Duben 2011

Čarodějníci nad plán

30. dubna 2011 v 22:10 | Kitty |  Vykutálenosti
Dopsala jsem článek o tradici májek u nás na vsi, kouknu z okna a nestačím se divit....

Setmělo se, tma jako v ranci a já koutkem oka zachytím záblesk. Pod postavenou májí - světe div se - lítají čarodějnice na košťatech!
Přesněji - v černočerné tmě se pohybují zapálená košťata či co to je. Nejen se přemisťují, ale dokonce krouží svislé kruhy, osmičky. Koukám a nevěřím svým očím. Nešla jsem na pálení čarodějnic a přesto vidím to stejné, co se asi děje tam.

Letos to asi v naší dědině vzali hasiči zgruntu. Proč by měly lítat na košťatech jenom staré baby? Jenom trnu. Pepíno je tam s nimi, pomáhal stavět máj. Neviděla jsem, s čím odcházel z domu nebo jestli se nevrátil pro nějaké naše odrbané koště. Aby tak navštívil slet čarodějnic! On je to pěkný vykuk - jak ho chvílu nehlídám, už někde stojí s nějakou babou! Plot neplot - stará mladá - každá dobrá. Jenže když k nim přijdu, mluví pořád dál, žádné odmlky nebo rozpaky z přistižení. A tak vím, že to jen krafá se sousedkama, to na dědině taky musí být. Tak se dozví, co hlásili v rozhlase, zatímco jsme byli v luftě, kdo s kterou a která s jakým kde a tak. Ono to funguje i se sousedama. Kde má přijít k informacím, když do hospody ne a ne!

Tento večer pokračoval dalším šokem. Pustila jsem si blog Hančiny stránky a šla jsem dát ještě porcičku masíčka z hovězího uzeného jazyka naší Betty. Otvírám tlakáč a najednou v liduprázdném domě slyším zvuky. Ty by tam neměly být! A přesto jsou někde za mými zády. Betta to být nemůže, ta cítí masíčko na kilometr a šlape věrně za mými patami. Nechám všeho a zaposlouchám se. No je to v obýváku, něco se tam děje! Ale co? Televizi puštěnou nemám a nic jiného hlomozit nemůže. Ale už pomalu rozeznávám - hudba. Pěkná melodie. Kde se tam vzala?

No jasně, znalci tuší nebo i ví. Na Hančině blogu to hraje. Krásně hraje, to není hlomození, to jen v děsu jsem zvuky takto pojmenovala. Dnes je taky apríl, mohla jsem čekat i nějakou ptákovinu od Pepína. Sice hlídá čerstvou májku, ale možná popije?! Přeju mu to, přijde chudák k ránu "zmoklý" a "unavený". Samože, jak jinak, hlídání máje je náročné!

Hanička má zastání, sama je někde s čarodějnicemi a přitom to má dobře opečované. Návštěvnici přivítá muzika, pěkná muzika do skoku. Není sama, už jsem to slyšela i jinde. Fandím tomu, je to příjemné přivítání. Díky.

Pěkný konec dubna a nádherný kvetoucí voňavý a krásně zelený máj všem vyprošuje Kitty.

Hurá, pršíííí!

30. dubna 2011 v 21:23 | Kitty |  Život mého blogu
Hurá, pršííííí...

A já mám čas si sednout a zavzpomínat. Dnes se u nás musí postavit májka, prša neprša. Zatím prša, ale už v této chvíli končí rójení kolem už stojící máje. Svobodní, ženatí, pracovití i zkušení chlapi se sejdou u dovezeného krásného stromu. Dnes se při zdobení máje pořádně rozpršelo. Koukala jsem na deštěm bičovaný ležící kmen se zelenou korunou. Skoro to vypadalo, že ji ani nepostaví a to si představit nedovedu. K nemnoha chlapům a mládencům přijedou na pomoc i "pražáci"; co pamatuju si to nenechali ujít. A tak když chvilku přestalo, vyšla grupa hasičů s žebříkem a "žengrutěmi" (dlouhými tyčemi s vidličkami na konci), na pomoc vyjel "bobík" obětavého souseda Jirky a letošní máj zvedla hlavičku vysoko nad krásný upravený park. Tahle vesnická poezie funguje každoročně. Měla jsem dnes starost a ptala jsem se Pepína, jestli se stalo a někdy májku nepostavili. To prý se nikdy nestalo. Máj musí stát pršení nepršení.

No, stalo prý se taky, že jednou jim májku podřízli a jednou o ni přišli. Ale pst, to je asi tajné, to je jen tak mezi námi. Oni ji budou jako nevěstu hlídat a chránit celou noc.

Ráno pak jdu na podívanou. U domů s dorůstajícími děvčaty se objeví malé břízky-májky s bílými stuhami. V posledních letech jich tu utěšeně přibývá. Jemná zeleň břízek je barvou naděje a lásky. No není divu, začíná máj a to láska kvete ve všech formách. I v naší obci.

Stavění máje je zde tradiční a každoroční morální povinností našich mužských. Zase se sejdou hasiči a možná i myslivci, včelaři a jiní a nebo jen fandové zvyků na vsi. U nás je nejen fungující rozhlas. I stavění májky zde funguje. Krásně nazdobená vlaje svými fábory po celý měsíc. Dnes fáborky promokly, ale však ony zase uschnou. Ona ta voda je taky potřeba a po letošním suchém jaru zvlášť. Pod Suchou horou stejně dlouho pršet nebude. A nebo zase naopak, Suchá hora mraky zadrží a může cedit hodně dlouho. Snad letošní máj bude uměřený i v dodávce vody. A všem přinese krásné jaro a lásky čas.

Kitty

Revoluce v kosmetice

30. dubna 2011 v 8:34 | Kitty |  Vykutálenosti
Přece jenom vám to, milé dámy, prásknu...

Dnes ráno jsem si automaticky přejela rukou plnou vody tvář. A došlo mi to. Já to dělám, funguje to, tak proč to neříct i ostatním dámám. Třeba i jen proto, aby si to uvědomily. No i u mužů to asi taky funguje.

Mám už hodně zasloužilou pokožku v obličeji. Možná někdy i lichotivější svému věku. Protože jsem oplácaná a taky pořád rozmazlovaná. Ale zpět k věci. Po "výbuchu" v domě v podobě řemeslníků při sekání elektriky jsem si jednou stoupla k zrcadlu a viděla zase šedivou tvář s hlubokými vráskami všude. To jsem potom večer oškrabala svůj obličej pílinkem, nanesla masku do modra a po dokončení zásahu nočním krémem se vyloupl mladistvý obličej. Přesněji řečeno - podle mě mladistvý. Fakt to pomohlo, tvářička jak dětská prd...a!

Od té doby vědomě i přes den naberu hrst vody a otřu si nejen tvář, ale i krk a okolí. A neutírám. Nejen že to osvěží. Navíc pozoruju, že tento geniální kosmetický prostředek mi
hned v tom okamžiku udělá hladší tvář. Pořád říkám, že všechno, co člověk nejnutněji potřebuje, mu příroda dává zadarmo. (No zadarmo...!?) Nejen na pití, ale i na žití naší pokožky je voda hodně užitečná. Nejvíc samozřejmě vnitřně, sebezáchovně - jsme vlastě ukutění většinou z vody. Ale nejviditelněji je voda užitečná na pokožku těla. A vůbec nejviditelněji na tvář.

Nic nového pod sluncem. Namočená tvář ještě chvilku dostává vlhkost z kapiček a kdo to snese, dělá pro sebe hodně. Ranní vodní masáž při mytí pokožkou pohne, frotýrování ji zbaví starých buněk. Drobné nakrémování a pak občasná vodní hrsťová sprcha dělají divy. Zkuste to. Koukejte na to a uvědomujte si, že i tvářička si ráda i během dne dá vodní polibek. Mě to došlo dnes. Tak to dávám k lepšímu. Drahé krémy pro staré obličeje - ano, proč ne? Ale čerstvá vodička častěji podaná unavené tváři vlastní pomocnou ručkou - to nemá chybu!

Přitom mě nejvíc baví, jak dávám na frak kosmetickým molochům. Zdarma mám ten nejlacinější a nejlepší kosmetický prostředek! A od teď si to i uvědomuju.
Kitty

Konečně dobrá zpráva!

30. dubna 2011 v 7:53 | Kitty |  Vykutálenosti
Pustila jsem počítač. Pepínovi se zdálo dlouhé, než usednu a začnu koukat, kolik že včera navštívilo můj blog čtenářů...

Najednou slyším jeho nadšený jásot. Kouknu a vidím: sedí u Seznamu a čte jeho zprávy. Přiblížím hlavu a vidím nadpisek":

"Do penze budou Češi chodit i po sedmdesátce."

Slyším dál jeho nadšený komentář:

"Konečně dobrá zpráva! Já myslel, že nebudou chodit vůbec a ono né! Budou - i po devětasedmdesátce!"

Co od mně uslyšel, to zde napsané být nemůže. Ale zase: bylo to dobrosrdečné, i když trošku razantnější hodnocení jeho blábolu. Protože - přece jenom je to dobrá zpráva. I v 79 si můžeš odejít do důchodu!


Kitty

Zlatá šňůra!

28. dubna 2011 v 23:22 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Dnes ráno nám praskla šňůra od předokenních rolet...

Bydlíme na Vysočině s převahou západních větrů. Když mohutně prší a západní vítr žene vodu na okna, mívala jsem o zábavu postaráno. Lítala jsem od okna k oknu a ždímala hadry na parapetech. O větrech na Vysočině ani nemluvím. Od těchto potíží nám odpomohly zmiňované předokenní rolety. Dobrá věc. Při vichrech a záplavě deště stáhneme rolety, odpadne rotování s kbelíkem a ani vichr nemá šanci. Pořádně stažené brání taky proti promrzání, je to znát.

Nechali jsme si udělat už vylepšené. Dřívější ve větru drnčely, naše už mají kartáčky a nedrnčí, neklapou, nehlomozí. To bylo v roce 2005. A dnes potřebujeme pomoc!

Po ránu jsem zastihla Pepína u nastartovaného počítače a zjistila, že hledá opraváře na opravu té přetržené stahovací šňůry. Pokračovalo to telefonáty - prezidentka firmy LOMAX, dispečer, bývalý montér. Jako pohádka o slepičce a kohoutkovi. Pro montéra jsem musela rychle schrastit, jaký to je systém a rok montáže. A zde se mi znovu osvědčily zápisy v PC, sešitech denních záznamů i přesná evidence záručních listů a faktur. Našla jsem záznamy - v texťáku v PC i obálku s účty a montážními listy v nejspodnějším šuplíku, v těch nejstarších. Zavolali jsme datum montáže, firmy a značky rolet.

"Páni, to je stará Lomaxka, to už se nevyrábí. Ale kdo a kdy vám to dělal? Jaký typ? "

Na třetí pokus jsem z texťáku vykutala informaci o datu montáže.Z něho jsem usoudila, kde budou potřebné doklady. Byly. Nebylo tam ale číslo faktury, to zase dodal sešit denních záznamů z roku 2005. Montovali to už dávno, teď už firma určitě není, je to starý typ, ale jsou prý zakázky na opravu zrovna těchto starých typů. Dokonce tam čeká i zakázka jedné paní, které kočička překousala zrovna tu šňůru. Objednají, zavolají...

Věřím, že se dočkáme. U nás jsou laviny těch starších rolet. Kvůli šňůře rozhodně plastové rolety za kovové měnit nehodláme. Můj "mechanik" už leze po oknech a koumá:

"Při nejhorším vyměníme šňůru z rolety v "zadnici", kde je stahujeme minimálně. Určitě se vyrábí, protože paní ji objednala. V Řempu bych je taky možná sehnal."

Za peníze v Praze dům! Může to být díra v trhu. Ale asi není. V doznívající éře "zlatých českých ručiček" nevěřím, že by v tom někdo nepokračoval. Vyměnit šňůru by nemělo být tak těžké. I když bude asi potřeba roznýtovat venkovní kryt, jak konstatoval můj "montér Váňa".

Zatím jsem povytaženou roletu podepřela nazouvákem ponožek. Pomoc by mohla přijít v pondělí. Když nejde o život - přežijeme i s polostaženou roletou. Pomoci se naše ještě stále klasická dřevěná okna starého domu dočkají. Skoro všichni okolo už mají na starých "kuťách" okna plastová. Já jsem staromilec, ctím a vážím si starých a osvědčených věcí. Jako náplava tuším a Pepíno jako rodák ví, že osvědčené se má nanejvýš renovovat. Protože kdo ví, co Vysočina udělá s plasty. Dřevo je dřevo.

Kitty






Zdroj a prameny

28. dubna 2011 v 22:41 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Byla u nás v "trní" po léta skládka. Léta do zarostlého terénu okolní odkládali, co dosloužilo či co přebývalo...

Po ukončení digitálního katastru se letos na jaře v místě objevili vlastníci. Ve většině ďolíčku vyřezali nálety a trní. V dalších pár dnech hloubili jamky a do nich sázeli kolíčky japonských topolů. Dnes už většina topolů ukázala zelené prstíky. Měla jsem o jejich osud obavy. Měly začít svůj růst na suchém podkladu v suchém předjaří. Včera napršelo, jen tak trochu. Asi to chudáci topůlkové japonští ani nezaznamenali.V těchto dnech by mělo trošku zapršet. Jenže - je to blízko Suché hory, kde neprší.

To je ten zdroj. Skládku odklidili, byl tam v prvé řadě zdroj kovů: vysloužilé kbelíky, starý drátěný plot,, plechovky a různé nádobky. Majitelé to odvezli na hromadu a hasiči při sbírce železa to dostali jako příspěvek. Hned po odvezení obsahu se po okolí rozletěly papíry, igelity a plasty. Já mám teď trní cílem vycházek s Betty a taky mám pravidlo, že každý den musím udělat aspoň jeden dobrý skutek. Proto těžím z pramene suroviny, které zde ještě zůstaly. Zpočátku jsem chodila s plnýma rukama vlajících igelitů a sáčků od mlíka. My starší je dobře známe - modré pro "modrou vodu" a červené od mlíka plnotučného. Dělala jsem si zacházku a plné ruce prázdnila do příslušných kontejnerů. Teď už tam jsou jen těžší plasty a železné drobotisko. Denně konám svůj "dobrý skutek" s igelitkou se zbytky plastů, různých želízek a víček.

Docela se těším, až zdroj díky pramenům mých vycházek vyschne. Až viditelné rušïvé suroviny už "zdobit" ďolíček nebudou. Už se to blíží, už to skoro je. Navíc tam začínají růst čisté shluky kopřiv. To se mi budou těžit kopřivy na sběr. I pro naše papu - dnes jsme měli kopřivové karbanátky, to byla dobrota. Dar čistícího se ďolíčku. Prospěch z mého konání mají sběrné suroviny, můj dobrý pocit i naše chuťové buňky. Karbanátky byly krutě zdravé - a dokonce i dobré: i Betta slupla přidělenou porcičku. Už umím uvařit dokonce i pro psa.


Kitty

Kapky, skrvrny, šmouhance... uááá!

28. dubna 2011 v 22:15 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Ještě pořád žiju flekatě. Domalovává se po sekání elektriky...

Sekáči a montéři nové elektriky odešli. Dozděné rýhy vysychaly, bledly. Po minulém malování nám zbyly nádoby s barvami. Teď se hodily. A Pepíno opravuje, maluje, barví a bílí. A já utírám, umývám, otírám a drhnu kapky. Likviduju skvrny na nábytku. Leštím šmouhy na sklech. Lezu po zemi, pořád dokola zametám odrhnutý písek a čistím kapky na zemi. Naštěstí nemusím čistit zásuvky a vypínače. Malíř před akcí je odmontuje a pak zase nandá zpět.

Ale přece jenom. Pořád nemám nastěhováno, protože nejsou čisté podlahy. Nejsou čistá skla a pokud byla, už zase nejsou. Náš domov je teď flekatý a to není pěkné. To frustruje.

A do toho přijde porucha internetu. Už včera jsem to před polednem v klidu vypnula a od té doby nic. Až dnes jsem šla se připojit k Mařence. Jenže tam byla vypnutá obecní elektrika, navíc ani nebyla doma. Došla jsem domů skoro zoufalá, navíc se Betty lekla psa a utekla mezi dva náklaďáky. Milí řidiči zpomalili a naší dámě kynuli, aby zmizela ze silnice. Já pěnila a zuřila na oba psy, na majitele - a Betta si nakonec sedla doprostřed silnice, kde se chtěly minout dva protijedoucí skrejpry s hlínou! Ke mě nechtěla jít, pes ji blokoval, dva obrovské vozy stály a ona se smála. Já skoro brečela. Doma jsem slupla prášek na bolení hlavy a šla volat provozovatele našeho internetu pro poruchu netu. Prý - paní, vypadla Suchá hora, až to zapnou, tak se na to podíváme, zavolejte.

Na dvě minuty jsem odběhla do zahrady, při návratu informace od Pepína: celé vedení MAME se na cestě k nám! Jen jsem se nadechla, už tam byl jeden. Usedl k Bettě, obtúlali se, kulila jsem oči. Hodinu a půl byl ve spojení s dalším odborníkem, hledali, testovali. Vyměnil router, pořád chyba. Znovu ho vymontoval, testoval, restartoval... nakonec byl po pěti letech ten náš vadný. Dal nový a internet jede. Konečně.

A aby to nebylo dnes jednoduché, přijel montér vyměnit plynoměr. Jen tak se vrhl k HUPu, otevřel a chtěl montovat. Šla jsem po něm, přišel hospodář, montér vyměnil za nový. A prý - to nechápu: nemáte to zasypané pískem. Na můj dotaz vysvětlil: máme vnitřek zasypat dvěma kolečkama pásku! Význam mi hlava nebere!

Pořád se něco děje. Zatím likvidujeme škody, čistíme šmouhance v domě. Jakoby to nestačilo. Ještě krachne net a přepadne nás měnič plynoměru. Už se těším, až u nás bude nechutně klidno a všude čisto. No čisto. Za hlavními dveřmi v domě máme plaketu s nápisem:

"Pozor! Vstupujete do pásma smrticího nepořádku!"

Jak to odpovídá dnešním poměrům u nás!

Kitty

Ženská s ocáskem

28. dubna 2011 v 21:49 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Máme štěně. Nemůžu říct nové, už u nás ložíruje nějaký ten týden...

Změnil se nám celý život. Museli jsme si zvyknout na třetího v rodině. Nevím jak Pepíno, ale já si musela zvykat hodně. Hned od rána. Ráda spím, budík si nařídím na půl sedmou, abych jako dlouho nespala. Jen tak pro formu. Protože ráno malá Betta chrupe, páníček projde ven a ona "ani žaba uchem nehne". Nehne se z nového pekáče. Pak je za pět minut tři čtvrtě na sedm a slyším fňuknutí. Druhé. Třetí. Potom ránu na dveře ložnice a za nimi koncert psího mimča. Jako by ji na nože brali. Vyletím a pádím jí otevřít na dvůr. Asi musí. Někdy rozespalá, motám se, ale miláček se otočí mezi venkovními dveřmi a vrtí se zpět. To je budíček.

Pepíno už šomtá u králíků. Já postavím vodu na pitivo a ještě jdu cvičit. Dveře preventivně zavřu. Docvičím, jdu zalít čaje, umyju si tvář a jdu se oblíkat. To je povel pro našeho kousače a drápače. Loví části mého intimna, skáče po mě, válí se po botách, okusuje kolena a pantofle. Nic nepomáhá; pak přijde Pepíno, odvolá ji a zavře dveře. Obleču se a od té doby mám ocásek. Betta chodí za mnou půl kroku, chňapá po patách a kam se otočím, tam ji vidím. Když se rychle otočím, zazní bolestivé zavytí. Nic se jí nestalo, ale co kdybych ji přišlápla, že jo? S tím má bohaté zkušenosti, to u nás zní hlavně za mnou.

Přijde čas na ranní vycházku. Musím ji pročesat kartáčem; veterinář konstatoval, že "ne stříhat, ale česat, česat". Jak jdu pro kartáče, slyším ránu, jak skočí na podnožku na česání. A ona očekává, že se s ní budu přetahovat o její fousy, protože jinak jí hlavu nevyčešu. Kroutí hlavou, okusuje mi ruku - prostě pár minut boje psa a ženské. Nemám metodu, jak ji zklidnit. Zápasím s ní někdy i při držení na pásku. Nakonec vytěžím plný kartáč i druhý jejích chlupů a odcházíme. Pásek, vodítko, kolem slepic musí pomalu. A pak už má ráj na zemi, zelenou louku s pomalou paničkou. Krouží v trávě, teď už v ní skoro není vidět. Povely volám a tleskám, už něco funguje.

Doma kam se hnu, tam je za mnou. Při pobytu v nějaké místnosti leží na rohožkách. Venku je pořád na dohled. Na zvuk zvonku vyletí, proletí dvorem k vratům a pak člunkuje od rohu ke dveřím, dokud "ti pomalí lidi" nedojdou a neotevřou. To má volné pole. Štěká a štěká a skáče a skáče. A to se Pepíno zpočátku bál, že nebude umět štěkat a taky bude bojácná. Zatím objevila sluchem dětské návštěvníky na dvoře a po otevření je zvládla přibít k zemi, vrčela a hrozila. Tak - bojácná není. Ale ani zlá, jen si "své lidi a území hlídá". Přesně to jsme chtěli. Vyvíjí se.

Pokud je pěkně, je jejím prostorem dům i dvůr. Ona a kohout se respektují, to je taky fajn. Zatím je rozjívená, nesoustředěná, nezvládnutá. Ale postupně bude. Musí, jinak by mohla zase utéct nebo vletět pod auto před domem.

Ale nejkrásnější byl včera pohled na její spaní. Náhodou jsem koukla, co je tak náhle ticho. To většinou zpozorním, někde se něco děje. A ona spala. Ale jak spala! Po způsobu jezevčíků chrupala na zádech, všechny čtyři ve vzduchu pěkně doširoka, ukazovala nám holé bříško. Hlavu na stranu a obě packy na očích. Svítili jsme v pokoji a ji to rušilo! To naše stará dáma Kitty nikdy nedělala. Myslím, že Bettta zjistila, že je bezpečno, a tak se "natáhla" jako král. Zato knírač v ní včera večer bouřil, když zaklepala roleta na okně. Vylekala se, vyletěla z pekáče a nebyla k utišení. Dobu trvalo, než jsme ji uchlácholili. Přece je to jenom štěně. Nakonec lekli jsme se i my dva.

Pořád jí říkám, že je to divný: ženská a má kníry, ženská a má ocásek. Kníry má jen proto, abych ji měla za co chytit při česání a ocásek? Ten je dobrý na rozcvičku: zkouší si chytit jeho konec a točí a točí se na místě. Když konec chytí, práskne sebou na zádíčka a kouše a kouše. Než se kousne a vyjekne, když to zabolí.

Máme doma štěně. Ještě štěně. Už se těším, až bude rozumět našim povelům a bude moct jít kam budeme potřebovat a bezpečně. Už se těšíme oba, ba i sousedé, pošťáci, řemeslníci, přátelé. Těšíme se. Zase je u nás živočíšek. Vzruch ve vzruchu denního života našeho domu.

Kitty

Hlášení místního rozhlasu

28. dubna 2011 v 20:56 | Kitty |  Vykutálenosti
V naší menší obci na Vysočině ještě funguje místní rozhlas. Ozve se dechna a někdy i takové hlášení...

"Hlášení místního rozhlasu.

Za prvé: doktor... oznamuje...
Za druhé: ve čtvrtek bude vypnutá elektrika v ulicích...
Hlášení opakuji.
Za prvé: doktor...
Za druhé: ve čtvrtek...
A za třetí: starosta dobrovolných hasičů oznamuje: chlapi, naklusejte na úklid po zábavě do kulturáku!!!"

Je totiž zrovna den po hasičské velikonoční zábavě. No uslyšíte to někde ve městě?

Kitty

Kdo jste?

25. dubna 2011 v 22:09 | Kitty |  Život mého blogu
Píšu články na blog a hned první činností po ránu je kouknout se, kolik návštěv jsem včera utrpěla...

V počátku svého psaní jsem neměla představu, jak dát vědět lidem, že jsem, o čem píšu, koho hledám. Koukla jsem se na svoje první články a tam je to jasné. Asi si tím procházíme všichni. Někdo možná hned od začátku koumá, bádá a hledá v podpoře blogu a v pokynech adminů, já jsem to měla různé. Volala jsem v úzkosti v článcích, ať si mě někdo najde. Dávala jsem najevo, co mě baví a jak ráda bych poznala ASPOŇ NĚKOHO, kdo by o moje poznatky a zkušenosti stál. I pro radu k adminům jsem se obracela a ti rádi pomohli, díky jim.

Pak už jsem si všímala jen tak podvědomě, že čísla návštěvnosti rostou. Dělá mi to radost, né že né! Je to rosa našeho snažení. Není to hlavní, ale je v tom háček.

Dobře: já si nacházela sama i u druhých odkazy na takové lidičky. Které zajímá moje psaní a současně je ke mně přivádí zvědavost, nějaká podobnost a touha poznat zase něco jiného, co umí ten druhý. V povědomí mám takových blogových kamarádů a přátel tak dvacet. Ono - pravdu povediac - je to jako "letadlo". Hledáš a najdeš jednoho. Skoukneš jeho blog a u něho si všimneš jeho kamarádů. Hodíš oko k těm "jeho kamarádům". Ti mají zase kamarády a blízké dušičky. Nebo: na své články dostaneš komentář. Zajímá tě, kdo to je, klikneš k němu. U zajímavého blogu má fikaně uvedeny svoje oblíbené duše - a už v tom jedeš. A rád jedeš!

Dobře podruhé: kdo jste ti nakukovači a fandové? Proč vás táhnou moje místy ptákoviny, místy složité úvahy, ještě jindy moje kiksy, chyby a poklesky? Co je atraktivního na fikanosti mého bytného? Kdo jste - ta množina, která dá denně přes sto návštěvníků? Jak je možné si to představit? Chodíte ke mně někdo OPAKOVANĚ DENNĚ? Jak fungují blogové návštěvy?

A za další - tady vidím dluh adminů. Ptala jsem se jich, jestli se počítají moje kliknutí při opravách v článku. Napíšu, uložím, ale všimnu si chyby, tak znovu kliknu, opravím a uložím. Počítá se to? Pak bych částí počtu návštěvníků byla já! Dá se tomu zamezit a jak? Měl by být můj mechanismus oprav v článcích nějak jiný?

Někdo si řekne - ta má starosti! No mám, některé jen jako starosti vypadají. Ale nejsou mi jasné. Máte v tom někdo jasno a prásknete mi to? Buďte tak hodní. Prosím!? Do té doby nebudu pořádně spát.

A já tak ráda spím!

Kitty

Jedinečné a neopakovatelné situace

25. dubna 2011 v 21:34 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsou situace jedinečné a také situace neopakovatelné. Rozdíl tu vidím...

Tu první prožívám dnes a jen dnes. Poprvé v životě (co vím) mám narozeniny přesně ve velikonočním pondělí a současně v této kombinaci poprvé na svém blogu. Popravdě jsem nepátrala, jestli je pravda to o narozkách a velikonočním pondělí. Rozhodně ale je to pravda o prvních velikonočních narozeninách s mým blogem.

A to neopakovatelné? Co už se určitě za mého života nebude opakovat? Všimla jsem si toho, ale došlo mi to až když už se to nedalo napravit.

V roce 2006 jsme dělali úplně novou střechu stodoly. Trvalo to asi týden. A přišel den, kdy tesaři dokončili vazbu. Možná že už byla hotová i síť latěk pro křidlice, to není podstatné. Večer, ještě než jsem šla spát, jsem si z verandy všimla, že přes dokončenou vazbu i střešní latě krásně svítí úplněk. Ani to ještě není podstatné, ale už jsem u jádra věci. V té chvíli jsem si uvědomila jen tak napolo, že zítra pokryvači střechu dokončí a znovu už takto měsíc neuvidím; že bych to jako neopakovatelnou situaci měla vyfotit. Právě pro tu předpokládanou neopakovatelnost. Nevzala jsem ale foťák a nevyfotila. A už to já normálně nikdy neuvidím (pokud by třeba neshořela - musím to zaklepat).

Vidíte rozdíl?

V prvním případě se něco děje samo o sobě a jedinečným se to stane proto, že si to uvědomím. Prostě se to stalo a já to vyhodnotím, změnit se to nedá, jen zaznamenat. Všimnu si kombinace událostí, které jsou a už vždycky budou neměnné, ve své kombinaci jedinečné.

Druhý případ je dynamičtější - mohla jsem vstoupit do děje. Chyba se stala tím, že jsem to neudělala. Tato událost už se v toku času za mého života normálně nezopakuje. Nová střecha určitě vydrží déle než je délka mého zbývajícího života. Pokud zase někdy v budoucnu budou měnit střechu, nebudu tu určitě já a pravděpodobně nebude zrovna v ten jediný den úplněk. A pokud by i náhodou byl, nebude tu někdo, kdo by si v ten jediný den před uzavřením střechy situace všiml, uvědomil si nevratnost situace a vyfotil ji. Proto druhý příklad nazývám neopakovatelný. Jedinečný by byl, kdyby stejná situace nastala a já ji vyfotila. Pak by fotku bylo možné opakovaně ukázat. Mohli bychom ji opakovaně vidět.

Důležité v této věci mi připadá být všímavý a také aktivní. Koukat kolem sebe a uvědomovat si souvislosti. Třeba je i popsat, upozornit na ně a případně vstoupit do děje, pokud to je účelné a potřebné. Kdybych si já dnes například nedala do souvislosti nebývale pozdní velikonoční pondělí s mými narozeninami a současně také prvními, ve kterých píšu na svůj blog. Tato situace je z těch jedinečných. Neopakovatelná by byla, kdybych o tom nenapsala. Teď už můžu dnešní jedinečnou situaci zopakovat třeba tím, že si o ní přečtu tento článek.

A třešnička na dortu této úvahy je co? No skutečnost, že mám přátele blogaře a blogařinky, kterým stojím za to, aby mi udělali radost a poslali krásné blahopřání k narozeninám; a ti, kdo vládnou technikou obrázků, i některý ze svých výtvorů. Ono to moc s filosofií tohoto článku asi nesouvisí. Ale všechno dohromady, o čem se tu píše, spolu souvisí. Aspoň pro mě. Proto dík všem gratulantům. Jsem ráda, že vás mám a znám. Můj život je o blog bohatší. A to je moc dobře.

Kitty

Problém "Zvíře"

24. dubna 2011 v 10:48 | Kitty |  Vykutálenosti
Už víte, že mám na liště oblíbených videí Zvíře. Video, kde se čile pohybuje a vrtí v ložnici jakýsi tlusťoušek...


Pustím si to preventivně vždycky, když si chci zlepšit náladu. Sleduju polonahýho kluka v gumové čepičce s brýlkama - asi není třeba je víc popisovat, určitě jsem byla poslední, kdo na ně přišel. Baví mě, sedím u PC, čumím a teď už se jen pousmívám. Naladí mě do dobré nálady vždycky. Naladí, ale nevymrští z křesla, abych si s ním šla zakřepčit!

Před nedávnem bych to udělala. Cvičila a tančila jsem při svižné hudbě. Třeba místo vycházky, když bylo venku fujové počasí a ještě neměla psa. Dnes - myslím tím teď opravdu dnes, v Květné neděli před letošními velikonocemi - sedím a koukám. Jsem unavená z uklízení a dostěhovávání, které zatím nemá konce. Ale to už jsou jen dozvuky Velké věci. Dali jsme do pořádku elektriku a už je to za námi. Teď už jen pár dnů, co domaluje Pepíno zdi a barevně zacelí šrámy. Pak už to svižně dokončím a bude mi zase do skoku. Věřím tomu, vždycky to tak je.

Už se těším. Pustím si Zvíře, dám se s ním do křepčení. Za chvíli zvládnu rytmus a budu taky "in". Pohyb je teď trendy, budu trendy i já. Budu se vrtět v jídelně, ne v ložnici. Tam se vrtí jinak - když se vrtí.

PC je v jídelně, bývalém obýváku. Jídelnu vymyslel elektrikář, který se ptal, jak označit tuto místnost. Vždycky tam s námi jedli, tak už dopředu napsal na popisku k jističi "JIDELNA", ony ty popisovací strojky interpunkci neumí. Je tam stará plechová kuchyňská linka z třetí ruky - ale to už je jiný příběh. Ale taky se tam nárazově vaří voda na kafeto na plyňáku s bombou. Hledám nábytek do této místnosti, měl by to být jakýsi kříženec kuchyně, obýváku a jídelny. Zatím hledám v katalozích, při návštěvě v nábytku jsem svou představou touženého zařízení jen paní prodavačku znejistila. Nakonec jsme odcházeli vybaveni katalogy, abych pohledala, že to složíme. To nás taky ještě čeká.

Začala jsem Zvířetem a končím kafetem. V novém nábytku v obýváku-jídelně-kuchyni se mi bude tančit líp. Už pro pocit důstojného nábytku, tentokrát opravdu nového, ne pořád žít ve všem "z třetí ruky". Doufám, že se mi to podaří. Jako vždycky dopředu nevěřím, ale nakonec se zadaří. Zadaří se i teď, kdy Pepíno spravil ta upadená dvířka, kvůli kterým chci nový nábytek? Uvidím a doufám.

Kitty.


Pozdrav slunci a ještě něco

24. dubna 2011 v 10:22 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnešní ráno bylo nové zase něčím novým...

Šla jsem s Betty na ranní výběh. Tentokrát jsem neměla víc času a tak jsem mířila k trní s málo odbočkami, aby se psice vyběhala. Došla jsem do slunečné kotliny, odkud je široký výhled na velkou část polí, luk a lesů. Sluníčko už svítilo a hřálo. Najednou mi to došlo: proč mám cvičit doma, když je zde taková zelená, zpěvavá a voňavá tělocvična! Nepotřebuju relaxační hudbu, potíkávají zde ptáci. Nepotřebuju klimatizaci a neprašno, zde povívá větřík a ani ten nemá možnost zanést do tohoto zákoutí žádný prach, smog a smrádek. Nemusím utrácet za voňky, rozkvetlé švestky, trnky a třešeň a dokonce pampelišky i vzdoušek provoní zdarma. Pro moji dobrou pohodu a snahu o zdravý vzhled a život.

Postavila jsem se jako v dobách mého mládí, pěkně zpevnila trup a začala prostnými. Pár protahovacích pohybů, které současně i posílí unavené svaly končetin. Přitom jsem si všimla, že to může nezasvěcenému připadat jako podivná činnost! V čisté dolince se svážkem za zády mává nějaká ženská volně rukama do krajiny. Jakoby někomu mávala, dávala podivná znamení! A zde zatím ve voňavé tělocvičně přírody děláme obě něco pro zdraví. I pro dobrou pohodu. Věřila jsem, že skvělá nálada ze cvičení mi vydrží až domů. Betta koumala v okolí, ta se taky uklidnila a provoněla. Bude pohodový den. Přidala jsem ještě jeden jógový Pozdrav slunci a ukončila doteky u spánků na uklidnění.

Rozcvičená a radostná jsem zamířila loukou domů. Už rozkvétají pampelišky, ale víc je zatím zelené trávy, kterou minulý týden prorajbovali smykem, aby vytrhali stařinu. Betta už se zase rozběhla dopředu a dolů, prostě radost z pohybu i u psice.

Prošly jsme půl louky a uslyšela jsem známý zvuk. Zvuk jara, přesluněného vzduchu a nervozity před bouří. Uslyšela jsem kolem sebe lítat zunící včelu. Zunící znamená letící s vysokým zvukem, zuřící, napadající, zlou a agresivní. Zpočátku jen tak jakoby na upozornění:

"Tvore, rušíš moje kruhy, padej domů!"

Zadoufala jsem, že to je jedinec, který se špatně vyspal. Případně že po něm vystartovala Betta a rozezlila ho. Preventivně jsem zrychlila, jak jsem tak byla rozcvičená. Ale ouha! Jedinec si mě vyhlédl. To už znám. Před léty měl soused zuřivé včelstvo a byl podivný hladový rok, včely dělaly ródeo ze všeho našeho pobytu venku. Pak vyměnil matku a bylo dobře, už ten rok. Pamatuju se, že jsem si šla stěžovat sousedě Martě na ty mizery včely. Ona se naoko strašně divila, že o ničem takovém neví! Začala jsem vysvětlovat důkladněji. Jen ale do té doby, než přímo u nich na dvoře na nás zaútočila zuřivka. Bylo po vysvětlování a Marta velmi rychle pochopila! Obě jsme se mžikem prorvaly jejich plechovými vraty a skončily v jejich stínu zvenku. Bylo jasno. Přiznala, že život u nich taky není peříčko a manžel dostal požadavek něco s tím udělat. Jezdí k nim vnoučata; sousedi ať si pomůžou jak umí. Sušení sena bylo ten rok hrdinským činem. My páni tvorstva jsme nesměli zkřížit zuřivkám cestu, jinak jsme končili s košilemi na hlavě a zachraňovali jsme se útěkem. Každé obracení sena bylo na etapy. Chabinu u ruky, snažili jsme se oba ohánět se s ní a zuřivku zabít. Jenže kam na hmyz - pěkně si nás rozohnila, proletěla letící chabinou a zob! do čela, do vlasů, do krku, všude. Hlavně Pepína, měl větší výdrž nebo lepší chabinu. Úprk přes nerovnou louku byl pak o to rychlejší. Ve stínu jsme pak čekali, až přestane zunění a budeme moct pokračovat v práci. Co nepublikovatelných názvů tyhle potvory slyšely! No a teď jsem jednu takovou měla nad hlavou.

Co dělat? Měla jsem na sobě jen mikinu. Bohužel jsem se po ranní toaletě navoněla nějakým intimem. Neměla bych, škodí mi to, ale stalo se. No a asi ta vůně ji buď lákala nebo rozezlila, jinak to nevidím. A tak známá praxe. Šup - napůl rozepnout mikinu, její záda přes hlavu, štěrbinu nechat pro oči a kalupem domů. Z dosahu, do stínu, prostě pryč od žahadlice. Nedostala mě, ale zase se třeba někdo dobře bavil. Vidět ženskou siluetu spěchat po rozkvetlé louce s mikinou na hlavě do jakési kapuce, ani oči tomu vidět nejsou, to musel být pohled. No však všeho do času. Jestli to bude pokračovat, budou takto spěchat všichni okolojdoucí. Ona se vždycky nějaká zuřivka najde!

Vycházka mě naladila do ladného pohybu na vonícím vzdoušku v milé krajině, Betta vyjímečně konala všechno, co se od ní očekávalo, pohoda a klídek. A končila nedůstojným úprkem v nevábné úpravě oblečení. Dlužno říct, že Betty byla vstřícná, dala se zavolat a následovala mě bez zdráhání. Možná i k ní zaznělo rozzuřené zunění mizery včely. Celou louku ten živočich nesnášenlivý má: kdyby minutu počkala byla by tam nerušeně sama - a ona se dá do boje a otravování. Došla jsem uchýchaná a pokořená a naštvaná. Jsme opravdu pány tvorstva? A proč si neumím poručit, abych ztuhla, chvíli stála? Dokážete to vy?

Kitty




Návrat barev

24. dubna 2011 v 9:31 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Vrací se nám barvy. Ne všechny a ne všude...

S tématem Barvy jsem nestihla Téma týdne. Taky to nebylo aktuální. Dnes už je...

Do včerejška jsme na stěnách měli šrámy po sekání elektriky v celém domě. V celém domě a už víc jak čtrnáct dnů. Zpočátku schly jizvy na stěnách z tmavé šedé do šedé až světle šedé. To podle toho, kde se dozdívalo směsí z fabriky a kde namíchal směs můj hospodář z domácích zdrojů. Týden to schlo, všude neuklizeno nahotovo, protože se tam bude malovat, musí se k tomu dostat! Včera nastal čas renovace nahotovo. Z nedávného malování v domě nám malíři nechali namíchané barvy s tím, že kdyby bylo potřeba... Včera už začalo být potřeba zahladit jizvy na stěnách původní barvou. Profesionální pesimista začal nejprve promícháním modré do ložnice. Po pár šmouhách usoudil, že líp bude začít bílou na stropě a dobře usoudil. Jakmile začal s bílou u stropu, modrá dostala apartní trendy bílé kapky na plochu stěny. Dokončil bílou a konečně všude v ložnici nanesl i modrou nahotovo. Dnes po uschnutí je ložnice modro-bílá jako nová. Dál usoudil, že tou bílou Polar natře pod původní barvu i skvrny malty po sekání. Proto dnes všude převládá na bývalých jizvách šedé barvy barva bílá se šedými okraji (aby ta krycí barva měla šanci překrýt tmavá místa). Aby se to asi rýmovalo s Bílou sobotou.

V dalším týdnu už se budou místnosti vybarvovat do svých původních barev. A líp, protože zatím stačila barva vyblednout. Byt dostane žlutou v obýváku-jídelně, okrovou v zadnici a žluto-bílou na verandě. Všude jinde zasvítí bílá. Už bude svět zase vícebarevný. Více barevný. Vidím nastupující barvy jara a u nás bylo pořád šmouhovato. Tak i u nás bude úhledně barevno. Ještě nějakou chvíli a i náš dům rozkvete souměrnými barevnými stěnami.

Hurááá! Už aby to bylo!

Kitty

Pes na gumě

23. dubna 2011 v 23:29 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Máme štěně Betty. Nemá ještě ani rok. Je pořád jako na gumě...

Pepíno sedí u televize a Betta leží u mých nohou pod stolem. Za chvilku slyším žuchnutí. To právě Betta dobyla strategickou pozici na jeho kolenách. Dostává příkaz k seskočení na zem. Jedinou reakcí je Bettino drbání v uchu. Nádech a další příkaz, podpořený posunkem. Reakcí je olíznutí pána tvorstva a zívnutí. Razantní příkaz a Betta letí dolů, protože ji páníček shodil. Vzápětí zase žuchnutí a povzdech:

"Ještě nedopadne a už je zase nahoře!"

Dobytou pozici nehodlá měnit za tvrdou prkennou podlahu zatím bez koberce, ani za nový pekáč. Psice se uvelebí na kolenách a změní pozici, pro změnu se položí na záda a tlapou opleskává páníčkovu tvář. O nějakém seskakování ani slovo.

Jakpak je to dlouho, kdy pán tvorstva rozhodl, že pes může přijít do rodiny, ale žít bude na dvoře! Vytrpěla jsem si diskusi s blogery, že pes venku nikdy a za žádných podmínek! Nanejvýš přípodotek, že psa už rodina na venkově měla a prostě venku žil co pamatují. Pracně jsme hledali, našli a dovezli si bezdomovkyni Sáru-Betty. Před jejím příchodem jsme upravili venkovní prostor, zateplili slámou, jutou, kožešinami. Betty tam zkusmo zašla, vyšla a tím to skončilo. Když tam schováme něco, co chceme utajit, je to jisté. Děláme si naději, že v parných letních dnech vezme venkovní útulek na milost. Bydlí s námi v domě, nový pekáč a JEJÍ místo má v obýváku. A zatím užívá přistávací plochy na páníčkových kolenách. Moje nohy jsou asi kratší, mají větší sklon nebo je Pepíno teplejší či jeho modráky jsou atraktivnější. On toho taky víc nasedí, já pořád někde chodím.

Zkouší na nás ledacos. My na ni taky. Učíme se, jak vyzrát na dynamickou fenku. Já s ní chodím na vycházky, mám ji na povel a snažím se ji vychovávat. Vycházky jsem vyřešila tak, že projdeme na vodítku vedle slepic ven na louku. Tam ji pustím a děj se vůle páně. Občas změním směr chůze. Pozoruje mě a v okamžiku změny směru se rozbíhá a letí jako střela ke mně. No většinou. Nějaké spoléhání na to, že na volání zareaguje, je idealismem. Takže letí jako střela, doběhne a proletí kolem mě ve výši mých ramen. Nebo se strefí do nemocného kolena až tak, že je schopná mi je vyrazit z kloubu. Během vycházky toho teď už moc nenachodím. Zajedno je už tráva vzrostlá a nevidím díry v zemi, zadruhé Betta většinou opravdu přibíhá nebo se rozběhne tam, kam ukazuju. Tam pak točí obrovská kola, skáče do metrové výšky nebo loví myšičky. Já zatím už zase jdu jinam, ona po nějaké době přibíhá. Tak je vylítaná a já žiju. To se děje i třikrát denně.

Zvykla si i na náš odjezd z domu. Pepíno autem vyjede ven a já vyjdu zadem. To už ví, že tam pořád chodím a jsou tam slepice a kohout, který pečlivě hlídá své slepice a postojem hrozí. Tím obejdu její pozornost a můžeme odjet, aniž by se podhrabala a utekla. Čeká asi, že zase přijdu, trochu si zakňučí a zalehne. Jednou už jela s námi k veterináři a neokousala ani neproškrabala sedadla. Bude to dobré.

Podle chytré knihy ji učím. Něco se daří, něco zatím hodnotím jako opatrné úspěchy. Ale její pobyt na kolenách nemá chybu. Každý seskok Pepíno komentuje s uchechtnutím a povzdechem. Okousaní jejím poštipováním jsme jako chutné kosti. Leží chudák mezi klepetama našich kožených křesel nejraději. Občas uslyšíme srdceryvné zavřísknutí, když hodláme s křesly odjet a ona zjistí, že bychom na ni najeli. Stejně se stává, že o ni zakopneme nebo kolečka křesla ji přidrží za srst. To pak klejeme úlekem a na zemi zůstávají chomáčky chlupů. Srst jí už vypadává a dá se snadno vytrhat. Před vycházkami ji kartáčuju a to si vždycky užiju. Abych ji vůbec udržela, chytím ji za chlupy na bradě a ona uhýbá, vrtí se, kouše, válí se; prostě si myslí, že si s ní hraju. Už jsem vyčesala deseticentimetrových chlupů na pěkný svetr a pořád není vylínaná.
Veterinář uznal její srst za pročesatelnou, tak:

"Česat a česat, kartáčovat a kartáčovat!"

Ale kdo má před vycházkou obětovat své tělo, čas a sílu na vyčesání takového medvěda! Má krásné velké tlapy, ale prý už neporoste, má 6 kilo. To nám věru stačí. Užijeme si s ní radosti i starostí. Ale den ode dne se líp poznáváme. Už mi nosí aport, dá se přivolat lákáním na další zábavný pohyb, který jí umožní skočit mi na ramena, ulovit zuby moje koleno nebo kousnout kamkoliv ve svižném výskoku. Je prý to sebevědomá osobnost. Máme její aktivitu podporovat, však ona se uklidní. V to doufáme oba. Pepíno její výchovu vzdal, pes prý má mít jednoho pána.

Ona není pořád jenom divoká. Umí taky jemně těmi tlapami ťuknout na ruku i pohladit. Přitulí se, pospává na našich nohách. Na pokyn dokonce zalehne. Čurá na povel a to je fajn hlavně večer a v noci a v dešti. Dokonce se zatoulala, ale než jsme rozjeli pátrací akci, vyrazila odněkud a řítila se k vratům jakoby nic. Dokázala najít cestu po mých stopách. Ještě pořád skáče na lidi, zatím ji to nemůžeme odnaučit.

Ale hlavně - měla dávat venku na dvoře pozor na zloděje a štěkat. Štěkat se naučila a včera dokonce vyštěkala návštěvu. Začala hodně štěkat - říkáme tomu "zvonit", protože reaguje na zvonění - a nepřestávala. Šla jsem se podívat, co kde slyší a vida: na dvoře dvě děti. Zadem přišla návštěva a ona je uslyšela a dala vědět. Na děti neútočí, ale znehybnila je, štěkala a číhala u nich, dokud jsme nepřišli. Máme hlídačku, jakou jsme potřebovali. A vlastně teď v teplých dnes si hraje nebo odpočívá skoro celý den venku. A jde to!

Máme rádi svoji malou Betty a i ona si na nás zvykla. Zase náš dům ožil štěkotem živého psíka. No a že někdy neposlechne? Prý dospěje. Teď ať si tedy užívá svobody a mládí a zdraví. Bude to dobré.

Kitty

Deset za tisícovku

21. dubna 2011 v 20:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Už máme dva body na řidičském účtu. Platili jsme...

Jeli jsme dnes do M. B. po objížďce. Po začátku obce Jackov jsme v dohledu uviděli tabuli, že projíždíme měřeným úsekem. Po zahlídnutí tabule můj řidič sešlapal a docela ho udivilo, že měřený úsek byl jen asi padesát metrů dlouhý. Po dalších pár metrech za zatáčkou policista a ukazoval nám, že máme zajet na krajnici. Byli jsme na vážkách, udělali-li jsme nějaký přestupek. Probíhá totiž masivní dopravní akce policie, tohle byli městští strážníci. Uslyšeli jsme zdvořilou žádost o občanku a řidičák. Zadoufali jsme v dopravní akci. Jenže po chvilce zazněla informace, jestli víme, že jsme spáchali dopravní přestupek. Vedle stála červená Octavie napojená na jakýsi kabel, něco tam kutil další z policistů. Prý jsme překročili stanovenou rychlost v obci o deset kilometrů a z toho prý vyplývá, že po překročení do dvaceti kilometrů je to za tisíc kaček.

Zírala jsem. Ještě padl dotaz policisty, jestli jsme ochotni pokutu zaplatit na místě. Řešení u přestupkové komise atd... Minulý týden jsem brala palmáre, měla jsem výjimečně u sebe pár tisíc na nový nábytek do kuchyně. Než se Pepíno stačil nadechnout, vytáhla jsem tisícku a souhlasila, že zaplatíme na místě. Prý můžeme dostat na památku fotku, že tam opravdu ta šedesátka u místní tabule byla. Jaksi jsme oba nezareagovali. Ráda bych tu fotečku měla nebo aspoň nahlédla, je-li to pravda. Oba jsme ale byli víceméně v šoku. Zmohla jsem se jen na dotaz, jestli nás to bude stát body. Prý dva! No tak jsme už v množině řidičů, kteří utrpěli trestné body. Nemáme s tím zkušenosti, zatím jsme žádné nikdy neměli. Ale po roce prý se nám odmažou. Aspoň tak! Kdyby se nic horšího nestalo.

Cesta už pak probíhala ve spěchu, protože už jsme měli zpoždění. Ovšem oba jsme po celou dobu vrtěli hlavami. Josef prý VIDĚL, že "u tabule o měření" tam padesátku měl. V hovoru s policistou nám vysvětlili, že u tabule tomu tak mohlo být, ale místní tabule obce byla o padesát metrů blíž,tam jsme byli rychlejší! Policisté postavili radar padesát metrů za tabuli, aby mohli rychlost změřit. Asi to tak bylo.

Dál jsme jeli sportovně v tom smyslu, že při každé místní tabuli na začátku obce jela naše Thálie skutečně tou přikázanou padesátkou. A taky po celou dobu jízdy obcemi. Oba jsme před místní tabulí zvolali:

"Začátek obce - padesát!"

Nic moc se nezměnilo. Jezdíme opravdu skoro předpisově pořád. Obec neobec. Za léta éry trestných bodů jsme platili jen jedenkrát stovku za sjeté gumy, bodík jsme neutrpěli ani jeden. Asi. Byla jsem hodinu na masáži a v duchu jsem doufala, že Pepíno to nevydrží, zastaví se na dopravce a zkusí zjistit, měl-li někdy nějaký bodík. Nestalo se tak, nakupoval a prý neměl čas! Já bych to udělala. Mám ráda jasno. Abych se zde ted mohla prsit tvrzením, že my opravdu nikdy...

Doma diskuse pokračovala. Prý jsme mohli zkusit smlouvat, i když nám bylo jasné, že toho vyjednávače a výběrčího jistil druhý. Jasné nám bylo, že limit do 20 kilometrů a taxa je nezlomitelná. A stalo se cosi zvláštního. Vybafla jsem na něho - nijak zle:

"Nejsme jako oni!"

A hned jsem mu vysvětlila, že musíme přijmout pokutu za chybu. Aby se situace zlepšovala, někde musí začít správné chování lidí. Nehledat strýčky, známé vedoucí, kteří by možná pomohli. No bóže, proto jsem to bez řečí zacvakla, i když tím přijdu o dvě kuchyňské skříňky - možná. Ono mi to totiž takto napadlo hned v okamžiku uložení pokuty. I doma jsem to pak v tomto smyslu bránila. Beru to jako: udělám chybu, zhodnotí se to jako chyba, vím, že jsem udělal chybu, tak to řešit s čistým svědomím a nekličkovat. Toto chování jsem viděla u Rakušanů a hodně se mi to líbilo. My Češi zkoušíme kličkovat a proto příliš netrpíme sebevědomím. Zkoušíme dělat ze sebe i druhých pitomce. To přece tak být nemusí!

Já za sebe mám ráda čistý štít a sebevědomí. Potom mám jistotu, že mám pravdu a nemůže mě nikdo doběhnout. To opravdu není málo!

Kitty

333 a kozí noha

19. dubna 2011 v 21:42 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Koukám a počítám, toto už je tři sta třicátý třetí. Co? Článek na mém blogu...

Mám dost velkou averzi k číslům. Až takovou, že mi dělá potíže soustředit se a správně spočítat základní číslice jako ochranu proti spamu. Kolikrát až v posledním momentě zastavím prst na Entru, když tam nesoustředěně hodlám ťuknout koninu. Zaváhám nad "O + 1" a musím zapojit IQ, abych správně odpověděla. Skoro jsem v pokušení si to hodit přes kalkulajdu. Ale to jen někdy. A 333 jsem spočetla z hlavy - snad je to správně.

A ta kozí noha? No jde o bršlici kozí nohu, nejcennější bylinu. Svého času jsem si koupila řadu herbářů Zentricha a... a koukám, jak jsem zvědavá: výborná bylina na dnu - bršlice kozí noha. Hojná, oddenkatá, všudepřítomná. A to je právě to: všudypřítomná. Stavili jsme se u Mařenky a já s očima navrch hlavy jsem vypálila svůj čerstvý poznatek z herbáře jako otázku:

"Znáte kozí nohu? Ta je tak cenná a já jsem o tom nevěděla!"

Oba koukali a Mařenčin Josef zareagoval excelentně:

"Jo, známe. Zítra si přijďte, přivezeme vám toho celou pětitunu!"

Pepínové jsou asi krutě vtipní. Ale co jsem to chtěla vlastně říct? Byli jsme v Budějkách nakupovat a mně napadlo sehnat si herbicid na list na tu prožluklou bršlici. Byla doba, kdy jsme ji v zahradě nikde neměli. A já - inovátorka - jsem si sehnala kolečka jakési zelené hmoty jako mulč. Nastlala jsem to už nevím k čemu. A ona to byla hvězda dnešního článku - oddenkatá vytrvalá listnatá hvězda všech nezničitelných plevelů - bršlice!

Už vím - akčně jsem vyplela trávu kolem mladých rybízů, čistá kolečka kolem nadějných rybízových sazenic jsem nastlala oním záškodníkem. Dnes máme kolečka bršlice všude. A já jsem si vydedukovala, že seženu herbicid na list a zkusím to použít na prorůstající listy bršlice přes kůrový mulč pod našimi stromky. Už ho mám - Dominátor. Jenže vtip je v tom, že musím část tekutiny odlít na nějakou misku, štěteček v tom namočit a poťukat listy bršlice. Dominátor má přes listy a stonek a kořeny zničit celou oddenkatou bršlici. Nesmí foukat vítr, aby to nezasáhlo rašící lístečky jabloňové stěny. Nesmí taky hned pršet. Musím být trpělivá - účinek se dostaví tak za dva týdny. A hlavně - při této operaci se já musím nasoukat pod nizoučké větve jabloňové stěny a ťukat a opatrně pečlivě ťukat po jednotlivých lístcích. Vyhodila jsem 92 kaček a vidím to tak, že už jsem začala.

Zase jako jiné roky pěkně v podřepu odstraňuju kůru a pak odkopávám půdu s bršlicí. Začala jsem v předklonu v okrajích pod stěnou u trávy, kde se nemusím soukat pod větve. Odkopnu motykou, vyberu bal a vyberu oddenky. Ničit tekutinou Dominátoru budu zítra...

Doufala jsem, že to bude jednoduchá záležitost. Jednoduchá snad bude. A účinná taky. Ale - až překonám nerozhodnost z novosti celé záležitosti. To bude nejtěžší. Dnes jsem mohla začít ťukat na listy. Neťukala jsem. Začala jsem pracně jako obvykle. Tak tedy zítra. Hned od rána bych už mohla začít. Ovšem už se znám - místo toho začnu uklízet v domě a stěhovat a umývat okna, než abych zabrala a dala se do toho. Už mám metr mulče vyčistěný mechanicky. V duchu to chci dělat nově, ale postaru začínám dělat práci rutinně. Kdybych byla akčnější, už by to bylo hotové. Rostlin tam začíná prorůstat asi sto, chtělo by to chvilku. Ale je to novota!

Co myslíte, co se bude odehrávat zítra opravdu? Budu kopat motykou nebo najedu na nové myšlení a praxi? To teď večer ještě nevím. Ušetřila bych kolena a záda. Bude ráno moudřejší večera?

Kitty

Na první pokus

19. dubna 2011 v 14:33 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dnes jsme potřebovali narychlo dokoupit semena. A taky s Betty k veterináři...

Betty s námi v autě jela teprve jednou. Poprvé docela normálně nastoupila k nám přímo z náruče paní "schovatelky", od které jsme si ji vychtěli. V autě prý by jí mohlo být špatně. Nebylo. Držela jsem ji vzadu a po drobném zápase jsme bez závady dojeli domů. Před dnešní cestou mě Pepíno varoval. Musím s ní jet vzadu s uvázanou. Jak odejdeme, všechno rozkouše, poškrabe, bude výt a skučet strachem. Přesto jsem ji vzala. Už chytla pijáka a taky aby ji náš robodoktor viděl, posoudil, provedl drobné obhlídky a odčervil. Očkovaná byla dostatečně.

Dala jsem ji na nové pevnější vodítko, seděly jsme vzadu už z domu. Určila jsem jí dvě místa vedle mne a tam jsem ji pomocí zajištěného vodítka držela. To proběhlo dobře. K veterináři dotančila, obtůlali se, byla učesaná, obhlídnutá, promačkaná a pochválená. Do obchodu jsme odjížděli v poho. Já jsem "pevně" věřila, že obstojí. Musí, jinak bychom ji museli tvrdě pocvičit, aby byla v tom směru ovladatelná, počkala v autě, než nakoupíme. Aby taky mohla s námi na Moravu, nechat ji doma nemíníme. A co myslíte, že se stalo?

Auto jsme postavili do stínu a klidně odešli do obchoďáku. Já klidně. Josef prý trnul a čekal, jak bude hrozně neklidná. Nákup trval fakt pět minut a už jsme vláli k autu. Psa nebylo vidět. Až u auta se uvnitř rozevlál ocas, potěšená Bettka nás fňuknutím přivítala. U Pepína bylo ticho, žádný komentář. Druhý obchod, stejný obrázek. Třetí nákup s delším výběrem zboží - a návrat k autu, které znělo jako alarm. Ale potěšením. To teprve Josef přiznal, že je hódná. Že tomu nevěřil a viděl už ty nejčernější scénáře předem. Uvařená, uštěkaná, oběšená na uvázaném vodítku, houf soucitných lidí vedle auta s "ubohým psíkem"! Nic takového se nestalo až na ten zvuk alarmu. Ale to bylo kníkání z potěšení, že už konečně jdeme.

"O mě jsem strach neměl - já su jí šuma fuk. Ale až ty odejdeš - to bude!"

Nic nebylo. Ale vůbec nic. Jednou nás vítala ležící na sedadle, podruhé sedící na zemi před sedadlem, potřetí zvukem alarmu auta. Ale žádná hrůza se nedostavila. Přiznám se, že se mi taky ulevilo. Člověk nikdy neví, jak zvíře zareaguje. A hlavně jsem musela naslouchat Pepínovi. Jeho vize živelní pohromy a katastrofy spojené s tučnou pokutou za týrání zvířat - to mi znělo za zády. Mám radost, že můžu za dnešní výlet dát Betty palec nahoru.

Paní uschovatelko, Sáru-Betty vám nevrátíme. Vy máte svobodný život s rodinou a přáteli a my to druhé. Občas šoky, občas překvapení, občas obtíže s její divokostí. Ale celkově - jde to. Tohle konstatování od Pepína za dnešní "výkon" má váhu. A vám děkujeme, že jste jí dala šanci i tím, že jste se ozvala na moje internetové volání po nové kamarádce. Poděkovala by vám i Bettka, kdyby to uměla. Už naše Betty.

Kitty


Modrý sešit

18. dubna 2011 v 22:05 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Letos máme už brambůrky v zemi...

Mám dokonalou denní evidenci za celé roky. Je tam téměř vše, co se u nás šustne - a nejen u nás. Hledám informace o starší věci, sáhnu na určité stálé místo, uchopím sešit hledaného roku a najdu. Dnes bych zjistila, kdy jsme loni sázeli, kde a kolik jsme měli brambor, řepy, červené řepy, patizonů, okurek, dýní a tak. Rok co rok měníme řepu s bramborami a v záznamech to přesně vidím. Sáhnu - rok co rok. Ale letos?

Ještě nemám všechno nastěhované zpět. Uvědomila jsem si, že budu tyto záznamy v modrém loňském sešitě potřebovat. V předstihu jsem si uvědomila, že nemám zdání, kde modrý pomocník je. Byl samozřejmě v poslední prohlížené kabele. Sáhla jsem, nastudovala a když přišla otázka, kde co bude zasázené, už jsem byla doma. A taky jsem nezapomněla udělat zápis i s nákresem o dnešním umístění brambor a řepy. Abych příští rok zase věděla.

Děláte to taky tak?

Kitty

Bylo to gumákama!

18. dubna 2011 v 21:50 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Dnes jsme sázeli brambory. Přesněji řečeno - do brázd, vyoraných Josefovým "ručním rádlem", jsem na jejich dno měla pokládat naklíčené brambory...

Jsem utahaná ještě pořád mytím podlah a stěhováním věcí. Hned ráno bylo rozhodnuto, že dobře naorané pole dnes osázíme bramborami. Mně se do toho tak nechtělo! Musela jsem si totiž obout gumovky. Jsou apartní, bohužel ale úzké a moje tlapky tísní až bůh brání. Za chvíli se to zákonitě projevilo. Divným způsobem. Začala mě tak hrozně bolet kolena, že jsem ztratila i tu trošku elánu, vrčela nespokojeností a v řádcích se klátila a hudrala, že to bylo i mně samotné podivné. Většinou sázím s elánem, jde mi to samo. Dnes to byla hrůza.

Ještě že jsem si uvědomila, co mi jednou říkala masérka, když mi opečovávala tlapky. Prý když jsou ale hódně stísněné nohy v botách, zastaví se tok tekutiny v mízním systému a člověku může být špatně. Mně tísněné tlapky rozhodily psychiku a měly určitě špatný vliv na tělo, vzalo to moje kolena. Když už jsem spěchala pro prášek na bolest, došlo mi to. Gumáčky jsem s gustem skopla z nohou a ještě začerstva jsem je chytla a odešla k sousedě. Má štíhlé nožky, té budou sloužit líp. Neodradilo mě ani, že zrovna nikdo neotevřel. Postavila jsem černé lesklé gumovky jako nové ke dveřím. Později jí to vysvětlím, teď jsem předešla většímu zlu.

Maličkost! Poznaná příčina! Prášek jsem nehledala, našla jsem příčinu mé bolesti kolen. Hned jsem sáhla do botníku a vzala široké zimní boty, už vlastně vyřazené z provozu. I v zimě teď nosím traktory, v těchto jsem chodila jako kačena; byly široké, ale bez podpatku. Óvšem - okamžitě se mi zlepšila nálada. Nastoupila jsem do řádků a zbylé řádky tiše přeletěla, za chviličku tam byly brambůrky uložené jako perličky. A jen tak mi blesklo hlavou, že ještě před rokem jsem v brázdách tahala na hřbetě 27 kilo nadváhy.

Vidíte, že i maličkosti zlepší náladu. Jen vědět, jak na to!

Kitty




Dračí oči

18. dubna 2011 v 21:22 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Je večer. Od nedávna jsou u nás změny...

Večer se setmí a já zalízám do domu. Pokud musím večer nebo nedej bože v noci ven do dvora, vidím dračí oči. Nestačilo, že máme za zády domu televizní převaděč či mobilního operátora, který v noci svítí. Sousedčina vnučka pojmenovala červená světýlka osvětlující vysoký stožár na Suché hoře, že je tam doupě baby Jagové. Teď mi svítí dvě uhrančivá světýlka i na dvoře. Dobře že svítí, i když bych raději pravý opak.

Při rekonstrukci elektriky v domě jsem projevila zájem mít přehled o stavu osvětlení na půdě a v kotelně. Jsou tam plné dveře a pokud tam zapomenu zhasnout, může žárovka svítit celou noc i den. Abych tomu předešla, řekla jsem si o nové vypínače s doutnavkou. Teď doutnavka ve vypínači svítí pořád, celé dny a noci. Připomíná to ony dračí oči, o kterých mluví nadpis článku. Trpí tím ale moje ekologické cítění. Svítí podle mě zbytečně!

Při dodělávkách jsem se snažila přesvědčit elektrikáře, aby zkusil doutnavku ve vypínači přepólovat. Aby svítila jen tehdy, kdy se v chráněné místnosti svítí. Podle mě je to logičtější a taky by nesvítila opravdu zbytečně. Rozsvítila by se a varovala, že se uvnitř svítí: po zhasnutí by celé dny a noci nesvítila. Dobrý muž mi chtěl vyhovět. Přepólovával a zkoušel pořád dokola. Nakonec konstatoval, že to nepůjde. A že vlastně ta doutnavka tolik elektriky nespotřebuje!? Ani dvě - hodinami to ani nepohne.

Fakticky má pravdu. Opravdu to nemá skoro žádnou spotřebu. Jenže můj pocit to nezměnilo. Svítit zbytečně by se nemělo, všude u vypínačů bývala varovná otázka, nabádající ke zhasnutí, aby žárovka nesvítila zbytečně. Zhasínala jsem. Dokonce jsem v učilišti navrhla přebudovat osvětlení chodeb v internátě. Tam svítilo v šesti patrech na každém osm žárovek celý večer a noc. Ve dvou internátních křídlech. I když potencionálně ubytovaní spali. A i když obchůzka noční služby potřebovala světlo. Tak jsme popřemýšleli a změnili jsme schéma osvětlení. V hluboké noci svítila orientačně poblíž WC jedna žárovka. Šlo to! A takových akcí bylo víc.

A teď mi celé večery a noci zbytečně svítí dvě dračí oči. Není mi to jedno. Zkusím ještě zlomit samého elektrikářského kápa, ten o mém požadavku ví a třeba bude mít nápad a koupí jiné vypínače s dračíma očima. To bych byla ráda! Za to bych ho velebila na webu a chválila, kde by na práci téhle party přišla řeč. Celý systém nové elektriky je vymazlený, jen ty dračí oči mě štvou. Jako zarostlý nehet na noze. Chodit se s tím dá, ale fakt to zneklidňuje a pozná se, že člověkovi něco je. Chci neskromně šetřit i ty malé spotřeby. Je to taková ženská umanutost.

Podaří se to? Co myslíte? A jsem zbytečně umanutá? Máte taky někdy pocit, že při troše přemýšlení by šlo udělat víc třeba v těch malých věcech? Někdy mi připadá, že těch škodících malých věcí je hodně! Hodně maličkostí umořilo osla - to je známá pravda. Kdyby každý napravil jednu maličkost...

Kitty


Co kdyby?

17. dubna 2011 v 21:37 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem psychicky postižená. Od nedávna...

Sledovali jste moje potíže s elektrikou, s psaním na blog, s poruchami blogu i počítače. Pořád bylo něco! Měla jsem snahu psát články na blog, stalo se mi to přímo potřebou. A od jistého času občas moje snaha procházela zkouškami. Stávalo se mi, že jsem psala, blikla elektrika a mohla jsem začít znovu. Protože píšu přímo do PC, třeba jsem ztratila jiskru vymyšleného. Škoda! Nešlo mi to najednou uložit. Škoda! Prostě zvykla jsem si na praxi stále po pár minutách (i po dvou! ) ručně ukládat. Po náhlém výpadku proudu se mi počítač zahlcoval množstvím načtených údajů až tak, že nabíhal třeba víc než minutu. Aby třeba vzápětí po načtení znova vypadl. K zlosti!

Teď pozoruju schizofrenní reakci. Počítač naběhne, můžu psát a psát a nakukovat do blogů a diskutovat a psát mejly, jak prsty ráčí. Můžu všechno bez mrknutí oka a elektriky. To všechno můžu. A přesto - jedním půločkem pořád nevěřím. Čekám, kdy zase obrazovka blikne. Kdy blikne až tak, že celý PC krachne. Kdy se budu znovu pokoušet najíždět, řešit zkrachovaný počítač - pořád dokola. Pořád žiju ve strachu, že zase...

Nechci to zakřiknout. Jede nám elektrika, nová elektrika nebliká, nevypadává nic. Je to už skoro dva týdny a já se pořád podvědomě obávám poruchy, potíží a zlomyslností vadné elektriky. Bože, jak dlouho ještě budu žít nežít s blogem bez obav?

Kitty

Zvíře

17. dubna 2011 v 21:19 | Kitty |  Vykutálenosti
Mám svého favorita. Je to jednoznačně "Zvíře"...

Před časem jsem u Renatky na blogu schrastila video se stejnojmenným názvem. Hned mě nadchlo. Dnes ho mám na liště v oblíbených a jen cítím nějaký psychický tlak nebo nepohodu, první kliknutí patří Zvířeti. Tímto článečkem děkuji Renatce, že dostala nápad přihrát je nám, kteří jsme je neobjevili. Pokud nevíte, prásknu vám adresu: http://newold.blbne.cz/14081-zvire-html. To nemá chybu. Aspoň pro mě!

Nevím, co mě na tom tak fascinuje. Možná už vstupní větička dárkyně, kde mimo jiné čtu:

"s pusou od ufa k ufu, ba možná i do ó!" a

"Pánové, vy se alespoň mrkněte, jak se vrtět v ložnici..." s nááádhernými smaljíky.

Skromně doporučuju. Obyčejný holý tlusťoušek v lesklých trenkách o pět velikostí větších a v podivné čepičce s brýlkami v mužském prostředí předvádí taneček na rytmickou hudbu. Slova jsou zde zbytečná, pusťte si to. A doporučuju - podle nátury - uložit k oblíbeným. Pokud už to tam všichni až na mě (internetovou
naivku) spolehlivě nemáte.

Tohle nevinné tanečkování je o hodně lepší elixír dobré nálady než ptákoviny mého domácího maskulína. A hlavně - mám to pořád, když se potřebuju vylámat ze špatné nálady. Proto to teď doporučuju. Co když máte špatné dny a nemáte své "Zvíře"! Doporučuju. Nesuďte dopředu, dokud to nepřehrajete do konce. Mohli byste přijít o zdroj dobré nálady do budoucna. Jako já!

Kitty




Jak ho do ní dostat?

17. dubna 2011 v 19:02 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Včera došlo na přípravu políčka na brambory. Letos o dva týdny dřív; později nebude mít náš pomocník s traktůrkem a kultivátorem čas...

Šlo to rychle. A moc rychle letos. Otevřeli jsme zahradu, pár minut a málem jsem nestihla přijít s občersvením. Stihla jsem to v poslední chvíli. Letos ale bylo všechno jinak. Soused využil časové úspory a zlanařil traktoristu k sobě. No a než bude hotovo, pozval nás k sobě. Počkáme tam s ním při pivečku. Lapla jsem dvoulitrovku vínka, lahvice plzně a vnutila se mimořádně letos k chlapům. Nechtělo se mi být doma sama, normálně to bývá všechno jinak: chlapi si dají nějaký ten hlt a rozejdou se každý domů. Letos jsme sedli do renovované kůlny s velkým bazénem a najednou se tam objevil mlaďoch s velkým džbánem píva. Přímo od čepu, přivezl to ještě než jsme tam dorazili. Letos se k nám brzo přidal i Pepínův bývalý spolupracovník, takto ten jediný, kdo dnes pracoval na našich polích. Dokonce jsem poznala i novou ženu u souseda, zvolil si dobře, je to správná ženská.

Povídali jsme a povídali, popíjeli a zavdávali si. Já pila jen červené, ale chlapi si dali toho točeného, nějakou tu slivovičku a... kdovíco ještě, protože jsem už odešla, nějak mi "oči přecházely a nohy nesloužily". Šla jsem domů tak nějak klikatě, ale došla jsem. To už se tmělo, tak rychle zachránit, co se dá a domů. Postupně jsem se z toho rauše dostala a dokonce skoukla i net a telku. Už v hluboké tmě jsem zaregistrovala, že odjíždí další besedník a chvilku po něm už Betta vítala hospodáře.

No co mám povídat, všechny tekutiny vykonaly své. Točil se a vrčel jako kocourek, málo z naší domácnosti mu bylo známé. Sedl ke stolu a hlava mu padala, očka se zavírala, až se zavřela. Protože jsem nezatopila, byla zde zase klasická zima. Nechtěla jsem, aby usnul u stolu a prochladl. Pořád jsem ho budila a přesvědčovala, že mu v postýlce bude líp.

"Nemusíš se umývat, tady máš pyžamko, rozestelu ti, poď si lehnout! Nachladneš!"

Nic nepomáhalo. Poloprobuzený vedl nějaký monolog, rozumět mu nebylo, tak ho nepamatuju. Ale bylo vidět, že má náladu, že mu není nijak špatně. Jen pořád usínal. Nakonec jsem zvolila přesvědčování posledního kalibru: nemluvit, zhasnout, odejít. Normálně jsem ho tam nechala a on už ví, že je nejlepší, když se zmotá a jde a koná. Taky jo. Do deseti minut ležel na letišti, za další dvě minuty už jsem slyšela známé pochrupování.

Ráno už byl u králíků. Za chvilku přijdu do koupelny, zdravím ho a ptám se na zdravíčko. Jo, dobrý, ani hlava ho prý nebolí. I to tak vypadalo. Nevím jak to udělal a jestli to byla pravda. Za chvíli ho vidím, jak se umývá. Včera se fakt nestačil poumývat, to je jeho sobotní obřad. Včera se nekonal a dnes do kostýlka asi nemohl bez očisty.

Tak splavné dnešní ráno nepamatuju. "Naorávání" proběhne jednou ročně obvykle jen mezi chlapy. Letos jsem se zúčastnila a viděla, že je to pokec pro chlapy. Tak to tak zůstane. Možná si to zopakuju, když se mi nebude chtít zůstat po "naorávání" sama doma. Třeba se scukneme s novou sousedou a budeme "naorávat" zase my dvě jen pro ženský. To nevím. Vím svoje, a dál se uvidí.

Tak - to je vysvětlení skoro erotického nadpisu článku: Jak ho do ní dostat?! Kdo se těšil na silnější kafe, tomu se omlouvám. Ono to bylo taky o chlapovi, dokonce i o posteli a nakonec o spánku. Trošku jinak, protože to bylo jinak než jiné roky. Ale zase - proběhlo to v poho a další runda kolem "naorávání" bude až za rok. To zase není tak špatná vyhlídka, ne?

Kitty

Přišla únava...

15. dubna 2011 v 20:50 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Prakticky po čtrnácti dnech aktivity končí dostěhovávání a začíná nebetyčná únava. Dnešní den bych nejraději vymazala, pro farmu jsem totálně nepotřebná. Až se divím...

Včera jsem konečně ubytovala naši Thálii zase v jejím kutloušku, do té doby stála chudina na dvoře a pršelo na ni. Až do včerejška byly v garáži obsahy obytných a skladových prostor domu. Prsila jsem se, že Thálinka půjde domů už v úterý. To rozhodně musí být. To je konečný termín! Chachááá! Nepodařilo se i proto, že důsledně vážím, co nastěhuju zpět do domu. Pořád mám po ruce velký bílý kýbl z PVC a při uchopení kabely s obsahem skříní mě zdržuje uvažování, jestli už... Většinou je to UŽ, protože podle mé filozofie - co je morálně staré nebo nepěkné, práskne do kybla. Nešetřím věci, které mi zahušťovaly šuflata. Ale zase bude problém - co s prostorami, které najednou získám?

Jsem strašně utahaná, nějak mi chybí energie na dokončení stěhování věcí z ostatních prostor zpět. Další úklid po pilném hospodáři, který otloukl omítku v kuchyni a dnes ji nadšeně opravil. Bude úklideček - a kde na to brát energii? Navíc mě čeká čistění obrovského celopodlahového koberce. Při skoro zničeném vysavači! I prášku na čistění koberců je tam jen troška - prostě čeká práce, ale podmínky špatné. Aspoň že...

Dnes mi došlo palmáre, penízky z investovaných přebytků peněz. A už vím, co si za ně pořídím. Nejsou sice všechny moje, ale MY PŘECE NUTNĚ POTŘEBUJEME: nový vysavač, novou kuchyňskou linku, drobné kousky nábytku pro radost a užitek! Jenže stolař pro náš nábytek jaksi nemá čas, je pořád v luftě a tak se snad budu muset poohlídnout jinde.

Mám špatný pocit, že uvádění domu do normálního stavu jde pomalu. Současně ale taky zaznamenávám, že moje rozhodnutí ulehčit skříním mi dělá radost. Dnes jsem ulehčila knihovně - 34 mých nejlepších knížek jsem poslala do naší knihovny. Pan knihovník nevěřil, že je dám. Ale dala jsem, už jsou tam! V přeplněné skříni nejsou platné nikomu ani za mák, stejně je mám zmáknuté. Čalouněná křesla šla taky, budou sloužit dál. Obměna domácnosti a zařízení je nutná. Už proto, že jsme v poslední životní etapě a cítím, že si můžeme a musíme udělat život hezčím, lehčím i tak nějak luxusnějším.

Pepíno cestovat nechce a tak budu zkrášlovat naše prostředí. Už jenom ta nová elektrika, nová svítidýlka i vypínače a zásuvky, drobná radost pro hospodyni. Dnes jsem si zapojila vysavač zrovna tam, kde jsem to právě potřebovala. Nemusela jsem shánět prodlužovačku jen pro jeho připojení k elektrice. Nebudu muset mít na prodlužovačce pračku. U počítače má každá periferie svoji zásuvku; dodnes to bylo všechno na jedné prodlužovačce v jedné zásuvce! Světla prostor, kde jsou plné dveře, jsou chráněna vypínači s doutnavkami, aby zbytečně nesvítila (i když mi odborníci tvrdí, že není možné udělat to tak, aby doutnavka svítila, když se tam svítí - dnes je to tak, že doutnavky svítí celý den, když se uvnitř nesvítí). Asi se divíte, že píšu o takových prkotinách. Vždyť každý v bytech a nových domech to tak máte, pro vás to luxus není. Ale prosím pěkně - pro mě stav, který jsem si vyfňákala a už prostě je, je veliké vítězství ve starém domě, na dědině a s Pepínem!

Až teď mě napadá - stěžuješ si a vlastně už nemáš moc na co. Jsi rozhodnutá koupit si, co ti chybí pro radost. To není málo! Zdraví nám oběma i širší rodině relativně slouží. Mimo pitomých politiků a jejich dobře placených ptákovin mě neštve zásadně nic moc. Ono vlastně když se pořádně vyspinkám a během víkendu stihnu dostěhovat a douklidit naše prostory, můžu být spokojená. Nastane klid ve fungující domácnosti. Co by za to někdo dal! Trnu pro blogera Milánka a přeju mu klid na tvoření článků a zajímavostí, které shání pro moji jistotu. Jistotu, že když se k němu proklikám na blog, najdu tam vždycky něco stravitelného a podnětného. On sice nemůže fascinovat přílišným tělesným pohybem, ale zase mi dává jinou spokojenost. I další dušičky blogařské. Když se obvykle svěřím s potíží, přiletí mi komentáře nebo mejly s radami a povzbuzením!

Dnes mě drtí únava. Asi hlavně psychická. Možná to chtělo lepší organizaci práce a už by to bylo hotové. Šla jsem k holičce. Přijdu tam - a ona nemá barvu na vlasy "vášnivou červenou"! Šla jsem ale ostříhaná, to je taky dobrá věc. Od zimy jsem nosila na hlavě čelenku. V zimě mě dostala podivná chřipka a od té doby mě bolely uši, zvykla jsem si na teplíčko na uších z čelenky: a zatím to asi byly přerostlé vlasy (v poslední době). V knihovně už se na mě usmívaly nově ubytované knížky pro jiné zájemce; u mě by strádaly pro nedostatek využití. Co mi vlastně chybí?

Kitty


Ptáci v trní po našem

13. dubna 2011 v 21:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Chodívám s novým štěnětem Bettou na vycházky na velkou louku. Za ní je "trní", bývalé mrchoviště. Za celá léta jsem tam byla snad třikrát na květu černého bezu a teď to mám...

Nové štěně plné energie a její panička. Lítám s ní po louce. No lítám, někdy rázuju a někdy se skoro plazím, podle stavu mých kolen a obutých bot. Letos na jaře oblast trní majitelé vyklučili a teď už se tam v řadách čepourají sazeničky japonských topolů. Tam dojdeme, mezitím Bettka vykrouží pár kilometrových kol v prudkém běhu.

Já se pokouším postupně ji učit návykům, ale jde to ztuha. Deset měsíců neřízené psí osobnosti nejde změnit naráz. Už už doufám, že se mi daří ji přivolat ke mně a pak ona zahlédne nějakého psa nebo člověka a posilovaný návyk je v čudu:
zaprvé - uteče k němu
zadruhé - obtěžuje ho skákáním do výše obličeje a
zatřetí - spolehlivě odchází s ním, i když já v poklusu lámu vzdálenost k nim a se zbytky hlasu volám a hulákám, abych ji přivolala. Majitelé mladých psů to znají. Ale nakonec zpět do domu dojdeme obě. Já rudá vztekem a zklamáním a ona? Zatímco docházím, honí se za svým ocasem ze všech nevyčerpaných sil. Točí se a točí vší silou, pak upadne a pokračuje v lapání ocasu na zádech samá ruka samá noha...

Vraťme se ale zpět k trní. Porost je od jara vyřezaný, zbytek remízu tam majitel nechal "pro ptáčky". Zbytek dílů zůstal oním trním se vším všudy. Každé ráno jdeme - žena a psička - na koncert v přírodě. Prostor pro úkryt zvěře a hnízdění ptáků ubylo, všechno teď probíhá na menší ploše. O to je to intenzívnější. A hlavně - jdeme tam a slyšíme to. Díky malé nevycválané Bettě.

I další roky by tam byly změny terénu a porostu, další sezóny by tam zpívali a hnízdili ptáci, chodili zajíci i srní. Kdybych neměla štěně. Dokonce i hospodář tam letos byl skouknout změny. Opravdu kulil oči. A ten den se stalo, že přesně ve stejném čase k nám dorazila taky i místní babička, která už dlouho na delší vycházky nešla. Oba domorodci za mé přítomnosti přiznali, že tam HODNÉ ROKY nebyli. Kdyby nebylo kultivace trní, zvědavosti, procházek s novým štěnětem.

Po desítkách let se sešli oba u trní, které léta nikoho nelákalo. Nanejvýš tam okolní obyvatelé odkládali, co jim v hospodářství přebývalo. Teď tam ti dva stáli a udiveně hleděli na pěkný kus krajiny. A s nimi já, náplava s malým divokým štěnětem. Malý živý podnět posloužil ke změně pohledu.

Ptáci a zvířata tam měli útočiště pořád, ale lidé to nevnímali. Neznali a nechyběl jim nadšený jarní zpěv v pěkném dolíku. Pomalu rostoucí lístky topolů u svých kolíků. Poprvé se tam podívali, jak znovu žije bývalé trní. Nejprve jsme to viděly a pozorovaly my dvě - člověk a pes. A přivedli jsme tam udivené rodáky, kteří ani nevěděli, kolik krásy a zvuků mají za humny, na dohled.

Kitty

A nakonec...

13. dubna 2011 v 16:22 | Kitty |  Dynastie křečků
Po celou dobu soužití s našimi křečky jsem se pídila po poznání jejich zvyků, které jsem mnohdy nechápala. Pouhé pozorování mi dávalo řadu podnětů k objasnění, pomoc z odborné literatury ani od chovatelů nepřicházela. Ne že bych v tomto směru nic nepodnikla. Od počátku jsem získávala informace od prodavačů-odborníků. Psala jsem už o tom, že nebyly mnohdy prospěšné ani zasvěcené. V obchůdcích měli prodavači zvířata, ne však už adresy chovatelů. Já jako chovatelka a prodávající naše mláďata jsem vždycky na paragon žádala připsat naši adresu - pro dalšího chovatele. Podala jsem podnětný inzerát se žádostí o pomoc při chovu, ani ten nezabral. Snad jen nasměroval mé snažení na autora článku, jímž byl patrně zvěrolékař. I když si upřímně řečeno neumím představit chirurgické zásahy v běžné praxi na tvorečcích tak maličkých. Máme s tím také svoji zkušenost.

Náš Korálek prošel rukama paní veterinářky v době své nemoci. Byla to jen obhlídka a rady a léky. Splnily se nejhorší obavy a možná uškodily podané léky, jejichž koncentraci pro tak malého tvorečka jsme nedokázali dodržet. Ze čtyřicetigramového živého křečíka nám během dvou dnů v rukách dodýchal čtyřgramový mokrý miniaturní uzlíček našeho bezmocného žalu. To byl bohužel zrovna případ té angreštové slupky...

*************************************************************************************************************************
§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

Těchto pár kapitolek jsem psala před více než patnácti lety v etapě našeho aktivního chovu křečíků a křečků. Od té doby se změnilo snad úplně všechno...

Mínila jsem uvedené poznatky "hodit na trh" i s fotografiemi. Hlavně proto, abych pomohla začínajícím chovatelům. Příruček bylo málo, televize v začátcích, o internetu ani zdání. Navíc se mi texty na několik let ztratily. Měla jsem je připravené, doporučené. Mínila jsem v pokynech a zážitcích pokračovat. Pro vydání v té době už byli potřební sponzoři. To mne odradilo, vše skončilo v šuplíku a pak v "černé díře". Jediný výtisk bez fotografií jsem našla v nedávných dnech. Zde ho uvádím z čiré nostalgie. Jako kusé vzpomínky a drobná doporučení pro následovníky. Fotky jsou, pohledám a dodám na blog k článkům dodatečně - pro potěšení.

Byla to krásná nenáročná činnost se živými tvory. Koníček s velkým K. I když šlo o křečky. Není důležité, jak jsou miláčkové velicí. Důležité mi připadá, jak mě zaujmou, jak jim porozumím a prospěju. Jsou krásní ve svém zdraví, barvách, živosti, různosti forem. To se u každého chovatelství opakuje.

Tak to je vše, co jsem vám dala na blog o našich křečcích. S dobrým úmyslem. A aby aspoň někoho potěšilo, co se nám podařilo a čím nás doběhli zase jiní tvorové než pořád mě můj Pepíno.

Křečkům zdar a chovatelům zvlášť!

Nemoci

13. dubna 2011 v 15:51 | Kitty |  Dynastie křečků
Křečci jsou citlivá zvířátka a také trpí nemocemi. Některé jsou pro ně i typické. Nedlouho po nákupu našich prvních křečíků jsem se zajímala o podmínky zdravého chovu. Snažila jsem se úzkostlivě zachovávat těch několik pokynů z příruček nebo náhodných článků, dostupných při nedostatku podrobné literatury. Je lepší zajímat se o dobrou výživu a vhodné podmínky chovu než vyhledávat veterináře. Protože, popravdě řečeno, i ten nejlepší z nich vám nemůže nemocné zvířátko uzdravit. Může pohladit bolístku strachu, někdy doporučí podat lék v takových drobečcích, že to stejně nezvládnete. Jsou jednak velmi malí a křehcí, jednak přicházíme s pacienty pozdě. Přesto je dobré znát veterináře malých zvířat, místo, dobu a ordinační hodiny, jeho telefon i do bytu.

I naši křečci byli nemocní. Nezáleželo mnohdy na péči, přešlechtění nebo oblibě. Postupně nebo i náhle ztratili živost, lesk oček, začali málo žrát nebo bobkovat. Choulili se v rožku nebo se neobvykle nemotorně pohybovali. Ztratili vláčnost tělíčka, byli naježení - prostě něco jim chybělo. Někdy to byly nádory, někdy komplikace kousnutí, zažívací obtíže a další příhody.

Za drobnější obtíž považuji přerostlé zuby. Je velmi smutné, když náš miláček uhyne proto, že jsme nepoznali přerostlé zuby. Můžete je nechat uštípnout, případně upravit u veterináře, jestli si je zlomí při pádu nebo úrazu. Je možné přerostlým zubům předejít zařazováním tvrdé stravy a také jiní chovatelé určitě pomohou radou i činem. Štípat zuby lze kleštičkami na pedikúru. Chce to trochu cviku, ráznosti při držení a neštěstí je zažehnáno. Zvířátko zvedneme na zadní, levou rukou (praváci) uchopíme křečkovy lícní torby a silou je stáhneme za zátylek tak, až se mu odhalí zoubky. Prsty musíte mít za jeho hlavičkou. Kousnutí se přitom bát nemusíte, tímto manévrem se zvířátko přidusí. Také proto nesmí operace trvat víc než chvilku. Jsou-li zuby delší než centimetr nebo zasahují protilehlou čelist místo skousaných zubů, je třeba je uštípnout na pět až sedm milimetrů. Většinou přerůstají dolní zoubky. Protože ve větším chovu je takových příhod víc doporučuji nechat si celý manévr vysvětlit odborníkem. Potom už je odstranění této potíže ve vašich šikovných rukách. On se někdy křečík brání násilí, ale mějte trpělivost. Kleště nasaďte i několikrát a stiskněte je jen tehdy, když jste si jistí, že je délka dobrá a uštípnete oba zoubky najednou. Není to sice podmínka, ušetříte si tak ale další hrůzný pohled na dlouhé zuby a vzpínající se zvířátko.

Jinou kapitolou jsou ostatní nemoci. Podle mých zkušeností nezkoušejte léčit nádory. Při stravě jsou nebezpečné i slupky z ovoce - slupka obalí vnitřek žaludku, dráždí a zvířátko se uškytá k smrti. Kolikami z nevhodné stravy zvířata velmi trpí, potí se a třesou. Někdy mívají průjem nebo někdy vůbec i delší dobu nevylučují trus, bývají nadmutá a upocená.

Pokud si všimnete něčeho takového, jednejte rychle. Máte-li v blízkosti zkušeného chovatele, je to štěstí. Pozvěte ho ihned k vám nebo nemocné zvířátko klidně zabalte a doneste mu je ukázat. Při tom všem jednejte pomalu a klidně, mohli byste zavinit šok. Neste je jemně v teplém obalu. Pozor také na infekce - nepokládejte je nikde u chovatele, chce to určitou opatrnost.

Zvířátko nemluví, neumí prosit. Jestliže se nedá vyléčit ani napravit jeho velký úraz, veterinář ho okamžitě bezbolestně uspí. Navíc vám odpadne starost s odstraněním jeho tělíčka. Věřte, že není většího žalu než čekat z neznalosti, ostýchavosti nebo nerozhodnosti u trpícího zvířátka než dodýchá. A nebojte se při takovém smutném konci zapojit přiměřeně i členy rodiny včetně dětí. I odchod vašeho společného přítele ze života, který mu aktivně ulehčíte, vychovává k pocitu odpovědnosti. K citu ke zvířatům a lidem. A nic na tom nemění fakt, že my sami jsme toto doporučení zpočátku nedodržovali.

Robinek a televizor

13. dubna 2011 v 14:39 | Kitty |  Dynastie křečků
Náš nejmenší, křečík mandžurský Robinek, dostal akvárium. Malé, pracné oboustranně olepené tapetou dřeva. Na přední straně zůstal průzor ve tvaru stylizované obrazovky a živá domácí televize byla hotová.

Neměla jenom tři programy našeho elektronického domácího přítele. Měla jich tisíce! Podle nálady křečíků a hlavně podle času pozorovatele. Protože křeček má právo na svůj životní rytmus, tak byly obrazy a výjevy různé. Každý byli jiný a měli i své křeččí zvláštnosti. Navíc - podle úspěchu jsme si mohli napříště volit žádaný program.

Ve dne byl obvykle čilejší mandžurek Robin. Tam se obvykle nic moc nedělo. Občas zašmejdil, nasadil se do popelníku (ekologické využití popelníku na krmítko) a svačil. Občas se napil vodičky z pítka... Často se při obchůzce kolem stěn po zadních stalo, že se jeho maličké tlapičky propadly hoblinami, on ztratil rovnováhu a začal plavat - naznak. Drobnými tempy se snažil odrážet od hoblin, aby tuto nedůstojnou pozici napravil. Pak se někde zachytil drápkem, obrátil se na tlapky a už se stal normálním spokojeným křečíkem. Někdy chudák plaval tak dlouho, že jsme oba starostlivě shlíželi, netrpí-li nějakou nemocí. Zpočátku. Protože pak jsme postupně zjistili, že za to mohou ty uhýbavé hobliny a jeho maličké tlapky. Příměs vaty nebo přímo vata jako podestýlka tuto formu Robinkových pádů vyloučila.

Výběh

13. dubna 2011 v 14:24 | Kitty |  Dynastie křečků
V dřevních dobách našeho soužití s křečky jsme podnikali velmi naivní pokusy. Velmi pracné, leč málo účinné. Malý prostor akvára mě od začátku nutil vymýšlet, jak naše křečky zabavit. Bez zbytečných nákupů, které stejně nejsou k užitku.

Jde třeba o schopnost i snahu křečků se vyšplhat po věcech. Nezkušený majitel vymyslí a zhotoví výběh, aby držel zvířátka v okruhu bytu, kde je chce mít a kde nemohou uniknout ani udělat škodu. Nezkušeným radím - nestavějte ohrady z koberců jakkoli hladkých. My jsme s mužem své první křečíky zamýšleli současně venčit i udržet v okruhu asi dvou metrů. Proto jsme svinuli koberec jekor. Ten jsme po výšce pracně proděrovali a nato děrami skrytě protáhli motouz. Celé dílo jsme na výšku postavili doprostřed pokoje a těšili se, jak budou rychle běhat a my je budeme radostně pozorovat.

Běhání a pozorování po hodinové přípravě ohrady fungovalo. Začichali, zašmejdili, očistili si fousky a tlapky a... lehce se vydali po kolmé stěně až nahoru na vrchol výběhového válce. Byli jsme překvapeni. Ale doufali jsme, že větší výšku už nezdolají. Vyšší jedenapůlmetrový "komín" byl pracnější a výsledek - jen o nějakou tu vteřinku později oba balancovali nahoře!

Protože výběh prostě mít museli, organizovala jsem dál. Výběh po zemi. Přece je uhlídáme! Jsme dva. Sice v poloze ležícího střelce, ale dva na jednoho křečka přece stačí! Jenže stačilo zahledění či zamyšlení a do té chvíle nezáludný volně se pohybující miláček se roztomile usídlil za prožluklou stěnou. Příště mu to zamezíme! Naskládané knihy u vchodů za stěnu byly opravdu účinné. Jenže stačilo důkladné luxování... ovšem důkladně luxovat i za nábytkem se muselo, už kvůli tomu, že cestující křeček se mohl ukýchat!

Logika mimořádnosti

13. dubna 2011 v 14:05 | Kitty |  Vykutálenosti
Včera večer lákal Pepíno malou Betty na vyčůrání. No večer, bylo to pár minut před půlnocí. Bettka pilně chrupala na mých nohách, anžto si pečlivě hlídá svého páníčka. V našem případě jsem už jasně páníčkem já. Chodím s ní na vycházky i v dešti, sprchuju jí tlapky, trpím jejími obstrukcemi při česání, vařím jí. Prostě - od "páníčka" se jí nechtělo, ale musela.

Za chvíli se přikutálel i Pepíno. Oči navrch hlavy a slyšela jsem, jak si povídá jakoby pro sebe, ale tak, abych to samozřejmě taky slyšela:

"Vidíš, jak je to šikovný. Jedny dveře vysazený a druhý zamknutý. A nikdo se k nám nedostane!"

Stalo se totiž, že letěl v noci ven s čubou a "zapomněl" (on ale nikdy nezapomene, to už si připravoval předmět ptákoviny, kterou mi řekne), že jsou hlavní dveře na dvůr zamčené. V noci je vždycky zamykáme, co kdyby zloději... Náraz větru se do nich zvenku opíral a on nemohl odemknout. Betta vyběhla bočními futry bez dveří bez zaváhání. Než odemkl a vyšel už měla hotovo a štěkla u dveří jídelny.

Když se vrátil i on, svůj zážitek zhodnotil:

"Dobývám se do zamčenejch dveří ven a ona to má hned!"

S těmi dveřmi do verandy máme potíž. Když jsme asi před třemi roky malovali, vyfňákala jsem si, aby s okny natřeli i oboje palubkové dveře na verandě. Pořádně natřeli! Vzali je teda k sobě do dílny, opálili a pěkně natřeli. Nechápala jsem, proč Pepíno němě spíná ruce a zvedá oči k nebi. Teď už jsem to pochopila: v zimě loubky navlhly a jak byl tmel vypálený, tak se loubky rozestoupily. Dveře nešly zavírat. Od zimy se u nás práskalo dveřmi, aniž jsme se hádali. Museli jsme hlavní dveře silně přibouchnout. Vedlejší dveře nešly otevřít vůbec. Teď při sekání elektriky chlapi u těch vedlejších zabrali a pro změnu jsme je zase nemohli zavřít. Byly založené židlí po celou dobu rekonstrukce elektriky a teď v silných větrech se otevíraly. Včera jsme je vysadili k opravě. Donesli jsme je oba na zápraží, jsou hodně těžké. Já jsem pak šla do zrušovaného chovatelského obchodu pro pekáč Bettě. Po mém odchodu se přehnala silná přeháňka s bouřlivým větrem a Pepíno je místo přikrytí sám stěhoval domů. Stokilové dveře ve vichru - ale ani nešpitl. Večer ve svých futrech nevisely a tak vznikla popisovaná situace. Prostě síla zvyku...

Tělocvična

13. dubna 2011 v 13:32 | Kitty |  Dynastie křečků
Často jsem pozorovala naše křeččí kamarády při jejich kroužení, vlastně spíše obcházení stěn akvária. Když žili a nespali, měli nezkrotnou potřebu na zadních nožičkách obcházet, obhopsávat, obtancovávat a jinak se přemisťovat kolem stěn. Třeba hodiny. Hlavně Artur.

Na jedné či obou zadních plachtil kolem stěn, předními tlapkami kroužil při pokusech uniknout z akvárka ven. Bylo to hlavně zvečera a v noci. Někdy jsme ho litovali: chudáček Artur, co se naskáče jen tak. A tehdy vznikl nápad - chce to tělocvičnu! Proč by musel jen tak mařit energii a nám ukazovat stále stejný obrázek. Už jsme znali dopodrobna jeho podpaží, podbradí a bříško i vnitřek nožiček. Něco vymyslíme.

Zpočátku se nám zdál vhodný kolotoč. To je taková věcička, válec se šprušlemi, který se volně otáčí jako mlýnské kolo. Pasažér se v tom válci netočí jako na ruském kole zvenku, ale uvnitř. Jakmile se dostane dovnitř, šlápne na první volnou příčku a začne "šlapat", protože země pod ním ubíhá. Kolotoč měli, ale než jsem se rozhodla ke koupi, obchod zase zrušili. Dodnes proto nevím, jak by v něm drandili.

Nevzdávala jsem se. Aby měli vyžití, vymyslela jsem tělocvičnu. Základní akvárko už pomalu začínalo být malé, hlavně nízké. Moje teorie byla jasná - ve vysokém akvárku s různě udělanými stupy kolem stěn i lávkami a odpočivadly se musí oba prohánět, vytahovat se nahoru a spouštět podle libosti. To budou obrázky! To bude konečně na co se dívat!

Základní ideu tělocvičny vyslechl pan sklenář. Choval náhodou také křečky, měl tedy pochopení. Polotovar tělocvičny udělal - skleněný. Včetně stupů a laviček kolem stěn. A potom, aby nemusel nosit těžké akvárko přes čtyři ulice, rozhodla jsem se, že vhodné vzdálenosti mezi stupy změřím Arturkem samotným. V zimě jsem tedy milého Artura vzala pod hrudníčkem, vložila do levé kapsy zimní bundy a odešla z bytu. Po schodech ze třetího patra to šlo. Prošla jsem zadním vchodem nejkratší cestou ke sklenáři a křeček chtěl na světlo. Dobře, mohl vystrčit čumáček. Polekaný a silný medvěd však využil mé nezkušenosti a mezery mezi prsty a už se ocitl na sněhu. Zarazil se a měla jsem šanci ho odchytit. Putoval tedy do tmy kapsy a v tom okamžiku nastal boj mezi zvířetem a ženou. Chlap by se vrátil, nadal ženské a buď ho odnesl v akvárku nebo by to vzdal. Ne tak já!

Ještě dneska mě obchází hrůza a děs. Kdyby mě někdo tehdy pozoroval!

Celé to vypadalo následovně. Žena v zimní bundě vyšla z domu. Po pár krocích znejistěla, držíc si levou kapsu. Vzápětí jí odtud do sněhu něco vypadlo. Rychle se sehnula, ulovila to "něco" a narvala to do kapsy. Pro mne ovšem se při stále se zrychlující chůzi stala středem světa kapsa a křeček v ní. Stálé bránění jeho snaze opustit tmu a podivné otřesy způsobily jeho lítý boj s mýma rukama. Nakonec jsem se hnala stále rychleji. To proto, že se můj chráněnec začal zakusovat do nechráněných měkkých částí ruky. Dvakrát jsem ho stačila setřást. Potřetí už jsem zapřemýšlela a ruku se zakousnutým Arturem nechala tak. Zbývající cestu včetně letu do druhého patra k panu sklenáři jsem absolvovala rychle a tiše. Ve dveřích jeho bytu jsem bleskem vysvětlila situaci a posléze mi umožnil setřást poničeného a zakrvaveného Artura do té měřené tělocvičny. Přítomní chovatelé chápavě přihlíželi. Potřebný důležitý rozměr nám Artur elegantně změřil a na zpátečná cestě už spočíval v zapůjčené krabici. Do kapsy už bych ho nedala od té doby ani za nic.

Dlužno ještě dodat, že skleněné stupy se neosvědčily. Křečci se namočili ve vodičce a klouzalo jim to. Proto jsem stupy polepila kobercem. Ten ale velmi brzy padl vplen jejich zoubkům. Nakonec můj průkopnický nápad upadl v zapomenutí a akvárko zase získalo svoji původní podobu.

Pítko

12. dubna 2011 v 22:33 | Kitty |  Dynastie křečků
Slovo odvozené od pití našich svěřenců. Věc veskrze potřebná se stala předmětem neuróz a komplikací. Věci užitečné nejsou jen užitečné. Jsou někdy i pro zlost. Posuďte na příkladu.

Zpočátku pili Artur i Robin z kovového uzávěru od rumu. Ale nebyl stabilní, věčně plný pilin. Hledali jsme řešení. Udyndala jsem spolupracovníka, aby z březového dřeva vysoustružil kašinku, do které ten uzávěr pevně usadil. Piliny ve vodičce ovšem zůstaly a březová kašinka postupně chytila houbovou chorobu. Měli jsme starost o svůj nábytek, tak nastalo hledání praktické napáječky.

Náhodou jsme ze zanikajícího chovatelského obchodu u nás koupili "pítko". Takto zkumavku, uzavřenou gumovou zátkou s ohnutou skleněnou trubičkou dole. V ní byla kapilárka, která měla nějak bránit samovolnému vykapávání vodičky. Jenže při naplňování ta gumová zátka po nadlidském úsilí sice zalezla do zkumavky, ale vzápětí mohutně vystřelila a pobryndala všechno kolem. Vysvětlení výrobce žádné, názorné obrázky pro zlost a k ničemu. Až jsme obtížně metodou pokusu a omylu přišli na to, že zátku musíme zarazit jednou provždy. Uspokojení tím, že jsme to zvládli a konečně nainstalovali, jsme čekali odměnu.

Nejprve nám to celé upadlo, protože nedržely gumové přísavky. Po navlhčení a mohutném přitlačení na skleněnou stěnu naše pítko udržely. A nejen je! Po pítku začal šplhat Artur tak houževnatě, že zkrátka zmizel z bydliště a usídlil se za plně obsazenou nábytkovou stěnou. Navíc nám jednou jeden z těch dobráků ukousl onu maličkou trubičku-nekapavku a pítko se začalo velmi rychle prázdnit. K zlosti! Nakonec se umoudřilo. teď už šlo jen o to, jak je znovu naplnit.

Ono se to snadno řekne. Přišla jsem na to, že pevně uzavřené může naplnit jen tlaková voda a to v našem případě sprcha. Odstranila jsem v koupelně suché prádlo, opásala se nepromokavou zástěrou nebo jsem ten krám plnila v Evině rouše. Potom došlo k odstranění růžice sprchy a ztrátě těsnění pod ní. A nakonec napínavý pokus. Šlo totiž o to, že najednou to naplnit představovalo obrovské stříkání kolem. Když mi pohled dosvědčil, že je to skoro plné, oddálila jsem hadici. V tom okamžiku aspoň polovina umístěné vody vystříkla nazpět. Kapátkem nebo injekční stříkačkou to nešlo právě kvůli té kapilárce. Nakonec byla příprava stejná, jen po vteřinovém doteku stříkající sprchy hadici odtrhnu a plním zase znova. Po malých dávečkách vody je pítko plné. Umístím ho tedy na stěnu akvária. Ohlídnu se či na vteřinu nějak odvrátím zrak, Artur nezaváhá... a to další už znáte!

Samozřejmě jsme si časem poradili. U tohoto pítka nám navíc křečci z nudy ukusovali gumové příchytky. Pítko potom viselo na stěně jako mrzák, křečci se na něm cvičili v lezení, po ukousnutí druhé příchytky leželo na zemi... Sehnali jsme si lékovku se šroubovým uzávěrem, natáhli na ni trubku z PVC a to celé úspěšně zavěsili na přinýtovaný tenký plech na stěnu shora. Plech umožnil umístění do potřebné výše nad dosah zvířátek; pili u provrtaného víčka zezdola, voda zůstávala čistá. Lidová tvořivost slavila zase jednou úspěch.

Škody

12. dubna 2011 v 21:56 | Kitty |  Dynastie křečků
Nebojte se, že by vám něco prokousali jen tak...

Stane-li se, že při jejich toulkách zapomenete svůj nejlépe vytahaný obleček v jejich dosahu, užijí nohavic jako pružného komína. Končí-li ten komín náhodou přeloženým textilem, v klidu tam vyrobí úhledný otvor, v němž najdete svého uprchlého chovanečka. Očka usmívavá, čistí si fousky a čeká na dobrého pána. Doufá, že ho za iniciativní úsilí odmění. Páníček ho odloví, obleček uklidí z dosahu ženiných očí a krátce nato hlasitě bádá. Jak mohla vzniknout díra, vždyť si všechno tak pečlivě uklízí dost vysoko, aby křečci nemohli... Ještě že to nebylo nic drahého. Je pak vlastně šťastný a napříště raději myslí dopředu.

Zmiňované televizní kabely taky křečci nezničí úplně. Můžete je po částech využít, případně neúhledně okousanou izolaci úhledně obalit izolační páskou a užít ji na věšení čehokoli. Zakupte nové koaxiály a následně po položení zavěste výše a promyšleněji. Protože by je pak mohli zase okousat při cestě nahoru - viz kapitolka o šplhání. O tom, že elektrickými kabely nesmíte ohrozit jejich zdraví, se raději nezmiňuji.

Traduje se, že prokoušou třeba fotel. To je pustá lež a nikdy se nám nic takového nestalo. Ovšem kdyby se dostali dovnitř vinou vaší nepozornosti, tak se jejich hlavička samozřejmě v některém, z nutnosti proraženém, otvoru objeví a to spolehlivě. Křeček se dlouho v uzavřeném prostoru dobrovolně nezdrží, to si pište!



Útěky II.

12. dubna 2011 v 21:38 | Kitty |  Dynastie křečků
Stalo se jednou, že se nám zatoulala Lucinka. Samozřejmě naší vinou a k tomu ještě od mláďátek. Její ztráta by byla o to horší.

Prolezli jsme a proposlouchali celý jednopokojový byt. Poslech probíhá v jógové pozici kobylky, abyste byli dostatečně u země a mohli se orientovat podle šustotů a pohybů v prostoru. Nikde nic! Sluch také nepomohl. Konstatovali jsme, že je v konečné stanici. Tedy buď za oplechovanou sprchou nebo ve větrací šachtě. Pak lze buď rámusit za záchodovou mísou a dostat ji přes rozebraný sprchový kout do kuchyně nebo vypáčit díl umakartové stěny za plynovým sporákem a zkusit ji ze šachty vypudit do kuchyně nebo zase přes tu sprchu...

V tomto případě se stalo to druhé, ale jen tak, že se polekala a nějak se zaklínila mezi plechy v šachtě. Na naše zoufalé tlučení do plechů se začala ozývat. Po každém úderu zaúpění. Ona tehdy byla navíc ve tmě, neviděla nic a vlastně sténala hrůzou. My jsme stupňovali klepání. Ona bolestně odpovídala. Mysleli jsme, že je zraněná. Její hlásek tichl až už se neozývala vůbec. V hrůze jsme tedy vypáčili ten umakart, se štěstím ji zahlídli a jaksi ji po delší chvíli vyprostili. To byla úleva!

Proto úzkostlivě chraňte křečka před útěky v kuchyních, koupelnách a WC. Navíc - nebezpečí hrozí i ve kbelíku s vodou na WC, máte-li přes něj úklidový hadr. Hravě vyšplhá po hadru a může spadnout dovnitř, kde by se utopil.

Útěky I.

12. dubna 2011 v 21:23 | Kitty |  Dynastie křečků
Útěky, úniky, opuštění ubytovacího prostoru a odchody našich lásek jsou stále ještě ve zneklidňujícím povědomí ať jsme kde jsme. Jsou stálé jako pobyt našich křečíků u nás.

Útěk nemluvňat při fotografování už znáte. Jak šel čas, nalezli Artur a Robinek metody k únikům a my postupně metody k jejich likvidaci. Lépe řečeno k likvidaci jejich následků. Dnes každý škrabot nebo šustivý zvuk nás přibije k podlaze. Strnulí nasloucháme a pátráme, jestli nejsou křečci na útěku.

Představte si pohodu večer. Končí televize a začíná možnost užít si spokojeného spánku. Náhodný pohled na odsunuté krycí sklo však neodhalí uvnitř akvária Artura! Výbuch nervozity a napětí - kdo zavinil?! Nastává pátrání ve stále se zvětšujících kruzích. Někdy byl utečenec objevený v kuchyni. Jindy v plynovém sporáku mezi plechy. Opět jindy si to právě namířil do vedlejších prostor - pod vanu, do nepřístupné šachty, do oblíbených škvír za plnou nábytkovou stěnou v obýváku. Ve škvíře za stěnou je bohatství různých antén, elektrických kabelů od televizoru, rádia, digivěže. Prostě ráj, který někdy i zachutná. Nájezdy za stěnu končí ohlodanými šňůrami. Oba přísaháme, že to zavinil ten druhý (můj muž nebo já). Kdo to zavinil, ten ho uloví! Nakonec oba klečíme na obou stranách nábytku a nadáváme.

Úniky z akvárka vrchem jsme řešili racionálně. Sklo jsme pojistili akulitem drženým příchytkami a sloupcem knížek. Ty knihy zde nesloužily ke vzdělání, byly zátěží všeho toho zajištění. Křeček na pítku má sílu a obrovsku snahu navštívit větší výběh - po bytě. A když se přece stane, že vše selže a křečíci unikli, nepátráme chaoticky. Nejprve obhlídneme jen tak zběžně okolí. Potom strneme a nasloucháme. Hned potom zamíříme za stěnu a odtud už je rutinně vystrnadíme dlouhou tyčí, původně uloženou ve sklepě. Nastane škrabání, tlučení a strkání do nábytku. Věc dořeší šťouchnutí zvířete tyčí. Křečour reaguje dotčeným pískáním, skřečením a kýženým opuštěním prostoru za nábytkovou stěnou. Tím zvítězila vyšší rozumová forma nad nižší! Plni uspokojení pouštíme tyč a hodláme uprchlíka odchytit. Než to domyslíme a uděláme první krok, potměšilý tvor si zamane a vrátí se zpět, odkud jsme ho v hluboké noci deset minut dolovali. Lepší podmínky mají dva lovci. Prvý dlabe tyčí za stěnou a naviguje druhého do okamžiku, kdy ten zahlídne zrzavou nebo šedou hlavičku. Tehdy se schová a kradmo nahlíží. Následný výpad buď znamená odchycení málem k zemi přibitého živočíška nebo taky otlučené klouby a zašustění za stěnou... A úplně nejsladší je taková akce půl hodiny před odchodem do práce!

Odměnou v případě úniku křečka je moment, kdy ho uvidíte a volně odchytíte právě v okamžiku, kdy se spokojeně sune podél zdi na cestě do obtížně dobytelných prostor.

Úrazy

12. dubna 2011 v 0:05 | Kitty |  Dynastie křečků
Naši křečci měli bohužel krátký život. Mohli se dožít kolem dvou roků, ale končili svoji životní pouť u nás různě.

Jsou náchylní k nemocem a úrazům. Chovali jsme jen mírné a neútočné jedince. Ty dravější jsme nechali dožít bez potomků. Nikdy jsme naše miláčky nedali hadovi - to byla jen hrozba, pokud už moc zlobili. A kocoura, který likvidoval jeden končící chov v Brně, jsem do krve nenáviděla.

Neštěstím pro naše chovance byla jejich rychlost a vlezlost. Po zajištění všech nebezpečných prostor jsme je nechávali pod dozorem běhat po bytě. Tomu se neubrání žádný chovatel křečků. Určitou dobu fungovala napjatá pozornost a ta je uchránila od nástrah právě jen do doby, než objevili další nezajištěný prostor. Vícekrát se stalo, že se neskutečnou skulinou protáhli za nějakou skříň, do centimetrové mezery mezi zdí a nábytkem a po chvilce chrastění a šustění na nás vyjukli u stropu, na nábytkové stěně. A to ještě v lepším případě - někdy zůstali zaklínění mezi zdí a nábytkem. Buď že už tam zasunuli hlavičku a dál to nešlo, nebo prostě proto, že nad nimi byla papírová role a oni ji nezvedli. Tehdy ovšem razantně zvedli nás! Od jisté doby u nás v rohu stála tenká a dlouhá tyčka a následovalo šťouchání za nábytkem. Jindy zase lezecký výkon na nábytkové nástavce a odebrání nebo vyproštění důvěřivých kukadel z nebezpečných výšek.

Zpočátku našeho soužití s nimi jsme občas zaslechli temné žuchnutí zvířátka na koberec. Celkem v pohodě jsme objevili naše křečky pod záclonami. Zeširoka seděli, koukali a pak se rozběhli za dalším cílem. To vše do doby, než nám došlo, že křečci šplhají taky po záclonách. Nacházet je tam viset ve výšce nebo také už v záhybech na vrchu záclon pod samou garnýží nebylo nic vzácného. Ovšem než se tam dostali tak určitě častěji nepozorovaně přistáli pod záclonami. A to byly právě ty momenty, kdy to žuchlo.

Někdy ale trvalo chvíli, než se z omráčení probrali. To jsme je zděšeně převraceli v rukou na zemi třesoucí se v "posledním tažení". Jsou to ale v podstatě myši - otřepali se a už zas koukali čím nás vyděsit. Výbornými šplhavci a akrobaty byli ovšem hlavně naši "kluci". Samičky měly více přízemních zájmů - dolezly kolem nábytku k nějakému koutu a když už dál nemohly, škrabaly, kousaly a hlodaly: odnášely to kabely elektriky za nábytkem. Snad aby si udělaly noru pro mláďata. Nebyly ani tak rychlé a odvážné v provádění veleskoků mezi nábytkem a třeba křeslem. Určitě zábavnější a hravější byli křečci a na to také občas doplatili.

Jednou z obětí byl i Artur I. jehož získání jsem popsala v úplném počátku knížky. Nejen že dobře lezl po záclonách, ale byl také ještě zvědavý. Jednou se mu to nevyplatilo! Tehdy mi nějak nešla zavřít skříň, tak jsem dveře jen tak narychlo přirazila. Jen do doby, než mi bylo divné, kdeže se Arturek zdržuje. Vtom mi bleskla hlavou neblahá myšlenka. Ano, bylo to tak! Chtěl se dostat do skříně přesně v okamžiku, kdy jsem ji zavírala... On necítil nic, tělíčko ani neneslo stopu krve, ale v nás by se krve nedořezal. Den už nestál za nic, v našich slzách by se chudák utopil. Dostal oblíbené hnízdečko s nejmilejším krmením do sklenice uzavřené víčkem a skončil v hrobečku nad hřbitovem, kam občas zaneseme květinu i po těch letech.

Podobně skončila Lucinka. Ovšem tentokrát se to přihodilo mému muži. Byla plná života a navíc proti zvyklostem samiček i rychlá a obratná. Muž ji viděl běžet kolem letiště, pak udělal půlobrat v době, kdy by tam neměla ještě být. Ona to bohužel stihla. To zoufalé zvolání slyším dodnes. Dopadla na ni pata vládce světa - ale snad ani ona netrpěla.

Maličký Robinek snědl angrešt. Jeho tuhá slupka obalila celý jeho maličký žaloudeček, dostal hroznou škytavku a chudák se uškytal k smrti. Drobounký mokrý uzlíček nešťastného zvířátka jsem odnesla po jeho smrti veterinářce. Po pitvě mi řekla tuto neuvěřitelnou zprávu. Pozor na angrešt, může se stát neštěstí.

Přidám ještě jednu příhodu s křečicí, která naštěstí skončila dobře. Jednou nám utekla a dva dny nebyla k nalezení. Všechny pokusy nalákat ji obvyklými způsoby neměly úspěch, nikde žádné podezřelé zvuky. V neděli jsem v plynovém sporáku pekla koláč. Jak tak sedím a čekám na dopečení, uslyšela jsem kolem sporáku škrabání a skřípání. Začala jsem hledat, to už jsme výborně uměli oba. Nikde nic - a přece jsem ji slyšela. Otevřela jsem spodek sporáku, vyndala plechy a ona tam seděla v tom horku pod troubou. Troubička jedna! Když jsem ji vyndala, byla chudák celá mokrá a ušpiněná, ale celá a živá. Rychle jsem ji chladila, hladila a byla ráda, že to skončilo jen jejím přehřátím. To bylo radosti při vší té smůle.

Zkušenosti s úrazy přikazují stálou pozornost v době, kdy máte zvířátka na zemi. Tučně a proloženě podtrhuji STÁLOU, jinak jste viníkem...




Nevěsty

11. dubna 2011 v 23:18 | Kitty |  Dynastie křečků
Smutno je křečíku samotnému, řekla jsem si se záměrem to napravit. Obdařit našeho Artura nevěstou a dopřát mu potomky. Nový obchůdek, milá paní a moje žádost se daly dohromady za zmíněným účelem. Paní ulovila několik křečic a řka, že

"to bude asi podobné jako u králíků",

jednu klidnou mi prodala. Že tak za tři týdny bude mít náš Artur partnerku k světu.

Je zřejmé, že ona doba nám ubíhala pomalu za občasného pokoutního pokukování na jejich aktivity. Vše se nám zdálo v pořádku. Až v době, udané odbornicí, jsme znejistěli. Artur ji napadal, ona mu hrozila výhružným postojem, ale žádoucím chováním partnerů se nám to nezdálo. Nakonec se začali prát. Posléze bylo zřejmé, že to už nebude paní křečková, ale plnohodnotný soupeř křeček. Museli jít od sebe na hodinu!

Vydala jsem se věc vysvětlit k paní odbornici. Verdikt zněl, že si křečka vezme zpět a vybere mi jinou samičku. Tímto postupem jsem získala od mladší odbornice jinou křečici. Jak možná tušíte - opět jsme si odnesli křečici a dopěstovali se z ní křečka. Artur získal jizvy, pozbyl iluze, hrst chloupků a možná víru, že zplodí potomky. Že zachová lidu chovatelskému rod krásně zrzavých okatých medvídků. Tomu jsme nakonec soustředěnou pozorností při vybírání samičky zamezili a svět pak ozdobilo jeho nadějné bohaté potomstvo.

Lucinka

11. dubna 2011 v 23:03 | Kitty |  Dynastie křečků
Byla mazlíčkem, miláčkem nás obou. Statná krásná samička, mírná a pečlivá, barvy Izabela. Byla matkou několika mláďat. Pěkně plavých, rezavých, kávových a bílých s červenýma očkama. S Arturem měla spíš kávový a bílý dorost, s Edíkem lišáčky.

Rodinka jedenácti mladých s Lucinkou se stala objektem fotografa ve fotoateliéru. Krásné barvy celé skupinky měly být zachovány: měly na společné fotce pěkně vyniknout. Tento požadavek u fotografa nevzbudil očekávané zděšení a rozpaky. Vzali jsme tedy rodinku k umělci a věřili v úspěch. Příprava byla mírně rozpačitá - zvířátka měla mít pokud možno tmavý nebo černý podklad. Nakonec to vyřešil černý samet z reprezentačního stolku v prodejně. Shromaždištěm "živých blesků" se stala obyčejná miska z PVC.

Zaostřeno, objekty na sametu zatím přiklopeny. Plán byl prostý - rychle odklopíme misku, světly oslněný chumel zvířátek se vydá k nabízené zelené snítce malebně naaranžovaného svlačce a působivý vějíř zvířátek bude kulit korálková očka na umělce. Stalo se podle plánu a téměř se to podařilo. Téměř! Jedna fotka je přímo ukázková: polovina objektů zírala dopředu, červená očička rudě zářila, matička uprostřed všech dítek. Přímo idylka. Další fotky opravdu zaznamenaly vějíř - ale půvabných bůčků a zadečků nadějných dětí, které se rychle rozptýlily. Přesto jsme si všechny snímky nechali. Ten první snímek byl dlouho ve stojánku na fotografie místo členů rodiny.

Lucinčiny děti jsme prodávali těžce. Říká se, že krása a láska se mají darovat. Aspoň jednoho "kávovníčka" tento hezký osud potkal. Vezli jsme je sestře, aby si některé vybrala do svého chovu a ostatní prodala. Na nádraží při čekání hodně zlobil tak šestiletý kluk. Mrkla jsem na něj a ukázala mu přehlídku křečičí krásy. Ztichl, mohl si je pohladit, vzít do ruky a dokonce si některého i nechat, pokud rodiče dovolí. Bleskem zapadl do novinového stánku za rodiči a přitáhl tatínka. Ten měl zprvu námitky, že ne, proč bych mu ho měla dávat -no rozpaky. Nato oba odešli do stánku. Netrvalo to ale dlouho a přišel - tatínek. A jestli prý bych tedy mohla... Klučík si těžko vybíral. Nakonec měl krásného samečka barvy bílé kávy, utišil se a pak celou další dobu přihlížel, jak ho opatruje a hýčká jeho tatínek. Právě to byl ten dar z lásky, pro radost a pro štěstí. Věřím, že jim dlouho rozdával důvěřivou hebkou krásu.

Hraboši

11. dubna 2011 v 22:30 | Kitty |  Dynastie křečků
Kdo z vás měl více křečků a občas je okukoval poznal, že většinu času tráví stočení do klubka a pevně spí. Nanejvýš zachrastění krmiva v popelníčku či přistrčení krmiva přímo k fouskům je probudí. To se pak proberou a poslepu se zakousnou do čehokoliv. Má soucitná duše jim chce přichystat rozptýlení. Uvažuji - spí, protože se nudí...

Někdy malý Robinek začal zuřivě hrabat třeba na holém skle akvária. Hrabal a klouzal, zadní nožičky odhazovaly imaginární hlínu. Skutečně někdy neměl k hrabání pod sebou ani hoblinku. Hrabal na zemi i v "tělocvičně". Přišla jsem zase na jednu geniální myšlenku - chce hrabat, dáme mu příležitost.

Už jednou jsem jim oběma dala možnost zakutat si v květináči, tenkrát se do toho dal hlavně Artur. Teď jsem do menšího akvária pod pláštíkem noci přinesla z dětského "sterilního" pískoviště asi pět kilo písku. Ten jsem sterilizovala a dala do hrabacího automatu. Po zkusmém vložení obyvatel křeččí kolonie jsem se zadostiučiněním hleděla na očekávanou činnost. Duny písku rostly za smrštěmi prachu. Suchý písek ovšem zase tak moc vyhovující nebyl. Společně s pískem vířil pískový prach, který ničil naše zuby a trpělivost. Hrabaniště tedy dostalo krycí sklo a postupně v nich kutal každý z nich, ale sám. Mandžurek Robin měl snad tuto činnost nejraději a byl nejvytrvalejší. Ostatní velcí křečci hrabali mohutně a krátce, po chvíli se však snažili opustit tento prostor vrchem. Zpočátku bylo písku málo. Jednou se jim však podařilo nahrabat hromadu a ta stačila, abychom znovu koleny vyluxovali náš byt.

Suchý písek tedy ne! Není nic lehčího než ho navlhčit vodou. Chovatelka se zamyslí a vymyslí - proč do toho vlhkého písku nedat naklíčit různá semena, stejně jich mnoho zůstane nevyužito. Provedeno. A tak hrabaniště utěšeně porůstá kukuřičkou. Nabylo dokonce na estetickém dojmu a tak toužebně čekám, co na to křečci. Nic, vůbec nic. Sedí v houští a baští. Dokud neskosili porost a zbytek jsem nevyhodila, tak se písku ani nedotkli. Po zkušenostech písek vlhčím a do kousků dávám klíčit porosty semen, aby estetické pískoviště sloužilo dál svému účelu.

Artur, Robin, můj muž a já

11. dubna 2011 v 0:08 | Kitty |  Dynastie křečků
**************************************************************************************************************************
Překládám vám zde texty mé dávno stvořené, nadlouho ztracené a teď znovu objevené knížky o našich křečcích. Je z doby mého manželství před více než patnácti lety, proto se tam objevuje "můj muž". Obé už není aktuální. Na etapu života s křečky s nostalgií a láskou vzpomínám. Proto ji teď předkládám k vašemu laskavému přečtení. Buďte shovívaví, prosím za všechny.
**************************************************************************************************************************

Artur, Robin, můj muž a já
Vdala jsem se v už dost pokročilém věku. Proto nebyly ani děti. Ale ženská potřebuje něco hebkého, milého, krotkého a přítulného pro své ťuťuťu a ňuňuňu... Po delším sondování přišla řada na normální vydírání mého muže. Když nemáme dítě, tak ať mi dovolí aspoň - křečka. Následovaly nenápadné a pak častější obchůzky nově zřízeného obchůdku s křečky, morčaty a podobnými miláčky.

Ten první dar - k narozeninám - byla učiněná křeččí dobrá víla. Malý mandžurek, klidný, přítulný, ochočený. Žil ve slepé víře, že jsme tu vlastně kvůli němu a on může všude vlézt. Svět je tu přece pro něho a vždycky je v případě nouze nablízku naše ruka. Očka jako korálky - Korálek. Čtyři měsíce lásky ke Korálkovi skončily nehodou. Jednou snědl angrešt a jeho slupka mu obalila vnitřek žaloudečku - uškytal se chudák k smrti. Po uhynutí a pitvě jsme ho pochovali v jeho oblíbeném kokosu. Dodnes vím, kde leží a kdykoli se dostanu na Moravu, moje zraky hledají místo, kde jsme mu ustlali. Zůstalo po něm prázdné akvárium a touha. Mít zase kamaráda z rodu už známého.

Znovu obchůzky známého obchodu. Až jsem tam jednou uviděla svůj ideál - maličkého medvídka. Takto odborně křečka zlatého medvídkovitého. Hleděli jsme na sebe a já se rozhodla. Mám povolení a tento se mi líbí. Musím mít právě tohoto, protože se na mě zjevně těší. Ale - musím dát mužovi šanci, aby mi ho mohl opět darovat.

Můj medvídek na mne nepočkal. Pak jsem rozjela pátrání i jinde. V Brně při cestě k holiči jsme obešli vícero obchodů. Nic - jen angorští, malí, růžoví. Jedním slovem - jiní. Uběhl pak snad měsíc, než jsem znovu navštívila náš obchůdek.

Byl tam! A nebyl sám, bylo jich víc. Úprk domů, peníze do hrsti, telefonát mužovi a upaluju, aby mi opět nezmizel. Nezmizel, naopak. Při vyptávání na jejich držbu mi dobrý muž obchodník doporučil raději dva. Okamžik zaváhání - co když, než se opět dovolím, mi ho (je) prodají! Riskuji a kupuji si tedy dva medvídky. Vybírám pozorně - zdravé zvířátko je rychlé, čilé. Mám je! Ještě se ptám, co by se stalo, kdybych vzala třeba jednoho medvídka a jednoho džungarského:

"Jé, paní, to byste viděla, za hodinku už by se objímali a velký chránil malého!"

Vzala jsem si tedy oba velké. Hodlala jsem už odejít, ale své akvárium jsem měla doma. Obchodník mi pomohl. Obdařil mě krabicí, sestavenou ze dvou nespojených polovin. Já do ní nalodila bystré a čilé medvídky a odešla domů. Tedy přesněji řečeno před obchod. Hned po pěti metrech se mi jeden z těch čiloušů proškrabal mezi těmi dvěma půlkami dole a vmžiku vypadl k patě domu. Druhý ho hodlal následovat s elánem hodným lepší věci. Nastala panika - jeden v blátě uprchne a druhý snad poletí na druhou stranu! Dobrá žena mi pomohla scvaknout půlky krabice se zbylým křečkem a já přískoky lovila utečence. Po polapení nedůstojný útěk do auta a děsivá cesta domů. Zde jsem je pustila do akvárka a čekala na pochvalu.

Muž zjihl pohledem na dva medvídky, kteří se zrovna protáhli po posilujícím spánku. Nejisté poťápnutí obou po hřbítkách a mé povídání o tom, jak jsem uspěla. Padla i rada onoho pana vedoucího o objímajícím se malém a velkém křečíku. A že medvídci dost vyrostou... Muž zvážněl a uslyšela jsem úvahu, jak by to bylo fajn. On že by chtěl raději malého. Navíc se měli oba čile k světu a on sám byl vyděšený mojí dopravní příhodou. Takže jsem hned druhý den odjela do prodejny, rezounka jsem vyměnila za malého džungaříka. Dostali svoje jména - velký byl ARTUR a malý ROBIN. Doma jsme čekali, která to hodina rozhodne o tom, že se budou objímat a malý bude jako pod křídly toho velkého!

Ještě začerstva jsme na náplast napsali KŘEČEK MEDVÍDKOVITÝ a KŘEČEK DŽUNGARSKÝ a nalepili je tam, kde si každý zvolil své místečko v akváriu. Protože jsem znala křečky z dřívějška, radila jsem. Však vy, kdo jste je někdy chovali, víte co. Rada se setkala s ujištěním, že on VÍ - a pokojně upadla v zapomenutí.

Nevím už, co bylo dřív. Kousnutí nebo vřískot. Vlastně vím, protože po nestřeženém vsunutí tlapky mého muže následoval známý bleskurychlý pohyb malého miláčka, rafnutí a vřískot. Vřískal však můj muž a pod názvy na náplastích se objevilo připsané:

"Křečík mandžurský - Divoká šelma!"
"Křečík medvídkovitý - Klidný."

Existuje i autentický snímek mého muže, který si pro svou maličkou šelmu sahá v kožených rukavicích! No a vřískot jako takový? Po čtyři měsíce zněl v denní i noční době. Zpočátku to rvalo naše uši a pohled na zaklesnuté křečky, řev a víření pilin s následným divokým úprkem malého a velkého byl vysilující. Říkali jsme si: ta hodina smíru musí přijít, říkal nám to znalec! Když to bylo stále stejné, občas nocovali jeden v akváriu a druhý s nutným zabezpečením ve dřezu z PVC. Nedůstojné, avšak nutné opatření, aspoň v noci. Co se dělo ve dne, kdy jsme nebyli doma, bůh ví.

Nezakousli se, ačkoliv jsme prožívali horké chvíle. Do čerstvě zakousnutých jsme cvrnkali, abychom je oddělili, protože dostat se mezi ně rukou... Po čase v dřezu nocoval už jen Robinek, protože Artur se nějak dostal ven a nastalo hledání. Našli jsme ho v plynovém sporáku dole mezi plechy, jen díky poslechu a mé dávné zkušenosti. Pak se dlouho a soustředěně myl a my vychutnávali velkou štamprdli slivovice po tom úleku.


Proč jsem taky nepsala

10. dubna 2011 v 22:27 | Kitty |  Vykutálenosti
Od úterka 5. dubna do pátku 8. dubna jsme "sekali elektriku" v našem domě. No my sami ne, pracovali u nás výborní odborníci z firmy Vaněk z Dešova. Opravdu výborní, byla radost je pozorovat...

Ale než to všechno skončilo! Museli jsme uvolnit stěny a prostory domu, aby se dalo rekonstruovat. Skoro všechno jsme vynesli do garáže a vedlejšího stavení. Takže - něco hledat v kabelách bylo pak velmi těžké. Teoreticky šlo psát na počítači už od středy. Bedna počítače zůstala omylem na stole ve středu dění. Monitor podle rady zabalený do igelitu a prostěradla jsem přinesla z garáže. Pak jsem se na torzo počítače mohla dívat. Dívat - nenašla jsem klávesnici, myš a reproduktory. Ty byly NĚKDE v NĚJAKÉ kabeli, tašce, pytlíku. Proto jsem dělala cesty k Mařence.

Už včera jsem našla všechno, milý nezničitelný Pepíno mi to naservíroval a zapojil, mohla jsem se přihlásit a psát. Teoreticky - jen pro omluvy a konstatování toho, že ji mám. Při orlunku PO celé akci jsem objevila přípravy ke knížce o křečcích.

Škoda, že jsem si nedělala poznámky! Hledalo se hodně, hledalo se ledacos. Mám zvyk si zdokumentovat foťákem, jak všechno vypadalo PŘED akcí a potom stav PO skončení. Foťák před stěhováním ven jsem vyndala z krabice, kde bývá, abych si ho dala tam, kde ho potom najdu, až bude potřeba fotit. Logicky tam, kde ho budu hledat. Jenže jsem zapomněla, které to logické místo to je! Potom jsme oba zoufale hledali ve změti kabel. Do ruky se mi dostal přesně v okamžiku, kdy bylo vysekáno a zazděno, ještě s elektrikáři na žebřících. Úspěch měl Pepíno, láska moje neúnavná. Kutal a kutal, až jsem uviděla jeho zlatou ruku, která mi podávala můj foťák. Hóódný!

Další akce probíhaly průběžně po celou dobu. Léky jsem taky vyndala z kabely s ostatními léky, a zase: abychom je snadno našli. Logicky jsem je dala někam, kde je snadno najdu. Stejně tak kazeta s jeho holením - přišli jsme na ně dnes ve skříni, kam jsem denně chodila a měla je tak na očích. Jenže tam obvykle nebývají, proto jsem je ani nevnímala. Přišla jsem na to, že je nejlepší si vyhradit jedno místo a tam pak dávat vše, co se musí najít. V našem případě - co jsme při zdravém rozumu dali do zásuvky v lince, tím jsme žili a běžně našli. A vůbec nejbezpečnější byla kuchyňská linka - tu chlapi jen odstavili a v ní bylo všechno, co jsme potřebovali.
Hlavně že už je to za námi. Moudrá jsem až teď, to se mi to radí. Třeba to někdo využije. Nikomu nepřeju kutání mezi desítkami kabel věcí - ztrácela jsem humor i optimismus. Už je dobře. Pepíno mi byl posilou - bez nervů hledal a hledal.

Hlavně hodnotím Pepína za to, že každou vysekanou díru a drážku hned po zafixování elektrikáři zednicky zacelil. Můj podíl byl v úklidu a oba svorně jsme plánovali za pochodu, jak co bude, aby nám udělali funkční systém. Výborně hodnotím i přístup firmy. Mají zkušenosti, jsou ochotní a hlídají, aby se nám s novou elektrikou dobře žilo. Aby užívání bylo logické a moderní.

Jsme oba rádi, že je to za námi. Zase pomalu rozjedu normální psaní na blog. Děkuji všem za podporu a uznání.

Kitty

Mám ji!

10. dubna 2011 v 13:45 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Mám ji! Černá díra se otevřela a vydala část mých cenných a mnou ceněných dokladů. Knížka o křečcích žije...

Je za námi velká etapa sekání elektroinstalace v domě. Končí uklízení, nastává etapa vracení obsahu zásuvek a skříní. Sama pro sebe jsem si dala závazek udělat současně i VELKOU ČISTKU. I ta začíná a vypadá to na důkladné očistění domu od letitých nánosů všeho, čeho se spřátelené rodiny zbavily. Hodlám využít velkého kontejneru. Už odešla čalouněná křesla, i když tentokrát k někomu jinému. Dům se nadechne, hodlám k tomu odhodlaně přispět vší svou vůlí a představivostí.

Nejen nový duch ve volnějších prostorách. Ten spočívá v rozhodnutí NEŽÍT Z DRUHÉ RUKY! Teď najednou vidím, co přežívá v provizóriu. TEĎ jsem rozhodnutá si nakreslit a nechat si vyrobit nebo koupit účelné části domácnosti. Nedaleko je šikovný výrobce věcí do interiéru a z jeho nápadité ruky už vyšel netypický noční stolek, vymyšlený do zvlášť stísněného prostoru. Bude to chtít odvahu, ale půjde to.

Za takovou akci a odhodlání si zasloužím odměnu. A už je na světě. Moje osobní černá díra vydala svoji oběť: včera při očistě zásuvek psacího stolu až úplně na dně poslední zásuvky jsem uviděla útlý svazeček papírů. Po dalším ohledání jsem se zatetelila radostí - tohle je ta pravá odměna za můj příspěvek k nové elektrice v domě! Objevila jsem svoji s láskou psanou ještě nenarozenou knížku o našich křečcích!

Mám ji! Jsem šťastná! Šťastná část mého živůtku s křečky a křečíky. Psala jsem ji před patnácti lety. V době, kdy návodná i zábavná příručka o křečcích nebyla na trhu. Psala jsem ji za pochodu pro poučení majitelů křečíků a křečků v domácnosti. Napsané jsem si vytiskla, nafotila, zkompletovala. Po takových několikalistových svazečcích jsem je rozdala lidem, aby si ji přečetli a dali k ní připomínky; jestli je pěkná, bude přínosná. Mezitím jsem zjistila, že všechny vytištěné svazečky, diskety atd. se mi ztratily. Všechny. Plná žalosti jsem o tom i napsala článek na blog pod názvem "Moje černá díra". A teď je konec nejistoty. Mám ji!

To je všechno. Hodlám ji skouknout, upravit a dát vám ji k přečtení. Dnes už je chovatelských příruček dost. Tak už to bude jen souhrn laskavé i napínavé etapy mého života. Ještě s mým bývalým, abyste byli zcela v obraze. Nebyl špatným člověkem, jen ve špatné době na špatném místě. To už je pryč, minulost...

Hlavně že je. Dobří lidé z řad blogařů pochopí, jakou mám radost. Dobří lidé z blogařů mi tu radost přejí. Tomu pevně věřím. Za sebe za empatii děkuji.

Šťastná Kitty

Ne internetové, ale počítačové seznámení

3. dubna 2011 v 16:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Tématem je internetové seznamování. O tom v mém věku už neuvažuji, mám své jisté. Ale i já jsem se seznámila s pomocí techniky...

V roce 1988 jsem ještě byla svobodná. V té době mi bylo čtyřicet a v necelém roce jsem shodila čtyřicet kilo. A začala jsem hledat muže. Tehdy zrovna byl počítačový program KONTAKT. Napsala jsem čtyřicet otázek podle pravdy a dostala asi osm vybraných zájemců. Zbyli mi dva. První v pořadí mě měl pět let v manželství, než jsem od něj odešla k druhému v pořadí a s ním jsem dodnes. Je to výborný vztah, který by vydal na knihu. Ale můj příběh jsem už na blog dala v článku "Jak jsme si zbyli", tam si můžete počíst, co s ženskou udělá čtyřicítka a náhle pěkný vzhled.
Věřím výpočetní technice. Může dát dohromady dobrý vztah, ale taky věřím, že pravdivé údaje v seznamování jsou předpokladem úspěchu. O tomto se už dál šířit nebudu. Teď snad jen pár slov k internetovému seznamování ve vztahu k hledání spřízněných duší. Není lepší cesta, než si pořídit blog. Pár článků a dobrý profil a nemusíte se strachovat, že nenajdete někoho, s kým si porozumíte. V mém případě to byla obava, že nenajdu starší blogaře a blogařky, kteří žijí jako já nebo mají podobné zážitky. Je to tak, že obavy nejsou na místě. A to je dobře.

O mě je známo, že jsem psavec. Tak pro dnes nechci nikoho mistrovat, jak a proč hledat spřízněné duše. Máme přece internet. A pokud hledáme v hladině svých zájmů, jistě si najdeme takové, o které budeme stát. Chce to jen začít bádat, věnovat čas...

Posledních pár slov. Všude - i na internetu - je to o důvěře. Pokud někdo začíná se záměrem druhého ošidit, podvádět a třeba i škodit, ztrácí cenný čas! Je lepší pravdou si najít spřízněnou duši, než někoho šidit o naději. To je dnes můj názor. Hledejme pro svoje dobro a výborné vztahy, ne pro klam a faleš. Za děti na netu musí myslet rodiče, pak je pozdě bycha honit. Kdo nechá své dítě bez dozoru u internetu, zadělává si na problémy. Lepší už je věnovat mu i krátký čas navečer při upřímném rozhovoru, pohádce nebo vzpomínání. Ta věnovaná chvilka může ušetřit rodině starosti, dítěti zklamání a dát dětem do budoucna návod, jak dobře a citově prožít život - místo hledání laciného a ošidného vzrušení jen pro vzrušení a z nudy. Nenechte děti nudit se a budete mít méně starostí v budoucnu. Za trochu času to přece stojí!

Kitty

Zemětřesení a tsunami

3. dubna 2011 v 9:51 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Nebojte se, nevracím se k neštěstí v Japonsku. Jde mi dnes o klasické životní situace, které ale zemětřesení i ničivou vlnu tsunami připomínají. Dnes, kdy ramujeme dům, protože čekáme sekání elektriky v domě...

Vývoj domácnosti má fáze. Pořídili jsme si a rádi užívali pohodlná čalouněná křesla. Pak se zdravotní poměry nás obou změnily a obstarali si vysoká kožená křesla (Josef po výměně kyčle nemohl sedat do nízkého křesla). Obě čalouněná křesla zůstala sice stejná vzhledem, ale okolnostmi ztratila na kreditu. Proto jsem se snažila přesvědčit mého Pepína, abychom je vyhodili. A nedávno žádala obec blogařskou o radu, co dělat. Radili, radili a všichni tak, že nepotřebný nábytek vyhodit...

A jsme u zemětřesení. Už asi dva roky jsme tato křesla drželi jen proto, že k nám občas přijedou členové rodiny a je dobře, když je máme kam posadit. Po ostatní čas byla zastlaná na rozkládacím prehistorickém gauči. Obložená a naplněná lůžkovinami a věcmi ve vakuových vacích. To všechno v "zadnici", zadním pokoji, spíše skladu. Měla jsem snahu si pokoj zútulnit, udělat si tam počítačové doupátko. Už tam starší počítač je. Ten ale nemůžu vyhodit, protože je v něm víc jak deset let denodenních záznamů o naší rodině i okolí. Jsou v T602 a v novém počítači mám jen zástupce, do kterého můžu dopisovat, ale nemůžu nic z něho vytisknout. Navíc tam není možné psát některé znaky (ú, ů, s háčky atd.). Převést by se dal jen pomocí originální instalační diskety a tu nemám. A ještě další věc - v "zadnici" se netopí, je tam zamrzlý ventil topení!

Drobné důvody nespokojenosti s drobnými závadami v domě zavinily moji stoupající nervozitu. Máme se opravdu rádi a rozumíme si, otevřeně mluvíme i na nepříjemná a složitá témata. Mluvíme; a to je to celé. Muži vnímají obsah řečeného konkrétně, žena spíše problém nastiňuje a z toho narůstá napětí. U nás byl nepoužívaný rozměrný prastarý gauč, čalouněná křesla bez kreditu a nově i krachující elektrická a topenářská instalace v domě. Blížící se celková rekonstrukce elektriky a moje frflání nad čalouněnými křesly se staly spouštěčem našeho zemětřesení.

Přítel Pepíno pozorně naslouchal řečené, měl dobrou vůli a hodlal vše řešit v čase. V dlouhém čase! A mně zrovna došla trpělivost. Obec přistavila kontejner na objemný odpad a já vyslovila požadavek na odstranění čalouněných křesel (a to nemluvím o letitém odporu k rozkládacímu nerozkládanému rozměrnému gauči v zadnici-skladu). Tlačila jsem dost i prostřednictvím článku na blogu, kde jsem žádala radu, jak s křesly. Rady jednoznačně vyzněly pro "vyhodit". Četla jsem mu komentáře, neříkal na to nic. Až včera.

Najednou mě požádal, jestli bych mu nepomohla s těmi křesly, že je tedy odvezeme. Nebude pořád poslouchat, že je máme vyhodit, všichni blogaři to radí, kontejner je zde, tak je vyhodíme! Pospíšila jsem, i když mi lehko nebylo. Měla jsem zato, že jedno má prolomenou kostru, jak jsem do něj padala jako závory v době mého nemocného kolena s artrózou. Začali jsme křesla vynášet, jenomže jsem zjistila, že jim vlastně nic není. Jen je on nemůže použít, protože kvůli vyměněnému kyčli nemůže sedat do nízkého křesla. Obě byla dobrá a jak jsme je vynesli na zápraží, začala jsem licitovat. Přece jenom jsou pěkná, myslela jsem... , byla bych pro to je nevyhodit, jen je vynést na půdu!? Ale pořád dokola jsem slyšela onu červenou větu, že "nebude pořád poslouchat...". Prostě v tom okamžiku došlo k zemětřesení. Já nepřesvědčeně bojovala jako lvice o jejich záchranu (jsou ještě pěkná), on si vedl svou (zavazí mi tady). Měl venku přistavenou větší modrou kárku, pavouky na upevnění. Složitě jsme je obě naložili včetně sedáků a koleček na ježdění. Ty sedáky jsem hodlala využít k sezení na zápraží při různých pracech a kolečka se dají taky ještě použít. Nic nechtěl slyšet. Oba chudáky odsouzence jsme naložili a pevně spoutali. To bylo na celé věci divné - kontejner byl od nás po silnici jen sto metrů, mohli jsme je klidně odvézt jednotlivě. Navíc - pořád lamentoval, že máme spěchat, abychom nezmokli. To už mu mohlo být jedno - v kontejneru by stejně zmokly, po celý den se honily aprílové přeháňky. Nezbylo mi nic jiného, než nešťastná křesla doprovodit na jejich poslední cestě. Fakt nerada!

Zavřeli jsme Betty ve dvoře a vyjeli na poslední cestu. Měli jsme odbočit vlevo, ale zabočili jsme VPRAVO! Oddechla jsem si, přece jen je nějaký odklad. Vedle u sousedy jsme nezastavili, ani u Marty se teda neupíchnou. Projeli jsme i kolem mostku k Mařenčině novostavbě. To už jsem přestávala doufat v záchranu, v dědině pod parkem je další velkoobjemový kontejner. Možná si musím tu poslední cestu znectěných křesel vytrpět až do konce. Ale proč by volil tak dlouhou cestu, on, který všude jezdí na kole?

Přece jen se stal zázrak. Za mostkem jsme zastavili, couvli a složitě se dostali zezadu k novostavbě. Pak už jsme za počínajícího deštíčku jen stěhovali do stavby. Odlehlo mi, přece jen se dá něco dělat. Ale - prý o tom s Mařenkou nemluvil. Až večer jsem potkala jejího manžela a ten o křeslech věděl. Prý i Mařenka věděla...

Jasně, bylo apríla. To mi došlo až o den později, když mi sestra hlásila, jak ji doběhl její přítel, duše dobrá. Než přijel ze své obce volal, že u nich padá sníh. U sestry ne, klubalo se sluníčko. Vzápětí po jejím podivení se ozvalo:

"Aprííííl!"

Takové dobré duše máme ve svých domovech.

A to následující tsunami? Při příchodu domů z celé akce jsem se ptala, jak na to přišel. Doma jsme si pak sedli a vedli očišťující rozhovor. Vysvětlila jsem svoje frflání na pomalé změny a opravy v domě, pochválila, jak dnes všechno vyřešil. Konečně jsme začali řešit nastávající sekání elektriky - kde budou a jaké a kolik zásuvek a tak. Prošli jsme celý dům, uvažovali, plánovali, rozhodli. Kdyby to všechno probíhalo dřív, nemuselo přijít zemětřesení názorů ani škody z neporozumění a odkladů. On by to všechno byl nakonec nucený udělat a zařídit, ale neřešil to, dokud je to ještě "dobrý". Že všechno hoří, netopí ani se nedají roztočit kohoutky - on s tím tak těsně do styku nepřijde. A moje frflání podcenil. Škody jako po tsunami stály odsun křesel, ale už žádná větší nehrozí. Bude bezpečná a funkční modernizovaná elektrika v domě, budou zprovozněné ventily, snad zmizí i "harapák"(rozkládací gauč), v pokoji se uvolní a oteplí - nastane pohoda. Teď už jen aby nám všem v rodině i okolí sloužilo zdraví a můžeme si žít!

Co můžeme. Budeme! Chci, aby to platilo pro všechny dobré lidi. Aby možná zemětřesení v rodinách byla jen snesitelná a pokud nastanou nějaké škody, tak jen malé a hodně dočasné. Tak to chceme a tak to bude. Bez otřesů, žalů a škod. Dej to přírodo! Za to prosím!

Kitty

Chvála obyčejné tužky

2. dubna 2011 v 22:34 | Kitty |  Život mého blogu
Stane se mi, že mi napadne složitý, ale důležitý námět na nový článek...

Znáte to určitě taky. Abych o nápad nepřišla, musím "okamžitě" napsat co nejpodrobněji, o čem to je. Beru papír na psací podložce a propisku. Hlava chrlí formulace nápadu! Ruka by to stačila napsat, o to nic. Ale propiska se najednou rozhodne stávkovat! Klouže po papíře, vynechává, písmeno je třeba víckrát psát - ruší!

Nakonec se všechno v dobré obrátí. Nápad je zachycen, popsán, nezapomenut, nezkomolen. A to jen díky tužce.Tužce s tuhou, co lítá spolehlivě po papíře. Špatně píšící propiska je mor na dobré nápady.
Važme si obyčejné tužky. Je to ta poslední jistota, která jistí slávu a existenci článku na blogu. Nejdůležitější věci v životě člověka jsou zadarmo. Pro blogaře je tužka hodně důležitá, někdy vůbec nejvíc.

Kitty

Dokud jsou ještě čerstvé

2. dubna 2011 v 22:16 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Kvůli stěhování všeho ven z domu došlo i na knihy. V souvislosti s tím mi napadlo...

Po celý život jsem pracovala s informacemi a jako knihovnice v učilišti miluju encyklopedie. I nedávno jsem kupovala pro svoji potřebu krásně ilustrované naučné knížky a encyklopedie, vzdělávací a zájmové knížky. Mám jich zde dost, z různých zdrojů i z vlástních nákupů. Dnes jsem litovala, že je jich tolik. Včera jsem psala o martýriu s čalouněnými křesly, o kterých jsem rozhodla, že zkrátka musí z domu. Nakonec obě šla, i když tohle řešení jsem neplánovala (můj milý to pojal jako apríl). Ale zrovna s nimi se mi zdařilo, že si někdo přijde ke dvěma čalouněným křeslům.

Když se mi včera podařilo odsunout a nezlikvidovat křesla, rozhodla jsem se dnes postupovat tak taky v případě knížek. Zavolala jsem místnímu knihovníkovi a nabídla mu své nejcennější publikace k obohacení místní knihovny. Znala jsem samozřejmě, jak "rádi" většinou berou knížky od soukromníků. Lidi mají dobrou vůli, ale jejich dary jsou staré, neaktuální, málo čtivé, nebo jich je v knihovně i víc. Můj případ to není, a to ještě nejsou všechny, nad kterými ruka čtenáře nezaváhá. Další jsou ještě po rodině. Jedním slovem - některé jsem ještě při lustraci pro knihovnu v poslední chvilce vytáhla, ale po přečtení je dám taky. Nádherné ilustrace technických vynálezů, knížky typu "Kdo, kde, kdy..." pro mládež a děti, životopisy z poslední doby. Ještě zvážím formu evidence a už se z nich budou naši čtenáři radovat. Dokud jsou ještě informace v nich dostatečně čerstvé.

Řeknete si, že dnes jsou informace o všem na internetu. Já zase tvrdím, že encyklopedie je všestranná. O jedné věci podává informace z více zdrojů a více formami. Internetové heslo někdo vytvoří v textu podle momentálních znalostí, spíš opravdu informativně. V encyklopedii je heslo tvořeno s hlubokou znalostí, navíc v souvislostech, které ve stručnosti na netu není možné postihnout. Jsou zde i příklady, obrázky a grafy na jednom místě. Takovou knihu si děti nepořídí a i rodiče váhají, spoléhají se na internet. Jenže takové řešení straní povrchnosti, nejde do hloubky vědomostí.

Mám pravidlo, že denně bych měla udělat aspoň jeden dobrý skutek. I kdyby to byl zvednutý papírek, pohozený na rušné ulici. Včera to byla zachráněná křesla (moudrostí mého hospodáře), dnes zase já nabízím pár cenných knih. Nepochybuju, že se nápad setká s porozuměním. Všem bude pomoženo. Já odsunu knihy, současně ale k nim budu mít přístup, kdybych je náhodou potřebovala. Knihovna v době ekonomické krize získá atraktivní knihy s dobrým užitím, čtenář zdarma přístup ke knížkám, které by si nekoupil nebo nemohl zaplatit. Informace stárnou obecně. Ale ty základní a navíc v provázaném celku získá z encyklopedie, která je nadčasová. Obrázky a ilustrace nalákají i ty, které jen text nepřesvědčí k prohlédnutí. A tak - když mi velké knihy docela překáží, v knihovně mohou najít své další čtenáře.

Dnešní rozhodnutí beru jako pověstný "dobrý skutek". Třeba i jako poučení, že všechno zlé je k něčemu dobré. V domě se uvolní místo a kvalitní knížky máme poslat dál. Tam, kde ještě mohou potěšit a posloužit.

Kitty

Hlava jde kolem!

1. dubna 2011 v 21:47 | Kitty |  Vykutálenosti
Příští týden předěláváme v domě elektriku. Znalí mě straší, vyjadřují mi soustrast a už to postupně začíná...

Dnes jsme začali stěhovat. Na řadu jako první přišla ona čalouněná křesla. Pepíno přitáhl před dům kárku a prý, ať mu jdu pomoct. Už hlomozil v "zadnici" a vytahoval první křeslo. Vynesli jsme je před dům a já jsem se docela vylekala. Psala jsem o zborech a zatím jsem stěhovala normální rozměrná čalouněná křesla. Při vynášení jsem poslouchala, že začíná pršet, tak ať dělám, v dešti nepojedem. Vyloženě jsem najednou nechtěla křesla dát. Smlouvala jsem, že "na půdu", opravdu mi jich bylo líto. To je tak vždycky. Bojovala jsem za jejich zachování jako lev. A to jsem se v minulém článku prsila, jak ráda je vyhodím do kontejneru. Už "dědináčím"!

Na půdu to teda opravdu nešlo. Obě jsme naložili na modrou kárku, i sedáky a dokonce i kolečka jsem musela vydat, i když jsem si sedáky a kolečka mínila nechat. Sedáky na sednutí na zápraží, když něco dělám. A jedna kolečka jsme stejně nenašli. Pořád jsem se divila, proč je tak důležité, aby to nezmoklo, když to v kontíku stejně promokne, dnes poprchalo. Obě jsme složili na sebe, sedáky nahoru, a docela pracně jsme je pomocí pavouků poutali k sobě. Bylo mi to divné - kontejner je od nás nejvíc sto metrů, mohli jsme to klidně vézt nadvakrát po jednom. Jenže to upoutal, zavřela jsem Betty ve dvoře a mínila jsem ta dvě krásná křesla pietně doprovodit na poslední cestu. Stále jsem smlouvala. Že třeba by se to dalo někomu zadarmo nabídnout... Od začátku celé akce jsem poslouchala Pepínovo prohlašování, když už mi všichni blogaři odsouhlasili, že do kontíku, tak to pude do kontíku a basta. Že nebude poslouchat moje nářky, jak křesla zavazí, jak jsou zničená. Že přece když to půl roku nepotřebuju, tak se to musí zkrátka vyhodit, celý blog na tom trvá!

Vyjeli jsme, přestalo i poprchat. Už se nedalo nic dělat. Přejeli jsme můstek před domem a měli zatočit doleva. Jenže jsme zatočili doprava! Trošku jsem si oddechla. Kontejner teda nebude, je odloženo, dá se něco ještě dělat. První naděje byla souseda Marta, ale nezabočili jsme k ní. Jeli jsme pořád rovně. Bádala jsem, ke komu by měla podle rozhodnutí mého nejuvážlivějšího nakonec přijít. Ale i další štace nenastaly, jeli jsme pořád dál. Ještě jsem zadoufala, že třeba uznal za vhodné je usalašit zatím na novostavbě u Mařenky. Ale i okolo mostku k novostavbě jsme přejeli - to už jsem nevěděla, která bije. V druhé části dědiny je taky určitě kontejner - ale že bychom za trest jeli kilometr do kopce a pak to hodili až v dědině? Co myslíte, jak to skončilo?

Obvykle. Mostek jsme sice minuli, ale vzápětí zastavil, zacouval a už jsme pracně přejížděli příkopu, pak bokem kolem domu až dozadu. Tam otevřel a obě křesla jsme opatrně odnesli do novostavby. Večer jsem pak potkala manžela Mařenky a ten mi řekl, že byl na stavbě a křesla tam jsou. Věděl o nich. A prý o nich věděla i Mařenka. To je celý můj nejmilejší! Asi se domluvil s Mařenkou a umístil je tam. Stejně bych je asi nedala. Přece jen: je to jako v bývalé hře "Milionář" - nápovědy a poradci radí, ale rozhodnout se musí člověk stejně sám. Na tohle řešení bych asi v nouzi přišla sama, už při malování jsem smlouvala s Mařenkou, jestli bych je k nim nemohla zatím "odložit". Tehdy mi to odsouhlasila, dnes na toto řešení přišel můj hospodář.

Co dál s nimi? Řešení se jistě najde. Hlavně když nevratně neskončila v kontejneru. Možná by tam ani dlouho nepobyla, všichni z okolí nahlížíme do objemného kontejneru. A co tam někdo vyhodí, může se zase někomu hodit. Stejně jsem prvně uvažovala, že je rozeberu na prvočinitele a využiju všechno potřebné z nich jinak. Jen do okamžiku, než jsem je držela v ruce a stěhovala pryč. Tentokrát mi chyběla morální i faktická příprava na jejich odstranění (pro dobu sekání elektriky). Ale dopadlo to jinak. Pro křesla dobře. Co bude dál - uvidíme.

Kdyby byla rozbitá, už by ležela v kontejneru a bez mojí lítosti. To by bylo rozumné řešení. I toto řešení je rozumné, aspoň pro příštích pár dní. Co bude dál přinese budoucnost. Třeba je bude někdo potřebovat nebo...

Nebo co - sama nevím. Dnes to ale neřeším. Pro dnešek a pár příštích dnů je vyřešeno.

Tak mě vyšinul z rovnováhy, že když kolem nás projíždělo auto s vlekem a on mi jmenoval místního podnikatele, dočista jsem nepoznala, který to je. A to je to manžel mé masérky a její dcery, která mi dělala krásnou "vášnivou červenou" barvu na vlasy. Kolem jejich domu jsme zrovna procházeli. Jsou ve vsi další dva stejného jména, ale k nim mi to auto nepasovalo. Až když jsem večer šla nazpět z knihovny, zase jsem šla kolem jejich domu. Uviděla jsem za domem ono auto a došlo mi to. Z jejich rodiny "potřebuju" manželku a dceru, manžela jsem coby majitele toho auta nevnímala. Tak už jsem ztumpachověná! A to to teprve začíná...

Kitty

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU