Ženská s ocáskem

28. dubna 2011 v 21:49 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Máme štěně. Nemůžu říct nové, už u nás ložíruje nějaký ten týden...

Změnil se nám celý život. Museli jsme si zvyknout na třetího v rodině. Nevím jak Pepíno, ale já si musela zvykat hodně. Hned od rána. Ráda spím, budík si nařídím na půl sedmou, abych jako dlouho nespala. Jen tak pro formu. Protože ráno malá Betta chrupe, páníček projde ven a ona "ani žaba uchem nehne". Nehne se z nového pekáče. Pak je za pět minut tři čtvrtě na sedm a slyším fňuknutí. Druhé. Třetí. Potom ránu na dveře ložnice a za nimi koncert psího mimča. Jako by ji na nože brali. Vyletím a pádím jí otevřít na dvůr. Asi musí. Někdy rozespalá, motám se, ale miláček se otočí mezi venkovními dveřmi a vrtí se zpět. To je budíček.

Pepíno už šomtá u králíků. Já postavím vodu na pitivo a ještě jdu cvičit. Dveře preventivně zavřu. Docvičím, jdu zalít čaje, umyju si tvář a jdu se oblíkat. To je povel pro našeho kousače a drápače. Loví části mého intimna, skáče po mě, válí se po botách, okusuje kolena a pantofle. Nic nepomáhá; pak přijde Pepíno, odvolá ji a zavře dveře. Obleču se a od té doby mám ocásek. Betta chodí za mnou půl kroku, chňapá po patách a kam se otočím, tam ji vidím. Když se rychle otočím, zazní bolestivé zavytí. Nic se jí nestalo, ale co kdybych ji přišlápla, že jo? S tím má bohaté zkušenosti, to u nás zní hlavně za mnou.

Přijde čas na ranní vycházku. Musím ji pročesat kartáčem; veterinář konstatoval, že "ne stříhat, ale česat, česat". Jak jdu pro kartáče, slyším ránu, jak skočí na podnožku na česání. A ona očekává, že se s ní budu přetahovat o její fousy, protože jinak jí hlavu nevyčešu. Kroutí hlavou, okusuje mi ruku - prostě pár minut boje psa a ženské. Nemám metodu, jak ji zklidnit. Zápasím s ní někdy i při držení na pásku. Nakonec vytěžím plný kartáč i druhý jejích chlupů a odcházíme. Pásek, vodítko, kolem slepic musí pomalu. A pak už má ráj na zemi, zelenou louku s pomalou paničkou. Krouží v trávě, teď už v ní skoro není vidět. Povely volám a tleskám, už něco funguje.

Doma kam se hnu, tam je za mnou. Při pobytu v nějaké místnosti leží na rohožkách. Venku je pořád na dohled. Na zvuk zvonku vyletí, proletí dvorem k vratům a pak člunkuje od rohu ke dveřím, dokud "ti pomalí lidi" nedojdou a neotevřou. To má volné pole. Štěká a štěká a skáče a skáče. A to se Pepíno zpočátku bál, že nebude umět štěkat a taky bude bojácná. Zatím objevila sluchem dětské návštěvníky na dvoře a po otevření je zvládla přibít k zemi, vrčela a hrozila. Tak - bojácná není. Ale ani zlá, jen si "své lidi a území hlídá". Přesně to jsme chtěli. Vyvíjí se.

Pokud je pěkně, je jejím prostorem dům i dvůr. Ona a kohout se respektují, to je taky fajn. Zatím je rozjívená, nesoustředěná, nezvládnutá. Ale postupně bude. Musí, jinak by mohla zase utéct nebo vletět pod auto před domem.

Ale nejkrásnější byl včera pohled na její spaní. Náhodou jsem koukla, co je tak náhle ticho. To většinou zpozorním, někde se něco děje. A ona spala. Ale jak spala! Po způsobu jezevčíků chrupala na zádech, všechny čtyři ve vzduchu pěkně doširoka, ukazovala nám holé bříško. Hlavu na stranu a obě packy na očích. Svítili jsme v pokoji a ji to rušilo! To naše stará dáma Kitty nikdy nedělala. Myslím, že Bettta zjistila, že je bezpečno, a tak se "natáhla" jako král. Zato knírač v ní včera večer bouřil, když zaklepala roleta na okně. Vylekala se, vyletěla z pekáče a nebyla k utišení. Dobu trvalo, než jsme ji uchlácholili. Přece je to jenom štěně. Nakonec lekli jsme se i my dva.

Pořád jí říkám, že je to divný: ženská a má kníry, ženská a má ocásek. Kníry má jen proto, abych ji měla za co chytit při česání a ocásek? Ten je dobrý na rozcvičku: zkouší si chytit jeho konec a točí a točí se na místě. Když konec chytí, práskne sebou na zádíčka a kouše a kouše. Než se kousne a vyjekne, když to zabolí.

Máme doma štěně. Ještě štěně. Už se těším, až bude rozumět našim povelům a bude moct jít kam budeme potřebovat a bezpečně. Už se těšíme oba, ba i sousedé, pošťáci, řemeslníci, přátelé. Těšíme se. Zase je u nás živočíšek. Vzruch ve vzruchu denního života našeho domu.

Kitty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 annapos annapos | E-mail | Web | 29. dubna 2011 v 0:51 | Reagovat

Je pozdě večer a já čtu skoro jako o svém životě, jsem stará náplava, mám doma Pepína a kladný vztah ke zvířátkům, před lety jsem takhle jako vy zkoumala malé štěňátko, potom její dcerku, která přišla náhodou na svět a její máma nás před vánocemi opustila, bylo to smutné, žijí s námi i mnohá jiná zvířátka a asi proto se mě to co tak krásně píšete, dostává pod kůži, příjdu zas a přečtu si víc. Zdraví vás Anna

2 Latryna Latryna | Web | 29. dubna 2011 v 7:08 | Reagovat

Super čítanie, dobre napísané! Tiež mám dve hafanky od ich útleho veku, prežili sme toho spolu stráááášne veľa! Dnes majú už 15 rokov, sú to staré dámy...zdravím :-)

3 jezura jezura | Web | 29. dubna 2011 v 15:05 | Reagovat

Zlatá Bettynka! To opravdu musí být paráda mít takového kamaráda! A úplně ji vidím, jak spí. To je určitě k sežrání! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU