Zemětřesení a tsunami

3. dubna 2011 v 9:51 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Nebojte se, nevracím se k neštěstí v Japonsku. Jde mi dnes o klasické životní situace, které ale zemětřesení i ničivou vlnu tsunami připomínají. Dnes, kdy ramujeme dům, protože čekáme sekání elektriky v domě...

Vývoj domácnosti má fáze. Pořídili jsme si a rádi užívali pohodlná čalouněná křesla. Pak se zdravotní poměry nás obou změnily a obstarali si vysoká kožená křesla (Josef po výměně kyčle nemohl sedat do nízkého křesla). Obě čalouněná křesla zůstala sice stejná vzhledem, ale okolnostmi ztratila na kreditu. Proto jsem se snažila přesvědčit mého Pepína, abychom je vyhodili. A nedávno žádala obec blogařskou o radu, co dělat. Radili, radili a všichni tak, že nepotřebný nábytek vyhodit...

A jsme u zemětřesení. Už asi dva roky jsme tato křesla drželi jen proto, že k nám občas přijedou členové rodiny a je dobře, když je máme kam posadit. Po ostatní čas byla zastlaná na rozkládacím prehistorickém gauči. Obložená a naplněná lůžkovinami a věcmi ve vakuových vacích. To všechno v "zadnici", zadním pokoji, spíše skladu. Měla jsem snahu si pokoj zútulnit, udělat si tam počítačové doupátko. Už tam starší počítač je. Ten ale nemůžu vyhodit, protože je v něm víc jak deset let denodenních záznamů o naší rodině i okolí. Jsou v T602 a v novém počítači mám jen zástupce, do kterého můžu dopisovat, ale nemůžu nic z něho vytisknout. Navíc tam není možné psát některé znaky (ú, ů, s háčky atd.). Převést by se dal jen pomocí originální instalační diskety a tu nemám. A ještě další věc - v "zadnici" se netopí, je tam zamrzlý ventil topení!

Drobné důvody nespokojenosti s drobnými závadami v domě zavinily moji stoupající nervozitu. Máme se opravdu rádi a rozumíme si, otevřeně mluvíme i na nepříjemná a složitá témata. Mluvíme; a to je to celé. Muži vnímají obsah řečeného konkrétně, žena spíše problém nastiňuje a z toho narůstá napětí. U nás byl nepoužívaný rozměrný prastarý gauč, čalouněná křesla bez kreditu a nově i krachující elektrická a topenářská instalace v domě. Blížící se celková rekonstrukce elektriky a moje frflání nad čalouněnými křesly se staly spouštěčem našeho zemětřesení.

Přítel Pepíno pozorně naslouchal řečené, měl dobrou vůli a hodlal vše řešit v čase. V dlouhém čase! A mně zrovna došla trpělivost. Obec přistavila kontejner na objemný odpad a já vyslovila požadavek na odstranění čalouněných křesel (a to nemluvím o letitém odporu k rozkládacímu nerozkládanému rozměrnému gauči v zadnici-skladu). Tlačila jsem dost i prostřednictvím článku na blogu, kde jsem žádala radu, jak s křesly. Rady jednoznačně vyzněly pro "vyhodit". Četla jsem mu komentáře, neříkal na to nic. Až včera.

Najednou mě požádal, jestli bych mu nepomohla s těmi křesly, že je tedy odvezeme. Nebude pořád poslouchat, že je máme vyhodit, všichni blogaři to radí, kontejner je zde, tak je vyhodíme! Pospíšila jsem, i když mi lehko nebylo. Měla jsem zato, že jedno má prolomenou kostru, jak jsem do něj padala jako závory v době mého nemocného kolena s artrózou. Začali jsme křesla vynášet, jenomže jsem zjistila, že jim vlastně nic není. Jen je on nemůže použít, protože kvůli vyměněnému kyčli nemůže sedat do nízkého křesla. Obě byla dobrá a jak jsme je vynesli na zápraží, začala jsem licitovat. Přece jenom jsou pěkná, myslela jsem... , byla bych pro to je nevyhodit, jen je vynést na půdu!? Ale pořád dokola jsem slyšela onu červenou větu, že "nebude pořád poslouchat...". Prostě v tom okamžiku došlo k zemětřesení. Já nepřesvědčeně bojovala jako lvice o jejich záchranu (jsou ještě pěkná), on si vedl svou (zavazí mi tady). Měl venku přistavenou větší modrou kárku, pavouky na upevnění. Složitě jsme je obě naložili včetně sedáků a koleček na ježdění. Ty sedáky jsem hodlala využít k sezení na zápraží při různých pracech a kolečka se dají taky ještě použít. Nic nechtěl slyšet. Oba chudáky odsouzence jsme naložili a pevně spoutali. To bylo na celé věci divné - kontejner byl od nás po silnici jen sto metrů, mohli jsme je klidně odvézt jednotlivě. Navíc - pořád lamentoval, že máme spěchat, abychom nezmokli. To už mu mohlo být jedno - v kontejneru by stejně zmokly, po celý den se honily aprílové přeháňky. Nezbylo mi nic jiného, než nešťastná křesla doprovodit na jejich poslední cestě. Fakt nerada!

Zavřeli jsme Betty ve dvoře a vyjeli na poslední cestu. Měli jsme odbočit vlevo, ale zabočili jsme VPRAVO! Oddechla jsem si, přece jen je nějaký odklad. Vedle u sousedy jsme nezastavili, ani u Marty se teda neupíchnou. Projeli jsme i kolem mostku k Mařenčině novostavbě. To už jsem přestávala doufat v záchranu, v dědině pod parkem je další velkoobjemový kontejner. Možná si musím tu poslední cestu znectěných křesel vytrpět až do konce. Ale proč by volil tak dlouhou cestu, on, který všude jezdí na kole?

Přece jen se stal zázrak. Za mostkem jsme zastavili, couvli a složitě se dostali zezadu k novostavbě. Pak už jsme za počínajícího deštíčku jen stěhovali do stavby. Odlehlo mi, přece jen se dá něco dělat. Ale - prý o tom s Mařenkou nemluvil. Až večer jsem potkala jejího manžela a ten o křeslech věděl. Prý i Mařenka věděla...

Jasně, bylo apríla. To mi došlo až o den později, když mi sestra hlásila, jak ji doběhl její přítel, duše dobrá. Než přijel ze své obce volal, že u nich padá sníh. U sestry ne, klubalo se sluníčko. Vzápětí po jejím podivení se ozvalo:

"Aprííííl!"

Takové dobré duše máme ve svých domovech.

A to následující tsunami? Při příchodu domů z celé akce jsem se ptala, jak na to přišel. Doma jsme si pak sedli a vedli očišťující rozhovor. Vysvětlila jsem svoje frflání na pomalé změny a opravy v domě, pochválila, jak dnes všechno vyřešil. Konečně jsme začali řešit nastávající sekání elektriky - kde budou a jaké a kolik zásuvek a tak. Prošli jsme celý dům, uvažovali, plánovali, rozhodli. Kdyby to všechno probíhalo dřív, nemuselo přijít zemětřesení názorů ani škody z neporozumění a odkladů. On by to všechno byl nakonec nucený udělat a zařídit, ale neřešil to, dokud je to ještě "dobrý". Že všechno hoří, netopí ani se nedají roztočit kohoutky - on s tím tak těsně do styku nepřijde. A moje frflání podcenil. Škody jako po tsunami stály odsun křesel, ale už žádná větší nehrozí. Bude bezpečná a funkční modernizovaná elektrika v domě, budou zprovozněné ventily, snad zmizí i "harapák"(rozkládací gauč), v pokoji se uvolní a oteplí - nastane pohoda. Teď už jen aby nám všem v rodině i okolí sloužilo zdraví a můžeme si žít!

Co můžeme. Budeme! Chci, aby to platilo pro všechny dobré lidi. Aby možná zemětřesení v rodinách byla jen snesitelná a pokud nastanou nějaké škody, tak jen malé a hodně dočasné. Tak to chceme a tak to bude. Bez otřesů, žalů a škod. Dej to přírodo! Za to prosím!

Kitty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 3. dubna 2011 v 11:57 | Reagovat

Jó, někdy je potřeba pořádné zemětřesení, aby se věci trochu pohnuly. Jde o to, vyjít z toho se zdravou kůží a neporušenými nervy :-D Snad to všechno zvládnete s co nejmenšími šrámy.

2 Otavínka Otavínka | Web | 4. dubna 2011 v 16:05 | Reagovat

Milá Kitty, myslím si, že je to ve všech rodinách, že dochází k brblání a svárům, když se něco stěhuje, opravuje, maluje atp. Přitom to ba myslí dobře, ale každý po svém. Hlavně, že je vše na dobré cestě. :-)  :-)  :-)

3 jezura jezura | Web | 5. dubna 2011 v 13:39 | Reagovat

Držím všech deset, aby dopadlo vše ke spokojenosti vás obou! To se pak bude kouřit z klávesnice, až budeš psát zážitky z celého zemětřesení! ???

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 22:44 | Reagovat

[1]:Díky za podporu. Jednu nespornou přednost to mělo - našla jsem nástřel té mé připravované knížky. Jak jsem tak vyhazovala ze všech prostor, tak úplně na dně jedné zásuvky v psacím stole jsem to našla. Vytištěné, jak jsem to dávala lidem, aby mi to posoudili. Aspoň něco, to mi samo o sobě zaplatilo námahu při sekání elektriky. Napíšu to postupně na blog, abyste se taky potěšili. A už letím spát. Čau. Kitty. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU