit u Danice. No začaly - já jsem přijímala jasné pokyny a odpovídala, že nevím kde najít, že nic nevidím, že nic nepřišlo, ještě nic nepřišlo... stejně bych mohla vypisovat jako chalupář ve filmu "Na samotě u lesa". Jen s tématem tvorby návštěvní knihy.

Rozhodly jsme, že NK budem tvořit u ní. Měla jsem představu a taky formulovala, co by mělo být na pozadí, popředí a tak. Sama jsem nic neměla, z vody se vařit nedalo, musela jsem přijmout nabídku s motivy od ní. Postupně přiletělo (a bylo složitě nalezeno) pár motivů v různých kombinacích. Různé barvy a motivy pozadí. Nástřel názvu blogu "doufám-počteníčko" byl jednoduchý. Motivek s divizničkou a včelkou přistál v nabídce jako první, líbil se mi a mám ho tam dodnes.

Docela jinak probíhala vlastní tvorba Návštěvní knihy. To jsem ještě ani netušila, že mám co do činění s empatickou Bohyní trpělivosti! Spolehlivě jsem dostávala krásné motivy a zpět jí docházely mejly:

"Krásné! ALE: ti exoti a ibišek, to mi k sobě nejde"
"Výborné! ALE: ty sýkorky a exoti, nějak...!"
"Jo, to se bude líbit! ALE: nebyl by tam nějaký živočíšek...?"
"Panebože, to je krásný! ALE: koťátko asi ne, a stačil by jeden pejsek...?!"
"Jo, to by šlo! ALE, teď mě napadlo, nebyla by tam nějaká babka a dědek, jsem stará a ten můj pochybovač?!"
"Jo, to bych brala! Já! ALE: bylo by to vhodný? Přece jen je to reprezentace..."
"Podívala jsem se na ostatní návrhy. Líbí se mi ta červená slečna, malí chlapečci asi ne, ale ty volavky jsou výborný..." (to jsem asi místo na návrhy pro svoji NK zabrousila k návrhům pro konkurenci)
"No tak asi beru ty sýkorky s krmítkem a boudičkou, psíky, kočičku..."

Tak to šlo dost dlouho. Navíc nejgeniálnější radil za mými zády škrundal, že to jde k sobě, že to může být tak co bych chtěla, to se mu líbí a nějaké ideje mám odložit, že:

"Počkej, nakonec dostaneš mejla, kde tě pošle někam a budeš mít!"

(Celý průběh mejlové korespondence mám uložený a možná ho budu poskytovat těm, kdo další bude NK tvořit. To pro poučení, jak to jde "lehce" v počátcích tvorby NK. Teď jsem nahlídla znovu do postupu tvorby NK a vlastně koukám, co mi nebylo jasné, vždyť to bylo lehké od počátku! TEĎ už jsem king, teď bych to dokázala i bez pomoci! )

Od Danice došel ještě jeden náááááááááádherný mejl s nejkrásnějším textem posledních dní. Vyzýval mě ke skouknutí definitivní verze:

"Se jdi podívat - celá kniha je jiná - překvápkooooooooooooo "

I jeden z úplně posledních ilustruje, jak je při svých letech plná krásného nadšení:

"...to budou všichni čučet. Já Ti mám takovou radost, že Ti to ani neumím popsat."

Tak to byl příběh dvou stresujících dnů, jakých jsem moc neměla. A zaznamenané útržky ze života krásné Danici s božskou trpělivostí, mladistvým elánem. Pravdu měla Otavínka, láska moje kamarádská blogařská, že jsem byla vyznamenaná pochvalou za texty a nabídkou pomoci od Danici. I Ježurka, jež moje rozhodnutí a zápas sledovala. DANICA JE KLENOT blogařiny! Na tom trvám. I se mnou, neumětelem tvoření, vytvořila hlavičku blogu k mé plné spokojenosti i Knihu návštěv, krutě odsouzenou mým druhým já v pozadí. On se asi sobě nelíbil, třeba se ho dotkl ten pononahý plešoun. Prý:

"To nabízíš pěknou bránu na svůj blog!"

Myslím si pro sebe, že při vstupu do mojí návštěvní knihy získá návštěva silný dojem! Na vzhled návštěvní knihy jen tak nezapomene! Blogaři si budou ujasňovat, kdo jsem, asi slovy:

"Jo, to je ta babka s počítačem a důchodcem!!!!" - určitě budu jedinečná. Nezapadnu do řady vzletných, blýskavých a snových úvodů Návštěvních knih. K tomu mi pomohla a tím za to taky může DANICA. Od zemité Kitty z venkovské farmy letí obyčejné lidské poděkování.

Díky. Za Tvoji ochotu, trpělivost a smysl pro humor to na Tebe prásknu do našeho blogu. Na moji odpovědnost.

Kitty





Už zase visím

12. února 2011 v 17:44 | Kitty |  Život mého blogu
Opět se ozývám se zprávou a vysvětlením. Včera jsem šla spát s blahým pocitem, že se mi konečně podařilo něco hezkého a dnes mi nezbývá než zase ohlašovat soubor poruch. Je mi to líto, ale když se zadaří a bude nějaká jasná chvilka, budu nahlížet k ostatním blogerům a blogerkám. Dokud to bude trvat, nový článek zde zatím neuvidíte.

Chodím k Mařence a připojuju se nouzově. Není ale možné ji otravovat pořád. Tak prosím, vydržte. Holt se ozvu, až vše bude fungovat. Všem přeji pěkné dny a večery u svých fungujících blogů a těším se, až zase...

Kitty

Vymyslela jsem to!

11. února 2011 v 21:48 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Šla jsem na obdenní vycházku, abych si pročistila hlavičku. A napadlo mi to, bude líp...

Nedávno jsem psala o záškodnících. Jsou to ty škvarky. Hned po doručení jsem jich řadu pojedla a pak udělala opatření. Nacpala jsem je do zavařovaček a odklidila na druhou stranu. Do vedlejšího starého neobyvatelného domu, co nejdál, do staré skříně ke kompotům. Moc často tam nechodím, je tam zima, nesvítí se tam, shnilá podlaha, spadlý strop. Co nejdál a co nejtíž přístupné měly být!

Dnes je to týden a už dvě zavíčkované sklenice tam nejsou. Začala jsem je, bohužel, přibližovat a dopadlo to tak, že i z té druhé už zbývalo pár mikroskopických drobků. Jsou to činitelé agresivní, učinění záškodníci. Nesmí se dostat do chalupy!

Jak jsem tak dnes šlapala, nešťastně jsem přemýšlela, co dál. Takhle to dál nepůjde. To by to s mou dietou dopadlo. Pořád se mi daří držet kila na uzdě, ale spíš trpím. Tak ode dneška to bude tak, jak jsem dnes vymyslela. Jako s těmi pravidly pro výchovu psa:

1. Pes nesmí do domu Škvarky nesmí do domu
2. Dobře, pes smí do domu, ale nesmí se ... ale nesmí zůstat v dosahu v kuchyni
dotýkat nábytku
3. Tak jo, pes smí na nábytek, ale nesmí .... ale přechovávat se musí ve sklenicích
spát s lidmi v posteli
4. Pes smí do postele, kdy si vzpomene, .... ve sklenicích mimo dům, ve vedlejším domě
ale nesmí pod pokrývku
5. ... .... ale nejlíp bude, když nebudou vůbec v dosahu
6. ...

Už vím, co bude. Pravidla pro výchovu psa jsou vymyšlená, dokonce vyrytá do keramické kachle. To je legrace, jak to postupuje - až do dvou a tří psů... a tak dál. Moje závislost na škvarcích má jen tři pravidla a ta snad nechám vytesat do žuly!

Pravidlo první: Škvarky mi nesmí do domu!
Pravidlo druhé: Když se mi někdy dostanou do domu, nesmí tam být přes noc!
Pravidlo třetí: Když už se dostaly do domu a zůstaly tam přes noc, platí ZLATÉ PRAVIDLO!
Pravidlo zlaté:
Hned další ráno po oné nešťastné noci budou zabaleny, hermeticky umístěny do balíku a ihned při ranní pracovní době pošty odeslány milovníkům škvarků na Moravu!!!!!!!!!!!!!! Vyplaceně, aby se proboha ani náhodou nevrátily!

V textu vidíte poznámku "hermeticky"! Jasně, to dá rozum. Aby se při cestě poštou neztratily. Aby došly, protože škvarky cítí každý i přes papírové balíkové obaly. Radost ještě můžou udělat, moje sestra si s nimi poradí a rozumně využije k radosti jejích strávníků. A já budu žít šťastně, klidně, nestresovaně a zdravě. Dietně, štíhle. Záškodníky už nikdy!

Tuším, co teď zaznívá od čtenářů.

"Ty patěno stará, tak to nekupuj, když s tím máš takové starosti!"

No jo, teď už to vím. Jen jednou, naposledy jsem zaváhala. A ještě skoro slyším:

"Chacháááá! Odříkaného chleba největší kus!"

Chleba ano. Chleba může do domu. Škvarky už ne! Nikdy!!!!!!!!

Kitty







Skartovačka?

10. února 2011 v 17:17 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Před léty jsem se zúčastnila skartace dokumentů. Vznikal spalitelný odpad a tak...

Nabídla jsem pomoc a za to si sjednala odměnu. Zjistila jsem, že skart si brali zájemci. Ti jej použili nejen na podpal, ale i na komposty, kde se rozložil papír a měli hmotu do zahrady. Já měla zájem o podpalový materiál a pár pytlů jsem si ho dovezla sem na farmu.

Teď je éra letáků. Doma jsem je skladovala a občas zanesla do kontejneru. Ono to nehoří dobře, a tak jsem to řešila takto. Taky jsem se snažila je využít na podpal, ale to bych asi musela pořídit skartovačku za ne zrovna malý peníz. Ovšem náhodou jsem přišla na to, jak i ty letáky využít. To jsem se jednou snažila je roztrhnout. Všimla jsem si, že když je trhám napříč, trhají se špatně, jsou z nich nepravidelné cucky. Když je ale trhám po délce, dělají pěkné proužky po celé délce. A praxe pro spalování je na světě.

Už je neházím do papírových kontejnerů. Každý hned takto natrhám a ony potom v kotlíku docela dobře shoří. Ušetřila jsem za skartovačku a i materíál na podpal jsem pořídila. Chtělo to jen jednou si všimnout maličkosti. Snad poslouží na podpálení v kotli a nepoškodí životní prostředí. Ony zásoby bílých skartů se už blíží nule a přířezy se tak dobře zapaluje.

Zatím jsem je ke spálení nenabídla. Věřím ale, že to hořet bude! Přece když pořád chválím tu bezodpadovou technologii farmy...

Kitty

Zvládnu to?

9. února 2011 v 20:10 | Kitty |  Život mého blogu
Zítra pro mě bude Den D. Budu se pokoušet provést změnu kabátku mého blogu. Dostalo se mi technické podpory, uvidíme...

Stýskala jsem si, že mi nikdo neporadí s kosmetickými změnami mého blogu. Přiznám se, že dost nerada chodím na jiné blogy, protože závidím jejich uměleckému vytvoření. Teď tedy se má dostat technické podpory i mému blogu. Budu bojovat s neznámými výrazy a technikami. To opravdu nemám ráda. Nejraději bych byla, kdyby úpravy přišly samy, bez mého přičinění. Jasně, ženská, stará ženská, nevědomá ženská - kombinace neumětelství.

V koutku mé osobnosti se odmítám smířit s neumětelstvím. Chápu - měla bych pro zvládnutí technik oněch změn nastudovat hodně literatury a nenechat vše na poradcích. Stejně už vím, že rady poradců mě mnohdy rozžhaví doběla, protože nechápu, o co zrovna jde a jak udělat to, co bych měla zvládnout, aby to dopadlo.

Zítra tedy začnu sumírovat obsah rad a postupně snad poznáte plody našeho společného úsilí. Safra, zvládla jsem nastavení blogu bez znalostí od začátku, i krize, zvládla jsem říct si o pomoc. Ale nedávno jsem si už umínila, že to stačí, že budu jen psát. Pomalu jsem se uklidňovala, rozhodnutá to tak nechat.

No a dnes? Konečně začne fungovat počítač a už začaly docházet mejly, radící jiné blogerce s Návštěvní knihou. Skočila jsem po tom a už se to rozjelo. Už zde mám tři vážné mejly, jak a co s tím.

No tak zítra! Odmítám si připustit, že to nepůjde. Ráda bych poznala, jak se to dělá. A tak mi do zítřejšího boje držte palce. Děkuji.

Kitty

P. S.: Po těžkém boji jsem úspěšná. Tedy - společným úsilím - mám nějaké blogové vychytávky. A pořád se ještě bojuje. Pořád se něco děje a to je dobře. Jsem napjatá při každém vstupu na blog - co na mě zase kde jukne?


Počkat a nechat vychladnout

9. února 2011 v 19:55 | Kitty |  Život mého blogu
V posledních pár dnech jsou poruchy počítačů běžnou věcí. Já jsem jimi postihovaná, od dalších to slyším...

Už několik dnů zápasím s nejistotou, kdy mi zase počítač udělá potíž. I ty dva poslední články na blogu jsem dopisovala po dni výpadku, proto je budu upravovat, zatím tam tu omluvu nechám. Včera už jsem to vzdávala, začala jsem uvažovat o výměně za nový stroj. Jenže o pár hodin později už zase fungoval a takto už to bylo několikrát. Musím tedy počkat a vydržet. Zatím jen toto vysvětlení.

Ze svého života vím dobře, že někdy je lepší nezmatkovat. Jezdila jsem na motorce i autem. Občas mi stroje vypověděly poslušnost. Časem jsem přišla na to, že pokud je pochválím, pohladím a slíbím odpočinek, věc se sama napraví. Prostě jsem zastavila, motorku postavila na stojánek, sedla na mez a počkala, až motorečka vychladla. Když jsem tak po půl hodině startovala, motorka i auto byly v pořádku. Za ta léta věřím, že drobný odpočinek vše spraví bez zmatkování a rozebírání motorů.

Teď se mi zase zdá, že počítač i tiskárna jsou přetížené. Nejde opravdu jen o mě, slyším stesky ze všech stran. Asi nervozita z posledních dní přešla i na věci. Nemusím mít pravdu. Jak ale potom vysvětlit neustálé výpadky?

Dnes mi to zase drobně zlobí, šíří se to i na další moje spojení. Všem píšu - klídek, dnes budu chvíli na článcích a dám počítači volno. Zítra budeme zase fungovat - snad. Zastavím velké psaní i další aktivity, dnes dám své technice náhradní volno.

Tohle píšu jako vysvětlení. Teď už jen zkusím vyměnit vyglajdanou klávesnici za novou a pak už o mně neuslyšíte. Dnes se nečte, nesoutěží, nediskutuje. Moje stroje mají své dny. Moje stroje dostávají čas na oddech...

Držte nám palce, prosím i za techniku i zítra pro mě. Budu zkoušet zkrášlit svůj blog...

Kitty

Doteď už bylo

8. února 2011 v 11:19 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Za uplynulého půl roku se v mých článcích na blogu objevily snad všechny slabosti, pády a nedokonalosti mého života venkovské staruchy. Dosť bolo pádů, terazky...

(I tady terazky hlásím poruchu počítače. Kdybyste to nevěděli a hledali pod uvedeným nadpisem třeba nějaké rady a moudra. Asi jsem chtěla být přemoudřelá a všehoznalá, tak s tím počítač praštil a já teď budu denně šlapat, abych se mohla na něco nového u vás kouknout. Zítra jedeme do města a možná bude nový PC nebo jsem objevila supermoderní notebook - budu mít narozky, tak se třeba Pepíno rád práskne přes kapsu. Pořád ho chválím... )

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Podle starší písničky "volám dál", už mi to znovu jede. Opatrně chválím, protože ještě včera jsem šlapala k Mařence psát omluvy, prosbu o strpení. Zkusím navázat na nit článku...

Za ten týden se stalo pár věcí, které už splavně pokračují v trendu už nepokračovat v líčení mého života jen jako rizikové a podmíněně úspěšné etapě. Už jsem si začala připadat jako bába, co líčí jen to, co je atraktivní kiksy a neúspěchy. Ono to může být zajímavé pro ty, kteří jsou pesimisty. Ty, kteří se řídí heslem "čím horší, tím lepší!" Mezi nimi odteď nechci být!

Hlásím jeden z prvních velkých úspěchů. Od soboty 11. února 2011 mám Návštěvní knihu. A taky nový kabátek mého blogu "doufám-počteníčko", ten se hóóódně povedl. Svým způsobem jsem hrdá i na Návštěvní knihu, její tvorba opravdu nebyla nudnou záležitostí, stála mě hodiny obav. Už v novém trendu mého psaní je chvála pro Danicu, moji tvůrčí "porodní bábu". Naše společné dítko už teď mi dělá radost. Pod kabátem bývá košilka. I ta se bude měnit, už se dost proměnila. Nový trend funguje. Pořád objevuju nápadité drobnosti, jež mi tam dávají dobří skřítci sympatické blogařky-pomocnice.

Další z drobných úspěchů je vyrovnání se se závislostí na škvarcích. Prostě mi došlo, že vůbec nejlepší je uznat, že jsem na nich závislá, a důsledně se jim vyhnout. Kuřáci slaví svoji poslední cigaretu, pijáci vzpomínají na poslední vědomé štamprdle. Já tímto odstavečkem už jen vzpomínám na škvarkové škůdce. Jejich zbytky jsou hluboko zatavené v sádle ve sklenicích pod víčky, daleko přes dvůr. Předposlední sklenici škvarků jsem odnesla v batůžku milé Mařence, chudince kašlající a kýchající, mé dobré víle, zachraňující můj blogařský život. Poslední sklenice s nimi čeká na otevření a zítra její obsah i další kilo škvarků poveze pošta na Moravu k vděčným milovníkům "nezdravých, ale dobrých" jídel. Budou jim určitě chutnat. Čerstvé škvarečky.... - vidíte, jak už v tom zase jedu? Dosť bolo škvarků. Navždycky!

Doufám, že dalším úspěchem v řadě bude spolehlivě fungující počítač. (Počítač nebo wifna? To je otázka! ) Že už nadále budete přicházet na můj inovovaný blog pro pořád přibývající nové vtipné články, budou tam spolehlivě a pořád, protože písíčko bude dělat dobrotu. Zastavilo se, nechala jsem je drobně vychladnout a teď vždycky přijdu, nastartuju a žádaný zvuk optimistického pípnutí bude jako pozdrav mezi námi.

Nový trend je zde. Chci v něm pokračovat a doufám, že mě moje milé věci podpoří. A nadále se zavazuji, že moje poslední věty nebudou končit " i když" nebo "ale". Počítat se bude jen lepší příští. Na shledanou v lepším příštím.

Kitty



Poupata

8. února 2011 v 11:14 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Život blogaře mi přijde jako život rostliny. Jak tak pochoduju a okysličuju svůj mozek, najednou jsem to pochopila, došlo mi, co vám teď nabídnu.

Rostlina v zimě odpočívá, přežívá. Já jako blogařka teď v zimě přežívám bez nápadů na blog, pod hnědým povrchem okoralosti se chystají témata dalšího života. Chybí tam živý vítr zelených rostlin v zahradě, ale na základě dosavadního života rozmýšlím další příští. Sedím třeba doma, ani na vycházky nevycházím.

Jen zasvítí sluníčko a trochu se oteplí, vyjdu na vycházku, začnu se nadechovat větérku života. Koukám kolem, zaslechnu zpívat ptáky a už přilétají nápady. Míza blogu se začíná hýbat, živit se poznáním z potkaných věcí a poznaných situací.

Z oživení se pomalu rodí lístečky - články na blogu, podporované vláhou komentářů. Počet článků se množí tak, jak je bohatší život v jarní etapě. Podle rozvíjející se farmy a zkušeností se objevují a sílí větve, ze kterých žijí ony lístečky a pak i plnohodnotné listy. Ty a jen ty listy přijímají světlo, fotosyntézou přivádějí energii. Komentáře dodají vodu, ale nejsou zásadní. Voda třeba i naprší, strom si umí vodu vyhmatat v zemi, padne rosa...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A pak přijde porucha a je vymalováno. Klekl mi počítač, budu to řešit. Denně se sem podívám, ale delší články nenapíšu, i tady u Mařenky je zima.
Asi ani počítač už se nemohl dívat na ty dlouhé a těžké články a nebo má taky své dny. Zatím si čtěte u konkurence. Já to stejně dlouho nevydržím, tak mi aspoň nenadávejte. Víte, proč se vám masivně neozývám.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Kitty

(Pokračuju v článku)

Život farmy i život blogaře jde dál. Získané zkušenosti a výživa zakládají na pupeny či poupata, u blogaře se třeba zkrášlí jeho blog. U rostliny je naděje v květu a pak plodu. I blogař získává zkušenosti, naděje blogu je v rostoucí kvalitě i počtu smysluplných, vtipných a lákajících článků. Strom vytvoří poupata a časem je otevře opylovačům a pylu. Blogaři nápadité a vtipné články přinesou komentáře, podobné oplodňujícímu pylu. Pyl naláká hmyz, bez něho by květ byl zbytečný. I blogaři jeho články objeví a přivábí čtenáře. Vůně květů je účelem i nadstandardem. U blogaře je to jeho pověst. Pro tu na jeho blog chodí čtenáři. U obou je cílem ovoce. U obou je ovoce nadějí pro zachování života. Rostliny i blogu.

Někdy přijde vichřice i liják. Rostlině i blogaři ztíží život, znesnadní mu jeho roli. Blogaře někdy zradí technika, jako se to stává v poslední době mně i dalším.

Pak zase přijde nový den se sluníčkem a obnovenou funkcí PC. Přijde spolehlivě. Rostlině je možné přisvítit, zakrýt, přihnojit. S technikou je to snadnější. Je možné ji vyměnit a zrajeme dál. Život jde dál...

Kitty

Život až na vedlejší koleji

7. února 2011 v 20:32 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Včera jsem dostala tip na dobrý blog Lucynka a hvězdy. Už ani nevím, jestli to byla samoreklama nebo (asi) klik na osvědčenou kamarádku mých kamarádek...

Jedním z článků byl zveřejněný obsah Pandořiny skříňky. Silný a dobrý příběh jedné etapy života pisatelky. Pokud si dál vzpomínám, byly tam ještě dva podobné silné články. A dost příběhů ze života. Obsahem ještě dalších bylo stýskání kolem psaní na blog a bloudění mezi komentáři. K tomu bych měla lidskou radu ("zkušené" půlroční blogařky).

Už v komentáři k tomu článku jsem dost obsáhle uvažovala, co se asi stalo a jak z toho dál. Zdá se mi, že se pisatelka dostala na vedlejší kolej blogového života. Tuším, že se nechala zlákat atraktivitou přečtených komentářů u svých a hlavně asi cizích článků. Ono je to záludné. Vůbec psaní na blog je zvláštním fenoménem. Člověk píše a hodnotí předkládané z vlastního hlediska, čímž vlastně často průběh příběhu nadsazuje nebo i idealizuje. Zvyšuje atraktivnost článku různými metodami a děj manipuluje. Nemyslím to jako by autor lhal, pouze nějak nadsazuje. Dělám to tak já a určitě i jiní. Do děje vsouvá současně i pozdější hodnocení děje, není to život sám. Už sama volba nabízeného článku spíše straní napětí a výjimečnosti, to je dáno článkem na blog. Prosím o porozumění - články má blogerka opravdu velmi pěkné, zde se nadsázka rušivě neprojevuje.

Proto se (podle mě nezkušená) blogařka dostala do vleku komentářů. Komentáře často hodnotí vstřícně, nadšeně přitakávají autorovi, volí nadnesená slova podpory. Sami komentující nehodnotí opravdový obsah, většinou jde o formální podporu hezkou formou komentáře.

Dost jich to dělá zištně, jedna příjemná věta končí odkazem na jejich blog a jde jim především o bodíky návštěvnosti. U kvalitních článků nejlepších blogařů se přiživují s reklamou svého blogu. Tyhle reklamy známe všichni, mě osobně takové reklamy znechucují. Aniž by se nějak zatěžovali článek i jen přečíst, napíšou třeba jen tu trapnou zkratku, v lepším případě smajlík nebo slovíčko nadšení a už je tam odkaz na jejich blog s blogovými slovíčky. Tyhle trapnosti asi naši blogařku nezlákaly. Spíš takové, které hodně příznivě hodnotí její články.

Článků autorka nenapsala příliš. Objevila jsem tam články ze života a řadu básní. Tímto článkem reaguji na druhou rovinu blogu, v níž se vyznává skoro ze závislosti na komentářích, případně o putování po komentářích pořád dokola. Její situaci podporují podle mě hlavně blogové články bez reálného obsahu. Líbí se jí grafika, efekty a stylizace a k tomu čte nadšené komentáře reagujících. Zřejmě - prosím neberte to špatně - se zhlédla ve virtuálním světě blogového života. Nedivím se jí, má svoje lidské starosti a tento svět straní atraktivnosti. A tak stále ztrácí čas putováním po blýskavých efektech.

Ona sama je na zemi, články tomu napovídají. Má pozemské starosti, ty jí komentáře jakoby ulehčují, zavádějí ji do světa nadsázky, efektů. Suma sumárum - poradila bych jí, aby přistála znovu u toho, co nejlíp zná, u svého života. Vždyť články s výpovědí o jejím životě budou ilustrovat realitu, vypovídat a taky (!) vyvolávat komentáře. Už by měla odhlédnout od pozlátka, to ji jen znovu zavede na vedlejší kolej.

Smyslem blogu je uveřejnit niterný stav autorky, uveřejnit výpověď a zkušenosti. Každý jsme jiný, každý jsme rozhodnuti dát nahlédnout do svého života s různou intenzitou. Kdo má bohatý život a zajímavě vylíčené zkušenosti a hodně se otevře, vyvolá právě tento přístup a kvalita života autorky dost komentářů sama o sobě. O to by neměla mít strach. U smysluplného článku se čtenář taky otevře a jeho komentář bude i citově podbarvený. Myslím si, že základnou "blogaření" je výpověď formou článku. A teprve nadstavbou jsou ony komentáře. Je to "služba autorovi" a jejich forma bude vycházet z podstaty.

Vidím to tak, abych už skončila, aby pamatovala na hlavní kolej blogování. Ty vedlejší koleje - komentáře - jsou obslužnými činnostmi, jsou tu kvůli té hlavní koleji. Svůj příspěvek bych přirovnala k plácačce výpravčího. Zrovna v tomto okamžiku zvedám na okamžik červenou STOP jako červené světýlko varování, abych hned nato klidně ukázala pro blogový život Lucy ZELENOU! Držím Ti palce, věřím, že to zvládneš!

Kitty

Ztráta problematická, zisk jistý

7. února 2011 v 15:00 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes jsem měla zvlášť výživnou vycházku. Po dvou poloudušených dnech doma jsem se rozešla do krajiny. Domů jsem došla po docela rušné procházce, plná nápadů. Kdyby každý z těch okřídlených nápadů měl přistát na mé spěchající postavě, asi by všechny neměly dost přistávacích prostorů. Ramena, pracující ruce, hlava a šikmá plošinka mých ňader. Asi by chudáci neměly kam spočinout. Proto spěchám po příchodu domů, abych je ubytovala v článcích na mém blogu...

Články přijdou, už se vaří kafíčko, větrám, aby mi to myslelo. Vše dnes začalo už na půl cestě. Zaznamenala jsem slastný nádech a výdech - kdy si toho důchodce v místnostech všimne! Proto musím a chci ven, do terénu, i když je to zatím tvrdá holá silnice. Terén je v zimě kluzký, dnes je sníh pryč, zase ale je na cestách blátíčko - kdo by čistil moje drahé složité pohory! Tak cvakám po silnici a zaznamenala jsem ten slastný nádech. Uvažuju - je mi odměnou za pohyb, že se můžu v dnešním slunečném mrazivém dopoledni takto krásně nadechnout. Čisťounkého sladkého vzduchu. Lidi si stěžují na drahotu. Tahle exkluzivita je ale nádherně zadarmo. Je to zadarmo, na to byste milí spoludůchodci mohli slyšet. Jen se vylámat z dusných bytů a obýváků. A - jste-li navíc blogaři, je to úplný balzám na mozek.

Uvažuju ještě v další dimenzi. Jde o ztrátu a zisk. Ekonomické kategorie - co my důchodci s nimi? Ale ano, jde i o nás dříve narozené. Pokud uvažujeme ekonomicky, za plus zpočátku beru i to, že i když se nechce do pohybu ztuhlým kloubům, přece se morálně šlehneme. Možná můžeme brát za argument i ztrátu času. Ale je tohle zde na místě? Relativně zdraví důchodci mají času dostatek a pohyb potřebují jako sůl. No, víte, jak je to se solí. Je nad zlato. Sůl jako chlorid sodný ve větším množství spíš škodí, pohyb jako sůl života zase spíš prospívá. V přiměřeném množství, v rozumné míře, třeba i za přítomnosti promyšlených pomůcek (zde míním trekové hole)...

Člověk v důchodu teprve začíná pořádně žít. Spěch a růst týnejžrovských let je ten tam, i slasti, strasti a odpovědnost středního věku jsou ty tam. Jsem v mladším seniorském věku - jak krásně to zní. Na "seniorském" se už nic nezmění, ale jsem pořád ještě v "mladším". Když jsem se do dozvěděla, udělalo mi to dobře. Je to spíš morální radost, přece jen...

Říká se, že důchodci nemají čas. Ale kdepak, čas je právě jejich silnou zbraní. Vždyť oni už skoro nic nemusí "na čas", výkonnostně! To nemusí znamená taky "mohou". Podmíněně zdraví důchodci mohou mnoho. Jen si to uvědomit, nechat se poučit a zlákat. Přece řada věcí, které mohou, nestojí nic nebo jen málo. Je třeba naučit se (!) dívat, kroutit hlavou ze strany na stranu. Tím myslím vidět. Poslouchat cvrkot a dávat do souvislostí.

Vždyť kdo vás nutí sedět POŘÁD doma? "Můžete" už třeba jen vyjít ven, mezi lidi, sednout si někde na lavičku nebo navštívit už léta nenavštívenou sousedku, přízeň. Udělat pár kroků před domem, ztratit pár slov s pejskařem o jeho miláčkovi, pochválit sousedku za pěkné muškáty nebo hodně bylinek. To byste se divili, o čem všem je možné se bavit třeba i s osádkou auta, hledající správný směr cesty. Záměrně pomíjím nákupní zájezdy, ale i ty mohou přinést něco nového, nějakou novinu či doteď neznámou paní ze vsi. Procházka jen pár kroků po louce se psem, který je celý rok zavřený doma - to je najednou dojmů, potěší nejen psíka. Můžete si najednou všimnout, jak se vám na vzdoušku krásně dýchá, no a když přijdete později domů, nic se nestane. Fakt se nic nestane, prostě přijdete odněkud později. Ale plní dojmů, svěžesti i při nepružných kolenách. Vycházka nemusí měřit dvacet kilometrů! Počítá se i dvacet metrů a to byste se divili (ale vždyť to znáte,ne?), čeho si na nich všimnete i koho potkáte a co se dá probrat na čerstvém vzduchu.

Bude brzy jaro. Už teď tepleji zasvítí sluníčko a to i důchodcům chutná jinak život. Taky je třeba si uvědomit, že čas nám uteče, ať ho promarníte stýskáním v nevětraném domě či ať ho prožijete v přírodě. Příroda začíná všude tam, kde není doma. I před domem můžete, když chcete, uvidět kvést sedmikrásky, dokonce i v zimě, celý rok.

Tohle prozření u mě začalo první procházkou...

Kitty





Už pískají!

7. února 2011 v 14:30 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Při svých vycházkách v zimě jsem si neužila zvuků. Je začátek února, po oblevě zase přituhlo a přece jsem zaslechla zpěv ptáčků.

Asi tam zazpíval i chocholoušek, zpívat jsem ho slyšela, letět viděla, dnes mi ale připadal nějak maličký. A zpíval na stromě. Tak nevím, jestli to bude chocholoušek, ti žijí spíš na zemi, jak jsem zjistila v literatuře. Záhada stále trvá. Fakt zpívá krásně, cupitala jsem za zpěvu flétničky - "ťuhík, ťuhík!"

Jak už se tak oteplovalo, přece jen se krajina ozvučovala. A už se objevili ptáčci. Přeletují z místa na místo, přilákalo je do terénu krásné sluníčko. Už jasně svítí. Po minulých smutných dnech, zatažené obloze a oparech se jim ani nedivím. Mě samotnou minulá smogovina stála dvě vycházky, nikam se mi nechtělo. I já mám své dny, kdy nepomáhá ani autosugesce. Sama kecám o nadšených vycházkách a skutek utek.

Dnes vysvitlo. Dokonce to vytáhlo i Pepína, do mého batůžku si nechal nafasovat svačinu a jablíčka (a tajně jako prémii dostal pár zbylých utajených škvarků), včera už nabíjel mobil, to už asi plánoval. Oběd mám donést a vrátí se v deset večer. Nevím, na co bral sebou velkou sekyru s dlouhou násadou, malou sekerku a ruční pilku. Asi jde skouknout, v jakém stavu je jeho LES. No les - jednou jsem tam byla - pár suchárů, pár tlustých smrků v terénu, kam se technika nedostane. A ještě na dvě poloviny - uprostřed klikatě teče čůrek, kvůli němuž nikdo nic neodveze technikou. Jeho les se kultivuje v zimě, kdy zamrzne a pololehký lesní traktor má naději se na podmáčené louce udržet a nezařezat se. Jen doufám, že případní zloději nebudou mít lepší techniku a nespláče nad výdělkem. Večer to teda budu vědět! Budou to dobré zprávy?

Asi budou. Tak či tak. Buď se zadaří a nějaké dřevo tam vyzíská. Nebo bude les vypleněný a konečně se dostane na sřezání zásob z minulých desetiletí. Všude - uvnitř i ve výběhu slepic - jsou rázy dřeva. A zase - dřeva! Za ta léta je na dřevo kvalitní jen pohled, množství. Jinak při doteku se tvrdé dřevo zahalí prachem červotoče, když už se nevyvalí zčernalé vnitřky kryté kůrou. Když kůru protrhneme, máme vnitřek pěkně vysypaný na hromádce u špiček bot. Na rozdíl od tvrdého dřeva zase to měkké bude stejně na prvočinitele! Myslím si, že už teď jsou to černé vláknité dýhy. Stále na něj útočím, abychom už to staré "dřevo" sřezali, ať tam můžeme postavit novou králíkárnu, onam zase snášecí košinky pro slepice. Ale to né! Plánuje fasovat zase další oklešťky. Jeden ráz kdyby se podařilo odklidit a sřezat, tam by bylo v sousedním dřevníku krásné okénko, trochu bych to uvnitř protáhla vichřicí a měla bych hned hezkou trucovnu, prostor na jarní dopěstování sazenic přísad. To by bylo!

Třeba sluníčko osvítí i hospodáře Pepína. Uvidí zdevastované staré rázy dřevní drtě v kůře, všechny rázy zmizí a farma prohlédne. Skoro - kacířská myšlenka - chci, aby les nic nevynesl. Už dávno neudíme, "tvrdé" dřevo je stejně jako síto a "měkké" štípy bych i přes to moje umělé koleno přelomila. Podařilo se mi zde ledacos prosadit, zvládnu letos i toto?

Staré myšlení vidím jako tu zimu. Dlouho se nic neděje, všechno při staré šedi nečinnosti. Něco náš hospodář nevidí nově, jarně. Je řada věcí na farmě, kde se stabilita a zažitost počítá. Jsou a je jich hodně. Jsou ale taky věci zbytečné, morálně zastaralé. Tak vidím ty dřevní závěje starých štíp v rázech. Odvane je jaro, nové myšlení? Už aby to bylo! Jak já bych se v té trucovně vyřádila!

Třeba na dnešní vycházce taky uslyší jarně zpívat ptáčky. A to by bylo, aby nezačal jarně myslet! Jemně bych mu nadnesla ty rázy drtin...

Kitty


Záškodníci!

7. února 2011 v 13:45 | Kitty |  Vykutálenosti
Už nikdy je nechci do domu!!! Asi už nikdy!! Jenom mi škodí! No, musím se s nimi naučit žít...

Jejich existence je lákavá, jejich přítomnost je stresující a vůbec - nesmí do domu! Takto jsem už včera láteřila nad donesenými škvarky. Velká bedna dvou kilogramů hnědých pokušitelů mi upadla na stůl. Věděla jsem, že tím nastává lítý boj. Škvarky jsou úplně nahoře v pyramidě škodivých kalorických bomb. Těch se musím zříct a vyhýbat se jim. Jsou asi to nejhorší, co mě může na poli potravy potkat. Už půl roku si na ně musím dávat pozor!

Co čert nechtěl, podlehla jsem. Asi ani při objednávání přímo od výrobce jsem nedoufala, že se mi to takto vymstí. Bohužel - nejen mně.

Tušíc, že musím co nejrychleji zásobu pochutiny někam odklidit, nasypala jsem je do igelitky. Tu jsem zastrčila za sklenice se slepičím krmivem, nebyly vidět. A ani nevoněly. Tu chvíli. Po přesypávání pěkných škvarků mi zbyly tak dvě hrsti drobků. Osolila jsem je trochu s tím, že stejně neodolám. Neodolala jsem, tušila jsem správně. Pár špetek to mělo spravit. Když to nespravilo, pytlíček se zbytkem drobků šel do obýváku a s ním i celý pytel s dobrými škvarky. A to už jsem pádila pro zavařovačky s víčky a zavírací hlavou - jen co nejrychleji s nimi pod víčka. Vyrovnala jsem sklenice do hloučku, pytel vedle nich. Než jsem přišla s víčky, slyším šustění igelitu. Jasně, ruka mého šmátrala Pepína mezi škvarky. Pytel jsem mu vytrhla a přetáhla vrchem přes sklinky. Ukázala jsem na pytlík se škvarkovým šrotem - tam si může vzít, jsou solené jen málo. Na chvilku to pomohlo.

Přesypala jsem je do zavařovaček. Je zima, nějakou dobu vydrží, dám je do zimy. U některé sousedky zjistím, jestli a na jak dlouho to stačí. Chci je poslat na Moravu jako dárek mlsounovi od sestry, miluje je. Stejně ale nevím, jak to dopadne - lákají hrozně moc. Ani nasypané a setřepané škvarky jsem neuhlídala, za chvilku už cinkla sklinka o sklinku, jasně, Pepínova ruka zase na škvarkách.

Lepší si zlomit nohu na schodech než hlídat škvarky! Sama jsem si jich pár strčila za škraň. Večer budu muset vydržet bez masíčka. A ráno koukám, pytlík s drtí pěkně vysypaný a vylízaný, to Pepíno umí moc dobře. Chápu ho. Sama jsem nebývala lepší.

Teď jsou škvarky zavíčkované mimo dosah. Prý by stačilo dát je rozehřát, nasypat do sklinek znovu, zavíčkovat a otočit hlavou dolů. Nějaké sádlo z nich oteče na víčka a vydrží...

Jó, vydrží! Nejdýl vydrží, když je zítra ráno přesypu do igelitky, šoupnu do krabice s adresou, odnesu na poštu a odešlu k sestře na Moravu. Co nejdál!!!

Znám se! A už nikdy...........

Kitty




Život s blogem

6. února 2011 v 14:54 | Kitty |  Život mého blogu
Včera se moje kamarádka blogařka pochlubila třetím rokem trvání jejího blogu. Připojuji se ke gratulantům, vím o čem mluvím...

Tahle moje kamarádka byla jednou z prvních čtenářek mého nového blogu. A dokonce vůbec první komentující blogařkou jejího prvního článku pro další moji kamarádku. Byla u všeho pro nás podstatného a včera její blogový život dovršil třetí rok. Moc blahopřeji já i Pepíno. Těšíme se stále na její komentáře i názory.

Už vím, že blog zúročuje celý její život. A druhý blog v domácnosti zase životní zájmy jejího manžela. Dalším blogem se vyjadřuje k minulosti a budoucnosti druhá moje kamarádka. A jak už teď jistě vím, jsou nás takových desetitisíce. Tolik lidí spojuje s blogem naděje, že jejich zkušenosti, city a pocity najdou porozumění, souhlas a třeba i nesouhlas mezi sobě podobnými.

Pro mě je důležitý internet a hned za ním můj blog. A taky číslovka včerejšího dne. Pátého srpna jsem usedla rozpačitě k počítači, podle návodu si založila blog a napsala první článek. Už vlastně taky slavím - mého půl roku s životem na blogu.

Kdo byste si udělal čas a četl moje články od začátku, poznal byste asi typického blogaře. Tedy v mém případě blogařku. "Nadšedesátku", jak říkám, v té době ještě dost při těle, žijící na venkově z rozhodnutí života a pár lidí okolo. S technikou počítače jsem už uměla, celý život jsem taky psala o životě. V učilišti jsem tvořila časopis, ještě na ormigu množila jeho články a obrázky. Takže jsem k psaní blogu nepřišla pisatelsky panenská. Teď jsem najednou dostala příležitost.

První články ilustrují těžkosti složitého porodu mého blogování. Tak jak jsem si blog sama bez zkušenosti nastavila, mi moc nefungoval, vytištěné články jsou asi doteď s mikroskopickým písmem, jak se občas dozvídám. Text po načtení článku si musím posouvat posuvníkem, abych vše viděla - no technikálie, jak říkám. Divné slovo, ta koncovka "ie" jakoby představovala potíže, něco nevábného, nechutného a nevoňavého. Pro mě teď už nepodstatného. I moje sestra - internetová začátečnice - mě v mém zoufalství překvapila konstatováním, že si můžu pro čtení i tisk nastavit písmo i tisk a další dovednosti, kterými ani teď příliš neoplývám. Ale ať. Jsem tu pro psaní!

A taky vím a ráda chválím, že v nouzi nejvyšší po mém volání SOS mi pomohli "adminové", jak láskyplně a s uznáním říkám kamarádům blogovým učitelům a pomocníkům. Mými zoufalými neznalými zásahy zmršený blog, kde už pomalu nic nefungovalo, po zavolání o pomoc mi zresuscitovali. To jsem byla šťastná! Veliké díky!

A teď dokonce čekám na blogovou maturitu, kdy budu možná přijatá do Autorského klubu. Kamarádky mě postrkovaly, abych se tam přihlásila, proč tam už dávno nejsem? Dala jsem se přesvědčit a za pomoci jejich návodných mejlů jsem to napočtvrté zvládla. Zde mi taky pomohl admin z AK, podpora nás nejistých psavců funguje. I za tento počin díky.

Přece jen jednomu volání odolávám. "Všichni přece musí být na Facebooku!" vidím všude. Ne, já nemusím a nebudu na Facebooku! Veškeré kamarádky informuji, že mejly Facebooku s informací, že "ta a ta" mě tam hledá a chce mě tam, házím do spamu. Chtějí tam moji fotku a stejně mi i přes několik pokusů nejde se registrovat. Nevstřícný člověk ani nevstřícný velko"book" moji přízeň nezískají, i kdyby tam byli všichni. Facebook je beze mě a takovým i zůstane.

Za půl roku jsem zhubla o 27 kilo, ztratila své dva synovce i naši milovanou fenku Kitty. Půl roku mého života se bez závoje a klamu promítlo do článků mého blogu "doufám-počteníčko". On se měl původně jmenovat "Diviznačka", nadpis prvního článku se mi někam ztratil a dlouho jsem ho nenašla. Admini mi vysvětlili, jakou cestou se dostanu na svůj blog s názvem "doufám-počteníčko"! Koukala jsem jako rorejs, hle kde se objevil nadpis úvodního článku!

Poslední dnešní informace mi vyrazila dech. Můj žebříček mi ukázal čísla 45-63-212! Je neděle, víkend, řada lidí se až dnes dostane na můj blog, aby třeba zjistila, že jsem tam už dva dny nedala ani čárku. Ale taky může být překvapená, když tam najde třeba i jedenáct článků. Stálé blogařky i blogaři ví, že mě někdy chytne "psavá" a to pak není pomoci, sedím ve vymrzlém obýváku a zmrzlými prsty datluju co mi situace přinese. Jakákoliv ptákovina za chvíli přistane na blogu, to je pak úroda. Nevařím, nepochoduju po krajině... Můj milý Pepíno to pozná - a jedná. Za chviličku už slyším šarovat kotel, ani ho nečistí a už topí, psavé by zima ublížila! A on chce být slavný, jmenovaný v článcích o jeho výrocích. Chce slyšet, jak jsem popsala obtíže věku a kiksy, do nichž mi pozorně připravil cestičku! Znám nevinně potměchuťský úšklebek uspokojení, jak jsem do jeho jámy spolehlivě zahučela! Milovaný Pepíno.

Píšu zde, jako bych byla nějaká výjimka, exot. Ovšem co vím stejně jistě je to, že takové a takoví jsme blogaři všichni. A to je dobře. Naše zpovědi a vtipnosti i úlety spolehlivě přitáhnou další takové psavce a živáčky. Co jsem se jich nahledala s tím, že se nenajdeme! Už vím, že ani hledat nemusím, přiletí mi formou komentářů samy a sami. Jen je důležité to srdíčko v blogových výpovědích! Jsme každý jiný a současně stejní. Rádi se svěříme a taky nahlédneme k sousedům. Proto to přece dělají! Systém blogu to umožńuje, jen to chce čas. Za toho půl roku už se orientuju. Přestala jsem taky smutnit nad mrkavými a barevnými obrázky. Na moji žádost o vysvětlení mi pomoc nepřispěchala a tak to nechávám tak. Fotky tam časem budou, až zjistím, co k tomu potřebuju. Zatím investuju čas a nápady do pouhého psaní textů. Barvy dávám do líčení písmem, zatím mě to uspokojuje.

Do dalších dnů si přeju klid na psaní i na život. Zatím to jde. Zima s vynuceným klídkem přejde, zase budou témata o přírodě a venkově a živočíšcích, jak to mám ráda. A samozřejmě - o svých lidech, mezi které počítám kvalitní blogaře a blogařky. Ať i jim se neduhy a nemoci a těžkosti vyhýbají, aby mohli v klidu psát o životě a psaní. Jako já.

Kitty



Bělounké čáry

6. února 2011 v 13:36 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
V živé paměti máme v těchto dnech atentát na moskevském terminálu letiště Domodedovo. Možná proto si více všímám bílých čar po letadlech nad svou hlavou...

Už druhý den jsme vyjeli do města a divadlo nad našimi hlavami nebylo možné přehlédnout. Vzdušnou čarou nedaleko máme letiště, jedno z mála aktivních, o kterém vím. A tak mi ani nepřišel divným povzdech Pepína, že tím atentátem rozplašili atentátníci naše letecké vrabce. Vypadalo a ještě to vypadá, jakoby všechna letadla přežívala ve vzduchu, protože jejich pozemní základna je v ohrožení. Ve vzduchu na naše kovové ptáky atentátníci nemají!
Oni snad i tankují za letu!

Možná naši stratégové usoudili, že když jsou v ohrožení, bude lepší je držet ve vzduchu. Při kvalitě našich vojenských odborníků možná někdo rozhodující je na místě, které tuhle strategii podporuje. Důvody si můžeme domýšlet - možná ochraňuje lobované sklady kerosínu! Možné je ledacos. A my obyčejní lidé zákruty našich vysokých odborníků chápat nemusíme. Na to přece máme odborníky!

Jako divadlo je to pěkné. Tolik bělounkých narůžovělých šipek jen tak neuvidíme. Zatím je to jen krása na obloze. Jenže já cítím za tímto obrazem i temnou hrozbu. Hrozbu nepoznaného násilí a nespravedlnosti na lidech a z ní vycházejícího aktivního ničícího násilí. V dějinách akce pořád vyvolávala protiakci. Kdy už převládne vlídnost a rozum? Ráda bych se dožila doby, kdy by tihle kovoví stříbrní ptáci vozili na výlet natěšené rodiny, aby z výšky viděly naši matičku Zemi. Zemi učesaných polí a rozčepýřených korun opečovaných stromů. Aby tito ptáci mohli klidně přistát mezi moderními udržovanými letišťními světly a lidi z nich odejít po svých do bezpečných domovů. Odejít rodiče vedle klidných dětí a nehledat únikové prostory k přežití. I proto jsem docela ráda, že žiju tady a teď v malém Česku na jeho venkově...

Kitty


Fenomén modráky

6. února 2011 v 13:09 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Modráky - pracovní oblek do špinavých a nebezpečných provozů. Za mých mladých časů ve městě i v dílnách obyčejná věc. Dokonce se fasovaly jako ochranné prostředky.

Myslím si, že kdyby byly "modráky" coby téma týdne, ještě dnes by zahltily celý blog. Máme je spojené s prací, tedy dostatkem práce. Ještě z doby, kdy lidi v nich chodili celí ušpinění, a to ani nevnímali, že vlastně šťastní! Práce byla samozřejmostí a dokonce - pod sankcemi se hlídalo, aby byl každý zaměstnaný. Dnes jsou lidi zaměstnaní, ale mnohde chodí po dvorech v čisťounkých modrákách, protože se pořád třesou strachem o tu tehdejší samozřejmost. Co se třese, na tom špína nedrží.

Já teď chci psát o modrákách jako fenoménu mého života na dědině. Já sama jsem se vyučila a čtyři roky frézovala obráběcí nástroje i přes průsvitky rychlořezné tvarové nože. Takže jsem si modráků užila a vím, jak se v nich žilo. Později jsem je měnila za pracovní pláště, abych skončila zase u modráků. To když jsem pomáhala stěhovat rozsáhlou učilištní výdejnu nářadí jako její mistrová. Aby po roce od mé výpovědi strojírenské učiliště zkrachovalo. Ach jo!

Svým vlastním rozhodnutím jsem se přesadila na dědinu. Lákal mě tam mužský v modrákách. Můj minulý manžel taky nosil modráky, jenže ty přinesl po týdnu práce ošoupané na zadku, jinak byly čisťounké. Pořádné práce se snad ani raději nedotýkal. Takový levoručka, ať je mu moje paměť lehká. Zato Pepíno...

Nosíval modráky špinavé a docela si myslím, že když se po letech někdo na něho zeptá, tak se mu dostane odpovědi, že to je ten v té rádiovce a špinavých modrákách. A to už je bratru skoro deset let co důchodcuje. Při vší lásce k němu - ty modráky skoro tekoucí šmírem mě hrozně štvaly. Nedal je a nedal vyprat. V nich odcházel do práce, přicházel a až do usnutí v nich přežil celý den. Myslím si, že vlastně i celé týdny. Díry od svařování jsem pečlivě látala, za dobu životnosti byly ty záplaty tři na sobě - třeba! Než se mi podařilo je někam schovat a nastrčit mu jiné, sváteční, nebo je před jeho odchodem namočit v umývadle. Sváteční zase ne proto, že by je nosil ve svátek. To proboha ne, do kostýlka nosil (a dodnes nosí) kalhoty se záložkama čekající vodu. Nové krásné černé drahé tenké "skoro moderní" kalhoty mu visí v jeho skříni, ale znáte to, na sebe je nevezme.

Tyhle sváteční jsou čisté, ještě se na nich lámou puky od letitého uložení. Vždyť tam roky pěkně vedle sebe čeká devatero kompletních šitých nových modráků i pár spodních dílů. Kdysi si je nechal na svoji nekonfekční postavu našít v nedaleké fabrice. Ušité modráky existují, šicí dílna na jeho modráky už dávno ne.

Ještě abych vysvětlila "sváteční" - ty si bere na sebe před cestou na úřad, do obchodů a někdy i sto metrů pro jídlonosič. Sedne pěkně na kolo a už drandí. Na těch sto metrech potká souseda nebo sousedku a jídlo už stejně doveze studené.

U nás jsou modráky i tématem konverzace, setkávání a hrdosti. Máme zde mladého muže, pro něhož jsou jeho nové modráky vrcholem luxusu. To pak obchází naši malou skrumáž domků a na koho natrefí, tomu se chlubí novými modráky. Přitom on stačí pochválit i modráky konkurence, někdy je jeho soud o špinavých a děravých modrákách dost přiléhavý. A znovu je adresátem nelichotivých hodnocení pracovní oblek mého "nejupracovanějšího."

Dlouholetá tradice Pepínových modráků ale nepokračuje. Rotace špinavých za čisté se zrychlila. Už se nestydím špinavé uklidit a nastrčit za ně dočasně "sváteční". Už taky častěji zaskřípá úložný prostor a jedny nové se dostanou už napořád na světlo světa. Záplata na díře je nanejvýš jedna, zřídka látám díru na záplatě. Konečná pro jeho nejstarší modráky: po vyprání ještě někde skryté čekají na bílení domu nebo natírání dřevěných částí vrat a stěn vyjetým olejem, případně stříkání plísně na verandě Savem.

Jen pořád nechápu, jak to dělají ostatní mužští u nás na dědině. Normálně je taky občas zahlédnu v modrákách na frajplacu, na cestě do práce nebo pro jídlonosič. Ale co mi nejde na můj starý rozum: jak to dělají, že při špinavé práci nebo na traktůrku mají čisté modráky?

Je snad jasné, že proti modrému pracovnímu oblečení našich mužů nic nemám?! Proti modrému opravdu ne. Jen proti černavému hadru plnému trojitých záplat, které ani při nejlepší vůli do praní nedostanu jinak, než že je před jejich oblečením protáhnu pod proudem vody nad umyvadlem. Pokud se samy nerozpadnou...

Kitty


Slepičí příběh

5. února 2011 v 19:32 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Odpoledne koukal můj nejpozornější na ženský tenis. Potom se najednou zvedl a vyšel ven. Za chvíli přišel celý červený a vyjevený... Nevěřícně vrtěl hlavou. Po chvilce se mi svěřil, že neuvěřím, co se mu právě stalo. Mám to napsat na blog. A mám si vzít pořádný papír, je to složitý!

Ráno vždycky otevře slepičkám dveře kurníku, vypustí je na dvůr a po nějaké chvíli je zažene do kůlny. Teď v mrazech jsme se dohodli, že kurník bude zavírat, aby tolik nevymrzl. Už nekontroluje, jestli vyšly všechny pipky.

Teď z něho vypadlo, že večer šel už pustit slepice zpět na dvůr. Obvykle přitom otevře vrátka mezi dvorem a kůlnou, v ní popadne misku s naklíčeným zrním, v mrazu ještě napájecí kbelík s vodou, zrní dá ještě na dvůr. Slepičky si projdou do dvora nazobat se trávy. Při cestě do kurníku si ještě zobnou a postupně se usalaší v kurníku.

Dnes tedy šel večer pustit slepice zpět do dvora. Ještě než šel otevřít vrátka, "šetřil kroky" a prvně šel otevřít kurník, aby tam už pak nemusel jít. Jen dveře otevřel, vypadla mu k nohám černá slepička. Vyjeveně na to koukal. Skoro bezvládná - asi žíznivá, hladová, zmrzlá. Chtěla jít snášet a ztuhla u dveří. Ulekaně ji chytil a vynesl na dvůr. Rychle donesl zrno a snažil se, aby si zobla. Po pár zrnkách ji zase chytil a odnesl k napájecímu kbelíku s vodou, aby se napila. Ale dřív než se napila hledala hnízdo. Čtyři košinky prošla a za chvilinku snesla vajíčko. Koukal na to, nechápal...

Doma jsme to dohromady dali. Ráno ještě rozespalý v šeru otvírá kurník a po chvíli jeho dveře zase zavře. Venku přítmí, uvnitř tma - nevšiml si, že tam ještě chrupe jedna černá slepička. No zaspala.

Věřím, že po téhle zkušenosti už vždycky ráno do kurníku hodí oko!

Kitty




Komentáře na druhou

5. února 2011 v 18:11 | Kitty |  Život mého blogu
Píšu dlouhý a složitý článek. Uložím a jdu se kouknout na mejly. Pět komentářů...

Koukám na ně, nakonec se prokliknu k jednotlivým článkům a píšu reakce na ty komentáře. Jsou na tvorbu křížal, uvažujeme nad radami, co s jablíčky na jaře. Jedna reakce, druhá reakce a ještě jeden dodatek k mé předešlé reakci. Pak zase přecházím na mejly. Koukám a nevěřím očím - další tři nové komentáře - nějak mi to rozum nebere.

První mejl - moje reakce na první komentář. Druhý mejl - opět moje reakce, tentokrát na druhý komentář ke stejnému článku. Mechanicky kliknu na poslední mejl - další můj text, reakce na první reakci ke druhému komentáři.

To koukám! Tak milí adminové mi posílají moje reakce na komentáře u mých článků. Přesněji automat posílá. To se mi to v mých mejlech množí! Já napíšu u mého článku ke komentáři reakci, uvidím ji napsanou u článku a to stejné mi vyskočí u mně jako informace o novém komentáři u článku!

Vypadá to složitě? To jsem si tak nastavila - KAŽDÝ komentář mi přiletí jako informace o novém komentáři do mých mejlů. I o mé reakci k cizímu komentáři!

Ráda vidím nové mejly. A tak, když budu smutnit, že nikdo nepíše k mým článkům komentáře, kliknu si na svůj článek a napíšu si tam svůj komentář. A najednou mi přiletí nový mejl. Perpetuum mobile! Objevila jsem si Ameriku. Sama sobě jsem ji objevila. Co si neuděláš...

Kitty
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU