Lucinka

11. dubna 2011 v 23:03 | Kitty |  Dynastie křečků
Byla mazlíčkem, miláčkem nás obou. Statná krásná samička, mírná a pečlivá, barvy Izabela. Byla matkou několika mláďat. Pěkně plavých, rezavých, kávových a bílých s červenýma očkama. S Arturem měla spíš kávový a bílý dorost, s Edíkem lišáčky.

Rodinka jedenácti mladých s Lucinkou se stala objektem fotografa ve fotoateliéru. Krásné barvy celé skupinky měly být zachovány: měly na společné fotce pěkně vyniknout. Tento požadavek u fotografa nevzbudil očekávané zděšení a rozpaky. Vzali jsme tedy rodinku k umělci a věřili v úspěch. Příprava byla mírně rozpačitá - zvířátka měla mít pokud možno tmavý nebo černý podklad. Nakonec to vyřešil černý samet z reprezentačního stolku v prodejně. Shromaždištěm "živých blesků" se stala obyčejná miska z PVC.

Zaostřeno, objekty na sametu zatím přiklopeny. Plán byl prostý - rychle odklopíme misku, světly oslněný chumel zvířátek se vydá k nabízené zelené snítce malebně naaranžovaného svlačce a působivý vějíř zvířátek bude kulit korálková očka na umělce. Stalo se podle plánu a téměř se to podařilo. Téměř! Jedna fotka je přímo ukázková: polovina objektů zírala dopředu, červená očička rudě zářila, matička uprostřed všech dítek. Přímo idylka. Další fotky opravdu zaznamenaly vějíř - ale půvabných bůčků a zadečků nadějných dětí, které se rychle rozptýlily. Přesto jsme si všechny snímky nechali. Ten první snímek byl dlouho ve stojánku na fotografie místo členů rodiny.

Lucinčiny děti jsme prodávali těžce. Říká se, že krása a láska se mají darovat. Aspoň jednoho "kávovníčka" tento hezký osud potkal. Vezli jsme je sestře, aby si některé vybrala do svého chovu a ostatní prodala. Na nádraží při čekání hodně zlobil tak šestiletý kluk. Mrkla jsem na něj a ukázala mu přehlídku křečičí krásy. Ztichl, mohl si je pohladit, vzít do ruky a dokonce si některého i nechat, pokud rodiče dovolí. Bleskem zapadl do novinového stánku za rodiči a přitáhl tatínka. Ten měl zprvu námitky, že ne, proč bych mu ho měla dávat -no rozpaky. Nato oba odešli do stánku. Netrvalo to ale dlouho a přišel - tatínek. A jestli prý bych tedy mohla... Klučík si těžko vybíral. Nakonec měl krásného samečka barvy bílé kávy, utišil se a pak celou další dobu přihlížel, jak ho opatruje a hýčká jeho tatínek. Právě to byl ten dar z lásky, pro radost a pro štěstí. Věřím, že jim dlouho rozdával důvěřivou hebkou krásu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Otavínka Otavínka | Web | 12. dubna 2011 v 13:23 | Reagovat

Milá Kitty, krásný článek až slzičku jsem ukápla, jak to dojemně popisuješ. :-)

2 jezura jezura | Web | 13. dubna 2011 v 21:28 | Reagovat

To je krásné, děti to určitě umí ocenit, ale tady je vidět, že i tatínek. ;-)

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 22:12 | Reagovat

Ano Kitty,
moc krásně popsáno. Ty máš opravdu dar... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU