Srpen 2011

Pořád se učím

31. srpna 2011 v 19:06 | Kitty |  Život mého blogu
Už pár dní mi ikonka Skype hlásila, že parametr není správný...



Uragán Kitty

29. srpna 2011 v 18:32 | Kitty |  Vykutálenosti
Jak se blíží termín mého totálního zneschopnění, začínám být nervní...

Dnes nad ránem mě z postýlky vyhodila Betty s důraznou žádostí o pobyt na dvoře. Pak už jsem nezabrala.Zamračený Ovšem nebyla to nespavost jako taková. Cítila jsem tlak, který jindy jmenuju "psavá". Jenže nápad žádný. Až najednou mě napadlo, že ještě od sekání elektriky máme v "zadnici" složený rozměrný koberčisko. Je na celou plochu podlahy a mne v tom rozpoložení napadlo, že konečně zaútočím na Pepína, aby ten obrovský harapák ustřihl. Celoplošný totiž postupně dostával vlny, které nešly odstranit. Navíc v blízkosti kuchyňské linky byl imrvére špinavý. Vymyslela jsem, že ho ustřihneme o metr na šířku, čímž přiznáme tam vyvedené dlaždice. Koberec se nebude vrásnit a dlaždice půjdou líp vyčistit!Mrkající Ukutila jsem výbornou snídaničku a po osmé jsem opatrně zaútočila. Měl mi pomoct ho vynést na dvůr, kde bych ho vysála a vyčistila. Chudáka zlomeného napůl. Ozřejmil mi, že ON nic stříhat nebude. Kdyby ho ustřihl, což neustřihne ani za nic, budeme o něj zakopávat. Kontrovala jsem, že ho na prkna přibiju. To už vůbec vypěnil!Křičící Prý to bych musela přibít každých pět centimetrů a toho on se účastnit nebude. Navíc, už je stejně zlomený a zničený a po tak dlouhém čase? Ustoupila jsem v tom, že stačí ho vynést, ostatní s čistěním je na mně. Už naposledy se zeptal, jestli po čistěném koberci můžeme přejet autem, když po poledni pojedeme nakupovat. Tím to pro dnešek skončilo. O tom jsem přemýšlela v čase, kdy jsem nezabrala.

Tak dobře, hospodáři. Čas zneschopnění se blíží, zvýším rychlost přeměny hospodářství na bezúdržbové. Už včera jsme zlikvidovali slézy až na tři a pět a jeden a jeden - zůstaly jen ty nejlepší, a nakonec - i když je už trhat nebudu, můžou si na nich pošmáknout včely. Dnes došlo na divizny na dvoře. Mají stvol o průměru 6 centimetrů a pěkně nám rozsadily kameny zídky nad studnou! To bylo řečí, že už nikdy divizny v tarásku. Slíbila jsem - ať hned utne jednu, která je sice pěkná, ale zase bude napřesrok rozsazovat kameny. Nedošlo na to. Je věřící - ctí: žít a nechat žít. Zato já!S vyplazeným jazykem

Jsem si vědomá nutnosti omezení práce kolem zahrady a rostlin. Pepíno dnes ráno naposledy sekl trávu v zahradě na sušení. Pomohla jsem mu v jednom místě opatrně přemístit dlouhý šlahoun dýně, který zasahoval do sečeného pruhu. Tři dýňky jako hlavy jsme stěhovali jako porcelán. Aby se nezlomila lodyha, abychom dostatečně podšprajcovali plody, aby... No, posekl a pak jsme šlahoun dali zase zpět. Ale můj zrak padl na zbylý porost. A začala jsem prázdnit pole! Jako uragán Kitty. Prvně u plotu, kde byly cukety nejslabší. Už hotové, jen jsem je pod porostem obřích listů neviděla. Vysoký kolík u kořene (kvůli zalévání) ven. Pak už jeden šlahoun po druhém, jedna rostlina lehla popelem. Další byly tak propletené, že jsem víckrát podtrhla nadějné odnože s plody. A tak, vědomá si toho, že už jsou skoro všechny zralé, osečkovala jsem plody dýní olejek, dýní špagetových a jakýchsi žlutých tvaru vejce. Nakonec jsem už ani nevytahovala jednotlivé šlahouny, protože to nešlo. Tři sousední řepy lehly popelem, jak je vrostlé odnože vyrvaly. Už jsem nic nešetřila. Kdo je bude uklízet, když zde nebudu? Část jich budeme posílat na Moravu a ani nevím, kdy mi zde synovec přistane a honem honem, polovinu bych jich neodbyla a zůstaly by mi ke spotřebě. Počítala jsem je - dvě obří olejky zelené kulaté s plody bez slupek (pro chlapy) a ostatní vajíčkovité a kulaté světle zelenožluté. Pár jich rozdám, pár dostanou děcka na malování zeleniny do školy a ostatní? Se uvidí. Máme jich třicet jednu!Plačící

Hned potom přišel Pepíno s krompáčem. Aha, už vím, rozsazující divizny. Dvě zbylé holky už málo kvetoucí vzaly za své. Poděkovala jsem jim za krásu a užitek a pomohla je utnout u kořene. To bylo brblotu, obě fakt svými kůly rozsadily placáky nad studnou. Ještě že tu jednu letošní ušetřil. Ona ale příště bude taky rozsazovat placáky - s tím se srovnal? Před odjezdem jsem ještě vytrhala poslední kedlubny Giganty na horním záhonku, stejně byly rozpraskané. Dostaly je samičky králic s mlaďochy, ať si pošmáknou. A pak už jsme jeli. Žádný koberec nám nevadil. Kdy se do něho budu moct pustit? Nová kuchyňská linka je pořád na prvočinitele... Jako by si liboval v tom, že nestačím všechno zorganizovat. Koberec zničený, nábytek nesložený - všechno špatné je mu dobré!Zamračený A to ještě ani neví, co teď o něm píšu. To by bylo!Křičící

Ještě musím pátrat, co omezit a co odstranit, aby moje nepřítomnost nezatěžovala hospodáře. Bude toho mít sám dost, přece jen udělám kus práce. Na mně je ještě pořádně umýt okna, ušít záclony a tak. Lézt po výškách nebudu moc hodně dlouho. Ono totálně vyměněné koleno chce svůj čas. Už to vím. Teprve po třech letech jsem v pořádku. A teď zase další. Ještě že jich nemám víc. Ale už aspoň nebude bolet a škrundat v něm a zvrtávat se. Kdy to podstoupit než teď. Roky běží, v sedmdesátce už to půjde těžko. A já nechci čím dál víc zbytečně kulhat. Už vím, co je to chodit bez bolesti. Tak za měsíc - co všechno budu muset ještě...?

Kitty



Vzpomínejte

28. srpna 2011 v 20:38 | Kitty |  První pomoc
Vážím si blogu, můžu dát podnět a něco dalšího se dovědět...



Mlask a křup!

26. srpna 2011 v 23:04 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Slíbila jsem, plním...

Nemůžu jinak, než reagovat na jeden článek o minulosti naší produkce potravin. Je to současně i postesk nad dnešním stavem. V řadě věcí má autorka pravdu. Už jen proto, že prý se celý život věnovala práci kolem zemědělské praxe. Neradostné čtení. Pokud moje paměť sahá a Pepíno tvrdí, má bohužel pravdu. Včetně zacházení s krajinou a zdroji obživy. To ale není téma, které otevírám.

Dnes jsme dokopali oboje brambory. Letos máme dvě barvy. Jinak pokud moje paměť sahá barva brambůrek na zahradě byla stále červená. Až letos jsme zase koupili sadbu - pro osvěžení a změnu. Už jsem u jádra věci, nebojte se.

Před dvěma dny jsme kopali oba. Pořád červené. Na večerní papu jsem dala do veliké pánve pár drobnějších brambor jen tak na vodičku a trošku oleje. Pod poklicí se dusily asi deset minut a pak jsem je nechala dojít. Musela jsem zase obejít slézové květy. Krásně změkly, nádherně voněly. Přinesla jsem je ke stolu na podložku a nechala provokativně vonět. Jenže jsem to nevydržela já. Dieta nedieta, lapla jsem jednu pochutinku domácího "chovu", okoukla, ovoněla a zakousla se. Asi málokdo jste se něčeho takového účastnil. Přiznávám, že ani já sama. Uslyšela jsem křupnutí!Překvapený Skutečně. Hodinu čerstvě vybrané brambory, jen tak dušené, krásně křuply. Nekecám. Pak jsme papkali oba. Dokonce i Betty ochutnala, i když psi brambory nemají žrát. Jenže asi jí to nedalo, když slyšela tak chutné zvuky a ona snad to blaho i cítila. Trošku jsem to zakápla španělskou sojovkou - no pochutnání i ušima.

Představte si, že ony brambůrky vyrostly ve kompostem vyhnojené půdě s přídavkem králičích bobků a stlaní, čistých zbytků rostlin a odpadů z kuchyně. Ručně jim Pepíno vyryl rýhy, já předpěstovala sadbu, už naklíčené si šly lehnout do vyhřáté země a potom se nad nimi navršila výživná zemina. Pepíno je utlačil balancováním na prkně, aby země dobře přilehla ke klíčkům. Letos byl dobrý rok na závlahu i teplo. Poprvé za několik posledních roků nám na jaře nepomrzly. Měli jsme velmi rané bílé a rané červené. Nestříkáme proti mandelince, to raději rotujeme a zdravě si zvyšujeme adrenalín při lovu škůdce. Při našich hmotnostech sice trpí kyprost brázd, zato o jednou víc Pepíno "oborává" hrablem. Pole máme čisté, nemusím plít. Do kompostu nedáváme vůbec žádné plevely, které by nám roznesly semena na pole. Uvidět rostlinu pěťouru se podaří až už zvadne nať. A to ho Pepíno přinese a oznámí. Pak mám pěťoury všude možně rozvěšené, jsou totiž léčivé.

Paní v článku popisovala, jak chudáci brambory v hypersuper zelenají pod svítícími zářivkami. Ozvala se, dali je pryč, ale za další tři dny už tam byly jiné a zase zelené. My jsme brambory vykopali, já je pečlivě omyla ve vaně, abych zjistila případné napadení hnilobou, na sluníčku při větříku za pár minut oschly. A pak už se sypaly na velikou pánev se skleněnou poklicí. Příprava trvala skutečně jen těch deset minut. A ta vůně! Vypadaly, voněly a chutnaly božsky. Asi tak chutná skutečná biopotravina. Navíc správně pěstovaná a hlavně ČERSTVÁ!Úžasný Takové v superhyper nikdy nezískáte. Ani když byste si je koupili u pěstitele. Ono vás asi hřeje i to sádlo, které jste při jejich pěstování museli věnovat k zajištění jejich blaha a potřeb. Navíc i vědomí, že měly všechno, co potřebovaly. Hlavně ale asi zaváží, že víme, co máme na talíři. Brambory po měsících skladování v obchodech nemůžou být dobré tak jako právě sklizené.

Samotnou mě překvapilo, jak je taková brambora dobrá. Křupnutí - to byl bonus a překvapení. Překvapení já mám ráda. Navíc když se týká papu. V tomto případě obyčejné brambory. Vlastně - neobyčejné. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. Nepřeplácaného kořením, tukem, dlouhým vařením. Kdo si pěstujete vlastní brambůrky, vzpomeňte si na tento článek. Je čas bramborobraní, jak se moderně říká. Až vykopete, udělejte si čerstvé papu z nejčerstvějších hlíz. Nemá to chybu!Usmívající se

Kitty

Nevím, co se děje

26. srpna 2011 v 15:41 | Kitty |  První pomoc
Opravdu nevím a jsem v tom fakt nevinně...

Přispěvatel do komentářů k článkům na mém blogu se značkou "nár. soc." prý se nemůže dostat na můj blog. Nechápu to. Už jsem kutala u článků v komentářích, ale žádný komentář od mého oblíbence tam červený nemám.Plačící Sama jsem nezakázala přístup, tak co se to děje?Překvapený

Jestli v tom má prsty "Standa", tak dostane na budku - berte to s nadsázkou, tohoto admina přímo miluju (osobně si myslím, že je na dovolené a cenzurní zásah - byl-li podle jeho názoru nutný - nestihl). Potom už je snad chyba v samém přispěvateli, že to nějak zkonil. Nebo - co se mohlo stát? Proč se stal můj milý blog pro někoho nedostupným? Nechápu. Omluvila bych se, ale nemůžu za to. Oba se už od počátku těšíme na jeho komentáře a teď totok? Tušíte někdo zkušený, proč a co se to děje? Zase má blog své dny? A jen u mne?Rozpačitý

Hodně otazníků, čekám, co vykoumáte. Já už nevím. Pana "nár. soc." ať to neodradí. Mám taky mejl, ať píše na něj. Jsme pořád jedno ucho!Úžasný

Kitty

Osobní vzpomínka na okupaci 1968

24. srpna 2011 v 23:11 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Je 24. srpna 2011. Dnes má narozeniny můj první synovec. Přitom se vynořuje vzpomínka...

Bylo ráno 21. srpna 1968. Jen jsme vstali, zvonil zvonek. A mezi dveřmi moje sestřička, udýchaná. Jako vdaná už pár dní měla povít první dítě, bydleli pod námi ve čtyřbytovém domě. První myšlenka - už to na ni přišlo. Ale místo očekávané žádosti o pomoc při odvozu do porodnice zazněla osudná slova:

"Okupujou nás Rusáci! Pusťte si rádio!"Křičící

Nechápali jsme. Holá nemožnost! Rusi a okupovat nás? Přátelé osvoboditelé? Ale byla to pravda. Nic jsme nechápali, nemohli jsme. I když doba tehdy byla napjatá. Jednání v Čiernej pri Čope, přesvědčování Rusů, že se to zvládne. A my jsme před dvěma dny dojeli na dvou motorkách z jižních Čech. Táta s jednou motorkou s maminkou a já řídila druhou s bráškou. Plno příhod, ale nálada nenasvědčovala nějaké tragédii. Přesto jsme si pobyt na výletě zkrátili. Jeden nikdy neví.

No vlastně to bylo trošku jinak, jak si teď vzpomínám. Někdo po ránu zaslechl z rádia zprávu o okupaci. Ale dohodli jsme se, že to sestře neřekneme. Už přenáší pár dní a aby překotně neporodila. Drželi jsme basu a radili se, jak jí to říct. A vtom ten zvonek i její nezapomenutelná slova o okupaci.

Nestalo se jí nic, sama nám to chtěla říct. Já se v té souvislosti pamatuju, že jsem jezdila se dvěma praporky na řidítkách na motorce po chodnících před boskovickou nemocnicí. Prostě ze šoku, na protest. Nebyla jsem sama, už tam jezdil nějaký tatík, taky s praporky a vlající naší vlajkou na zádech. To ale nebylo 21. srpna 1968, ale o pár dní později, když nám unesli Dubčeka. Hektická doba, zoufalství, zrazené naděje.

Dnes je 24. srpna 2011. O 43 roků později. Připomínač mi napovídá:

"Nezapomeň, dnes má narozeniny Tvůj synovec Petr!"

Je to tak. O tři dny později se přece jen vyklubal. Šok z tehdejší zrádné okupace na to neměl žádný vliv. Dlouho se chystající její první dítě byl syn. To bylo radosti v rodinách. A radostí nám zůstal doteď. Bohužel, už jediný žijící synovec. Proto mu do dalšího života přeju životní štěstí a držím palce jako nikdy nikomu dřív. Přeju si, aby to tak zůstalo hromadu let. Dělá nám radost, ať to tak zůstane. Jeho mamince, mojí sestře, děkuju za jeho život. Moc děkuju. A blahopřeju.

Teta Kitty

Den jako podle foršriftu?

24. srpna 2011 v 22:17 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Unaveně sedám k počítači už po setmění...

Dopoledne jsem dostala odpověď na můj včerejší mejl. Od mé mejlové známé. Já si včera stěžovala na horko; i když jsem zase chválila krásné slunečné dny. Včera mi přiletěla odpověď:

"Krásné dny to jsou, ale ne na práci. Navrhovala bych pracovat ráno a v podvečer a mezitím mít soustředění u vody.S vyplazeným jazykem"

Hezké, že? Kdyby to tak bylo možné u nás na farmě!

Předevčírem vystartoval Pepíno na kopání brambor. Asi od osmi hodin. To už bylo vedro. Přišla jsem k tomu a začala dělat rámus. Kopat na tak prudkém slunku! A že doufám, že nepojede přes polední žár. Nedalo se dělat, vzdal to krátce po desáté hodině, když udělal jeden a půl řádku. Já jsem v té době dorazila sbírání květů slézů. Zbrocená potem, pot mi tekl i přes čelenku ze šátku, měla jsem ho plné oči. To bylo včera. Všimla jsem si teploty - přesně 40 stupňů, ale na slunci. Prý že budeme kopat zítra oba.

Včera jsme se dali do kopání oba. Ráno od osmi do půl jedenácté. Úpal už nebyl tak velký pro větřík, který docela účinně ochlazoval vzduch. V podvečer pokračoval Pepíno a před setměním nahlásil dokončení sklizně červených brambor. To bylo sedm řádků. Čekaly poslední tři řádky. To prý ale už nebudeme hned dělat, necháme je ještě růst. Zítra se bude řezat dřevo.

Zítra je dnes. Ráno jsem jako obvykle oběhla sklizeň květů divizen. Pak vycházku s Betty s psím doprovodem. Tentokrát už mě to přestalo bavit. Suita dvou dotírajících psů, nepomáhalo kopání dopředu ani dozadu. Stačili vždycky uhnout. Nedali se odehnat. Ach jo!Plačící Došla jsem domů fakt dopálená. A co nevidím? Vlastně co vidím?Překvapený Osm hodin a přes dvůr natažené kabely k cirkulárce. Až tehdy jsem si vzpomněla - máme řezat dřevo. Skoukla jsem situaci. Zůstaneme pod střechou. Celé hodiny na slunku a při takové práci by bylo moc.

Je dobře, že jsem do toho padla najednou. Prostě jsem zapomněla, že budeme řezat dřevo. Aspoň jsem se netrápila představou, co to zase bude za hrůzu! K mé radosti Pepíno načal ráz u dřevníku. Hodně dlouho už mám spadeno na tento ráz. Dřevo je starší než se známe, hodně přes dvacet let. Už je skoro na prvočinitele, jak říkám. Ale - na té straně dřevníku je zarovnané okénko. Když zde dřevo nebude, bude okénko a zařídím si v dřevníku pěstírnu zeleninové sadby. To mě smiřovalo s otročinou na prudkém slunku, přes poledne do podvečera. No - bylo toho tři kubíky. A ne pěkné štípy, ale tyčkovina. Dřevník plný do stropu a končili jsme po páté odpoledne. Když jsem při odpočinkové pauze nad obídkem pohlédla do zrcadla, viděla jsem v něm brunátnou tvář, zbrocenou potem. Pepíno na tom byl líp, navezl dřevo a řezal uvnitř. Ve stínu. Já mu pomáhala odnášet nepořezané dřevo dovnitř a potom všechno už pořezané pěkně narovnat na levou ruku a deset metrů odnést do dřevníku. Většinu jsem naházela hned, byly to slabé kousky. Pár štíp po rozřezání Pepíno urovnal jako hradbu a za ni jsem se trefovala jednotlivými kousky. V pauzách na přivezení dřeva k cirkuli jsem jednou trhala slézy a v další pauze otrhala okurky.

Víc už líčit nebudu. Když jsme skončili, docela jsem se divila, že jsem v pohodě. Skočila jsem k PC a znovu mi padl do oka mejl, kterým jsem začínala článek. O tom, že pracovat by se mělo ráno a v podvečer...

Dnešek jako malovaný. Ráno po šesté vstát, otrhat divizny, uvařit čaj na snídani, Pepínovi jogurt s ovocem a lupínky. Moje porce ve mně zmizela za tři minuty. A už jsem česala Bettu. Na desetiminutový výběh s ní k další divizně s doprovodem psů.Křičící To je asi ta práce ráno!!! Pak se podle mejlu rozumí mít soustředění u vody.Mrkající U nás jsme dnes řezali dřevo.

A v podvečer? Rychle uklidit piliny a kůry, natahat zpět samokrmošky a napáječky pro slepičky, uklidit na půdu byliny. Dnes neuschly, trhala jsem je v pauzách, na síta přišly pozdě. K večeři rychle zeleninový salát - okurky, rajčata červená a žlutá, čínské zelíčko a cibule, omastit troškou jogurtu, zálivka, dobrý dnešní chlebíček. Dieta nedieta, vyčerpaně jsem naházela jídlo do sebe. Napít se a sedám k počítači. Při tom jsem znovu uviděla onen mejl a co by se mělo. No - někdy to tak vyjde.S vyplazeným jazykem

Kitty



Teprve tento způsob léta...

23. srpna 2011 v 3:15 | Kitty |  Živočíškové a mazlíci
Je půl třetí ráno...

Už podruhé jsem vyrazila z postýlky a letím s Betty na dvůr. To je daň za to, že jsem si dovolila jít spát už po deváté. Mám za to, že naše hárající Betty musí ven. Jenže než se probloudím z pokojů a sejdu ty prožluklé schody na pokraji pádu, Betty letí zase k bedně s kuřaty. No jasně, myšička!Křičící Pro to, aby si čuchla pod bednu a pak fňukala u ní, že na myšičku nemůže. Chtělo by to bednu zvednout, aby myš musela ven a Betty by se jí natrvalo zbavila. Bedna je ale strašně těžká, vyzkoušela jsem. Sama to nezvednu. Jestli to ale bude pokračovat ještě pár nocí, tak!Nerozhodný

Využiju vycházky k vykonání malé potřeby a lámu se zpátky do domu. V obýváku zjišťuju, že zde Betty typicky není. Hlídá myšičku. Pár okamžiků a ztratím trpělivost. Zase dolů po schodech, tiše zahulákat, aby už šla domů. V hluboké noci nemůžu halekat a jinak ji nepřivolám. Slyším opět to fňukání a vzápětí už letí domů černostříbrný chlupatý šíp. Přitom zaslechnu jiný zvuk. Betta už je doma a přesto fňukání nepřestává! Ach bože, už je přímo za brankou!

Kdo? No jasně, Artur! Nebo který neřád! Ještě že ta branka ještě drží. Nechala jsem Bettu venku bez badygárda a skoro se stalo neštěstí. Už předevčírem mi Pepíno referoval. Prý už jsou zase díry protažený a obechcaná je i popelnice přímo u branky. Řekla jsem si, že je dobře. Že branka udrží nápadníky od Betty. Dnes - teď - už je to přímo akutní. Večer jsem proběhla ves s fenou na krátkém vodítku a žádný pes se k nám nepřidal. Teď to slyším. Pofňukávání přešlo přímo do štěkotu. Ten, který je za brankou, ztratil trpělivost. Začal štěkat a ono se to v tichu pěkně rozléhá. Volá, co kdyby přece jen páníčcí zaváhali a dali mu nějakou příležitost! Už by měl šanci!Překvapený

Včera nás provázeli pro divizny dva nápadníci. Už vím, co je to uhlídat kuličku rtuti, když rozbiju teploměr. Rotovali kolem nás dvou ženských tak usilovně, že jsem je málem neuhlídala. Po jednom jsem kopla a zasáhla, ale druhý se přitočil odjinud. Ach jo. Ještě teď slyším uchechtnutí sousedky, kolem které jsme procházeli. Držela jsem Bettu nakrátko a najednou stála a pes za ní! Vypadala jsem jako blbá blondýna. Fenu vedu nakrátko a nadlouho si klidně málem zadělám na štěňata! Už jsme od toho mohli mít pokoj. Má se kastrovat mezi prvním a druhým háráním. O den dřív to řešit a bylo líp. Právě jen o jeden den jsme zaváhali. A teď nám zde štěká cizí pes přímo za brankou!

Včera byl první tropický, supertropický den. Čtyřicítka na teploměru na okně, kam svítí slunko. Jakýkoli pohyb venku měl vzápětí za následek mokrou pokožku hlavy, pod vlasy vodopád potu. A do toho všeho se kolem desáté hodlal dát Pepíno do kopání brambor. Hrůza hrůz. Jak zabránit, aby nekopal na tak děsném slunku? Po jednom řádku a koši brambor toho nechal. Aspoň tak! S těmi chlapy je to někdy těžký!Plačící Aspoň kdyby k tomu neměl komentáře. Celé roky jsem všechny brambory kopala já. On v době sklizně brambůrek měl vždycky kombajnování. On sklízel obilíčko a já brambůrky doma. Letos je to poprvé jinak. Už ho mám po žních doma a on pocítil potřebu ve čtyřiceti stupních dát se do kopání brambor!

Já jsem vždycky v klídku kopala, vybírala a PRALA brambůrky. On nanejvýš přišel domů a plné košíky už pěkně vyprané a oschlé vysypal do bedny na uskladnění. Letos okomentoval, že jsem chtěla k sudům s vodou donést plechovou vanu a hrnula se do praní brambor na uskladnění. Už měl košík velkých vsáknutý v komoře. Ještě že musel na pohřeb. Dotáhli jsme vanu k sudu a už musel jít na autobus. Večer už na něj čekal jeho sklizený košík čistě vypraných brambůrek. Léta je peru, abych vytřídila ty, které jsou nějak hnijící. Jen tak poznám bramboru se začínající hnilobou. Načaté dám stranou a rychle spotřebuju. Proto nemám v uskladněných zásobách žádné shnilé brambory. Letos měl komentář k praní brambor. Ani vysvětlení nepomohlo. Až odjezd na pohřeb. Teď už to bude normálka. I já budu kopat a prát, zase jako jindy.

Proto jsem šla tak brzo večer spát. Abych ráno, jen co se rozbřeskne, vystartovala a začala kopat brambory. Protože za čtyřicítek je kopat odmítám. Ještě minulý týden to podle něho bylo brzo. Ve výhni včerejška se dal do kopání brambor hospodář. Nevytížený kombajnováním!S vyplazeným jazykem

A teď zde sedím u neklidné Betty, rozebraná ze spaní. Venku rámusí roztoužený pes. Jestli teď nezaberu, zítra ho rozkouskuju. Zase budu likvidovat nové díry pod plotem. Ti chlapi! Ty hárající baby! Už aby bylo hotovo.

Největší gól přišel při odchodu do betle. Pepíno si vzdychl a špitl mi, že už s ní byl dvakrát a venku štěká pes skoro na dvoře!Křičící Jako kdybych to nevěděla. Kvůli tomu jsem psala tento článek. Přitom on už s ní (kvůli myšičce pod bednou s kuřaty) byl už dvakrát. A zatím...

Kitty

Zpověď a rozhřešení

21. srpna 2011 v 9:51 | Kitty |  První pomoc
Sedím nad letákem Plusu, přebíhám očima a Pepíno slyší...

Brumlám si nad barevným letákem:
"Jé, kuře chlazený - a za padesát s kořením! Konečně, musím doplnit, nemám ani kousek."
Pohledem sklouznu vedle, kde jsou Paprika špičatá (tři barvy) a zakroutím hlavou:
"Už ne, už toho bylo dost. Teď už jen naše, co se musí spotřebovat."
Listuju dál. Nektarinky kilo 17.90:
"Ne. Mám na schodu koš broskví."
Pepíno přihlíží a hlásí:
"Koukej, víno zdarma".
Jo, jenže jen za nákup nad 500 kaček a v sobotu a v neděli. Pepíno teď v neděli jede do kostýlka a sobota už je pryč.
Nemáme kuřecí, zaujme mě proto "Akce: kuřecí prsa - za 49.90". Za kilo - dobrá cena!? Pak kouknu líp - za půl kila. Zase vymalováno.
Vidím dál filé, taky už nemáme. Ale - občas dostaneme od rodiny, kde Pepíno kombajnuje, okounky. Je to jasné, počkám si a pak udělám čerstvé.
Koukám dál. Jé, mrkev s ananasem. Posledně jsem koupila, bylo to dobré. Ale - na lince mám pár mrkviček zachráněných na poslední chvíli před plzáky. Dobře že to vidím, udělám s banánem, stejně už je jakýsi unavený.
Tatarka za 5.90! Už nám dochází, neber to, když ji používám všude tam, kde bych mastila.
Tvarůžky? Dobrá cena, hlásí Pepíno. Jo, dobrá, ale lednička je plná už teď.
Salámy pro mě nic a Pepíno papá všechno. Ještě čeká sníst paštiku ve slaninkovém kabátku. Nic.
Jogurt selský 200 g - dobře, to je klasický kelímek, hodil by se. Ale - mám svých maličkých 150 gramových ještě 27 a půlkilových aspoň šest. Nic.
A dál už je to nezajímavý. Balené vody a pitivo? Máme svoji dobrou vodu a zavařenou rybízovou šťávu a citrony na nápoje.
Dál už je jen hrabárna a drogerie a tak. Ještě vidím a míním koupit plastový hnědý koš, máme jeden v rozkladu.

Asi koukáte, čo to trepem!? Jó, milí zlatí, tak už to bude pořád. Nedávno jsem plakala a volala o pomoc, jak bláznivě všechno zavařuju. Stejně tak to bylo s nakupováním. Dostala jsem hodně komentářů i mejlů, jak se zklidnit a zracionalizovat zásoby a nákupy. Tento proslov nad letákem marketu je výsledek. Dostala jsem po budce a doufám, že se mi rozbřesklo.

Pokud budu mít cestu do města, koupím fakt jen to chlazené kuře, tatarku a plastový koš. Vidíte tu barvu? Nic barevného, lákajícího, poplatného reklamě a nákupním akcím!Mrkající Musíme prvně vyjíst (ne vybílit, to už je minulost) plnou chladničku. Vyházím z mražáčku loňské pytlíčky s natěmi pažitky, cibule a petržele (už jsou nové). Dál i kostičky mrkve, celeru a petržele na základ pod svíčkovou. Poletí nudličky celeru na mňamku. Máme nové a žerou nám je plzáci, budou čerstvé. Na ušetřené místo rozporcuju čtyři chlazená kuřata, koupená v českém obchodě přímého zpracovatele.

Vidíte? Nikde v uvažovaném nákupu není paprika kolika barev, nektarinky, víno, mražená kuřecí prsa, filé, mrkev s ananasem, jogurt.
Hlavně ty papriky. Sledovala jsem se, že oči by chtěly..., ale rozum už je doma. Netoulá se někde v "chtěla bych, měla bych, musím mít, je potřeba". Nic takového. Všeho zavařeného už je dost. Ještě abych musela s flaškama zavařenin na tržiště!Křičící Včera jsme zachránili před včelami broskvičky, dnes je zavařím ve směsi s padanými jablky a hruškami. To budou mňamky 0.3 litru, jen na chuť. A dost. Jablíčka ze stromu, zbylé broskve ze stromu, hrušky ze stromu, čerstvá zelenina. Stejně prý kyselý nálev ze zavařenin není zdravý pro mě, plnou krystalků kyseliny močové. Tak.

To je ta zpověď a hned za ní rozhřešení. Nejsem věřící. Nechci zatěžovat (případného) éterického zodpovědného toho nad námi svými prohřešky. I když jsou jen ve zpracování přebytků a stravě. Jedna dobře mířená rána na hloupou budku a je to v oukeju. Provětralo se mi myšlení, přistřihly maximalistické zvyky. Jak se mi ulevilo. A jde to! Jak sladké zjištění...Úžasný

Kitty

Pomozte mi zastavit to bláznění!

19. srpna 2011 v 20:34 | Kitty |  První pomoc
Mám úplně opačný problém - jak nezavařovat...

Četla jsem u Ježurky, jak zavařovala hrušky. Já bohužel zavařuju všechno úplně bláznivě!Křičící Máme všeho moc a já ujíždím na tom, že se zavařování "všeho" vyplatí. Přitom jsme dva, já mám dávku ovoce odměřenou, takže se vyplatí ten jeden kousek si skousnout ze stromu. Za týden bych měla sníst 7 kousků ovoce po 100 gramech. Chápete můj problém? Urodí se dvacet kilo a co jako? Nechat to vosám? Když to nemůžu ujíst? Pepíno problém nemá. Kdybych ho neodstavila od pernice, bude futrovat v jednom kuse. Je div, že při těch porcích nijak netloustne. To je jídla, co do sebe dostane, a pořád je na svejch. Má pořád kolem centu, ale pořád!Plačící Nevyletí nijak hodně nad cent. A to já před rokem jsem už měla 121 kilo. Taky jsem jedla a jedla, žrala a žrala. Jak kyselina...Zamračený

Pokračuju. Už mám pod cent a jsem ráda. Ale to je to - co s úrodou? No a tak sklízím nebo mi donáší Pepíno a já krájím, vařím nálevy nebo míchám na zalití TANG a zavařuju a zavařuju a zava... do nekonečna. Jsem utahaná - a přitom bytostně nespokojená se stávajícím stavem!Křičící Skříně a fochy plné ještě loňských okurek, ještě tam máme nějaké rybízy. Nechápu, jak jsme při dvou lidech mohli i při mém omezení stravy sníst 80 sklinek okurek, veškerá kompotovaná jablka a hrušky, marmelády a šťávy. TO nechápu. A proto se ptám - co dělat a jak to zařídit, abych NEZAVAŘOVALA!KřičícíKřičícíKřičící

Jak SOBĚ vysvětlit, že tolik ovoce a zeleniny nemusíme sníst? Za ten rok zmizí přípravy na lečo, veškeré kompoty, zůstal jen kompot rybízu a OKURKY. Loňské okurky kam se podívám a už zase valím další - ob dva dny po šesti sklinkách. Mám snad úchylku - někdo krade a já hamty hamty všechno do sklinek. Pepíno si nedovede představit, že bych už teď zrušila okurkové sazenice. Já bych to nejradší sprala do místa, kam dáváme šlahouny a odpad všeho druhu a při odvozu to Pepíno narve do popelnice. Jenže - ještě rodí...

Děvčata blogeřinky a blogoví psychologové - volám o pomoc. Što ďélat? Jak zvládnout množství ovoce a zeleniny a přitom zavařit jen tolik, kolik můžeme sníst? Něco si odveze (snad) synovec, ale nic dalšího neudám ani zadara!Plačící Tak co teď? Máte nápad? Musela jste některá řešit stejný problém?

Neraďte mi zamrazit! Schválně mám ledničku s třemi šuplíčky mražáčku! V ledničce největší místo zabírají mé jogurty a zelenina. Něco jako zamrazené kostky s natěmi a zeleninou do polévek nedělám - vaří nám jiní a v sobotu a neděli vařím z čerstvého, co právě naroste.

Schválně máme tak malý mražák. Měli jsme pulťák 120 litrů. V roce 1997 jsme dělali zabíjačku a já pak v roce 2004 jsem v něm dole našla maso z té zabíjačky! Okamžitě letěl. Nejen že se v něm skladovalo, co už mělo být dávno snědeno. Ale zjistila jsem, jací jsou to žrouti elektřiny - stará stovka lednička a tento pulťák. Obojí letělo do sběru a máme jen tu jednu. Je přehled a nesmím moc nakupovat. ABY SE TO PAK NEMUSELO SNÍST! Nechci jídlem zabít sebe ani Pepína!Zamračený

Tak co teď? Poradíte? Volám SOS!!!

Kitty



Dostala jsem nahrávku na smeč

19. srpna 2011 v 14:59 | Kitty |  První pomoc
Dnes se výjimečně nejedná o žádost o pomoc. Možná nabízím pomoc já...

V komentáři k článku "Ještě jeden fígl" mi přišlo postesknutí, že mám štěstí, že si můžeme vypěstovat svoje rajčátka - voňavá, sladká... A co že můžou dělat "měšťáci", kteří tu možnost nemají. Ale mají!
Mají!!!

Každý má možnost. No - skoro každý. Kdo má balkon nebo někde v přízemí kousek třeba i dlaždic, má šanci. Mám vyzkoušené, rajčata i okurky se dají pěstovat na balkóně, terase, u zdi na dvorku, v nějakém koutku. Prostě možností je habaděj.

V zahradnictví je možné si koupit už sazenice jak rajčat, tak okurek. Když už nevyhyeníte nějakou sazeničku rajčat nebo okurek od známých, kteří si je předpěstovávají - mívají jich dost, rádi pomůžou. Bílý desetilitrový kýbl snad má doma každý, někdo pěstuje i v igelitových rukávech. Půdu si může koupit. Do zahradní zeminy zasadit. Mírně zalívat. Broukat miminu rajčátka nebo okurčičky. Chválit, jak hezky roste. Oko potěšit svěží zelení a nadějným růstem. Chovat oprávněnou naději, že na konci léta na vás vykouknou malá zelená rajčátka, malé zelené okurčičky. Nebojte se, škůdci jim škodit nebudou. Žádní plzáci ani mšice k nim nedosáhnou. Jen je nenechat přeschnout. Doporučuji i zastínit kořeny v kýblu, aby se nepřehřály. Zalívat odstátou vlažnou vodou. Vzrostlejší rostliny připevnit k opoře. U tyčkových rajčat vyštipovat zálistky (nebo možná i ne, aby úroda byla větší). A přijde čas, kdy budete obhlížet, kdy už?!Překvapený

Ten čas určitě přijde. Vidíte, jak je to jednoduché? Děti můžou pozorovat růst a vývoj a těšit se na rajčátka od babi. Taková rajčátka v marketu nekoupíte. Vlastně - proč byste to dělali? Víte už, jak na to. Letos to už nezkusíte, ale napřesrok máte námět na vypěstování vlastních rajčat. Tak co, zkusíte to taky? Mít vlastní?Mrkající

Dobrou chuť z vlastních latifundií přeje Kitty

Na pokračování

18. srpna 2011 v 18:57 | Kitty |  Život mého blogu
Všichni jsme svědky, že náš blog má své dny...

Nadávají a hořce si stěžují všichni. I zkušené blogerky a mágové stojí nad praxí blogu dnešních dnů v úžasu a s nevolí. Objevují se stesky, jak něco nejde vložit, načte se to až na pokolikáté a tak. Já na tom ale vydělávám. Pro mě je tato potíž zdrojem napětí.

Vysvětlím na příkladu. Každodenně mám jakousi trasu obchůzek na blogu, skoro bych řekla vyšlapaný chodníček. Mám z oblíbených blogerů a blogerek svoje "srdce blogu". Otevřu složku a jedu. Buď klikám na jednoho po druhém nebo využiju odkazů u navštíveného. Tam se občas dá schrastit výborný úlovek. Ale dnes?

Otevřela jsem si Ježurku. V posledním článku zvala rodinu na oběd. Normálka, pěkný článek. Navíc doprovázený obrázky. Ale dnes byly jako noty na buben. Jeden byl ke koukání, druhý jen rámeček s čímsi uprostřed. A tak dál. Beru to - blog má své dny. Dnes už jsem ale chytřejší.

Včera jsem nakoukla někam, kde jsem se v komentáři poučila, jak na trucovitý blog. Prý se při takové situaci dá znovu kliknout na název článku a objeví se další obrázky. Klikala jsem jako o život a nakonec jsem všechny obrázky vyvolala. Tak na něho, trucovitého neochotného bloga!S vyplazeným jazykem

Z nového poznatku mám radost. Ale na druhou stranu - je to normální? Abych hledala, jak uvidět obrázek, vložený dobrou blogerkou? Co udělat, aby běžně normální načtení fotky nebo obrázku nebylo vrcholem blogové dovednosti? Může za to magnetická bouře na Slunci? Nebo kdo vlastně?

Připadá mi, že to adminové s modernizací blogu přepískli. Nejen že předem neupozorní (možná dostatečně pečlivě nečtu jejich informace), ale vrší změny tak dlouho, že se celý systém rozhasí. Už je jaksi dlouho nevstřícný k práci na blogu. Nebo mají dovolenou a ti, kdo zaskakují, experimentují?

Já sama "pečlivě a prozíravě" nevkládám žádné fotky ani obrázky.MrkajícíS vyplazeným jazykemÚžasný Mám výmluvu. Když už nechci přiznat, že v tom mám guláš.Plačící Počkám si. Něco nastuduju, něco se naučím a pak už budu jen fikaně vrnět, že už je blog v pořádku. A zatím budu klikat a klikat na názvy článků. Dostane se mi odměny v podobě skouknutí všech snímků v článku. No ale - není to k zlosti? Tak i tak...

Kitty

Ještě jeden fígl

18. srpna 2011 v 18:32 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
No on to zase tak moc fígl není. Jen zkušenost podobného rázu jako netradiční použití zavařovačáku z minulého článku...

Je doba překotného nazrávání rajčat. Dnes je krásně, ale přijdou i studené a neslunečné dny. Zrání se potom zpomalí. Před dvěma dny mi Pepíno donesl velký košík bledě červených rajčat. Prý to mám dát do sklinek. Proto prý mi donesl plné kapsy jakóbků, už hodně zralých raných jablíček. A já už věděla - pudou do čtyřlitrovek.

Abych vysvětlila. Na dno čyřlitrovky dám zralá zdravá jablka a na ně narovnám nedozrálčata rajčat. Během dvou tří dnů dojdou. Může za to dozrávací plyn metan, který zralá jablíčka uvolňují. Tři jablka na dno a rajčata na ně a za chvíli jsou červená. Na rostlině nezabírají místo a síla rostliny se napře k dalším. Zrajou tak vlastně dvoje vedle sebe. Sklinku uzavřu PVC víčkem a jednou denně decentně víčko na pár minut pozvednu. Sklenice nemusí být na slunci a hlavně ne na úpalu. To by se pak rychle zkazila jablka na dně. Nebo - v horším případě - by se rajčata doslova udýnstovala. To jim nepřeju. U nás dojdou na stole na verandě.

Když je jich na dozrání opravdu hodně, využívám plata na 30 vajec. Narovnám je do nich a můžu je štosovat na sebe. Dozrají pomaleji, ale taky dozrají. To se to pak chodí na ofěru - vybíráme na chuť tak dlouho, dokud se nepřejíme a dokud tam co je. Slaďoučká rajčátka, hnojená přírodně, nestříkaná, nedušená ve skleníku nebo ve foliovníku, samá chuť. Jsme rádi, že je máme. Je na čem zubem klapnout!Mrkající

Kitty


Drobnost

18. srpna 2011 v 18:07 | Kitty |  Vykutálenosti
Zkusím sem hodit takovou drobnost, ale ...

Mám velký zavařovací hrnec. Žádný výkřik módy. Pořádně ošpiněný zavařovačák na 14 sklinek obsahu 0.7 litru. Dnes pod tlakem potřeby jsem udělala zkušenost.

Nachystala jsem si krásně barevnou směs na lečo - papriky tří barev, ačokču, cibuli, rajčátka červená a žlutá. Radost pohledět. Sklinek osm. Další dávku tvořily okurky. Dávám to do hrnce a bacha - závada!Křičící Jsem postaru zvyklá na čtrnáct sklinek a dnes se mi u hrnce štosovalo sklinek ŠESTNÁCT. Pro starý způsob měření teploty v hrnci jsem měla skleněný teploměr v kovovém pouzdru. To už je minulost, nešikovná ruka a skleněný teploměr měl díru. Pro okamžitou potřebu jsem zaskočila k sousedce a půjčila si jiný skleněný a ještě jeden - krátký kovový s tenkou trubičkou. Skleněný na hrnec neseděl, použila jsem ten kovový a pak si ho i koupila. Tehdy mi nic nenapadlo. Až dnes pod tlakem nutnosti. On má gumovou zátku na té tyčce. Zátka ucpe díru ve víku, ale dá se taky po tyčce posouvat nahoru a dolů. A nápad byl tady! Překvapený

Zkusila jsem narovnat všech šestnáct sklenic a víko jsem uzavřela teploměrem jako jindy. Jako jindy ale už nebyla poloha gumové zátky. Teploměr by se mi pro sklenice uprostřed nevešel, proto jsem zátku spustila hodně dolů. Dřík teploměru byl v hrnci jen kousek, drželo to jak pes ježka, ale povedlo se. Zavařila jsem o dvě sklenice více než obvykle.

Jde to! Jasně, nouze naučila i Dalibora housti. Stará hospodyně, léta zavařující doma i zde, a na tuto možnost jsem přišla teprve dnes. Já nejsem žádný kuchyňský mág, zkušené hospodyně to třeba znají. Zase jsem hodně pozadu. Ale napadlo mi, že i taková drobnost se hodí. Třeba některé mladé hospodyňce. I když ty už dostanou do domácnosti nerezový trendy zavařovačák na určitý počet sklinek. Tam se experimentovat nedá. U starého osvědčeného to ale jde!

Kitty

Keramický nůž JE jednička

18. srpna 2011 v 15:08 | Kitty |  Zdravíčko a papu
Jsem spíš konzervativní typ...

Dlouho mi trvá, než přijmu za svou jakoukoli novotu. A můžu říct, že se většinou po novotách moc nepídím. Jako poslední se ke mně dostane nejlepší vtip, který už všichni znají. Nesleduju VIP rychlokvašky ani různé společenské magazíny. V časopisech preferuju spíš fakta a věci, které jsou nám prospěšné. Proto už všichni kolem mají mikrovlnky, varné konvice, pijí balené sodovky. Jsou uživateli a taky otroky věcí. V myčce vidím vysavač na děngi, protože nejen že myje použité nádobí, ale já spíš vidím dodatečné výdaje za chemii a leštidla. Bazén nemám, protože vidím zase práci kolem pár namočení, když máme u souseda velký bazén. Chodí tam už celé okolí i místní rekreanti, ale já ne. Mohla bych, ale zase - nejsem zvyklá. A tak se koupat nechodím. I když plavu a ráchám se v přehradě moc ráda.

Abych neodbočila od tématu. Taky už roky slýchám ze všech stran, jak je výborný keramický nůž. Pod vlivem odporu k reklamám a vychvalovanému zboží jsem byla nedůvěřivá. To i přes přesvědčování o dobrých zkušenostech. Podle mě každé chválené zboží má nějakou vadu, pro kterou ho dávají při skoro jakékoli reklamní prodejní akci zdarma. Nepřesvědčilo mě ani, že znám firmu NIKAN a odebírám od nich ráda různé přípravy na polévky a omáčky. Firma byla nedaleko nás a občas jsme si zajeli pro další zboží. Při jejich akcích moje sestra dostává keramické nože. Už jich mají řadu. Vlastně nemají - až na dva pro jejich dvě domácnosti už je měli všichni z rodin okolo nás. Jen my ne. Nevěřila jsem. Mohutně nůž chválili, přímo se rozplývali nad jeho vlastnostmi. To vždycky začínám být ve střehu. Co je za tím? Nerozhodný

Přes všechny úspěšně odražené nabídky už máme jeden doma. A to prý sestra jela na akci schválně, aby mi klenot kuchyně mohla dovézt. Je štíhlý, červený, zubatý. A teď mi nezbývá, než zrušit nedůvěru ke keramickému noži a chválit.

V posledních týdnech na mě dopadlo břímě ve formě zpracování stále většího množství našich výpěstků. Nezbývá mi než z různých zelenin dělat základ na lečo a jiné zeleninové směsi. Je přehledně jasné, že hodně krájím. Mám jeden efef nůž v sadě, kterou můj Pepíno "výhodně" koupil s nějakým brakem za drahý peníz. Největší nůž jsem nadšeně chtěla použít na takové to "trendy" krájení cibule, jaké občas vidím v kuchařských pořadech. Nůž zafungoval. Krájel tak trendy, že prokrojil i krájecí podložku z PVC. A na více místech. Možná jsem si nevšimla a prokrájel mi ji i tehdy, kdy jsem půlila skoro zmrzlé kuře. Rup a kuře se rozskočilo; ale nezničitelná krájecí podložka taky!!! Velká škoda, ty PVC podložky mám ráda - jsou pevné, ohebné, dobře se myjí a dokonale oschnou. A teď tohle. Víckrát už jsem žádný nůž z drahé sady nepoužila. Jen jednou nůžky na drůbež - a na jednom ptákovi se rozpadly. Celá sada je dobře uložená a zapomenutá.Zamračený

Jinak je to s keramickým nožem. Já málo chválím, berte tuto výpověď vážné. Mám už jeden nůž na zeleninu, taky s vybroušenými zuby. Ale teď už ho nerada používám: krájí totiž "za roh", nedrží linku. Zklamal mě a leží chudák mezi odloženými noži a nožíčky. Stály málo peněz a pod tlakem reklamy jsem koupila. Zato keramický červený štíhlý a trendy šikovný nůž - už se superlativy přestanu.Mrkající

Tento výborný pomocník je mým denním druhem při zvládání košů a kbelíků různé zeleniny i ovoce. Popravdě řečeno, spíš zeleniny. Na ovoce mám různá udělátka, je přece měkčí. Ale dobrý nůž na zeleninu - to je hodně velká výhra. Dokonce jsem ho dostala zadara, na to slyším. Navíc od sestry. Ta taky vychvalovala, ale jí věřím víc než reklamám.

Tak teď hodně času trávím s červeným keramickým nožem v ruce. Ruka nebolí, zeleninka se hladce a dokonale odděluje. Rajčata rozkrojím, ne rozvalím, jak se stávalo. Papriky a tak - totéž. Už jsem zase jedna z posledních, kdo s ním začala dělat. Ale ať. Zato ho veřejně chválím. Od koho jste takovou chválu kdy slyšeli?

Kitty


No konečně výživné téma!

17. srpna 2011 v 10:17 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Děkuji adminům za toto téma. Co mám kolem předmětu TT zážitků - za dlouhou dobu mého života...

Téma docela ožehavé, ale v tom se nebudu patlat. Zavzpomínám na pojmenovaný předmět v toku času. Začátek vzpomínání je vzpomínka na divadelní představení. Hráli jsme ve škole něco o lese a tři z nás dětí dělaly hříbečky. Jeden kluk se doma přepapal hrušek a až potom přišel na zkoušku. Už to byla generálka. Mělo se vyzkoušet, jak se bude "noha" hříbku omotávat toaleťákem a jestli vydrží. Zkouška proběhla, nohy hříbků docela ukryly herce. Zkouška se protahovala a najednou jeden z aktérů se "dovolil". Odběhl si a když se přišoural zpět, "noha" už nebyla radostná, ale rozpačitá. Musel ve fofru strhat všechen toaleťák a nestihl včas "to". Prostě se do papíru zamotal a navíc zakopl. Přišel a "dovolil" se znovu - musel se domů letět převlíknout.Rozpačitý

Další vzpomínkou je doba, kdy toaletní potřeby byly nedostatkovou záležitostí. V době kolem 90. roku minulého století prostě občas nebyla ani jedna rulička v kvelbu. S filatelisty jsme jeli do Prahy na výstavu. A tam přímo na výstavišti byly!Úžasný Pořadatelé, aby lidi nalákali, "upustili" pár banánů, pomerančů, hroznů a v našem případě to byly toaletní papíry. To ještě byla doba, kdy se běžně používal na "totok" natrhaný novinový papír (bez vykřičníku - to až dnes se zdravotníkům ježí vlasy). Toaletní papír nebyl tak běžný; na venkově vůbec. Proto - kdo ho v době nedostatku měl, byl king!S vyplazeným jazykem Největší fronta nestála na Modrého Mauricia, ale u stánků, kde prodávali toaleťák. Člověk ho tam dostal kolik chtěl kusů. My jsme jeli zpět a táhli jsme kabele plné ruliček. Doma jsme pak plánovali, komu ho darujeme málem jako vánoční dárek pod stromeček. Stejně se nedostalo, protože jsme si museli nějaké nechat doma, kdoví kdy zase budou!Mrkající

Poslední potíž byla asi dva roky zpět. Nakoupili jsme v marketu ty velké rule za 9.90 - no nekup to, když je to tak veliké a ani ne za desku. To je hodně výhodné! Až na to, že sice metrů to má na pohled strašně moc, jenže papírek je tenoučký jako japonské hedvábí. Hedvábí - bez japonské pevnosti. Jeden dílek nestačí, dva dílky snad na běžné utření. Ale když máte "zabrat" a neodnést si znamení na prstíku, je potřeba dílků víc. O dost víc. O hodně víc! To pak jde výhodnost balení za "lidovou cenu" k šípku. Navíc - zrovna v té době jsem začala mít dost svědění a znejistěla jsem, co se děje. Náhodou jsem ztratila slovo se známou, vyloženě dámou. A ona už věděla! Papírek se při použití docela rozmočil nebo roztřepil a jeho drobečky se nedaly utřít, zůstávaly na kůži. Ona sama používala jen třívrstvý, zato ale dost drahý a voňavý toaletní papír. Přímo z jejích úst: toaletní papír, žádný "toaleťák", jak říkám já plebs starý venkovský ženský!S vyplazeným jazykem A právě ona v době laciného marketového papíru slýchala od všech sousedek, že "mají svědění". Jako já. To pak byla na koni a mohla radit:

"Holky, vím, co vám je. Je to ten zatra toaleťák!"

Neřekla jako obvykle "toaletní papír", ale pohrdavě "toaleťák"! Usmívající se

Je to pořád podvědomě zdroj nespokojenosti pro nás pamětníky. Pamatujeme totiž dobu, kdy byly přeložené papírky skládané a prodávaly se v balíčku. Jeden lístek povytáhl druhý a tak se vypotřeboval celý balíček. Byl za kačku. I první roličky toaleťáku (safra, to slovo se nedá napsat, zkuste si to v rychlosti!) stály korunu. Před érou velkých rolí za 9.90 byly pořád dražší. My šetřílkové jsme slyšeli na ruličky za dvě pade. Že to byla kvalita nula vadilo až při použití.

A dost!Křičící Slíbila jsem psaní bez trapností a zatím...Nerozhodný Od nedávné doby rule používám jako čelenku při těžké práci, kdy se hodně potím. Místo přeloženého šátku. Opatrně si pás toaleťáku zavážu kolem hlavy a je hotovo. Pot se vsákne a zase uschne. Jeden pás vydrží dlouho. Pokud si ho nestrhnete při mimovolném pohybu zvykového "utření čela". No nějak ten sakra kvalitní toaletní papír vypotřebovat musím. A v tomto způsobu léta dřiny na zahradě se vypotřebuje rychle.Mrkající I když zrovna ne k účelu, ke kterému jsme ho pořizovali!S vyplazeným jazykem

Skromné, nekulaté výročí

15. srpna 2011 v 13:19 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Začínám nestíhat i důležité věci. Pro nás zde na farmě i v osobním životě...

Před 23 lety, 14. srpna 1988, poprvé přijel můj nynější přítel Josef za mnou do Adamova (u Brna). Víc jak měsíc jsme si dopisovali, ale protože byly žně a on jezdil s kombajnem, měl poprvé čas. Autem z garáže do garáže 444 kilometrů. Padli jsme si do oka hned napoprvé a zůstalo to tak dodnes. Mezitím jsem vplula a zase šťastně vyplula z manželského přístavu; od manžela jsem se zase vrátila do přístavu jistoty k dobrému chlapovi a přesídlila z města na dědinu. Ztratila jsem odbočkou do manželství 5 let pěkného života. Nakonec jsme "si zbyli"!

Dnes je Josef zase s kombajnem na žních. Už 23 let je kombajn jeho letní činností. A já už se 23 let těším, až se mi zase umouněný vrátí domů. Pořád někomu pomáhá a kombajnování do těchto činností patří. Moc radosti z toho nemám, ale chápu to. Chce být užitečný i teď.

A tak si říkám: když ho to baví a cítí se potřebný, ať kombajnuje. Ať se po další roky vrací s večerem od kombajnu domů. Ke mně, která ho zde ráda očekává. Staň se!

Úplně na závěr něco magična: Poprvé jsem jeho jméno zaznamenala dne 7. 7. 1988. Když to napíšeme jinak, můžeme dojít k zajímavé kombinaci čísel: 77 88. Nevšední kombinace. Pevně doufám, že to tak zůstane co nejdéle.Líbající

Kitty

Šestá anotace mých článků od 14.8.2011

15. srpna 2011 v 8:01 | Kitty |  Anotace mých článků
Vítám vás. Načínám šestou část nástinů obsahu mých článků od 14. srpna 2011.
Pro další orientaci
přidávám i datum, pod kterým článek najdete...

140811 Konečně neděle a spolu -
odpočinková neděle a Pepíno zase po dlouhé době doma odpočívá
150811 Skromné, nekulaté výročí - 23 let od první návštěvy Josefa u mne
170811 No konečně výživné téma! - článek na TT s názvem Toaleták
180811 Keramický nůž JE jednička - ráda chválím dobrého pomocníka v kuchyni
180811 Drobnost - jak zvětšit zavařovací hrnec
180811 Ještě jeden fígl - dozrávání rajčat ve 4litrových sklenicích
180811 Na pokračování - potíže Blogu.cz a rada k zobrazování fotek a obrázků
190811 Dostala jsem nahrávku na smeč - pěstování rajčat a okurek v bytě nebo na balkóně...
190811 Pomozte mi zastavit to bláznění - ujíždím na zavařování všeho
210811 Zpověď a rozhřešení - nabídka marketu a moje odolání
230811 Teprve tento způsob léta... - hárající Betty a praní brambor
240811 Den jako podle foršriftu? - jak taky vypadá můj den na farmě
240811 Osobní vzpomínka na okupaci 1968 - co mi připomněly jedny narozeniny
260811 Nevím, co se děje - závada v přístupu na můj blog
260811 Mlask a křup! - akce pečení čerstvě sklizených domácích brambůrek
260811 Nešikové padají a padají - jedno zábavné videjko
280811 Vzpomínejte - jak to bylo v době prosperity zemědělství a hospodářství
290811 Uragán Kitty - popis zavařování
020911 Jak Pepíno málem zůstal neostříhán - co zavinil slovní smog
050911 Konec octomilek - co je sen hospodyně na podzim
050811 Ještě jsem počítačově slepá - počítačově dovednostní přiznání blogerky
050911 Tu hrůzu nelze popsat slovy - hledání hospodáře v domě
070911 13 + 24 + 11 - početná úroda dýní a co s ní
090911 Cúúúúc!!! - akce, kterou končí masivní zavařování
090911 Černé "bléééé!" - sice dobrá, ale vzhledem nechutná uzenina
090911 Kosa na kámen - Betty měla havárku s motokolem
1300911 Jak jsem je tam přece jen vrátila - video se zemědělcem, jak si dal nevoňavou sprchu
130911 Neopouštěj staré věci pro nové - pravda - oblíbená písnička formou videa
140911 Jako v pokojíčku - uspořádala jsem si počítač
140911 Jména, jména, jména - jak se vyvíjí oslovování naší Betty v čase
140911 TT Šrámy - nevhodná kombinace postižení mé kůže a domácí násilí
160911 Gatě dolů!? - jak se bránit zamazání oděvu naší psicí
160911 Ta hlava! - mám nový účes
160911 Jo ještě ty "dvě návštěvní knihy" - tvorba titulní strany mé Návštěvní knihy
180911 Chrchlíky - o legračním slovíčku a "pěstování" kefíru
180911 Z trapasů těžím i já - způsob volby námětů mých článků podle Ivanky Deváté
190911 Anotace mých článků - ano nebo ne? - využíváte je a co vám přípradně chybí pro orientaci
190911 Nápad i pro nešikovné ruce - sušení papír. odpadu v síťových pytlících
240911 Jako mravenci před deštěm - chystám se do nemocnice, končím hospodářský rok
111011 Jsem zase zpět - návrat z nemocnice po výměně kolena
121011Články odkládám - jak mě dostalo jedno videjko
121011 Nálev?! To teda ne! - klystýr před operací
121011 Sakra šufle! - jak jsem nemocnici dělala opravářku
131011 Už! - o prvním platném pokusu pevné stolice
131011 Pajdajz - slovíčko SMS, které můj mobil neuměl
131011 Hujerovic švestičky - humorná příhoda se švestkami
131011 Vrzavá postel - potíže s postelí a nespavostí
151011 Jak jsem v nemocnici snášela černá vejce - zápas se zácpou a železem
151011 Nejsou boty jako boty - co udělaly nové pantofle a jak se mi dostalo pomoci
151011 Igelitka brambor za stovku - jak jsme vypakovali nenadálé návštěvníky z domu
161011 Toníku, poď mě vodevřít! - co způsobily dveře od kurníku
161011 Pouťový řezy bez karamelového krému - co ztropí plechovka kond. mlíka před poutí
161011 Vozembouch - trochu vzrůša se svižnou spolupacientkou
161011 Česneková kytka - netradiční dárek sestřičkám na odchodnou
171011 Kopýtka - jak souvisí vyměněné koleno s kopyty koní
171011 Až mi srdce přeskočilo - podivný kritik mé nemocniční péče
181011 Jedu na rehabilitaci - odjíždím na pooperační rehabilitaci kolena
271011 Hlásím, že jsem zpět - vracím se po rehabilitaci domů
281011 Už je to rok - před rokem jsme se rozloučili s kníračkou Kitty
291011 Mlíko, jak ho určitě neznáte - jak připálené mlíko vyřadilo z činnosti novou rehabilitaci
291011 Zastavení - baterie foťáku zmařila pěkné fotky


Konečně neděle a spolu

14. srpna 2011 v 15:29 | Kitty |  Jak žijeme na farmě
Je neděle a nic nedělám...

V neděli by se nemělo dělat. Dodnes jsem to vlastně neznala. Křesťani mají dobrý návyk a pravidlo: neděle je den odpočinku. Dělal to můj věřící strýc. Chodil v neděli do kostýlka a potom mezi chlapy do hospody a na fotbálek. Nebo tak nějak - nechodila jsem s ním. Domů dorazil zrovna, když se podávala polívka na stůl. Neměnně.

Ve žních se někdy stalo, že pravidlo porušil. Prostě ve žních se musí žnout a sklízet, kdy by hrozilo, že obilí zmokne, kdyby se nezkombajnovalo. To nás vzal na pole a zrní se hrnulo z kombajnu přímo do přívěsného vozíku. To byl fofr, protože z roury kombajnu se to hrnulo pod tlakem a my děti jsme musely proud zrna rozdělovat na vozík. A hned potom se fukarovalo, aby třeba "neshořelo".

U nás je taky kostýlek. Jsou žně a Pepíno už poprvé sklízel kombajnem, když předtím pár dní ladili žací lištu či co. V pátek to vypadalo, že ještě budou spravovat. Chodil po deváté ráno a vracel se za soumraku. V pátek už se smrklo a on pořád ještě nikde. Jezdil na kole bez světla po silnici, aby autem nemusel dělat objížďku. Půl desáté, tma a on nikde. Zavolala jsem paní od kombajnu. Nešťastně se omlouvala, že dnes už Pepíno mlátí a už vlastně skoro jede domů. Zaječela jsem, že nesouhlasím, aby jel potmě na kole. Ať ho dovezou.Křičící Odpovědí mi bylo ujištění, že ho samozřejmě dovezou, jen se navečeří. Po hodině jsem ho měla doma. Dobře, že už sekli, protože v sobotu poprchalo a dnes je sice krásně, ale asi mokro. Mám ho doma!

I já jsem včera zvládla udělat veškeré lečo do sklinek i zavařit. A teď si užívám neděle jako pravá křesťanka. I Pepíno tluče špačky u televize, odpočívá. Je to něco tak zvláštního, že cítím potřebu se s tím svěřit. Už hodně dlouho je sobota a i neděle normálním pracovním dnem. Kdyby nebyl ten kostýlek, ani nepoznám, že je neděle. A dnes?

Ráno Pepíno stihl všechno obcházení bravu a vyrazil do kostýlka. Já jsem obešla květy a nachystala věci k obědu k pomalému vaření. Po obědě ještě jedna runda květů slézu a po kafíčku sedím a hledím na televizi a mám čas na pedikúru a tvorbu ksichtu... Prostě nedělám vůbec nic, sedím a hledím. Taková vzácnost. To je tak nečekané, že mi stojí za to psát. Škoda že není tématem týdne třeba něco jako "pohoda" nebo tak něco. To bych s gustem psala článek na TT! Psaní na blog za práci v neděli nepokládám.

Chápete to? Já mám neděli. Už nic nemusím. Mohla bych natáhnout tělo na letiště, mohla bych vletět do rybníka, mohla bych se natáhnout na dvůr a opalovat se. Zrovna vyšlo sluníčko. Dvůr mám plný sít a ohrádek s květem divizny a slézů. Divizny už jsou úplně suché, ale na slézech pořád hodují stovky včeliček. I Bruňďa se zde poflakuje a bručí si spokojeností. Nejvíc je jich na těch kvítkách, které jsem sotva donesla otrhané z rostlin. I našemu hmyzu je dobře.

A já si užívám nicnedělání. Taková vzácnost! Můžu všechno a nemusím nic. Je neděle, to se u nás nedělá. Kdybych to tak mohla říkat častěji!Usmívající se

Kitty


*tired*

10. srpna 2011 v 17:49 | Kitty |  Život mého blogu
Je to jen slovíčko. Cizí slovíčko. Mně neznámé obsahem. Kdo mě zná ví, že zaručeně vypěním, pokud je vidím v mém článku jako komentář...

Ještě než se začnu zpovídat, kouknu do slovníku. "tired" jsem si do svého slovníčku na Seznamu.cz uložila jako "otrávený". Pro mě je to význam přesný. Cítím v něm zklamání, otřepanost, že už mám všeho dost - významy, které se mi objevily při hledání z angličtiny. Slovíčko za nic nemůže. Samo o sobě.Nerozhodný

Jiné je to, když mi přistane ve vyjádření k článku. Většinou ve funkci smajlíku. To mě nepotěší. I když nevyjadřuje, že se mi něco nepovedlo. I když třeba vyjadřuje rezignovanost, konstatování smutného faktu z dnešní doby, nepříznivé situace atd. atd.

Proč?Překvapený Proč existuje praxe vyjádření nějaké hodnoty nebo pocitu tímto slovíčkem? Je to asi sama skutečnost. Nedobrý pocit, podivná nebo smutná podstata pocitu. Pro mě osobně - brojící proti cizicizmům v naší řeči - provokující slovo = ve spojení s článkem na blogu. To už raději uvítám jakéhokoliv smajla. Nemluví cizí řečí, mě staromilské české ženě ale říká vše. "Tired" mi neříká nic! I když už teď vím, co si pod pěti písmenky mám představit.Plačící

Mám prosbu k vám všem, milým a vstřícným blogerům a blogerkám. Používejte smajly nebo raději nic. Čeština má tolik slov, která dovolují pinktlich vyjádření. Koukáte jako jojo, že jsem použila cizí výraz? Němčina je mi bližší, tu jsem se asi pětkrát začínala učit a díky tomu ledasčemu z ní rozumím. Ale proti agresivní "rádobyvševládné" englické světové řeči vystupuju jako Honza proti drakovi. A "tired" je i červenou muletou před očima býka. Uvidím "tired" a už rudnu, nadouvám se a hrabu kopytama. Od toho jsem narozená v Býku!

Domluveno? Ti, kdo moje články nečtou pravidelně, bude možná tento konkrétní článek hodně nesrozumitelný. Ale vy, kdo je čtete pravidelně, buďte milosrdní. Pro značku "Kitty" ať vám raději prsty upadnou a spálí se základní deska počítače, než byste napsali "tired". Děkuji za porozumění.

Kitty


Dokonce i "e.on" je klasa

10. srpna 2011 v 15:55 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Zase musím psát pochvalu...

Máme starší domek. Byla stará elektroinstalace. Kvůli závadě na hlavním vypínači (či jak se to říká) mi odešla základní deska PC (možná!?). Ztratila jsem nervy.

"Bude se dělat elektroinstalace!" zaznělo jako kakofonie mému Pepínovi. "Přece nebudu pořád měnit počítače!"

Základní obraz o stavu elektriky nám podali přivolaní eoni k akutní havárii elektroinstalace. Odborník koukl, chytil se za budku a zeptal se, jakou adresu má náš anděl strážný. Že ho okamžitě zlanaří, protože nad námi držel ochrannou ruku hódně kvalitně, že jsme už dávno nevyhořeli. No byl to snad aktuálně podpálený hlavní vypínač či jistič (ví odborník). O důvod pro mě víc, abychom sekali.Mrkající Chválím poprvé - zavoláno, přijeli, pomohli bez řečí a úplatků. Klasa.

Ještě ten samý den jsem vykoumala místní (a místními chválenou) elektroinstalační firmu. Sjednáno, zkonzultováno, provedeno a dokončeno. Za čtyři dny!Smějící se Žádné politické tanečky. Dva i tři chlapi dělali zkušeně, šetrně a čistě. O všem uvnitř akce jsem už psala kolik článků, nebudu to natahovat. Chválím podruhé - domluveno, čistě a dobře provedeno v krátké době. Opět klasa.

Včera (místo dnes, ale to byla chyba úředníků) přijeli dva eoni. Jeden se pustil do sjednané práce i úpravy pólování, zaplombováno, zapsáno. Bez řečí, tanečků, kuřácké pauzy. Už podruhé tvrdím - "e.on" JE jednička! A to to nemám nijak přikázané. Mluvím ze zkušenosti a za sebe. Čistá práce. Chválím potřetí.

Včera jsem četla článek o firmě, která u známé blogerky měnila okna. Nakolik to bylo nervující a nakolik v tom hrála roli autorská licence nevím. Zážitek pro osazenstvo bytu nic moc. Měli i neměli štěstí, někdy se to tak stane. Jsou lepší i horší firmy, je to ale v konečném efektu v lidech. Celkově asi dvojka s hvězdičkou, jak to vidím já.

Za další - známá této blogerky si nechala vyrobit okna do domku a musela podle smlouvy zaplatit celou částku předem. Komentáře jednoznačné - špatné zkušenosti z minula. V tomto konkrétním rizikovém případě pesimismus dostal na frak. Stalo se vše tak, jak sjednáno, vyrobeno a osazeno. I já jsem byla pesimistou, ale podle vlastních letošních zkušeností s firmami - zadařilo se. Dá se najít dobrá firma. Dá a dá a dá!Úžasný

Posledním případem, který jsem si vzala na mušku, je avizovaná akce "Život umění Dešov". Jako optimista věřím, že vše bude dobré. Záměr, provedení i závěr. Zatím sleduju cvrkot a mírním tvrzení pesimistů o tunelu. Nevíme o tom moc. Proto jsou pochybnosti. Ale věřím, že pokud vše bude sledovat EU, bude konec dobrý. Věřím, že dobrý jednoznačně pro nás. Ovšem patnáct miliónků ukazuje na megaprojekt. U nás na dědině - bude to k čemu? Nevím. Zatím nevím. Zatím ještě nevím. Ale budu se snažit vědět. Chodit, ptát se, chtít vysvětlení. Za mých vložených 80 kaček do dobré věci.Mrkající

Skončím pláčem nad dobrým úmyslem. Už na jaře jsem psala o nezajištěných nebezpečných hlubokých skružích nad odpadem z rybníka. V louce jsou tři. U dvou chybí nahoře jedna polovina betonového dvoudílného zakrytí (ono tam vlastně je, ale spadené v hloubce skruže). Kdyby tam spadlo děcko, je neštěstí hotové. Stejně tak úspěšná je druhá část článku. Laguny pod bývalou "bejčárnou" jsou pořád odkryté, mírně obtížně přístupné pro děti i zvěř. Na jaře mi jeden oslovený inženýr rozpačitě odpověděl, že se to celé včetně bejčárny bude bourat a tak laguny taky zmizí. Ale pokrčení ramen - to víte, nejsou peníze... Zde nemůžu chválit. A upřímně řečeno, ani přesně nevím, na kterém hrobě pláču. Patří skruže družstvu nebo obci? Nevím. Začnu se ptát. Hned! Do jednoho týdne.Mrkající Do měsíce - a pak podám zprávu. Ono to ptaní možná nebude tak rychlé. Ale ptát se budu a sledovat to taky budu. Věřím, že nakonec budu taky chválit.

Kitty





Jézédák vypovídá

10. srpna 2011 v 14:52 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Něco jsem objevila a něco zaslechla...

V posledním čísle časopisu dTest č. 8/2011 jsem si s údivem přečetla článek o určování původu potravin pomocí zkoumání obsažené vody nebo u suchých komodit pomocí uhlíku, dusíku či síry. Stačí vylisovaná kapka vody. "Čím dál od pobřeží a hlouběji do nitra Evropy, tím je voda lehčí. Je to způsobeno změnou koncentrace izotopů vodíku a kyslíku, prvků, tvořících vodu". Celá Země je zasíťovaná body a v nich jsou pevně stanovené ukazatele. Proto je možné určit, odkud konkrétní zboží pochází, i když lákavá etiketa uvádí třeba domácí produkci. Koukala jsem jako vejr. Firma z německého Jülichu se naučila šlapat na paty podvodníkům, manipulátorům s naší důvěrou i zneužívatelům chemie. Koukala a četla jsem, co věda dokáže!Překvapený

Hned začerstva jsem článek četla mému jézédákovi (pro mlaďochy - Jednotné zemědělské družstvo, kde kravičky vyrábí mléko a ne že "roste" v regálech supermarketů). Byl to zemědělský závod s hlavním oborem činnosti výroba živočišných a rostlinných surovin. Pro obživu i pro další obory hospodářství.
Někde je i částečně nebo úplně zpracovávali - viz Slušovice (zase pro mlaďochy - už v sociálizmu uměli podnikat tržně). Můj rentiér mě začal doplňovat poznámkami jako:

"Jasně, český zemědělství zničit a dovézt všelijaké patoky a sprasky až kdoví odkud.."Nerozhodný

"No jasně, z marketů je ta pravá chemická nabarvená dobrota..."Křičící

"No jo, Němci, ty nebudou žrat kdovíjaký druháky, to se pošle k nám jako bio..."Překvapený

"Jasně, EU zničí nás jako výrobce a pak budeme muset všechno za drahé peníze dovézt!"

"Na orné půdě budou golfová hřiště, kde si budou vozit pr..l zahraniční nabobi. A my se staneme rozvojovou zemí, turistickým rájem. Až na to, že už neslupneme českou jahodu..."Plačící

Tyto řeči znám. Poučená rozbory potravin a metodami úprav naší stravy zrovna v tomto časopisu bez reklam už jsem ve střehu. Proto se my dva zaměřujeme na opravdu "bio" domácí výrobu našeho papu. Sem tam nějakou drahou masovou pochutinu plnou skutečného masa bereme od sousedčiny dcery z masny a výseku, na který vidíme. Brali jsme kozí výrobky z Ratibořic přímo z farmy. Už nebereme. Přímý prodej z farmy nám Dobrovolní zkomplikovali. Dřív jsme zavolali předem a když jsme jeli kolem, dostali jsme je podle objednávky z chlaďáku. Teď je farma hodně vytížená společenskými akcemi přímo v areálu a kupci se mohou dostat k výbornému "lizu" jen v sobotu kolem poledne - od do. V bioprodejnách je jejich dovezené zboží minuty a šlus. Ale dost stesků, to by článek byl dlouhý třikrát kolem republiky.Zamračený

Pokračuju. Zaujalo mě, jaké konkrétnosti začaly vypadávat z mého jézédáka-pamětníka. Typické pro dřívější český i moravský venkov. Když on se učil a pak začal pracovat v JZD, pěstovali na polích ovoce a zeleninu pro znojemskou Frutu (na znojemsku největší zpracovatel ovoce a zeleniny). Pamatuje (a dokonce i já) brigády na ruční sběr jahod, mrkve, zelí, brambor. V Zelných zahradách u Hornic prý byly závlahy a ještě snad jsou. V jeden den prý na sklizeň vyrazili úplně všichni z družstva. Třeba jahody v bedničkách vršili na sebe do front, mezi ně najela auta Fruty a odvážela je i do obchodů. Mrkev vyorávač podoral, člověk ji vyzvedl, oklepal a okroutil a hned šla auty ke zpracování. Na polích pěstovali hrách, mák, brambory a další, na které jsme ani nepřišli. Brambory se sbíraly nejprve za "čertem", který je vyoral a rozhodil do šiřky; později za TEKem, který je už otřepal z hlíny a sbíraly se čisté; a naposledy kombajny s populárním sezením pro obsluhu - babosedem (na kombajnech pracovaly ponejvíc ženy, proto ten typický název části kombajnu).Mrkající Stroje dosloužily. Už není co sklízet.Zamračený Dnes už družstvo nemá ani skladovací prostory ve "dvoře", kde byly sklady a krechty ve fungujících budovách. Fruta není, z budov "dvora" stojí jen obvodové zdi. Tam, kde dřív družstvo skladovalo a hýčkalo uskladněné výpěstky, dnes stojí jen obvodová zeď a roste plevel. Ani na kopřivy tam jít nemůžu, protože pod nimi jsou ruiny a hromady stavební suti.Křičící

My letitější pamatujeme slovo samozásobení. Republika si dokázala zajistit obživu z domácích zdrojů. Řepa cukrovka - bílé zlato, brambory, zelenina, laciné ovoce - kde to všechno je! Můžeme dovézt. Jenže nevidíme na to, za jakých podmínek a chemie dovezené potraviny vznikly. A to se zase vracím k úvodnímu zjištění dTestu o původu toho, co jíme a spotřebováváme. Naše těla jsou adaptovaná na domácí půdní chemii i hormony okolní krajiny a z ní mají největší prospěch a využitelnost. Mizí nejzákladnější potraviny, připravujeme se o základnu obživy. Vymizí technologie pěstování i zkušenosti a skutečně se připravujeme o soběstačnost. Půda ztrácí na významu. Ještě že jsou v místech osvícení hospodáři. Umožní ožít i zanedbaným místům krajiny, přivést do ní znovu zvěř a ptáky, původní porosty. Remízky, křoviny i původní kosou sečené louky zase ukážou obyčejné motýly, ještěrky a žáby, čápy nad mokřinou a za orajícími pluhy. Ale to jsou maličkosti.

Pepíno si musí dávat pozor na všechno, co mi práská, případně když mi věší bulíky na nos. Protože za pár minut už jsem u něj s blokem a propiskou a sbírám fakta. I včerejší výpověď o minulosti družstva jsem takto získala. Píšu, jak jsem slyšela a pochopila. Ani sousedi si už přesně nepamatují, co všechno místní družstvo pěstovalo. Příležitost mu dávala blízká FRUTA. Kdeže ty časy jsou...Plačící

Kitty

A nakonec moje otázka:
"Co znamenají písmena ve značce vyorávače TEK?"
A odpověď jézédáka? Ruce v kapsách, polootočený ke mně s potutelným úsnměvem odtušil:
"Technicko-ekonomický kolos." A dost.
Já o voze a on o koze. Přece jsem se neptala na "stát"! Asi špatně slyšel...



U nás v...

9. srpna 2011 v 13:39 | Kitty
Chtěla jsem vlastně psát: "U nás v Kocourkově"...

Ale pak jsem si to rozmyslela. Proč by malá vesnička měla slout coby Kocourkov. Kočičáků je zde dost, literární význam sousloví je ale jiný. Zde to snad tak nebude. I když - kdo ví?Nerozhodný

Už je okolo měsíce, kdy u nás zazvonily děti ve žlutých tričkách v doprovodu dospělého a požádaly o podporu pro akci "Život umění Dešov". Nabízely magnetky, kus po 40 korunách. Nechala jsem si vysvětlit účel akce a prostudovala magnetku, nerada bych naletěla. Usoudila jsem, že podpora pro školní nebo školičkářské kulturní akce v naší obci je potřebná. Vzala jsem dvě, na charitu slyším. V dnešní době dělat kulturu - víme, jak to vypadá. Pro dobrý účel ráda pustím chlup.Mrkající

To ale neměl být konec. Za pár dní jsem se doslechla, že po dědině chodily děti a vybíraly na akci, která asi bude tunelem. Nechala jsem si podrobně vysvětlit, co znalí usoudili. V ten moment kolem našich oken procházel maník, který byl taky s těmi dětmi. Mžikem jsem byla pár kroků za ním a mínila se dopídit informací z první ruky. Prý organizátor celé akce se schovává, není k dosažení, protože je pořád mimo. Teď se dalo předpokládat, že se bude ve "dvoře" něco dít a třeba tam získám kýžené informace přímo od zdroje.

Měla jsem štěstí. Na poslední chvíli jsem došla ke dvojici, která schovávala prádlo do domu a jasně měla namířeno k osobáku, který už měl otevřené dveře. Oslovila jsem muže, představila se a optala se, jestli ví něco o předmětné akci. A že bych měla zájem, aby mi přesně vysvětlil, co jsem to vlastně podpořila. Slušně se mi představil a s papíry v ruce, evidentně ve spěchu, začal vysvětlovat. Prý to není podpora kultury přímo ve školských zařízeních v obci. Vše prý souvisí s totálním bouráním budov ve "dvoře", který dříve tvořily asi čtyři budovy v jedné frontě. Koupil je kupec a vyboural vše zděné včetně střech tak, že z každého domu zůstala jen jedna vysoká nezajištěná zeď. Všechny teď tvoří souvislou zeď, uzavírající dvůr. Materiál je pryč, zůstalo jen rumisko a plevel. Z kamenů zde vyrostly "vysoké záhony": kamennými zídkami ohraničené jeden metr vysoké rozměrné záhony se základem skalky a pár rostlinami dýní, cibule a další zeleninou. Docela zajímavé útvary.

To mě ovšem teď nezajímalo. Ptala jsem se dál: kdo jsou, kdo o té akci ví, co s ní má obec, jak o všem míní organizátoři informovat zdejší občany a tak. Štíhlý slušný muž se vyjádřil v tom smyslu, že vše bude vysvětlovat občanům na veřejné schůzi obce. Namítla jsem, že tam velká účast nebývá a nevyřeší to podání zasvěcené informace lidem. Na otázku, k čemu oni použijí vybrané peníze a co je účelem akce, jsem dostala vysvětlení. Že se vybíralo na jakousi zálohu pro velkou akci, protože to bude dotovat EU a nějakou částku musí dodat organizátoři. Vybralo se málo, občané prý se do toho nehrnou. Vybírá se snad pořád i v okolních obcích. Má jít o nějaké jakoby letní umělecké nebo řemeslné aktivity, kde by se účastnili lidé z celé republiky i ze zahraničí. Zřejmě typu letní keramické školy, filmařského sympozia nebo kovářských setkání. K tomu zakoupili pozemek budov dvora, vybourali ho a hodlají zde postavit zázemí pro tyto aktivity hlavně pro mladé. Předávám, jak mi bylo vysvětlováno a jak jsem to pochopila. Organizátoři mají ještě další akce, jako je školka v Jihlavě a další. Naše akce je ve stádiu plánů a obhajoby projektu, bude na ni žádána dotace EU ve výši 15 milionů, u nás dětmi vybíraná částka prý půjde na spoluúčast. Majitelé tolik peněz do začátku nemají, proto tahle forma. Tolik o záměru.

Jednoznačně jsem mu tehdy řekla, že vše budu sledovat a pokud mi všechno dobře vysvětlí, napíšu o tom na svém blogu. Vím, že můj blog místní dost čtou a snad vysvětlení pochopí. Kdo nepůjde na onu schůzi obce, může čerpat informace prostřednictvím mého blogu. Dala jsem mu termín měsíc, ať si udělá čas, řekla kde bydlím a že ho čekám s argumenty. Čas skoro vypršel, nikdo nepřišel. Proto vznikl tento článek. Podrobného vysvětlení jsem se nedočkala. Evidentně dost spěchal, jedou prý na schůzku kolem té jihlavské školky.Nerozhodný Čekám dodnes. Dnes nebo zítra ještě udělám pokus se zviditelnit a upomenout na slib. Chci opravdu vědět, koho podpoří moje korunky.

Doufám upřímně, že organizátora schrastím a článek bude pokračovat nebo udělám další se zpřesněním dnešního povídání. Byla bych ráda, kdyby záměr byl od počátku dobrý, uskutečnění reálné a účel rozumný. Na galaprojekty v "mrtvém území" na rozhraní dvou vysočinských okresů moc nesázím. I když zase: je zde klid, místo klidné a osamělé, není do něho vidět. Jen doufám, že nevznikne nějaká pěstírna konopí nebo zázemí pro výrobu "značkových" podloudných oděvů a botů.Křičící

Článek vyznívá jakoby pesimisticky. To proto, abych napružila organizátory a nakonec se dozvěděla, jak to je a co skutečně jednou uvidím. Trochu života a mlaďochů bych uvítala. Hlavně, aby celá akce měla smysl a byla přínosná pro nás i pro zvané umělce. Či vlastně koho zde máme očekávat, kdo by zde trávil své letní studentské měsíce zájmovou nebo uměleckou činností. Známost se známými - co by za to i větší obec dala. Dočkáme se?

Kitty

Cesta na půdu

8. srpna 2011 v 15:44 | Kitty |  Vykutálenosti
Ještě jednu z humorného soudku...

Další humornou "příhodou z natáčení" byla vzpomínka na jednu cestu nás sester s košem prádla na půdu hned o poschodí výš. Osm schodů, odpočivadlo, osm schodů. Připomínám to proto, že jsme tehdy na tu půdu ani nedošly.

Už jsme si teď nevzpomněly ani jedna, co vyvolalo takový mohutný záchvat smíchu, že jsme po schodech lezly s přestávkami. Jedna se smíchem zlomila, upustila ucho koše s prádlem a vyvolala další záchvat smíchu i u druhé. Uslzené, udýchané, hlučné jsme lezly po dřevěných schodech se smíchem, který se v bytovce hlasitě rozléhal. Když jsme se vydýchaly a snažily se na sebe nedívat, po chvíli jsme se uklidnily. Jenže - jak to v takových případech bývá - jsme se nadechly, vzaly koš zase do rukou a vyšly dva schody. Pak se ozval vzlyk zadržovaného smíchu a slovíčko, které vše zavinilo a stály jsme nanovo. To se nedalo zvládnout. Obě jsme se upamatovaly, že jsme přes odpočivadlo ještě přešly a zamířily dalšími schody k půdě. Byly jsme stále slabší, uslzenější a uchechtané do nemožnosti. Skončilo to tím, že maminka vylezla ze dveří, dostaly jsme vynadáno, koš tam zůstal a odnesla ho nahoru asi maminka. My dvě jsme tam ani samotné ten den nedošly!

V mládí jsme spolu dost soupeřily a dělaly si schválnosti, jak to u bujných lidských mlaďochů bývá. Byli jsme dvě holky a brácha, měli jsme šťastné dětství a hodné rodiče, kteří se nehádali. Dali nám dobrou výchovu. Všichni jsme se v místě vyučili kováckému řemeslu, které se nám v životě rozhodně dobře hodilo. Rozmíšky se léty uhladily. My dvě jsme rentiérky-důchodkyně a bráška dovrší šedesátku v říjnu. Teď jsme my sestry jako "můj s mojú", máme se rády a potřebujeme se. Aspoň z mé strany tomu tak je a vypadá to, že i sestra to tak cítí. Snažíme se být co nejčastěji ve styku a Pepíno mě tak třikrát ročně vyveze k sestře a jejímu příteli na Moravu. Jen na skok - ve stejný den se zase vracíme. Posedíme, pokrafáme, dáme si obídek a kafíčko a zase frrr domů. Jezdívala s námi ve staré Škodovce 120 i první fenka Kittynka, od letoška s námi na Moravu míří i umravněné štěně Betty.

Dřív k nám jezdily děti jejích synů na kratší pobyt. I loni zde na prázdninách na pláži na Vranovské přehradě byla dcera jejího syna Martina a syn syna Zdeňka. Letos už dva její synové nežijí a děti mají jiný program. Letos k nám přijela pro změnu sestra autobusem. I tak to jde. Potřebujeme se a máme se rády. Mám radost, že to podporují i můj Pepíno a její přítel. Jen si přeji, aby to tak co nejdýl vydrželo.Úžasný

Kitty

Vrzzzz! Vrzzzz!

8. srpna 2011 v 15:09 | Kitty |  Vykutálenosti
Teď zase trošku vzpomínání ze soudku humoru.V dobré náladě jsme se sestrou u nás na návštěvě vzpomínaly na různé "humorné příhody z natáčení", jak se teď moderně říká. Vyplula i vzpomínka na jedno cestování ve vlaku...

Z naší rodiny jsme byli nejmíň tři mlaďoši a jeli jsme v uzavřeném kupé. Proti mně seděla sestra a jinde bratr mezi dalšími cestujícími. Já holka při těle jsem seděla na vyglajdaném sedadle a četla jsem si. Po chvíli se začal v kupé ozývat zvláštní zvuk. Takové jako "upšouknutí" a nebo taky ostré vrznutí. Začali jsme nenápadně pátrat po zdroji zvuku. Až jsme přišli na to, že ho vydávám já. Tedy ne to voňavé nadělení, to zrovna ne. Bylo to to ostré vrznutí. Sedadlo totiž zvláštně vrznulo při každém mém pohybu. A ne při každém, proto jsme to neodhalili hned. Každého z nás napadlo, že si někdo ulevil - ten druhý.Překvapený Předtím, když jsme ještě hledali příčinu, jsme se polohlasem domlouvali, že jako "já ne, to někdo jiný." Všimli jsme si kradmých pohledů ostatních, kteří taky hledali. Když jsme odhalili příčinu, začali jsme se pro sebe usmívat a pak už jsme dusili smích. Až se to nedalo zadržet a vyprskli jsme smíchem. Ke smíchu to nutilo i všechny ostatní. Pár záchvatů jsme přestáli a snažili se vzápětí utišit. Ale fakt to nešlo. Při každém dalším pohybu zase - ostré "vrzzz!" Když jsem to pochopila, v dalším záchvatu chechtotu jsem vypadla z kupé ven na chodbičku. Po chvíli, už klidná, jsem se vrátila. Bylo tam ticho a pohoda. Oči všech se snažily se na mě nedívat. Ale jen do chvíle, než jsem opatrně dosedla (spíš dopadla jak závory) na proradné sedadlo. Zase ryčné vrznutí a to už se nedalo vydržet. V záchvatu smíchu jsme se zlomili všichni v kupé!Mrkající

Pak už jsme svým bránicím povolili.Smějící se Celé kupé až do cíle naší cesty se ozývalo smíchem. Jak to tak bývá, podobnými humornými příhodami přispěli i ostatní cestující. Někdy se to tak zadaří.

Dnes se loučí usměvavě vzpomínající Kitty

Memoriál bratří Taschů

8. srpna 2011 v 14:37 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jeden poznatek z poslední doby...

Minulý týden od 2. do 5. srpna 2011 byla u nás na návštěvě moje sestra Vlaďka z Moravy. Zase po čase jsme si popovídali spolu s Pepínem. Při práci jsme probraly ledacos z poslední doby. Ona není z těch, které si sednou a nechají se obskakovat. Čtyři dny uběhly jako voda, v pátek odjela pohodlně autobusem. Při příjezdu přivezla pěkné počasí, v pátek si je zase odvezla.

Máme ve zvyku si zavolat, když dojedeme domů. Tentokrát jsem od ní dostala mejl s hlášením, že dojela dobře. Proto mě udivilo, když se během necelé hodiny ozvala telefonem. Volala v slzách, lekla jsem se, co se stalo. Během chvilky se uklidnila a dozvěděla jsem se hořkosladkou novinu.

Měla tři syny. Jenže vloni během půl roku o dva přišla. Jeden zemřel po dlouhé nemoci a druhý se stal obětí tragické nezaviněné autonehody. To je to hořké. A to sladké? I když...

Přišla domů a pustila si počítač. Ze zvyku si našla webovou stránku města Adamova, kde už dlouho nebyla. Zaujal ji článek o turnaji v šipkách. Nevěřícně zírala na text (www.adamov.cz/informace/aktuálně/2011-07-04-sipky). Psali tam, že 4. července adamovští šipkaři pořádali turnaj veteránů jako Memoriál bratrů Martina a Zdenka Taschových.Plačící To byli loni zemřelí synové mé sestry a jejího bývalého manžela, který jejich jménem předával vítězům ceny. Oba synové byli totiž aktivní a úspěšní hráči tohoto šipkového oddílu. Takto vzpomněli šipkaři na své kamarády, kteří odešli do šipkového nebe. Tradice bude pokračovat i v příštích letech. Hezké, ne?

Kitty

Už ho mám víc než rok

7. srpna 2011 v 20:59 | Kitty |  Život mého blogu
Ve stálém stýskání jsem si nevzpomněla...

Před jedním rokem, 5. srpna 2010, přistál na mém blogu můj první článek!Usmívající se

Ani ten uveřejněný nebyl vůbec první. První článek se měl jmenovat "Doufám-počteníčko". Po uložení se mi kamsi ztratil a s adminy jsem vykomunikovala, že jsem tímto souslovím pojmenovala název celého blogu. Tak jsem začala.S vyplazeným jazykem


Kitty

Nevážila jsem si toho!

7. srpna 2011 v 17:34 | Kitty |  Úvahy a zkušenosti
Jsem v situaci, kdy povzdech v názvu článku je krutě aktuální...

Kde jsou ty šťastné časy, kdy jsem si psala pro radost a z radosti své články na blog. Bez veškerých obrázků a fotek. Články přibývaly jako houby po dešti, pohoda autorky z nich přímo čišela. Pak byla doba, kdy jsem si stýskala, že se můj blog neblýská a není ilustrovaný fotkama. Začala jsem kolem toho tanečky, až se v mém článku šťastně objevila první fotka - koza. Pro další práci s fotkama jsem koupila digifoťák. Zatím jsem si z něho dvakrát uložila fotky do počítače. Až na to, že je nemůžu najít!Křičící

Přestala jsem mít čas na radostnou tvorbu článků. Odhlížím od těžkých časů v životě naší rodiny. Měla jsem ve starém počítačí soubor textů a kvůli tomu jsem navázala spolupráci s mágem PC. První část záznamů jsme zvládli a je jen otázkou času, kdy přesunu potřebné záznamy z texťáku starého PC do nového. To je OK. Druhá část přesunu souboru se týkala zapsaných roků denních záznamů ze života a práce zde na venkově. To se nepodařilo vlivem činnosti virů, jak mi bylo vysvětleno. Ani starý PC už není, jeho harddisk měl vydat své záznamy, jenže nevydal. Jedna etapa je za mnou. Dostala jsem doporučení na jiný organizér, musím se s ním naučit fachčit! To zase budou nervy.Křičící

Mág zahájil frontální tažení za osvojení si dovedností v práci s počítačem. Chtěla jsem to. Dvě sezení mě zásobila sumou informací pro vlastní práci se soubory, disky, dokumenty a obrázky. Dvě vícehodinová sezení mě zásobila množstvím informací. Při vlastní práci jsem rozuměla, část si zapisovala, i prakticky zkoušela. Teď z toho mám gulage. Vůbec nemám pocit, že jsem získala dovednosti!Zamračený Když teď cokoliv zkouším provádět, nefunguje mi skoro nic. Pak vytěžuju k jednotlivým problémům přátelské blogařky. Pro množství toho, co potřebuju, se ještě víc zaplétám. Točím se v kruhu dovedností a vědomostí, které ale neumím uspořádaně použít!Plačící

Navíc jsem si začala s Facebookem a Skypem. Na FB mě přilákala bývalá kolegyně. Mimo stresující zážitek s fotkami ze smrtelné nehody mého synovce mi moc prospěchu nepřinesl. Ani zde se pořádně neorientuju. Pořád se mi hlásí jacísi přátelé, kteří mě chtějí za přátele (to ovšem dohazuje FB a skoro nikoho z nich neznám)! Ve struktuře FB se nechytám a málokdy je tam někdo, koho potřebuju jen tak. Dlouho jsem se bránila vstupu tam a tuším, že to dopadne tak, že ho šťastně odinstaluju. Mám Skype!

Skype je dobrý kup. Dělá mi radost. Můžu si povídat s kamoškami z blogu. Fotka pořízená kamerkou Skype mě vyprovokovala ke zkvalitnění image! Zažila jsem šok, když jsem se viděla, jak doma chodím a jak aktuálně vypadám. Už jsem to dala do pořádku. To je první klad. Pomocí sdílení obrazovek čerpám dovednosti tak, jak se vynořují. Další klad. Přesvědčila jsem sestru, že Skype je pro ni to pravé ořechové. Za pár minut si zorganizovala připojení a už jsme to prozkoušely. Pomocí Skype bude ve spojení s vnoučaty na Slovensku. Třetí klad. Opravdu funguje pokecání s blogařkami mé krevní skupiny a doufám, že i s mágem a sestrou. Odreaguju se a snad operativně dokážu získat spěchající informace. To je čtvrtý klad. Možná zde hraje roli "ztracený čas", ale to ve spojitosti se styky pomocí Skype jako nedostatek nevidím.

V souvislosti s tím, že jsem do Skype zatáhla i moji sestru, mám rozporuplný pocit. Ona je na Netlogu, kde jsem díky ní i já. I zde mám podobný problém - nerozumím systému, nemám tam mimo ni známé. Mám strach!Plačící Velký strach z pohody (či spíš z nepohody) z užívání různých sociálních sítí! Vysvětlím na mém případě.

Dokud jsem si hrála s písmenky a zážitky v článcích na mém nebarevném a neobrázkovém blogu, psala jsem šťastně a soustředěně. Znala jsem, co jsem pro tohle psaní potřebovala. Až jsem začala být neskromná a chtít "hamty hamty", abych porozuměla všemu kolem počítače, přestalo moje štěstí. Počet článků klesá, "psavé" záchvaty už nejsou tak časté. Je čím dál víc článků, které načrtnu v blahém nadšení nad výborným nápadem, ale čtivě napsat se mi je nepodaří, uložím ho a nakonec smáznu. Nemá šťávu.Zamračený A to všechno proto, že jsem se příliš zapletla do "technikálií" kolem porozumění všemu kolem počítačoviny. Mág je výborný, blogerky mají snahu a krátkodobě pomáhají. Ale vidím, že můj mozek je asi starý. Nacpala jsem si do něj tolik informací, že se zasekl. Pletou se mi "pojmy s dojmy", získané dovednosti nemám čas opakovat a jsem nešťastná ze zmatku, který prožívám. Nevybavují se mi nejjednodušší znalosti, nabyté od odborníků. Dělám chyby, počítač mi dělá schválnosti. Musela jsem změnit prohlížeč, místo Lotusu se budu muset naučit jiný organizér. Záhadně se mi změnil vzhled Seznamu, ztratila se mi lišta záložek, neumím ji vyvolat ani najít.Plačící

Nevím, je-li to jen můj problém. Jen tuším, že se takovému stavu nevyhne žádný uživatel PC, internetu a sociálních sítí. Nastane zmatení pojmů a víme všichni, jak to dopadlo s Babylonskou věží!
Dnes - teď - jsem se rozhodla napsat tento článek. Abych se vyzpovídala z neúspěšné snahy všude být, všechno vědět a umět. A možná (snad) varovala před rozmělňováním soustředění na smysluplné psaní článků na mém radostném blogu.

Tímto dnem už si budu moc dávat pozor na další záplavu informací kolem počítače a internetu. Hlavu mám jen jednu. Chci zase psát jednoduché výpovědi v článcích na svém blogu. O všem ve svém zdejším životě. Mnoho rádců a učitelů zničilo moji radost. Nikdo z vás nemá radost, když mu spadne počítač. Mně "spadl mozek"! Doslova a do písmene. Není se čím chlubit. Zase se začnu pomalu rozjíždět k radostnému psaní na blog. Zase - těžce jako ten zahlcený sentinel, o kterém jsem napsala jeden svůj článek - se zkusím rozjet a získat radost z nových článků. Aby vůbec v budoucnosti nějaké byly.Rozpačitý

Mám fotky a taky v článcích budou. Ale až získám jistotu v praxi jejich přenášení do Galerie. Uspořádám si obsah do složek, abych spolehlivě našla nahrané fotky. Aby mi počítač sloužil. Ne jako teď: aby mě stresovalo, že cokoliv učiním a nahraju a uložím, to spolehlivě nenajdu. Chci mít z počítače radost jako z pomocníka a ne aby byl hrozbou zmatků a zdrojem posměchu mého bytného. Už jsem měla dojem, že hodně vím...

Kitty




Bylinková kamerka

4. srpna 2011 v 20:40 | Kitty |  Vykutálenosti
Dnes jsme prodali bylinky...

... za utržené penízky jsem koupila sestře kamerku na Skype. Ve známém obchodě stála 420 korun, moje v jiném 380 kaček! Pak že informace nejsou peníze! Bude mít narozeniny, dostala dárek předem. Když už se rozhodla, že si Skype pořídí!Mrkající

Ještě jeden úspěch jsme utrpěly. V pátek jsme hledaly pálivou papriku. Ve velkoskladu pálivá nepálila. Dnes v zelenině pálivé měli, ovšem nepálily. Ani kozí rohy nepálily. Paní ochotně natrhla dvě papriky a fakt ani ťuk. Přitom prý dnes chtěla pro sebe vzít papriky na naplnění a vybrané pálily všechny. A včera prý jich prodala čtyři kila paní, která dnes láteřila, že pálily všechny!Křičící

Ještě jedné prodejně věřím. Tam měli pálivé papriky i kozí rohy. Nakousla jsem zkusmo jeden roh u špičky - zase nepálil. Přítomný pán doplňující zboží poradil. Prý špička nepálí, máme zkusit u stopky. Sestra kousla - a rychle hledala koš na vyplivnutí. I zde byly dobré informace peníze. Už jsme dál nemusely hledat.

To je pro dnes všechno. Předtím jsem měla napsaný obsáhlejší článek na stejná témata. Jenže jsem někam na něco sáhla a článek byl fuč!Překvapený Správné informace by mi umožnily dopsat původní článek. No, možná je to lepší. Kratší je možná údernější...

Kitty



Oči jako tenisáky

3. srpna 2011 v 19:29 | Kitty |  Vykutálenosti
Máme u nás moji milou sestřičku Vlaďku...

Je to tak, že ona se hned zapojí do každé práce s vervou a zkušeností. Než jsme přijeli domů, po cestě byly mirabelky - malé kulaté zelené i červené ovoce. Já jsem se už víckrát zmiňovala Pepínovi, že bych si ráda nějaké zavařila, když jsme letos získali jen košík třešní. Ale nezastavil. Prý si mám na ně zajet na kole nebo pěšky!S vyplazeným jazykem Na kole běžně nejezdím a pěšky, s rancem na zádech? Chacháááá! To ani náhodou. Včera jsme vezli Vlaďku a šlo to. Najednou Pepíno zastavil a za deset minut jsme měli plnou skládací přepravku. Doma jsme to zavařily, tři zavařovací hrnce jich byly.

A dnes? Má se dosušit seno. Přesto kolem nás Pepíno pořád opendoval a že když už pojedeme. Kam? Na další dávku mirabelek! Ty červený vypadaly dobře a chutně. Najednou! Ale odolala jsem. Všechno mít nemusím. Dbám na to, aby bylo ovoce různorodé. Nemusí být všeho vagóny! Přece se všechno nestačí rozdat a pak to musíme sníst MY DVA!Křičící Proč se vycpávat, ne?

Včera jsem se snažila seznámit Vlaďku se svými kamarádkami z blogu. Postupně to plním, jak se mi podaří se s kterou připojit. Ona je čtenářkou našeho blogu, blogaře zná z jejich článků. A včera některé poprvé taky uviděla. Je vás ale hodně, se všemi se neuvidíme. Ale přece jen nám včerejší den přinesl poznání nové internetové techniky.

Sestra má vnoučata u Adi, přítelkyně zemřelého nejmladšího syna, na Slovensku. Nedávno tam za nimi byla a Aďa ji lákala, aby si pořídila Skype. Budou snadno ve spojení, uvidí se naživo a neprovolají majlant. Zatím se to u Vlaďky neujalo. Neznala to. Až včera!Úžasný

Přes Skype jsem hodlala prohodit pár slov s Otavínkou a sestřičku jí představit. Spojení telefonem se ale nedařilo a nedařilo. Smutné a zklamané Otavínce nezbylo než se odpojit. Já jsem se ale nevzdávala. Avizovalo mi to možnosti, že jsme blbě připojení. Pepíno vložil svoji umnou ruku na konec počítačové škatule a najednou jsme měly spojení. Pak jsme se slyšely a viděly. Sestra si nakonec pokrafala s potěšenou Otavínkou, měla jsem radost. Viděla a slyšela výhody Skype.Usmívající se

Navečer jsem zajistila spojení s Danuškou. I ona jí vysvětlila a předvedla, jakou má připravovaný Skype pro sestru cenu. Konečně poznala další z autorek blogu a komentářů u našich blogových článků. Je rozhodnuto - dostane kamerku a bude mít kecací a názorný Skype, který jí přiblíží vzdálené příbuzné.S vyplazeným jazykem

Děkuji všem, kdo pomohly s argumenty. S dalšími se budu snažit ještě spojit, než od nás odjede. Pak ať už se stará sama. Začátek bude mít usnadněný.

Kitty

Trest za lenost?

1. srpna 2011 v 11:56 | Kitty |  Vykutálenosti
Asi se lenost trestá. Dnes mi to tak připadlo...

Včera jsem zde měla počítačového mága. Řadu hodin jsme probírali základy práce s počítačem. Tentokrát jsem z toho vyšla s lepším stavem budky, ale zase potom zanedbaná práce s bylinkami mi dala co proto. Už kolem deváté večer jsem zalehla a těšila se na odpočinek. Nádobí zůstalo neumyté, podlahy a tak - o tom se ani nezmiňuju. Zdůvodnila jsem si to.S vyplazeným jazykem

Před druhou hodinou po ránu mě z postele vyhodila křeč v noze. To člověk prostě vyletět musí. Při procházce po dvoře jsem ji jakž takž roztřepala a rozchodila. Pak jsem ulehla znovu ke spaní. Ve tři čtvrtě na tři mě vykopla ven křeč v obou nohou, aby to asi té druhé nebylo líto. Znovu opatrně vstát, znovu kolečka po dvoře, moc to nepomáhalo. Hodně unavená jsem zase ulehla. Čekáte možná klidný spánek až do rána. Opak byl pravdou.

Ve čtvrt na pět ráno repete. Zase obě nohy a tentokrát se to nelepšilo. Pak mi hlavou bleskla myšlenka: asi je to trest za lenost. Neumyla jsem nádobí, nezušlechtila podlahu - tak lenochu trp!Křičící Vytočila jsem oči nahoru a slíbila tam tomu nahoře, že se polepším a to hned. Za to by mi měl zajistit klidné prospání po probdělé noci.Líbající

Nádobí umývám ráda, zapnula si kotlík, natočila vodu. Dokonce jsem začala zásobou zavařovacích sklenic, nachystaných k akci. Dvě plata sklinek, nádobí od oběda a večeře a dokonce jsem vyrajbovala i varné nádobí. Světe div se - na křeč jsem už ani nevzpomněla. Přece jen je asi za lenost bolestivý trest!Plačící

Vrchol všeho nepochopitelného nastal v deset hodin. Šla jsem navštívit lékaře, pro léky sobě i mému bytnému. Zajíždí k nám na ves, má kutloušek v hasičské zbrojnici. Docházím ke zbrojnici, dohonila jsem jednu sousedu a druhá šla z jiného směru. Sešly jsme se před budovou a domluvily se, že vlastně ani dovnitř nemusíme, léky dostaneme z auta. Tak se i stalo. Léky rozdané, zaplacené a doktor odjel. Dovnitř už ani nešel. No neptal se a my jsme vevnitř nebyly.
To byla chyba!Křičící Po chvíli jsem klusala pro obídek a vracela půjčenou věc sousedce. Od ní jsem se dozvěděla neuvěřitelnou věc. Vlastně logickou, byla to shoda náhod.

My příchozí jsme vytěžily doktora. On odložil aktovky s věcmi do ordinace zpět do auta a léky nám vydal. Nezeptal se, jestli v budově někdo nečeká. Obvykle když jde někdo dovnitř, tak nechá otevřené venkovní dveře. Tentokrát otevřené nebyly, my jsme se domnívaly, že dnes nikdo další nepřišel. A když se nezeptal...

Jenže po doktorově odjezdu k této sousedce přišla další, že čekala v ordinaci a my jsme nechaly doktora odjet!Zamračený Až měla slzičky v očích, jak byla zklamaná. A asi i naštvaná. Zavřené dveře hasičky se jí nevyplatily. My jsme dovnitř nedošly a proto se to stalo. Pitomá shoda náhod. Někdy to tak je.

Pondělí začalo bolestivě a pokračuje ovlivněné nepříjemnou náhodou. Čeho se ještě dneska, do třetice, dočkám? Snad už to bylo všechno.

Kitty

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU