Kopýtka

17. října 2011 v 10:33 | Kitty |  Střípky z výměny kolena
Jak souvisí kopyta s rubrikou Střípky z výměny kolena? Přes kopýtka...


Jako malá asi osmiletá holčina jsem byla úplně umanutá za koňmi. U nás v JZD měli dva páry bílých kočárových koní. Byly to kobyly. Po válce je JZD nějak získalo, jenže do té doby tyhle střihounky opravdu běhaly v kočáru. Žádní pokojní senožrouti to opravdu nebyli. Na starost je dostala Milada. Taková šlachovitá, spíš chlap. A ta je vyučila! Nebudete pořádně tahat? Že ne? Byla jsem svědkem.Překvapený

Každý pár těch bílých blesků zapřáhla do těžkého žebřiňáku a davaj! Honila je po Lysicích i okolních lesích tak dlouho, až se samy zastavily. Ony kobyly - zvířata inteligentní - si to velmi brzo uvědomily a postupně se naučily praktické práci.

A tyto dva páry jezdily kolem nás pro "zelené". Milada asi viděla moje okouzlené oči a nenapadlo ji nic lepšího, než že mi občas jednu z páru s lehčím vozem půjčila ke kočírování. Jely jsme lesem, pak polní cestou mimo náš městys, ona přede mnou. Cesta to byla bezpečná, koně už klidné. Jely jsme tak párkrát, ale prostě koně měly špatnou historii. Jasně - domákla se to maminka. Tenkrát mi v hrůze z toho, co takový koně by mohlyKřičící nalátala nebo se aspoň ukrutně zlobila.

Proč mě tato historie napadla právě dnes? Jako ta malá jsem si v okouzlení koňmi hrála na to, že jsem kůň. A ten má kopyta. Musela jsem je mít taky. A tak jsem si tajně na boty uvazovala kostky, i v rukách jsem držela kostky a připadala si, jako bych měla svá koňská kopyta. A dnes?

Už svoje "kopýtka" mám. Jsou to kolenní náhrady, které mi taky připadají jako kopyta. Jsou kovové i plastové, ale to mi nevadí v pocitu, že je konečně mám. Na stáří se mi splnilo, co jsem jako malá pracně tvořila. Mám svá kopýtka. A že jsou jinde než je mají koně? Asi proto, že nejsem kůň!Mrkající

Kitty


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. října 2011 v 13:30 | Reagovat

Tak to jsi byla tedy zvláštní, že jsi chtěla mít kopýtka. I když :tak  ve 12 letech jsem měla dřeváčky, navrchu plátýnko, pásek přes nárt a celé léto  jsem v nich  krásně klapala, nejraději po dlážděném chodníku na dvoře a kolem rohu domu. A pěkně do rytmu, babička se mohla zbláznit: ,,Co jste jí to koupili za sandály?!" Nějak záhadně se mi pak ztratily... ;-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. října 2011 v 13:48 | Reagovat

No ano. Na dědině se to bere jinak. Koně měl strýc a po dědině pořád jezdili krásní oři. Není divu. No ale vyrostla jsem z toho. Až na to, že rok co rok koukám na Velkou pardubickou a dostihy, i klusácké, a užívám si to. :-P

3 jezura jezura | Web | 17. října 2011 v 17:23 | Reagovat

Milá Kitty, tak ať ti ta tvoje kopýtka slouží dobře a už nikdy nebolí!

4 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 17. října 2011 v 22:38 | Reagovat

Taky se přidávám milá Kitty aˇslouží. :-)

5 Amelie Amelie | Web | 18. října 2011 v 12:10 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Já raději kopýtka nechci...ale on se nás život neptá....

6 Beebe Beebe | Web | 23. října 2011 v 18:52 | Reagovat

Pěkné, je fajn že to bereš takhle pozitivně ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU