Dobré popoledne všem!
Už naposledy připomínám, že do neděle můžete ještě vybírat nejlepší článek soutěže "Věřte - nevěřte!"
Finálová nabídka soutěžních článků s přiloženou anketou je ZDE.
Zapojte se, ať mám ze soutěže pořadatelskou radost a já tímto děkuji


Květen 2011

Raději ani troška pohybu

31. května 2011 v 14:39 | Kitty |  Vykutálenosti
Sedím zde nad katalogem Magnetu. Došla jsem ke stránce s pomocníky při zahrádkaření...

Koukám na to a je mi smutno. Dokonce se ve mně začíná vzmáhat vztek. Vědomě docela chápu, že všichni se chtějí živit. Lidé jsou koumáci a kutilové. Vyřeší nějaký problém a už to prodávají v katalozích
. Katalogoví mágové nám to předloží v pestrých barvách. Podpisky to nabízí jako věc, bez které se nemůžete obejít. Abyste byli trendy, prý musíte mít zahradu plnou trpajzlíků, svítících tyčí nabíjených slunkem. Pod kdejakým keřem na vás musí jukat sádrový nebo plastový ježek, žába nebo dinosaurus. Na nejlépe umělém trávníku dostanete ke koupi tvořivě otřískaný trakač nebo odrátovaný prasklý sádelňák. Brrrr, tam bych nechtěla žít, řekne si venkovská ženská nad motykou v zahradě.

Jenže zatímco hrbí hřbet a kope a vybírá plevel, udělala chybu. Nepodívala se do čerstvého katalogu Magnet. Tam by se poučila, že na provětrání trávníku jsou hroty na holínky, které při každém kroku průběžně kypří trávník a vytrhávají z něho mech. Kdepak železné hrábě a modrá skalice, ne! Bez námahy si koupíte a nasadíte a máte trávník jak z Šeherezády! Nebo plečka nebo nůžky na trávu. Koukám, umná konstrukce dvou dlouhých rukojetí a koleček a mezi nimi u země nůžky na keře, zde sloužící jako zastřihávač na trávu. Nebo půlkruhový umak, jakoby kulatý ostrý rýč, s ním vestoje zarovnáte okraje záhonů, trávníků. Nástroje s dlouhou násadou rýpají trávu mezi kachlíčky, škrabou odtud mech, dokonce i vyrýpávají pampelišky bez nutnosti ohnutí zad.

Abyste byli patřičně in, musí vám po trávníku dvora nebo zahrady pochodovat celé dny robotická sekačka. Tráva povyroste a hned na ni vystartujte s řinčící motorovou kosou, na hrubší porost s křovinořezem, to jsou libé tóny strojních pomocníků na dědině! Kdepak po ránu tiše pracovat svištící naklepanou kosou, to dnes dělá jen vesnický nemoderní zapadlý vlastenec - mezi řádky čteme v nabídce. Na porosty plevelů s chemií a dnes i bioživočichy, kteří pracují za nás. Není přece vůbec potřeba se ohýbat a pracně ohrabovat rostliny na políčku. Všechno přece lze udělat vestoje, nebo i na klekátku, nejlépe ještě pojíždějícím, motorovém. Setí, kypření po dešti, zalívání - všechno za nás udělají vymakaní pomocníci! Prý za peníze můžeme mít všechno, co nás na venkově i ve městě zbaví nutnosti pohybu. Na každou činnost se asi postupně najdou strojky, násady a motory. Jen ne se ohnout, pohnout, ujít pár kroků a vynaložit námahu. Neříkám, že zrovna okopávání a pletí je moje parketa, přece jen mám své roky. Pepíno seče naše luhy rozměru fotbalového hřiště (jestli to má tolik) dobře ručně vyklepanou kosou. Řádky pro brambůrky hloubí tříhranným rádlem, do nich potom já v předklonu dávám naklíčené hlízy. Kordon stromů stříháme ručními nůžkami, ony i na zastřihování přímek ovocných stěn jsou už elektrické nůžky. Ale takový nástroj nevidí, kde ještě my necháme centimetr větvičky, protože tam je ještě venkovní očko na nadějné větvi, kde vyroste letorost a uzraje jablíčko.

Bohatství nápadů beru, každý se chce uživit. Někdy ocením i nápad a koupila bych. Ale už nekoupím. Zajedno si vážím pohybu, moudrého pohybu, i když to tak možná někdo necítí. Nejde na venkově všechno dělat podle pravítka a rychle, i když výkonně. Na skalce vám není žádná sekačka nic platná. Ani mezi mrkví nebo celery žádný motorový kypřič bez škod nezruší škraloup, nevykopne a nevybere plevel. Tam je třeba pohybu, i když ho na konci dne cítíte ve svalech a v kostech.

A za druhé: nápady jsou to rozumné, umné, dobře prodejné, to cítím. Ale po zkušenostech s mnohými dnes už nekoupím. Nejvíc zklamání mi přinesly mopy, smetáky, stěrky a nástroje na nástavných násadách. Většinou jsou šroubovací a po pár silnějších pohybech se násada prohne, plastový závit uvnitř ulomí a stojíte zde s pár půlmetrovými trubkami u neumytého okna - stěrka měla umýt a setřít okno v pětimetrové výšce, to měl být pro mě pomocník! Mop s dvoudílnou násadou skončil podobně, mopové násady s háčky za chvíli nedrží nebo se plastové díly ulomí. Páska na koberce nelepí koberec k zemi, ale při pokusu o odlepení krycí pásky vám spolehlivě oblepí prsty tak, že bez pomoci byste ruce odepsali. Deka pro mazlíčky nechytá chlupy a dá se moderním vysavačem vyluxovat. Chachááá! Deku mazlík rozškrábe než ji stačí zachlupit a ze zbytků pekáče žádný vysavač dobře chlupy nevysaje, to je jen reklamní trik. Ani turbo hlavice nic nesvedla s jezevčičími chlupy, i když je měla beze zbytku uklidit. Prostě - některé činnosti si musíte vzít do "teplejch" a žádný vynález vám to vestoje neudělá.

Nejvíc mě ale dnes dojalo, že tam uvádějí, že téměř vše můžete s pomocí nápaditých výrobků udělat vestoje. Když nakoupíte, můžete se skoro všeho pohybu v domácnosti zbavit. To tak povídejte našim moderním chlapům. Skoro ke každému nákupu jsem svého kutila a všeznala volala a prosila o pomoc. Zlámané vícedílné násady obrblal a málem hodil na mou hlavu. Nefunkční mopy jen zaznamenal a dál po domě drandím s hadrem a pevným smetákem - nanejvýš posledním dílem násady a zbylou částí mopu s chytrým povlakem vytírám skoro vkleče mezi nohama stolů, stolků a nábytku. Můžu říct, že většina vtipných výrobků z katalogových nákupů už skončila svůj zpackaný život v tříděném odpadu. Co jsem mohla mít trendy oblečků a botiček, možná i aut, kdybych nepodlehla nabádání k nákupu zrovna tohoto nápaditého pomocníka! Jejich úděl v naší domácnosti končil poruchou nebo zničením nejslabšího jejich dílu a mým staženým ocasem mezi nohama. V tichosti jsem je vyhodila, i když jejich zánik stejně neunikl pozorným očím mého nejpraktičtějšího.

A kapitola sama pro sebe je úspora pohybu. My, kteří jsme starší a při těle, podléháme iluzím, že za nás někdo nebo něco namáhavou práci udělá. Teď už to vím - neudělá. Dál máme chlupy všude možně, i když máme psí mimčo teprve krátkou dobu. Dál lezu skoro po kolenách při úklidu, o profesní údržbě ani nemluvě. Jak jsem dnes ráda, že jsem se vyučila frézařkou se základním rukodělným výcvikem. Jak se mi to hodilo při poruchách auta nebo motorky. Dnes při moderním autě je nejdůležitější mít napsaná čísla servisů. Proto si tak vážíme starých mechanických pomocníků v domě i v dopravě, tam pár nástrojů a zamazané ruce dělaly zlatou práci a skutečně dávaly nový život našim pomocníkům. Zručnost, praxe a nápad tak mají ještě šanci. Zlomená podložka nemusí znamenat výměnu celých dílů za tisíce.

A pohyb v dnešní době? To je šance na život, na pohyblivost, na zdraví. Při nabízení různých mechanických či elektronických udělátek jdou na nás výrobci a prodejci vtipně připomínáním, že za nás bez nutnosti pohybu přístroje udělají všechno. Neudělají. To víme všichni. Proto jsem přesvědčená a ráda přijímám úděl ruční práce. Před pětadvaceti kily jsem kupovala to, co nebude vyžadovat pohyb. Dnes po pětadvaceti ztracených kilech se hýbám. Už tuším, že ruční námaha při práci na pozemských statcích mi prospívá. A připojila jsem mezi prostředky nutné pro život i pohyb. Prakticky pro nové štěně, které si žádá své. Ale i vědomě - pohyb po krajině, na vzduchu a v barevné přírodě se zvuky živočíšků a tiše svištících ručních kos a srpů potřebuju pro svůj duševní klid a pohodu. Už nechci být šizena a okrádána o pohyb. Která mašina obere mandelinky z ekologicky pěstovaných brambor? Kdo za mě oláme nadbytečně nasazené plůdky jabloní, aby neubíraly sílu těm nadějným šťavnatým? Nikdo. Jsou to lidské ruce a ruční nářadí. Je to námaha a zručnost a nápaditost a tradice, poučení z nutnosti obětování síly a pohybu těla pro život farmy.

Neberte mi pohyb, nekraťte mi život. Je krásný pohled na okopané záhony, ručně ostříhané stromy a tiše posečenou louku. Sice vám ruka jede po zpoceném čele, ale oči září radostí nad vykonanou prací. Pořád platí zákon o zachování energie: dej svoji práci a námahu a dostaneš výsledky úměrné vynaložené námaze. A já dodávám - za námahu přípravy životního políčka dostaneš radost. Tu mi žádní barevní sádroví trpaslíci a umělí dinosauři mezi rybízy nedají. Bohudík za tvořivý pohyb.

Kitty

Chvála starého sušáku na prádlo

31. května 2011 v 10:19 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Koukáte nevěřícně? Co se o něm může napsat, vždyť je starý a chatrný...

A přece je to můj věrný kamarád. Pro rychlou akci vždy připravený, docela dost unese . Žehrávala jsem na jeho zastaralý vzhled, smotaný zasukovaný poplastovaný drát. Jeho jediná noha stojí v hranaté objímce v zemi, čímž se za léta vyglajdala. Ptáci na ni občas zacílí své "totoho", které ukápne vyplašeným vrabcům. Rád a spolehlivě přijme peřiny nebo rouna a nemusíme mít obavy, že je neunese. K jeho jediné noze přivazuju vymakaný, ale vratký třípatrový kulatý drátěný stojan na kolečkách, kam můžu dát tři sušicí plata od sušičky s bylinkami.

Je spolehlivý, stále připravený i únosný, ale pravdu povediac neatraktivní. Domácí "umak", jak ho někdo z farmy kdysi pro potřebu hospodyně ukutil. Jako artefakt do této farmy patří. Tam se nasušilo plín a vyvětralo peřin, uschlo prádla! Vždyť jako pomocník pro tento účel je v domácnosti nenahraditelný. Stojí ve dvoře, svítí na něj sluníčko a prádlo z něho je voňavé (když se hned vyžehlí). Jenže já náplava - víc si cením efektu, i když pod vlivem denní praxe dostanu po zvednutém nose!

Už dlouho jsem závistivě pokukovala po deštníkovém sušáku. Líbily se mi barvy plastových šňůr; že se dá rozložit; šňůr na věšení je hodně; je to vrchol sušicí techniky; je krásný. Je určitě i účelný a třeba, když si ho koupíme, bude předmětem závisti zase pro nějakou jinou toužící hospodyňku. Vidíte ty nepodstatné atributy mého městského uvažování? Přece jen Pepíno neodolal a přivezli jsme si ho domů. Ale - to pravé potěšení z něho nemám.

Zajedno se před použitím musí vynést z domu, zapustit do trubky a rozložit. To většinou dělá Pepíno, zaplaťpánbůh, že ho mám. Já když ho chystám, nemůžu najít místo, kde stává. Potom se málem oběsím na šňůrách, které se mě chytají při rozevírání deštníku. Zvláštní bílá šňůra pomáhá roztáhnout deštník a musí se pečlivě otočkami zajistit, aby dobře držel. Už jednou jsem s úžasem koukala, jak ověšený sušák začal klesat k zemi. Zrovna poslámky a povlečení; prádlo bylo těžší. To jsem měla napilno, najednou jsem měla plný ruky pazourů a stejně jsem skončila ječící o Pepínovu pomoc s prádlem u kolen! Ještě že pod sušákem zrovna nebylo žádné slepičí "totoho". Pomohl, vysunuli jsme to, ale ty nervíky! Už je to v poho, protože mi iniciativně do pohyblivé části vyvrtal závit, dodal matku s křidélky a můžu si deštník zajistit k nosné trubce. Hóóódný hospodář!

Zadruhé - rozložený zůstat nemůže. Je na dvoře, kde přes jeho stanoviště vyjíždíme autem (pozadu do kopce a ještě do zatáčky po placákách - řidiči ocení). Navíc bych neměla to srdce ho nechat (klenot domácnosti) venku na větru a dešti, přece jenom tam pořád stát nemusí a dýl vydrží pěkný.

Vratkost je tu taky zastoupena. Má plastovou trubku, kterou zapouštíme do trubky v zemi, která je o milimetry větší. Tím pádem se v nosné trubce taky glajdá. Elegantní stabilita se tedy nekoná, ale není to vinou výrobce.

Ale zase se může otáčet. Ocením to, když před hrozícím deštěm rvu kolíky a prádlo ze šňůr! Já vůbec dělám ruk-cuk, jsem spíš splašená a netrpělivá. Plastové šňůry moji neurvalost ve spěchu sbírání prádla vydrží.

Moderní deštníkový sušák JE špica. Ale musím pamatovat ho vynést a rozložit, pak složit a odnést. To náš starý sušák je tu pro mě pořád. S každou žínkou, utěrkou i ručníkem když vyběhnu mám jistotu, že hned věc pověsím, jsou tam i kultovní čtyři kolíčky k náhlé potřebě. Je prostě zažitý a k okamžité pomoci hospodyni. Je sice omšelý a neatraktivní, ale DNES mi došlo, jak sem patří taková praktická stabilní věc. Proto píšu chválu na starý nestabilní sušák na prádlo. Za léta služby omšela jeho dřevěná noha, občas je potřeba mu ji upevnit. Vždyť hora prádla, kterou nesl a usušil a ovoněl, by byla určitě větší než celý dům.

Čím déle jsem naplavena sem na dědinu, tím víc si vážím osvědčených věcí na farmě. I kdyby to byl starý sušák na prádlo. Jedna klasická šňůra s rozvrzanou nohou. Už jsem ocenila a trpce zaplakala nad poničenou a mnou rozsekanou opálkou. V ní se dalo přenést seno i sláma ke králíkům do druhých kotců, i když měla chybějící loubky. Potom jsem pracně sháněla náhradu. Ochotný košíkář mi udělal oválný velký koš, ten ovšem postrádá původní lehkost a praktičnost opálky. Jsou drobnosti, na které sočím pro jejich chatrnost; až po jejich zničení poznám, jak jsou nepostradatelné. Detaily stylových věcí doplňují dokonalost provozu na farmě.

Proto dnes píšu článek o poznání a uznání role starého sušáku na prádlo. Nikdy ho nedám, sem patří a patřit bude, dokud bude stát dům. A to bude doufám dlouho. Už jsou mi jasnější obavy starých hospodyň, že nevěsty tyto pomocníky nahradí novými, moderními. Už od špalků a z kontejnerů je zachraňují s úmyslem je zachovat. Protože poznaly, jak neuvěřitelně přesně zapadají do mozaiky života v domě na venkově. Však moudrá nevěsta pozná a možná i ocení jejich roli. A třeba i vděčně a poučeně vezme starou věc na milost. Jako dnes já.

Kitty



Perpetuum mobile zdraví

30. května 2011 v 18:16 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Teď zrovna je správný čas na důležité rozhodnutí. Ještě jsou pěkné a ta trocha cukru - komu chybí...



Od června 2011 už pátá anotace mých článků

30. května 2011 v 9:17 | Kitty |  Anotace mých článků
Vítám na svém blogu nové čtenáře. Hlavně pro ně, ale i pro ostatní připravuji další anotaci mých článků...

Anotace jsem zavedla jako vodítko pro návštěvníky. Nadpis článku někdy neřekne moc o obsahu. Proto píšu zvláštní články s přehledem nadpisů i s nastíněním námětu článku. To ještě tehdy nebyly rubriky, možná udělám rubriku s názvem Anotace článků a budete moci hledat snadněji. Dnes už jsou čtyři a pátou zavedu v červnu. Zde uvádím přehled, kde můžete jednotlivé anotační články hledat.

První anotace mých článků - 8. listopadu 2010
Druhá anotace - 17. listopadu 2010
Třetí anotace - 9. ledna 2011
Čtvrtá anotace - 5. března 2011

Účelem je udělat přehled článků na jednom místě. Pak už můžete vybírat podle názvů i nástinu obsahu, o čem se v něm píše. I pro samu samotnou jsem pocítila potřebu mít takový rychlý přehled, abych mohla někdy rychle vyhledat článek, na který v textu navazuji nebo který hodlám doplnit o aktuální informace, jak vše dopadlo.

Zatím jsem nekápla na to, jak takovou nápomoc dělají ostatní blogeři. Budu se ptát, možná že je lepší forma a pak bych ji taky využila. Vlastně - máte-li osvědčenou formu přehledu článků na svém blogu, prosím, práskněte mi ji. Chci, aby "obzvlášť vypečené" články nezapadly do prachu minulosti navždy. Času nemáme nikdo nazbyt a my starší obzvlášť. Dobré vodítko je účelné. Tak to cítím já.

Dnes je námětem článku technikálie, nic napínavého ani k popukání. Ale i takové články mám ve svém rejstříku, proto je chci nabídnout. Humoru a poučení taky není nikdy dost.

A dost s ponaučeními. Kdo chcete využijte. Kdo můžete a máte vychytávku, poraďte. Ostatních se zkusím cíleně ptát. Pro dobro mého blogu. Za shovívavost při posuzování účelu tohoto článku děkuji. Dobrou zábavu a třeba i trošku poučení o životě a ze života.

Kitty

P. S.: Přece jen jsem už teď přidala rubriku pro snazší hledání. Dobré počteníčko.


Voňavá pěna na šňůře

29. května 2011 v 19:38 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Je konec května a už to začalo naplno...

Až dnes jsem se vypravila naplno na květ černého bezu. I když v neděli se zde nemá pracovat. Jenže vysvětlete to už hodně rozkvetlým bezům. Dva mokré dny nebe proplakalo. Až dnes se naplno rezevřely růžice bílých okolíků. I u nás lidé masivně vyřezávají bezy a tak kvetoucí keř abych pohledala. U té nebezpečné bejčárny je pět nádherně mladých a nízkých bohatých keřů. Dnes jsem se vydala s Bettou na obhlídku. Uznala jsem, že dnes nebo nikdy, protože v této květové nouzi by mě snadno mohli místní sběrači předběhnout. Nakonec jsem se do sběru tak zabrala, že mě vzpamatoval až zvon na kapličce. O víkendu vařím já a mou zásadou je podávat oběd přesně v poledne. Pepíno už je jistě z kostýlka doma a ta hrůza - suší hubu! Až ta myšlenka mě vyhnala od keřů. Rychle jsem došla domů a ukutila obídek. Dnes jednoduchý, někdy to tak vyjde. A po obídku zase na květ. To už jsem obírala dva zbývající největší keře, bramborový koš té načechrané nádhery a domů.

Stihla jsem ještě Otázky Václava Moravce, u nich chvíli odpočívala. Když začal Pepíno chystat kafíčko, musela jsem ho poprosit, že pro mě ještě ne, musím jít věšet. Velkou krabici od banánů a koš - to obnáší aspoň hodinu a půl při věšení každého jednotlivého květu na šňůry. Je možné je sušit na lískách nebo platech, ale přišla jsem na praxi věšení. Sice je to zdlouhavé, ale zase - pověsím a pak už jen seberu, neobracím, nečechrám. Občas květ v silnější vrstvě zčernal. Stalo se mi taky, že usušený květ na lískách na ovoce obmotali babouci, musela jsem krabice čistit od pavučin. Hnusná práce, pavouky nemusím a na bylinkových platech zvlášť.

Před léty mi Pepíno pomohl celou půdu "zasíťovat". Desítky šňůr pro moje oblíbené sušení černého bezu. Jsou ve výši krku, celkově je to docela namáhavé. I tady se projevila snížená váha a lepší kondice, dnes mi to šlo jako na drátkách, něco víc než hodina a pár šňůr se prsí voňavou pěnou bílých květů. Jak schnou, seschnou se a můžu je za den přesunout k sobě, získám další místo; a tak pořád dokola den za dnem. Postupně bude jejich bílá barva přecházet do slonové kosti až žlutozelenohnědavé, kdy jsou květy suché.

Když jsem s tímto způsobem sušení začínala, měla jsem ambiciózní plán. Udělat lehký rám s mnoha šňůrami a upevnit ho tak, aby se dal po navěšení květů vytáhnout pod střechu, čímž bych získala další jedno až dvě patra. Zůstalo při plánu, jaksi jsem nepřesvědčila mého kutila.

Dnes jsem věšela, dověšela a přišla do obýváku. Zase zde v telce pro změnu jely závodničky Monte Carlo. Proto jsem využila času a zavolala sestře na Moravu. Ona volala už před polednem; Pepíno jí slíbil, že zavolám jak přijdu. Povídám pár minut a slyším, že se jí Pepíno hořce svěřil, že valím takové koše a krabice květu, ale pro něho sodovku jsem ještě neudělala!

V tu chvíli jsem se docela opotila. Došlo mi, že jsem všechno navěsila, do jednoho! A pro mého chudáka nezbyl ani jeden! Což znamená, že ještě půjdu "ojet" obrovský keř u sousedky naproti, tam jsou květy jako talíře. Tři květy na pětilitrovku, citron na plátky, cukr nebo sladidlo, zalít převařenou studenou vodou. Studenou. Když jsem dala nepřevařenou, po čtyřech dnech to nebyla lahodná jiskřivá šťáva, ale táhnoucí se gel. Šťáva zůstala chutná a zdravá, ale konzistence nechutná a téměř nepitná. Sklinku uzavřít gázou, aby se tam neživily a netopily mušky, dát na okno, ale nemusí na ně pražit slunce. Čtyři dny a pitivko je hotové. V sezóně připravuji sklenice ob dva dny, to je tak akorát stačíme vypít. Nám chutná, někdo ji nemusí pro typickou chuť a vůni černého bezu.

V této souvislosti si vzpomínám na příhodu z mého vychovatelského období. Měla jsem učně-kluky a učila jsem je různým dovednostem - na intru každé vzrůšo dobré. Jednou z aktivit byl sběr bylin a samozřejmě jejich sušení. Z výtěžku jsem kupovala odměny do soutěží, které jsem jim pořádala - a nejen jim, celému intru, pro pět pater. Vzpomínám na jednu - pro mé neprospívající české učně (měla jsem i Vietnamce). Mohli se zúčastnit doučování s námi vychovateli v různých předmětech, aby si zkusili se to naučit a pak jsem jim domlouvala u vyučujících, aby je vyvolali a tak umožnili mým učňům zažít zážitek úspěchu ve škole. Prostě zlepšit si známku. A tak jsme taky sbírali květ černého bezu. Sušila jsem to řadu roků v místnosti s bojlerem za naší velkou klubovnou. Právě na těch šňůrách, že už se s tím nemuselo manipulovat.

A stalo se, že jeden rok pro ústní závěrečné zkoušky musela být k dispozici zrovna moje klubovna coby největší a nejhezčí. Nebyl problém. Nazdobili jsme ji, nachystali předměty ke zkoušce a čekali pochvalu. Ale - tu máš čerte kropáč! Jen přišli a začali zkoušet, pach a asi i pyl z vedlejší místnosti udělaly své. Předseda komise byl alergický na pyl černého bezu. Chudák vážený muž postupně začal kýchat, smrkat, červenat a bylo zle. Všechno špatně, ústní zkoušky se narychlo stěhovaly do školy. Z nás nikdo takto postižený nebyl, nemohli jsme to předvídat. A předseda se nezeptal, nenapadlo ho, že jsme takové včeličky a sušíme si černý bez pro penízky na odměny do soutěží!

Tak - jedna příhoda z bylinkářského života mi připomněla, že život na internátech nemusel být nutně nudný. Nikdo z nás, kdo jsme to zažili, na to nezapomene.

Jen ještě jedna zkušenost v této souvislosti: učni s nejhorším prospěchem, pokud se dali do doučování, byli zrovna těmi, kdo byli hodně odměňováni. Každý měsíc jsme vyhodnocovali aktivitu a nejslabší studenti byli pro svoji hojnou účast v doučování na špici! Stálo to za to. Zlepšili si známky, dočkali se minuty slávy ve škole a ještě sbírali ceny za aktivitu. Ale - to už je let. Dnes internáty snad ani nejsou a aby vychovatelé motivovali nejslabší ke zlepšení tímto způsobem, to se asi nenosí.

Kitty

Česat pod narkózou

28. května 2011 v 16:32 | Kitty |  První pomoc
Už jsem docela dlouho nenapsala chválu nebo hanu na naši psici Betty. Teď přišla chvilka, kdy zvěčňuji nové zkušenosti...

Kříženka jezevčíka a knírače či snad i pekinéze nebo motýlka už dostává rozum. Hlavně v životě doma. Venku je to pořád padesát na padesát. Hlavně při setkání s jiným psem se na něho vrhá a ječí, odvolat se nedá, chytit se nedá, neposlechne. Asi tvrdohlavý jezevčík v ní vzdoruje. Občas ji nechám venku, když zkoumá terén daleko a nemá chuť a já hlas k tomu, abychom se sešly zase doma. Nakonec se objeví za zahradou nebo u vrat a to pak dostane novinama, těch se bojí jako čert kříže. Stejně nechytí víc jak nešikovný pokus o plácnutí, protože "plácněte blesk složenýma novinama!"

Rozum doma: dobře žere, ale zase, jak kdy. U stolu šanci nemá, na to Pepíno dohlíží a já to dodržuju. Už jsem vzdala vychystávání na talířích, zůstávalo to tam a dožíraly slepice. Kupujeme psí kompletní stravu a k jejím soustům už nic nedodávám. Žádný chleba, rohlík, rýži, těstoviny a tak. To zůstávalo. Teď jen pár kousků konzervy, kde je i zeleninka a rýže nebo kroupy či co. To si dá, porce zmizí hned. Vyvařuju jí masíčko králíků, hovězí, někdy vepřové či hovězí srdce. Nejraději z toho má vepřová žebírka, samozřejmě obalená masíčkem. Denní stravou jsou jí granule více druhů a vodička, občas troška mlíčka. Není žádným Bohoušem, protože klidně žere i suchý chleba. I tvrdý chleba třeba, bez ničeho. A ráda kouše voňavé velké kosti.

Největší potíží je česání před vycházkou. To je zápas kdo s koho. Češu já, má dlouhé hedvábné chlupy a když se mi zadaří, vyčešu i dva velké kartáče chlupů. Když se zadaří! Prvně ji chytím pod bradou a snažím se česat hlavu, to už docela jde. A pak už chytám živočicha, kde se dá. Už uši vyčesat - Pepíno odchází s brbláním. Protože jí dávám vůli, čekám občas, až zase zaujme pozici na podnožce, kde na ni dobře dosáhnu. Plece a medvědí tlapy - to ještě jde, držím ji za jedno a druhé ucho. Ale zadní kýty, nohy a hlavně ocas je boj. Než jdu česat, tak brblám něco o tom, že:

"Česání Betty - jen pod narkózou!"

Ale protože být to musí, jdeme do toho obě s vervou. Prý se těší, až půjdeme do terénu. Jo, to bych chápala. Ale už se taky stalo, že dostala novinama, když už pošesté se mi provrtěla rukama a spadla nebo seskočila z podnožky. Válí se, otáčí, kouše do rukou, tahá oblečení, kotrmelcuje - pohled pro bohy. Mluvím s ní, přesvědčuji, hromuju - všechno marné. Pořád mi uniká. Lovím ji vlevo, vpravo v letu nebo v pádu na zem. Když dám sesli kousek od kuchyňské linky, tak jak má škvíru, procpe se jí a už na mě kouká od papu. Když dám sesli k lince, tak se zapře a podnožka padá na stranu, mně na nohy nebo přes její delší stranu nohama nahoru. A mezi nimi se tlemí a chechtá Betty, jak mě zase dostala. Nad ocasem je snad lechtivá a dlouhou vlajku na ocase, to je úkol pro eskamotéra. Po pár minutách jejího potěšlivého dovádění a mých nepublikovatelných pojmenování ji nakonec držím za ocas a češu a češu. I kdyby byla hlavou dolů a zadkem nahoru! To už zní od dveří hromování našeho domácího, protože na to nemá nervy. Že by to mělo výsledek - ani náhodou. Rozšklebená tlamička vítá, jak si páníček cvičí plíce křikem. To jí jde, má ho tak vycvičeného. Pepínův křik je její vrcholné číslo. A to už je co říct - Pepíno je kliďas. Jenže jak vidí česání Betty, brunátní snahou ji usměrnit. Ale sám na ni ruku s kartáčem nepoloží, to ani náhodou. Asi nemá to srdce ji dřít kartáčem a ani se tolikrát shýbat, otáčet a lovit. To o tom česání pod narkózou je jeho výrok.

Tak zde žijeme - v poklusu, v klinči a nádherném pohybu. Ona se při česání nááádherně vyblbne, proskáče a vyválí. Já zase co se naohýbám, co se nachytám živočicha za chlupiska, abych mohla exekuci provést. Zábavu z toho všeho máme asi obě, zatímco Pepína chytá červený vztek. To od něho lítá hromování a pro naši mazličku nelichotivé řvaní - něco o Bettě! My dvě se prosoptíme k dočesání ocasu, kus psího svalnatého těla hrdě zvedne nádhernou vlajku na ocase a odplouvá středem, kolem zklamaného Pepína. Přece jen - měla by poslechnout, když na ni zařve. Ona to ale asi pokládá za domácí folklór a své vítězství. Usměvavá tlamka říká do očí soptícímu maskulínovi, jaká to dnes byla zábavička.

A ta teď bude pokračovat vylítáním venku! Že si hlasivky vyřvu jekem jejího jména, když okousává a mlátí medvědími tlapami útlého jezevčíka od sousedky a splavně s ním odchází na kilometr daleko, to pro ni patří k věci. Chudák pan nový soused přes jedno s bílým středním mopslem, nemá sílu ani razanci ho od divočící Betty odtáhnout, ačkoliv ho má způsobně na vodítku. My tak taky chodíme, hlavně ještě donedávna, kdy měla své dny. Ale je zákonem schválnosti, že jdeme vedle našeho kordonu jabloní pěkně na vodítku, nikde nic, a na konci, kde je normálně velký rozhled, ji pouštím na volno. V ten okamžik se za zarostlou hromadou sutě objeví bílý Ben na vodítku. Ben je slušňák, ale to už ona je většinou sto metrů ode mě a usměrněte naši Bettu! Strnou oba - muž s uhlazeným psem na vodítku, a stojí a pozorují radostně ječící štěnisko, metající skoky a kozelce kolem nich. Bóže, jak já se těším, až jednou budu moct projít kolem každého člověka nebo i psa jako dáma! Dnes mě okolojdoucí znají jako ječící megeru, která neúčinně odvolává skotačící fenku. A nově i ječícího a vyvolávajícího Pepína, protože má starost, že Bettu někdo chytí kilometr odtud, jak obtěžuje poklidně se klátícího sousedovic Astora. On má svou trasu a jí stačí, když ho má a může okousávat, počurávat a drápat. Astor se pak může otočit a vrátit se, ale ona může "přesednout" na jiného psa a odejít s ním někam. Zatím ji stačím časem dojít, válící se po zemi chytit za zátylek, protože prostě jinak se chytit nedá. A odnášet a peskovat těžké mládě, tlemící se radostí, jak se pobavila a jaká to dnes byla prča!

Jinak je to dáreček za všechny peníze. Chápu, vyroste z toho. Docela se snažím poctivě si uvědomovat, jak je dynamická a radostná. Ale - žijte se semtexem v psím kožiše. Plánování života na farmě s ní je ztrátové. Už si zvykám, že se stejně vždycky vrátí ke mně. Ať po mé stopě nebo ze zvyku. Ale ty nervy! I když - jak já miluju ty její divoké nespoutané běhy a bezmeznou oddanost, když jsme někde jen my samy a blbneme si z radosti ze života.

Zdravím paní Růžičkovou z Křižínkova. Vyhrožujeme Bettě, že jí ji vrátíme zpět. Psice se ale v letu kolem mě tlemí na plné pecky. Ona se nebojí. S námi je sranda a nebude nás měnit - prý, jak skoro vidím v jejích rozjásaných mandlových očích. Poctivě doufám, že to tak bude.

Kitty


Nejen poprvé, ale i naposledy!

25. května 2011 v 18:28 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Už je to hodina, co jsme dnes 25. května 2011 dojeli z města. Přesto jsem stále pod parou jak převařený papiňák...

Měla by být doba polorozvinutého kapitalismu, od sametové je to už víc než dvacet let. A přece jsou obchody, které se nepoučily o pravidlech úcty k zákazníkovi a právem si proto mohou stěžovat na zlou dobu. Jenže tyto pláčou na špatném hrobě - za neprosperitu si mohou samy. I když je s podivem, že jsou to jednotlivé "kusy".

Dnes jsme navštívili okresní (bývalé okresní) město. Zdravotní vyřizování jsme díky Pepínovu štěstí měli za sebou za deset minut, ač jsme počítali s třemi hodinami. Někdy to tak je. Den začal nadmíru šťastně. Jsou takové dny, kdy se daří všechno. I to, s čím ani dopředu nepočítáte. A tak po nákupech zdravých potravin jsme se dohodli na návštěvě nějakého obchodu, kde bych konečně koupila digifoťák i kartu pro blaho svého blogu.

Na okraji Třebíče je hnízdo marketů. Nelíbilo se mi od samého začátku, že tu vyrůstaly jako houby po dešti a zabíraly ornou půdu. Zařekla jsem se, že tam nikdy nepůjdu, v městě je potřebných obchodů dost. A osvědčených, přehledných, vlídných k člověku nakupujícímu. Už jsem přece jen zhýčkaná novou dobou, kdy zákazník je pro prodávajícího "pán". A pokud to jde, nakupuju české výrobky, abych podpořila naše podnikatele. Avšak - teď jsem chtěla zakoupit nějaký digifoťák i s příslušenstvím, a pro to nepůjdu do supermarketu. Chce to hledat nějaký elektrodům, kde budou mít výběr a specialisty. V nákupním centru na okraji města jsem předpokládala, že bude specializovaný kvelb, kde tomu budou rozumět. A tak i přes počáteční letitý odpor jsme tam vjeli. Parkoviště prázdné, pár aut v dnešním parnu ve stínu některých obchodů. Vydala jsem se k NAY - tam to bude, tam mi pomohou! Projdu kolem obřích obchodů ke dveřím. Hned za nimi stylový dezén cihlové zdi - zazděný vchod. A na nich - "Z technických důvodů... blablabla, zrušeno."

Další obr, kde jsem tušila fotosortiment, byl OKAY! s palcem nahoru. Jo, houby palec nahoru! Vešli jsme do monstrózní haly, zastavěné řadami bílého i černého zboží. Dva muži rozbalovali lednici, tak tak před námi odkopli víko krabice. Nevšímali si nás. Nikde nikdo, bloudili jsme mezi horami zboží, hledali uličky a vitríny s naším zbožím. Nikde nic, všechno jen ne foťáky. A taky ani lidi! Jakýsi muž nás zaregistroval, ale šel se radit s paní u půjčkového pultu. A to už jsem pěnila a dala jsem se na cestu ven. Když nás nechtějí, my je taky nechceme. Venku mi to nedalo, přece kvůli jednomu zmršenému obchodu to nevzdám. Vrátila jsem se k oné paní u půjček, kde ještě stále pokračoval rozhovor s panem prodavačem - asi. Nadechla jsem se a přes jejich hovor jsem se zeptala, kde bych mohla zakoupit foťák, když u nich nemám šanci. Loupla po mě "očma" a nic. Pán přerušil hovor a když už jsem odcházela, tak udělal pokus se přiblížit, snad se zeptat nebo se omluvit. Nebo možná poradit, kde bych nakoupila! Něco žblabotal, rozumět mu nebylo, pak zahnul zpět do prodejny a taky nic. Opravdu nikdo neprojevil zájem. Ještě jsem směrem k "ani ne podavačům" hodila, že o tomto našem "nákupu" napíšu na blog, protože to volá do nebe. Pak už jsme město opustili a ani v bližším městě jsme nákup neudělali. Pojedeme tam za pár dnů. Ještě jednou se pořádně podívám v časopisu dTest na testy foťáků, digikaret a taky vysavačů. Ať jsem v obraze. Toto město je naše střediskové a nakoupili jsme zde vždycky všecko. Věřím, že i tentokrát. Konečně si oddechnu a vy uvidíte na mém blogu fotky.

Vůbec se nedivím, že je tam prázdno. Obří haly s cizími nápisy rádoby zvučných názvů - ale parkoviště mrtvé. Ten, kdo tam šel nakupovat a udělal podobnou mizernou zkušenost, už tam nepáchne. Zase přijdou na řadu staré známé speciální obchody, kde zákazníka uvidí, uvítají a obslouží. Kdy zákazník si spokojeně odnese vytoužené zboží. To chceme, já i ty. Aby si nás někdo rád všiml, ochotně nás přivítal; vždyť z našich nákupů žije. Nedivím se, že obr NAY zkrachoval. Podle přístupu k nám za ním půjde zákonitě i palcovák "OKAY!" Podle mého názoru určitě. Ale bojím se - zbyly ještě nějaké specializované české obchody?

Už tak bloudíváme při návštěvě supermarketů, i když to tam známe. Z marketigových důvodů nám ale často změní místo, kde jsme zvyklí mít své zboží. Pak jsme jako mravenci, když jim porušíte jejich pachově označené cestičky - bloudíme, ptáme se, nechápeme, brbláme. Ale toto?! V dnešní době nákupní krize? Nedivím se. Divím se sama sobě, že jsem to nepředvídala. Na takový skladový (ani nechci říct prodejní) obr jen čtyři lidi: není divu, že nás nevidí. A tak zase já jsem si udělala "pachovou cestičku" - sem nikdy, ztráta času a nervů. OKAY! s palcem není pro mě OK. Není pro mě dobrým obchodem. Dokonce ani obchodem! Sice jsme tam obcházeli, ale užitek žádný. Oni neprodali, my se zklamali. Do budoucna - kde uvidím OKAY! s palcem nahoru na reklamní vývěsce, tam moje stopy nepovedou. Tam mi to smrdí zatuchlostí a špatným menežmentem. U mě má vychvalovaný "OKAY!" palec dolů!

Kitty



Vánoční cukroví pana premiéra

23. května 2011 v 22:29 | Kitty |  Vykutálenosti
Mám před sebou vánoční cukroví. Přesněji - návrh dnešního pana premiéra, jak mít vánoční cukroví a přitom aby na nás nepřibývaly faldíky...

Tři stránky s barevnými obrázky vánočního cukroví. Na začátku prvního listu je nabídka. Současný premiér posílá hospodyňkám nabídku, jak řešit v době současné ekonomické krize zajištění vánočního cukroví. Připomíná, že takové cukroví svoji roli splní. Každý rok stačí je znovu oprášit. Zmiňuje, že budeme-li mít toto cukroví, určitě oceníme, že ženičkám při jeho použití nepřibudou žádné špíčky, nepřiberou ani deko, ba co dí, ani gram. Vidíme nápadité až typické vánoční drobné pečivo, jak je známe z vánočních talířů. Od každého jeden kousek. Při pohledu na ně poznáváme nejtypičtější kousky vánoční tabule. Je to vlastně takový sborník modelů. Běžnou ženu napadne, že je to dobrý nápad. Typické cukroví k nahlédnutí. Některé je docela nápadité, znamená rozšíření řady našich laskomin.

To všechno je pěkné. Vtip je v tom, že tyhle maškrty na pohled slabších očí vypadají jako skutečné. Jenže ty kousky jsou "pletené"! Jeden modýlek vedle druhého je uštrikovaný! A proč o tom píšu a zrovna dnes?

Dostala jsem to jako přílohu mejlu. Samozřejmě jsem ocenila nápad a ostrovtip našeho pana premiéra a na věčnou jeho památku jsem si to vytiskla. Pěkně barevně, fakt se podobají skutečným. Dva dny jsem to zde překládala zleva napravo a než jsem si to stačila založit, napadlo mě, že nápad na vzorník je snem sousedky Marty. Ta je zanícenou tvůrkyní krásných a chutných vánočních kousků a pekla je ve velkém. Sladkých, zdobených, jedna báseň. Už na to taky pomýšlela. V mrazáku má uskladněné vzorové kousky a je schopná při objednávce ukázat, co je co. To je ono!

A dnes došlo k oné vykutálenosti. Na posečenou louku vykročil Pepíno a já koukám: na stromě v jeho blízkosti je v rozsoše něco bílého. Uslyšela jsem sousedu Martu s vnukem a nakonec skončila u plotu, nedaleko Pepína. Ona totiž včera poslala dva svazky receptů a chtěla, abych jí je okopírovala. Stalo se. Na můj dotaz, co to v rozsoše je, odpověděl, že hnízdo. To bílé jsou peříčka z Martiných kačen, které prý ptáci použili. Nezdálo se mi to a když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to jsou papíry. A vzpomněla si - no jasně, Pepíno jí nese okopírované recepty. Marta si pro ně došla k plotu a děkovala. Dokonce se divila, že jsem to okopírovala barevně, i když originály byly černobílé. Pepíno jí totiž přidal tohle "vánoční cukroví". Hodila na to oko a bez brýlí nepoznala, jak to s modýlky cukroví je. Docela jsme ji tlačili k tomu, aby začala číst. Měla si přečíst první větu, druhou větu..., ale snaha byla marná, nic nepřečetla a ani nepoznala. Docela chválila, jaký je to nápad a jak je cukrovíčko pěkný! Nakonec jsme jí, my dva dobrodinci, doporučili, aby to dala dceři přečíst a pak nám přišla prásknout, jak to dopadlo.

Jaké asi bude její překvapení, až do toho její dcera nahlídne a špitne jí, že se stala obětí nástrahy. Nebo až si nasadí brýle. Zítra se určitě dozvíme, co se dělo a jak to dopadlo. Počítám, že ráno zde bude cobydup, aby nám vynadala. Ona si nedává na Pepína pozor, i když jí často práskám, co mi zase můj vtipálek vyvedl. No bóže, stejně je cukrovíčko jako živé. Když si je případně naplete z pěkných barevných klubek, bude mít vzorník na dlouhá léta. Přesně v tom smyslu, v jakém nám to pan premiér předložil. Ona bude mít pro zájemce vzorník, nepřibude a nemusí pořád vytahovat vzorečky z mrazáku. Vždyť my jsme jí vlastně posloužili!

Nebo ne?

Kitty.


Rójení!!!

21. května 2011 v 18:03 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Před chvílkou jsem doběhla z kopřiv. A zrovna se tak pěkně sbíraly...

Odhodlala jsem se a zběhla na sběr kopřiv na bylinky. Tak se mi to krásně sbíralo, čisté porosty jednotlivých trsů, prostě pohodička. Vyřešila jsem i ochranu uchopující ruky, protože posledně mi ruka pálila a trnula celý další den. Šup, šup - srp se činil a do kárky a plachty se skládaly čisté kopřivy. Jsou ideálně vyrostlé, je jich dost, ještě ani nenaráží na květ. Klídek, pohoda. Ani jsem si nevšimla, že se blíží bouřka. Pobrumlávání, ale nikde žádný velký mrak. Najednou začaly padat kapky a tak jsem to musela zabalit a fičet domů. Bylo těch kapek opravdu pár a domů jsem došla suchá. Tak rychle uklidit a už jsem koukala po svačince.

Jenže najednou mě Pepíno začal volat na pomoc. Potřeboval fofrem sundat dvoják žebřík z půdy. A prý honem, soused už startuje bobíka. Poskokem nesl žebřík na louku, kde už při mém odchodu na kopřivy seděl pěkný roj na naší jabloni. Ta jabloň vůbec je nějaká magnetická na roje souseda. Možná je to i proto, že soused má včely a naše dvě jabloně jsou daleko široko samotné větší stromy. Všechno odkvetlo a tak se včely rojí, to znám. A to už jsem pod jabloní viděla stát sousedovo maličké "uencéčko", což je "univerzální nakladač čelní", šikovný stroj. Za ním žebřík a na něm včelař s rojáčkem. Vylezl si nahoru a ze lžíce setřepal roj do bedny. Tak se u nás řeší sousedská výpomoc i při chytání roje včel. Celou akci jsem se snažila vyfotit, ale moc vypovídací ceny to nemá. Tak jen pro domácí památku.

Když se fotí, tak se Josef takticky dekuje. On se fotografovat nemusí. Vždycky se ho snažím nějak doběhnout, aby na fotkách byl. Většinou je tam otočený nebo jako šmouha, jak prchá z dosahu objektivu. Dnes už stál v zahradě a vzdychal. Slyšela jsem ho počítat. Došla jsem k němu a zjistila, že počítá, kolik mu vzešlo řep na devíti řádcích. Ukazoval prstíkem a počítal:

"Jedna, dvě, tři a ta čtvrtá na koncu. A tak je to na všech řádcích...!

Je to tak. V poslední době jsme jedni z mála pěstitelů řepy u nás. Naši králíčci a slepičky si řepy dají. Ostatní chovatelé králíků a slepic krmí granulemi. Dokonce máme tak veliké řepy, že si pro ně chodí děti na helouvín. Řežou z nich příšerky, v nichž svítí svíčky při tom podivném svátku. No a v posledních letech je taky potíž. Vždycky zůstane část semen z loňska, tak je vysejeme, ale špatně vzchází. Musíme dokoupit, aby bylo dost. Loni jsme řepu seli na třikrát - a nakonec vzešla všechna, měli jsme v řádcích trojí velikost řepy. A taky to vypadalo jako letos. Ono když ještě zaprchne, tak se asi vzpamatuje. Slyším ho počítat dál:

"Jedna - a už nic."

Kouknu a ta "jedna" není řepa, ale malá rostlinka slézu amerického, bylinky. Loni na tom místě byly slézy a asi mi uniklo nějaké semínko. To teď paradoxně zachraňuje veškerou zeleň na řepném řádku! Holý řádek s nasetou řepou a jediné úspěšné vzešlé semínko mohutného slézu!

Některé dny jsou pořádně akční. A v některých je pohodička, klídek. Dnes je jakýsi průměr. Až na ty bouřky, které se v chumlu honí jedna za druhou. V letošním jaru je to potřeba, v bouřkách nám tu prší zlaťáky, protože dodnes je strašné sucho. Na jaře sníh utekl bleskem a už vydatně nenapršelo. Poslední dny to trošku záplatují. Na dědině je déšť, májový deštíček, velkým dobrodiním. Jako dnes. Bohudík.

Kitty.


Blok

20. května 2011 v 14:38 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Svoji druhou maturitu jsem dělala dramaticky...

Studovala jsem tehdy dálkově knihovnickou školu v Brně. Ke konci se mi začal projevovat blok na ústní zkoušky. Prostě jsem uměla, ale nemohla jsem si vzpomenout. Už dřív v základce se mi jednou stalo, že v mém excelentním předmětu Čeština jsem "nemohla". Na čtyři otázky jsem nebyla schopná odpovědět. Ani slabiku! Učitelka ani já jsem nechápala a omlouvala jsem se, že nevím, co to se mnou je. Paní učitelka to uznala, příště už se mi to nestalo. Takže trošku varovaná jsem být mohla. A to přitom mi celý život výřečnost nechybí.

Při ústní části této maturity jsem dostala povolení odpovídat písemně. To mi jde celý život. Navíc, těsně před maturitami, nám emigrovala má chápající třídní učitelka do ciziny a nikdo mě tak dobře neznal. Já nemám přímo paměť na fakta a vůbec na čísla a v bibliografii jsou to samá data a čísla. Tehdy na radu psychologa jsem si těsně před zkouškou dala v nedaleké studentské hospůdce velkou becherovku. A děly se věci!

Při zkoušce jsem dostala přednost, vzali mě jako první. Na potítku jsem si všechno vypsala, byly toho tři listy. Typické. Když jde o vážnou věc, dokážu to sesumírovat, že už není třeba nic dodávat. A když mělo dojít na ústní zkoušku, omylem mě vyzvali k odpovědi. Počítali s tím, že přečtu elaborát, který jsem tam před nimi vypotila. Ale já se tehdy zvedla a odrecitovala všechno z paměti. Dodnes vidím tváře komise, které se podobaly smajlíku vyjadřujícímu údiv!

To všechno měl asi na svědomí alkohol. A to už předtím při studiu dalších dvou vysokých škol jsem ke každé zkoušce šla střízlivá a až po všem jsem si šla dát štamprdli Bechera. To není reklama, to je fakt. Až u té poslední zkoušky všech mých škol jsem dostala tuhle radu na Nobelovu cenu. Dodnes slyším psychologa-odborníka, který poradil:

"Všechno špatně, paní. PŘED ZKOUŠKOU je třeba si dát panáka, ne po zkoušce!"

A já jsem si chybně dávala panáka jako na oddechnutí po zkoušce! Až PO! Nechci domyslet, jak bych studovala, kdybych si ty bechery kopla před zkouškami!?

Kitty.

Vrata na vodítku

20. května 2011 v 11:36 | Kitty |  Vykutálenosti
Tak už je to asi tady. Ta skleróza...

Teď před momentem jsem došla z vycházky a s obědníky. A minutu před tím se to stalo. Otevřela jsem si vrata, prošla, zavřela, zamkla. A najednou koukám, mezi vraty šňůra vodítka a psice nikde. Zůstala venku, protože si asi zkrátka chtěla ještě trochu čuchnout před vraty. A já bych šla klidně domů, nebýt přivázaná na druhém konci vodítka. Už bylo zamčeno, když jsem si toho všimla a došlo mi to.

V tom momentě jsem zalitovala, že ještě pořád nemám nový foťák. To by byla fotka! A pod ní krátká vysvětlivka:

"Kde máš psa, sklerotická paničko?"

No to by bylo. Betty hárá, ona by jaksi ani paničku nepostrádala hodně dlouho. A kdyby se tam přitočil Astor ze sousedství, neštěstí by bylo hotové. Množit Semtex v psí kůži už v našem věku neé! Už tak je Betty samosprask kdovíkteré s kdovíkterým! Jezevčíky nemusím, Betty má z jezevčíka hodně a Astor je jezevčík nízký rezavý, ale bohužel - hodně aktivní a samostatný. Umí si poradit. Tuhle jsem vzala Bettu do zahrady, jen na otočku, a najednou vidím, jak se Astor protahuje pod plotem. Jeho panička hulákala na mé protesty proti jeho vsáknutí se do naší zahrady:

"Nech ho! To by byla Astorčata! Však já se jich stejně dočkám, jak tak na to koukám!!!"

To zrovna. A teď jsem stála u vrat a nevěřícně koukala, jak z Bettynky zůstala jen šňůra vodítka. Přišlo mi to jako tkanička červených tanga kalhotek na černé pěkné prdýlce. Tomu jsem se tak začala smát, že jsem přišla domů zlomená jak flinta. Samozřejmě že jsem Betty pustila domů. A zase hned automaticky zamkla. A to další zamknutí bylo zase podnětem k hurónskému smíchu. Pepíno nic - směju se každou chvíli a on už je zvyklý.

Na co jsou nám vrata, když jsem nechala psici před nimi? Ta skleróza!

Pěkný bystrý den přeje čtenářům dnešního článku Kitty.

Jako v pravěku

19. května 2011 v 22:05 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Jak se žilo na farmě? Dnes jsem si to zkusila. No nic moc...

Dnes byl krásný hodně teplý den, celý den jsem naplno pracovala na zahradě. A večer? Upocená, utahaná - a venku je zatím tak krásně teploučko. Napadlo mě, že si udělám osvěžení nad lavórem, jak se dřív umývali obyvatelé venkovských farem. Potichoučku jsem se vytratila, přichystala na dvůr lavór, ručník na stoupnutí, osušku (místo poslámky), klúcek bavlněné látky, mýdlo a snahu si to zkusit. Pepíno se takto umývá pořád, já jsem si na očistu těla a osvěžení vybudovala sprchu. Ale zkusit se má všechno. Dnes takto poprvé!

Na dvoře už máme nainstalovaného "břicháčka", takový velký termofor, kterým si horolezci v horách ohřívají vodu. Si myslím, protože mi to tak bylo řečeno. Z černého plastu, asi na 40 litrů vody. Nahoře velké černé "břicho" s ohřátou vodou, dole taky černá tenká placka s vodou, kterou ohřívá sluníčko. Tepelný motor. Prostě - teplá vodička, tu si místní předkové museli ohřát na kamnech. My jsme moderní a ekologičtí a tak nám vodu ohřívá sluníčko. Dnes byla hodně ohřátá, bude to požitek!

Už bylo krátce před setměním a já se dala do umývání. Znám i lepší konání a příjemnější. On to nebyl žádný med. Namočit, namydlit, otírat až dřít unavené tělo. Už se valem ochlazovalo a tak namydlená kůže za chvilku studila. Pořád jsem namáčela, aby umývání bylo příjemnější. Capkala jsem v mokré trávě, každou chvilku jsem se zapotácela. Voda byla za chvilku plná šupin z mýdla a zbytků trávy. Pořád jsem čekala, že přijde očekávaný požitek z koupele, osvěžení, zážitek, na jaký budu dlouho vzpomínat. Přece jen - opocená a unavená, očekávala jsem pocit osvěženého těla. Abych pravdu řekla, čekám doteď.

Jediný hezký pocit při mytí jsem si užila, když mi můj Pepíno umýval zádíčka. Mám hodně jemnou kůži a tohle vydrbání zad jsem si užívala. Píšu o vrcholně intimní věci, ale tohle umývání zádíček byl jediný příjemný zážitek mytí těla na dvoře nad lavórem. Přece jenom, jsme zvyklí na jinou toaletu. Abych byla spravedlivá a přesná. Ještě zabalení do obrovské osušky - až to mě odškodnilo. Měla jsem tam napsané "voňavé", ale já aviváž nemůžu používat, takže nevoňavé, ale stejně hebké. Až potom se dostavil pocit svěžesti. To "free", které jsem od retro mytí nad lavórem čekala.

No - zkusila jsem to. Zkusit jsem to musela. To jsem ze života na farmě ještě neznala. Už to znám a musím říci, že tento zážitek si hodlám dopřát jen v nejteplejších dnech. Žijeme jiný život než před padesáti, sto lety. Já jsem se dnes snažila poznat, jak se myli naši předkové v pravěku. Byl to zážitek z pravěku. Jediná dobrá věc je, že jsem odcházela základně očistěná z denního potu a špíny. Ale sprcha je sprcha!

Kitty.


Je e-účet úsporou?

17. května 2011 v 21:30 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Hodlali jsme si zjednodušit život...

Máme dva mobily. Na každém jiný tarif. U jednoho máme zvýhodněný důchodcovský tarif. U druhého máme neobvyklý tarif, který nám nabídl operátor, když nás dýler konkurenčního operátora chtěl přelanařit; šel na nás od lesa, ale byli jsme pozorní. Nedostal nás. S touto skutečností jsem seznámila stávajícího operátora s tím, že nám dýler nabízel zajímavé podmínky. A začaly se dít věci!

Náš operátor se vyptal, co nám nabízeli. Hodně řečí kolem a nakonec z něho vypadlo, že takové podmínky taky nabízí. Přímo jmenoval název tarifu. A že by nám ho dali, jen abychom nepřešli k jinému. To už znám a vlastně proto jsem jim to práskla.

"Nechte si to projít hlavou a zítra bychom to provedli!"

Tarif jsem docela hledala, je možné ho najít, když ho přímo zadáte. A druhý den jsem licitovala dál. Jak se bude platit? Na SIPO to nejde, protože není paušál ani stálá platba, kterou by mohli předepsat. Z toho vyplynulo, že se předpokládá, že každý měsíc dostaneme složenku k zaplacení. Každý měsíc poštovné za složenku? Nesouhlasím. Předplatba prý možná není. Důvod? No prostě není a basta. To už si dovolili docela dost a tak silněji tlačím na pilu. Trvám na předplatbě na pár měsíců dopředu. Zatím jsem měla kredit; než se vyčerpá, něco vymyslím. Plácli jsme si, přece jen je to výhodné, když se moc nevolá.

Oba jsme zrušili dobíjení kreditu. Pepíno posílá dopředu předplatbu a pár měsíců se z toho hovory umořují. A já, ač "to skutečně nejde", jsem dobrala kredit a drze jsem poslala předplatbu. Avizovala jsem to mejlem, kontrolovala mejlem a vida - jde to. Ona operátora těší každá ovečka, hlavně když spolehlivě platí! A mají to pod palcem, penízky čekají na utracení u nich a já mám dobrý pocit, že zbytečně neutratím víc jak 250 kaček ročně.

Ve svém článku "Jsem riziková!" loni srpnu jsem psala o tom, jak jsem měnila tarif. A jak jsem přitom přišla na to, že jsem v registru dlužníků! Přečtěte si o tom, jak se můžete dostat do evidence rizikových osob jen při pouhé ztrátě občanského průkazu. Jsou tam o tom dokonce články dva nebo tři. Stojí to za pozornost. Ale zpět na úvahu, je-li "e-účet" výhodný.

Nechala jsem se nalákat a aktivovala jsem si pro oba elektronický účet za mobilní volání. Na první pokus, pro oba, bez problémů. A teď přišla doba vyúčtování a my jsme se začali zajímat, kolik jsme provolali. Měla jsem se přihlásit na www.mojeO2.cz. A zde byl dnes kámen úrazu. Sekali jsme elektriku v domě, všechno jsem stěhovala ven a zase už zpět a stalo se, že vytištěná zpráva operátora s hesly pro nás oba jsou NĚKDE V DOMĚ! Na dotaz na zákaznické lince mi poradili, jak zjistit heslo nebo je znovu vytvořit. Prý při potížích se mám s nimi spojit a zvládneme to společně.

A teď přicházím k jádru věci. Sedla jsem a našla O2 a položku Moje O2. Začala jsem druhým telefonem. Nahlásila jsem požadavek na zjištění jména i hesla. Jméno - nahlásit číslo telefonu, přišla SMS s kódem, ten do pěti minut zadat do formuláře a vypadlo jméno. Heslo - totéž, kód a SMS. Napsala jsem do formuláře - a nic. Stále červené upozornění, že heslo není správné. Dva pokusy stejným postupem a pořád špatně. Potřetí už jsem navolala operátora a ten usoudil, když potřetí nejde dlouho SMS s kódem, že budu muset počkat 24 hodin, to je ochranné opatření. Tak Pepínův účet, i když už funguje a vyúčtování čeká na jeho bedlivé oko, jsem nedobyla. Půl hodiny pokusů a nic. Neekonomické a nevstřícné!

Pokračuju s mým e-účtem. Stejný postup, dvanáct minut a mám se! Jméno i heslo pomocí odkazu a kódu funguje, objevuje se můj účet - ovšem pro změnu ještě prázdný. Bude tam vyúčtování za dva dny, plus mínus.

Jsem ovšem bojovnice a všimla jsem si při jednom pokusu, že se dá použít "jednorázový přístup k e-účtu". Zvolila jsem tuto možnost a za dvě minuty už koukám na Pepínovo vyúčtování. Koukáme oba a nechápeme. Měli jsme za to, že mimo přehled volání a volných minut nám moderní forma vyúčtování taky ozřejmí, kolik penízků nám ještě zbývá z předplatby. V písemném vyúčtování to tam bylo. Občas se stalo, že jsme zjistili, že provolané penízky odečetli, ale konečný stav účtu nepotvrdili. V tom případě jsem mejlovala a oni to opravili. Taky proto jsme volili e-účet, že to tam pěkně názorně bude. Vstřícně jsme operátorovi uspořili děngi za poštovné.

A teď uvažuju. Byla moje vina, že jsem musela složitě zjišťovat jména a hesla; příště už zaznamenané údaje elegantně napíšu do přihlašovacího formuláře a budu tam. Ale žádaný údaj v elektronickém vyúčtování opět chybí. Je to pro nás tak třeskutě výhodné, že budeme mít snadný přístup k účtům, když tam pro nás atraktivní údaj chybí? No nevím.

Mám z toho pocit ošizení. Vytiskla jsem si to, ale ani pak jsme z toho výplodu moudří nebyli. Asi budeme staromódní a zase si necháme posílat papírová vyúčtování. Ještě počkám na můj účet a jestli bude jedna jediná potíž v přístupu nebo něco jiného, vzdáme moderní způsob vyúčtování. Těší mě aspoň, že jsem operátora přečur..a s tou předplatbou.

Kitty.

Pověšení nové garnyže

16. května 2011 v 23:22 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Dnes jsme pověsili novou garnyž. Konečně pěkný kousek, ladící s očekávanou nábytkovou stěnou...

Vypadá jako dřevěná stylová část bytového zařízení z PRVNÍ RUKY. Chci, aby už všechno, s čím budeme žít, bylo originální, nové, stylové do rodinného domu na vesnici. Už nechci žít život s odloženými věcmi, upotřebenými a vyhozenými. Přestalo mě bavit žít život druhého řádu!

Spolu s objednávkou nového nábytku pro obývák jsme koupili novou garnyž, prostě pěkný držák na záclonu. Ta ještě čeká neušitá na půdě a dobře se stalo, mám teď možnost dvojí volby. Buď zahnout vrchní část do tunýlku a navléct na tyč. Nebo využít dodané dřevěné kroužky s háčky, dodat žabičky a na ně záclonu pověsit. Napřed ale bylo třeba celou garnyž upevnit nad okno. Dnes k tomu došlo. Když už je okno v pořádku.

Ráno nám totiž odborníci z Moravy opravili strhanou šňůru rolety a celkově všechny rolety zmodernizovali. Už déle jsme pátrali po internetu po firmě, která by byla ochotná a schopná roletovou šňůru vyměnit. Původní montážní firma už není, samotnou šňůru máme objednanou na více místech, ale zatím... V sobotu jsme udělali pokus šňůru vyměnit sami. Nezdařilo se, nakonec jsme to vzdali. Včera večer se ozvala firma z Moravy, domluvili jsme se a oni dnes přijeli. Pozorovala jsem dva chlapíky a přitom mi pořád napadalo, že české zlaté ručičky ještě žijou. Vyhmátli (z nouze) místečko na trhu, které výdělečné firmy opustily. Drobné opravy starších předokenních rolet jsou neefektivní. Firmy by nejraději neopravovaly, prý náhradní díly už nemají; jsou ochotné fungující zařízení vyměnit za kompletně nové, místo plastových rolet dodat nové kovové. Rozumím tomu, odvrtají původní a přivrtají nové. Penízky se točí. Já ale odmítám vyhodit něco, co je dobré, jen se drobně porouchalo. Dnešním zlatoručkům práce odsýpala, byla vidět radost i z této drobné potřebné práce. Ptala jsem se na podrobnosti jejich profesní filosofie a přitom pozorovala, jak je práce těší. S minimem nářadí a hmoty všechny šňůry vyměnili, vyměnili i morálně a technicky zastaralé součástky a rolety fachčí doslova jako nové. Až na cenu opravy - práce a doprava dělaly přesně stejnou částku jako cena materiálu na šest rolet a příslušenství. Oni ale za drahý benzín nemohou.

Když jsou rolety v pořádku, nedalo to mému kutilovi a dal se do věšení nové garnyže. Nastalo to, co ráda nemám. Do starých kamenných zdí navrtat vrtákem otvory pro hmoždinky tak, aby potom upevněné garnyže držely vodorovnou hladinku! Kdo víte, o čem mluvím, tušíte, jak to nutně probíhalo.

Přesně v zamýšleném prostoru nedávno elektrikáři zasekali elektrické vedení. Šlo o to netrefit se do živých drátů. Vypnout jistič nešlo, potřebovali jsme pro vrtačku elektřinu. Naplánovat, tužkou označit a vrtat do překladu. Vrtání šlo, ale vidiový vrták si zákonitě udělal o hodně větší díru. Druhý otvor zněl rizikově, nakonec se nejiskřilo, i když! Upevnění předpokládalo použití dvou asi pětek hmoždinek a tak přišlo na řadu sádrování. A taky šťavnaté sakrování. Umístětě pětku hmoždinku přesně do středu dvanáctky díry! Sádra tvrdla hrozně rychle, nakonec mě musel požadat o asistenci. Zasádroval obě, přiložil na zeď upevňovaný díl a šrouboval, jakoby to mělo udržet mostecký kostel ve výšce pěti metrů. Samozřejmě druhou hmoždinku strhl. Tak znova - vytáhnout nešla, vysekat, znovu zasádrovat. Jenže přečnívala, držák byl dost ode zdi, viklal se. Znovu vysekat; tentokrát to vůbec nešlo. Co úderných výrazů můj slušňák obměnil bylo až s podivem. Nakonec už pěnil jak převřený papiňák, jen vybuchnout! Ale přece jen nakonec garnýž seděla na zdi. Ta je krásná, záclona na ní pověšená dělá jasno a vzdušno v pokoji, jaksi okno prosvětlila a její jemnost pokoj opravdu zdobí. Zde se zase ukázala zabejčilost a zručnost mého Pepína. Já bych to asi už dávno vzdala s oblíbeným vyjádřením, že ráno je moudřejší večera. Ono to vlastně směrem k Pepínovi zaznělo; ale jeho heslo to není a tak záclona visí.

Chápu, nechtělo se mu do toho. Tušil zrady, které také přišly. Ale taky co jiného zbývalo, aby se záclona dala znovu pověsit na fungující okno. Na mě teď je, abych vyřešila pověšení nové záclony. To je podobné jako byla tato jeho práce. Bude to chtít ušít buď tunýlek nebo zahnout horní část, aby se mohla zavěsit na žabky. A mě čeká horor se zprovozňováním šicího stroje. Nejsem s ním kamarád a on tuší, že si mě řádně vychutná. No to zrovna! Teď mi čelo políbil nápad - zahnu to a přilepím. Mám lepidlo na textil. Tůdle - nechat se trápit šicí mašinou! Někdy mě napadnou geniální nápady - jako tento. Zítra budu moudřejší. Buď se to podaří, nebo vždycky je možné nechat tam starou záclonu - když už tam notabene visí. No ne?

Kitty

P. S.: Pán z posledního komentáře ještě podotkl, že do vyfoukané vyvrtané díry natlačil lepidlo Mamut a pak s ním ještě přilepil i konzole. A je prý to nafurt. Dík za připomínku Smějící se


Šašlyk na nemožno

15. května 2011 v 20:22 | Kitty |  Zdravíčko a papu

Zdravím svoji sestřičku na Moravě. Doufám, že si zrovna na toto vzpomene. Jely jsme v tom obě...

Byly jsme v rodině dvě holky a bráška. Maminka někdy pracovala na směny. Už nám bylo asi tak devět a deset, nebo tak nějak. Maminka měla přijet zase později a my jsme dostaly hlad. Ještě jsme samy nevařily ani nepekly. Ale našly jsme si recept na mřížkový koláč, který nám tak chutnával. Dorůstaly jsme, "jedly" bychom jako kyselina. Tak jsme schrastily potřebné věci a daly se do toho. Plynový sporák pekl podivně, to maminka věděla, ale my ne. Podařilo se nám to pěkně na plech nachystat a daly jsme to péct.

Peklo se to, peklo. Trvalo to docela dlouho a rostl i náš hlad. Pořád jsme nahlížely do té líné trouby, která tak pomalu pekla. Dočkaly jsme se, vypadalo to pěkně, hotově. A tak to vonělo! Nedočkavě jsme to začaly sesouvat na desku. Ale něco nebylo v pořádku! Celé se to jaksi krčilo, trhalo. Nakonec jsme to z plechu dostaly, poopravily jsme deformace a čekaly na maminku, jak bude překvapená.

Čekaly a čekaly jsme dlouho. Pořád nešla a tak jsme si povolily každá kousek ochutnat. Nahoře to vypadalo hezky, křupavě. Ale jak jsme obíraly kolem dokola zjistily jsme, že uvnitř je těsto nedopečené. Nakonec zbyly hroudy blabla těsta v koši vedle sporáku.

Jak šel čas dál náš zrak stále častěji hodnotil zbytky v koši. Tak jsme zase postupně zbytky vybraly. Však co, maminka to stejně neví. Je jasné, že to zjistila. Ale nekomentovala to, ani nás nekritizovala. Chybami se člověk učí. Taky už je to skoro padesát let...


-------- Jo, měla jsem to tak pěkně napsané, ale na něco jsem šáhla a část, ta nejlepší, se mi smazala. Teď to píšu znovu a zase se mi udělalo větší písmo a nemůžu s tím nic udělat. Už to nemá tu šťávu, jako všechno nastavované. A tak končím, ona to bude nějaká neplecha s blogem celkově - celé mi to začíná blikat. Pro dnes tedy finíto a omlouvám se - jsem kopyto nenápadité...

Kitty
.......................................................................................................................................
Ten konec měl logiku včera, dnes vidím, že mi zde na moji žádost zaúřadovala moje dobrá víla a je to OK. Ale pro upamatování zde ten konec nechám. Kdybyste to viděly při ukládání a mě při tom. Raději nevzpomínat.

Kitty

Akční pátek třináctého

13. května 2011 v 18:28 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je pátek třináctého a na netu varovali před riziky dnešního dne. Možná byl - jak pro koho...

Ráno třináctka zaúřadovala. Pepíno dlouho nevyjížděl z garáže a nakonec rozpačitě přiznal, že se nejede. Měli jsme namířeno na výhodný nákup a taky už zkusit objednat vyhlídnutý nábyteček do obýváku-jídelny-kuchyně. No měli jsme. Baterie auta řekla svým tichem při startování "nee!" Dostala slabší i silnější porci nabití a pak jsme vyjet mohli. Ještě v autě řidič konstatoval, že baterie klekla a dnes koupíme novou. Opatrně zjišťoval, kam prvně, asi měl zkušenosti s životem baterií; a ten dnešní pátek! Drobná zastávka na dvě minuty při běžícím motoru a dojeli jsme naproti obchůdku s autobateriemi. Koukala jsem, že staví Thálinku nosem dolů. Zhasl motor a už ho nenastartoval!

Jakáž pomoc - tak do obchodu a koupit novou. Někdy ani jednoduché věci nejdou jednoduše. Polední pauza. ale za pár minut už kráčíme pro srdce našeho motorového miláčka. Dvě baterie - máme zkusit, kolik je tam místa, jedna byla nižší a druhá vyšší. Ale ouha - Pepíno rozpačitě přiznal, že v moderním autě nemá žádné nářadí! Kolik gola sad a očkoplochých a jiných sad jsem mu koupila, a on fakt neměl baterii čím vymontovat. Prodejce krčil rameny, on nic nemá. Po pár minutách můj řidič tam schrastil souseda a městského policistu a ti ho nasměrovali k dobré duši, vlastnící potřebné nářadí. Pak už to odsýpalo. Oba rádci radili, Pepíno montoval jak Ferda mravenec a za chvíli už nová baterie probudila k životu nemohoucí autíčko. Tím pro dnešek třináctého smůla skončila. Protože:

- jsme dobře a vše nakoupili
- sehnali informace a odborníka na opravu venkovních rolet - zázrak zázraků
- objednali/(la ) jsem nábyteček, který jsem si vyhlídla. Sice ho bude můj domácí kutil muset smontovat, ale zase jsem si udělala linku podle svého
- po příjezdu domů byla Betty doma, nikam nám nezdupkala
- Thálinka má na pár let nové srdíčko, aby zase v pohodě běhala.

Docela dobrý den, toho třináctého. Až na smolné odpoledne, kdy naši se Švédy prohrávají v hokeji. Ale to mrzí mého nejsportovnějšího Pepína. Mě ovšem hřeje, že už je rozhodnuto - nábyteček bude a dokonce k němu i nové garnyže, nové záclony už mi visí na půdě (ještě jsem je nestačila nastěhovat).

Ono to nakonec dopadlo i s tou závadou na baterii dobře:
- ještě jsme byli doma
- pomoc byla rychle po ruce
- potom jsme skončili přímo před obchodem s autobateriemi
- rádci poradili a nářadí se našlo
- auto jsme zresuscitovali snadno bez dalších potíží.

Míváme většinou štěstí - kdo je připraven, není bezraden! Byla to věc pro mechanika; horší by byla nějaká elektronika, na tu je normální šikovný mechanik ze staré dobré školy už teď krátký. I když - Pepínovi to funguje tak, že porucha ho stihne deset centimetrů před servisem nebo doma, kdy můžeme cestu odložit. Má tu trochu potřebného štěstíčka!

Konec dobrý, všechno dobré. Vůbec bych se nezlobila, kdyby to tak fungovalo nejen třináctého. Konec dobrý...

Kitty






Je to tam!

12. května 2011 v 14:59 | Kitty |  Život mého blogu
Chtělo to fakt trochu času...

Mrkající


Trhání hluchavek

11. května 2011 v 23:16 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Včera jsem byla na hluchavkách a odpoledne jsem je otrhávala doma. Tato nezáživná a nenapínavá prácička ale má taky něco do sebe...

Byli jsme autem s Mařenkou a nařezala jsem si pěkných plně rozkvetlých rostlin hluchavek prádelní koš a trošku. Přesně vím, že v poho se dá zpracovat za den tak jeden bramborový koš, pak už uvadnou a je to trápení. A včera zase: hamty hamty, jsem nepoučitelná! Ovšem včera i dnes to bylo na rozdíl od minula výživné i zábavné.

Sedím si tak na zápraží na sedadle od auta, přede mnou skládací ponk, v něm bramborový koš na odpad, nahoře lavór s hluchavkami a vedle miska na květy. Už osvědčené, nic nového. Nové je to, že přibyla Betty a dělala jsem na dvoře. To bylo akční!

Včera bylo slunečno až horko. Normálně by si mě včely na dvoře nevšímaly. Včera je nudící Betty ozobávala a jim se to nelíbilo. Asi chytla nějaké žihadlo, žrala pýr a pak se pozvracela. Za chvíli uklízela po vlaštovkách: dovolila jsem si neuklidit pod jejich hnízdy a ona se v tom čerstvém vyválela. Páníček začal krmit králíky a to je signál - Betta navštěvuje králíky v jejich kotcích a nejraději by zůstala v kotci u Patrika, našeho plemeníka. On sedí a kouká a ona ho packuje, dokud nemusí ven. U pěti odrostků v kotci je často, sedne si tam a koukají se na sebe. To pak slyším pokyny pána domu"

"Betty, uhni. Betty, kam zas skáčeš? Bety, ne! No teda! Betty ven...!!!"

A tak to jde pořád dokola. Jde k druhé části králíků, kráčí po dvoře a slyším ho hudrovat:

"Pudeš zpátky do Křižínkova. Já nebudu pořád jenom slibovat!"

Sedím, otrhávám voňavé hebké kvítky a pod fousy se usmívám. On hudruje, ale nemyslí to tak. Prostě za pána si naše Bettka vybrala mě a na něho zkouší svoje fígle. Já jí taky, když zlobí, říkám Betta. Je naším druhým psem, první (alfou) byla dlouhá léta Kittynka. Tak se často naším dvorem nese volání "Betto!" Jako zlobivé - ty jedna neposlucho!

Trhám hluchavky celé odpoledne až do pozdního večera. Jasně, hamty hamty, přehnala jsem to. Proto mi už nezbývají síly na napsání článku na blog. Svítit nechci a jdu brzy spát. Dnes ráno jsem nastoupila hned brzy ráno a kupodivu, ve studené komoře kvítky moc nepovadly a jde to. Za hoďku už jsem hotová.

Má být polojasno a třeba už i začít pršet. Mám v plánu ještě jeden nájezd na kopřivy do trní, abych využila mlaďoučkých rostlin, za pár dní asi notně povyrostly. Tak se vyšašíruju, modrákový plášť a široký klobouk na hlavu a jdu. Betty vyčítavě a nechápavě kouká, čekala po ranním vyčesání vycházku. Ale má své dny a já ji hlídat nebudu moct, uvázanou pod keři bych ji taky dost neuhlídala.

Přišla jsem tam a zjistila stav téměř stejný jako posledně. Sucho, rostlinky japonských topůlků na dolním plató jen tak tak živoří. Kola kopřiv nepovyrostla ani o kousek. Je velké sucho, ani kopřivy neprospívají. Zapršet by mělo. Pod Suchou horou upíráme oči k nebi všichni a přejeme si, aby zapršelo. Suchá hora je nevyzpytatelná. Někdy zadrží mraky v Rakousku a u nás ani kapka. Jindy rozpárá mrakovou peřinu u nás a zase je dešťová pohroma.

Dnes jsem šla po poledni a to jsem si dala! Slunko pálilo, kopřivy pálily úplně nelidsky a ještě jsem zakopla a spadla do kopřiv; narazila jsem si operované koleno, vlastně obě, a skončila tváří v kopřivách. Pak už jsem to rychle vzdala a "pádila" domů. Po čerstvě zasetém poli by se jelo dobře, nebýt mé naprosté vyčerpanosti. Uvařená, vylekaná z pádu a co z toho bude! Došla jsem domů, poprosila Pepína o uklizení kopřiv ze slunce. Napila a ochladila jsem se a zapadla na postel s ledovým obkladem na koleno. Naštěstí se to spravilo samo, stačil krátký odpočinek.

Pepíno koukal na náš hokej s Amerikou. Vyrazila jsem proto ještě na vycházku s Bettou, protože odpolední výšlap odpadl. To už šlo splavně: pozorně zjistit nepřítomnost psů v okolí, šupem nahoru a polňačkou kilometrový okruh na vodítku. Zatím, snad už brzy bude moci lítat bez vodítka, kam a jak se jí zachce. Ještě pořád pálilo slunko; napadalo mě, že všeho moc škodí. Dnes opravdu by bylo lepší trhat hluchavky na dvoře pod slunečníkem celý den než se pustit do sklizně kopřiv. Ale stihla jsem všechno, v hokeji jsme vyhráli a Betty už potom dělala jen psí očička a nehrozilo odvelení do Křižínkova.

Tak teď víte, proč včera nepřibyl žádný článek. Pořád si myslím, jak jsem čupr, ale rok od roku je to obtížnější. Na bylinky bude letos stejně špatný rok, tak už mám rozmyšleno, že je hodně omezím. Přece jenom - rakouské a holandské rentiérky se nehoní po bylinkách jako já. A protože mi došlo, že jsem vlastně taky ta rentiérka, chci být in a zkusit trochu žít jako ony. Zkusím to, Jura jsem už byla!


Betty jsme si přivezli z Křižínkova, což je u Velké Bíteše. Lán světa. Vychtěli jsme si ji a teď to máme! Strýc říkal: Červi vším hébóu. To je teď u nás. Slepičky už toleruje i ony ji, ale přece jen - někdy se musí nutně rozběhnout zrovna k nim pro kostičku a už je pozdvižení. Kohout je ve střehu, přijde hrozit a ona se diví.

Tak vidíte, co všechno je možné si užít, když pořád nefofruju v terénu. Poznávat cvrkot na farmě, nového živočíška i rozmýšlet a uvažovat. Chvíle klidu, jen úkradkem si užívané. A přijde poučení...

Kitty




















Tam se taky chodím léčit

9. května 2011 v 22:32 | Kitty |  Život mého blogu
Je jeden blog z mnoha, kde se cítím jako bych to psala já. Když na vás padne depka, hoďte tam oko...

Jmenuje se Ze života české rentiérky. Dostanete se tam, když vyklofáte:
Tento odkaz by vás měl přivést k článku "Až zítra". A to je to, co mě dostalo. Svěžím jazykem se tam píše o rozhodování, že "bych měla začít - hubnout, cvičit, číst, hýbat se, atd. atd". Ale dnes ještě ne, až zítra!!! Jak dobře se to čte, když se to týká toho druhého!

Koukněte tam, když vás dostihne špatná nálada. A začtěte se do následujících komentářů k článku. Sice jsou tam i moje komentáře, ale sled a obsah ostatních přípodotků je nádherný. To vás pobaví, za to ručím.

I další články před i po tomto jsou výborné. Taky úvaha, jak umět odpočívat jako medvěd. I s krásným obrázkem.

Dnes takový den mám a tak mi napadlo poradit, jak se z blbé nálady dostávám já. Pustím si video "Zvíře", o němž jsem taky psala. A jako druhý si kliknu na "Až zítra". Snažím se denně hodit aspoň jeden článek na blog. Dnes mě zlobí porucha při psaní mejlů, jsem vyšťavená ze zahrady a za zády mi ječí, řve a vybuchuje můj nejnesportovněji se chovající Pepíno, anžto zrovna padají góly našeho mužstva do sítě Němců. Vyhráli jsme, protože řval, až tím musel podpořit naše diváky v Bratislavě či kde to na Slovensku bylo. A já si v tichosti pouštím "Až zítra", abych se srovnala před spaním. Nic jiného nejsem schopná napsat. Tak aspoň tento návod na dobrý blog.

Zajímavé - jestliže jsem důchodkyně, jsem vlastně rentiérka! Já jsem si myslela, že rentiérky můžou být jen Holanďanky či Rakušanky. Docela mi teď spravilo sebevědomí vědomí, že jsem taky rentiérka. Tak milé rentiérky a rentiéři, krokem k dobré náladě může být i obsah mého dnešního článku. Zkuste to, neproděláte.

Kitty.





Poslední stopy v písku

8. května 2011 v 15:51 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Zase jedna domácnost bez svého člena...

Moje milá kamarádka blogerka s mužem přišli o milovanou fenku. Kdo to znáte, tak víte, jak jim je. Za léta společného života jsou věci, které se vryly pod kůži a do srdce. Ty teď budou připomínat kamarádku. A nově i vzpomínka na blogu "janus.svetu.cz" i s fotkami. Osamělé ráno a pár pohledů, kde chybí to podstatné - Aidinka.

I ještě zachovalé stopy v písku - symbolická věc. Čas, déšť a vítr budou stopy zahlazovat tak jak bude slábnout vůně po letitém pobytu s živočíškem. Časem bude třeba i ty otisky zahladit - žádá to sám život. I proto mě napadl návrh: sádrové otisky zbylých tlapek. I když to není nic objevného.

Kdejaká rychlokvašná hvězdička si sama na svůj návrh pro větší a "trvalou" slávu nechává zvěčnit svůj otisk ruky, nohy či kdovíčeho ještě do betonu na očích. Slavným a zasloužilým to neberu, tam je to na místě.

V tomto dnešním bolestném případě je taky někdo, kdo odešel a nechal po sobě poslední otisk v písku. Cítím to jako případ, kdy můžeme lásku zvěčnit. A realizace nemusí být nijak na očích, dokonce je to pole pro intimno. Stačí trochu sádry a vody, můžou to být i současné slzy. Vyplnit "poslední stopy v písku" prozaickou sádrou a udělat jakousi dlaždici. Tu bych pak jako připomínku umístila v přítmí někde pod voňavou květinkou nebo stromem. Jen pro nás a pro ty, kterým taky dlouholetá psí přítelkyně bude chybět. Nic okázalého. Jen stálejšího. Pak už další život nepoškodí poslední stopy.

Možná vás, kdo taky přišli o zvířátko, napadne: proč mě tohle nenapadlo! Prostě třeba i proto, že po něm nezůstaly ty příslovečné "poslední stopy v písku". Fyzická památka nemusí být tradiční...

Kitty

Kopřivová dieta

6. května 2011 v 22:25 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Tak předevčírem to začalo...

Ano, titulek je správný. Konečně začala sezóna. A i když předevčírem bylo mínus sedm a pomrzlo zde všechno, co šlo, kopřivu mráz nespálí. O tom jsem se přesvědčila v ďolíčku bývalého trní. Po celé ploše se to před polednem zelenalo kopřivami. Těmi mladými, co prý tak krásně žerou kachňata. My kachňátka nemáme, ale dají se využít ke sběru na sušení a prodání jako léčivky. Léta jsem těžila a prodávala kopřivy už těsně před květem, protože bylo víc bylin, které v té době kvetly. Ty se musely vytěžit dřív a kopřivy čekaly. Letos je to jinak. Bohužel.

Jako bylinářka obcházím začátkem jara a mapuji, kde co poroste a nebo už roste. Letos jsem při svých obchůzkách konstatovala, že je to s bylinkami špatné. Moc špatné. Prvně kvete podbělový květ. Zjara zrovna v té lokalitě začali dělat silnici, byla tam špína. Tak tam nic. Ještě jedno místo loni odvodnili a těch pár chudinek kvítků jsem objevila až byly odkvetlé. Tak zase nic. Sedmikrásky krásně nakvetly přímo před domem u rybníka. Ale přesně ten den, kdy jsem je chtěla sbírat tam najela sekačka a při návratu z města jsem to zjistila - opět nula. Ale tam vyrostou jiné, travička bude krátká a budou se dobře sbírat. Letité porosty černého bezu lehly pilou aktivního pracovníka skoro beze zbytku. Trní jako zdroj trochy bezového květu lehlo popelem doslova, tam nebude kvíteček. Ale zato kopřivy! Ty u mě letos zabodovaly a zrovna v už dlouho opěvovaném "trní".

Před dvěma dny jsem se na sběr kopřiv vypravila poprvé. Údolíčko začíná zarůstat bejlím, to je jasné. Zmizely přestárlé nálety a spousta keřů a tak mají životní prostor. Navíc pro mě je tu jedna veliká deviza. Porost je čistý, čisťučký. Začínají se tam objevovat krásné trsy, ale ještě jsou dost malé. Poprvé jsem tam byla sklízet předevčírem, podruhé včera.

A dnes jsem ocenila, jak bylo prospěšné, že jsem shodila ta nadbytečná kila. Loni jsem při sběru kopřiv trpěla. Nestačil mi dech, dlouho jsem nevydržela skloněná, víc jsem stála než dělala. Navíc vždycky jsem je pracně vyřezávala po jedné z trávy. Až když jsem přišla domů mi došlo, že vlastně mi sběr letos nedělá potíže v žádném směru. Docela se na sběr kopřiv těším. Jsou ještě malé, tak 20 cm, ale to je vlastně úplně ideální délka jak má být. Včera jsem opět dovezla kárku plnou mladých kopřiv s plným huzlem navrchu, ještě víc než předtím. Už to však nešlo tak lehoučce, bylo toho přece jen víc. Sotva jsem totiž vyjela z ďolíčku na pole, musela jsem víckrát odpočívat. Je to přece jenom námaha pro starou ženskou.

To ale nebylo všechno. V jedné ze dvou částí trní byly kopřivy jakési jiné a pořád mě napadalo, jestli to majitelé nepostříkali, aby ochránili sazeničky topůlků. Jen jsem dorazila domů poprvé, už jsem zamířila se zeptat. Jsem odpovědná sběračka a nikdy bych neodevzdala byliny postříkané jedem. Oddechla jsem si. Ani jedni s postřikem nepočítají, budou prý jen vysekávat buřinu a jinak to nechají tak. Asi jsem je potěšila svou zprávou, že o kopřivy se postarám, aspoň o tuto dávku. Dnes jsem nebyla, trhala jsem hluchavky, které mi Pepíno donesl k obrání. Byl na průzkumu a nějaké donesl. Aspoň vím, kam jít v dalších dnech hrbit hřbet. Už jsou hodně rozkvetlé a mráz tří posledních dnů je hodně poničil. Dnes topíme a usušíme květy na topení.

Ještě k tomu postříkání. Jeden rok jsme měli domluvené vyčištění plochy u brambor ve vedlejší vsi od kokošky pastuší tobolky. Hned odpoledne jsme tam zajeli a nadřeli se, bylo plné auto. Doma jsme těžké igelitové plachty vynesli na patro, rozložili a těšili se, kolik bude korunek. No a druhý den ráno přijela teta majitele se špatnou zprávou. Než jsme sklízeli, synovec to všechno postříkal - odkládala zprávu nám a už mu to bylo dlouhé. On je to přece jenom plevel a tak co, postříkat a je to! Pak jsme to nechali doschnout a pečlivě spálili, aby zbytky neškodily.

A ta kopřivová dieta? Přesněji pohyb při sklízení mi zajistí, že nemám chutě na jídlo. Než tam dojdu těch asi třista metrů, projdu se a pak už jsou jen předklony a vztyky. Pořád dokola. Mám sebou rádio, tak mám i kulturu a informace. Zatím je to nezvyk; při zpáteční cestě jsem toho měla včera až dost. Ani náhodou nemám chuť na jídlo, jen kafíčko si dám a tím se už dopředu odměním. A ještě udělám něco pro zdraví jiných! Navíc - i pár drobných zacinká do hrníčku s nápisem NA PSÍ KUSY. Za kopřivy opravdu pár drobných, je to spíš symbolický obolos. Kde jsou ty tisíce ze dřívějška?! Byla jsem mladší, před dvěma roky operace kolena, to už se nedá lézt po mezích jako dřív. Ale nestěžuju si. Rozumně to omezím, letos mi stejně nic jiného nezbyde. Další roky budu zase nemotornější, bojácnější, starší.

Bylinkovou sklizeň mi už roky jistí vypěstované divizny a slézy americké. Divizny už před třemi roky vytlačily ze zahrádky papriky i většinu rajčat a slézy zabírají v posledních letech tak dva metry záhonu ve velké zahradě. Jejich sklizeň je tím jistá. Místo přímo u domu je strategické. Představte si, že každý den v brzkém ránu lezu z betle, abych před největším slunkem trhala nádherně zlaté a voňavé kvítky divizen. Nevoní všechny, ale vždycky si některou voňavou označím a semínka pozorně seju, abych měla i voňavé. Jsou plné včelek, ale už jsme si na sebe zvykly: ony mají zájem o pyl a nektar a já se zase někdy opozdím, abych jim nechala sklidit co nejvíc. Stejně se na tom každé ráno pasu i dvě hodiny! A nějaké žihadlo do nepozorné ruky je zdravé. Se slézy je to podobné až na pozdější hodinu sklizně. Bonus je v tom, že na květy slézů jdu i třikrát za den. Postupně nakvétají, za hoďku už bych mohla jít znova.

Neštěstím je, když prší. Pokud přestane pršet, divizny sklízím s tím, že do každé rostliny třepnu a pak mokravé květy suším na sušičce. Slézy počkají, ale pokud květy sklidím, jsou mokřejší. I ty se musí sklízet denně, jinak nasadí na semena a přestávají kvést. Když jsem byla na operaci s kolenem, Pepíno to lajdal. Přijela jsem a slézy skoro nekvetly; byly už plné peciček. To byla práce, každý plod utrhnout! Máme na farmě taky slézy s "chlebíčky". Je to běžná rostlina na dvorech a když dokvetou, vyvinou se na plazivé rostlině kulatá plochá semena, která jsme jako děti jedly. Občas si taky vezmu, je to dobré na odhlenění. A když je člověk věčně hladový, i takový zdravý chlebíček je dobrý.

Ještě sbírám a suším květy červené pivoňky. Letos kolem jednoho červeného keře budu chodit opatrně. Leží blízko něho naše minulá fenka, kníračka Kitty. Loni jsme se s ní rozloučili a pochovali ji přesně v den Pepínových narozenin. Čekali jsme, dokud na místní kapli nezazvonil zvon poledne a pak jsme ji uložili do toho voňavého místa. Je i není tu s námi, byla nám radostí a věnovali jsme jí toto výsadní místečko. Voňavé květy mi nosí pěstitelé z celé vsi, když to jako dávám na výkup. V největším květu, aspoň nepřijdou nazmar. To je potom vůně.

Každý rok sbírám, suším a prodávám různé bylinky, podle podmínek. Ale taky si každý rok nechávám část sklizně. Už řadu roků zvládáme běžné neduhy s pomocí matky přírody. Dávám sušené namíchané čaje i dalším podle jejich potřeby. Dělám i sirupy a masti, i ty se rozejdou mezi sousedy. Každý rok to sousedi i rodina znají: chodím si pro alkohol k sousedům, aby bylo do čeho naložit byliny na mazání a kašlavku.

Tak se bavím každý rok. Už to rok od roku jde hůř, ale baví mě to. A mám pohyb. A jsem potřebná pro marody. A voní mi to zde po bylinkách. A... a... a... Prostě s přírodou a z přírody žiju.

Kitty

Zubní rozcvička

6. května 2011 v 10:03 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Dnes zase něco z jiného soudku. Staré téma - psice Betty (pro neobeznámené)...

Je po snídani, klídek. Domácí dočítá noviny. Já uvažuju, co dnes bude na pořadu dne. Ráno pořádný mráz. Tak si dám kafisko na rozjezd a uvidí se. Betta sedí před domácím a svatě na něho vzhlíží.

Po chvíli konstatuju, že už obsadila dobyté území. Za dobromyslných protestů páníčka po pár vteřinách končí na zemi. A tak volí další formu domácího násilí. Přikrade se k jeho noze a zkouší, jestli už je zdatný pes. Směšné sexuální prostocviky se taky nelíbí. Zvolí jinou taktiku.

Vidím a slyším dobromyslné švitoření týraného pána tvorstva. Nějakou dobu to vydrží, ale pak jí začíná domlouvat. Koukám na scénu lásky. Láskyplně ho okusuje. Vynutila si natáhnutí jeho ruky, drží se jí a kouše a okusuje zápěstí v modrákové bundě. No proto to každou chvíli obnitkuju, má to co chvíli na cucky! Mazlík přidává na síle a taky se začíná ozývat vrčení. Nelíbí se jí, že jí páníček ruku odtahuje a protestuje. Vrčení sílí a najednou slyším jeho promluvu:
"Jestli nepřestaneš, pudeš z domu! Někomu tě dáme nebo vezmeme na vycházku a jak tak neposloucháš, už tě nezavoláme a bude! Necháme tě tam, ty Mařenko!"

Nic nepomáhá. Ruka ale stejně zůstává, trpí jí okousávání. Mazlík je vzepřený. Koukám, Pepíno má čas, mohl by ji učit poprosit. Navrhuju mu to, ale vyvolá to u něho záchvat smíchu.

"Jo, už to vidím! Nauč semtex pěkně sedět a zvedat ručičky!"

Já jsem to už zkoušela. Jenže tenhle živel už sice zná "sedni", ale jak má třeba pro laskominku sedět a zvednout jen přední, je to pokyn k odrazu; ze sedu všemi čtyřmi vystřelí a už máte mazla v obličeji. Nebo nejlíp na klíně na WC, když zrovna soustředěně "to". Tam je nejvíc času a tam ty drobnosti zkouším cvičit.
Dál trpí a dál poslouchám jeho pobavené mroukání:

"No jen si kousni. Do páníčka se to může, že? Počkej, my tě vrátíme paní Růžičkové, aby si s tebou taky trochu užila. Přišla o mazlíka, bude mít zase zábavu. Už to vidím, jak je ozobaná, roztřepená a samej šrám! Ty Betto!"

Trochu důrazněji uhne, zaprotestuje, ale vidím úúúsměv. Betta začne kňourat a to on už vůbec nemusí. Včera jsem byla na kopřivách tak dvě hoďky. Přijíždím domů, zvoním a rozezní se alarm, siréna a kňukot jako štěně v posledním tažení. Než došel k vratům, slyším bručení:

"No vem si paničku. Stejně to s tebou není k vydržení! Celý hodiny..."

Hodiny mu nevěřím. Když se mi podaří odejít zadem a uzemnit ji konejšivým "čekej, já přijdu", začíná drobný "kňukalarm" až po hodné chvíli. Pak doufám, že si způsobně lehne a čeká někde v chládku nebo na sluníčku. Ani sousedě Martě to moc nevěřím, ta se k ptákovinám mého nejmilejšího ráda připojí. Druhé sousedě Blance to už věřím, ale věřte babě, co ju má Pepíno zmáknutou!

Pomalu ho to přestává bavit. Slyší moji úvahu o rozkousaném rukávu a tak se zvedá. S Betty na klíně. Využila, že odtáhl ruku, aby se opřel o područky a už ho má. Zasahuju, lákám ji na česání a ona už ví, že se půjde ven. Česání jsem zde už popsala, to je škoda další řeči. Česání ale znamená, že ji zase ponesu dvě sta metrů, protože "má své dny" a musím zmást stopy čuchačů. Ti kdyby to zjistili, tak plot a vrata - jejda! Zatím se daří, včera jsme venku nebyli a předevčírem dvakrát a nic. Dnes Betta teda unikla vyhoštění z domu. Ale mě čeká vycházka! Jak jsem se dřív těšila, tak s centem pod paží a pak kradmým úprkem s Bettou na laně - nic moc. To nebaví. Ať už je v pořádku a můžu ju pustit vlát s ušima ve větru! Samosebou, jejíma. Já už s tím vláním - no taky nic moc.

Dnešní ráno máme teda za sebou. Pozoruju svého domácího pracanta. Popochází, vzdychá, zastaví se uprostřed "jídelny". S rukama v kapsách, rozkročený, vrtí hlavou a zase hloubá:

"Venku mráz, tak co začít? Za chvílu pudu pro oběd, pak sednu ke kafisku, počkám až mi slehne obídek a bude večer. To ani nemá smysl něco začínat, ne?"

Ono to není tak horké. Než půjde pro oběd, tak stačí prostudovat, kdy která samička byla u samce a kdy bude mít mladé, pak vykutat obsahy trávicích traktů ve dvou kotcích. Připraví rodičkám jejich apartmá týden předem. Zapíše likvidaci samičky, která na jaře dostala příležitost, ale už má podruhé dva kousky. No, nechá si to schválit, chovnou strategii řídím já. A tak se procrcá k obědovému času...

Kecám! Celý den je jednou šmouhou, jak kmitá po farmě. Opravuje, zdí, plánuje a pláče nad poškozením stromů , trávy a květů včerejším mrazem. Občas slyším odněkud volání, to když mě potřebuje "k ruce". A srandy si s ním užiju. Jako dnes, kdy přemlouval Bettu, aby dala pokoj. A nekomentuje, když párkrát za půldne dopadnu do křesla u počítače a nahlížím, co den a kamarádi dali. Dokonce nabádá, ale upřímnost už mu moc nevěřím. Prý mám psát články, pořád něco vidím a "toliš lidí na to čeká!"

To si naběhl. Sedla jsem a datluju to o Bettě i to, jak uvažuje, co dnes... A to mám zákaz od předvčerejška, ať už o něm není na netu ani slovo. No to zrovna, o čem bych psala skoro den co den, ne?

Kitty.


Koza a batolátko

5. května 2011 v 22:44 | Kitty |  Život mého blogu
Začíná výuka obrázkování...

Pořád si stěžuju, že neumím obrázky. A taky od blogerů jsem tlačená do toho, abych text doplňovala obrázky. Tak se toho ujala jedna nová dobrá duše a už to jede. Z jejích mejlů jsem si přečetla, že je na to moře prográmků, mám-li to a to a to. A hned příkaz - najdi si nějaký motiv a pošli mi ho mejlem. Nemám speciální prográmky, nemám dost fotek v galerii. Co poslat? Rada - na mém Seznamu napsat do vyhledávače třeba KOZA a když kliknu, mám tam obrázky koziček. Vyberu jednu strakatou ze 4 tam nabízených, kliknu pravou Kopírovat, a dost. Nevím co dál a napíšu to do mejlu, odešlu. Dostanu 3 mejly, že to musím kopírovat do složky. Co je to složka, kde je, jak ji udělám a kam ji dám? Další 2 mejly rad a nějak se mi podařilo zkopírovat šklebící se kozisko do Obrázků. Pak už to letělo k rádkyni. Pochvala. Cvičně ještě dva mejly s fotkami Betty z mé Galerie. Pochvala.

Další příkaz - z došlého mejlu si zkopírovat nějaký motiv ze tří nabízených a poslat zpět, že tomu jako rozumím. To se mi nepodařilo doteď. Lítaly mejly s vysvětlením, že to nejde otevřít, nejde mi to nikam a nijak zkopírovat, nevidím ten příkaz Vložit, ani to (možná úspěšně někam zkopírované) nikde nevidím! Dalších asi deset mejlů s vysvětleními, ať neuvažuju jenom v měřítku blogu, že jsou nějaká windows to a to a to. Motivek teda není zmáknutý doteď. Ať jsem dělala co chtěla, točila jsem se pořád dokola, kopírovala a nemohla najít Vložit. K zlosti, mlátila jsem doma vším a nadávala sobě i rádkyni. Ona to má zmáknuté, má praxi a dva miliony jakýchsi fraktálů či čeho, prostě ví. A po mě chce, abych byla mistryní hned a napoprvé, bez zkušeností a prográmků! Byla jsem včera tak zpitomělá, že jsem už nic nenašla, nezkopírovala. A ani to, co jsem uměla, jsem najednou nevěděla a neudělala. Zpitomělá a rozhozená, jeden nervík, jsem šla spát. Nemělo cenu si dál sugerovat, jak jsem nemožná. To víte vy blogově starší blogerky, jak to se mnou je...

Dnes jsem se bála nahlídnout do pošty. Odpoledne jsem plná strachu a napětí sedala k PC. Vlastně k PC a internetu, mám vnímat ten rozdíl. A zase výuka - co je složka, kam ji dát, jak ji najít. Není možné, že nevidím poslané pokyny, posílám prý nějaké "html" a to je prý strašně složité. Další mejl s mrkajícím děťátkem. A prý ať se učím, že mi věří...

Začíná obvyklý kolotoč. Hledám cvičně kozu, to mi jde. Už jsem ji poslala, to je splněné. A tak co s mrkajícím dětátkem. Pepíno se ozve, že mám dokonalou tiskárnu-skener-kopírku. Dobře, jdu na to. Zkouším to vytisknout - OK. Potom to oskenuju. V tom jsem měla praxi, šlo mi to (s minulou multitiskárnou). Dnes to oskenuju, ale uložit to nejde, nevidím jak, kam a s jakým číslem. Nakonec po stopadesáti pokusech to nějak vydedukuju, vidím to ve složce "Kuřecí noha jako čapa + Návštěva"; jak se tam batolátko dostalo ví bůh. Snažila jsem se přece skener přemluvit, že to chci uložit do Obrázků. No a to už se mi podařilo odeslat a zkontrolovat, že batole nemrká, ale odešlo jako statické. A už toho mám dost!

Pochopila jsem, že jsem na sakra začátku oceánu z mnoha windows XP, prográmků placených a neplacených, Zipů a nezipů, nekonečných prostor mejlových schránek či čeho... A že to bude cesta na dlouhou trať. Mluvíme spolu, ale různými jazyky. Já netuším (drobně tuším), co je to "html". Kostka s červeným křížkem v mejlu mi nijak nevydá své tajemství pokynů k další práci, ať dělám co dělám.

V Hrabyni v rámci rehabilitace jsem se zapsala na počítače. Tam mě slečna krok po kroku naučila kopírovat. Naučila, uměla jsem to a myslela jsem si, že dodnes. Ne, všechno je po včerejšku jinak. Zase plavu na vlnách zapomění, zase nezkopíruju ani tu kozu. Dnes a snad ani v budoucnu. V mejlu mi přišlo vysvětlení - neautorizovaně cituji:
"Ty pleteš hrušky s jablkama!!! Tady klik na obrázek, kopírovat, tečka.... v té myši je to uložené i kdyby jsi šla spát!!! Na nic nešaháš nic nemačkáš!!! ukážeš na ploše složku (to už jsem měla novou složku s kozou na ploše s názvem Koza), poklepeš, ona se otevře!!! Je to čistý bílý papír!!! A teprve teď na ten čistý papír vložíš tou pravou myší ten obrázek (ty nic nevidíš v té myši, ale ono to tam je.)" A je jasno! Jenže asi vám všem mimo mě. Jo, říká mi to, že jsem to už někdy dělat musela, batolátko jedu pořád dokola, nakonec to tam dám. Ale zase to pak nemůžu najít, když to chci odeslat. Pak to najdu ve složce "kuřecí noha jako...", to už jsem psala nahoře. Jak se to tam dostalo a jaký příkaz jsem dala - to budu muset teprve nastudovat z návodu, protože to, co mi zobrazovala nápověda při skenování a pak ukládání, mi nepomohlo.

Je hluboký večer a já si zde sypu popel na hlavu, jak jsem neumětelem neumětelským. A pro vás, milí blogeři a blogerky, mám otázku:

"Je možné při tomto mém stavu vědění o dění a technikách kolem obrázků něco tvořit?"

Už vidím laskavé úšklebky mých blogových příznivců. Myslím si, že si VŠICHNI JAKO JEDEN myslí, že toho mám nechat aspoň na nějaký čas. "Ono se to vystříbří" asi letí myslí všech, kdo čtou mé radostné články bez obrázků. Tak co teď? Moje lektorka se prsí, že to dáme! A mám úkol, kterého se hrozím. Asi strachy nedožiju rána a pak otevření počítače. A to zatím bylo mojí první radostnou myšlenkou dne - kolik lidí chce a hledá mé články bez obrázků? Fotky ano, ty si nechám vyvolat ve fotolabu a budou! Ale co s těmi obrázky?

Kitty










Schíza

3. května 2011 v 9:39 | Kitty |  Vykutálenosti
V této nelidsky rané hodině jsem na to přišla. Jsem, musím být SCHÍZA...

Protože vidím obtloustlou babku sedět na míči u počítače. Přiblble se usmívá, občas čte a pak datluje jako o život. Očička jí nadšeně září a přitom jedno oko pořád hledá ciferník hodin. Panebože, už je půl jedné, jedna, půl druhé a DVĚ ráno! To zas bude za chvíli řečí:
"Pořád ji to baví, chláme se komentářům...!"

To by asi říkal Pepíno, moje druhé já. A přitom:
Jsem skutečně tělesně obtloustlá (ještě pořád dost). Sice se prsím, jak mi všechno jde, odsejpá a odpadává od ruk, ale je to kamufláž.

Ve skutečnosti někdy sotva lezu, když se mi zablokuje nebo bolí neoperované koleno. To pak postojím, dokud se nesrovná koleno nebo já.

Taky furt plánuju, abych došla, kdybych musela - však víte!?

Věčně hladná a provázená všude kručením žaludku. To je daň za léta tláskání masiska a dobrůtek, nedostatku pohybu a pře....ní. Už to bude rok, doteď jsem dala dolů 23 kilo. Vidíte dobře, teď stojím na váze - kilo dvě dolů a nahoru, to je běžné už od Nového roku. Předsevzetí tam neproběhlo, to bylo už loni ze strachu z nemohoucnosti a obtíží. Ale to už je teď pasé.

Denně třikrát kiláček s Bettynkou - pohyb, co musí být. No teď zrovna je to oukradkem, zrovna má své dny a tak:
- vyrážím jako obvykle, s Betty v náručí kolem slepic na louku
- jako obvykle ji ale nepoložím, ale cvrčím s ní do půl cesty pod paží (aby nelákala psy k nám svou vůní)
- pak ji vedu na vodítku o to dál, protože se musí...
- projdeme o kilometr víc, protože to nejde nechat ji se svobodně rozevlát, už tak ještě neposlouchá a při těch jejích dnech by nás určitě došlo víc.

Někdy taky haproval internet nebo elektrika, nemohla jsem ke zdroji mého potěšení ze psaní a to bylo! Mlátila jsem vším, co se mi dostalo do ruky, vztekem zaplakala - závislák s nervíky v kýblu. Prostě stará ženská, co toho ještě chce hodně stíhat a nevládá. Ale zase - zpět k tématu.

Jsem nebo nejsem schíza? Schizofrenie u mě je chtít a moct. Chci a ráda píšu na blog. Ale současně mě můj věk omezuje a někdy nadšenost mých vnějších projevů je v příkrém rozporu s předpokládanou usedlostí starých žen. A to už vůbec nemluvím o svých slovních projevech na blogu, ale hlavně asi v mejlech. Všem mým blogovým kamarádkám a kamarádům se omlouvám za prostořekost. Jenže když já to tak cítím a nejlíp se vyjádřím svými slovy. A ta někdy jsou nespisovná, slangová nebo podivná, když užiju svých slovních "samoznaků". To už jsem taky v některém svém článku vysvětlila. Chci mít prostě život napínavý a srozumitelný. Že někdo někdy neporozumí je nabíledni.

Ona je to situace vpravdě jako ve filmu "Vrať se do hrobu". Měla bych se chovat a vyjadřovat podle svého věku a zatím jsou mé články i fyzické projevy rozjívené, odvážné a podivné. Na pohled. V tom cítím tu schízu. Měla bych, ale nestydím se projevit mladé myšlení a ducha. Třeba i kritiku a názory. Jsem přece mezi svými. Letitějšími, které jsem si našla taky podle takových znaků. Pardon - i podle takových znaků. V této blogové komunitě je mi moc dobře.

"Moji blogaři mi rozumějí" - vždycky argumentuju. A tak to nechám tak. U řady blogařů a blogařek čtu o přiznané potrhlosti. To ale není potrhlost. Vždyť ještě nejsme tak staří; snad jen trochu víc věkem opráskaní, opotřebovaní. Ale máme mladého DUCHA. Kdybychom ho neměli, sedali bychom na lavičkách v městech a na dědině v hloučku uprostřed křižovatky klepařili. To by byl náš svět - při předpokládané konformnosti. My jsme ale volili cestu k člověku. Nabídli jsme sebe a své zážitky a zkušenosti a ejhle: přiletěly komentáře s přitakáním, že oni to taky tak mají, že:
- obtíže věku nás přivádějí kouknout se, jak to řeší jiní "dědouši a babky",
- druzí jsou šikovní i šikovnější a pěkně nás pobaví a poučí,
- při potížích s blogem se najdou nadšení a ochotní pomocníci - kdo v dnešní době jen tak pomůže,
- a ne v poslední řadě si zde postěžujeme nebo se prsíme a máme své čtenáře, oni to taky tak mají
- máme hodně přátel - přesně tak, přátel. Zvolili jsme si je my nebo oni přišli k nám pro něco společného, nikdo je nelámal, nenutil a to je v dnešní době devíza

Prostě - takto to mám. Ve starém těle mladý duch. Proč ne? Je nás takových už hodně a pořád víc. Jde to samo. Prásknu na sebe něco a ono to zafunguje - přiletí přitakání a povzdech nad stářím a dobou a dětmi a vnoučaty a skládkami a blbci a ... a ... Jsme správná komunita a já do ní ráda patřím. Proč bych si jen tak kvůli
ztuhlému kolenu měla mýrniks týrnyks dělat vrásky nad nosem a na čele? Raději se zachechtám, zakřepčím si. Ať si škarohlídi pošušňají nad bláznivou babkou. A ona je zatím šťastná, potěšená, nadšená a radostí bez sebe. Tak to nechám koňovi, ten má větší hlavu - třeba bude vědět, jak to mám s tou schízou!?

Tak jedeme dál!!!

Kitty

Neumětel

3. května 2011 v 8:51 | Kitty |  Život mého blogu
Jsem technický neumětel v práci kolem blogu...

Jak by se mi lehce žilo, kdybych uměla sáhnout do nekonečného vesmíru internetu a ke svému písemnému pěnění práskla vtipnou kresbu. Ty mám nejraději. Nebo někde vyšťouraný obraz, fotku, grafiku, efekt. To by byly dlouhé články! Ty vycpávky (pardon - ilustrace) jsou pro mě jako reklamy v nekonečném seriálu. Jedu, zpracovávám nějaký echt nápad, vypadá to dobře a pak... zahledám a technicky dokonale tam přihodím nějaký obrázek. Jedu dál - další vycpávka, opět vtipný text a nová vycpávka a tak pořád dál!

Zasnila jsem se. Asi mi to v tuto nekřesťansky ranou hodinu vyplynulo z podvědomí. Reklamy nemiluju. Ale jako ozvláštnění mého "pořád jen textu" by to špatné nebylo. Volají po tom VŠICHNI. Všichni - i těm nejslabším se v jejich článcích třpytí, blýská, mrká, i když text je plný strašných chyb. Prý je čeština těžká. Je. Je těžká, ale taky nekonečně hezká. U někoho padnete při čtení do jeho textu a je vám nádherně česky. Slovo za slovem, věta za větou, psané blaho! Vím , o čem mluvím. V mém věku si užívám skoro jen toho psaného blaha!

Aby bylo jasno. Celkem nemám nic proti fotkám a obrázkům v textu. A to ani nemluvím o cestování, kde fotka je podstatnou a mnohdy nejlepší částí článku. Jo, je to tak. Mluví ze mně slepá závist. Neumím, pomluvím, znectím. Fakt teď mluvím o SOBĚ! Jak ráda bych... Ale to bych se musela učit - a to hned! Všechno chci nejlíp teď hned a ono to ani časově nejde hned. Ale bude.

No slibotechna, to mi jde. Kdo mě znáte, víte své. Ale přijde čas...

Kitty

Itinerář aneb Aby bylo jasno

3. května 2011 v 1:41 | Kitty |  Vykutálenosti
Určitě víte, že každý správný automobilový závodník dobře dojede, když má dobrý itinerář...

Stálým návštěvníkům mého blogu je známo, že jsme nedávno sekali elektriku ve starém domě. Předtím jsem musela skoro všechno vystěhovat a teď to zase tahám zpět. Ale taky jsem se zařekla, že vyházím spoustu starých a nepotřebných věcí. Udělala jsem to; člověk musí zatnout zuby a kutit to v době, kdy hospodář někde pracuje a nedává pozor. S následky už pak "souhlasí", když je to hotové. Tak teď stojím před jiným problémem. Co dát do uvolněných prostor a jak se v tom potom vyznat?

Samozřejmě, skříňky, noční stolky jako úložné prostory, komody a tak změnily své místo. Prostě mi to teď sedělo líp jinak a tak teď hledám i sama. Obsah uvolněných prostor jsem inovovala až tak, že sama mám problémy najít potřebné věci. V našem domě, kde hospodář je domácí a já náplava, co se učila, kde je co a proč to tam je, je to najednou obráceně. Dokonce nebojím se říct převráceně. Hospodář pořád někde chodí a brouká dotazy na umístění hledaných věcí. A já, druhdy všeznalec, která jsem už věděla, kde co je, tápám. Mám požadavek, zastavím se, zabádám v paměti a jdu po citu; sem bych to přece logicky dala, abych to našla! Jdu postupně po více předpokládaných "logických" místech a nic! Nakonec najdu prodlužovačky místo v šuplíku komody (a to už bylo nové místo po "elektrikářském velkém třesku") ve starém nočním stolku, který už má taky nové místo. A tak bloudíme po elektricky dokonalém domě oba. On musí mít se mnou i s děním v domě svatou trpělivost. No má ji, jinak by oplešatěl během týdne!

Dnes jsem časově přepískla surfing po výtvorech známých i neznámých blogařů a tak lezu do betle až hrubo po půlnoci. Kukny odkukávají už pokolikáté jedno "kuk", takže by bylo vhodné už zabrat a spát. Jenže mi napadne tohle téma. A možná řešení! Tak honem k počítači a jedu! Co kdybych to do rána (vlastně do pozdního rána) zapomněla? Napadlo mi totiž, že zítra, vlastně už dnes, udělám bloudění přítrž! Všechno pěkně popíšu samolepkama a bude to. Najdem oba všechno a bude to.

Živě si to představuju. Půjdu po úložných prostorech pěkně od "zadnice". Nakouknu do každého kusu nábytku a na samolepku napíšu, co tam je. To se to pak budu prsit, jak už všechno najdu! Ještě ale vidím jeden problém. Určitě najdu ještě prázdné prostory. A ještě pořád mám v náhradních prostorách domu něco málo věcí, které jsem zatím nenastěhovala zpět. Asi nastane další "škatule, hejbejte se", protože ty věci taky někam musím dát. Prošly sítem, mají nárok najít svoje nové útočiště. Nové do nových prostor. Začnu je "logicky" hledat, přemisťovat, inovovat. A "logicky" budu zase na začátku. Polepená dvířka, na nich samolepku s obsahem, následně přeškrtnutou a přepsanou jiným obsahem. To už bude konečná, živě to vidím. Sedím na zápraží a místo vyhřívání se na sluníčku jako stará babka budu plakat nad chaosem, na který jsem si znovu zadělala. Kdepak klid po dobře vykonané práci! Budu se zase štvát domem a hledat, strhávat nálepky a nalepovat jiné...

Panebože, ono se mi to zdálo? No jo, už je to tak. V režimu strategického plánování jsem asi zabrala a nevšimla si toho. Ale mohlo to tak být. Přece jenom - podstata problému tu je a tak zkusím něco ze snových záměrů použít. To bude!

P. S.: No dobře, ty samolepky by tam nebyly dlouho, protože to jako správná administrátorka samozřejmě dám do přehledového sešitu a se štítky dolů; fakt se to za chvíli špatně odlepuje...


Kitty


Návštěvnost v dubnu

2. května 2011 v 22:02 | Kitty |  Život mého blogu
Tak jsem si dala práci a spočítala si návštěvnost v dubnu 2011...

Počítala jsem to podle denních záznamů tak, jak mi to poslal Blog.cz.

Návštěv 1695
Přečtených článků 4542
Napsaných 48 článků
Za včerejšek mi žebříčky ukázaly 72 návštěv, 110 jednotlivých článků a celkem přečtených 243 článků.

Uf, to je dílo. A to jsem v dubnu měla výpadky s poruchovým PC, pak se sekáním elektriky v domě; nebyly žádné články, které by vás lákaly. Ovšem nové. Ty starší taky někdo procházel, protože z nich mi právě přicházely komentáře.

Pro mě to není zásadní, ale tato čísílka potěší. Jak jsem na tom, zkušené blogařky?

Kitty
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU