Březen 2011

Jak dál?

30. března 2011 v 10:08 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je jaro a je tu kontejner na neskladné věci. Navíc v dohledu rozbourání baráku kvůli sekání elektriky...

Je mi jasné, že kontejner je jednoznačná příležitost zbavit se zase další části věcí, které dosloužily, ale se kterými se Pepíno nechce rozloučit. Přesněji řečeno - neřeší to. Ale mě to při každé rošádě v domácnosti štve. Krámy, rozměrné krámy, poškozené, nahrazené novými. Ale podle filosofie opatrného vesničana - co kdyby byly potřeba?

Zde je řeč o dvou čalouněných křeslech. Asi před deseti lety jsme si je koupili, protože tehdy jsem vyhodila stará čalouněná křesla ještě z mého bydliště. K nim jsem jedním vrzem pořídila dvě pěkné podnožky, abychom si zdravě podložili svoje opotřebované nebo unavené nohy. Od té doby... Já mám vyměněné koleno a Pepíno kyčel. Křesla jako taková jsou opotřebovaná, u jednoho dokonce krachla kostra, když do něho jako závory padalo moje stodvacetikilové tělo. Obě jsou apartně zastlaná mezi peřinami na starém rozkládacím gauči v zadnici. A podnožky? Já na jednu nohy dávám pořád, ale taky na ní sedá čuba při česání před vycházkami a na druhém někdy leží jeho modráky a ponožky, pokud je nepověsí na kapačkový věšák kvůli Betty. Tak to na dědině dopadá!

Zadnice. Opravdu - čtete dobře. Zadní světnice dostala toto podivné jméno. Je to sklad. Asi před dvěma lety v záchvěvu racionální přestavby nábytku jsem udělala pokus zútulnit tuto mornu na pokojíček, moji trucovnu. Je v ní první počítač, ale taky hrozná zima. Je tam "zamrzlý" ventil topení, nejde pustit. Počítač je archívní, v něm jsou první léta mých každodenních záznamů, ale do nového počítače se mi to nepodařilo (ani odborníkům) převést. Stejný soubor v T602 v novém počítači jde dopisovat, ale nejde vytisknout, i některá písmena (ú,ů, s háčky a čárkami a podobné) se nedají napsat. Asi by to chtělo odborníka, aby vysvětlil a upravil. Hledala jsem, ale všichni krčí rameny.
"T602? To už nikdo nezná!"

Pro úpravy by to prý chtělo instalační disketu, ale kde ji brát, když jsem si to tenkrát koupila už nainstalované. A dcerka, co mi to prodala? Dělal jí to její otec a ten už taky neví. Vyhodit ho nemůžu, záznamy mi nikdo nepřevedl. A víte, jak je dobré přesně vědět i po létech, kdy jsme dělali střechu? Nebo kdy sousedce dovezli psa? Ale zpět...

Máme zastlaná dvě nemoderní (ale co kdyby byla potřeba) čalouněná křesla. V dohledu kontejner, který by je klidně pojal do svých útrob a "zadnici" by se ulevilo. I nám při odlehčování pokoji, ve kterém budou sekat elektriku. Něco musíme vystěhovat ven, něco zůstane uprostřed. A odborníci se prý tam budou pohybovat svižně, aby to za pět dnů stihli. Teď jsme u jádru problému. Křesla vyhodit nebo stěhovat na půdu, zakrýt a trpět je tam až... se zase jednou naštvu a stejně skončí v kontejneru, prožraná myšmi. Co mi radíte, moudrá blogová obci? Nebylo by lepší vytrpět si martýrium obtížného rozhodnutí teď? Protože to není poslední problém! Bude třeba ještě přesvědčit váhavého bytného, aby zprovoznil nebo nechal zprovoznit ty prožluklé zamrzlé ventily v domě. Jsou už tři a štve mě to už roky. Když se chci sprchovat, můžu otočit ventilem a zatopit si, ale už to nezavřu a pro ten večer je hotovo! Je nejblíž kotli a sežere všechnu teplou vodu dalším třem pokojům.

Zlatej panelák! A "podmíněně" zlatej Pepíno! On je v jádru zlatej kluk, ale rozhýbejte ho k akci. Léta jsem brblala na elektriku (), dnes je v dohledu. Léta při malování žehrám na obří zastlaná křesla. Dnes je v dohledu prázdný kontejner. Co s tím? Poraďte prosím!?

Kitty

Pořád se něco děje

28. března 2011 v 19:39 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Poslední dobou se dějou věci...

Včera jsem vzpomínala, jak se mi nedařilo odeslat sčítací formuláře. Dnes můžu konstatovat, že je na několik pokusů hotovo. I proto, že neustále vypadávala elektrika a s ní počítač. Ztratila jsem trpělivost a přesvědčila svého majitele nemovitosti, aby volal poruchovou službu, ať skouknou, kde je chyba. Nebylo možné nic dělat, každou chvíli to vypínalo. Přijel technik E.ON a musím chválit. Pásl se tady na tom víc jak hodinu, čistil, zkoušel na sloupě, pak hlavní vypínač. U toho byl kryt celý opálený, vyčistil, zaizoloval cosi, prý "celá elektrika je na nic, chce to celý rekonstruovat"! Tak se nám potvrdilo, že když jsme to domluvili na PŘÍŠTÍ TÝDEN, měli jsme v nose. Ještě se stihne menší DPH a vůbec - konečně to bude v cajku, jak má být. Ono tady na dědině - dokud to nekrachne, tak je to "dobrý". S tím nesouhlasím, hlavně když se pořád dějou takové nepříjemnosti. Ještě bychom se jednou divili, že vyhoříme (proboha, abych to nezakřikla, ten týden by to mělo ještě vydržet)!?

Ono to dobrý není pořád, slyším v reproduktoru pořád to lupání, ale držím si palce, snad to vydrží. Chtěla jsem se podělit o svou úlevu. Jednak že nejsem takové dřevo, abych nezvládla techniku při posílání "sčítání", je možné se s tím poprat. Navíc když se tam objevil banner "sčítání", na který když se klikne, tak už je to i pro laiky snadný. Když jsem zajistila, že zrovna jde elektrika. A za druhé - konečně se můj nejváhavější přímo u odborníka přesvědčil, že "je čas, Pepíno"! Ještě týden vydržet, pak týden rozbabušený barák, ale nakonec stav bezpečí a zajištěnosti. Moderní elektriku budou vesničané ještě závidět! Já budu moct klidně blogovat, Pepíno klidně koukat na neohrožovanou novou LG telku a snad pak už bude všechno splavně fungovat. Jako klaďasové, co mají všechno podle foršriftu!

Už víte všechno, co se u nás dělo a bude dít. Prosím, držte nám palečky, ať se záměry zdaří jak mají. Klidně se pak pochlubím, jak bylo všechno snadné a jak málo ten špás stál. Zase nějaký pokrok na dědině. Aby byl!

Kitty

Nový čas

27. března 2011 v 10:16 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes je neděle 27. března 2011 a probudila jsem se zvlášť brzo...

Probudil mě pohyb. V průběhu probouzení jsem vnímala, že vedle našeho letiště je živo. Můj bytný už skládal peřinu na denní způsob, potom odešel. Koukla jsem na budíček - čtvrt na šest. Co to dělá? Je mu špatně? Byl to hodně brzký čas na vstávání. Po chviličce jsem se vyhrabala a zašla do obýváku zeptat se, co se děje. Prý nic. Musí vstávat, aby všechno stihl. Bylo moře času, on ráno pouští slípky a než se pak obleče k odchodu do kostýlka. Zalézám do betle; já vstávám až v půl sedmé, kdy mi zazvoní budíček. Ještě poslední pohled na budík a zavírám oči.

Už jsem pořádně nezabrala, za chvilku slyším odbíjet jeden úder, to bude půl šesté. Stejně mi to nedalo. Nakonec jsem zdřímla, ale hodiny jsem bít slyšela. Podvědomě počítám kukání - sedm. Něco není v pořádku! Jak to, že sedm. Na budíčcích v dohledu je šest!

V hlavě mi to šrotí. To není možné! Co se to děje? Všude spořádaně ŠEST. Nedalo mi to. Vylámu se z postele a jdu do obýváku vyšetřovat, co se děje. Tam se ptám Pepína, jak to, že hodiny bily sedm hodin?! Pak mi padne pohled na hodiny v obýváku. Je na nich něco přes SEDM hodin! Pepíno se uculuje a mně to začíná pomalu zapalovat. No co, je tvrdě před devátou, a já sova se mentálně budím v devět hodin. Pane bože, no jo!

Můj skřivánek dnes už od rána funguje podle LETNÍHO ČASU. Už večer zaregistroval, že dnes ráno bude všechno podle letního času. Já ne. Vždycky předtím jsem to věděla z televize a rádia a bylo mi to jasné. Už večer jsem přeladila všechny hodiny, hodinky, budíčky a diář na letní čas. Ráno jsem vědomě vstávala podle nového času, všude to už bylo. Ale včera večer jsem se rozčílila a vletěla do postele hodně brzo, na informace z médií ani nedošlo. Protože...

Protože jsem vyplnila sčítací archy už dřív a tohoto večera jsem mínila sčítací formuláře odeslat internetem. Jak jsem bohorovně sčítací komisařce nahlásila. Ještě večer jsem hodila slovo se sousedem, internetu a podnikání znalým. Jestli už odeslal sčítací archy internetem. Prý ne, donese to na poštu. Nic mě nevarovalo, víc se o tom nešířil. Já večer nakopnu PC a mínila jsem to odeslat - řádná občanka povinnosti znalá. Jenže ouha. Začalo mě to informovat, že ke stažení formuláře musím to a to, ale napřed zkontrolovat, jestli mám "program Adobe 9 a vyšší", protože jinak mi to fungovat nebude. Zkoukla jsem, mám osmičku, proto mi program www.scitani.cz zdarma stáhne devítku. Objemný program jsem si stáhla, trvalo to kolik minut. Ještě před instalací další informace: možná bude potřeba vyřadit na chvilku antivirový program, dál je třeba nainstalovat prohlížeč Google, nějaký jazyk Jawa script. A už jsem v tom jela. Google se mi tam sám nějak dostal na lištu a žádal instalaci Google jako domovské stránky!!! To jsem morálně odmítla, můj prohlížeč IE už mám zmáknutý - další prohlížeč NEE! Těžko se dal odstranit, to mě naštvalo. Stránka formuláře byla vidět, ale fikaně pod těmito příkazy. Zkoušela jsem napsat heslo z mého formuláře vpravo i vlevo, přes různá varování z nezabezpečeného stahování stránky...se mi to nepodařilo. To už jsem pěnila. Poprvé zaznělo: dáme to na poštu, to nejde! Tak ještě další kolečko všech instalací a pokusů. NEE - tak ať mě všichni ve statistickém úřadě s novotami milujou!

Plná zlosti nad nezdarem slíbeného odeslání sčítacích archů internetem jsem všechno odinstalovala a PC vypnula. Já stará rachotina jsem sčítací komisařce tvrdila, že jsem přece nějaká pružnice, odeslat to po netu je přece brnkačka! Teď budu za blbku. On soused asi věděl své a tak mě nevaroval. Co kdyby se to MNĚ podařilo o zase on byl za blba! Chlapi jsou ješitní a já ho mám dodnes za svého počítačového guru.

Vidíte, jak je dnešní článek plný smajlíků? Protože jsem utrpěla počítačový i mentální neúspěch. A události hned ráno? Nedostatek včerejších informací a nepříprava na ráno zavinila můj ranní trapas. Zeptat se Pepína, co se to děje, jsem šla kolem kukaček. Kdybych na ně koukla, uviděla bych tam SEDM hodin! Jenže ještě rozespalá jsem se kolem nich prosmykla a došla si pro "takyinformaci" od mého šibala Pepína. Tentokrát byl king, protože se mu podařilo pořádně mě doběhnout. Mohl si to spočítat, protože procedura přestavování všech hodin včera neproběhla, já ráno mentálně "před devátou" - to mohlo dopadnout přesně tak, jak to nakonec dopadlo. Spolehlivě! Asi se dobře bavil, to si živě představuju. Ach jo, ty novoty na internetu!

Aspoň že to mám na co svést!

Teď snad jen poslední informaci. Příští týden budeme předělávat elektriku v celém domě! Už delší dobu nám poblikává světlo, vypadává televize i počítač. Odešla mi základní deska počítače, každou chvilku zhasne telka - je asi něco špatného v domě našem! Proto zde včera byl odborník a zítra nastane něco jako stěhování, malování a vyhoření v jednom. Celý týden bude nouzový stav taky v mém psaní na net. V klidu psát nebudu moct, stejně by to za moc nestálo. Všechno šťavnaté, co se uděje, popíšu AŽ...

Držte mi palce. Co je dnešní trapas proti příštímu týdnu! A to ještě se děsím, že nakonec zjistíme, že příčina nestability elektriky je v něčem jiném. Podle zákona schválnosti - když něco může být jinak, tak...

Kitty



Kde je pravda?

23. března 2011 v 11:33 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
K tématu týdne Trest smrti bych dnes měla polemickou úvahu...

Právě do nových zpráv naskočil titulek o tom, že "vrah" Aničky z Tróje zemřel. Čecháčské uvažování s radostí konstatuje, že "dostal, co zaslouží", že "asi si uvědomil, co by ho čekalo ve věznici po vraždě dítěte". Jenže - co když je to jinak?

Zemřel člověk po zoufalém aktu. Podle mínění "většiny lidí" jasný vrah dítěte. Já jsem ale zásadním nepřítelem všeho, co mi k uvěření předkládají bulvární média. Dokonce od počátku mi v mysli bliká varovné červené světelko:

"Pozor, je to pod vlivem "všichnismu!"

VŠICHNI prý vědí, že když se našlo tělo dívenky, je jasně vinen tento muž, snad prokazatelně přítomný na místě činu. Od počátku vidím a slyším, že "všechno svědčí" o vině příštího vraha! Stále mi někdo z médií dával a dává k uvěření, že tuto dívku zadržoval a později vraždil právě TENTO muž. Co na tom, že je to zloděj, což mu bylo prokázáno. Proč by měl zrovna on být zločincem, když se jako problémová osoba potuloval zrovna tady a ve stejném čase?

Stačí sledovat reportáže televizních štábů v jeden jediný den nálezu tělíčka v Tróji. Policie nic neuvolnila, ale reportéři stále dokola dotírali pro informace. A když je nedostali, tak si je vyrobili. "Chtění" senzace přinášelo různé úvahy, konstrukce a tvrzení... A to, co snaživí reportéři na místě zplodili, je nám teď servírováno jako skutečná pravda, doložená archivními záběry. Zlodějům opravdu bytostně nefandím, taky jsem byla okradená a vím, jak okradeného taková skutečnost ponižuje. Ale odmítám "a priori" naletět na obrázky bez důkazů.

Můj pohled na téma týdne je polemický, protože je tématem týdne zrovna TREST SMRTI. Při některých činech zrůdných vrahů vydechnu se VŠEMI

"dala bych mu trest smrti!"


ale odmítám se zařadit do čecháčkovského davu, který hned dává trest smrti každému, koho štvou média pro svoji sledovanost! Jen pro napětí, které přitáhne pozornost diváků. Všímám si, že "vždycky" je někde u takové zprávy reklama na jakékoliv zboží! "Nejúžasnější zpráva" přiláká k sledování "nejvíc respondentů". Tahle pokoutní snaha inzerentů v pozadí zpráv (i třeba před pořadem, v průběhu nebo na konci) mě drží ve střehu. Navíc když se štvancem médií stane konkrétní člověk!

Dnes zemřel člověk pod tlakem okolností. Pro mě "mediálního obvinění". Je možné, že cestu sebevraždy volil i pro tento nelidský nespravedlivý tlak veřejnosti. Jsem daleka toho bránit šmejda. Ale dávám si všestranný pozor na to, abych ke svému názoru nebyla dotlačena médii. Na padesát procent je skoro jisté, že tím vraždícím šmejdem nebyl on. NIKDO mu vinu neprokázal. To, že byl v okolí a všimli si ho svědci (navíc pokud byli věrohodní, víme, jak nepřesně si člověk vybavuje skutečnost) ještě nic nedokazuje. Pak se najde tělo, tohoto člověka zavřou, nemá spojení se světem, útočí na něho vyšetřovatelé, spoluzadržení, odezvy médií - nemá nikoho, kdo by mu věřil, poslouchal ho, "důkazy" dával do souvislostí. Snaha světa kolem něho je najít viníka - zde tuším, že "za každou cenu!" Mizivou váhu by u lidí měl avizovaný dopis na rozloučenou sebevraha, protože se nepřiznal. Pokud neměl k čemu, stejně ho média budou za vraha považovat. Jakou by měl budoucnost? Davy reportérů, dotírajících na nevinnou "zrůdu!" To už si raději hodil provaz! Nedivím se mu a hrozím se toho, že bych se nešťastnou náhodou dostala do šroťáku senzacechtivých médií. Udělala bych totéž. Už bych nemusela poslouchat čecháčkovské "důkazy"!

Nesuďte podle důkazů médií. Můžete dopadnout tak, že omylem dostanete "nejvyšší trest", protože u nás trest smrti není. A raději rezignujete...

Kitty

Výřezový rok

23. března 2011 v 10:40 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Rok 2011 bude pro mě rokem vyřezávání náletů a remízků v okolí naší vsi...

V letošní zimě bylo hodně dlouho málo sněhu a získala jsem zkušenost, že se při takovém počasí vrhnou síly podniků i majitelů pozemků na kultivaci dřevin. Umrzlý terén dovolí vstup na mnohdy podmáčené nebo jinak nepřístupné části remízků. Zimní doba dovolí také využít lidskou sílu zemědělců na práce, které se v létě pro zaneprázdnění lidí nestíhají dělat.

Při našich cestách do města vidím letos masivní vyřezávání starých stromů podle silnic. V zimním období je to možné dělat vzhledem k vegetačnímu období, kdy stromy i náletové dřeviny odpočívají. Celé kilometry silnic přišly o staré ovocné stromy. Ty, které zůstaly, silničáři ořezávají. To asi proto, aby nebránily provozu náklaďáků na silnici a zemědělských strojů ze strany přilehlých polí. Byla bych ráda, kdyby se ponechané stromy dočkaly i masivního prořezání korun, ale to už bych asi chtěla hodně. Nikdy ještě nebyla kultivace porostů tak masívní (ale to je jen z mého pohledu). Na mezích u silnic stojí u hromad větví štěpkovače a přímo tam štěpkují odpadové dřevo na připojené vlečky. Je to moudré. I takový odpad se dá využít. Dovedu si představit, že je o něj rvačka. Asi je možné ho prodat do biostanic, na kompostování i jako surovinu na topení. Tomu opravdu tleskám. Je vidět, že zahraniční zkušenosti z dávných dob v zahraničí palivová a surovinová krize dovolila uznat za potřebné i pro naši zem.

Při procházkách s novým psíkem pozoruju postupnou očistu léta netknutých remízků s náletovými dřevinami v našem okolí. Zmizely přestárlé ovocné stromy a trní na dvou terasách mezi zálivy polí. Už mám dostatek fotek s dokumentací původního a dnešního stavu. Po dokončení celé akce je sem hodím. Z původního neprostupného porostu "trní" jsou dvě rovinky. Od předvčerejška se na vyřezaných plochách původní cesty a louky ohýbají sazečka a sazeč, kteří sázejí pod motyku krátké kolíčky příštích stromů. Majitel odváží vyřezané silné větve a kmeny stromů. S napětím pozoruju, že odvézt tohle dřevo je docela kumšt. Musí být dostatečně umrzlo, aby po zoraném poli mohl jet traktůrek s vlečkou plnou dřevěného odpadu. Pokud se snaží odvážet dřevo po poledni, kdy povrch rozmrzne, je zle. To potom volá SOS a musí mu pomoci velký traktor. Druhý den je na poli Vysočiny vidět v zaříznutých hlubokých kolejích voda. Všechno má svůj čas.

Na uvolněných částech "trní" a bývalého mrchoviště porostou asi kanadské topoly. Nestačila jsem se zeptat, ale doba velí pěstovat na takových neprodukčních plochách rychle rostoucí dřeviny buď ke spálení nebo do biostanic. Část původních remízků zůstala a včera už jsem slyšela radostné hlasy příštích ptačích obyvatel. Svoji příležitost k hnízdění neztratili, budou zde mít i potřebný klid. Kultivace této plochy umožnila odvézt i dost velkou skládku a všechno, co se za léta zarůstání "dostalo" do zdejšího "trní". Zapomenutá krajina omládla a zkrásněla. Ptačí obyvatelé odtud nezmizí, spárkatá ani pernatá zvěř zde svůj domov úplně neztratí. Nevím, jestli to je záměr ponechat část remízků na další roky. To, co zůstalo, stačí podle mě přírodě k užitku. Moudří hospodáři chrání úkryty. Nebo je to jinak? Pro letošní rok to pro ně není důležité...

Tuto úvahu píšu pro moji informaci pro další léta. Nejen pro mě. Řada mých čtenářů se po uveřejnění některého článku ze života na venkově ptá. Na řadu věcí se ptám i já tak jak nastávají. Přece jenom už je málo pamětníků a je třeba se ptát i na očividné maličkosti. Aby člověk-náplava poznal systém. Proč se nějaké věci dějí, jaký mají průběh a jaký význam. A taky pro lidi z města, jimž je řada věcí v mých článcích neznámá.

Dění v přírodě má svoji logiku. I vyřezání remízků a jejich proměna na produkci nějaké dřeviny má logiku. Určitě to majitelé nedělají proto, že se mi projasnění části okolí líbí, že je možné odvézt skládku, že tam najednou můžu vstoupit při trénování nového psíka. Máme tam potřebný klid a můžu pozorovat probouzející se jarní přírodu. Tu mění nejen roční doba, ale i okolnosti, ekonomika a potřebnost. Léta tento prostor nikomu nechyběl. Nedávno také proběhla digitalizace katastru pozemků. I to možná zviditelnilo tento prostor pro úvahy o využití. Všechno zlé je pro něco dobré!

Kitty



Máme malou utíkalku

21. března 2011 v 22:56 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Bettynka se předvedla...

Už jednou jsme nechali naši Betty, štěně nalezenečka, samu doma, když jsme museli odjet. Docela to šlo, tehdy bylo jen drobně hrabáno pod vraty dvora. Dnes jsme jeli tak na tři hodiny. Odjížděli jsme klidně; když jsme zavírali, seděla na známém kabátě s hračkou a kostí na hraní a kousání. Za hodinu a půl jsem měla telefon. Volala sousedka Blanka, že na vsi běhá pes, jestli jsme někam jeli, že to vypadá na Betty. Byli jsme v obchodňáku, tak jsem ji požádala, aby ji chytla a vzala k sobě. Z dalších nákupů už nebylo nic, vyřídili jsme nákup bramborové sadby a letěli domů. S obavami jsme čekali rozebraná vrata, ale skoro nic vidět nebylo. Jasně, odhrabala rozmoklou půdu a jak je malá, tak byla venku hned. Byla u sousedky - když jsem si pro ni přišla, řekla mi, že už ji nikde nenašla. Ale ona se prohlásila; jak mě slyšela, skočila zevnitř až na okno a to je víc jak metr. Takže mám jistotu, že by daleko neběžela. Varovala jsem Pepína, aby ji nebil, protože by nepochopila, proč dostává. A já začala přemýšlet. Ani jsme ven hned nešly.

Máme doma odrostlé štěně, které kdovíčím předtím prošlo. Paní je prý naučila povel "místo" a "zůstaň". U nás má jiné místo a na povely zatím moc neslyší. Rozhodně je nemá zažité a na nás zkouší, co si může dovolit. Takže - začínám zase studovat, jak na štěně. Jenže tohle už není štěně. Budu muset začít od začátku, s povely doma. Na vyvenčení jsem pro přivolání začala dnes s píšťalkou, to taky bude trvat, zatím ji učím na náhubek, aby nežrala kdeco po srnkách a psech.

No, každý nějak začínáme. Ona byla maličká, když byla štěně, kdovíjak se jí věnovali a jaký měla život. U paní před námi byla měsíc a něco a nemohla se jí věnovat, jak bylo třeba. Teď nastupuju já. Držte mi palce.

O dnešní příhodě jsem nechtěla ani psát, ze začátku jsem to cítila jako prohru. Ale ono to jít musí, jen postupně a podle moudré knihy se to musí podařit. Musí, pro ni i pro nás a naše okolí. Před domem jezdí auta, chodí děti a dospělí, nemůže obtěžovat a divočit tak, aby se jí něco stalo. Bude na nás a hlavně na mně, aby dostala výcvik. Aby se nebála, když oba odjedeme. Je to ještě krátce a ona ještě nemá návyky a jistotu, že když se vzdálíme, zase se vrátíme. Nevíme, co si prožila... Ale asi nic moc špatného. Útěk v tom byl, protože se vsákla k paní Marii. Snad se stala obtížným vánočním dárkem, nebo se lekla dělobuchů a ohňostroje na Silvestra. Nevím. Vím jenom, že nám všem začíná pracná etapa vychovat rozcapence mlaďocha k obrazu samostatného psíka. Moc času nezbývá, podle znalce táhne desátý měsíc.

Dnes to byl úlek. Zítra nám začne práce na učení se životu. Budeme se učit všichni. První jarní den nám přinesl jen takové to "tytyty", že na sobě musíme pracovat všichni. Od zítra začne akční jaro. A že bude patřičně akční, to jsme si jisti. Na konci výuky musí být použitelná psí dáma, která se umí chovat a neublíží si. Je to na nás. Tohle jaro začalo opravdu napínavě. A co další dny? Jdeme do toho!

Kitty

Amarylisy

20. března 2011 v 22:02 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Máme doma amarylisy. Začínají kvést, je v tom ale háček...

Z původně tří cibulí nám jich začalo kvést už osm. Víc než pětadvacet je jich menších; zatím rostou a nekvetou. Je to pro mě záhada. Některé jsou taky větší, ale na květ nenasadí. Celoročně mají zelené listy, nezatahuje žádná z rostlin. V zimě jsou v hodně studeném domě bez vytápění, s teplotou kolem pěti stupňů, čili spartánsky přezimují. Mohou být dvou druhů, ale jejich cibule jsem dostala od sousedky Blanky a jí to taky dělají. Část z nich začne kvést až na začátku léta. Tyto kvetou ještě jednou a to na začátku podzimu. Menší cibulky jsou jejich pravé dcery a budou to asi dělat taky. Je v tom nějaká logika?

Mají čtyři barvy. Jsou krásné. Na některých stoncích vykvetou dva, někdy tři různých barev. Na jedné rostlině jsou čtyři tmavorudé květy. Jen ta jedna i její dcery jsou tmavorudé. Ostatní mají květy bílé, lososové, lososově žluté a bíle lososové.

Je v tom i další háček. Kvetou hlavně cibule hodně nahoře vysazené v květináči, plné dceřiných cibulek ještě neoddělených. Když je květináč úplně zaplněný kořeny, dají se do kvetení. Kvetení nepřeruší ani když je přesadím a cibulky jim odeberu. Mám takovou teorii, že kvetou, když rostlina cítí, že je ohrožená nedostatkem zeminy a živin pro úplně zaplněný květináč. Proto rozkvete, aby zachovala rod, kdyby pro nepříznivé podmínky zahynula. Pokud ji přesto přesadím, ve kvetení pokračuje. Právě že nejlépe kvetou ty cibule, které jsou v nejmenších květináčích, může jich být v jednom i víc a mohou být i hodně stísněné.

Máte s jejich pěstováním zkušenost? Je to tak, jak jsem vypozorovala, nebo je to jedno, kdy vykvetou?

Kitty




Křeč v noze

20. března 2011 v 18:02 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Chci se zeptat - znáte křeč v noze?

Včera v noci jsem se probudila bolestí - nohu mi kroutila křeč. Občas se mi to stane. Hlavně v noci. Co s tím? Asi je to tím, že se dobře uvolním a hmotné tělo se překulí tak, že utiskne nějaký nerv či co. Určitě to znáte. Už vím, že když zahnu špičku nohy ke kolenu, může to pomoci. Pokud ne, tak potom se vylámu z postele a třepu nohou, dokud to nepřejde. Ale je to bolest!

Někde jsem četla, že to způsobuje nedostatek hořčíku v těle, občas pamatuju a koupím si Magnezii. Čím to může být, když je to jen občas? Znám pocit předcházející křeči. Jakoby se noha sama kroutila a tuhla. Jó, kdybych byla chlap a začala mi tuhnout noha... čo to trepem, na to jsem zrovna nemyslela!

Je jaká pomoc? Co dobře zabere? Kolikrát se snažím převalit, jinak dát nohu, ale třeba to vůbec nepomůže. Potíže se žilami nemám, tak už nevím. Vím, že pomůže snažit se to rozchodit. To mi jde, poslední dobou rozcházím i jiné nesnáze, ale to sem nepatří!

Tak co mi poradíte? Já vím, každá křeč nakonec přejde, ale vyrovnávejte se s ní na WC, kde je málo místa! Nebo před půlnocí!
Je to téma možná trapné, nechutné. Ale k životu patří. Někdo máte zkušenosti, podělte se se mnou. Budu ráda a předám to dál.
Děkuje Kitty

Chci adoptovat babičku Maňasovou!

19. března 2011 v 17:52 | Kitty |  Vykutálenosti
Chci si adoptovat babičku Maňasovou...

Přečetla jsem si článek o neslavném konci jednoho agresivního kohouta. Nadšená jsem po pár článcích skončila úplně okouzlená u pletených slepiček dokonce na ratanových hnízdečkách. Před Velikonoci - zrovna včas, abych se do něčeho takového taky pustila. Bohužel - tohle hejnko mě přimělo bádat, jak na to. Asi skončím po půlnoci, protože takových "šikulek" i podle komentářů pod článkem je víc. Letos si dávám závazek, že něco podobného ukutím. Jsem sice spíš na vyšívání a drátkování, ale nechám si poradit a půjdu do toho. Vždyť takových slepiček jsem v době velikonoc vidívala za svého mládí.

Nebo - nemohla bych si babičku Maňasovou raději adoptovat? Jsem důchodkyně, "mám málo času". Háčkovat i plést jsem se naučila kdysi v mládí, nikdy jsem to moc nedělala. Tahle krása mě ale uchvátila. Kdo mne znáte víte, že jsem spíše mistr na to, že "bych to udělala". Ale občas se zaseknu a něco ze mne vypadne. Pár ručních prací už mezi přízní koluje, ale opravdu jen pár. Kdybych si adoptovala babičku Maňasovou, dělaly bychom spolu, ona by určitě ráda poradila a slepičky na velikonoce bych měla určitě.

Babičko Maňasová, nechtěla byste mi vést ruku? To by se to tvořilo! Nakonec by z toho něco bylo. Avšak - teď jsem zde dala veřejný závazek, proto bude mým garantem a dozorem a arbitrem Mařenka. Požádám ji, aby mě donutila k tvoření slepiček na Velikonoce. Na letošní Velikonoce 2011, protože mám sklon odkládat. Tohle tedy nebudu ani moct odložit, když dávám slib nejen vám všem, ale i sobě a Mařence.

Do velikonoc je dost času. Do té doby se třeba zmůžu i na digifoťák a fotky mých výtvorů uvidíte i vy. Za černou fotku bez výtvorů bych se musela hanbou propadnout. Snad mě babi povede svými radami v nejistotách kolem tvorby slepičí dekorace. Jinak - ať se propadnu do Západního Německa...
Kitty



Bettex

19. března 2011 v 14:03 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Slovíčko v nadpisu článku budete vidět častěji. Za dnešní procházky mi svitlo...

Naše nová fenka Betty dostala u mě, zatím v duchu, jméno BETTEX. A to proto, že se jmenuje Betty, ale je to současně semtex v psím kožiše. To všechno dohromady je naše asi desítiměsíční kříženka knírače a jezevčíka (snad, protože je nalezenečkem).

Antibiotikum!

17. března 2011 v 23:22 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Včera večer jsem musela na WC, které máme v kotelně. Zjistila jsem, že je tam bílá stěna dýmu, jak se kouřilo z kotle. Při úkonu jsem se vyloženě dusila. Napadlo mě - tak to asi vypadá v plicích kuřáka...
Představte si, že stejně jako člověk potřebují i jeho plíce vzduch s kyslíkem. Nastane ale situace, že plíce musí fungovat - z přijatého vzduchu dopravit kyslík do krevního oběhu. Přitom dostávají stálý přísun vzduchu silně otráveného dýmem z tabáku nebo smogově znečištěho. Co se stane? Jak mohou dopravovat kyslík, když v dýmu je ho minimum a ještě chemicky navázaného na zplodiny hoření!
Kdo to znáte a prožili jste si to víte, jak je to tristní. Stejně intenzívní byl pocit, když mi zahořel olej na pánvi a musela jsem zasáhnout, aby plameny ztratily svoji základnu. Musela jsem nějakou chvíli pobýt v dusivém dýmu. A tohle mají chudáci plíce po celý život kuřáka. Nemohou zadržet dech, případně si dát přes pusu cokoliv, co by přísun dusícího dýmu oslabilo. Kouř z cigaret a podobných médií je ANTIBIOTIKUM! Něco proti životu!

Po plamenech z hořící pánve zbyla na stropě tmavá skvrna sazí a mastných zplodin. Dodnes se mi nepodařilo ji odstranit. Obílený strop budeme muset důkladně oškrabat a znovu obílit. To půjde relativně snadno. Další dávky sazí se nedostaví (snad). Léty zanášené plíce tuhle proceduru nemohou dostat. Snaží se chudáci zpočátku pomocí řasinek usazeniny vypudit. Určitý čas se jim to daří. A pak nastane dušení. Doslova a do písmene. Životadárného vzduchu je málo a dým je dodáván stále. Nejen dým, ale i zplodiny hoření. Ani se mi nechce o tom psát. Chudák orgán dýchání!

Znáte kašel kuřáků? Slyšeli jste už někdy kašel dlouholetého kuřáka? Tak víte, že to je zvuk pláče plic a celého těla. Kuřákovi za jeho zlozvyk ranní dusivý kašel přeju, může si za něj sám. Ale trápené plíce, přidušená krev a všechny tkáně - kdyby měly pořádnou hůl, ty by připomněly kuřákovi, jak je týrá. Ale nemají ji a za celý život se nemohou ozvat protestem až na ten strašný kašel. Divíte se, že se jednou vzdají?
Kouřila jsem sama asi deset let, ale skutečně málo. Pak jsem ze dne na den přestala. A zajímala jsem se, za jak dlouho přejdou následky desetileté otravy mých plic a organismu. Za PĚT LET! Pět let se v mých plicích větralo, pět let narůstala poškozená sliznice, pět let se regenerovaly řasinky. Za pět let se při přísunu normálního vzduchu moje jen málo zasažené plíce zotavovaly.
Už dvacet let dýchám vzduch. Teď dokonce na Vysočině, kde vzdoušek přímo zvoní, jak je čistý a nasycený kyslíkem. A touto úvahou činím pokání. Pokorně se omlouvám svým plicím za příkoří zadýmování při kouření. Současně mám krásný pocit při hlubokém nádechu jarního vzdoušku. To si silný kuřák nemůže dovolit. No - dovolit si to může, ale zhroutí se v záchvatu strašného pláče svých plic. O ten krásný nádech jsem bohatší. I my všichni, kteří netrpí zlozvykem kouření. Jsme bohatší o svěží barvu svých líček. Nenechme převládnout pitomý návyk nad vonným dechem, krásnou pletí a lehkým ranním vstáváním. Nedávejme šanci kuřáckému ANTIBIOTIKU! K tomu nám dopomáhej zdravý rozum.

Kitty



Vietnamci a maturanti nás vyléčili

17. března 2011 v 19:22 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
K ukončení závislosti na kouření mi stačila jedna věta...

Svého času jsem kouřila, abych zapadla do kolektivu, tam kouřili všichni. No, málinko, spíš abych byla trendy, jak se teď říká. Vyučila jsem se frézařkou a nastoupila po dvou letech v továrně-živitelce do učiliště-živitelky na třicet let. Jako plánovačka jsem byla ve středu cvrkotu, musela jsem zapadnout mezi všechny ostatní - kuřáky.

Po pěti letech mě čekala etapa práce vychovatelky. Dostala jsem na starost Vietnamce. Učně strojírenských oborů. Fronťáky, samozřejmě kouřící. U nás ostali zákaz kouřit na patře, potom v pokojích. Přitom já jsem ve své vychovatelně na témže patře kouřila. Jednou mi jejich vedoucí, stejně starý jako já, oponoval. Když kouřím v pokoji já, proč by oni dospělí fronťáci nesměli kouřit taky ve svých pokojích, když celé patro bylo od dalších pater s českými učni jakžtakž odděleno.

To mě dostalo. Došlo mi, jakou má pravdu! Byl zhruba stejně starý jako já, dobře jsme vycházeli a museli jsme spolupracovat. Odpověděla jsem mu okamžitě, na to si živě vzpomínám.
"Tedy dobře, uznávám nevhodnost mého kouření mezi dlouholetými kuřáky".

Chtěla jsem, aby nekouřili v žádných pokojích na našem patře. Vymyslili jsme dohodu: když všichni přestanou kouřit v pokojích na celém patře, aby si neotravovali vzduch, přestanu i já kouřit ve vychovatelně.

Sešli jsme se všichni v naší krásné společenské místnosti a čestnou dohodu jsme spolu uzavřeli. Přímo tam jsem přidala svůj příspěvek k dohodě - přestanu kouřit ihned a nastálo. Oni dostali místnost, kde kouřit mohli: aby si fakt v pokojích neničili vzduch.

Kdo víte, jak to tehdy fungovalo mezi Vietnamci, kteří se přijeli do Česka vyučit, pochopíte, proč se to podařilo. První vlna Vietnamců byli ještě spíš děti papalášů nebo se sami přihlásili. Druhá vlna byli už jen fronťáci. Dostali to rozkazem nebo jako stranický úkol. Vlast potřebovala mistry pro hospodářství, kteří by byli zárukou vzniku jejich zničeného průmyslu a výroby. Těsně po roce 1975, po ukončení války s američany. Měli se vyučit a odjet dělat seřizovače domů. Tohle byla první i druhá vlna, deset "děvčat" a třicet "kluků", jak se tehdy říkalo. Hlavní v této věci je to, že měli nad sebou výhradně vojenské velení. Vedoucí všech Milan byl velitelem všech, zástupce "strany" měl zase stranickou moc. A "nekouřit v pokojích" dostali prostě jako rozkaz!
Byl bezvýhradný, věc byla jasná. Ještě jsme s vedením učiliště dohodli detaily za účasti velitele a nás. Dobrá věc se podařila.

Co z toho vyplynulo pro mne? Od toho dne doteď jsem si nezapálila. Ani jsem neměla nikde bokem berličky. Jsou dosud svědci. Dala jsem čestné slovo dospělého člověka dospělým lidem. Stejně jsem o nic nepřišla, kouření pro mě nebylo nezbytnou věcí. Už jsem byla v jiném kolektivu pedagogů s jiným náhledem na věc.

Postupně s kouřením práskl i náš vedoucí vychovatel. U něho to bylo jinak. Kouřil i čtyřicet denně. Na "vedlejšák" dělal tělocvikáře u maturantů. A jednou se stalo, že v terénu našim drakům-maturantům v běhu nestačil. Neudýchal to. Poradil se s doktorkou a vymysleli systém. Vyhodil otočný popelník, který schoval desítky špačků, při chuti na cigáru vletěl do tepláků a dal si deset kilometrů běhu, který nadpracovával. Čásek somroval o cigaretu, asi po měsíci byl čistý (přesnou dobu už nevím). Už nikdy nekouřil, nezačal, nekončil. Postupně nás bylo víc a víc.

Vždyť "Moderní je nekouřit!"
Kitty




Vertikutátor

17. března 2011 v 10:43 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Máme vertikutátor, heč!

Před domem máme asi tak pět metrů trávníku, pak silnici a za ní obecní rybník. Znalci proletí hlavou situace. "Tráva" přímo před domem musí být pořád přemokřená a je mu jasné, že bez větší péče plná mechu. Na mech možná i v této situaci je účinný vertikutátor. Před asi čtyřmi roky mladá od sousedky si nechala zrekonstruovat zahradu, aby její vzhled byl atraktivní a pohledný. Je to účinné, závistivě vzhlížím k úpravnému místu. Hodně práce zde odpracovala i šikovná majitelka, odborná firma na trávníky odvedla skvělou práci. Zde se taky hrdinsky prosadil právě vertikutátor. Kdo neví, co drobný strojek dělá - prokrajuje noži nebo dráty trávník v povrchové vrstvě nebo rotující válec s dráty na obvodu vyhazuje mech z trávníku mechanicky. A už jsme u dnešního tématu.

S naším štěnětem chodím na louku za našimi, kde se pořádně vyblbne, vylítá a vyprázdní se. Je nadšená, proto jí už dopřávám svobody pohybu. Na vodítku ji dovedu asi sto metrů a vypnu. V posledních dvou dnech jsem jí dala náhubek, aby mi v terénu nežrala fuje lesních zvířat nebo i jiných psů a koček, kun - je tam toho dost. Z dálky jsem už nemohla zasáhnout, píšťalku na přivolání jsem ztratila (o tom ještě napíšu). Pro pohyb mezi lidmi nebo k veterináři musí být na náhubek zvyklá. Kdo víte, co je to učit psa (štěně)! na náhubek, už se určitě pousmíváte. Včera to tak bylo - klubko válející se v kotoulech či rotující, se snahou zbavit se omezujícího a kudlícího náhubku. Stálá kontrola s odměnami udělala své, dnes už to bylo lepší. Ale zpět k vertikutátoru.
Jdu po louce, kde je většinou sama. Jezevčík Astor od Marty už se jí vyhýbá, tak se může klidně rozběhnout. Bude aspoň dobře rostlá a doma je pak klid. Tak já jdu, pozoruju její pozici a činnosti, občas se obrátím o sto osmdesát stupňů, aby zase začala bejčit. Když můj manévr zaznamená, zapne forsáž a jako dělový náboj letí jako blesk do nového směru mé chůze. To miluje a já jí to v průběhu procházky bohatě dopřávám. Dnes měla náhubek a už ho docela přestala vnímat. Každou díru od myší zaznamenala, hrnula nosem po jejich cestičkách a nakonec se dala do hrabání. To knírači dělají úplně nejraději, určitě v ní bude převaha kníračinky. Dnes provertikutátorovala hromadu myších děr, louka je dobře provzdušněná, i když myšičky chytit nemohla.

A já jsem měla čas na svůj "aspoň jeden dobrý skutek denně"! Po minulých větrných dnech a narušeném povrchu cílových remízků je louka plná igelitových jednolitrových pytlíku od modrého mléka - starší blogaři znají. Vrstvy vyřezaných remízků byly z doby před čtyřiceti lety, podle těch typických pytlíků. Pokácené nálety, odvezené skládky a srovnaný povrch uvolnily lehké předměty a ty já teď sbírám, než se náš pes vylítá. Včera jsem ze tří vycházek donesla v ruce tři bakule igelitů a dala jsem do pytle s umělými hmotami. Večer jsem to vynesla a dnešní ranní dávku jsem už zanesla rovnou do kontejneru. Každý krok naší psice dobrý, doma potom leží a je klid.

Moje rada pro hubnoucí - pořiďte si štěně, křížence hrabavých plemen, a máte jistotu, že zamechované prostory budou provzdušněné. Nepotřebujete na to drahou trendy techniku. Stačí myší díry s čerstvým myším pachem a dílo je pečlivě zvládnuté. Nemusí do louky a trávníku přijít chemie "mechostop" ani modrá skalice. Uvažuju, že Betty pustím do zahrady. Děr od myší po zimě je tam dost. Co na tom, že při sečení přijdeme o kotníky. Určitě budou díry i pod stěnou osmi zákrsků s mulčem z našich kůr po řezání dřeva. Je mi jasné, že v tom případě budu rotovat já a s hrábkami provozovat zdravý pohyb. Čeká mě denní shrabávání kůr zpátky pod stromy, v tom jsou mistryně světa naše slepičky, když se dostanou do zahrady. V budoucnu budu mít zdravý pohyb. On není lepší prostředek na slimáčiska než slepice v zahradě! To mi poradili a můžu potvrdit - je to pravda, akorát se nadřu o mnoho víc. Ono sekat trávu plnou rozházených kůr není žádná slast. Trávu v zahradě seká Pepíno kosou, ekologicky, tiše. Mašinou seká až velkou louku - o lovení slimačisků při sekání louky jsem už jednou psala!

Život není peříčko...
Kitty

Změna k horšímu

15. března 2011 v 22:34 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je to možné. V dnešní době...

Léta jezdíme do města M. B. do fotolabu. Léta. Dnes jsem v něm byla naposledy. Rozzlobená z neochotného jednání jsem to panu podnikateli od plic řekla a odešla. Pepíno nakonec žehlil moje rezolutní odsouzení, protože někdo hotové fotky musel vyzvedout. Z další mise, na kterou jsme tam byli vysláni, nebylo nic. Připravená čísla fotek z digitálu prý nebude řešit, protože to nejsou ta, kterým mašina rozumí. Nepomohlo ani, že jsme digitál měli s sebou. Prý je to náš problém, prý musíme přinést nějaká šestimístná číslíčka. Prostě neuspěl ani můj nejtrpělivější a nejchápavější Pepíno. A to si vzpomínám, jak jsme tam rádi chodili.
Ještě snad do loňska tam obsluhovala milá paní, ochotná, rychlá, chápavá, řečná. Rozuměla věci, poradila. Vždycky hned po vstoupení nás hezky pozdravila jako své známé. Kupovali jsme u ní foťák Kodak, v nouzi jsme přiletěli, že nám TO nedotáčí film, proměřila baterii a uklidnila nás. Vždycky tam byla pro nás, hned a s úsměvem. Vyjímečně se nechal vyvolat pan podnikatel, po dlouhé době nevrle vyšel ze zadní místnosti. Ani jednou nás vstřícně nepřivítal.
Snad už rok (ten čas letí) tam paní není. Snížili stavy. Od té doby jsem tam byla víckrát a pořád mě zaráželo chování pana Ž. Nechal se vyvolávat zezadu, přicházel neochotně, nabručeně obsloužil, ale měli jsme pocit, že obtěžujeme. Posledně jsem tam přišla pro novou baterii do foťáku. Dlouho jsem ho volala, potom se DOSTAVIL, ale než se zeptal, zazvonil mu mobil. I když mě velkou ženskou musel vidět za pultem, dal se do soukromého hovoru s mobilem, řešil nějaký mejdan, co nedopadl... Já jsem chvíli stála, pak jsem se víckrát ozvala a nakonec jsem odešla. Dost velkou částku za speciální baterii jsem vydala u konkurence. Asi peníze nepotřebuje. Stejně tam pořád nikoho nemá, kdo by rád chodil k neochotnému a odbývajícímu své zákazníky. On je asi hodně zaměstnaný prací ve fotolabu a těží z toho, že je ve městě jediný.

Stejně nepochopím, jak může v dnešní době přežít. Soukromníci se vám většinou (opravdu si nevzpomínám na nějaký případ neochotného podnikatele) plně, rychle a ochotně věnují, s úsměvem a přidají odborné rady. Opravdu je to dobrá doba pro zákazníky. Proto tolik zaráží tento případ ignorance a nezájmu o zákazníka. Mě to šokovalo tehdy, dnes jsem už předem o výhradách k němu řekla Pepínovi. Když jsme se potom dohadovali, že ho to nezajímá, že to je věc majitelky foťáku, že nedodala správná čísla... Dnes to už byl vrchol, případ v M. B. nemá obdoby. Už se dohaduje o nevydání bonusového filmu; dnes ho ani neměl, prý se máme stavit jindy.

Už mě tam neuvidí. Asi si koupím i kvůli fotkám na blog digitál nebo co, aby šlo fotky poslat na zhotovení přes internet. Ono je asi i možné koupit techniku, která fotky udělá s pomocí přímo počítače a kopírky doma. Dnes jsme si byli nuceni koupit za porouchanou kopírku novou, ta může dělat i pohlednice, skenovat, kopírovat a tiskout. Ještě mi to nedošlo, ale po setkání s tímto "takypodnikatelem" se moje technická gramotnost s focením posune o nějakou tu třídu výš - z nouze. Prosit ho nebudu, dokonce se naučím jeho ponurou noru obejít. Dojde ke zvýšení kvality mé práce!

Většina špatného je opravdu k něčemu dobrá. Dnes jsem si tím jistá - aspoň při práci s fotografiemi.

Kitty

Číhej, miláčku, číhej!

15. března 2011 v 8:37 | Kitty |  Život mého blogu
Znáte scénku, kde rodič pochválil za nastalé ticho svoji ratolest a potom zjistil, že rozstříhala mamince šaty?


Tohle podezřelé ticho nastalo včera u nás. A začalo to nevinně. Pepíno nemohl najednou najít rádiovku. Vždycky ji dává na stůl u počítače a najednou tam nebyla. Dotazem si ověřil, že já nic, že o ní nevím. Než znovu vyšel ven koukal zběžně všude. Nenašel.

Vrátil se a posnídal. V klidu poseděl a najednou jsem zaznamenala jeho zamručení. Tichounké. To bývá znamením nějaké závady nebo experimentu, spojeného s naší novou psicí. Zjistila jsem, že hledí před moje nohy pod stolem u počítače. Tam se nic nehýbalo, tam byl klídek. Zahlédla jsem sice Betty, ale klidně si ležela a to je po explozích její aktivity dobře. Tentokrát to ale dobře nebylo. Jeho pohled stále vábil, abych zpozorněla. A bylo to tady!

Náš mazlík vyležoval a za ním jsem zaznamenala kulatý tmavý předmět. Docela mě zamrazilo, rádiovka je Pepínův kultovní předmět, na tu se léta nesmí sáhnout, i když připomíná vrabčí hnízdo. Tato je hódně nová - a dnes zároveň zoufale rozebraná. Betty si potichu hrála tak dlouho, až vykousala anténku z rádiovky. Stála jsem jako Lotova žena. Panebože, co s tím? Takový flek nemám!?

To bylo včera večer. Ráno mi přehodil kousek fleku z vlněného svátečního kabátu - a mám prý s tím šetřit. Příští minuty jsem seděla u okna a šila a šila, abych díru pečlivě vyspravila. Na symbolu by neměla být znát trhlina. Na státním praporu by zašité kliky taky nevypadaly dobře a ani by si to nikdo nesměl dovolit. Jenomže já pro mého faremního pracanta jinou rádiovku nemám a tak nějakou chvíli bude muset chodit se zašitou, bez anténky. Ještě že to byl jeho miláček. Dnes jsem poprvé nahlas zalitovala chvíle, kdy jsem toužila UŽ MÍT PSA!
Nějaká chvíle bez šoků s její přítomností u nás - jak by se dnes hodila. Ale nechci se rouhat - když ono zrovna bylo takové tichúčko...
Kitty





Aspoň něco potěšlivého

14. března 2011 v 19:17 | Kitty |  Vykutálenosti
Po stále šokujících záběrech a komentářích na Novinkách.cz jsem dnes sáhla do videí pod hlavním seznamem. Dnes to bylo opravdu úlevné až šokující...

Dnes Novinky daly hodně erotická videa. Samá nahá prdelka. A oči a posunky chlapů, které nachytali režiséři při natáčení! Tuším příčinu, proč moje podvědomí kliklo na tahle videa. Do nekonečna nejde se nervovat. To už bych řekla že je pud sebezáchovy. Asi taky proto jsem se nespokojila s jedním, nabrala jsem si jich aspoň pět a opravdu nespoutaně jsem se smála. Co smála, chechtala! Navzdory stresům. Nebo právě proto?
Radím vám pro dnešek - udělejte to taky tak. Skoukněte to o Nahé umývačce soch, Posilovna a pod tričkem..., Učitelka s holým pozadím..., Nahotinka se ptá na nuda pláž..., Prodavačka vám prodá..., Hotelový servis s překvapením..., Bacha, spadnou mi tanga... a další. Dnes je výběr opravdu bohatý.

A protože psavci na blogu jsou "pro mě" vesměs ženičky, tak jim dnes ordinuju porci opravdu osvěžujícího videa. A chlapi, aby nelitovali a nekárali mě za nepřejícnost, se můžou podívat, co takové situace dělají s příslušníky jejich pohlaví! Pusťte pro dnešek hrůzy na jiný program a dejte si porci optimismu s trochou erotiky. Doporučuju hrozně moc, protože čeho je moc (neštěstí v posledních dnech), toho je příliš. A pokud je něčeho příliš, škodí to zdraví; stejně s tím nic nedokážeme udělat. Obrázky z videí rozhodně nepoškodí vaše zdraví...

Nejsem puritánka, nejsem ani ignorantka. Jen zkouším odvést naši společnou ztrápenou a vystrašenou dušičku trošku stranou, odklonit od těžkého tématu posledních dní. Jako dítě když začne zlobit - obrátíme-li jeho pozornost jinam, většinou posloužíme jemu, sobě i okolí. Zlobivý svět zkusíme dnes trošku pootočit.

Nakonec - moje články čtou hodně dospělí lidé, tak nebezpečí zkažení nehrozí. Stejně se tam občas chodíme dívat všichni. Dnes by vám pohled na nahotinky možná připadal jako znesvěcení neštěstí ve světě. Opak je pravdou. Ničemu nepomůžeme, když budeme smutnit a plakat tam, kde pomoci nemůžeme. Navíc - v našem věku (pardon, kdo se necítí odkecaný, ať se toho nechytá) nějaký ten svěží pohled na nachytaného nešťastníka pod ženskou sukní... co říkáte, nezkusíte to. Morálka nemorálka, dnes odlehčujeme!
Kitty



Apokalypsa těchto dní

13. března 2011 v 22:52 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Žijeme historické dny. Média chrlí hrůzy kam se podívám...

Pátek 11. března 2011 asi bude nadlouho černým. Zemětřesení 9. stupně Richterovy škály u pobřeží Japonska uvedlo Japonsko do veliké zkázy. Otřesy masivně ničily na pevnině a následná vlna tsunami udělala z pobřežních prostor japonské země obří smetiště. Snímky ze satelitu ukazují totální zkázu. Narušené stavby jaderných elektráren s únikem radioaktivity, hořící rafinerie, pobořená celá města, plovoucí auta a ničené lodě pod mosty - obraz apokalypsy. Trénovaní Japonci přece jen nesou katastrofu klidněji. Aspoň tak nám to celé dny přinášejí světová média. V zemi mobilních telefonů kolabují sítě; i tady však nasazují mobilní převaděče. Pilní a skromní Japonci už v neděli začínají uklízet zkázu, potřebují prý to pro svůj vlastní pocit jistoty a pořádku. A to se čeká skoro jistě další silné zemětřesení

I u nás ve středu Evropy budeme muset přehodnotit naše jistoty ohledně bezpečnosti jaderných elektráren. Celé roky nás ujišťovali o nemožnosti poruch pro nepravděpodobnost ničivých zemětřesení v našich zeměpisných šířkách. Teď Francie i Německo zvažují, co by kdyby. A i kdyby, tak co by?

To jsou katastrofy globálního rozměru. Jenže v neděli koukáváme na Otázky Václava Moravce. Dnes skutečně zasáhl řadu bolestivých míst naší státní současnosti. Otazníky a nejistoty kolem důchodové a daňové reformy. Stálé úniky dat a korupce, obrovské úniky a nedostatky kolem velkých staveb. Jak to tak propírají, jsem po hodině zajímavého pořadu tak unavená, že z přemíry informací usínám. Asi se tělo brání hrůzám a děsům kolem nás. Dnes ani kafíčko nepomohlo. Ještě že mi zavolala sestra a přinesla pár lidských informací, i když ani ty nebyly nic moc.

Dnes jsem byla hodně vděčná za ty lidské rozměry a starosti a radosti lidiček kolem nás. Dokonce jsem byla i trošku smířlivější k Betty, která okousala Pepínovi na jeho mobilu anténu. Nějak se k mobilu dostala a dala mu za jeho nepříznivé zprávy co proto. A to už ani nekomentuju, co usykával Pepíno, když oblepoval poznamenanou anténu.

Mám starosti všedního dne. Asi jsem raději, že mám starosti lidských rozměrů. Protože zprávy o nelidském utrpení všude ve světě skoro v přímém přenosu - to je globalizace k neunesení! Proto jsem taky tak ráda, že dnes po celý den si upřímně a srdečně píšeme mejly s mojí nejnovější kamarádkou. Objevila jsem ji po přečtení jednoho komentáře u kamarádky blogařky a sedly jsme si svými životními zkušenostmi i názory. Není hezčího pocitu než najít si spřízněnou duši, naladěnou na stejnou strunu. Dnes zní celý den. I přes katastrofické zprávy ze světa. Telku vypínám - a budu procházet po známých blozích kamarádek a kamarádů blogařů. Našli jsme se, máme si co říct. Ty laciné dušičky na blogu můžeme zablokovat. Aspoň tak se můžeme bránit všemu plytkému, co bohužel taky život přináší. To všechno můžeme.

Tohle je naše vítaná "malá globalizace" na našem rodném blogu. Který mi navíc už zase funguje, už maluje odstavce jako před nedávným "Velkým třeskem" na blogu.cz. Toto je moje malá jistota, jak to tak vypadá. Známá kvalita při známé činnosti, mnou tak milované. Co bych dnes mohla chtít víc? Při tom všem...
Kitty




Pátek jako sobota

11. března 2011 v 18:18 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Určitě to znáte - někdy se vám zdá, že je o den víc. Dnešní pátek mi připadá jako sobota...

V týdnu si střádám poznámky, co máme nakoupit, a v pátek jezdíváme na nákup. Na středu jsem ale měla domluvenou opravu multitiskárny, proto jsme jeli do města už ve středu. Dnes po celý den mám pocit, že je sobota. Ani mi nepomohlo, že jsem viděla odvážet popelnice - u nás je vyváží v pátek. Asi proto, že jsem vyšinutá ze zaběhlého schématu týdne.

Včera jsme měli klouzavku. Na vycházku s Betty vyšel obětavý Pepíno hned ráno. Pak už jsem s ní byla na procházce já. Jen dvakrát, opravdu to zde klouzalo dlouho a navečer zase. Bylo by škoda sehnat si nějaký úraz. Dnes mě malá vytáhla do terénu hned ráno, ani jsem nestačila udělat snídani. Proto byla vycházka jen kondiční tak na deset minut. Vylítala se a já jsem spěchala nasytit farmu. Před polednem znovu výběh a ze třetí kondičky jsme přiběhly před chvilkou. Tolik proběhnutí bývá ve dnech volna, proto ten pocit.

Dnes jsme oba začali luštit osmisměrky hned po snídani a s přestávkami po celý den, což děláváme ve volných dnech. Je přece jen volněji, bez nákupů, bývají programy v televizi. V neděli se u nás nedělá, Pepíno jezdí do kostýlka a já se věnuju vaření stejně jako v sobotu. Nabíjíme mobily, abych si mohla pokecat se sestrou a Pepíno se světem, když potřebuje - máme tarif s víkendem zdarma. Dnes jsme po středečním ježdění po městě a větším telefonickém domlouvání nabíjeli. Zase jakoby upomínka na sobotu.

Do třetice - Pepíno mi přinesl starou slepici na uvaření. Dnes jsem ji uvařila a maso obrala, což taky dělávám v sobotu. Prostě dnes je volno, které normálně nemáme, když jezdíme na nákupy. I množstvím venčení mi to tak připadá; v týdnu nebývá tolik příležitostí se vyběhat venku.

Pro mě je dnes sobota. Koupala jsem Betty, protože se prokutala pískem málem k protinožcům a byla plná písku; koupávali jsme Kitty taky v sobotu.

Teď si říkám, když jsem takto vytěsnila pátek a mám sobotu, že zítra si udělám sanitární den. Ten si dopřávám tak jednou za měsíc až dva měsíce, kdy už jsem hodně unavená. Teď se sice cítím fit, ale proč bych si volno, odpočinek a nicnedělání nedopřála? Uvařené na sobotu mám, zítra si udělám lážo plážo. Mělo by být krásně a teplo, třeba to půjde si dopřát i sluneční lázně. Přestanu počítat čas a ten jeden ušetřený den si užiju. Nebo si můžeme vyjet do neznáma, je hromada míst v okolí, kde jsem nebyla a ráda bych se tam podívala. Zvládneme jednu nebo dvě geokešky a užijeme si napětí hledání. Už jsem si nachystala dvě krásné drobnůstky do kešky. Viděla jsem, že Pepíno asi hledal na GPSce, kde nějaká lehčí keška je k mání, takže to asi taky tak cítí - jeden ušetřený den.


Tak pokud se zítra nedostanu k psaní článku, na shledanou v NEDĚLI.

Kitty

Červi vším hébó!

10. března 2011 v 12:17 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Teď asi mile potěším moravské čtenáře a čtenářky. Ostatní zpozorní - co to má být?

Žila jsem asi do patnácti let na Moravě v Lysicích. Ve Skalici nad Svitavou jsme měli babičku a dědečka a strýce. Když jsme je oblažili svojí živou přítomností, začasto jsme od znervóznělých obyvatel skalického domu slýchali jednu typickou větu:

"Červi ze vším hébó!!!"

Tehdy mě to tak nezajímalo. Tak se u babičky mluvilo. A obsah věty? Pcháááá! My jsme střelhbitě probíhali tajná místečka a houby jsme se starali, že jsme všude překáželi a obsah domácnosti se obracel naruby! Hlavně potom, když už v domě zbyl jen strýc. Měl zažité zvyky, pevná místa věcí a my? Dvě neteře se chápaly vaření a synovec zase správek a pomáhání při údržbě, když už jsme nedělali v zahrádkách. Nářadí jsme našli, upotřebili a odložili. Kamkoliv. V tom bylo právě jádro povzdechu strýce Vaška.

Přitulili jsme osmiměsíční štěnisko Betty. A zase mi při jejím "uklízení" Pepínových ponožek z jeho podnožky napadá, že "červi se vším hébó!" Ani už nevnímám, že mluvím stejně jako skaličtí. A až z pokřiku na Betty jsem si vzpomněla, co znělo od skalických obyvatel při našem nájezdu!

Dnes to zní u nás. Naše milovaná Betty uklízí všechno, na co naďabí. Uklízí nebo přesněji přemisťuje všechno, co zrovna není ukryté. Naštěstí nezaklekne a nezačne ulovenou věc rozebírat na prvočinitele. Na to asi její dřívější a mnou teď velebená panička dohlížela a dostatečně ji zabavovala. Teď Pepíno "slyší" na připomínky, které slýchal ode mě. Uklízet si ponožky z pohotovostního místa, proč? To nechápal, dokud teď neloví živočicha s ponožkami, které přece bude potřebovat "hned" za týden! Betty ho odnaučuje a nutí si uklízet ponožky i jiné části oděvu.

Pořád jsem měla starost, jak mu nabídnout, aby si pracovní oblečení věšel a nepohazoval po podnožce. Chtěla jsem koupit "komorníka" za drahý peníz. Nekoupila jsem, doufala jsem, že na něco levnějšího přijdu. Teď už to mám. Betty ho poučí, že podnožka je prostě její, kdy zrovna ona potřebuje: odložené modráky jí jsou dobré tak s bídou na olizování. On odteď věší modráky na ramínka a na stojan na infúze, který nám zbyl po nemocném synovci. Má čtyři háčky, vysunula jsem trubku do výšky z dosahu hafana a je to! Jednoduché, účinné a elegantní. Jsou z dosahu čubičky, větrají, zmizí z obýváku a odveze se to celé z dohledu. Obléct si to může mimo přítomnost Betty. Co může, MUSÍ! Za její přítomnosti si ani ponožky neobuje. Okusovala mu nohy jako pijavice při moderní pedikúře. Nehledě už na to, že při předklonění k ponožkám měl pořád pusu plnou její hlavy a chlupů, jak se drala k obouvané noze! Obouval se na "její podnožce". Co na tom, že jinak si při operovaném kyčli ponožku neobuje! Odstěhoval si tu podnožku jinam a tam se teď obléká! Toho já jsem nedosáhla na celou dobu mého pobytu zde!



V obýváku byl léta koš na papír, zevnitř vystlaný černým pytlíkem na odpady. Už se mi nelíbil, nový jsem zatím nekoupila. Betty se začala zajímat o obsah, začala ho tahat ven. Najednou to šlo - už od včera zde mám krásný oranžový pedálový odpaďák. A to zde je ona právě týden. Červi(ce) se vším hébala a najednou to jde. Máme funkčního "komorníka" i pěkný účelný odpaďák. Necelých pět kilo živé váhy a točí u nás se vším.



Chápete dobře: bydlí i přes den v obýváku. Má zde dvě místečka, zvykla si rychle. Na nábytku v podobě podnožky jen hostuje. Tam ji i vyčesávám, jinak se mi ji zastavit nedaří. Venkovní ubytovnu si ozkoušela, ale zatím je zima. Už si i zkusila být doma na dvoře sama a jde to. Učíme se všichni...

Kitty

Jeden příjem, jedna ztráta

9. března 2011 v 19:26 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dnešní den jsem zaznamenala jeden příjem a jednu ztrátu...

Ten příjem souvisí s novou fenkou Bettynkou. Od počátku jejího pobytu u nás jí vyčesáváme přerostlé chlupy. Zatím má pořád hromadu štěněcích dlouhatánských chlupů. Něco si vyškrábe sama, většinu z ní vyčešu já. Tak už zde máme hromádku psích chlupů, že by se z nich klidně upletl svetřík. Navíc při chytání živého "semtexu" někdy zůstane v mé ruce hrst chlupů ze hřbetu. Takto ji normálně "podtrhávám" jako husu. Je to znamení, že už jsou chlupiska zralá, mít trimovací nůž už hezky sedím a těžím! Stříhací strojek je ještě na Moravě

Druhá věc je méně radostná. Včera jsem investovala do ultrazvukové píšťalky. Už jednou jsem jednu měla a dnes se mi stalo totéž co tehdy. Chtěla jsem ji pro případ, že by utekla hodně daleko, její zvuk se nese daleko a měla by ji slyšet. Navíc by byla navyklá na určitý tón, jen pro ni a bylo by to spolehlivé. Píšťalku jsem si vzala na krk na pásek a trošku vyšroubovala dolní konec. Po polovině dlouhé vycházky jsem zjistila, že jsem v členitém terénu tu dolní polovinu píšťalky ztratila. Nemělo cenu ji hledat. To je ta dnešní ztráta.

Svěřila jsem se se dvěma maličkostmi z denního života běhu. Tohle jsou opravdu maličkosti. Jen aby nebylo hůř - děláme pro to všechno...

Kitty

P. S.: Dnes jsem dolní část píšťalky zázračně našla v louce. Co je mi to platné, když jsem tu horní "takticky" uložila do kbelíčku s odpady a skončila na kompostu. Mám mu o tom říct? Nám se totiž ve farmě nikdy nic neztratilo (i náušnice a hodinky se v hlíně našly) a tak je pravdějisté, že ji Pepíno při rozebírání kompostu může najít!

Jak?

9. března 2011 v 15:14 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Blíží se jaro. Budeme zdravější...
Po zimním čase plném tučných jídel se blíží jaro. Načerpali jsme hodně "zásob" do nové práce na latifundiích. Teď nám při ohýbání budou tukové polštářky vadit. Měli bychom odlehčit naši stravu, abychom se líp ohýbali. Metodu vidím ve stravě trochu víc přikloněné k nemasovému obsahu jídla na talíři. Jíst vegetariánštěji.
Ke každému jídlu se nutím přiložit aspoň doporučených 150 gramů zeleniny. Pomůže zasytit svým objemem. Pomůže k masáži střev svým složením. To je všechno svatá pravda. Ale neumím ji udělat atraktivně, dokonce si myslím, že ani efektivně.
Koupila jsem si publikaci, nádherně vyvedenou. Láká ke snadné přípravě zeleniny. To je to pravé - řekla jsem si. Neumím to správně udělat, tohle mě vytrhne! Zase jsem si naběhla. Kvalitní papír dobře posloužil vydavateli, za křídový papír s lákavými obrázky zeleniny jak z výkladu jsem v dobré víře vysolila dost tučný peníz. Obsahem jsem byla hodně zklamaná! Vařilo se v ní pouze z exotické zeleniny. Ovšem hlavně tak, že mi vysvětlili, jak se pěstuje, málem i čím se hnojí, hezky vypočítali stupnici barev!
Zase ten starý problém. Zelenina je na přípravu dost náročná. Nejsem z minulosti zvyklá ji připravovat. Už slovo vegetariánská láká = přispěje ke zdraví, bude atraktivně vypadat na talíři. Prd velebnosti - knížka se po dvou pokusech o přípravu cizozemské zeleniny zařadila mezi podobné publikace. Už toho mám dost! Při příštím sběru s tou veteší křídovou praštím do kontejneru! Zase se budu spoléhat na své kysané zelíčko z hrnce, červenou řepu a zásobu sterilované zeleninky z vlastního "chovu". Vypěstuji si ředkvičky a kedlubničky, naťovou a kořenovou zeleninu, naklíčím si obilíčko a přestanu šilhat po exotické zelenině. I když je to škoda.
V Blansku jsme měli veget jídelnu a tam jsem se cítila jako spotřebitelka. Dala jsem si co jsem chtěla, udělala jsem něco pro svoje tělo a hlavně - připravili to pro mě neználka jiní a hned! Docela mi chutnala, dala jsem vydělat paní majitelce a ještě jsem udělala něco pro svoje zdraví. Zde nevím o žádné takové jídelně, škoda. I když - mám internet, skouknu, kde co je a otipnu to. To by v tom byl čert, abych nenašla a občas si nedala semínka, oříšky a nějakou tu exotickou zeleninku. Nemusím být přímo vegetarián, i šmakoun a tofu mi chutná. Jenže je to ještě vegetariánská strava?
Kitty

MDŽ a černý chléb

9. března 2011 v 14:36 | Kitty |  Vykutálenosti
Je den po MDŽ a zaplať pánbůh za to. Máme černý chleba...
Bereme tvrdý chleba na krmení pro králíky a slepičky. Bereme ho přímo z pekárny. Dnes jsme jeli do města pro další dávku tvrďáku. Už ho bývá nedostatek. Lidi prý to berou jako blázni. Nedivím se, někdy je ještě teplý, i když nepovedený. Naše pekárna dělá chleba z kvasu, proto je její chlebíček k jídlu ještě třeba i po týdnu! Už jsem psala, jakou paseku v autě udělá sice rozpraskaný, ale k smrti atraktivní voňavý chlebíček!
Abych se vrátila k tématu. Je den po MDŽ a dnešní chleba na krmení má hezkou černotmavohnědou barvu. Tuším, že zásoba černočerného božího daru možná nějak souvisí se včerejším svátkem žen. Chlebíček se peče v noci. No a v noci po MDŽ se zkrátka nezadařilo. Nevím to, ale možná kolektiv slavil Den žen tak vehementně, že jim chlebíček trošku potmavl. Dělala jsem měsíc v pekárně, vím svoje. Pekaři jsou taky lidi. Prý do "tohoto" chleba prostě dali hodně perníkového koření, proto že je tak tmavý. Chachááá! Neznám chleba s perníkovým kořením. Že by se pekařova ruka s kořením utrhla? A zrovna s "perníkovým"? No, moje lepší já ho ochutnalo a chválilo. Kůrka tmavá, propečený dobře. Samá chuť. Určitě mu nějaká patka zůstane za nehty. Ale ať, aspoň vím, že se peče taky perníkový chleba.
Králíčkům a slepičkám to bude doufám jedno. V dobře propečené kůrce je hodně vitamínu B, to nám živočíšci porostou! Škoda, že hodně bochníků půjde na krmení bez tmavé kůrčičky. Tuším zase, že Pepíno bude chodit tak dlouho "okolo", až už žádná kůrečka z osmi bochníků nezbude. No bóže, je to chleba na krmení!
Kitty

Ničema

8. března 2011 v 22:49 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Máme novou fenku Bettynku a asi tušíte, proč články nepřibývají. Máme doma Ničemu ženského rodu...
První nástřel na toto téma na blogu už proběhl. Teď jsme v plném nasazení zaučit semtex v kožichu aspoň sebezáchovným návykům. Včera proběhlo nedorozumění s psem v dědině a po obědě zase znemožnila Astora od sousedky Marty. Dnes se při seznamování málem uškrtil Ferda od druhé sousedky a tak to jde ze šoku k šoku pořád. Dnes poprvé taky zaštěkala. Štěkot poslal jezevčík v jejích genech, to nebylo pištění kníračky ani náhodou. Listonošku v okně omyla, pak se nechala pomazlit a nakonec vyskočila z okna. Nebojte se, je jen něco přes jeden metr, ta se asi divila, kdo jí to dal do čumáčku. Paní poštovní odjela, já znovu otevřela okno na vyvětrání a hup - už byla zase venku, to už s rozběhem: ze země na podnožku, ťuk na sušák u topení, odraz z parapetu okna a už byla venku. Před domem je asi 3 metry trávy a silnice. Ale nekonal se úprk na silnici, to jsme už zvládli (nebo to spíš byla náhoda). Konala se pištěnice a naříkání za vraty, jako by ji na nože bral nebo jakoby volala o pomoc z posledních sil.
Žijeme. V jednom kole. Kdo jste měli odrostlejší štěně, víte o čem mluvím. Dřív Pepíno navlíkl vaťák, vklouzl do pantoflí na dvůr a vyrazil s obědníkem pro papu. Dnes je to napínavý proces. Dokonce jsem se přistihla, že se škodolibostí přihlížím. Dostat semtex do obojku je už sám o sobě hrdinský čin.
Já ji pustím na dvůr a až u vrat ji kurtuju v koutečku, odkud nejde se odvrtět a rotovat kolem její podélné osy. On dnes neprozíravě zkoušel jí dát obojek nad třemi schody. Chacháááá! Při soustavném omývání milé tváře se snažil mezi deseticentimetrovými chlupy spojit oboječek. Dařilo se JÍ v jednom kuse vytírat dlaždičky na verandě od prachu a smetí, dařilo se JÍ mařit cílené snahy najít za ušima místečko, kde by mohl zapnout drobný oboječek. Skákala soustavně do výšky - co mám povídat! Zápas po chvíli vyhrál pán tvorstva, zapnul obojek. Jenže neměl v ruce obědník. Jen se otočil do kuchyně prásk!!!, psice na dvoře mu vytrhla vodítko z ruky a už rachotilo po kamenech. To ji nepolekalo, ani náhodou, na naše šoky už je zvyklá! Uviděla jsem gesto bezmoci:čeho se ještě dočkáme?
Přesto jsem ráda, že ji máme. Postupně se budeme sžívat. Konečně máme zase živáčka a docela k obrazu našemu. Dali jsme šanci tvorečkovi a vypadá to, že i naše očekávání ráda splní. Zase budeme silná trojka k radosti nás všech. Držte nám palečky, zase jsme si zbyli a je to tak dobře. Už jsme kompletní...
Kitty


Čtvrtá anotace od 1. března 2011

5. března 2011 v 19:20 | Kitty |  Anotace mých článků
Přidávám už čtvrtou anotaci mých článků od 1. března 2011. Nahlédněte, vytiskněte si a uschovejte, a čtěte.

010311 Zlatej panelák! - těžkosti života na dědině v rodinném domku v zimě
010311 Podávám inzerát - hledám dobrou pásku na koberce
010311 Zmizela košinka - příprava kutloušku pro novou fenku
010311 Co s drátkem? - jak smotat získaný měděný drátek na cívku
010311 Fofrbába! - jak se v mém životě projevilo snížení váhy
010311 Dvě návštěvní knihy - mám dvě Návštěvní knihy, která je lepší?
010311 TT To už bylo lepší nechat to tak - těžkosti s blogem po nedávných změnách
030311 Šedesátka - co tajně kutili chlapi k šedesátce svého kolegy
030311 Už je u nás! - historie příchodu naší nové fenky
030311 Nešikovnost nebo metoda? - proč a kdy používám i netradiční a netypická slova
030311 Tohle jsem snad ani nechtěla - popis první vycházky s novou psicí
040311 Utajené pasti - máme zde dvě pasti na děti
050311 Něco na papu - Martiny výborné ovocné řezy
050311 Čtvrtá anotace od 1. března 2011 - přehled článků od 1. března 2011
080311 Ničema - naše Betty útočí a divočí
090311 MDŽ a černý chléb - úvaha o účincích MDŽ na chléb
090311 Jak? - úvaha k tématu týdne Vegetariánství
090311 Jeden příjem, jedna ztráta - oboje ze života s novou psí slečnou
100311 Červi vším hébó! - hodně věcí se změnilo v naší domácnosti s Betty
110311 Pátek jako sobota - na změně systému v týdnu jsem ušetřila jeden den
130311 Apokalypsa těchto dní - zemětřesení u Japonska, vlna tsunami, poruchy atom. elektr. a rafinerií v Japonsku...
140311 Aspoň něco potěšlivého - přesunutí pozornosti ze světových neštěstí na erotická videa
150311 Číhej miláčku, číhej! - o tichu před velkou škodou na symbolu
170311 Vertikutátor - kypření louky úsilím naší Betty
170311 Antibiotikum! - kouření z pohledu našich plic - na Téma týdne KOUŘENÍ
170311 Vietnamci a maturanti nás vyléčili - dva podněty pro odnaučení se kouření - Téma týdne KOUŘENÍ
190311 Chci si adoptovat babičku Maňasovou! - budu kutit pletené slepičky na velikonoce - asi
200311 Křeč v noze - co dělat, když mi nohu kroutí křeč
200311 Amarylisy - jak kvetou a jak se poznávají
210311 Máme malou utíkalku - první podhrabaná vrata - trest za to, že jsme ji nechali doma
230311 Výřezový rok - vyřezávání náletů v trní
230311 TT Kde je pravda? - úvaha o "všichnismu" a bulváru v případě smrti dítěte u nás
270311 Nový čas - nezvládnutá příprava na letní čas
280311 Pořád se něco děje - budeme sekat elektriku v domě!
300311 Jak dál? - jakým způsobem vyhodit staré věci
010411 Hlava jde kolem - jak jsme vezli čalouněná křesla do kontejneru
010411 Dokud jsou ještě čerstvé - darování knih místní knihovně
010411 Chvála obyčejné tužky - když nepíše a nepíše propiska při zapisování nápadu na blog
030411 Zemětřesení a tsunami - jak se neřešené závady v domě promítají do spokojenosti obyvatel domu
030411 Ne internetové, ale počítačové seznámení - jak jsme se seznámili
100411 Mám ji! - našla jsem koncept mé připravované knížky o křečcích
100411 Proč jsem taky nepsala - příhody při rekonstrukci elektriky v našem domě
110411 Artur, Robin, můj muž a já - jak jsme začínali s křečky
110411 Hraboši - život křečků v denním běhu
110411 Lucinka - naše nejhezčí a nejmilejší křeččí matička
110411 Nevěsty - jak nám odborníci prodávali samičky
120411 Úrazy - jak a co dělat, když se stane úraz
120411 Útěky I. - první část lezeckých dovedností
120411 Útěky II. - naše aktivity pro pobavení našich zvířátek
120411 Škody - křeččí aktivity v bytě
120411 Pítko - zápas o pítko pro křečky
130411 Tělocvična - můj nápad pro procvičení tělíček našich křečků
130411 Logika mimořádnosti - večerní dobývání do zamčených dveří
130411 Výběh - výběh pro křečky v bytě jako náš nápad pro jejich pohyb
130411 Robinek a televizor - hopsání a havárie v akváriu
130411 Nemoci - co dělat při nemocech, zkušenosti a doporučení
130411 A nakonec... - proč jsem psala knížku o křečcích a dnešní důvody uveřejnění na blogu
130411 Ptáci v trní po našem - objevení krajiny v našem okolí na jaře
150411 Přišla únava... - uklízení a stěhování věcí zpět do domu
170411 Jak ho do ní dostat? - alkoholické posezení
170411 Zvíře - moje oblíbené video s tanečníkem
170411 Co kdyby? - vzpomínka na špatný stav bývalé elektriky v domě a psaní na blog
180411 Dračí oči - co se při rekonstrukci elektriky zatím nepodařilo
180411 Bylo to gumákama! - co zaviní malé boty
180411 Modrý sešit - změny osevního plánu a nejen ony v dnešní situaci
190411 Na první pokus - zkušební výjezd autem s Betty dopadl dobře
190411 333 a kozí noha - počet článků a mé zacházení s plevelem
210411 Deset za tisícovku - bodovali jsme v dopravní akci
230411 Pes na gumě - výsledky výcviku naší Betty
240411 Návrat barev - opravy v domě po řádění elektrikářů
240411 Pozdrav slunci a ještě něco - dobrý a špatný zážitek při procházce se psicí
240411 Problém "Zvíře" - pohyb v normálních a nouzových podmínkách
250411 Jedinečné a neopakovatelné situace - co se děje samo a co mohu ovlivnit
250411 Kdo jste? - kdo chodí ke mně na blog?
280411 Hlášení místního rozhlasu- co u nás taky zaslechnete
280411 Ženská s ocáskem - věrný doprovod Betty
280411 Kapky, skvrny, šmouhance ... uááá! - uklízení po řemeslnících v domě
280411 Zdroj a prameny - čišťění ďolíčku
280411 Zlatá šňůra! - oprava porouchané rolety
300411 Konečně dobrá zpráva! - do důchodu později, i když jen pro někoho
300411 Revoluce v kosmetice - pochvala pro vodu
300411 Hurá, pršííí! - stavba máje a dubnový déšť
300411 Čarodějníci nad plán - aprílová překvapení
020511 Návštěvnost v dubnu 2011 - pár čísílek kolem mého blogu
030511 Itinerář aneb Aby bylo jasno - co je kde v domě po "velkém třesku"
030511 Neumětel - dovednosti při tvorbě blogu
030511 Schíza - zdání a skutečnost blogařky
050511 Koza a batolátko - moje výuka k tvorbě obrázků na blog
060511 Zubní rozcvička - Betty si cvičí zoubky
060511 Kopřivová dieta - můj život s bylinkami
080511 Poslední stopy v písku -vzpomínka na psí kamarádku
090511 Tam se taky chodím léčit - nabízím hezký blog rentiérky pro lepší náladu
110511 Trhání hluchavek - popis volného dne ve dvoře naší farmy
120511 Je to tam! - první samostatný smejlík v mém článku na blogu
130511 Akční pátek třináctého - mínus a plus smolného pátku
150511 Šašlyk na nemožno - náš první dívčí pokus o upečení mřížkového koláče
160511 Pověšení nové garnyže - boj s upevněním garnyže nad okno
170511 Je e-účet úsporou? - elektronické vyúčtování mobilního volání
190511 Jako v pravěku - retro toaleta na dvoře
200511 Vrata na vodítku - projev mojí dnešní sklerózy
200511 Blok - co znamenalo "okno" u zkoušky
210511 Rójení!!!- akční odpoledne na farmě
230511 Vánoční cukroví pana premiéra - dobrý nápad pro dobu krize
250511 Nejen poprvé, ale i naposledy! - špatná zkušenost s jedním obřím obchodem
250511 Česat pod narkózou - naše psice a život s ní je dobrodružství s různým koncem
290511 Voňavá pěna na šňůře - sbírání a sušení květu černého bezu
300511 Od června 2011 už pátá anotace mých článků - další přehled článků a jejich zaměření
300511 Perpetuum mobile zdraví - jak udělat jitrocelový sirup
310511 Chvála starého sušáku - role a ocenění starého sušáku na prádlo na farmě
310511 Raději ani trošku pohybu - zbytečné pomůcky pro zahrádkáře

Něco na papu

5. března 2011 v 19:01 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dnes vpodvečer k nám přifrčela sousedka Marta a přinesla na ukázku výborné řezy. Ona je mistr na kutění kolem cukroví a papu. Kdo chcete recept na řezy, pokračujte dál...
Řekla mi to takto:
"potřebuješ piškot, na něj potom natáhneš tvarohovou vrstvu, na to celé dáš to rozmixované ovoce a zaliješ želatinou."
Kdo umíte péct, víte své. Nakonec se to má vychladit.
Pro neumětely, jak jsem já, nápověda:
- umícháš čtvrtku tvarohu s jedním žloutkem a troškou vanilky
- rozmixuješ co nejatraktivnější ovoce - jahody, borůvky, ananas
- uvaříš podle návodu želatinu nebo pudink
- vychladíš v ledničce
Já ještě dodávám
- přineseš dietářce a hltounovi, nasuneš na stůl nejlépe ještě v zavázaném igelitovém pytlíku přes krabici s papu a rychle rozpažíš, abys nepřišla o prsty na rukou. Potom potutelně přihlížíš, jak v OBOU řezy mizí...
To je pro teď všechno. Za půl hodiny vyhodíš práznou krabici do sběrových plastických hmot...
Dobrou chuť!
Kitty

Utajené pasti

4. března 2011 v 23:43 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Včera jsem byla na vycházce s novou fenkou Bettkou. Bylo docela pěkně. Zvolila jsem delší cestu, kam jsem nezavítala půl roku. Dobře že jsem tudy šla. Jen nevím, co s tím...

Na louce vedle naší farmy vyčnívají skruže přepadu vody z rybníka. Šla jsem kolem nich a až dnes mi přišla na mysl souvisící věc. Na povrchu skruží jsou těžké betonové panely ze dvou dílů. Tedy přesněji - původně byly dva díly. U dvou ze tří skruží, vyčnívajících z trávy jen něco přes půl metru, je už jen jedna polovina, druhý díl je shozený dovnitř. Každá skruž má průměr asi jeden a půl metru. V poměrně malé výšce, kam dosáhne i malé dítě, je nezakrytá díra do hloubky snad tří metrů.

Při pohledu dovnitř mi napadlo, jak je tento stav záludný. Takto je to nejmíň u jedné skruže už léta. Přišla jsem sem před lety a všimla jsem si toho. Od té doby přibyla druhá past. Lidi to znají, snad každý už na to upozornil. Zřejmě všichni pláčeme na špatném hrobě. Ale dnes už mi to přestalo nevadit, půjdu po tom a pohlídám si, aby to dal do pořádku ten, kdo za to odpovídá.


Zřejmě stejný vlastník má ve správě další vážnou věc podobného druhu.


Nad loukou je "bejčárna", stáj mladého skotu, zrušená teprve nedávno, za ní jsou jímky na kejdu. Znovu podobný problém se záludnou pastí. Na velkých nádržích se zbytky hovězích výkalů jsou nějaké kryty z pražců či čeho. Vím jistě, že pod nimi mohli skončit nejmíň dva velcí psi. Propadli se nebo uklouzli na zbytcích zakrytí nádrží a ven se dostali jen čirou náhodou. Celý prostor kolem jímek je hustě zarostlý křovinami černého bezu a obehnaný plotem. Sama jsem se jednou protáhla dírou v plotě se záměrem dostat se ke květu černého bezu, je ho tam na mohutných rostlinách velké množství. Jen jsem zjistila nebezpečný stav jímek jsem svůj záměr vzdala.

Já jsem pohledem a ze zkušenosti usoudila, že pohyb v takto málo zabezpečeném terénu se zrádnými tůněmi jímek je opravdu rizikový. Pes běžící za zajícem proběhl dírou v plotě a padl do jímky. Viděla to jeho majitelka a jen náhodou si poradila tak znale, že sehnala část klece na telátka a velkému barvářovi pomohla na svobodu. Silný pes měl dost sil, aby spolupracoval; mohutně ho hnal i strach o život. Obětí celé příhody byl čerstvě udělaný účes - zachráněný se po vytažení z nádrže úlevně otřepal z fuju, ve kterém byl obalený.

Pes je pes, kdoví kolik dalších tam opravdu skončilo. I kolik třeba koček a zvěře, to nikdo neví. Není tam vidět. Ale - totéž dělají místní děti! Že se ještě nic nestalo je dobře. Když je někdo náhodou viděl, rodiče si to s nimi pak vyříkali ručně, aby si to zapamatovaly. Jenže dorůstají jiné, přítmí v zarostlém prostoru láká, navíc už je to snad jediná oáza květu a plodů černého bezu v okolí. O kopřivách nemluvím, těch je všude dost. Malé sběrače květu do školy může napadnout, že tamten krásný květ je ještě na dosah - a neštěstí je hotovo! Malé dítě nemá dost sil ani zkušeností, neumí si tak poradit. Jednou mohou jeho rodiče stát nad odkrytou jímkou!

Podaří se mi rozhýbat svědomí odpovědných? Míním i v době finanční krize poukázat na věc, o které vím a jež jsem si uvědomila. Je to moje občanská povinnost. Je to určitě komplikace pro vlastníka. Jenže spoléhat na to, že tato zrádná místa nenajdou nezkušené děti, není správné. Nechci se dožít toho, že ve zrádných nádržích nebo v hloubce ve skružích skončí dítě pro opomenutí nebo nedbalost odpovědných.

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

P.S.:
V této laguně se nám dne 18. května 2012 utopila naše malá fenka Bettynka. A jako její odkaz byla celá laguna během necelých tří dnů oplocená, vyřezané nálety. Už se tam žádné zvíře ani dítě neutopí. Děkuji místní organizaci, vlastníku pozemku i laguny, za vstřícné a aktivní jednání i nápravu celé věci. Přečtěte si články:

Kitty





Tohle jsem snad ani nechtěla!

3. března 2011 v 17:05 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Zkřehlou rukou sem píšu poslední silný zážitek...

Máme novu fenku. Je podvečer. Zavázala jsem se, že s ní budu třikrát denně chodit na procházku. Nejvyšší čas se sebrat a vyrazit. Navlíct se, ukurtovat Betty na vodítko a ven z domu. Volím další zatím neprojítou cestu - kolem zahradního plotu, kolem louky za zahradami, po zpevněné cestě, pak kus po silnici, kolem hromady psů, dolů po schodech a domů. Fouká ostrý vítr, psa by nevyhnal!

Bereme to kolem plotu, zatím dobrá. Míní ukousnout kus prvního hovínka na cestě, přidávám do kroku. Fajn, nechala fuju a předbíhá mě. Jdeme do kopečka, pěkně svižně jí stačím. Je to nejrychlejší chůze v poslední době. Musím jí stačit, to by bylo. Dnes je na vodítku celou cestu, musím pohnout kostrou. Dynamit v psí kůži táhne do kopce. Vycházíme do kopce, v zahradách psí starousedlíci. Uši nahoru, ale neozývá se žádný štěkot, asi jí za to nestojí. Zato těch podpisů co musí rozluštit. Správný pes už by rval vodítko a hrozil na soupeře, tahle psí holka funí po podpisech. Jsme na rovince. Začíná to zde vypadat jako na vyhnalově. Fičí ostrý severák, vodítko v ruce je rizikové. Strkám ruce do kapes, moc to nejde. Přede mnou táhne psí medvídě vodítko k prasknutí.

Pohled pro bohy. Pro představu: ze zahrad by divák viděl fofrbabku v poklusu do kopce za psím medvídětem. Ještě štěněcí přerostlá srst Betty ve větru vlaje, i dlouhé chlupy masky a vztyčených uší vlají po větru. Já za ní skoro v poklusu, metu rychle, jak jsem už dlouho nepospíchala. Připadá mi rozumné, abych příště raději nasadila kšírky, tahle slečna by mě vytáhla do kopce jako nic. Do tak studeného větru bych se sama nevydala, ale dnes venčím touhle cestou, co se dá dělat. Musel to být pohled pro bohy, visela jsem na vodítku a vlála za psem!

Pádíly jsme obě jak o život. Necelých šest kilo živé váhy přinutilo k běhu starou bábu. Letí za ní - musí. A ráda. Slyším se, jak uceďuju slovíčka o bláznech, živých torpédech, něco o psím semtexu...



Říkám si, jestli mám rozum. Tohle jsem chtěla, za tohle jsem bojovala?



Ale ať. Svižný vítr prospěje nám oběma. Malá se vyběhá, dá pokoj. Já zrůžovím ve tváři a taky dám pokoj. Pepíno si může odškrtnout, že jsme pro dnešek splnili normu. Pro oběd běžel pro změnu on s ní, tehdy zrovna vítr sbíral síly na naši podvečerní procházku. No co, procházka byla. A bude. Denně, ať se sluníčko směje nebo čerti žení. Co je to takové klapání o holích po silnici jen pro nutnost pohybu! Mnohem lepší je představa, že náš nový semtex bude spokojený a vyběhaný. Bude se dobře vyvíjet, je to ještě batole. Aspoň budu pohyblivější, ne?



Zdravím všechny fofrbáby v severáku s mladým živočichem na vodítku! Víme, co máme a jak nám je. Budeme zdravější. Všichni!

Kitty

Nešikovnost nebo metoda?

3. března 2011 v 15:25 | Kitty |  Život mého blogu
Jsem citlivá na češtinu. Mám opravdu ráda hezké české tvary...

Používám ale s oblibou i jen "moje" slova, beru je jako češtinový "těsnopis". Kdo mě zná ví, že normálně by mě hodně bolelo je použít, já je ale záměrně využívám. Máme to smluvené. Ví se, že bych je nikdy nepoužila při dobrém duševním zdraví, proto je používám jako nadsázku, "mezi námi".
Věřím, že kdo častěji čte moje články už je zná jako moje a nediví se. Poznáváte je a už se nad nimi nepozastavujete.

Nemám ráda cizí jazyky a odrazuje mě jejich užívání, i když kvůli práci s počítačem je to nutné. Používám proto tato slova ve tvaru otrocky českém. Místo "underground" jsem dnes použila "andrgránd". Proto v mých článcích můžete potkat "dýdžeje, týnejžra...". Používám je cíleně, jsou mým protestem proti globalizaci v jazycích. Jsem češka a když takové slovo už v češtině je, použiju je. A použiju je, i když v češtině třeba není. Pro mě je, takto slyším to cizácké. To je jeden případ.

Dalším případem je užívání slovíček, která jsou "jen mezi námi". Stane se, že někdo někdy řekne něco nesprávně a mně se to zalíbí. Když jsem je použila ve svých článcích, možná jste zaváhali, že jsem asi udělala chybu. Neudělala! Proto píšu tento článek. Je to "můj!" výrazový prostředek. Berte tento článek za jakousi omluvu za domnělou nešikovnost. Teď už víte, proč jsem ho napsala. Možná ho uvedu "uvozovkami". To abych pro nezasvěcené nebyla tak za "pitomu". Jako příklad bych uvedla třeba "vyčerpe", "zapřemyšlovala jsem", "naláču někoho" a tak...

Berte to prosím jako můj "samoznak". V těsnopise si každý těsnopisec dělá nějaké své znaky, které má jen on sám. Některé těsnopisné znaky jsou krkolomné. Takový krkolomný znak si každý může ještě zjednodušit jenom svým znakem, čili samoznakem. Každý si svůj těsnopisový záznam přepisujeme sám. Právě pro konkrétní samoznaky, které jsou jen moje. A tak když uvidíte třeba jazykovou "nešikovnost čili můj samoznak" nebo jen pro mě typický náhodný výraz, budete už vědět. Děkuji za porozumění.
Kitty

Už je u nás!

3. března 2011 v 14:51 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dočkala jsem času jako husa klasu. Už ji máme doma...

Poslední dva dny jsem nebyla k ničemu. To musím přiznat a přiznávám. Na čtení výtvorů blogových přátel jsem neměla čas. Ze dvou důvodů. Jedním byl záchvat "psavé", to mohlo být pro můj blog přínosem. Dnes jsem zjistila, že ano. V neděli přibylo najednou jedenáct článků, v úterý sedm a zůstalo i pár rozepsaných, včera jsem z toho byla dost na dně. To i pro souběh s napínavým finišem kolem nové fenky.
Pár dní jsme jednali s paní z Křižínkova, která měla u sebe nalezenou fenečku, asi desetiměsíční kříženečku knírače. Přitulila ji, když se vloudila k sousedce se dvěma psy. Vzala si ji domů a přes měsíc ji chovala a hýčkala doma. Jako první odpověděla na můj inzerát, že hledám fenku... Telefonát, pár mejlů a domluva, že nám ji přenechá. V pondělí poslední injekci očkování a můžeme si přijet. Domluvili jsme se na středu. V úterý mejl, že váhá, že... a že..., prostě neví, jestli se ji dokáže vzdát. A to přitom péče o hodně starou maminku, pomoc kamarádce na vozíčku po zlomenině kotníku s odvozem na rehabilitaci, čerstvá únorová vnučka, na kterou se nemohla ani podívat kvůli nalezené fence Sáře...
Už dlouho pokukuju na webu po útulcích, kde by byla nějaká nešťastná psí dušička, které bychom mohli nabídnout nový domov. Teď nám paní komplikuje jistotu a my v úterý hodiny hledáme, telefonujeme a mejlujeme kolem jiného psíka. Policejní odchytové útulky, normální útulky v okolí, v Brně a kolem Blanska. Nalézáme vhodné a také o ně pořád přicházíme. Předtím jsem dala i ten inzerát. Nazrála doba, chceme jiného živočíška za Kittynku. Mohl by to být v nouzi i pes!
Pozdě večer se rozhodujeme. Pojedeme pro Sáru ať to dopadne jak chce. Paní má těžkosti s jejím držením, snad ji na místě přesvědčíme. Jinak to bude delší výlet do neznáma, jakého se občas musím zúčastnit. Vždycky jsou nejmíň TŘI možnosti. Bude Sárinka, bude jiná fenka nebo psík, nebo nebude nic.
Ve středu ráno jedeme. Dojíždíme do Křižínkova za paní. Ve dveřích vidíme paní Marii a u ní chlupaté klubko. V mžiku bylo u nás. Čeníšek a jazýček pozdravily příchozí. Zkrátím to - poptali jsme se na Sárinku, co a jak s ní. Shodli jsme se, že asi chudák fenečka byla vánočním dárkem. Zjevně nebyla týraná, asi dárce nevěděl co s ní. Nakonec nám ji slzící paní předala do auta. Ještě dvakrát jsme ji nechali vyběhnout na známá místečka a pak už jsme frčeli domů. Mělo jí být špatně, ale nebylo. Může s námi na Moravu, když to bude nutné! Měla chůvu, vzdoušek z okna, i si pospala. Doma vystoupil kulový blesk a tak to zůstalo. Proběhla dvůr, skoukla připravené šámbre separé a nic neříkala. Provrtěla se domem, dostala vykázané místečko, spucla první nabídku rýžičky s věnovanou kapsičkou Pedidrí. Zkrátím to - málem se s kohoutem zakousli, teď už naše BETTY moudře uznala, že se s ním mazat nebude a schovala se páníčkovi za paty.
Večer se nechala ukočírovat do nabídnuté krabice, vystlané poduškou z dutého vlákna s jejím a jí věnovaným prostěradlem od paní Marie. Šli jsme vyčerpaně spát už po deváté hodině večer s tím, co v noci bude. Nic nebylo. Ráno těsně před šestou fňuknutí u dveří. Byla jsem zvyklá u Kittynky hned vystřelit z betle a jít s ní ráno čurat. Zase se rychle lámu z postele a zase letím na dvůr čurat, dnes s Bettynkou. Po snídaní proběhnu louku za domem až k novému průseku, kam jsem zatím ani sama nedošla. Pádím za ní, Betty předem mnou, za mnou, točí v letu kruhy kolem mě. Ta bude utahaná! Nebyla, je to přece jenom desetiměsíční štěně, semtex v psí kůžičce.
Doběhneme z vycházky. Pepíno hlásí, že když po osmé pustil mobil, měla jsem nepřijatý hovor. Číslo neznámé, komunikaci s paní Marií jsem vedla já. Za chvilku už volala. Nemohla dospat. Co se dělo u nás? Referoval prý jí, že lítáme po louce a v lese, že v noci nebyly žádné horory, prostě dobře vychovaná psí holka.
Hlásím tímto článkem všem, kdo sledovali celou anabázi, že máme doma vybranou, vytouženou a vyvzdorovanou Betty. V autě opakovaně zaznělo oslovení "Kitty", to už jen ze zvyku. Jméno Sára se mi nezdálo, Kitty byla jedinečná a nová fenečka má právo na své jméno. Kitty byla alfa, písmeno beta je druhé v alfabetě, tak tahle psí dáma bude nosit jméno Betty. Mistruje mě u každé manipulace s jídlem, zkoušíme první pokusy o výcvik slušného chování. Základní povely už ji učila paní Marie, bude to lehčí.
Děkuji milé paní Marii za dvě šance, které dala své psí schovance Sáře. První za to, že ji přijala, a druhou za to, že ji předala nám. Pořád říkám, že zvíře není věc a nikdy nebyla. I pes je osobností, cítí a má rád. Dnes už Betty dostala druhou šanci od soucitné paní. Naše cesta na Moravu bude vždycky vést přes Křižínkov k paní Marii. Křižínkov vstoupil i do našeho života. Děkujeme.
Kitty

Šedesátka

3. března 2011 v 13:39 | Kitty |  Vykutálenosti
V Mařenčině okolí se slavila šedesátka. Na dědině je to honosnější a složitější než svatba. Asi stejně trvá, než se napeče cukroví a mlsy, u chlapa a v práci a u myslivců a hasičů a a a... se zase shání víc něco ostřejšího...
Sledovala jsem to a tak už o tom něco vím. Při poslední návštěvě jsem mohla skouknout dárečky, které oslavenec dostal od gratulantů. Zastihla jsem tam pozvané hosty a viděla jsem, jak mlaďoch dostal pár papírů.
"Přečti si to, to se musí vidět!"
Dostala jsem taky kafíčko. Hovor se stočil samozřejmě na průběh oslav. Schválně říkám oslav, protože prý to celé ještě neskončilo, ještě jedna jásačka bude v dubnu.
Mimochodem sleduju mladého. Bere list za listem v igelitu, čte a pousmívá se. Někdy i přečte nejzábavnější plky a průpovídky, co se tak k výročí šedesátky u chlapa sejdou. Nakonec z igelity, ve které to všechno bylo, začal vyndávat krabičky. Vypadaly jako od léků a také to podle popisek na krabičkách léky byly. Takové ty typické berličky, jaké už berou nemohoucí dědouši. Jubilant do jejich řad nepatří, to vím. V souvislosti s ním se řeč o nemocech nikdy nerozběhne. Ale, že jo, co kdyby?
Uvažovala jsem, koho to napadlo a jak asi probíhala tvorba popisků darovaných krabiček! Řekla bych, že to nebyly typické rozměry lékových krabiček. A i kdyby byly, museli složit nebo sehnat texty k jednotlivým "berličkám". Pokud jsem slyšela, něco takového by renomovaná farmaceutická firma na svoje krabičky dát nemohla. Nebo sice mohla, ale dodat by to mohla snad jen andrgrandově!
O to teď ani nejde. Co asi bylo dál? Představuju si, že milovníci takového oslaveneckého humoru se někde tajně u někoho scházeli. Hledali na webu. Vážili kalibr popisku krabičky a co je ještě únosné přečíst v rozjařené společnosti. Myslím si, že příprava obsahu téhle igelitky se stala skvělým bavklubem chlapů. Těch, kteří jubilanta dobře znají a mají ho rádi. To bylo zjevné.
Jsem ta náplava, ještě pořád nevím o životě na dědině všechno. Pepíno sleduje moje nadšené vyprávění a zase vidím potutelný úsměv. Zřejmě o tom něco ví. Taky tam pracoval. Tolik prý se od jeho dob před pár lety nezměnilo, usuzuje zkušeně. Vytahuju z něho, jak to teda asi probíhalo. Chlapskou zábavu jsem připravovala málokdy, možná ještě v pravěku, kdy jsem dělala kulturu na učilišti...
"Co ty můžeš vědět, jak to probíhá? Tajně? Pokoutně? Chacháááá!"
No tak podle toho "chachááá" bych u toho v čase přípravy darovaných lékových krabiček chtěla být! Co v koutečku tajně scuknutých chlapů mohlo být tak extra zábavného?
Kitty

To už bylo lepší nechat to tak

1. března 2011 v 23:54 | Kitty |  Život mého blogu
Pokrok nezastavíte. Jen někdy by bylo lepší nechat to tak...
Chválila jsem chválila, až se ucho utrhlo. Mluvím o zásahu adminů směrem k inovacím na blogu. Vlastně ani ne tak k vlastním inovacím. Ty beru a chápu, dokonce opatrně jako obvykle chválím. Teď se těžce vyrovnávám se ztrátou iluzí o dokonalosti adminů.
Každý porod je bolestný. Je ale i nadějí. Naděje adminů v lepší příští blogu Blog.cz chápu. V tomto případě ovšem chybička se vloudila. Postihla nás obyčejné blogařky, pokud vím. My jsme si pokojně tkaly své písemné zážitkové sítě a tu máš čerte kropáč! Přímo v procesu psaní se měnily zvyklosti.
I já si všimla změn. I já jsem dostávala stesky v mejlech, co všechno se najednou nedaří. Bylo to v době kiksu mého počítače. Proto mě ani nenapadlo, že potíže mého stroje nesouvisí se změnami na blogu. Říkala jsem si vyčkám, vždycky je něco, blog má asi své dny. Takto jsme si notovaly všechny spřízněné blogařky.
Jednu potíž mám stále od prvních chvil. Nezůstane mi text tak, jak ho napíšu. Mezi odstavci textu jednou odentruju, aby text byl odlehčený odstavci. Dokud píšu, naskakuje mi vše jak má. Dokonce i barvy jsou pěkně vidět, na svém místě. To vše jen do chvíle, než ho pošlu na uveřejnění. Potom je všechno jinak. Jeden blok textu, zahuštěný jako překynuté těsto. Aby toho nebylo málo, někdy se to i uloží jak má, jen to písmo je pořád nebarevné. Proč to tak je?
Adminové našeho oblíbeného Blog.cz - vzmužte se! Vraťte mi moje ztracené iluze o vás. Prosím prosím, smutně koukám!
Kitty

Dvě návštěvní knihy

1. března 2011 v 23:14 | Kitty |  Život mého blogu
Změnila se tvář mého blogu. Není to ani tak dlouho. Přibyla mi nová návštěvní kniha...

Všímala jsem si návštěvních knih na blozích svých blogových přátel. Líbily se mi. Přitom jsem netušila, že pořízení vlastní knihy není o drahých penězích. Že krása knihy záleží na umění. Opravdu na umění. Na umění orientovat se v dovednostech kolem vzhledu blogu.

Mám dvě titulní stránky pro návštěvní knihu. Každá je jinak hezká a nápaditá, má svůj ráz a historii. Přišel čas a já jsem si všimla poznámky blogařek, že mají novou návštěvní knihu díky jedné z nás. Nezaváhala jsem doslova ani minutu. Okamžitě k ní letěla moje skromná prosba, jestli by se mě neujala a nepomohla mi taky. Teď už ji znám líp, mohla jsem předpovědět, že pomůže. V návrhu bylo, že by mi ji mohla udělat sama, mám to ale napřed pod jejím vedením zkusit sama.

I o tom jsem psala. Jak krušný a drastický byl můj zápas o vůbec nějakou titulní stranu návštěvní knihy. Jsem víceméně blogový technický antitalent. V novotách se neorientuju, nechápu, bojím se experimentovat. Řadu věcí vůbec netuším. Podle toho to vypadalo. Nebudu se opakovat, mám o tom několik článků. To byla věc!

Proto mě dnes na vycházce napadlo i toto:

Je možné mít na blogu dvě návštěvní knihy?

Ptám se proto, že je mi líto neukázat moji prvotinu. To, co jste viděli v prvních dnech po jejím zkušebním zveřejnění. Po řadě návrhů přiletěla kniha a ta měla troufám si říct originální titulní stranu. Kdo jste nečetli článek o jejím zrodu, ty zde znovu potěším historií její tvorby.

Pomáhala mi Danica - není možné nevzpomenout na její vzácnou ochotu. Ze svých fondů mi posílala zprvu písemné pokyny, co kam napsat, aby... Nechápala jsem úplně vzorově. Sledovala moji naštvanost a beznaděj. Nakonec navrhla, že to bude dělat sama a já jen schvalovat a připomínkovat. Ze svých bohatých zdrojů posílala hlavičku na blog s diviznou, pozadí a tak. To mi šlo, zde se dalo jen chválit a bylo to jednoduché.

Napínavější byla ta titulní strana. Přilétaly sýkorky na pozadí, to šlo. Na titulku naskočil papouch v kombinaci se sýkorkou, pak s více sýkorkami, ptačí budkou. Po žádosti, jestli nemá psíka, najednou přiletěli hned tři nad sebou, včetně dřívějších sýkorek a papoucha v jednom obrázku. Vyvažovala jsem, co se k sobě hodí a nehodí. Naposledy jsem se zeptala, jestli tam nemá nějakou starou babku a třeba i dědouše, jsme s mým nejmilejším povedená dvojka. Měla. Od prvního zhlédnutí jsem zajásala. Seděla tam stará babka u počítače s kapkami potu, jak zuřivě datluje. A před ní stál poohnutý proplešatělý dědouš v trenkách po kolena ve vasilu, jak se poťouchle pousmívá (to poohnutý a pousmívá tam patří, to napadlo každého, kdo to viděl)! Skvostné. To fakt nemělo chybu.


Po zjevení se knihy jsem jásala. Zároveň přiletěl mejl a hlásil, že Danica se úžasně baví. Ale taky to, že celý den nebude dostupná - asi kvůli mému harašení. Jak ta se mýlila! Vlastně nemýlila, ona přesně věděla, že se trefila, že to s nadšením vezmu. Odepsala jsem jí, že nevím, jak to lidi přijmou; ale taky, že troufne-li si na zveřejnění ona jako autorka, náramně ráda to beru!

Teď mám návštěvní knihu decentní, krásnou, úhlednou. Je však jedna v řadě. Neni originální. Skoro bych byla raději, kdyby se říkalo:

"To je ta blogerka s bábou a dědkem na titulce návštěvní knihy!"

Ptám se teď bez dvojtečky - mohla bych mít na svém blogu obě návštěvní knihy? Pokud ano, využila bych možnosti ankety a zeptala se vás. Otázka by zněla:


"Která kniha ze dvou předvedených se vám víc líbí?"


Bylo by zajímavé vyzvat potom vás, abyste mi psali vzkazy a pozdravy do knihy, kterou vnímáte jako pro mě typičtější. Tipnete si, ve které knize by bylo víc psáno? Samu by mě to zajímalo. Co Vy na to?

Kitty

Fofrbába!

1. března 2011 v 22:25 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem zde na dědině už léta, už mě zde znají a doufám, že i berou. Až do loňského června mě znali spíš jako hromdopolice, nejtlustší bábu v naší části dědiny. Sama jsem se na sebe zlobila. I na to, že jsem dovolila rozhoupat svoji kilovou houpačku do výšky rozbouřených mořských vln. Sousedky a sousedé mě potkali, zaznamenali, běžně pozdravili a šli dál. Krafala jsem jen s nejbližšími sousedkami, což se zde při dobrých vztazích rozumí samo sebou. Sousedi mě jako ženu přehlíželi, s groteskní tloušticí jim nebylo moc do řeči...
Od loňského června žiju zdravě a je to vidět i na váze. Dvacet šest kilo se projevilo všestranně. Stravuju se podle schématu diabetické diety, ačkoliv diabetička nejsem. Ale už mi doktoři hrozili! To pořád funguje, váha se zastavila, už jde dolů jen po dečkách. Ještě pět kilo - řekla jsem si. Nebudu Twiggi, ale taky už ne mastodont.
S dietou souvisí víc pohybu. Dala jsem se na chůzi, občas tanec při dechovce nebo popu, podle počasí a chuti. Píšu o tom dost, nebudu se dál šířit. Přece jen jsem starší, mám nové kolínko. Snahu mám a návyk držím. Tím si taky vysvětluju změny, které pozoruju.
O svých zápasech se zdravím a omezeními plynoucími z velké nadváhy otevřeně píšu na blogu. Sousedé a lidé z vesnice to sledují, vím to. Změna je v tom, že o tom ví, chápou to. Pousmějí se, když mě vidí klapat po silnici. Pochopí vytahané oblečení, berou to tak, že se novému tvaru tělesné schránky přizpůsobuju postupně. Nejde hned všechno. Budu ještě tenčí, pět kilo se na postavě ještě projeví.
Hlavně ale pozoruju změnu v postojích. Už mě poznávají, usmějí se, zamávají, pozorují přímo, ne jen po straně. Ví, že můžou. Pochválí, uznají, teď už se to může. Dokud jsem nosila kila tuku na těle, tak se o tom nemluvilo, to se neslušelo. Pochválit nebylo za co a hanit se nesluší. Dnes ví, že mě pochvala těší. A hlavně, že je co chválit. Bába ještě pořád hmotnější postavy v pohorách, čelence a s hůlkama už jim není za blázna. Ta bába se při setkání s nimi umí usmívat, podívat se zpříma do očí, není se za co stydět. Lidi - i mužští - mě zaznamenali jako člověka, jako ženskou. Sice s trochu netradičními zvyky (no ta náplava), ale ženskou. Už neodpuzuje na první pohled. Už se umí dát sama do řeči, neklopí oči, nepříjemně nebrblá a nehuhlá. Dosť bolo brblání. Jsem najednou víc člověkem i pro sebe.
Jsem docela znalcem zubů svých spoluobčanů. Při setkání je vidím s tváří ozdobenou širokým úsměvem. Skoro bez výjimky. Těch výjimek je mi líto, jsou nevrlí a tím nehezcí jako já před půlrokem. Třeba se taky nemůžou pořádně ohnout k zavázání tkaniček od bot. Třeba je taky pálí žáha nebo bolí kolena a záda, jako mě před půl rokem. Půl roku jsem bojovala sama se sebou a svými špatnými návyky. Teď sklízím plody své námahy a zápasů. Psala jsem o tom dost, není mnoho co dodat.
Děkuji všem, kdo mě potkávají a odměňují usilovnou fofrbábu širokým úsměvem. Svět je hned hezčí nejen o úhlednější starou ženičku. Myslím si dokonce, že bychom se měli a mohli více usmívat. I když je teď ta škaredá a nevlídná zima. Záleží taky na nás samotných.
Kitty

Co s drátkem?

1. března 2011 v 21:54 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Na rehabilitaci v Hrabyni jsem se naučila drátkovat. Doma se snažím získat drátek z nejrůznějších zdrojů. Rušili jsme monitor, starou televizi, motor a tak a před odsunem do nebezpečného svozu jsme je vybrakovali. Mám drátků, že bych mohla odrátkovat cokoli. Mám...
Jsou odizolované a volně zavěšené všude různě. Jo potřeba je smotat na cívky. V tom je právě zakopaný pes. Udělala jsem chybu. Teď už to vím. Měla jsem je před vyřezáním z izolačky vhodně upevnit. Teď jsou závity volně a začínají se rozsazovat, zamotávat. Zatím s nimi nehýbu. Čekám na radu: jak je upevnit, aby se při smotávání nezacuchávaly. Drátek 0.3 až 0.4 mm má snahu se snadno ohýbat, zacuchá se jako vlasy a je hotovo.
Obracím se na fórum zručných a zkušených blogařek. Možná s tím máte zkušenost někdo z elektrikářské či řemeslnické praxe. Jakým způsobem uchytit svazek drátečků, aby se daly dobře odmotávat při navíjení na cívku? S drátkem v tomto stavu se nedá dělat nic, některý závit by spadl a všechno by zamotal. Máte zkušenost, můžete poradit?
Vím, že pro motání vlny existuje moták, jakýsi drátový pavouk. Na něj se vřetýnko upevní do kruhu a pak se mohlo motákem otáčet, vlákno se dobře odmotávalo a nezacuchalo se. Nikdy jsem ho neviděla. Možná by to bylo řešení. Než ho případně začnu shánět, hledám inspiraci a řešení na blogu. Napadá vás něco, jak to vyřešit? Byla bych ráda. Jinak to budu zkoušet pokusem a omylem. To by nemuselo dopadnout.
Kitty

Zmizela košinka

1. března 2011 v 21:28 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
"Představ si, zmizela košinka!"

Přiběhl ze dvora, oči na vrch hlavy. Zjišťuju, co se stalo a začíná mi svítat. Ještě vyšetřuju:

"Mluvíš o košince na snášení? Že chybí?"

Potvrzuje to. Byl ve dřevníku, všiml si, že košinka chybí. A vymýšlí kombinace:

"Jestli tam nebyla Marta nebo sousedka nahoře. Vzali si ji, líbila se jim..."

Je jasné, že je to zase jeho ptákovina. Možná zahlídl na stole na verandě pod červenobíle pountíkovaným bývalým závěsem těleso tvaru košinky, dokonce se tam mohl podívat a vidět ji tam. Neví, která bije, a přišel s takovým dotazem. Možná to i tuší. Pokračuje:

"A chybí tam vajíčka, dokonce i pokladky zmizely. Měla bys zajít za Martou, zeptat se kolik chce vajíček a opatrně se vyptat. Třeba mluvila s paní M?"

Vykuk jeden, nechce přiznat barvu. Že ví, která bije a proč košinka zmizela z kůlny. Hraju svoji hru dál:

"To by bylo blbý. Jo, pokladky jsou na dřevě..."

"Nic jsem tam neviděl, tak se ptám."

Aby ho to nenapadlo! Samozřejmě že ho to trklo. Celým procesem žijeme už od včera. Připravujeme chlívek-kutloušek pro novou fenku, pro kterou si máme jet zítra, ve středu 2. března 2011. Včera s tím začal on. Vyklidil to a nanesl otýpky slámy, upravil podlážku, na stěny přibil pytlovinu, umístil izolaci pod pelíšek. Já dnes jsem očalounila zbytek stěn, pokryla slámu koberci - radost pohledět, vyřešila jsem vyhřívání, jenjen zvířátko uvítat. Asi před rokem jsem nechala uplést z proutí pelíšek pro kníračku Kittynku na venkovní odpočívání venku, ale nakonec mi to Pepíno rozmluvil. Měla řadu dalších místeček, není to potřeba. Nakonec košinka skončila jako snášecí košinka pro slepičky. Byla už čtvrtá, máme košikáře na kontaktu u sousedky, beru od něho košíčky, koše, nůše, hóhrabečné koše, trháčky, dá se s ním mluvit. Vracím do farmy původní řemeslné výrobky, proutěné výrobky sem historicky patří a tak jich zde už řadu máme. Ctím tradici původních zařizovacích vesnických předmětů a takto je získávám. Košikář ode mne má inspiraci, špekuluje jak to udělat a teď už je nabízí dalším. Sestře je kupuju a daruju, těší se taky z originálních zařizovacích předmětů, patřily historicky do vesnického domu. Košinku jsem si připravila, že ji obšiju puntíkama, aby to tam nová fenka měla hezké a netáhlo na ni. Prostě další pěkné odpočívací místo v kutloušku.

Musela jsem s barvou ven. Ještě se uvidí. Získání domluvené fenečky je ohrožené. Paní si na ni zvykla, veterinář jí neradí změnu páníčka. To bylo nářků, že jí komplikuje život! Teď se spáčil syn, vnuk jí nadává do macechy...

Ráno bude moudřejší večera. Vždycky jsou nejmíň tři možnosti...

Kitty












Podávám inzerát

1. března 2011 v 18:24 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Vidíte dobře - tímto podávám inzerát...

"Hledám dobrou pásku na upevnění koberců."

Řeknete si maličkost, ta má starosti! Není tomu tak a ráda vysvětlím. Mám u letiště předložky na stoupnutí, když vstávám. Navíc je kolem lůžka málo místa, s letištěm stavebníci minulých let nepočítali. Musím se nasouvat pod poličkami na knížky, nahnutá nad letištěm. Pak se není co divit, že si stýskám na ujíždějící předložky. V mých letech náhlé uklouznutí na ujíždějící textilii může napáchat škody nedozírné. Vyhozená plotýnka nebo nenadálý pád na vyměněné koleno je vážná komplikace. Hledám proto spolehlivou pásku na koberce.

Jaksi se v hledání dobrého tovaru nechytám. Za života naší už staré vratké fenky Kittynky jsem položila koberec do míst, kam seskakovala z vyvýšeného pelíšku. Bylo tudíž důležité, aby koberec neujel. Sama jsem taky nebyla nadšená fičbou na volném koberci. Našla a objednala jsem tovar z katalogu. Přišel, zkusila jsem a s protestem proti špatné funkci jsem ho dvakrát poslala zpět. Byli chápaví, děngy vraceli, ovšem já dodnes pořádnou pásku nemám. Teď mám, ale nalepenou ji mám tak, že lepivá část je zčásti na podlaze a zčásti shora na předložce. Zkoušela jsem odlepit lepivou část, je ale tak slabounká, že mi zůstávala na prstech. Tam lepila jako smůla, z prstů odlepit nešla. Měla by se nalepit jednou lepivou plochou na podlahu a na druhou lepivou plochu bych podle mě měla přitisknout koberec. To možné nebylo, proto se předložky stkví zářivě žlutou ochrannou umělou hmotou nahoře. Tak si dobře upevněný koberec nepředstavuju!

Jak říkám, hledám...

Kitty



Zlatej panelák!

1. března 2011 v 17:57 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Letošní zima je podivná...

Odcházím na vycházku, už oblečená do vycházkového "stejnokroje". Začínám se obouvat do "drahých vycházkových" pohor s uvolněnou kožešinovou teplou vložkou. Dávno připomínám, že by bylo potřeba ji přilepit. Obuvníkovi jsem to nemohla dát, Pepíno si s tím poradí! Radí si s tím už měsíc a nic. Doobleču se do bundy. V zimě si narážím ještě čepici a rukavice. Zima je vůbec nepříjemné období, člověk se musí oblíct jako cibule. Vycházím ze dveří a zase se vztekám - nejdou zavřít, železné futro nějak nabobtnalo, přirážím dveře silou - ještě tohle! Dveře v kuchyni se chovají zrovna tak, do těch dveří nevcházím, do nich se vkopávám. Zlatej panelák!

Konečně jdu zase po stejné trase. Zase budu mít zalezlý mráz pod nehty, protože po řadě dní dnes fouká severák. Cestou vidím hnědá pole s ostrůvky zledovatělého sněhu, místy jsou celé léze zmrzlé vody, jiná místa jsou oslizlá mokrým bahnem místo hlíny. Pořádnou zimu se snížkem už ani nepamatuju. Při sněhových peřinách by bylo tepleji a veseleji. Jdu, drtím mezi zuby nadávky na mizerný vítr, zase sotva dolezu k Mařence k nahřátí zmrzlých prstů. Cestou mi napadá důvod, pro který jdu za ní. Anketa.

Anketa! Při vycházkách budu sbírat podpisy na petici s požadavkem, aby už konečně politici odsouhlasili zrušení zimy! Já nemám zimu ráda a taková studená, mrazivá, s oblemtanými cestami, bez sněhové peřiny na obilíčku, dlouhá, mizerná - ta mi chybět nebude! V celém domě od rána do večera zima, pořád zmrzlé prsty nohou, navlečená ve svetru z mých tlustých dob. Na hlavě čelenku, protože je mi po chřipině pořád zima do hlavy a uší. Chrámu po domě v plstěných důchodkách o kolik čísel větších, abych vydržela. Mizerná zima...

Včera se ukázalo sluníčko a docela mi to zlepšilo náladu. Amarylisky jako jedna kytka vyhnaly květní prstíčky. Více světla jim svědčí, jim ta morna doma nevadí, docela si lebedí. Už očima vytahuju sněženkové hlavičky, ale u nás na Vysočině to bude ještě trvat. Hlína je jedno mokré bláto do hloubky. Včera jsem se snažila hrábnout do zplesnivělé loňské trávy, pročesat jí hřívu a ukázat drobné zelené vlásky slepičkám na zobnutí. Nešlo to ani hrabat, trhaly se celé trsy, je to vespod zmrzlé - škoda námahy.

Říkáte si: ta je dnes rozbrblaná! Máte pravdu. Studená zima mi dělá naschvály. V domě je všechno promrzlé, namrzlé, nabobtnané a odloupané. Z oken tečou potoky vody na zem, nestačím rotovat kolem parapetů, ždímat a sušit supersavé textilie. Málem mi v kalužích na verandě odplaval rotoped. Divíte se, že zde šplouchám žlučí? Ruce mokré, hadry s vodou z oken plné ledu - kdo by jásal. Ať už přijde jaro!

Možná jsem to zavinila já. Pozdě jsem to pochopila. Kdybych už dávno sesbírala dostatek podpisů na zrušení zimy, která se mi nelíbí, už by bylo jaro. Politici mají také namrzlé mozky z takové zimy, nemyslí jim to normálně, natož teď. Aby měli pokoj, rychle by bývali odsouhlasili můj návrh, aby ho měli za sebou. Odsouhlasí i horší ptákoviny, tak proč ne tuto? Už dávno jsme se mohli dívat na vrstvy sněhu ladovské zimy, protože proti ladovské zimě v načančaných sněhových peřinách nic nemám. Tahle mizerná zima by byla zrušená, už by neměla šanci nás otravovat. A já bych na vycházky vyrážela z fungujících dveří, bez čepice a rukavic. Tyhle atributy studené zimy ráda oželím, celé roky jsem v čepici ani v rukavicích nemusela chodit, navlečená jako cibule!

Tenhle článek je posteskem. Znám život v paneláku, kde se pořád topilo. Netáhlo okny, natož abychom kvůli potokům vody rotovali vždycky, když prší. Pohoda s pokoji, kde se dalo pořádně uklidit. Lad vyskládaných pantoflíčků, v nichž se dalo chodit celý den bez omrzlin. Možnost si volně větrat. Zde se větrá krátce okny dokořán, protože se nedají použít neexistující ventilačky. Byly tam, už léta nejsou. Řvala jsem, ať je znovu zprovozní, protože se nedá dost větrat a roste plíseň ve všech rozích. Tak bych mohla pokračovat, zlatej panelák...

Jó, panelák!

Jenže - zde mám zlatého mužského, kterého miluju. Pobíhají a hlomozí zde slepičky, za které mám odpovědnost. Rodí se a už se ukazují králíčci, ke kterým se chodím nabíjet energií. Na moje ruce a záda čeká půda a plevely, kterým se tak dlouho a intenzívně klaním až k zemi. Už zelenají ostříhané fuchsie za okny i ibišky, přezimující ještě tuto první zimu v domě. Ani nevím, co s nimi, jsou venkovní a já nemám místo, kde by mohly žít. Jsou plodem experimentu s jejich množením. Mně se zazelená i noha od stola a co teď s tím?!

Anketa neanketa - jaro stejně přijde i beze mě. Už se těším. Co v paneláku? Už jsem si zvykla a je mi zde dobře. Měnit už nebudu, sousedky mě určitě potřebují a já je! Asi to přece jenom nechám na koňovi a na přírodě. Co už teď?

Kitty

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU