Já idu za gribámi!

7. července 2011 v 15:30 | Kitty |  Vykutálenosti
Pořád mě dnes drží "psavá". Zrovna jsem došla ze slézů...

U sběru jejich květů je to podobné jako s divizničkami. Jenže květy se zase jinak sbírají. Musí se mezi mohutné listy mohutných rostlin vložit ruka tam, kde je vidět krásný velký fialový květ. Fialová barva ale často skryje sosající včelku. A protože se při ulomení květu musí i zabrat, neštěstí je hotové. Stisknu neviditelnou pro mě včelku a dostanu včeličku. Ani toto není časté, ony se dekují samy a nebo mám štěstí, že je uvidím včas.

Po každém sbírání rostliny odměním zalitím. V době jen slabounkých přeháněk se pod rozměrné listy nic nedostane. Když zaliju, tak dostanu. Můžu pak sbírat květy i třikrát denně. Co můžu. Musím! Kdybych přestala sbírat, opylené květy začnou tvořit semeno. Rostlina si řekne, že pro zachování rodu má vystaráno a nechá tvoření květů. Jenže já vím, že to tak je a chamtivě ji obírám o možnost přežití. Navíc ještě sluníčko podnítí i nerozhodné kvítky, díky sluníčku rozjuchané včeličky se činí a otevřou i ty květy, kterým se už dnes otevřít nechce. A tak pěstitelka lítá jak hadr na holi. Ráno divizny všechny najednou, když se zadaří. Když se nezadaří, tak nadvakrát. Ale slézy, ty mi dávají. Zatím kvete plně jedna nízká rostlinka, asi jiný druh přinesli ptáci. Mohutní třímetroví obři teprve sem tam utrousí nějaký kvítek, aby se mi nezkrátily žíly. Těch obrů je dvacet dva. Tušíte, co mě čeká?
Navíc musím osečkovat dýně. Když bylo pole prázdné, nasadila jsem na čtyři krát čtyři metry 2 Goliáše obří dýně, 3 dýně olejky se semeny bez slupky, 1 špagetovou dýni, 1 cuketu a 1 patizon. Zpočátku se tam čepouraly v moři hnědé hlíny. O něco později už jsem znervózněla - skoro zaplnily povrch, už jsem selektovala. Nechala jsem tolik nasazených plodů, abych ukočírovala zalízání šlahounů mezi červenou řepu z jedné strany a dvě řady slézů z druhé strany. Dnes jsem už kradla první květy slézů tím způsobem, že jsem je otrhala z řady u trávníku a z druhé řady jsem rozehnula první obranou řadu a asi deset květů jsem taky ještě získala z trávníku.

Ale už jsem uviděla první konce dýňových šlahounů drát se mezi slézy k trávníku. Tomu se rychle musí udělat konec. Možná ještě dnes tam musím naklusat a zase utnout konce vlezných šlahounů až na první plody. Ale zase tak, aby zbylo dost listů na výživu plodů! Je to celá věda a nesmí se příliš dlouho váhat. Pouze z pudu sebezáchovy! Protože nějak se k druhé řadě slézů dostat musím ze strany dýní. Plně rozkvetlé slézy neoberu z trávníku. To ani náhodou! Budu se tam snažit nějak dostat chodáky (kachle, po kterých budu kolem rostlin chodit). Jinak pole udupu jako stádo slonů.

Chovám se jako podle ruské pohádky. Jsem zištná a lačná prospěchu ze sběru slézů. Dobře vím, že některé květy se otevřou samy, druhé podpořím zalitím rostliny, další rozevřou ťuknutím sosáčku včeličky. Ty nejlínější se snažím oklamat podle té pohádky. Potřetí jdu sbírat s konví za podpory posledních včelek a preventivně halekám:

"Já idu za gribámi! Já idu za gribámi!"

Ty poslední ještě nerozvité se upokojí, že nejdu za jejich květy, otevřou se a já LAP a mám je. Naděje na tvorbu semen pro přežití je pryč! Rostlina musí zítra do boje o přežití nasadit nové zálohy a já z toho mám mrzký prospěch. Taková jsem já lakota. No jo, to je život. Neuživí se rostlina, uživím se já. A aby přežila, mobilizuje. Zde jsem predátorem já. Neokoušu je jako housenka, ale ožebračím. Jenže je zalívám a mají se dobře.

Tak si tady žijeme. Dobrý, né?

Kitty
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU