Vrzavá postel

13. října 2011 v 18:28 | Kitty |  Střípky z výměny kolena
V prvních dnech po výměně kolena jsme se pořádně nevyspaly. I když jsme měly výhodu: kolenáři se mohou převracet a vrtět podle potřeby. A taky o tom to je...





Od nástupu se s vámi všude stěhuje i vaše postel. Máte-li štěstí na novou, tichou nebo udržovanou, je líp. Moje byla jen decentně vrzavá. Léky utlumená jsem se moc nemrskala. Jenže postupně se k k vrzavému "f" přidalo křížkované "cis" a nakonec se zvuk vypracoval k zoufalé ostré fistulce.

V prvních dnech po operaci už jsme byly pořádně oležené. Noci byly bezesné, pořád jsme čekaly, až se nám podaří zavřít oči. Mohly jsme na posteli rotovat, to jo. Ale zase to mělo jednu pořádnou nevýhodu. Jen v mém případě. Předpotopní kovová postel dobře zvládala moje kila, ale začala se víc a víc rozvrzávat.

Přes den cvrkot nějak neumožnil větší povědomí o vrzavých zvucích. V noci to byla jiná. Nemohly jsme pro bolest a otlačené tělo pořádně zabrat. Paní občas při zdřímnutí chrupla; jenže se uslyšela a bleskově se probrala. Já jsem měla tu vrzavou postel. Souzvuk jejích tónů nebyl zrovna ideální. Při zvýšené frekvenci mých přehozů ze strany na stranu v polospánku zazněla vrzavá uši drásající fistulka a taky mě probrala.

Ode dne operace po celý týden jsme pořádně neusnuly. Na konci každé víceméně promrskané a probdělé noci jsme únavou usínaly ve dne. Přesněji řečeno, upadaly jsme do nevědomí. K ránu jsme většinou obě zabraly. V nejsladším spánku ve tři čtvrtě na pět "ťuk a prásk!" - rozletěly se dveře, zaplála ostrá světla a uslyšely jsme: "holky, teploměry!" A na odchodu sestra pronesla: "hygiena!" V nelidském čase na JIP se od nás čekalo, že se podle situace umyjeme žínkou v lavóru vleže, zbytek dokončily sestry. Později rychle samy vsedě u umývadla. Mezitím sestry přestlaly postel. Hororózní ráno!Křičící

Na JIPce spánkový deficit nebyl tak zlý. Ale na pokoji - otlačené až rozlámané jsme se přes den nutily preventivně drandit po chodbě. Přes den člověk upadl do dřímoty, spánku až bezvědomí a trochu se prospal. Večer se koukalo na telku (samá reklama, při přepínání jednou nefungoval volič, jindy neznámé kanály nás prudily). Nakonec jsem ve stále se zkracujících se intervalech vypínala zvuk nebo celou vypínala s vyjádřením "ticho léčí!" Když telka nic, já jsem přečetla knížky o Stelle Zázvorkové, Vladimíru Menšíkovi. Teď končím vtipnou knížku Hany Cermonové "...nebo to tady podpálím". Jedna knížka lepší druhé. Jednou jsme si udělaly povídací večer a ta pitomá reklamní telka nám fakt nechyběla. A pak nadejde noc!

Tableta na bolest večer - co kdybychom nespaly kvůli ráně? Na JIP pořád někdo žádá mísu, někdo sténá bolestí, chlapi řežou do tvrdého. Sestřičky dohánějí tisk operačních zpráv pro doktory, telefony; zuní to tam celé noci. Na JIPce se to dá pochopit, stejně jste pod vlivem tlumicích léků. Proč ale i pro nás nevyspalce platí tak děsivá vstávací hodina na normálních pokojích? Prý - provozní důvody. Od zhruba pěti hodin se čeká na vizitu do osmi hodin, světla svítí naplno jako vánoční stromeček, při nich se usnout nedá.Plačící

Ale přesně ve dni, kdy mě propouštěli, měla být velká valná hromada sestřiček a vedení s jedním bodem: i provozně zbytečně brzké vstávání. Sestry prý to zvládnou, i když přijdou o hodinu později. Dlouhodobě byly připomínky pacientů dvě: chyběla jim televize a hodně brzké vstávání. Telky už jsou bezplatně na všech pokojích. Pravda - jen ty malé. A stejně jsou většinou pro zlost. Není na nich moc vidět a samá reklama. Zbývá zlý bod 2: posunutí vstávání pacientů. Zvládnout se to prý dá. Jak to dopadne nevím. Vře to tam. Jen doufám, že po očistné diskusi zainteresovaných zdravotních pěšáků a vedení neuvidí sestřičky pokrčení rameny: nejsou peníze. Já ale za tímto konkrétním problémem brzkého buzení a pak dlouhého čekání nevyspalých pacientů na vizitu jaksi ty kačky nevidím. Ale co - změny o Pražském jaru ani zlidštění mnohého po roce 1989 se taky nerodily shora, ale zdola! Držím si palce: coby pacientka a asi i sestřičky bychom uvítaly, aby byl slyšen a vyslyšen jejich hlas. Z mého pohledu ty tři hluché ranní hodiny se dají posunout. Z mého pohledu! Z technického hlediska podle sestřiček to problém není a snad zaváží i připomínky zbytečně brzo buzených a nevyspalých pacientů. Vizita pak proběhne za minutu nebo se vůbec nekoná...

Až sem mě zaválo téma o vrzavé posteli a nevyspání. Nevyspání byl asi ten oslí můstek - to byla fakt "doba života těžkého". Ještě dnes nemůžu v noci někdy zabrat. Ale to už je zase jiné téma.

Kitty

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. října 2011 v 20:01 | Reagovat

Tak to jsme se měly mnohem lépe na oddělení kožním(jak jsem měla ty herpesy na puse). Vstávaly jsme více méně každá sama. Sestra přišla tak po 6 hodině a dala potichu teploměr jen jedné paní vedle mne. Pokud by nestrašila jedna přepečlivá pomalá paní s ranní toaletou a vrzáním otvíraného stolku, spala bych někdy až do příchodu sanitářek a uklízečky.Ty udělaly co bylo třeba, daly nám čisté prádlo či povlečení dle potřeby. O sedmé byla malá vizita, paní doktorka se zeptala co nás bolí, podívala se na bolístky, řekla každé kam a co dnes bude absolvovat, to pro ty s bércovými vředy, sestra zapsala kdo byl a kdo ne a šly. Pak byla hned snídaně. Telku jsme měli v jídelně, kam jsem nechodila. Jen jednou, ale to nebyl slyšet pořádně zvuk, tak jsme to vzdaly.
Nechyběla nám. Měla jsem pohled z okna, křížovky, knihu o Ljubě Hermannové a nějaké časopisy donesla jedna známá . :-)

2 Latryna Latryna | Web | 14. října 2011 v 9:22 | Reagovat

Takže si sa veru nenudila... Ešte, že si už doma a máš svoj "pelíšek"! :-D

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. října 2011 v 10:17 | Reagovat

[2]: No to je jasné. Konečně klídek a v noci spaní :-)

4 jezura jezura | Web | 14. října 2011 v 12:20 | Reagovat

Milá Kitty, postel v nemocnici, to byl pro mne vždy kámen úrazu! Jak já pak hladila tu "moji" postýlku doma! To ti určitě nemusím popisovat! A to brzké vstávání? Já taky doufám, že se to změní ku spokojenosti všech. :-)

5 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. října 2011 v 14:20 | Reagovat

Už dříve jsem popsal martyrium mojí ženy na JIPce. Pak bylo pokračování v pokoji. Stará Bakešova nemocnice, pokoj pro 8 žen. Moje ležela v koutě, celá uslzená. Prosím Tě, opatři mně nějaké ubrousky? Na co? Ležím tady jako v žumpě ( moje žena je "cimprlich" a teď stomie ). Na rychlo vyšitá stomie byla v břišní řase a pomůcky, které jí dali neseděly a podtékaly. Co málokdo ví, stomie jsou obvykle jen s kusem tl. střeva, které vstřebává vodu. Bez konečníkového uzávěru, trávicí trakt kdykoli vyloučí co zrovna na konec dorazí. Tam si teprve člověk uvědomí složitost přírody. Žádné ubrousky nenahradí dobře připevněnou pomůcku ( nepropustný sáček). Žena tím trpěla dvakrát, fyzicky a psychicky ( toho se bála před oprací nejvíce). Před propuštěním ji zvláštní sestra instruovala. Nachomýtl jsem se zrovna když odcházela. Loupla po mně očima a odplula. Žena z toho byla nešťastná, samozřejmě, že na stomii dobře nevidí v leže, pokyny dostala ústně, co je první, druhé atd. se jí slilo a pláče nad tím nadělením. Počkej, já to vyzvím.
Jdu na sesternu, staniční pozdvihla oči, že se zajímám. Prý dosud každý mužský utekl. Dovolte, je to moje žena a potřebuje radu a pomoc. Když je to tak, zavolám stomičku zpět. Přišla a překvapeně, ale ochotně mi vše vysvětlila. Bohužel toho mnoho nevěděla ( jak jsme později zjistili ve zvláštní stomické poradně v Mendelově kláštěře) a učili jsme se zbytečnými chybami než nám v poradně opravdu poradili a pomohli. Nemocniční pomůcky jsme vrátili a dostali jiné vhodné pro manželčin případ. Později jsme zjistili, že se takto trápí až polovina stomiků, jen proto, že se o věci nikdo řádně a odborným způsobem nestará.

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. října 2011 v 17:10 | Reagovat

[5]:Tak to je tedy nálož. Je to doufám dřevní doba stomií. V dnešní době se člověk může (co může, musí!) ptát doktorů, ti jsou zodpovědní. Sestry jsou poučené, věc znají prakticky. Člověk nesmí zůstat v nemocnici sám, bez blízkých, nepoučený, nesmělý. Ptát se a ptát, případně nesouhlasit a jít jinam. Dnes jsme zákazníci, platíci zákazníci. Nemocnice si rozmyslí dnes lajdačit, hlavně když je člověk zvídavý. Internetové diskuse o špatné praxi při péči o nemocné jsou silnou zbraní. Byl jste dobrým duchem i ochráncem své oslabené a vyděšené a rezignované nešťastné ženy. Veliký dík za to, že jste se ptal, žádal, zařídil, pohrozil. Dnes se nesmíme dát. Je lepší být poučeni - předem nebo před výkonem, do formulářů s plnou mocí pro lékaře psát své podmínky a nechat si jeden stejnopis. Když jste poučení, nejste manipulovatelní. Když nás takových bude hodně, systém na člověka bude muset brát zřetel. Nejsme ovce a nesmíme se dát. Kdo zůstane v nemoci sám na pospas nemocniční zažité letité praxi bez ohledu na člověka, je ohrožený. Být pořád krok napřed, mít spojení s rodinou, radit se s doktory a dělat zápisy z návrhů doktorů o postupu. Je líp dopředu vědět než se pozdě osamocený domáhat pomoci. Zajímal jste se a šlo to. Musí to jít. Nejsme sami. :-)

7 Amelie Amelie | Web | 14. října 2011 v 17:37 | Reagovat

Uff, úplně mi to připomnělo moje srpnové martýrium v nemocnici. Vstávání ve 4:30 fakt není můj koníček. Na JIPce byla postel super a polohovací, na normálním  pokoji ta hrozná, stará a vrzající. :-|  ???

8 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. října 2011 v 18:01 | Reagovat

[7]:My jsme měly postel "svoji" a s tou nás šoupli i do JIP. Ortopka v Třebíči je nejstarší budovou nemocnice a včera jsem se doslechla, že ji letos nezačnou renovovat, nejsou děngi 8-O  :-(

9 otavinka otavinka | Web | 14. října 2011 v 20:12 | Reagovat

Milá Kitty,
rychle jsem přeletěla hororovitý příběh o nemocniční vrzající posteli. Před dvěma lety jsem byla ve vojenské nemocnici, kde jsem si připadala jako na dovolené nejen prostředím, ale i službami. Ovšem být v nemocnici fakultní, kde je vše moderní a nové jen sestřičky a doktoři mají jiné zájmy, ne na to nechci vzpomínat. Hezký víkend! :-)

10 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 15. října 2011 v 23:21 | Reagovat

Napsala bych k tomu asi tolik. postel je opravdu důležitá a je až s podivem, že já měla to štěstí, že postele byli vždy vyhovující-nové a polohovací-dokonce i dvě s ovládaním mechanickým. Buzení bylo až po šesté hodině, někde i později. Ale to co jsem zažila v nemocnici na Fifejdách na ortopedii od sester a pomocného personálu bylo děs a hrůza. To raději tu vrzavou postel. Neochota až na jednu vlídnou a ochotnou sestru,(která byla pro mne sluncem a pak ještě jednoho bratra-sestry, také byl 1***)jinak hrůza a děs. No prý tam zrovna panovala "atmosféra", nevím tedy jaká a co má co do činění s ní pacient. Ráz dva trři, počítala jsem a pak si nechala zavolat vrchní a staniční sestru a byla jsem rozhodnuta jít dál. Měly mě plné zuby, ale já konečně měla to co mělo být normál:A bez ksichtíků prosím řekla jsem! Spolupacientky a lékaři super! :-)

11 lucka345 lucka345 | Web | 16. října 2011 v 11:05 | Reagovat

S tou postelí jsi mě připomněla dobu, kdy jsem byla v nemocnici s dvouměsíčním synkem. Ještě tam s námi bylo jedno mimčo a já vyfasovala právě takovou vrzavou postel. Jak jsem se hnula, vrzala jak shnilá vrata a mimina byla hned "na nohou" a my s nimi. :-? Tak jsem v noci radši vůbec nevstávala, ale znáš to, nekdy musíš a když nesmíš, je to utrpení. Ale po pár dnech jsem vymyslela takový systém, takovou sestavu cviků a poloh, které když jsem ve správném pořadí po sobě správně provedla, postel ani nemukla. No a při lehání do postele zase všechno obráceně a bylo to. ;-)  :-D

12 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 20:35 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU A BRZY NA SHLEDANOU