Červenec 2011

Znáte Lotus?

29. července 2011 v 20:19 | Kitty |  První pomoc
Znáte program Lotus?

Mám v Lotusu zapsaná léta každodenních záznamů v několika rubrikách. Na starém počítači. A teď trnu. Půjde mi celý soubor převést do nového počítače? Texťák se mému PC-mágovi zadařilo sem převést a já teď postupně převádím stávající obsah. Jde mi to jako psovi pastva, nemám čas. Je ale dobré, že se na tuto práci těším a jen mám chvilku, sedám a koukám, co jsem kdysi pokládala za tak důležité, že jsem tomu věnovala celou stránku. To je vyřešeno k dennímu pořádku.Mrkající

Teď aktuálně mi jde skoro o všechno. A to doslova. Obávám se dalšího sezení s PC-mágem. Poradí si s tím, co jsem už také zkoušela? Minulí odborníci doporučili sehnat si orig cédéčko a už by to pak byla brnkačka. Sháněla jsem, ptala se i původního majitele počítače. Nikdo už ani nepamatuje nějaký Lotus. Neděle se obávám a současně jsem v naději. Budu moct pokračovat?

Už jsem zase začala psát pokračování záznamů do nějakého programu Notes. Jenže se mi nechce dělat zbytečnou práci. Nechala jsem toho. A dokonce se stalo, že jsem chtěla starý počítač vyhodit do sběru, aniž jsem si na tyto záznamy vzpomněla! To by byla čirá hrůza.Křičící

Léta zápisů, které jsou provázané s rubrikami. Originální zápisy mám v denících, ty opatruji jako oko v hlavě. Když už nikde, tak zalistováním v těchto "unavených" blocích Denních záznamů najdu co hledám. Ty nedám z ruky ani z očí. Skončila jsem zapisování do počítače asi rokem 2004, už ani přesně nevím. Je vidět, že hodně roků záznamů čeká na moji píli. Dobře se v počítačových záznamech rubriky "Archive" najdou nejzávažnější události. Kdybych už tam měla všechno, zapátrala bych a našla třeba i to, že v roce 2009 nebo 2010 spadla sestře se stráně koza a zlomila si vaz. I takové záznamy mám v denních záznamech!Mrkající

V neděli dopoledne se dozvím buď sladké tajemství nebo zprávu, že opět musím čekat na dobrou náhodu. Já ovšem pevně věřím, že to dáme.Usmívající se Věřte se mnou a držte mi palce, ať už zase žiju. Budu moct v době své rekonvalescence po TEP kolena klofat moje letité důležité záznamy. Bude se mi líp hledat, co a kde a kdo a jako to dopadlo. Záznamy budou opět funkční.

Natěšená Kitty

A jak to celé dopadlo?

Špatně. Při načtení souboru ve starém počítači se začervenalo. Počítačový mág Petr vložil hlavičku do dlaní a začal hledat části, ve kterých se nečervenalo viry. Čisté části potom uložil na harddisk. Ten potom vymontoval a převedl na nový počítač. Slupka tam byla, ale jádro otevřít nešlo. Proto si harddisk odnesl s tím, že ho předá ještě specializovanějším mágům. Po nějakém dnu mi přišel mejl, že: bohužel, viry se aktivovaly a zničily všechno zasažené.
Všechno špatné je pro něco dobré. Dostala jsem k naučení nový soubor. A do něho budu znovu zapisovat. S tím, že jen to důležité. Ale zase to bude chtít naučit se s tím novým. Ach jo! Nervíky neskončily. Budu pořád začínat znovu? Plačící

Kitty


Hip hop i u nás

28. července 2011 v 14:43 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Je čtvrtek, sušíme seno...

No sušíme. Předevčírem jsme hódně sušili, zatlučené seno v trávě na louce jsme vytahali a navečer dali do kopek. Včera jsme s ním na louce ani nehýbali. Zato jsme sušili seno v zahradě. Rozkopili dvě kopky a pak střídavě sušili a kopili a zakrývali - a repete.

Dnes je to podobné. Rizikově jsem kopky proti zákazu kolem desáté hodiny rozvalila, krásně oschlo v celém objemu. Já jsem se zdržovala opodál, abych si neutrhla ostudu a seno nenamoklo. Roztažené krycí plachty se sušily na bráně plotu, abych je mohla v případě nebezpečí rychle použít.

Rotuju kolem; pořád dokola sbírám slézové květy. Dokonce jsem začala sečkování dýní a sklizeň velkých dýní olejek. Pořád se mi nechtělo prolézat pole plné pichlavých houževnatých listů a výhonků dýní. Jenže i to je potřeba - mohutné dýňové listy stíní zasazeným kedlubnám a kapustám a ty neprospívají, praskají suchem a hnijí. Dnes pod neustálou hrozbou přeháněk jsem se do toho pustila. Vynesla jsem tři veliké zelené dýně olejky na uskladnění a vytrhala utlačené neprosperující kedlubny giganty. Mezitím další kolo sběru slézů - když neprší, po prvním sběru je zaliju a včely pak můžou otevřít další porci květů. A zase zalít - pořád dokola.

Kolem poledne začalo hřmít. Nanesla jsem všechen krycí materiál ke kopkám, ale zatím jsem neztrácela nervy. Těsně před polednem jsme obě sena nanosili do kopek. A po obědě zakryli. Bouřky se podle Meteopressu honily kolem nás, ale žádná kapka nespadla. Teď jsem zase obě kopky rozvalila a jsem připravená ve startovních blocích, jenjen vyrazit, kdyby něco. Už mám cvik. A chci dokázat Pepínovi, že se dá sušit i mezi bouřkami.Mrkající

Je čtvrtek a je den výkupu bylin. Už mám nasušené divizny, slézy a pár dalších bylin. Posledně jsme nestačili vzít všechny usušené kopřivy. Proto mě ještě teď čeká další nepříjemná práce. Musím ze všech ploch sebrat kopřivy a nacpat je do papírových pytlů. To je práce pro Breiwika! Ten vrahoun z pátku v norském Oslu a na ostrově plném dětí by měl denně aspoň čtyři hodiny pytlovat nasušené kopřivy!S vyplazeným jazykem Určitě by byl dostatečně potrestaný! Usušené kopřivy neskutečně pálí, přesněji řečeno dráždí ruce až k loktům. Navíc se z nich práší. Každá manipulace s nimi znamená se nakonec pořádně vysprchovat. Připadá mi, že jsem plná vší a předloktí jsou plná svědících škrábanců. A ještě hodiny potom kašlu a smrkám. Práce pro vraha.

Před momentem mi Pepíno řekl, že do výkupny nepojedeme, protože v dešti (!) u výkupny stát nebudeme. Zatím ukáply čtyři kapky na čtvereční metr, což mě zahnalo k zakrytí kopek sena. Trvalo to jen tak dlouho, než jsem dokončila krytí. Od té doby nic. Jasně - pod Suchou horou buď vůbec neprší nebo se bouřka o pohraniční hory zasekne a je zle. Zatím to vypadá na první možnost.

Tak to vidíte - proměnlivý den i situace. Rozvaluju kopky a zase je hopem kopíme a kryjeme; já naskočím na půdu na kopřivy a než jsem pořádně zabrala, už to zase tak nespěchá! Den jako malovaný, i když plný mraků a bouřek!

Kitty

S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemKřičící Aby toho nebylo málo, nakonec jsme jeli. Hlavně přesunout do sběrny květy divizen a slézů. Hlavně to.Usmívající se A když je den blbec, funguje to dokonale. Po dvaceti kilometrech mi blesklo hlavou, že jsem nevzala ani divizny ani slézy. Tohle už není ani hip ani hop, ale trop! Pětistovka za hodiny a dny práce skončila tentokrát v soukromých obchůdcích za české věci. Aspoň to...Mrkající

Klikadelnice

25. července 2011 v 23:47 | Kitty |  Vykutálenosti
Když vidím slovo "reklama", bouchají ve mně saze...

Reklama jako prostředek k nabízení zboží a služeb mě okamžitě hibernuje. Odpojím mozek od probíhajícího děje v médiích a fakt málokdy se reklamě podaří mě znovu oživit a zbystřit, vnímat předmět reklamy. Ruka automaticky sáhne po ovladači a vypínám zvuk. Případně začínám surfovat na dalších programech. Vědomě ji ignoruji. Stále ji ignoruji. To jde v televizi.

Podobně dopadly reklamní letáky. Pokud něco akutně hledám, přejedu tiskovinu pohledem a vzápětí úhledně vrším na hraničku odpadového papíru. Ten pak občas vynesu do modrého kontejneru. Lakované letáky ani nehoří, nejsou využitelné ani na podpal. Připadá vám to skoro paranoidní? Je to tak. Nespálila jsem se špatným nákupem. Prostě jsem stará a spíš dám na selský rozum. Letáky nás chtějí přesvědčit, že ještě právě tohle nám chybí.Nechybí, máme dům účelně zařízený vzhledem k věku a způsobu života. Občas si koupíme něco pro radost a to většinou není propagované reklamou.

Katalogy jsou kapitolou samou pro sebe. Asi tři roky zpátky jsem je využívala. Dobře jsem mohla rozmyslet, co potřebuji v klidu domova. S přístupem firem jsem neměla problém. Nějak problémové zboží mi vzali zpět, přece jen člověk předmět nevidí na vlastní oči. Řada pohledově i slovně nabízeného zboží ale byla téměř na jedno použití. Tenoučké trubky stíračů podlah a stěrek na okna vypadaly využitelně jen do té doby, než člověk přitlačil. Spoje se lámaly. O tomto už ani nemluvím a nenakupuju podle obrázků. Katalogy jsem odhlásila a pokud přece přijdou, končí opět mezi odpadem. V našem tříděném odpadu skončila i část takto pořízeného zboží. Dům není nafukovací a krámy neskladuju.

Jsme ale na blogu a zde mi často bouchnou saze. To při čtení komentáře, kde mi nějaká klikačka dvěma slovy pochválí blog a jedním dechem nabízí kliknout na její blog. Někdy zde přistane jen smajl a dál to pokračuje stejně. Většinou už neklikám. Podle necelých dvou řádků klikačky s pěti hrubými chybami mě čekával blog na úrovni cvičené opice. V odmítavé reakci na takovou reklamu sázím ty nejhorší smajly, bez dalších slov. Hodila by se mi rubrika "reklama", kam by se takové perly házely samy!

Chápu mechanismus prodeje a nabízení zboží. Doba je zlá a kdo se nezviditelní, jako by nebyl. Už ale odmítám být cílovou skupinou na cokoliv. Už se do doby nadšeného nabízení zboží nejmladšími, nejvyhublejšími, nejrozesmátějšími modely v reklamě nehodím. Už mám rozum a pomalu i hlouběji do kapsy. To mě teď spolehlivě chrání.

Reklamu miluju jako podomní prodejce nebo jehovisty. Existují, ale nemusím je. Howgh!

Kitty

Podivné dny

25. července 2011 v 15:59 | Kitty |  První pomoc
Poslední dny jsou podivné. Tento způsob léta...

... a navíc anenský týden. V Alpách napadlo 20 centimetrů sněhu, to je od nás coby kamenem dohodil. Dalo by se říct - zima, mráz. Okurčičky pod deset stupňů Celsia přestávají růst, jen plevelu se při tomto přeprchání daří. Navíc - máme posečenou všechnu trávu v zahradě i na louce a stojím nad ní pomalu se slzami v očích. V zahradě se nám podařilo v sobotu trávu zatlučenou deštěm vytáhnout, obrátit i dát do kopek. Na louce chudák leží dvakrát obrácená, neskopená. Je ještě zelená - ještě pořád zelená. Jestli bude dva dny pršet, zhnědne a bude z ní hnůj. To nemáme rádi. A ani králíčkům potom seno z takové trávy nepřeju.

Nebe olověné, jenjen spadnout na zem, těžké mraky nám zastiňují sluníčko. Není nálada na nic. Dokonce ve mně bouchly saze, jen jsem uviděla místo smajlíku v komentáři slovíčko "heart". Moji nechuť k cizím výrazům už znáte. Napsala jsem nervózní nepěkný komentář kolem toho oné blogerce, která za nic nemůže. Už jsem se stačila omluvit i přes Skype, ale pocit z dnešního zamračeného dne se tím nezlepšil. Ještě že od jiné kamošky došel slovní překlad!

Koukám, jak se množí zamračení a smutní smajlíci. Už snad použiju jen jednoho. Veselého. A to při zmínce o návštěvě na Haniččině blogu, kam jsem si došla osvěžit zrak u jejích smajlíčků. Jsem dajaká nepohyblivá, nechce se mi zamířit k dalším, kteří taky mají pěkné smajlíčky. Tyhle malé pohyblivé obrázečky mě těší. Pomalu se ke mně slétají nabídky smajlíčků, které mi blogerky samy nabízejí. Až zvládnu jejich přenos do blogů i do mejlů, budu je bohatě používat. To přísahám. I pro svoji radost při jejich sázení do textu.

Rychle oběhnu farmu. Oberu zbývající květy bylinek a začnu lovit blogerky k pokecání. Některá má kamerku, s ní zpřesním práci s novým prohlížečem. Nemůžu najít Oblíbené položky a to mě zlobí. Někde jsou. Ale zamračený smajlík už nepoužiju. Protože někde jsou, v toužených hovorech s blogovými kolegyňkami (možná i s chlapy) vyzvím, kde se přede mnou ukrývají. Bude čas na zbývající přesun T602 do nového texťáku, kde už budou jen potřebné stránky. Ve starém zůstávají ještě některé. Na každé z nich je cenná informace. Musím je "obejít", vypsat, zapsat do příslušných dokladů a stránku nechám ladem. Nakonec zmizí celý starý texťák. T602 byl můj první - a na ty se vzpomíná s nostalgií. I na historii s hledáním pomocníka, který by konečně rozhýbal zablokovaný soubor a dovolil mi převést ho do živého užívání a možnosti tisku stránek. Za to děkuji ještě jednou mému počítačovému mágovi Petrovi. I dál k němu volám o pomoc, problémy jsou od toho, aby se řešily a neštvaly člověka počítačového.

Jak jde den, práce mi vylepšuje náladu. Pepíno zasedl k trhání rybízu a rozkopil seno ve své blízkosti. Přišla jsem trhat za ním se zprávou, že se k nám do hodiny přisune déšť. Už v té chvíli bylo cítit kapičky ve vzduchu. Chvíli ještě seděl a hromoval:

"Jen to rozkopím, přijdeš ty a doneseš jobovku. Ani si nezatrhám..."

Nerad za chvíli konstatoval, že bude muset opustit rybíz a zase to skopit. Aspoň že se to provětralo. Skopil dvě kopky a omrzeně odešel s tím, že dokud odtud nevypadne, bude pršet. Jako by to věděl; už se víc nerozpršelo. Zato já jsem vyletěla a dala se do trhání slézů. Největší řada byla už hodně rozkvetlá a kdyby zapršelo. Za chvíli jsem měla trháček plný. Ale už jsem znovu k rybízu nezasedla. Jak jsem košík donesla k vysypání na plata na půdě, vzpomněla jsem si, že ve čtvrtek budou vykupovat byliny. Začala jsem s rošádou. Pár oddělení docela poschlých jsem narvala do košíku, míň suché naložila na drátěná plata do výšky na šňůry. Ranní květy řebříčku jsem nasypala do třípatrových vozíků, tam dobře proschnou. Ty skoro suché v košíku doschnou dole na sušičce a zabalím je k expedici.

Tak, zachmuřený den se přece trochu vylepšil. A už se těším na večer. Mám sjednanou videokonferenci na Skypu. Jak se vydaří a kdo se zúčastní se uvidí. Docela se těším. Mezi námi děvčaty hodíme řeč. Povídání je med ženské duše. Snad to tak budou cítit i ostatní. Možná brnkneme i Kelyšovi, abych mu mohla poděkovat za nejrychlejší pomoc při odstranění Kuleváloše z mé profilové fotky na Facebooku. To byly nervy!

Není to den jako malovaný. Aspoň večer se doufám zadaří. Držme si palce, ať Skype kope. Pepíno už pozná zvuk najíždění Skypa a připomíná, že:

"Dělej, už ti kope Skype!

Když k tomu hned neběžím, po minutě se ptá, jestli ještě kope...

Normální zamračený den. Běžná rachota na farmě. A přece věřím v lepší závěr!


Co je to?

23. července 2011 v 8:54 | Kitty |  První pomoc
Dostala jsem od Mařenky tři rostlinky, prý to budou okurky...

Je to papriko-okurka ačokča...


Něco administrace...

20. července 2011 v 9:41 | Kitty |  Život mého blogu
Po delším čase se hodlám věnovat doplnění mého blogu i pár připomínkám...

Teprve nedávno jsem si koupila digifoťák. Většina mých článků je zatím bez fotografického doprovodu. Některý den si udělám čas a doplním fotky tam, kde jsou ilustrací textu. Případně dám k potěšení oka některé obzvlášť vypečené.

Další kapitolou je opět drobná připomínka k přehledu článků na mém blogu. V červnu je poslední článek anotací. A další s přípodotkem, proč anotace dělám. Cvičně tam nahlédněte, abyste získali přehled o obsahu a zaměření jednotlivých článků i rubrik.

Zatím nebudu uveřejňovat převzaté obrázky - mimo zvlášť potřebné a vydařené (stačila mi historie s fotkou Kuleváloš). Můj blog je autorský, psací. Nebudu ho překlápět do obrázkové formy. To neumím a ani nechci. Je dost témat z mého i okolního života, o kterých psát mě baví. Snad si je rádi přečtete i vy.

To je záměr. Změny budou i další. Cítila jsem aktuálně potřebu se vyslovit k některým mým záměrům. Další záměry do tohoto článku přibudou v průběhu tak dvou dnů. Abyste i vy měli přehled.

Současně ještě prosím vás (čtenáře i nakukovače), abyste mi napsali v komentáři, jaké věci vám na mém blogu chybí. Udělám s tím něco, bude to pro mě zase podnět k aktivitě. Doteď mi stačilo psát a psát. Fotek je zde málo, ale opravdu s tím něco udělám. Přísahám a slibuji. Snad to nedopadne podobně jako s háčkovanými velikonočními slepičkami.

Zaznamenala jsem a srdečně vítám nakukovače, kutající v mých nejstarších článcích. To zvlášť vítám, protože třeba články o plzácích jsou v těchto dnech aktuální. I jiné, plné pohody a další, plné smutku. S láskou psané, životem prožívané.

Kitty - jsem jedno oko a těším se na připomínky, článek bude růst předpokládanými změnami...


Pocta Kelyšovi

17. července 2011 v 22:32 | Kitty |  Život mého blogu
Urodila se nám! Kdo nebo co? Z dobré nálady hymna pro blogery...

Dnes jsem nakoukla ke Kelyšovi.Protože má zpěvavý blog, kde si přijdu k hudebnímu žánru i mužnému mužskému hlasu. A - srozumitelnému textu. Chodím k němu teprve krátce, ale připoutal si mě hudební imaginací. A nutno říct i proto, že to mám DOMA, na našem blogu, kde nezapomenu přístup. Přece jen starucha, kratší cesta je lepší. I když teď vyznávám, že sem budu dupkat o hodně raději.

Mám svůj blog, kde mám přátele, kamarády a kamarádky a známé. Poznáváme se přes denní i výjimečné příhody. Zde si tykáme a jsme rádi spolu. Já jsem do řady svých srdečních blogů zařadila spontánně i Pavla Kelyše Hoška. Kdo k němu chodíte, víte, že jeho blog je srdečný, bezprostřední, zpěvavý. A ode dneška je pro mě i interpretem blogerské písničky od srdce, z dobré nálady.

Milý Kelyši, z písničky pro nás je cítit Tvoji radost okamžiku i pohodu. Nechci dnešní hold psát jako tuctové přání a poděkování. Tato melodie je mi odměnou nejen pro zmínku o mně. Zrovna tak Tě mohli napadnout další blogeři (čo to trepem, ne dát Ti do budky, ale zrovna přijít na mysl) , je jich určitě řada. Lehoučká melodie je chytlavá. Jsem si jistá, že slova i nápěv máme napsaná buď v Oblíbených nebo někde na papírcích. K zapamatování. Já jen i pro sebe si poznamenávám takto veřejně - Kelyšova hymna pro blogery "Kelyš - Ahoj blogeři!". Prostě - už dlouho je pro mě Kelyš dobrá značka. Díky.

P. S.: Tajně doufám, že zase někdy nebudeš moct spát, ukutíš pěknou melodii a z blogových hlubin vylovíš další nosné texty. Jen ten důvod nespavosti Ti nepřeju a zapálím svíčku u Chrámu, aby se Ti záda vzpamatovala a nebolela. Při bolavém těle jsi dal dohromady příjemné písničky. Jak to bude vypadat, až budeš úplně zdravý! To zase budeš bouřit na celou dědinu svůj oblíbený rock! Ale budiž Ti to přáno.

Tvoje kamarádka a fanynka Kitty

V potu tváře svůj chléb dobývati budeš

17. července 2011 v 9:58 | Kitty |  Vykutálenosti
Jeli jsme sestře s meruňkami na Moravu. Cestou...

Ráno při projíždění zatáček pod zámkem v Náměšti nad Oslavou jsme v jedné potkali chlapíka s ruční dvoukolovou károu. Měl ji plnou železného odpadu. Tlusťoušek v upoceném tričku, obličej se jen leskl v prudkém slunečním horku. Stál pod jednou zatáčkou a odpočíval. Přefičeli jsme kolem s komentářem, že cikorka táhne železo na výkup. Nedaleko za pár prudkými zatáčkami byla výkupna. Dál jsme to nerozváděli.

Při návratu z Moravy v pozdním odpoledni jsme ho v těch místech o pár zatáček výš potkali zase. Zase stál, zase upocený odpočíval. Tentokrát měl naloženou celou ledničku a pár trubek. Podívali jsme se na sebe a ve stejný okamžik jsme to poznamenali. Skoro na stejném místě, stejně upocený, stejný náklad. Cesta za obživou. Vypadal slušně, čistě, spořádaný občan. Proti tomu nic nemáme.

Podobný zážitek jsme na této cestě měli ještě jednou. V Jaroměřicích nad Rokytnou v centru města jsou úzké ulice plné odstavených aut. V dost stísněném místě tam stála dodávka a u ní u otevřených dveří telefonoval strejc. Museli jsme se obtížně vyhýbat. A co čert nechtěl, při návratu stál ten strejc pořád u otevřených dveří auta, ve stejných místech a ještě pořád telefonoval! Oba jsme to opět zaznamenali. Můj komentář byl, že má asi několik firem a musí ve žních všechno zvládnout. Je ve městě, kde může obstarat a zařídit potřebné. A v autě bylo horko!

Kitty

Makám!

14. července 2011 v 11:05 | Kitty |  Život mého blogu
V posledních hodinách makám...

Mám soubor T602, ještě starý texťák s důležitými (i zbytnými) daty a informacemi. Mám ho fyzicky ještě na starém počítači. Pro jistotu. První pokus přenést ho odborníky skončil CDčkem, kde je celý soubor zálohovaný, a úplně stejným T602 už nahraným v novém PC. V novém PC do něho můžu i psát, ale jsou zde špatná písmena a nejde mi vytisknout. Řekla bych s klasikem: Všechno je jinak!
Přesněji: TEĎ je všechno jinak.

Můj miláček technik PC Petr mi vytvořil na ploše zástupce s názvem "záloha txt", do kterého můžu konvertovat původní soubory. A třeba je i přejmenovat nebo nechat tam. Původní soubor se potom smázne. Dělám si evidenci, který jsem přesunula a který nechala v původním T602 jako nepotřebný. Vyletí nenávratně do černé díry a nebude zatěžovat PC.

Tak teď makám na tomto úkolu. Jen pro ilustraci uvádím, co provádím!

Klik na ikonku (602) na ploše
Klik na Tento počítač
Klik na "data d"
Klik na "T602"
Klik na "TEXTY"
Klik už na soubor ve starém T602 - skouknu obsah a buď okno zavřu jako že nepřenesu, nebo
Klik na Soubor
Klik na Uložit jako
Klik na Plocha - zde ho můžu přejmenovat, tj zpřesnit obsah
Klik na Uložit
Zavřít křížkem
Ikonku přetáhnout myškou do složky "záloha txt" na ploše
a zapsat operaci (na zvláštním papíru mám vlevo nechat a vpravo přeneseno i s novým názvem).

Mělo by to být přesně a důsledně vedeno, abych nějaký soubor neztratila. Když se překouknu a náhodou ho dvakrát konvertovaný cpu do nové složky, zařve to na mě, že už to tam je a jestli chci přepsat. Raději dám přepsat - pro jistotu.

Tak vidíte, že úsilí mého "technika PC Petra" nese plody. Až přenesu, starý T602 smáznu a nový obsah bude v OpenOffice 3 (jestli to dobře chápu). A tak prý budu pokračovat s dalšími soubory, až pochopím strukturu a umístění všeho, co jsem tam v mém počítačovém dávnověku narvala. Řada stránek je neaktuální a zbytná, obsah se většinou dá najít na netu.

A tak čistím: načtu, zvažuji a přejmenovávám a ukládám a přetahuji a kontroluji a budu pokračovat v této mechanické práci, kterou prostě potřebuju. Abych pochopila a vtiskla si do mozku, kde co mám, jaký je systém složek a další věci. Dnešním ťukáním si vyšlapu cestu k informacím, které jsem svěřila počítači a o kterých jsem dřív bláhově myslela, že když už je snadno zapíšu, stejně snadno je najdu. Tušíte a víte, že tak jednoduché to není a co jsem musela natlouct teď do své hlavinky. Jaký zmatek jsem v ní měla předtím!

Oddělím ve svém mozku pojmy Internet a Počítač, které štvaly VŠECHNY moje milé a trpělivé učitele. A v prvé řadě budu velebit svého "technika PC Petra". To v uvozovkách už je dobrá značka. A moc potřebná! Moje stéblo, kterého jsem se tak šťastně chytila.

A když z některé strany uslyším, že jsem do něho určitě zamilovaná, tak je to pravda. Protože není možné nemilovat někoho nebo něco, kdo nebo co vám otevírá oči a svět. A POZOR - není to jen on!!! Miluju i ženy-blogerky, které mi vtloukaly a ještě doufám budou předávat informace, sloužící témuž účelu. Jsem v takovém zamilování nenormální? Já si myslím a vím, že ne.

Kitty

Jako podle filosofa

13. července 2011 v 9:45 | Kitty |  První pomoc
... vím, že nic nevím...

A přitom bych to už vědět měla. Včera jsem zde zase měla počítačového mága a učila jsem se práci se soubory, konverzi z T602 do OpenOffice 3. Přitom, jak na to přišla řeč a situace další drobné dovednosti. Jako třeba - a teď to otrocky opíšu z poznámkových papírů, které jsem zde hojně popsala.

- kopírovat, vložit, uložit jako : lahůdka

- přenos bloku textu někam jinam nebo odněkud někam: jasnačka

- značky obrázkových, textových a různých bůhvíjakých souborů s grafy, html: maličkost

- vlastní konverze jednotlivých dokumentů z T602 (MS DOSu, zablokovaného, nepřekopírovatelného a netisnutelného, s různými písmeny, která nešla napsat a...a...a...) a s nímž si neporadili dvojí mágové dřív: brnkačka

- instalace nového prohlížeče - za IE gúgl Chrome (za domácí úkol se ho naučit zvládnout:

- na žádost mého nejpozornějšího: vytahání jednotlivých nejužívanějších souborů do složek na horní liště (nebo tak nějak), která navíc je skrytá a musím někam kliknout, aby se cosi kdesi objevilo a dostalo se mi to před oči:

- sledovala jsem řadu ukázek, jak jednoduše a vymakaně něco odněkud dostat nebo přidat (se zkratečkami obrázků, textových "doc" a řady dalších ptákovin...

Bylo toho hrůza hrůzové množství. Prstíčky mága lítaly:

"Vám to pohlídám, abyste nic nezkazila!"

"Teď takovou fikanost..."

"Chrome - dokonalej, prvně pouští to a pak to a pak to, zatímco těžkopádnej Internet Explorer to dělá naopak. Copak potřebujete napřed vědět to... a to... a tooo? Neéééé, on to dělá jednoduše: napřed to... pak to... a nakonec si vytáhne z něčeho co potřebuje..."

Tři hodiny jsem seděla, poslouchala, pak dlouze převáděla jednotlivé stránky z T602 do toho Open.. .3, furt dokola, mág si dal cígo; potom zase jsem měla nějaký požadavek, vysvětlení a moje delší praxe, cígo; změna prohlížeče, který mi tam možná on sám poprvé doporučil a já ho ignorovala, protože jsem nenašla nic co dřív. To je za domácí úkol. Z příštích dvou dnů mi snad olezou všechny vlasy! Docela se toho hrozím protože za hoďku pádím k holičce pro tu dlouho slibovanou "vášnivou červenou". No esli mi to sleze z kebule, tak ...

Je to jasný. Pepíno bude dohlížet, abych dodržela práci s texťákem, abych používala Chrome, abych pomazala všechno co mi zahlcuje počítač a stejně jsem to roky nepotřebovala! Jéžiš, to bude makačka. A to pořád SE nekutá koryto z garáže, aby tam mohla přijít stará kuchyňská linka a mohla SE smontovat nová krásná, dosud v krabicích. Pořád nestačím začít pořádně luxovat novým luxem, tak touženým, výborným pomocníkem.

Teda - kdo byste se mnou DNES měnili? Už dokonale vím, že nic nevím. Oči vykroucené, jak se snažily sledovat prstíky mága a současně kmitání souborů - mik doleva, mik doprava a pak nikde nic - měla jsem porozumět, že něco někam uložil a přitom stačit psát, co vlastně kam přenesl a zmizelo a v životě to už stejně nenajdu!

Život fakt není peříčko. Je snadné dostat mága k nám domů, je lehoučké ho sledovat při práci. Je nadějné věřit, že konečně zvládnu další porci vědomostí a dovedností. Staré učebnice Wordu vyhodit, stejně jsem do nich jen jednou cvičně nahlédla... Půjčené učebnice texťáku Write či jak - zapomenout. Teď jen Chrome, koukat kam mi nebo kam jsem si různé nezbytnosti naházela a nenajdu...

Kdy mám psát na blog? Ještě že mi čas čeří počítačový mág. Život bez počítače, blogu a mága pomocníka (?!) by byl fádní! Myslíte si to taky?

Kitty

P. S.: Takto nemůžu končit! Chybí mi zde

- upřímné poděkování mágu Petrovi za snahu přece jen mě něco naučit

- dále moje přesvědčení, že přece jen při opakování a nakukování do papírů zaklapnou jednotlivé kostičky do mozaiky a
zjeví se celý skvělý systém počítače a internetu a programů a documentů a přesunů a úprav...

- to znamená: celý skvělý systém tak, jak mě byl učen a já jsem ho nasávala

Kitty

Pasu vlaštovičky

12. července 2011 v 10:52 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Až se bojím o tom psát, abych to nezakřikla...

Přišla jsem před chvilkou ze zahrady s košíkem slézových květů. Abych je mohla sušit, musela jsem pro velké síto na půdu. Došla jsem s ním dolů a nahýbám se nad ně, že do něho květy nasypu. Najednou "buch" - ke špičce nohy mi dopadl ptáček. Malá vlaštovička! Různě je po zemi lovíme už kolik dní. Je čas, kdy naše vlaštovky vyvádějí mladé. Ti chudáci malí sotva opeření se někde musí naučit lítat.

Betty má v pácu nějakou "němkyňu", jak se taky říká potkanům. Sousedi krmí kukuřicí a to je jejich oblíbené papu. Ne těch sousedů, pochopitelně! Proto ji nezaznamenala. Ze zvyku jsem po mláděti mínila jít. Takové "vypadenečky" dáváme zpět. Jenže jsem se včas zarazila. Ta malá školačka před mýma rukama popoletovala a nakonec odletěla dost daleko. Bude stačit, když ji uchráním před Bettou. Staří ve dvojici malou doprovázeli, přestala jsem se o ni bát. Za dvě minuty dopadly na placáky dvora ještě dvě. To je nadělení!

S vlaštovkami u nás (máme jiřičky) je to tak, že máme několik hnízd. "Panelák" s třemi hnízdy v řadě, vedle další se třemi a jedno, pod kůlnou taky tři a další tři ve vedlejší budově. Ještě včera jsem nevěděla o tom posledním. Na lavici tam mám plata s vajíčky a včera jsem si vedle nich všimla sena a smetí. Kouknu nahoru a tam už hotové hnízdo. V těchto dnech je blátíčka všude dost a první mláďata vyletěla. Možná jsou to ona, kdo si tam tak rychle postavil další hnízdo. Kdo to ví?

Teď musím pozorně chodit, pozorně koukat kde šmejdí Betty, aby naši mladí nedošli úhony. Mají právo se zde bezpečně rozlítat. Každý rok některé hnízdo přibude. Pod hnízdy bývá "nepořádek", jak tam sedící máma a pak rostoucí mladí "cos upustí"! Pod hnízdy máme proto desky. Kde to nejde, máme dna popundeklových krabic. Kde to nevadí nic. Tyto "pozdravy" od našich kamarádek čistím každou chvíli. Nejsem nadšená. Ale říká se, že kde mají ptáci hnízda, tam jsou doma a tam se dobře žije! My lidi víme, jak je domov důležitý. Přece kvůli kosmetickým závadám pod nimi naše "holky" nevyhodíme. Zbavují nás hmyzu, jsou pro nás užitečné. Jejich štěbetání patří k farmě.

Ono ani prakticky nejde jim zabránit v usazení. Jeden den nejste dopoledne doma, přijedete a hnízda je půl. Roste před očima. Zkusili jsme dát záclonu na tyči tam, kde by vadily. Předtím jsme jim základ dvakrát shodili. Pak tam přišla ta zábrana - a stejně tam lepily další hnízdo. Teď tam není, nemůže, dole se chodí, to nejde. Zvykly si a další se záclony asi leknou.
Jak to bude zítra? Kde ještě přibude další vlaštovčí domov? Ale - hmyzu je dost, jsou to naši miláčkové, tak jim necháme volnost. Ať se jim daří. Když se bude dařit našim vlaštovičkám, bude se dařit i nám. Pokazte si štěstí kvůli ptáčkům zpěváčkům! To nebudeme riskovat a nechceme udělat.
Tak teď koukám pod nohy a když se stane a nějaká malá holka mi přistane nedaleko, opatrně ji "pasu". Hlídám Betty a těším si oko. Kdo to tak máte? Nemám pravdu?

Kitty



Ráno po divoké noci

11. července 2011 v 14:00 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Přelom včerejška a dneška byl u nás vichrný...

Těsně před půlnocí se ozvaly dramatické zvuky venku. Betty se zuřivě rozštěkala a mínila v zavřených vibrujících dveřích vyškrabat díru, utrhnout kliku. Už jsme se přesvědčili, že výborně slyší a má čuch na někoho na dvoře. A taky že není dobře psa ignorovat. Jednou jedinkrát jsme nezamknuli vrata a stejně tak omylem zavřeli předešlou kníračku Kittynku za dělicími dveřmi mezi dvorem a kůlnou. Tohle se ještě nestalo a tak jsme na její štěkot nereagovali. Jenom chvilku - a najednou jsme měli cikorky na verandě! U nás musíme pečlivě zavírat. Kitty nás informovala o vetřelcích, jenže zasáhnout nemohla.

Uvědomila jsem si, že se asi na dvoře něco děje. Dělo se opravdu. Zbytek utěrek na šňůře stál kotama nahoru, vichr ho mínil utrhnout ze šňůry. Satelit vibroval - prostě čina. Blesky přes celou oblohu. Rychle jsem oběhla všechny domovní otvory a dopsala rozepsaný článek. Za chvíli už bubnovaly veliké kapky na venkovní rolety. Hospodář se vzbudil a seděl na letišti, což nebylo obvyklé. Informoval mě, že když je bouřka, musí být někdo vzhůru, kdyby uhodilo. Já jsem spáč, jak lehnu spím, už jsem nečekala na další.

Ráno jsem měla strach vykouknout, co se stalo. Měřák srážek ukázal za pár minut deště 8 dílků, déšť asi neškodil. Horší to bylo s větrem. Čekala jsem divizny v poloze ležícího střelce. Letos jsem je ještě všechny nestačila uvázat ke kolíkům. Mám je ve dvou skupinách. Na dvoře dobrá, do zahrádky jsem šla se strachem. Zbytečně. Divizny krásně rozkvetlé byly netknuté. Jen jedna - piškuntálka - opřela se do koutečku mezi plotem a sloupkem, stulila se tam a chechtala se vichru. Nedala se. Prekabátila buran. Brambory se zasukovaly, tam vichr řádil.

O dalších příhodách a událostech toho rána po velké bouřce se dočtete v okolních článcích. Hoďte tam oko a poznáte, jak se mně náplavě na dědině žije. Třeba se i užitečně poučíte. Nevěříte? Zkuste to, to není reklama. Můj život má napětí sám o sobě. Příliš reklamy nepotřebuje.

Kitty


Chcete být bohati?

11. července 2011 v 13:51 | Kitty |  Zápisky bylinkářky
Něco mě napadlo. Kdo chcete rychle zbohatnout, choďte trhat diviznové květy!



Ráno ve květech

11. července 2011 v 12:27 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Kdo máte potíže s nápady na články na blog, pojďte trhat v brzkém ránu divizny. Tam mě napadá témat...

Porost hučí včelami, basuje tam i brundibár. Jednoho takového obra bručivého jsem pojmenovala Ferda. Je to fiškus. Už zdálky ho slyším na té největší rostlině. Mlsá po celou dobu, pak se odmlčí až do chvíle, kdy ho shrábnu do hrsti květů. Citlivé prsty poznají velkou hrudku, která by tam být neměla:

"Jo, ty filuto, ahoj. Už se zase vezeš?"

Nezmatkuju. Ten neštípne, i když jsem byla svědkem, že moje sestra od čmeldy žihadlo dostala. Tento počká, až se otevře překvapená dlaň, hrabe se ven a pak spolu s hrstí květů "přestoupí" do koše se záplavou kvítků. Kutá si tam, dokud koš nevysypu na síto. Uslyším zabručení:

"No dík, já už si s tím poradím!" a pokračuje v těžení spousty oranžového diviznového pylu.

Včel se bojím. Hrudka mezi prsty je menší, včela vzteklejší a občas některá píchne. Většinou jsem se včeličkami kamarádka. Některá polekaně vzlétne, jak uvidí ruku, fikne mi na šaty nebo na vlasy a čeká. Někdy jich čeká na mých vlasech víc. Stejně jako při rójení - nezmatkuje, nepíchá, však se dočká. Na jedné jediné obří divizně je jich třeba padesát. A víte proč? Jen jediná voní! A její květy chrupnou, když je uchopím a trhám. Má i největší pevné květy. Voní, jsou pevné, ale trhat nejdou. S nimi bojuju za zahučení včelího osazenstva. Ještě že je jediná. Je to prozlostka a bonus v jednom.

Včelí práce a jejich spokojený hukot v rozbřeskovém čase u divizen je moje odměna. Říká se, že i kráva zabučí, když vás potká. Je to pravda, kravínem už jsem si prošla. Jednotliví kraví mastodonti postupně zvedají hlavy a při procházení kolem nich zabučí. Bejků v bejčárně jsem se dost bála - za hlubokým basem znepokojeného býčka jsem tušila velikou sílu. Jakoby říkali: NERUŠIT! Rychle jsem nerušila! Hodně rychle jsem nerušila.

Později Pepíno vypustí kuřítka. S miskou jejich papu v ruce. Kvočna se ozve a postupně se na septik vykulí deset kuřítek. Tuhle chvilku si nenechám ujít. Vyjdou ven z boudičky - pomalu, jakoby se jim nechtělo. Pak nastane chvíle, na kterou čekáme. Jedno se rozběhne a začne třepat křidélky, vyskakuje a mete do dvora na travičku. Pak i další a nakonec celé hejnko cvičí křidélka. Koukáme na to oba a potěšeně se culíme. Krása, proto teď už každý rok si nasazujeme kvočnu na vlastní kuřítka. Pro potěšení oka a radost z darovaného života.


Pak trhám divizny - ale to už znáte z dřívějšího článku. Obyčejné ráno...

Kitty



V dobré víře chybuju?

11. července 2011 v 0:03 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Mám knihu s názvem Jídlo jako lék. A teď nevím...

U Margarity jsem dnes přišla na článek Jak dobře nakupovat ovoce a zeleninu. Nic radostného. Člověk to tuší, ale že je to tak neradostné mě nenapadlo. Já jako bylinkářka a koketující s vegetariánstvím se stravuju podle této publikace. To znamená, že abych měla co nejvíce vlákniny papkám ovoce i zeleninu převážně se slupkou. Aby mi to jako vyrajbovalo střeva a předcházela jsem zácpě. Taky jádra u melounů - pro mě mňamka. Zelíčko z mladých dýní dnes jsem zešmelcovala i s jádry, zase pro to užitečné rajbování střev. Proto zácpou netrpím, asi proto.

Dodnes to fungovalo perfektně. Po dnešní osvětě fakt nevím, jak se k předkládaným informacím z dnešního článku postavit. Dodnes to fungovalo, tak fakta z článku asi vezmu na vědomí. Ve všem nemusím být jednička. Prásknu sem pár praktik, které jsem si pohledala a držím se jich. Od bylinkářky to můžete vzít.

Někde jsem četla (to rádi slyší doktoři, když jim to tak řekne pacient s něčím akutním), že plody všeobecně se obalují slupkou, která je má ochránit mechanicky nebo chemicky před zničením plodu. Proto je slupka většinou nezdravá, i s ohledem k chemickému povrchovému ošetření a tvrdé skořápce (třeba). Tak u citronů přímo slupku neé, ale pod kůrou je oplodí, které má hodně kladných účinků na střeva. Proto už omytou kůru okrouhám škrabkou a pak jako ovoce (celý zbytek i s bílým oplodím) nakrájím na kousíčky Pepínovi do jogurtu na snídani. Okurky, jablka a mnohé další ovoce a zeleninu křoupu se slupkou. Mám dobré zuby po tatovi, zatím všechny a jen sem tam nějaký zvládnutý kazík.

Zkusila jsem jednou na odšťavňovači z nevzhledných jablíček udělat šťávu. Ta byla dobrá, z domácího ovoce, nestříkaného, čistého, bez usazeného prachu ze silnice nebo z nějaké chemičky! Ale moje srdce výživářky potom lkalo nad nastrouhanými zbytky stromských jablíček! Ze zvyku - šup tu ovocnou vlákninu do jogurtu, mlíčka či jinam. Taková důležitá součást trávení plná trávicích enzymů přece nepůjde slepicím, přes ně pak do kompostu!
***********************************************************************
Už ani tu řádku nedohvězdičkuju. Žene se sem nějaká húlava. Vítr mlátí satelitem. Dveře mezi dvorem a kůlnou, pobité igelitovými pytli, tak strašně svým urvaným plácáním igelitu vyplašily Betty, že se dala do štěkotu a nechce přestat. Už jsem oblítala všechny domovní otvory a okna zatáhla žaluziemi proti zahánění deště větrem. Článek dopíšu později, teď se nemůžu soustředit. Teď na okna snad lítají v dešti i kroupy jako tenisáky. Končím, držte nám palce, aby nepobilo. Dobrou noc - teď i pro nás.

Kitty



Krást se nemá

10. července 2011 v 8:46 | Kitty |  První pomoc
Krást se nemá. Nejen dobré skutky - i krádež má být potrestaná...

Už jsem psala teď nedávno, že jsem kradla. Fotku z blogu oblíbené blogerky. Nutno říct, že v částečném pominutí smyslů. Šikovný počítačový mág a chlap v jednom těsně vedle - kterou ženskou by to nepružilo. Pomohl mi stáhnout oblíbenou mírně lechtivou fotku živého přírodního úkazu na plochu. Abych občas oko osvěžila. Dodatečně jsem se za krádež omluvila a dostala milostivé svolení k dalšímu použití podle chuti. Kdyby byl v tom okamžiku přišel striktní zákaz s tím hýbat! Teď mám problém.

Předevčírem jsem se za vedení další blogerky krásně učila, co a jak s fotkami. Kde je hledat, jak přenášet, kam je dávat, aby se daly dál použít. Kdybych TUTO fotku raději včas smazala! Teď mám problém!

Včera jsem si dala za cíl nahrát si profilovou fotku na Facebok. Pořád mi tam vadila stínová silueta, čili žádná fotka na profilu. Kdybych si raději dala dvacet nebo se plácla přes pacičku!

V duchu jsem si promítla, co asi musím udělat, abych dala nějakou moji trendy fotku na svůj profil. Nezkušená panna po stránce někamdávání fotek jsem na čtyřiadvacátý pokus zkopírovala taky fotku "živého přírodního úkazu" a s ní různě zkoušela. Nevím, čím jsem vyvolala nahrávání, snad jen myšlenkou. Najednou se to začalo nahrávat a nestačila jsem to už zastavit. Pak se objevil "kuleváloš" jako moje fotka na profilu! To už byla lepší fotka kozy na profilu SKYPE! Jsem se lekla, až jsem hekla! V tomto případě se mi ho podařilo z profilové fotky smáznout. Ale mezi dalšími fotkami v řádku na profilu se mi objevil a už se mi ho nepodařilo smazat. To je trest za krádež, i když už jsem ji napravila.

Teď jsou mými trendy fotkami, které se ukazují u mě v šestici nabízených fotek na Faceboku: jedna kříženka Betty + ona jmenovaná koza + kuleváloš. Další tři místa jsou prázdná. Docela mě to vylekalo a už jsem víc nezkoušela. Co kdybych zase sáhla a objevila se tam další nechtěná fotka!

Včera jsem hledala pomoc, abych aspoň zachránila moji pověst. Moje mistryně dělá malinovou a rybízovou šťávu, můj počítačový mág asi zase někde pomáhá konfigurovat, další nemá čas. Kdyby se aspoň pochlapili cenzoři na FB. Jak jich jim byla vděčná, kdyby mi tuhle fotku smázli. Jenže zákonem schválnosti je sobota, dnes neděle, dovolená nebo prázdniny, nikde žádná velká naděje na cenzurní zásah. Stejně by nejspíš blokli celý můj účet - už preventivně. A přitom - nadšedesátka se chtěla zviditelnit, dát si na profil fotečku. Den předtím jsem si ji nějak nahrála někam, tu se mi nepodařilo najít, proto jsem sáhla na ikonku této nešťastné fotky, mám ji rovnou na ploše. Nebo ne? Už vlastně ani nevím.

Měla bych zpracovávat rybíz na sterilizaci. Měla bych dokrájet dyňky a cukety, oběti osečkování jejich šlahounů, na výborné zelíčko k nedělnímu obídku. Měla bych vytáhnout králíčka z mrazáku, abych ho upekla na nedělní oběd. Měla bych jako obvykle natěšeně skouknout, kolik návštěvníků se mi včera urodilo na blogu. Ale - už u trhání divizen jsem pořád dokola přemýšlela, co můžu ještě podniknout pro smazání té fotky. Co napíšu do tohoto článku, jak plačtivě zavolám o pomoc. Jaké vtipné citáty použiju, abych umocnila čtivost přímo tohoto článku a schrastila aktivního pomocníka, který by to smazal. A teď tu sedím a nic mě nenapadá. Všechno vtipné sežralo upocené úsilí, abych se nějak nahraných fotek na Faceboku zbavila. Já jsem tušila, že FB pro mě bude pravá morální i lidská a ženská pohroma. Kdyby nebylo Svatky, ještě bych tam nebyla. V klidu bych si dnes ráno otrhala divizničky, potom klidně snědla jednoduchou snídaničku a s úsměvem žila neděli.

Můžete poradit staré bábě, která chtěla být taky středem světa - na FB? Stačí mi jen smáznout jednu fotku na profilu mého FB. Bože, to si oddechnu. Hlaste se, vy znalí, pomožte mi to smazat už dnes, hned! Prosím.

Kitty

P. S.: Článek měl nevídaný úúúúúspěch! Tři lásky blogerské se promptně ozvaly s návody na odstranění. A přitom to bylo tak jednoduché. Prostě jsem to tam neviděla. Když jsem pak fotku podle rady posunula nahoru, úplně dole byl jasný pokyn "Odstranit fotku..." Stéblo tohoto článku přispělo k mé záchraně před znemožněním nebo zablokováním! Děkuju moc všem. A tuto doušku nezištně přidávám pro další "neumětely" nebo začátečníky. A že nás takových je!

Ribari

8. července 2011 v 22:47 Život mého blogu


Moje zamilovaná písnička

Moje druhá tvář

7. července 2011 v 22:45 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Na nátlak svých blogových kamarádek už mám SKYPE. A webovou kamerku. Asi kdo to nemá, není in. I já jsem chtěla být IN...

Stalo se to v úterý 5. července 2011. Počítačový mág mi přijel zracionalizovat počítač. Den předtím - při opravě stávkujícího satelitu - nakoukl i do mého počítače. Na moji žádost a po poznámce, že taky dělá do počítačů, internetu a tak. Chytila jsem se naděje jako tonoucí pověstného stébla. Zazálohal všechno, co muselo zůstat, protože mě hodlal naučit znovuinstalovat program Windows. Mě, která si sama sebe počítačově nevážím! To, že píšu na blog, nemá s dovedností v péči o srdce a mozek počítače docela nic co dělat! Tam zdravě sebevědomá opravdu nejsem. To je zatím řeč na okraj. "Druhá tvář" teprve přijde.

Učila jsem se, koukala, pod jeho dozorem psala, co bylo potřeba. Jako v příběhu, kdy nějaký zachránce (tuším že je to příběh z bible) pomohl hladovým ne tím, že by jim dal ryby na ukojení hladu, ale že je naučil, jak je chytat. Aby se dokázali živit sami. Podle této filozofie mám být schopná si v případě potřeby sama znovuinstalovat Windows. Schválně tam není vykřičník, jen tečka. Tak pečlivě a podrobně jsem si to zapsala, tak si to zkontroloval a tak jsem si to sama pro sebe navěky přepsala do počítače jako berličku, že bych toho schopná být měla. Měla, potenciálně i jsem. Už podle toho zápisu. Osm hodin jsme zajišťovali budoucnost bezpečné a pohodové práce s počítačem, internetem a SKYPE. SKYPE zvlášť, a to už je o "druhé tváři", tématu tohoto týdne.

Zmínila jsem se o kamerce, nátlaku blogerek a možná touze používat tohle (tenhle?) SKYPE. Dodnes a navždycky říkám a budu říkat SKYPE, tak jak je to napsáno. Nechci se otrocky podřizovat globalizaci a jmenovat ten krám "skajp", jak mi znalí podsouvají. Moje milovaná učitelka blogařských technik taky říká "skype" a jde to! Mistryně blogařské techniky to taky říká, až mě blahem píchlo u srdíčka! Vracím se k tématu - bože, to jsem brepta odbíhavá!

Najednou měl kamerku vybalenou, najednou už seděla naklipsnutá na monitoru, najednou už se shýbal a strkal kamsi dozadu do bedny kabílek a najednou mi uvolnil židli. Že jako program SKYPE potřebuje pro přihlášení moji fotku a tu si sama udělám prostřednictvím zrovna této kamerky. Bez fotky z této kamerky mě ten krám nepřihlásí. Nic netušíc jsem nevěřícně dosedla do křesla. Dosedla a zírala. Zírala jsem jako bez dechu a duše a rozumu. Z mého monitoru coby můj obličej zírala pomačkaná vrásčitá odulá vyděšená ženština. Nebyla jsem úžasem mocna slova. Tak to je moje občas tolik opečovávaná tvář? Tahle larva? Vykulená jako - no, raději to nepojmenuju, nedávno jsem o tom psala v mém článku! A v hrůze z "mé skutečné tváře" jsem stiskla spoušť videokamery. A bylo to. Teď už chápu, proč technik všechno připravil, ustoupil rychle stranou a ukázal na tlačítko na myši, které mě vyfotí. Asi abych ho tím šokem nekopla! Nakonec jsem byla ujištěná, že to smázl. Měl rozum. Prý to tak mají všichni, kdo se poprvé podívají do webové kamery. Hódnej kluk.

Je mi přehledně jasné, že na sebe chlapi za mými zády spiklenecky mrkali. Tentokrát mě dostali oba. Nojono, mužská soudržnost a silný cit pro ptákoviny. Divila bych se, pokud tomu tak nebylo.

Pokračuju splavně dál, teď už pořád k věci. Večer jsem se spojila s mojí mistryní a po telefonickém dolaďování jsme se poprvé uviděly. Ona vypadala skutečně tak jako na fotce v úvodu blogu. Zato já jsem měla dost dlouho štěstí, že se mi můj obraz nedařilo na monitor protlačit. Když se tak stalo, vypadala jsem skoro stejně jako Marfuška i Naděnka z Mrazíka dohromady. A taky jsem si postěžovala, jak jsem dopadla. Ona mi potvrdila, že je to tak typicky. Protože lidi sedí předklonění, vykulení a tak. Taky jsem jí řekla o své přísaze.

KDYŽ jsem se uviděla jsem se lekla, až jsem hekla! Tohle mám být JÁ? Ta neučesaná hlava s šedivotmavovášnivě červenými vlasy? Ta odulá tvář? Ta obrovská šatová zástěra, vytažená až pod krk? V mužské barchetové košili? Panebože, tak mě vidí ostatní lidi? Takto mě teď v zápřahu na zahradě a při bylinkách vidí moje životní láska Pepíno? To už se nedivím, že se na mě nedávno dovolil neurvale utrhnout. Takového čehosi neupraveného si lidi vážit nemůžou! A já bych takovou trhovkyni jen těžko pěkně pozdravila.

Prozřela jsem. Léčba šokem byla úspěšná. On asi tam nahoře je někdo, kdo včas varuje před dalšími většími škodami! Prstíčkem se mne dotkl formou webové kamerky. Tuhle druhou tvář už nechci. Ani jsem ji neznala. Protože jsem se na sebe pořádně nepodívala. Až včera, už po tom šoku. Všimla jsem si, že mám na bradě hezký stařecký chlup. Ono se lanugo u staruch asi najednou zblázní, ztmavne, zesílí a najednou vyvstává před tvář. Měla jsem s Pepínem džentlmenskou dohodu, že když si všimne, že mi raší plnovous, taktně mi to řekne. On si nevšiml, já si toho doteď nevšimla. A co čert nechtěl - včera jsme byli na návštěvě u bratrance v Pejřimově. Jeho žena Alenka chtěla poznat, jakou satoryji to má Pepíno v domě! Já se tam prsila a předváděla se - s chlupem na bradě! Když jsem to zjistila, letěla jsem pro pinzetu a před lampičkou u zrcadla jsem začala hledat a trhat a nespokojeně huhlat i přímo nadávat. Ten Pepíno jeden, ten to schytá, až přijde. Vinila jsem sama sebe, že se na sebe kriticky nepodívám. Jenže takový pohled mi to zrcadlo poskytlo vůbec poprvé. Jasně že poprvé, nehledejte v tom vědu. Do včerejška jsme nad zrcadlem neměli namontovanou trendy malou lampičku, v tom je ten zakopaný pes. Nedávno jsme sekali elektriku v celém domě a až teď došlo na koupi a montáž lampičky u zrcadla. Najednou jsem JASNĚ viděla svůj obličej. Bylo to tam, ta druhá nehezká hluboce vrásčitá tvář. Zařekla jsem se sama pro sebe:

1. musím si udělat ksicht, po mé omlazovací kůře hned všichni hlásí patnáct kilek a ročků dolů, to mi teda jde,
2. fofrem objednám domácí holičku, aby mě ostříhala a nabarvila na vlasy zase tu vášnivou červenou,
3. fiknu s mužskou károvanou košilí a odteď se budu i na domácí "veřejnosti" objevovat aspoň v halenkách,
4. vědomě budu používat menší šatové zástěry. Teď je to zhruba rok, co jsem měla 121 kilo; v tomto okamžiku mám o 24,3 kila míň. Tvrdou prací na sobě, tvrdou dietou a trojí vycházkou denně s novou fenkou, což je semtex v psím kožiše! Prohrabu odložené věci - přece se tam musí nějaká ještě zachovalá halenka i šatová zástěra najít...

Je toho ještě víc, co musím změnit, aby ze mě byla trochu sexy baba. Ta druhá tvář se objevila zrovna včas. Co kdyby se ke mně chtěla přijet podívat některá blogařka? Nebo jsem práskla na blog svoji nynější fotku? Člověk všechno neuhlídá! To už ani nemluvím o SKYPE. Chci se poznat s jinými blogaři - ale s takovou vizáží? To nikdy!


Kitty


Věšáke! Zastav!

7. července 2011 v 22:06 | Kitty |  Vykutálenosti
Už je to řada roků...

Měli jsme známou přes mistra na našem učilišti a současně přes autobusáky. Tata jezdil autobusem. Manžel téhle známé zemřel a jejich autem ji vozil syn zase její známé. Ten pak odešel na vojnu a neměl kdo jezdit. Oslovili mého tatu a ten souhlasil. Mohl si brát někoho z rodiny všude tam, kam paní Olga jezdila. A jezdila hodně, měla širokou rodinu.

Ona byla takový samorost. Shánčlivá, mluvila hanáckým nářečím, řečná, se všemi hned kamarád. Neřekli byste do ní, jak byla sčetlá, co všechno znala, kam se v životě podívala. A tahle tetina si pěstovala našeho tatu jako vozataje. Krásná červená Octavia, ještě ta první, udržovaná. Dva roky jsme se z rodiny střídali na výletech s ní. Jednou se to stalo.

Ona při cestování nedělala žádné šviky s opatřováním potravy. Potřebovala maso. Došla si do masny a ne že by se nechala obdařit nějakou flaksou, jak to řezníci v socialismu dělávali. Ani náhodou. Strčila do řezníka, za pultem se chytla nože a pěkně si uřezávala, co potřebovala. Hokyně, dobře věděla, co dělá! Všichni, kdo se s jejím přístupem k nákupu zboží setkali, na ni vzpomínají. Nebylo lehké to takto udělat. Ale ani těžké. Ona prostě chtěla co si naplánovala, a k tomu žádné bůčky, úřezky a kosti nepotřebovala. Občas taky hlavně řezníkovi nebo zelináři vybrakovala podpultovky. Ona chtěla ledvinky a při invazi za pult je tam uviděla v celofánu, tak je hodila na váhu a hotovo. V zelenině zalovila a jako dnes - do kabele si rovnala to nejlepší. Na to ti šizuňci neměli slova. Dostala vždycky co chtěla.

A s touhle paní Olgou jednou můj tata a brácha jeli někam k Olomouci. Jeli dědinama a už měli hlad. Olga pořád nic, nezastavovalo se. A pořád a pořád se jelo, jako by na něco čekala. V jedné dědině, už se blížili ke konci, najednou se vzchopila, zabrejlila a zaječela:

"Věšáke! Zastav!"

Ona všem tykala, se všemi byla hned kamarád. No bývalá hokyně.
Tata se tak lekl, že fest šlápl na brzdu. On ji nesledoval a když tak zařvala, opravdu se vylekal. Ona vletěla do skla a natloukla si kebulku. Jen prý se vzpamatovala, už se nadšeně hrabala z oktávky. Byla vpředu, otevřela široké dveře a už se sunula k jedné zahradě. Ukazovala na vysokou hrušku. Její větve byly tak tři metry nad zemí. Pro ni to ale nebyla žádná překážka. Vrazila bez zvonění do zahrady, hodila po ní oko, vzápětí schrastila žebřík a už v dlouhé sukni šplhala nahoru. Pro věšáke. Ostatní se divili, varovali, raději se klidili do auta a přihlíželi.

Olinka ojela dvě větve věšáků, sladkých hrušek s dlouhou stopkou, slezla s dlouhou sukní plnou věšáků, sedla do auta a zavelela k odjezdu. To si tata oddechl. Jeli, v autě všichni jako zařezaní. Na to nebyli zvyklí. Když potom kdesi přistáli, Olinka sedmdesátnice vyklopila celou historii "věšáků".

Kdysi prý jeli na Slováky a ona objevila zrovna tyto hrušky. Tehdy prý tam ještě někdo bydlel. Otevřela si dveře domu, prokráčela dovnitř a sjednávala koupi pár kilo věšáků, které zrovna krásně dozrály. Pomohli jí je natrhat, vybrala si ty nejlepší, zaplatila a odcházela. Na odchodu slyšela majitele, že ať se někdy staví a klidně si natrhá, jim není o pár hrušek. Měla asi paměť jako slon a když šlo o to, přijít k něčemu zadarmo, byla vynalézavá a pamatovala si, kdo jí co slíbil. A právě tehdy "věšáke" dozrály, na to měla nos. Naplánovala cestu kolem, našla si tu hrušku a jak jí bylo řečeno, natrhala si. To už ji nikdo nezastavil, dům byl prázdný.

"No co ste jak ovaření? Řekli mně, že si mám přijet natrhat a o korunách nemlovili. Tak sem si natrhala. Nésó dobrý?"

Byly prý dobrý. Pár jich dovezl tata s Jarkem domů. Měly punc vyjímečnosti a originality jejích získání. Dodnes jsem na tu historku nezapomněla. Je hezká, ne? Takové Olinky možná někde ještě jsou, ale dnes - kdoví jak by to dopadlo. Někdo ze sousedů by ji třeba práskl, viděli prý se hýbat záclony. Ona ale byla preventivně rychlá. Měla to dovolené, tak jaképak štráchy. No ne? Tehdy...

Kitty

Hospoda U zabité mouchy!

7. července 2011 v 16:12 | Kitty |  Vykutálenosti
Už můžu vzpomínat. No aspoň to zkusím. Je to zážitek z doby pohody, radosti a štěstí...



Já idu za gribámi!

7. července 2011 v 15:30 | Kitty |  Vykutálenosti
Pořád mě dnes drží "psavá". Zrovna jsem došla ze slézů...

U sběru jejich květů je to podobné jako s divizničkami. Jenže květy se zase jinak sbírají. Musí se mezi mohutné listy mohutných rostlin vložit ruka tam, kde je vidět krásný velký fialový květ. Fialová barva ale často skryje sosající včelku. A protože se při ulomení květu musí i zabrat, neštěstí je hotové. Stisknu neviditelnou pro mě včelku a dostanu včeličku. Ani toto není časté, ony se dekují samy a nebo mám štěstí, že je uvidím včas.

Po každém sbírání rostliny odměním zalitím. V době jen slabounkých přeháněk se pod rozměrné listy nic nedostane. Když zaliju, tak dostanu. Můžu pak sbírat květy i třikrát denně. Co můžu. Musím! Kdybych přestala sbírat, opylené květy začnou tvořit semeno. Rostlina si řekne, že pro zachování rodu má vystaráno a nechá tvoření květů. Jenže já vím, že to tak je a chamtivě ji obírám o možnost přežití. Navíc ještě sluníčko podnítí i nerozhodné kvítky, díky sluníčku rozjuchané včeličky se činí a otevřou i ty květy, kterým se už dnes otevřít nechce. A tak pěstitelka lítá jak hadr na holi. Ráno divizny všechny najednou, když se zadaří. Když se nezadaří, tak nadvakrát. Ale slézy, ty mi dávají. Zatím kvete plně jedna nízká rostlinka, asi jiný druh přinesli ptáci. Mohutní třímetroví obři teprve sem tam utrousí nějaký kvítek, aby se mi nezkrátily žíly. Těch obrů je dvacet dva. Tušíte, co mě čeká?
Navíc musím osečkovat dýně. Když bylo pole prázdné, nasadila jsem na čtyři krát čtyři metry 2 Goliáše obří dýně, 3 dýně olejky se semeny bez slupky, 1 špagetovou dýni, 1 cuketu a 1 patizon. Zpočátku se tam čepouraly v moři hnědé hlíny. O něco později už jsem znervózněla - skoro zaplnily povrch, už jsem selektovala. Nechala jsem tolik nasazených plodů, abych ukočírovala zalízání šlahounů mezi červenou řepu z jedné strany a dvě řady slézů z druhé strany. Dnes jsem už kradla první květy slézů tím způsobem, že jsem je otrhala z řady u trávníku a z druhé řady jsem rozehnula první obranou řadu a asi deset květů jsem taky ještě získala z trávníku.

Ale už jsem uviděla první konce dýňových šlahounů drát se mezi slézy k trávníku. Tomu se rychle musí udělat konec. Možná ještě dnes tam musím naklusat a zase utnout konce vlezných šlahounů až na první plody. Ale zase tak, aby zbylo dost listů na výživu plodů! Je to celá věda a nesmí se příliš dlouho váhat. Pouze z pudu sebezáchovy! Protože nějak se k druhé řadě slézů dostat musím ze strany dýní. Plně rozkvetlé slézy neoberu z trávníku. To ani náhodou! Budu se tam snažit nějak dostat chodáky (kachle, po kterých budu kolem rostlin chodit). Jinak pole udupu jako stádo slonů.

Chovám se jako podle ruské pohádky. Jsem zištná a lačná prospěchu ze sběru slézů. Dobře vím, že některé květy se otevřou samy, druhé podpořím zalitím rostliny, další rozevřou ťuknutím sosáčku včeličky. Ty nejlínější se snažím oklamat podle té pohádky. Potřetí jdu sbírat s konví za podpory posledních včelek a preventivně halekám:

"Já idu za gribámi! Já idu za gribámi!"

Ty poslední ještě nerozvité se upokojí, že nejdu za jejich květy, otevřou se a já LAP a mám je. Naděje na tvorbu semen pro přežití je pryč! Rostlina musí zítra do boje o přežití nasadit nové zálohy a já z toho mám mrzký prospěch. Taková jsem já lakota. No jo, to je život. Neuživí se rostlina, uživím se já. A aby přežila, mobilizuje. Zde jsem predátorem já. Neokoušu je jako housenka, ale ožebračím. Jenže je zalívám a mají se dobře.

Tak si tady žijeme. Dobrý, né?

Kitty

Ocas za 17

7. července 2011 v 14:39 | Kitty |  Vykutálenosti
Znáte kůžkaře a jejich hrající autíčka? Neznáte? To o dost přicházíte...

Já si z komunikace s kůžkaři už pomalu dělám sport. Abych uspěla, pobavila se a jako licitátorka vzrostla v očích mého nejmilovanějšího. Dost se mi to daří. Posuďte z příhody, která je nová, ještě teplá.

Jako závíslák na kůžkařích jsem před třemi minutami zaslechla povědomou ryčnou dechovku. Zvedám hlavu, křeslo letí dozadu Betty neBetty a už se točím na domácího:

"Slyšíš to co já?"

Já slyším jako rys, on kývne a já už pádím do kotelny, kde schraňujeme čtyři "lupínky", krásně usušené kůže, pořádně zbavené tuku a předpisově ořezané, voňavé. To je sice zrovna situace, kdy si mě obvykle vychutnává nějakou ptákovinou, ale riskuju to. Mezi skokem ze tří schodů slyším:
"Ale podívej se, kterej to je!"

No jasně. Některý se snaží prásknout cenu, ale patnáct kaček za kůži už je mi málo. Hrábnu po ocáscích, kůže letí do podpaží a už odlétám k vratům, odemykám, zakopnu o Betty a vybíhám na silnici před domem. Kůžkař vypadá jako ten, co mi dá. Držím kůžičky za ocásky a komíhám čtyřmi objekty vzájemného obchodu. Auto otáčí, já mu popocházím vstříc. On to otočí a jede zrovna ke mně. Zastavím se a pohupuju se v rytmu hlasité písničky. No co, takovou mám ráda a nakonec, nikdo to nevidí. Dojede ke mně. Neznámá tvář - ouha! Ten mi nedá! Přes ryčnou hudbu se snažím zeptat, za kolik dává. Gesto a neholený tlusťoušek leze ven. Za vozem na moji otázku, za kolik to seká, suverénně odpoví, že za patnáct a už už otevírá zadek auta. A to je ten pravý obrok pro hřebce! Jakoby bujného oře bodl do slabin.

Aby mě dobře viděl, donutím ho se pootočit. A strategicky zaváhám, protočím oči a jakoby váhám. Potom "z oka do oka" vypálím:

"A za sedumnáct byste nedal?"

Chystám se jakoby nadechnout k boji za svoje korunky, on sjede pohledem na kožky. To se mi hodí. Licituju:

"Vidíte, jak lupínky. Pěkně usušený, bez tuku, ořezané..." Koketní pohled do očí a ačkoliv vypadám zatím stejně jako předevčírem při focení na SKYPE, sáhne po kůžích. Třepu mu s nimi před očima, opakuju:

"Jako lupínek... když dáte, budu vám taky prodávat! Když dáte, tak vám je prodám.."

Jako bychom licitovali o ceně vlněného orientálního kelimu!
Tahá mi jeden ocásek od druhého, kůžičky pěkně visí. Každou rychle skoukne, v prstech zváží, nakonec vzhlédne a:

"Že ste to vy! Tak za sedumnáct!"

Rajská hudba. Otevře druhé dveře, nabírá mince a podává mi za čtyři kůže sedumdesát korun. Já jsem matematický dokonalý zmatkář, snažím se lopotivě počítat, jestli je to dost. 4 x 10 = 40 a 4 x 7 (točím očima a v duchu počítám) = 28. 68. Mělo by to být dost! On váhá, jestli se nespletl, dokonce koktá cosi:

"Je to málo? Není to málo, musím ještě doplatit?
"

Ještě pořád jsem lakota jedna městská. Na rty se mi dere, že jo. On se ale vzpamatuje. Dá se do chodu předem do auta a slyším, že je to dobře. A teď zase já jak na orientálním trhu na něho přes hudbu halekám, že je to víc. Okatě nejistě na něj kouknu a hlásím, že dvě kačky přeplatil. Ale už je mám v hrsti a tak házím:

"To je jako bonus, ne? Za to, že si vás dám do databáze..."

Kývne, mrkne a už se hrabe do vozu. Asi si v duchu myslí:

"S touto babou nic nepořídím, tak ať nežeru...!

Nastoupí a odjíždí. Pádím co to dá domů. Hledám svého bytného, volám. Když vidím jeho netečné oči (to on dělá schválně, aby už předem otupil spád mého prsení), halekám:

"Hádej, za kolik mi dal! No?"

"Za patnáct, to nebyla ta paní."

"No koukej, za sedumnáct a ještě jsem vyfňákala dvě kačky jako bonus. A to vypadám stejně jako při focení na SKYPE!!!!"

V jeho očích postřehnu nanoobjem radosti. Přece jen je to dědináč, v jádře shánčlivý a hrabivý hospodář z dávnověku. Pak už zase nasadí tu masku netečnosti. Hrané - jasně!

"Nó, dvě kačky ti dal!"

Né aby ocenil, že jsem od jinýho chlapa dostala za čtyři kůžičky po sedumnácti kačkách. Ne, to to opticky sníží na ty dva kačáky! Neruda jeden. Ale ví, že mám radost. A protože mě má rád, má taky radost. Chlap má asi taky radost. Řekne si:

"No co, teď jsem přihodil. Však já jinde prodám nějakým babkám nebo nekomunikativním dědkům za dvanáct a mám to doma!"

Tak na ptáčka chlapa zarostlýho pupkatýho. To mám radost! Chápete to? Jak na perským trhu a v reálu.

Kitty
-------------------------------------------------
P. S.: Po chvilce se mi to rozleží. Musím tržbu napsat do poznámkového sešitu! Očima hledám, kam jsem obolos dala. Nikde nic. Zvedám se a kačáky vidím na stole. Ještě znovu se chlubím:

"No, po kolika to panička prodala? No? Po sedumnácti a ještě dvě kačky bonus!"

Škarohlíd jeden škarohlídskej! Podívá se na mne a odbrkne:

"Jakej bonus? Kolik ti dal? Sedumdesát děleno čtyřma - no, za kolik ti to sekl?"

Zaváhám, chce to zase počítat!

"Nó, za sedumnáct pade. Nebo né?"

Neruda jeden nerudnej! Nevím proč se cítím ponížená. Nebo mi přiznal vítězství?

Vítězná a přece jen nakonec spokojená Kitty


Akce Trojský kůň!

7. července 2011 v 12:14 | Kitty |  Vykutálenosti
Dneska mi to píše! "Psavá" jako vyšitá. Ani odběhnutí pro obídek pro jedlíka ji nepřerušilo. Přinesla jsem mu "bramborové knedlíky se škvarkama". Dobrý, ale nezdravý. Jak já bych si to taky dala! Pitomá dieta...

Články přibývají jako po másle. A mají tu pořádnou šťávu. Mě neskutečně baví je psát. A dnes jsem vymyslela Trojskýho koně. V této minutě je už po akci. Podařila se, stejně jako kdysi ve Spartě.

Páníček sedí u stolu docela v pohodě, Bettynku nedovoleně na klíně. On ji sice začal učit, aby mu neskákala na klín, ale zrovna "pousnul" a Betta toho využila. Měla jsem napsané už čtyři články, zpětně si je čtu pro sebe, chechtám se. Asi ty otřesy mozku měly vliv na nápad, jak přimět nejnerudnějšího k mému psaní, aby si je taky vyslechl. Poodsunula jsem se na křesle a jakoby náhodou jsem drcla do spáče. Vidím rychlé probuzení. Začínám se hlaholivě smát s nadšenými poznámkami k textu. Po chviličce zase jakoby náhodou nabízím tomu za mnou, že mu ty dnešní články přečtu. Když tohle zaznamená (že bych mu mohla číst mé články na blogu), obvykle mizí v nedohlednu. Dnes rychle začnu číst. Asi ho to zaujalo, slyší mé potěšené chechtání během čtení.

On zůstal! Dokonce snad potěšeně poslouchal! To ale není jisté. Možná mu v útěku bránila Betty, teď bezstarostně rozložená za kopytama jeho křesla. Kdyby rychle popojel a mínil uniknout, rozezněla by se siréna jejího preventivního jekotu: že jako by na ni mohl najet. Z takové akce jsme okamžitě oba oblití potem hrůzy, co se to zase stalo! Kolik chlupů zůstane zase na zemi a jak a kde se chudáka miláčka bolestně dotkla kovová kopyta nelítostného křesla!


Dnes jsem asi přišla na to, jak mu předvést moje literární a mozkové výlevy. To je veliký úspěch! Konečně si snad pomocí této metody znovuvypěstuju domácího posluchače, možná někdy v dalekém budoucnu i domácího čtenáře.

To bych ráda. I když - zakázal si v mých článcích i ho jen jmenovat. Ale vidíte zde někde jeho jméno? Co mi to dalo námahy, abych z textu vymazala čtyřikrát napsané jeho jméno! No oddechla jsem si - nikde je nevidím. Bájo!

Kitty


Komárek

7. července 2011 v 11:47 | Kitty |  Vykutálenosti
Vracím se s obědníkem (dnes bramborové knedlíky se škvarkama) a vidím kolem drandit "komárka"...

S malým písmenem. Není to chyba: není to jméno člověka. Je to takový vysoký postřikovač či co. Zemědělský pojízdný mechanismus, čtyřkolý vysokánský něco. Štíhlá vysoká kola výšky člověka, miniaturní kabinka a tělo mechanismu vysoko nad silnicí. Bóže, něco takového popisovat je makačka na bednu. Asi něco jako je popisovat racionálně, co je to "vyfňákat". Jézédák hodí okem a vybafne pojmenování, kterému se na dědině rozumí.

Ono to jezdí v lánech obilí i vysoké řepky. Už při setí v lánu zemědělci nechávají nezasetých pár řádků právě pro tohoto komárka. Dnes ho vidím s tou vysokou prcinkou a podvědomě mě to nutí nakukovat mu pod ty jeho vysoké sukničky. To jsem, co? Není to úchylka? Jenže - to je tak směšný harapáček! I teď se potěšeně usmívám, jen si na to vzpomenu.

Jo, to je dědinský folklór. O tohle bych přišla, kdybych coby už rentiérka dřepěla zapškle a omrzeně v městským bytě. To by byla škoda, nemyslíte? Já ale míním, že hlavně škoda pro mě.

Jsem šťastná dědinská náplava, když zde kolem mě zrovna vidím štrachat se komárka. To je pohled! Zdravím jeho určitě dobrého a pohodového řidiče. Pepíno jistě odhadne nebo ví, kdo to je. Mě stačí, že je a že tudy občas prodrandí. S těmi sukničkami prokladě vysoko!

Kitty






Do kolika?

7. července 2011 v 10:32 | Kitty |  Vykutálenosti
Satelit už zase funguje, ČT 24 už zase hodiny běží...

Včera jsme dojeli z výletu na můj okuk Pepínovou přízní: zdravím Alenku a Pavla! Pepíno celou cestu řídil, pak okukoval krásně zrekonstruovaný dům, dobře se napapkal a znovu uřídil cestu zpátky. Vypadalo to, že svěží znovu v kalupu popravil zvířectvo farmy, nasekl trávu na zítra a... a... a... Já jsem ráno před odjezdem jen rychle oběhla divizničky, v Pejřimově pokrafala s Alenkou, spucla nabídnutý vepřový řízek (s mnou oňuchňaným trojobalem) s dobrými bramborami, doma pak rychle dokončila plněné papriky s rýží, dodala strávníkovi na stůl a... nečekejte nějakou aktivitu. Byla jsem docela totálně vyšťavená! Už jsem jen stačila oběhnout komentáře a napsat snad jen nové články a základní mejlové pozdravy mým srdečním kamarádkám a normálně jsem sebou práskla na letiště. Zaujala jsem nedávno popisovanou spací (vidíte dobře: ne "psací", jak je mým večerním blogovým zvykem) polohu a zabírala. V obýváku slyším už zase škrundání ČT 24. I když se zařekl "svatým slovem", že se na televizi dívat nebude!

Ráno po probuzení před šestou slyším natahování kukaček. Typické - to zase včera zasekl časovou sekeru při "sledování", to jest odespání si pár hodin před škrundající ČT 24. Pak se "dodíval" a skočil potichu do betle. Jak usnu, nic mě neprobere. Ale - zapomněl natáhnout hodiny. Ráno ho to prozradilo! A to pořád uštěpačně usykává, jak do třech hodin píšu na blogu!

Tak tedy - ráno po probuzení a po snídani se tiše zeptám:

"Do kolika?"

"Co do kolika?"

"No, do kolika hodin ses díval na telku?"

Vidím bliknutí drobného úleku, ale taky snahu v mžiku vymyslet nějakou výmluvu, líp nějakou šťavnatou ptákovinku. A tak zazní ublížené tíknutí:

"Do půl třetí..."

A mám ho, ptákovinotvůrce. Dospal tak do půl dvanácté při nějakých detektivkách, což už uznávám. Když to má nějaký kultivovaný (i třeba nemravný - což by se mělo vylučovat ) obsah, ať se baví. Někdy to s ním dokoukám i já. Tak on u toho vydržel tak do té půl dvanácté v noci a abych neměla pindy, zdekoval se v tichosti do betle. Jenže mě to bude věšet na nos! Vidíte ho, ptáka jednoho. Ale já to znám. Slyšela jsem ty kukny!

Kitty



Chlííííst!

7. července 2011 v 10:10 | Kitty |  Vykutálenosti
Pokračuju v tématu o mém životě na farmě...

Jak tak v kvapu a kalupu obírám diviznové kvítky, uslyším typický a už známý zvuk z vedlejší zahrady:

"Chlííííst!!!"

Stočím tam jen tak napůl oko a vidím pár malých kačenek a hejno velkých v blátivém okolí vaničky s vodou na cajdání. No jasně, kačeny jsou plné vody a tak ji taky musí v přetlaku vyhodit. To je on, ten zvuk v blízkosti. Když se to stane člověku, který to navíc nestihne, je to tragédie v textilu. Zde je to jenom příroda. Tak to je, když to funguje.

Pokračuju ve sběru a polohlasem si k tomu bručím poznání:

"No jo, kačenky. To už jste docela pěkné. To zas bude, až dorostete!"

Jasná je jedna věc. Až dorostou, musí se připravit k zmasení. A to znamená pomáhat škubat. Sousedě Martě v tom moc ráda pomáhám. Uděláme potřebnou věc, konečně se zase dostaneme k sobě a srdečně bez cizích uší pokrafáme. Mě to vyloženě baví, navíc k tomu dostávám kafíčko, které většinou před akcí nestihnu...

Krafám si potichu pod fousy:

"No jasně, holky. Už vás ostatní neštípají a tak co máte dělat pořád, ne? Sedíte si zde, už jste se nalily vodičky, naštípaly travičky a tak..."

I to patří k mému životu se živočíšky na naší farmě. Závidíte? Máte co. I když ten zvuk - nic moc!

Kitty

TŘI!!!!

7. července 2011 v 9:56 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Ráno jsem vyletěla na divizny...

Jo, je to tak! Já sova, která mentálně nezabere před devátou, vyletím denně teď v létě už v šest, protože musím rychle sesbírat kvítky divizen. Jsem přece "diviznačka"! Dnes jsem tu první část sběru ojela rychle, protože tuším, že se dostavuje "psavá".

Jako u ženské jednou měsíčně: u mně už teď jen ta psavá. Časový interval nesleduju. Na rozdíl od toho ženského z dřívějška se na tuto periodu těším. Moc těším. Dnes to vypadá, že to bude! Cítím nutkání ke psaní, už mám v hlavě dva náměty a moje prsty pracují tempem Montiho Čardáše. O tom tento článeček je.

Jak tak v milisekundovém intervalu moje prsty uchopí, utrhnou a shrnou do dlaně kvítky divizen, je předpoklad, že s nimi dlaň spolkne i některou hluchou nebo příliš zabranou včeličku. Kvítky přece tiše lupnou - ale záplava oranžového pylu je asi ohluší a obrní proti nebezpečí násilných prstů. Je jich zde při nastupujícím sluníčku něurekom a tak se stává, že některou zmáčknu a skončí mezi kvítky. Pak je důsledek dvojí. Ještě se ta "se žlutejma košíčkama" stačí vzpamatovat a uletí - nebo ucítím žahnutí a je skončeno. Dnes jsem moje milované žluté svíce ojížděla závratným tempem, abych nezapomněla nápady na blog. Proto nerada, ale hlásím - odnesly to tři. Dalších asi šest jsem jenom ťukla a odletěly, nespočet dalších včeliček jsem uviděla. Ono to zdržuje, když z padesáti kvítků na rostlině musím pět nechat stát kvůli sosalkám a pak se k nim vracet. Vidím, že se květ uvolní, už se po něm ženu a než to stihnu, tak se tam usadí brundibár a už si to slastně zuní, jakouže to potravičku schrastil. Ztráta času, jdu zpět na plnou rostlinu, pak se zase vracím...

S tím se nedá nic dělat a ani dělat nebudu. O minutu dýl - no bóže. Ale při nedostatku jiné květeny v rozkvětu je přece neokradu o potěšení. Jednou odletí... Stejně tak to bohužel bývá i se sběrem slézových květů - béééé!!!

Dnes s košíčky neodletěly jen tři včely. Ale pozor, jen z první rundy asi patnácti divizen. To mě čeká ještě druhá, pět obrovských diviznových bohyň, z toho je jedna voňavá. Ta je slitá včeličkami nejvíc, ale taky květy jsou obrovské a lupou. Včeličky mě uslyší a uletí, stejně tak i brunďové. Ti skokem přesedlají do košíku se sesbíranými kvítky a hodují fikaně neohroženě dál. Pak květy vysypu na velká síta, bruňďové i včeličky se přehoufují na síta, ustane vzrušený bzukot. Asi kdybych přiblížila hlavu dostatečně ke květům na sítě, zase bych uslyšela mlaskání. Ne kuřítek, jak jsem nedávno o tom psala, ale to brundibáří a včelí. Ať si mlaskají, než květy poschnou! Symbióza květů, opylovačů a zájmů pěstitelky funguje v praxi.

S tím dnes souvisí i další hlasité dění - ale o tom bude zase další článek. Jako u vyprávění Šaharazády...

Kitty

P. S.: Dnes to je autorská licence - žádná sosalka to neodnesla. To je kvůli napětí v článku.

Vytrhni chlup!

7. července 2011 v 8:32 | Kitty |  Vykutálenosti
Teď jen tak v rychlosti, abych nezapomněla a aby článek neztratil šťávu...

Jsem starší ženština. Nám babčám už na obličeji občas vyroste óbrchlup. Nějak to lanugo zdivočí, zesílí, ztmavne a neštěstí je hotovo. Pro případ, že si ho včas nevšimnu, mám sjednanou přátelskou výpomoc mého nejpozornějšího. Skoukne, že mi na ksichtě kdesi cosi raší, a měl by mi to prásknout, abych nebyla za primitivku. Za primitivku, co ze sebe dělá inteližentku a na ksichtě nosí plnovous!

Předevčírem jsem zde měla technika na osvěžení mého počítače. V rámci této regenerace mi nainstaloval taky webovou kamerku, abych už konečně byla taky trendy a vyhověla docela hrubému nátlaku svých kamarádek na blogu. Jaké ale bylo moje zděšení, když mě technik Petr donutil se videově vyfotit na vývěsní štít Skype! Dosedla jsem na křeslo u PC a utrpěla šok z pohledu na to, co mi Skypáč vyfotí a co by mě mělo reprezentovat pro všechny. Rozplizlý obličej s mnoha hlubokými vráskami, vyděšený pohled, nakynutá postava tam, kde ještě fotka zachytila část těla. Hrůza hrůz. V úleku jsem nezvládla brzdicí efekt a zmáčkla jsem fotítko. Bylo to tam. Lidský paskvil obličeje. Hrozivý úpadek vzhledu ženského obličeje! Zaúpěla jsem, ale už to tam bylo. Já to smazat neuměla a prý tam něco být musí, Skype to vyžaduje! S tímto vědomím jsem dál pracovala na vyzvání ke spojení s touženou blogeřinkou. (Nakonec to smazal.) To jen využil té hrůzy a spolu s Pepínem si mě užívali, parchanti jedni! Podotýkám ale, že milovaní a vážení. V předešlých momentech jsem milovala i svého mága, který mě tak vstřícně učil znovuinstalovat celý program Windows!

Zrovna o tom jsem teď psát nezačala. Kdyby článek přečetl Pepíno s touto větou o milování jiného chlapa, i když to byl i jím vážený technik, asi by si o mně "cos myslel". Možná nejen to, třeba i něco drtil mezi zuby. Ale ani o tom toto povídání není. Už jsem u toho, neztrácejte naději - někdy se přetlakem nucení k psaní ztratím.

Když tak dnes píšu komentář ke komentáři milého Kelyše, přejedu si po obličeji. Jeho komentáře taky miluju, protože mají vždycky šťávu, porci poučení a decinku vlastního náhledu na věc. Pod rukou ucítím CHLUP JAKO BRNO! A to všechno po včerejšku, kdy jsme byli na návštěvě až v Pejřimově, aby milá a zajímavá Alenka skoukla i s Pepínovým bratránkem, co za satoryji to má Pepíno v domě! Jak jsem se naštěstí mýlila. Zase - typicky - mírně odbočím, ale bude to jen na kousínek. Dokonce této odbočce nevěnuju ani odstavec, protože kdybych se o tom rozepsala, znám se. Musela jsem po celou dobu návštěvy hrdě nosit ten vráskami zpotvořený ksicht s chlupy jako Brno. Když jsem teď šla odstranit kosmetické provinění, zjistila jsem hned TŘI. Pepíno nezafungoval. Neupozornil mě na to. I před mágem i před pozornými zraky Alenky a Pavla jsem asi čepýřila tyhle chlupy a inteližentně perlila, aniž bych tušila, čím mě můj ksicht sráží do směšnosti! Ale stalo se. Až Pepína někde uvidím, ten to schytá. Proč mi to dělá?! Nebo si fakt nevšiml? Podezřívám ho, že to zase zatloukl. I když tak mě nenávidět - to snad ne!

No vidíte. Chtěla jsem napsat jen pár písmenek a je z toho skoro esej. Ještě jen jeden podotek. AŽ si udělám novou tvář, AŽ dosáhnu zase na ostříhání a nabarvení vášnivou červenou, AŽ si navleču trendy halenku s nějakou sexy šatovou zástěrou, uvidíte mě na Skype i vy, kdo už jste TAKY in! AŽ se dám do cajku, aby moje fotka v záhlaví SKYPE neodradila a nešokovala. Ksicht bude dnes, protože jestli mě takto vidí Pepíno a sousedky a sousedi a prodavači, je to jasné. Velmi často jsem vyfňákala podpultové zbožíčko třeba po zavírací době a dnes už se mi to nedaří! Fakt, nedaří. Teď už je mi to přehledně jasné - mohly za to nevábné stařecké chlupy na zjevně neudržovaném ksichtě.

Počkejte, jak se všechno změní, až na vás na SKYPE a třeba i mých vložených fotkách v článku vykoukne moje renovovaná tvář! To sednete na pr.. - čo to zasa trepem, brebentilka neukázněná! Třeba vypluje i zbožíčko podpultové - najednou! A já už budu vědět... ne zapšklá ženská, zanedbaná na první pohled, ale sexy babča schrastí kýžený tovar, na který jí bránil dosáhnout chlup na tváři. Tak to určitě bude! Ale ten Pepíno hned jak přijde, ten to schytá!

Přitom stačilo, abych se já sama kriticky zadívala na tvář, která na mě denně hledí ze zrcadla. Jenže i to zrcadlo je už "ne-in", protože má odpouchliny na ploše. Už to mám napsané na pamatováku - "koupit 2 toaletní zrcadla". Už mám přidělaná dvě světýlka a vlastně: to je ono! Víc - co to kecám - POPRVÉ osvěcují tvář, která kouká do zrcadla. Předtím tam žádné světýlko nesvítilo! To bude ono. Ještě že jsem tam to světýlko nechala přidělat!!!

Kitty



Už podruhé jsem zlodějkou

5. července 2011 v 23:07 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes jsem zde měla technika na předělání a zefektivnění PC...

Kdo mě znáte nebo čtete stále moje články víte, jak jsem tuhle inovaci nesla. Šok na šok. Musím ale říct, že on byl empatický, postupoval skutečně pomalu a krok za krokem. To mi vysloveně vyhovovalo. Jen drobně odbočím.

Někde jsem pochytila, (možná v Bibli), že někdo hladověl a člověk (asi teda Bůh), který mu chtěl pomoci, mu nedal rybu, aby hned uspokojil hlad, ale naučil ho chytat ryby. Stejně tak to udělal můj "mág". Neodbyl to znovuinstalací mého Windowsu, ale donutil mě si všechno, co dělal, zapisovat. Za jeho dozoru jsem si to zapisovala, všechno vypisovala jak pro bl*ou, abych to pak mohla (při potížích nebo poruše) znovu přeinstalovat! Chachááááá, to bych ho mohla zrovna znova volat. Asi. Rozhodně odvahu bych jako měla, zápis snad přesný, dozorovaný Pepínem, mám udělaný. Ale kdo mě znáte víte své!

Víc nebudu vypisovat. Koho bude zajímat, co a jak jsme dělali, může se zeptat. Tohle je rubrika "Vykutálenosti" a práskám na sebe, že jsem znovu byla zlodějkou! Už jednou jsem o tom psala - 19. srpna 2010. Ale teď to bylo v rychlosti a já jsem si skoro ani neuvědomila, že bych měla o použití fotky poprosit. K věci.

Technik už dostal zaplaceno, už se rozloučil a vyšel k svému autu, když mě napadla potíž, kterou jsem měla včera. Chtěla jsem sestře poslat Kuleváloše, měla jsem ho v Oblíbených. Napsala jsem text a chtěla do přílohy dát fotku, která se mi objevila, když jsem klikla na Oblíbené s tímto názvem. Do té přílohy jsem dala link té fotky, ono se tam něco objevilo. Dokončila jsem mejl a odeslala. Začalo mi to ukazovat Ukládání e-mailu, hodně dlouho, a pak jakási hláška, že něco (asi že to není správně). Zkrátím to, mejl jsem nakonec odeslala jen se slovní adresou z vyhledávače. Sestra si na to klikla a měla zábavu -to vím nabeton, bodejť ne.

Já jsem teď technika znova přitáhla k PC, nastartovala ho a načetla obrázek. Ten se lekl, jen hekl! Vysvětlila jsem, co se včera nepodařilo. I mě napadla možná příčina. On to hned pochopil a začal diktovat, jak tu lechtivou fotku poslat v mejlové příloze. Klik, klik, klik a byla tam. Jen jsem poslala pár slovíček a podpis a bylo to!

A teď jsme u jádra věci. Já jsem to fotku pro sestru normálně ukradla! Sice vím, že bych se měla dovolit, a mít víc času, tak jsem to slušně udělala. Ten čas jsem neměla, technik Petr už měl prakticky být na cestě domů. On mě na to upozornil, ale znáte to, muselo to být HNED!

Tak jsem se zase stala kradařkou! Píšu tento článek jako omluvu mojí známé blogerce NewOld - Renátce. Už teď a tady kajícně prohlašuju, že jí napíšu zprávu a požádám o prominutí a o dovolení. Že jsem v radosti, že to budu umět, sáhla nedovoleně po fotce z jejího článku. To zavinila atraktivnost fotky a příležitost. A taky zkušený odborník-technik PC Petr, ke kterému jsem vzhlížela a vzhlížím jako k šamanovi, když už ne k bohovi. Pochopíte to? To učení mi dnes šlo jako po másle. To je u mě co říct.

Nechci kradařkou zůstat. S Renátkou se domluvím, je moje oblíbená. Jak to dopadlo, o tom vás budu informovat v "PS"ce za článkem dodatečně. Snad bude chápavá a vstřícná.

Kitty



Bolí vás rameno? Nemůžete usnout?

4. července 2011 v 17:51 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Spíte na boku? A bolí vás rameno? Nemůžete usnout? Něco mi napadlo...

Potíže s rameny jsou čím dál častější. My starší už nejsme tak trénovaní, nemáme tak silné svaly. Připomenula jsem si jednu radu zkušené rehabky. Nějak na to tehdy přišla řeč a ona vysvětlovala druhé paní s touto potíží. Včera jsem nemohla pár minut usnout a už běžně jsem si nastavila polohu, ve které usnu za minutu. Mohli byste to taky zkusit.



Začnu trochu zdaleka. Pokud spíme my starší třeba na pravém boku, horní ruku skrčíme a necháme klesnout před tělo, někdy si lehneme i na hřbet její ruky. A tím se stane, že vazy ramene bez podpory svalů třeba hodiny drží tíži povolené ruky. Tím prý se oplošťuje vazivový obal kloubu ramene a mění se léty jeho prokrvení i tvar. Po letech kloubní obal popraská, i chrupavka kloubu, dochází k zánětům a pak k výrůstkům v kloubu. Je prý ale možné tomu cíleně a uvědoměle předejít. A už jsem u toho.

Pokud tedy ležíte na tom pravém boku, budete upravovat polohu horní, levé ruky. Ono nejde jen o přetažení vazů. Jde taky o to, že ruce před tělem omezují rozvíjení hrudníku, plíce nemají dost kyslíku a proto taky nemůžete usnout.


Když se chystáte ke spaní a už ležíte na tom pravém boku, zkuste si přesunout rameno horní ruky co nejvíc za tělo. Nejlíp je trošku pozvedněte a pak zatáhněte dozadu. Loket skrčené ruky pak co nejvíce přesuňte za hrudník. Možná zpočátku budete ztrácet rovnováhu, ale pomalu ji vyvažte. Dlaň té packy si opřete o bok. Nakonec dokonale uvolněte celou horní ruku. Povolte ji tak, že bude ležet bez vlády a rozevírat vám hrudník. Pořádně se nadechněte a těšte se, že za chvilku zaberete. Tělo bude mít osvobozené dýchání a v klidu se dá do usínání. V duchu sledujte, jak se vám pěkně hluboce dýchá. A chvíli myslete skutečně JEN na to, jak vám ta ruka visí dozadu, jak vám to hezky dýchá, myšlenky se rozejdou... Ráno budete udivení, jak jste odpočinutí, jak jste skutečně hned usnuli, že vás to rameno bolí fakticky míň. Jak se vám krásně usínalo a spinkalo. To vám moc přeju.

A začněte s tím hned. V jakémkoli věku, ať si na tuhle polohu navyknete a máte z toho prospěch do budoucna. Není nad normální usínání, kvalitní spaní a hlavně - tělo podpírá celou těžkou ruku, i vazy a klouby vám poděkují. Dejte na odbornici, zrovna tato rehabka mě postavila na nohy, když jsem prošla drahými procedurami, které nic nenašly. Až přišla ona, jemně s rukou udělala určitý pohyb, zařvala jsem bolestí a už to měla. Rotátor - potvora věc. To si vpředu v autě nemůžete vzít kabelku ze zadního sedadla, jak to strašně bolí. Ona na to přišla. Naučila mě cviky, rozcvičila jsem to a je dobře. I tahle dnešní rada pro vás mi pomáhá k rychlému usnutí. Zrovna včera, když jsem šla spát po půlnoci...

Žádná bolest, dobré usínání a klidný spánek - přání nás všech seniorů. A nejen nás. Tak zkuste a ať to pomáhá i vám. To vám přeje Kitty.


Čtyři moje seriály

3. července 2011 v 22:40 | Kitty |  Život mého blogu
Váhala jsem, jestli téma týdne využiju a jak. Přece jen jsem uznala, že k seriálování mám co říct, aspoň myslím...

Mám svoje srdeční seriály. Opravdu mám. Jimi a s nimi doslova žiju. Nehledejte v mém vyznání ale žádné běžné televizní seriály, ba ani rozhlasové pořady. Ani drby na dědině nejsou to, o čem zde chci psát.

V nadpisu článku jsem napsala číslovku "tři". Jako že jsou tři seriály, ke kterým se hlásím. Jaká číslovka v nadpisu to bude nakonec poznáte na konci článku. Tak k věci.

Prvním z nich je téma psaní vlastních článků na blog. Kdo je sledujete víte o vývoji mého blogu. Dlouho, dlouho, do nedávné doby, jsem psala a psala o různých tématech. V mých článcích byla JEN písmena. Nedávno se objevily první vkládané FOTOGRAFIE z cvrkotu na naší farmě. Ale co mne takové technické novinky stály nadějí, nervů a nepochopení základů práce s blogem! Dnes už je to brnkačka. I když - co toho ještě neznám! Tuším, že tento seriál bude nekonečný.

Druhým tématem je sledování článků mých blogových přátel a občas i objev nových výživných blogů. To známe všichni. To je ten pravý denní zápas o udržení se na hladince. Abych si přečetla, co je nového. Abych stačila přečíst všechny komentáře u svých článků! A abych měla tolik dobré nálady a energie, abych stačila nejen počíst komentáře, ale napadlo mě dostatek vtipných reakcí!! Protože - jak já se mnohdy krááásně bavím u bezprostředních reakcí na ta tvrzení v článcích. To ani nemluvím o humoru, třeba i mnohdy nechtěném!!!

Třetí srdeční oblastí je neustálý trpělivý boj se svým mužským "druhým já" o vzbuzení zájmu o moje články na blogu. Už začínám chápat, že můj chlap se nechce stávat středem pozornosti a obětí práskání našeho života a práce a jeho poťouchlostí na blog. Pozoruju u něho stále větší nechuť nejen k focení jeho osoby - téměř každý takový pokus končí rozmazanou šmouhou nebo jen jeho rukou nebo nohou, jak unikal z obrazu. Teď mi dokonce rozhodně zakázal, aby se jeho jméno někde v mých článcích i jen mihlo! Proto teď píšu tento článek. Není zde jmenovaný, ale je tam. Protože je vtipný i pracovitý, nenápadný i sršící nápady. A jeho ptákoviny, kterými mě vždycky dostane, to je třetí seriál mého života. V mnoha mých článcích ze dřívějška se o tom můžete dočíst. Škoda, že teď tohle snadné blahé období končí. Však já na to najdu nějakou obezličku, aby humor a akčnost jeho života z mého blogu nezmizela. Snad nedojde k tomu, že od něho dostanu na budku. Ty jeho kovářské ruce - bylo by o jednu blogařku míň. Možná by se to dalo i pochopit. My ženský to ale vidíme jinak

Přece jen se znám - následuje čtvrtý seriál. To je to "TO". On prostě od pradávna nechce s TÍM (myslí tím internet) nic mít! Podle jeho dávného prohlášení: nebude TO číst, nebude na TO psát, nebude ani poslouchat, když se snažím mu svoje články přečíst. Dokonce prý se ani nebude dívat na Novinky.cz, kde je řada událostí, které zachytila média.

Pravda je taková, že:

- moje články opravdu nikdy sám nečetl (pokud vím)

- s psaním už to není tak absolutní: když jsem byla v nemocnici s totálkou kolena, napsal mi asi tři mejly. Prvním byl
pokus; u druhého mejlu napsal celý text do řádku adresy a mě se to pak hodný čas objevovalo v našeptávači a nemohla
jsem to odtud vystrnadit; třetím mejlem mě třemi slovy už správně zval domů. Opravdu toho moc nenapsal , to je
pravda

- s posloucháním mých veleúspěšných článků, u kterých mám pocit, že jsou obzvlášť povedené, je to zase jako s tím
fotografováním jeho osoby. Jak začnu číst "můj supervtipný" článek, je reakce stejná. Splavně mizí mezi dveřmi a za
moment už slyším klapnutí dveří na dvůr. Zrovna musí promptně ke králíkům, slepičkám, na trávu...

- ovšem v nenahlížení na Novinky.cz už tak ortodoxní není. Kolikrát nečekaně vrazím do obýváku a zastihnu ho, jak zírá na
monitor. To už se s tím nedá nic dělat: když je přistižen, nereaguje a studuje zprávy dál. Když teď čerstvě odmítá
pouštět televizi, nemá jinou příležitost "mít prst na tepu doby". Postěžovala jsem si totiž, že kvůli stále puštěné ČT24 za
zády se nemůžu soustředit na psaní článků na "blok", jak říká on.

To jsou v krátkosti a neúplnosti moje denodenní seriály. Já žiju blogem. A moje milé maskulínum "druhé já" zkrátka blogem žít odmítá. Je to chlap. Můj chlap. A tak ho nechávám jít "odpočívat", jak mu doporučila známá doktorka. Za vteřinku chrupe a je klid. Kdyby si často a rád nechal přečíst pasáže z blogu, byl by veselejší. No teda - články o něm bych mu už nepředčítala. Když TO odmítá...

Kitty
P. S.: Safra, nějak nemůžu zvládnout odstavcování. Jak s tím pořád bojuju, je to čím dál horší. Tak to tak raději nechám
a raději se omluvím

Kustovnice a biostrava

2. července 2011 v 23:36 | Kitty |  Vykutálenosti
Den se pomalu chýlí k čtyřiadvacáté hodině a já se uslzená chystám jít spát. Už fakt nemůžu...

Nelekejte se, nic se nestalo. Jen jsem objevila, že přibyl jeden komentář k loňskému listopadovému článku "Kustovnice, slzovka obecná, tofu". Už fakt nevím, o čem to bylo a tak zkusmo kliknu na název. Schválně, zkuste si to taky a ručím vám za to, že budete po přečtení taky uslzení. Ale smíchem, s poťouchlým pousmáním.

Jak jsou ti chlapi neflexibilní! V tehdejším článku popisuju, jak jsem se poučila o stravě podle typů a jak na to zareagoval můj nejmlsnější. No schválně, objevte znovu zdroj zdravé výživy podle čínských výživářů. Nedávno jsem hledala recepty na vegetariánskou stravu a tu máš čerte kropáč - takový poklad ve vlastních článcích.

Jo, není jednoduché mít v jedné osobě dva různé typy. To je potom problém oba zdravě nasytit a neudělat chybu! Ještě že tu zkušenou čínskou výživářku máme.

Kitty

Kuřítka mlaskají!!!

2. července 2011 v 15:53 | Kitty |  Vykutálenosti
Ještě v docela čerstvém šoku píšu tento článek...

Zachtělo se mi papu "slepice na paprice". Už jsme ji dlouho neměli a Pepíno mi avizoval jednu neperspektivní slepici, co už nenese. Jenže ji tri dny naháňal a nic. On je totiž náš kohoutek důvtipný. Tato stařešinka chodila z kurníku poslední a vládce dvora čekal tak dlouho, dokud se nevyloudala a i pak ji doprovodil do výběhu (přes dva dvory). Když jsem včera fňákala o masíčko, tak ho Pepíno dnes prekabátil - slepičku později zastihl se povalovat v hnízdě a odchytil ji tam. A už jsem ji oškubanou měla na stole.

To ještě není jádro článku. To se budete divit!

Dočistila jsem ji, opálila, otevřela, rozřezala. Měla pár malých vajíček, která jsem dala na mističku nahoru do linky. Pařátky vedle na tácku. A odešla k počítači, nahlídnout, co přibylo - to tak dělám víckrát denně. Za chvíli na rohožce nějaké divné zvuky - zastihla jsem tam Betty s pařátkem v tlamce. Upamatovala jsem se, že mám dole nedokončenou přípravu slepičky k vaření. Sešla jsem zpět do kuchyně, sebrala Bettce pařátek:

"Ty jedna hyenice, to se nedělá!"

Jenže jsem zjistila, že nejen pařátek, ale i kuličky malých vajíček doznaly újmy. Betty asi vyskočila nahoru na linku a asi je testovala: dvě z nich byla "nazobnutá" - žloutek rozteklý po misce. Odebrala jsem celé žloutky a zbytek vylila na plastové prkýnko. Jak tak byla na dvoře Betty (znova dostala svůj uloupený pařátek a obráběla ho) a kvočna s kuřítky, nabídla jsem roztečené žloutky k sežrání. Betty dělala NEÉ a tak jsem plast přistrčila na kameny kvočně s doprovodem jejích nadějí. A teď to přijde, dávejte pozor. Něco takového jste nabeton neviděli!

Celá grupa se přihnala k plastu. Moc naděje jsem si nedělala, začali zobat kousíčky. Když tam zbyly jen kalužinky žloutků, kvočna zobla a mínila toho nechat. Ne tak dorost. Oprsklá kuřítka začala zobat a ťapkat v tom. Jedno zabralo. Zanořilo zobáček do kalužky a jelo s ním dopředu. Ono NASÁVALO ŽLOUTEK! Za zobáčkem zůstávala rýha ve žloutku. A to ještě nebylo všechno, nekecám! Ono totiž začalo při nasávání MLASKAT! Fakt, bylo to slyšet! Ostatní kuřítka se rozpačitě přidala, pak i další si začala mlaskat na žloutku! Dovedete si představit deset maličkých kuřítek, která mlaskají tekutinu? Asi ne. Je pravda, když dám někdy vyzobat slepicím misku se zbytky polívky, vyčistí ji dočista dosucha. Nějak musí vysát tu tekutinu! Dnes jsem byla pozorným a zvídavým svědkem - kuřítka umí mlaskat tekutinu! Připadala jsem si jako v pořadu Zázraky přírody! To by národ koukal, kdyby se v pořadu něco takového objevilo!

Těžko k uvěření pro vesnickou náplavu. Pozorní farmáři to asi ví. Možná. Víte to i vy? A věříte tomu?

Kitty

Češtinové lázně

1. července 2011 v 22:51 | Kitty |  Život mého blogu
Dnes jsem si uvědomila, jak si díky vám užívám...

Ano, je to tak a jsem velmi šťastná, že mi toho dopřáváte přímo bohatě. Jde o krásnou, bohatou a milou, správnou a vynalézavou ČEŠTINU. Velmi ráda říkám, že mám moře přátel, kteří myslí, mluví a píší hezky česky.

Nevím, nakolik si uvědomujete, jak si navzájem dokazujeme, že čeština je velmi bohatý jazyk. Právě zde na našem blogu ve skupině přátel, kteří si rozumí bez vysvětlování. Už se dost navzájem známe a troufnu si říci, že jsme se našli i kvůli krásné řeči. Každý z nás někdy klikl na "blogísek" a pak zalitoval, že se ušpinil od tragických chyb a plytkosti obsahu článku, na který jsme byli nalákání dovedným komentářem.

Dobře, někdy zaujme i grafická či fotografická či obrazová stránka článku. Za sebe si vyloženě lebedím při čtení článků vás, mých blogových bratrů a sestřiček. Někdy použijeme i méně obvyklá slova, ale to je obohacením. Tak to cítím já. Při psaní svých článků vyloženě cítím, jak vyhledávám i méně používaná slova pro vyjádření pocitů. A taky - jak mě to těší a baví. Vím docela jistě, že si rozumíme. Vždyť kde si osvěžit češtinový cit než zde, kde jsme si vzájemně známými literáty. Často zde píšeme o neobyčejných, krásných nebo žalostných zážitcích a přitom jsou někdy obyčejná slova slabá.

Dnes o tom píšu, protože v běhu času si to ne vždycky uvědomujeme. Stejně jako pocit štěstí, když se nám daří. Nebo pocit zdraví, když je nám dobře a právě nás nic tělesně netrápí. To už ani nemluvím o psychice nás seniorů. Ani mladší z těchto pocitů nevylučuju. Proto se zastavuji a připomínám, že si máme uvědomovat a vážit si pohody, umět ji pojmenovat a užít si jí. Do toho počítám i krásné vyjadřování a hezké slovní vyjádření.

Děkuji vám za zážitek z naší krásné české řeči. I proto se na náš společný blog ráda vracím mezi své známé blogery. Na jiné blogy chodím jen vyjímečně. Bojím se cizího zaměření blogů a zklamání právě z mršené češtiny. Divíte se mi? Jak to máte vy?


Kitty

Všechno zlé je...

1. července 2011 v 21:56 | Kitty |  První pomoc
Koukám, že pomalu nepíšu na svém blogu o ničem jiném než o problémech počítače...

Předevčírem jsem mazala dočasné soubory a smetí z počítače Clínerem. Dělám to vždycky stejně, mám skouknuté přednastavení. Tentokrát hned po mazání se mi objevila hláška, že byl rozpoznaný nějaký hardwer a když nenainstaluju, co mi to doporučuje, tak mi počítač nebude pracovat správně. Už vidím, jak jste zpozorněli. Jasně, pipka, klikne bez rozmyslu na takovou zprávu a pak čumí! Ne tak já! Poučena osvětou jsem studovala všechno, co mi to povídalo, vědomá si toho, že bych si takovou instalací mohla do počítače chytnout vira nebo koňa či co. Nakonec jsem to riskla i přes upozornění, že... a klikla na instalaci. Po pár vteřinách se mi to rozleželo a zastavila jsem instalaci. Varování - nebude to dobře fachčit! Přece jen mi to nedalo, co když mi opravdu Clínr něco navíc umazal. Asi po hodině stejná akce - svolení k instalaci a zase šlus. Když se mi pak zase objevila ta hláška o hardvéru, kterou jsem si ani nezapsala, jsem skončila práci s internetem. Při dalším nahození hláška - PC nemůže zobrazit tuto webovou stránku. A už konec, hotovo, šlus.

Z hlášení o chybách jsem objevila, že je chyba v ovladači síťové karty! Druhý den jsme jeli s bylinkami a hodila jsem krabici k servisákům. Zjistili, že jsem si smazala nějaký prográmek k síťové kartě. Za dvě hoďky jsem dostala zpět zdravý stroj. Mám radost.

Ale jak píšu v nadpisu článku - všechno zlé je k něčemu dobré. Dnes jsme si vyfňákali technika na opravu satelitu, který taky odmítl službu. Přijel skoro s námi, během tří minut závadu objevil, něco nastavil a hotovo. Pak jsem mu nabídla kanadský borůvečky, čerstvý eště teplý a rozdělila jsem se s ním o svačinku - dostal půlku jablíčka. A sondla jsem, jestli rozumí internetu a jestli by...?! Šel kouknout a děsil se, jak to mám pitomě nastavený a co ten opravář včera vlastně udělal. A jak to pomalu jede a nějaký fragmentování! Prsty mu lítaly, okýnka vyskakovala a zase mizela, technik vrtěl hlavou a usykoval... Nakonec jsme se domluvili - udělá si čas a dá mi celou mašinku do cajku. Už teď mi spravil obraz, pomazal a přesunul a pospojoval nějaký vnitřnosti, prostě umí to. Tak budu mít doktora po ruce! Ten se zapotí, než to dá trochu dohromady!

A já se tiše tetelím blahem, že mi to pojede rychleji, zmizí zlodějské soubory, které mi kradou bajty a nemůžu je najít. Dostaly se tam kdoví jak. Když jsem posledně hledala něco kolem zbytků Skype, kterej jsem zlostí znovu odinstalovala, mihl se mi v souborech, které pročuchával hledající Hafík, obrovský soubor s auty! Těch gigabajtů, o kterých nevím, kde jsou. Jen to, že to tam je, ale najít to nedokážu. To prý mi najde, odinstaluje, hezky zracionalizuje Zipy a tak. Hodně termínů a já kývám, že vím, jsem přece pár let na netu! Přitom skoro opak je pravdou, ale co mu to budu napoprvé věšet na nos, ne?

Teď jsem v naději. Telefony jsme si vyměnili a budu čekat, až se ozve. Pak už bude líp! Seškrtá mi zlodějské soubory, zazálohuje, pohledá, pomaže co já neumím ani pojmenovat. Blahá naděje - už se těším. Je takový dynamický a vstřícný. Snad z toho budu mít užitek. Hlavně moje elektronická mašinka. Abych s vámi mohla být pohodově ve spojení...

Kitty
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU