Pozdrav slunci a ještě něco

24. dubna 2011 v 10:22 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnešní ráno bylo nové zase něčím novým...

Šla jsem s Betty na ranní výběh. Tentokrát jsem neměla víc času a tak jsem mířila k trní s málo odbočkami, aby se psice vyběhala. Došla jsem do slunečné kotliny, odkud je široký výhled na velkou část polí, luk a lesů. Sluníčko už svítilo a hřálo. Najednou mi to došlo: proč mám cvičit doma, když je zde taková zelená, zpěvavá a voňavá tělocvična! Nepotřebuju relaxační hudbu, potíkávají zde ptáci. Nepotřebuju klimatizaci a neprašno, zde povívá větřík a ani ten nemá možnost zanést do tohoto zákoutí žádný prach, smog a smrádek. Nemusím utrácet za voňky, rozkvetlé švestky, trnky a třešeň a dokonce pampelišky i vzdoušek provoní zdarma. Pro moji dobrou pohodu a snahu o zdravý vzhled a život.

Postavila jsem se jako v dobách mého mládí, pěkně zpevnila trup a začala prostnými. Pár protahovacích pohybů, které současně i posílí unavené svaly končetin. Přitom jsem si všimla, že to může nezasvěcenému připadat jako podivná činnost! V čisté dolince se svážkem za zády mává nějaká ženská volně rukama do krajiny. Jakoby někomu mávala, dávala podivná znamení! A zde zatím ve voňavé tělocvičně přírody děláme obě něco pro zdraví. I pro dobrou pohodu. Věřila jsem, že skvělá nálada ze cvičení mi vydrží až domů. Betta koumala v okolí, ta se taky uklidnila a provoněla. Bude pohodový den. Přidala jsem ještě jeden jógový Pozdrav slunci a ukončila doteky u spánků na uklidnění.

Rozcvičená a radostná jsem zamířila loukou domů. Už rozkvétají pampelišky, ale víc je zatím zelené trávy, kterou minulý týden prorajbovali smykem, aby vytrhali stařinu. Betta už se zase rozběhla dopředu a dolů, prostě radost z pohybu i u psice.

Prošly jsme půl louky a uslyšela jsem známý zvuk. Zvuk jara, přesluněného vzduchu a nervozity před bouří. Uslyšela jsem kolem sebe lítat zunící včelu. Zunící znamená letící s vysokým zvukem, zuřící, napadající, zlou a agresivní. Zpočátku jen tak jakoby na upozornění:

"Tvore, rušíš moje kruhy, padej domů!"

Zadoufala jsem, že to je jedinec, který se špatně vyspal. Případně že po něm vystartovala Betta a rozezlila ho. Preventivně jsem zrychlila, jak jsem tak byla rozcvičená. Ale ouha! Jedinec si mě vyhlédl. To už znám. Před léty měl soused zuřivé včelstvo a byl podivný hladový rok, včely dělaly ródeo ze všeho našeho pobytu venku. Pak vyměnil matku a bylo dobře, už ten rok. Pamatuju se, že jsem si šla stěžovat sousedě Martě na ty mizery včely. Ona se naoko strašně divila, že o ničem takovém neví! Začala jsem vysvětlovat důkladněji. Jen ale do té doby, než přímo u nich na dvoře na nás zaútočila zuřivka. Bylo po vysvětlování a Marta velmi rychle pochopila! Obě jsme se mžikem prorvaly jejich plechovými vraty a skončily v jejich stínu zvenku. Bylo jasno. Přiznala, že život u nich taky není peříčko a manžel dostal požadavek něco s tím udělat. Jezdí k nim vnoučata; sousedi ať si pomůžou jak umí. Sušení sena bylo ten rok hrdinským činem. My páni tvorstva jsme nesměli zkřížit zuřivkám cestu, jinak jsme končili s košilemi na hlavě a zachraňovali jsme se útěkem. Každé obracení sena bylo na etapy. Chabinu u ruky, snažili jsme se oba ohánět se s ní a zuřivku zabít. Jenže kam na hmyz - pěkně si nás rozohnila, proletěla letící chabinou a zob! do čela, do vlasů, do krku, všude. Hlavně Pepína, měl větší výdrž nebo lepší chabinu. Úprk přes nerovnou louku byl pak o to rychlejší. Ve stínu jsme pak čekali, až přestane zunění a budeme moct pokračovat v práci. Co nepublikovatelných názvů tyhle potvory slyšely! No a teď jsem jednu takovou měla nad hlavou.

Co dělat? Měla jsem na sobě jen mikinu. Bohužel jsem se po ranní toaletě navoněla nějakým intimem. Neměla bych, škodí mi to, ale stalo se. No a asi ta vůně ji buď lákala nebo rozezlila, jinak to nevidím. A tak známá praxe. Šup - napůl rozepnout mikinu, její záda přes hlavu, štěrbinu nechat pro oči a kalupem domů. Z dosahu, do stínu, prostě pryč od žahadlice. Nedostala mě, ale zase se třeba někdo dobře bavil. Vidět ženskou siluetu spěchat po rozkvetlé louce s mikinou na hlavě do jakési kapuce, ani oči tomu vidět nejsou, to musel být pohled. No však všeho do času. Jestli to bude pokračovat, budou takto spěchat všichni okolojdoucí. Ona se vždycky nějaká zuřivka najde!

Vycházka mě naladila do ladného pohybu na vonícím vzdoušku v milé krajině, Betta vyjímečně konala všechno, co se od ní očekávalo, pohoda a klídek. A končila nedůstojným úprkem v nevábné úpravě oblečení. Dlužno říct, že Betty byla vstřícná, dala se zavolat a následovala mě bez zdráhání. Možná i k ní zaznělo rozzuřené zunění mizery včely. Celou louku ten živočich nesnášenlivý má: kdyby minutu počkala byla by tam nerušeně sama - a ona se dá do boje a otravování. Došla jsem uchýchaná a pokořená a naštvaná. Jsme opravdu pány tvorstva? A proč si neumím poručit, abych ztuhla, chvíli stála? Dokážete to vy?

Kitty



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jezura jezura | Web | 24. dubna 2011 v 16:22 | Reagovat

No tak kdyby kolem mne létala zunící včela, tak prchám, jak mi to moc nejde. Jednou se mi zamotal do vlasů chroust. Myslela jsem, že se zblázním! To jeho zunění mi bralo nervy a hrozně jsem se bála. :-( Kdo uteče, ten vyhraje, nebo ne?

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 16:10 | Reagovat

[1]:Docela vyhraje, kdo dokáže utéct. A to si představ, že v létě lítají letní chroustci a my je s Pepínem lovíme pro slepice. Taková hejna, mávneš sítí a máš jich patnáct. K zbláznění, ale je z toho i užitek a sranda. Jenže zunící včelisko je jeden nerv, proti tomu je pán tvorstva krátký. Stejně jako proti zlými kohoutovi. Ale toho jde aspoň setnout a je z něho polívka. Zuřící včely nemusím... :-P  :-)

3 otavinka otavinka | Web | 26. dubna 2011 v 13:13 | Reagovat

Milá Ježurko a Kitty, jak vidím je nebezpečno jezdit na farmu a okolí. Já, když vletí včela, vosa, a jiné podobné do autobusu, tak vystupuji. Ve městě čekám na další linku, ale jednou se mi to stalo na dálkové lince a řidičovi to připadalo jako banalita a tak jsem v Jihlavě vystoupila a dojela do Tábora vláčkem motoráčkem. Asi tři roky si každoročně kupuji injekci za tisícovku, ale, co jsem vybavena, tak se mi tato píchající stvořeníčka vyhýbají.
Hezké dny povelikonoční. :-P  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU